Nejlepší boty pro cestovatele

V jednom cestopise (nebo spíše v jednom z mála, který jsem kdy dočetl do konce) jsem se, kromě teorie krvavého bifteku, seznámil s nejlepší obuví pro cestovatele. Později, četbou mírně ovlivněn, jsem se i já sám stal velkým zastáncem pantoflí, sandálů, vietnamek, žáb – čehokoliv, co dává mým prstům u nohou osobní svobodu a čerstvý vzduch. Není nic lepšího než tropické větry prohánějící se okolo prstů a praní cestovatelských ponožek navždy přenecháno geneticky jinak orientovaným jedincům.

Jasně, plánujete-li polární výpravu, můžete mít menší problém vtěsnat do tenkých pásků teplé vlněné ponožky, při lezení na střechy světa se zas možná objeví nepohodlné připínání maček. Ve všech ostatních případech se ale ztratíte mezi místními obyvateli, často celoživotními sandálkáři.

{{reklama()}}

Postupem času jsem úplně přestal vozit jiné boty, čímž batoh značně zeštíhlel o těžké pohory a v igelitu balený, starý a smradlavý ponožky. I když jsem to občas fakt přehnal a zvolil obuv naprosto nevhodnou, či pro daný účel minimálně nezvyklou, musím říct, že to vždycky byla zábava a zážitky se díky tomu staly nezapomenutelnými:

Half Dome v Yosemitském národním parku

Po dvou měsících těžké práce v Michiganu sedím v autě mířícím na Západ. Ze dvou párů celkem slušných bot mi zbyly jen jedny roztrhaný kecky. Jdu do supermarketu a chci koupit aspoň něco, aby Baťa neměl pocit, že dvacet let házel hrách na stěnu, když se snažil obouvat svět. Je takové vedro, že si nedovedu představit nic, co má na sobě víc látky, než striptérka ke konci šichty.

Do oka mi padnou žabky klasického střihu, gumový pásek spojený mezi palcem a (asi bych to nazval) ukazováčkem.

O několik dní a několik stovek kilometrů jinde, v Campu 4, obouvám ráno žabky a vyrážím vstříc dominantě Yosemit – kopci s názvem Half Dome. Cesta se nijak nevleče, okolo několika vodopádů procházím přes celé údolí a blížím se zezadu k finálnímu výstupu. Ano, ostatní turisti se na moji obuv dívají s nedůvěrou. Já jsem rozhodnutý jít až tam, kam to půjde a kdyžtak se vrátit. Bez problémů se dostávám až pod vrchol. Natažená ocelová lana a hromada pracovních rukavic říkají, že finální výstup po hladké stěně na vrchol, nebude pro mou obuv úplně vhodný. Mýlim se. Jde to skvěle. Sranda začíná cestou zpět, z vrcholu až do kempu. Pásek se zařezává mezi prsty tak, že boty chvílemi raději sundávám.

Jestli to byly nebo nebyly vhodné boty z pohledu bezpečnosti, nechám na čtenáři, ale že je v žabkách za jeden dolar možné vystoupat na Half Dome, sestoupit dolů a druhý den ještě chodit, to si žádalo zápis do kroniky.

Fagaraš – přechod v sandálích

Při plánu přejít Fagaraš jsem chtěl zůstat věrný sandálnímu způsobu turistiky a blahosklonným úsměvem jsem odpovídal na rady ohledně rezervních pohorek. Při troše cviku můžete chodit po horách jako kamzík aniž by bota držela kotník pevností stisku ruského zápasníka ve volném stylu. Při troše cviku zdoláváte fagarašské štíty s lehkostí leoparda a vaši kamarádi vám jen těžko stačí ve dvoukilových botách. A co je nejlepší, naprosto bez cviku večer pouze oprášíte prach z nohou, které nesmrdí a nejsou vyzdobeny puchýři na nejnevhodnějších místech, zatímco kamarádi s chirurgickou trpělivostí a žaludkem patologa sundávají ponožky z nohou vlhkem zkrabatělých.

Když začne pršet, jste první, kdo má v botách mokro, ale pak taky první, kdo má sucho. Po několika dnech se v dalším úseku hor přeci jen objevuje drobný problém. Přicházíme k místu, kde je po kolena sněhu. Haha, prvních deset metrů je ohromná zábava, ale po sto metrech začínám přemýšlet nad čímkoliv, co oddělí prsty u nohou od sněhu.

Etna

Vrchol kopce, na kterém je umístěno Peklo. Námaha spojená s výstupem stojí za to. Různobarevný kouř, silný zápach jedovatých plynů, kameny sírou zbarvené do žluta a občasné zahřmění z hlubin dotváří dokonalou kulisu. A uprostřed všeho já, užívající si nejvyšší kopec dosažený v sandálech . Skvělý pocit, hlavně proto, že výstup nebyl po nějaké cestě, ale přímo vzhůru po lávovém svahu.

První krok sestupu ale odhaluje jiné peklo, než je to sírové. Ostré úlomky lávy se dostávají mezi podrážku a botu a já si rázem připadám jako fakír. Ale na rozdíl od fakíra mi to žádný příjemný pocity nepřináší. Naopak. Cesta dolů je však dlouhá a není jiná možnost než pořádně utáhnout sandále, zatnout zuby a pomaličku postupovat dolů. Dole vím jedno jistě, v sandálech už na žádnou sopku nikdy nelezu.

