Taman Negara znamená v národním jazyce Malajsie „národní park“, se svými 4343km2 je největším ze všech chráněných území poloostrovní Malajsie a považuje se za jeden z nejstarších deštných pralesů na světě (odhaduje se stáří 130 milionů let). Zasahuje do třech malajských států – Kelantanu, Terengganu a Pahangu, kde se nachází i nejvyšší hora celého poloostrova, Gunung Tahan (2187 m). Park vznikl v roce 1939 pod názvem „Národní park krále Jiřího V.“, avšak krátce po vyhlášení nezávislosti Malajsie v roce 1957 byl jeho název změněn na nynější podobu.
Vlakem do Jerantutu
Všechny cesty do parku vedou přes město Jerantut, kam pravidelně jezdí autobusy z Kuala Lumpur. Pokud se však nacházíte na severovýchodě země, což byl i náš případ, nejlepší a nejrychlejší variantou je využít služeb malajské železnice – trať vede od hranic s Thajskem přes Kuala Lumpur až do Singapuru. Jelikož v největším zdejším městě, Kota Bharu, není železniční stanice, budete muset na vlak nastoupit v 5 km vzdáleném Wakaf Bharu.
Do Wakaf Bharu jsme se dostali taxíkem, na nádraží u pokladny koupili jízdenky, a protože jsme měli do odjezdu vlaku zhruba 2 hodiny, využili jsme ještě služeb „našeho“ taxikáře, který nás zavezl k buddhistickému chrámu Wat Phothivan. Nachází se zde čtyřicetimetrový ležící Buddha, údajně nejdelší socha v Jihovýchodní Asii a druhá nejdelší na světě. I když nás tento malý výlet nevyšel úplně nejlevněji, rozhodně jsme nelitovali.
Vlak přijel přesně podle jízdního řádu (18:45) a po necelých 6 hodinách jízdy potemnělou džunglí jsme se ocitli na nádraží v Jerantutu. Jelikož jsme věděli, že do města přijedeme po půlnoci, zajistili jsme si ubytování již v předstihu přes internet. Hotel Sri Emas byl sice jen 5 minut chůze od nádraží, ale nakonec jsme pěšky nemuseli, protože nás tam dovezl hotelový minibus. Bylo to jedno z nejhezčích a nejlevnějších ubytování, na které jsme v Malajsii narazili.
Pokračujeme autobusem a lodí
Ráno jsme nejdříve vyrazili na autobusové nádraží, abychom si v předstihu 2 dnů koupili lístky do Kuala Lumpur. Následně jsme se vrátili do hotelu pro batohy a zamířili do informačního centra nacházejícího se přibližně 150 metrů od hotelu – odtud nám měl v 8:30 jet autobus do Kuala Tembeling. Informační centrum bylo propojené s restaurací, takže jsme se mohli v klidu nasnídat a poté zaplatit za vstup a dopravu do parku.
O půl hodiny později oproti plánovanému odjezdu jsme společně s dalšími turisty nastoupili do autobusu, který ještě před opuštěním Jerantutu zastavil u jedné banky, kde jsme měli poslední možnost vyměnit si peníze – v NP Taman Negara ani okolních vesnicích samozřejmě žádné směnárny nejsou.
Po hodině jízdy jsme zastavili na malém parkovišti na břehu řeky Tembeling. Vytáhli jsme si všechna zavazadla z autobusu a začali je přenášet po schodech dolů k dlouhým dřevěným motorovým člunům. Do každého z nich se vešlo 30 lidí včetně zavazadel. Seděli jsme na matracích na dně člunu a opírali se o nízká dřevěná opěrátka. Zaujali jsme v podstatě polohu „napůl sed a napůl leh“, ale bylo to celkem pohodlné.
Jízda proti proudu řeky do Kuala Tahan, kde se nachází ředitelství parku, trvala necelé 3 hodiny. Zatímco nás během plavby míjely další lodičky a čluny, mohli jsme obdivovat obrovské zelené masy pralesa, zahlédli jsme i několik domorodých dětí, rybáře v úzké dřevěné loďce a stádo vodních buvolů (malajsky se jim říká Kerbau). Podél řeky jsme občas zaznamenali nějaký ten domek či chatku, ale jinak tu kromě tradičních domorodých obyvatel téměř nikdo nežije.
Co s načatým odpolednem?
V Kuala Tahan nás vyložili v první plovoucí restauraci, jejíž část rovněž sloužila jako recepce, kde se turisté dozvěděli základní informace o parku a rovnou si mohli zamluvit i nějaké ty výlety či další aktivity s místními cestovními agenturami. Nás zlákalo tzv. „Night Safari“, což byla devadesátiminutová procházka noční džunglí s průvodcem, který vám ukazuje zvířata.
