Království Tonga se řadí k nejchudším státům ve svém regionu (jižní Pacifik). Hlavním zdrojem obživy jsou plantáže, a to především kokosové a banánové, pěstuje se však i vanilka, taro či kasava. Místní lidé ve většině případů nemají stálou práci a živí se jak umí – většinou zemědělstvím, rybářstvím, na tržišti či využívají místního zvyku, který udává povinnost poskytnutí pomoci sousedovi, pokud o ni požádá.
Život Tongánců je velmi jednoduchý. Denní náplň většiny obyvatel vypadá nějak takto: ráno dlouho spát většinou tak do 9 hodin ráno, pak jít nakoupit, popřípadě nějak jinak sehnat věci na oběd, kolem poledne se začíná připravovat oběd, většinou se jedná o maso (rybí, jehněčí, vepřové či hovězí) s kasavou či tarem dušené v zemi na žhavých kamenech a zakryté listy banánu. Po obědě je polední oddych, který se často protáhne až do večerních hodin, kdy teprve začíná život. Večer se lidé často scházejí a popíjejí alkohol (nejraději whisky s colou nebo pivo) či kavu (regionální nápoj) a pozdě v noci jdou spát.
Výjimkou je neděle, kdy chodí většina do kostela. Vzhledem k tomu, že obyvatelé Tongy většinu dne tráví ve vodorovné poloze a většinu doby, kdy jsou na nohách, věnují jídlu, je zcela logické, že nadváha je zde považována za jeden ze symbolů krásy. Proto je velmi obtížné narazit na ženu, pro nás, s ideální postavou. A když už se setkáte s mladou a štíhlou ženou, tak od ní uslyšíte jak je nehezká, protože nemůže přibrat. Prostě v tomhle ohledu to zde mají ženy asi o dost jednodušší.
Na oběd na Tongu
Vzhledem k tomu, že lidé na Tonze jsou velmi milí a přátelští, tak není naprosto žádným problémem navázat přátelství prakticky s kýmkoliv a kdekoliv. To se také brzo povedlo i nám, a za to, že jsme si zahráli s pár místními obyvateli ping pong a plážový volejbal, nás pozvali na oběd. Samotná příprava oběda a oběd samotný je pro většinu obyvatel nejvýznamnější událostí všedního dne a podle toho to také vypadá. Pokud je dostatek času, což je prakticky pořád, tak má ve většině případů přednost tradiční tongánský způsob přípravy oběda. Jak již bylo zmíněno, tak tradiční způsob je značně pracný.
Nejprve je třeba rozdělat oheň a v něm rozžhavit kameny. Než se kameny pořádně rozpálí, tak se nachystá jídlo, respektive maso či masová směs a přílohy (kasava, taro, maniok). Vše se zabalí do alobalu, a to většinou dle jednotlivých porcí (kasavu lze pouze přikrýt banánovým listem). Poté se odkryje díra v zemi, která je k tomu určena (většinou je kvůli písku vyztužena plechem), a na dno se vloží do červena rozpálené kameny. Ty se následně v malé vrstvě přikryjí bylinkami a banánovými listy. Na tuto vrstvu se položí jednotlivé jídlo zabalené v alobalu a znovu přikryje bylinkami a banánovými listy. Vše se pak zasype pískem a dobře utěsní.
Během dvou hodin se pak jen čeká, což je přesně to, co je přes horký polední čas potřeba. Po dvou hodinách odpočívání ve stínu je ten správný čas vytáhnout připravenou pochoutku, která je díky alobalu plná šťávy. Samotný oběd trvá obyčejně dlouhou dobu, nikam se pochopitelně nepospíchá a jídlo se vychutnává. Během oběda se také hojně popíjí pivo (Ikale). Není výjimkou, když se oběd protáhne až do setmění a plynule přejde do večeře.
Návštěva místní školy
Krom toho, že jsme byli pozváni ke společnému stolu na tradiční oběd, jsme mohli navštívit i základní školu ve městečku Kanokupolli, kde nás přivítalo spoustu opravdu roztomilých dětí. Školu jsme navštívili právě v době, kdy měli děti něco jako tělesnou výchovu a pobíhali všude, kde se dalo.
Naše první cesta ovšem vedla za ředitelem školy, který zapískal, a všechny děti ihned přiběhly a postavily se do pozoru. Dětem jsme vysvětlili, odkud jsme a jak jsme se dostali až k nim, také jsme jim ukázali Českou republiku na mapě. Děti nám pak na oplátku zazpívali tongánskou hymnu i s modlitbou. Zároveň nás také ředitel slušně požádal o příspěvek na provoz školy. Pro zájemce, kteří by chtěli poslat příspěvek této školy, se jedná o školu s adresou: Goverment primary school, Kanokupolli, Nukualofa, Kingdom of Tonga, South Pacific.
Nezvyklá orientace
Již během pobytu na Novém Zélandu jsem dospěl k názoru, že se v těchto končinách vyskytuje nezvykle vysoké procento mladých mužů, jejichž sexuální orientace směřuje jinam než k ženám. Většinou se jedná o homosexuály a transsexuály.
Na Tonze pak toto procento rozhodně neklesá, spíše ještě roste. Homosexualita a transsexualita je zde naprosto normální věcí. Přímo s jedním transsexuálem jsme se setkávali prakticky každý den, neboť pracoval(a) v resortu, kde jsme byli ubytovaní. Jednalo se o mladého muže, který se oblékal jako žena, myslel jako žena, sexuálně byl orientován na muže a jeho hlavním cílem bylo podstoupit v USA operaci, která by z něj „ženu“ i udělala. Muži – transsexuálové jsou také dost poptáváni majiteli resortů a hotelů neboť vykonají více práce než žena a dobře zastanou i čistě „mužské“ práce. Na Tonze se dokonce každoročně koná oblíbená a významná přehlídka transsexuálů a právě poslední vítěz této přehlídky pracoval(a) v „našem“ resortu. Dokonce jsem byl poctěn tím, že mne tento mladík během posledního večera požádal o tanec.