V jednom cestopise (nebo spíše v jednom z mála, který jsem kdy dočetl do konce) jsem se, kromě teorie krvavého bifteku, seznámil s nejlepší obuví pro cestovatele. Později, četbou mírně ovlivněn, jsem se i já sám stal velkým zastáncem pantoflí, sandálů, vietnamek, žáb – čehokoliv, co dává mým prstům u nohou osobní svobodu a čerstvý vzduch. Není nic lepšího než tropické větry prohánějící se okolo prstů a praní cestovatelských ponožek navždy přenecháno geneticky jinak orientovaným jedincům.

Jasně, plánujete-li polární výpravu, můžete mít menší problém vtěsnat do tenkých pásků teplé vlněné ponožky, při lezení na střechy světa se zas možná objeví nepohodlné připínání maček. Ve všech ostatních případech se ale ztratíte mezi místními obyvateli, často celoživotními sandálkáři.

{{reklama()}}

Postupem času jsem úplně přestal vozit jiné boty, čímž batoh značně zeštíhlel o těžké pohory a v igelitu balený, starý a smradlavý ponožky. I když jsem to občas fakt přehnal a zvolil obuv naprosto nevhodnou, či pro daný účel minimálně nezvyklou, musím říct, že to vždycky byla zábava a zážitky se díky tomu staly nezapomenutelnými:

Half Dome v Yosemitském národním parku

Po dvou měsících těžké práce v Michiganu sedím v autě mířícím na Západ. Ze dvou párů celkem slušných bot mi zbyly jen jedny roztrhaný kecky. Jdu do supermarketu a chci koupit aspoň něco, aby Baťa neměl pocit, že dvacet let házel hrách na stěnu, když se snažil obouvat svět. Je takové vedro, že si nedovedu představit nic, co má na sobě víc látky, než striptérka ke konci šichty.

Do oka mi padnou žabky klasického střihu, gumový pásek spojený mezi palcem a (asi bych to nazval) ukazováčkem.

O několik dní a několik stovek kilometrů jinde, v Campu 4, obouvám ráno žabky a vyrážím vstříc dominantě Yosemit – kopci s názvem Half Dome. Cesta se nijak nevleče, okolo několika vodopádů procházím přes celé údolí a blížím se zezadu k finálnímu výstupu. Ano, ostatní turisti se na moji obuv dívají s nedůvěrou. Já jsem rozhodnutý jít až tam, kam to půjde a kdyžtak se vrátit. Bez problémů se dostávám až pod vrchol. Natažená ocelová lana a hromada pracovních rukavic říkají, že finální výstup po hladké stěně na vrchol, nebude pro mou obuv úplně vhodný. Mýlim se. Jde to skvěle. Sranda začíná cestou zpět, z vrcholu až do kempu. Pásek se zařezává mezi prsty tak, že boty chvílemi raději sundávám.

Jestli to byly nebo nebyly vhodné boty z pohledu bezpečnosti, nechám na čtenáři, ale že je v žabkách za jeden dolar možné vystoupat na Half Dome, sestoupit dolů a druhý den ještě chodit, to si žádalo zápis do kroniky.

Fagaraš – přechod v sandálích

Při plánu přejít Fagaraš jsem chtěl zůstat věrný sandálnímu způsobu turistiky a blahosklonným úsměvem jsem odpovídal na rady ohledně rezervních pohorek. Při troše cviku můžete chodit po horách jako kamzík aniž by bota držela kotník pevností stisku ruského zápasníka ve volném stylu. Při troše cviku zdoláváte fagarašské štíty s lehkostí leoparda a vaši kamarádi vám jen těžko stačí ve dvoukilových botách. A co je nejlepší, naprosto bez cviku večer pouze oprášíte prach z nohou, které nesmrdí a nejsou vyzdobeny puchýři na nejnevhodnějších místech, zatímco kamarádi s chirurgickou trpělivostí a žaludkem patologa sundávají ponožky z nohou vlhkem zkrabatělých.

Když začne pršet, jste první, kdo má v botách mokro, ale pak taky první, kdo má sucho. Po několika dnech se v dalším úseku hor přeci jen objevuje drobný problém. Přicházíme k místu, kde je po kolena sněhu. Haha, prvních deset metrů je ohromná zábava, ale po sto metrech začínám přemýšlet nad čímkoliv, co oddělí prsty u nohou od sněhu.

Etna

Vrchol kopce, na kterém je umístěno Peklo. Námaha spojená s výstupem stojí za to. Různobarevný kouř, silný zápach jedovatých plynů, kameny sírou zbarvené do žluta a občasné zahřmění z hlubin dotváří dokonalou kulisu. A uprostřed všeho já, užívající si nejvyšší kopec dosažený v sandálech . Skvělý pocit, hlavně proto, že výstup nebyl po nějaké cestě, ale přímo vzhůru po lávovém svahu.

První krok sestupu ale odhaluje jiné peklo, než je to sírové. Ostré úlomky lávy se dostávají mezi podrážku a botu a já si rázem připadám jako fakír. Ale na rozdíl od fakíra mi to žádný příjemný pocity nepřináší. Naopak. Cesta dolů je však dlouhá a není jiná možnost než pořádně utáhnout sandále, zatnout zuby a pomaličku postupovat dolů. Dole vím jedno jistě, v sandálech už na žádnou sopku nikdy nelezu.