Šli jsme hledat ubytování. Zjistili jsme, že ceny jsou poměrně vysoké. Neměli jsme předem nic zajištěno, a tak jsme si nechali poradit. Vylezli jsme do svahu nad plovoucími restauracemi a dostali se k zástavbě, kde byly domečky, obchůdky a ubytovací zařízení. První ubytovna obsazena, ale na druhý pokus to vyšlo – skončili jsme v Yellow hostelu a pronajali si pokoj pro 4 osoby. Proti Jerantutu byl o dost dražší, ale už se nám nechtělo plahočit se s těžkými batohy v šíleném vedru, navíc pokoj byl prostorný, čistý, se sprchou, záchodem a hlavně, měli jsme výkonnou a fungující klimatizaci, bez které se člověk v těchto podmínkách, alespoň podle mého názoru, neobejde.
Po obědě, kdy jsme ochutnali směs zeleniny a kuřecího masa zvanou „Kerabu“, jsme zamířili do Správy národního parku pro mapy, povolenky a nějaký ten tip na krátkou procházku. Mysleli jsme si, že zvládneme minimálně 5 km, ale sluníčko svítilo naprosto nekompromisně a vysoká vlhkost vzduchu také udělala své – celí zpocení jsme ušli pouze 1,5 km a byli jsme rádi. Ale i tak nás prales uchvátil, slyšeli jsme neuvěřitelné zvuky a viděli i pár zvířat např. obrovské mravence (velikost asi 3,5 cm), ptáky, varana, motýly, veverku a u chatek několik divokých prasat. Vyřízení jsme se vrátili do našeho ubytovacího zařízení, kde jsme velice ocenili hodinový odpočinek s klimatizací nastavenou na minimum.
Noční džunglí za zvířaty
Po načerpání energie jsme se vydali do plovoucí restaurace na večeři, během níž jsme zhlédli dokumentární film o národním parku Taman Negara. Zanedlouho si nás vyzvedl průvodce jménem Ni Zam, a ačkoli jsme si původně mysleli, že nás bude maximálně osm, nakonec jsme byli velká skupina 17 lidí (během výletu jsme navíc potkali nejméně sedm stejně velkých skupin, takže se jednalo o dost masovou akci). Nastoupili jsme do člunu, který nás převezl na druhou stranu řeky. Dostali jsme od průvodce instrukce, co můžeme a co ne, a noční putování za zvířaty mohlo začít.
Naštěstí jsme vyšli jako jedni z prvních, cesta vedla buď po dřevěných chodnících, nebo po normálních cestách, kde bylo dost kořenů. Pokud člověk neměl baterku nebo čelovku, měl šanci, že se o něco úspěšně přerazí. Průvodce šel v čele skupiny, měl velkou halogenovou svítilnu, se kterou svítil do podrostu a korun stromů.
Sice jsme zpočátku pochybovali, jestli vůbec nějaké zvíře uvidíme, ale Ni Zam byl velmi schopný, takže jsme jich nakonec viděli docela dost. Nejdříve jsme pod větvemi stromů zahlédli jelena myšího, který má velikost kočky a je nejmenším zdejším druhem jelena.
Další půlhodinu jsme potkávali pouze hmyz nebo jiné drobné živočichy. Na kmeni stromu jsme objevili asi dvaceticentimetrovou mnohonožku (u nás dorůstá sotva 5 cm), která však byla neškodná. Naproti tomu stonožka (asi 7 cm), kterou jsme zahlédli na jiném stromě, byla prý tak nebezpečná, že by dokázala zabít člověka za několik málo minut (myslím, že za 4 minuty). Ve větvích nám průvodce ukázal i jednoho malého hada, ale ten prý jedovatý nebyl a na listech jsme viděli i pár pakobylek (samec 8 cm, samice 15 cm).
Asi po 40 minutách trvání našeho výletu jsme došli k jedné z pozorovatelen neboli „bambunů“ do míst, kam chodí větší zvířata za potravou. Jednalo se o jednoduché dřevěné budky se základním vybavením, jako např. lavičky či místo na spaní. Zdrželi jsme tu asi 10 minut, během nichž nám průvodce pomocí halogenu posvítil na tři pasoucí se jeleny sambary, největší jeleny, co jsme zde mohli vidět.
Na zpáteční cestě k ředitelství parku nám Ni Zam ještě ukázal napůl schovaného štíra, pavouka pojídajícího kobylku a netopýra. Mohli jsme si prohlédnout i několik tzv. „Magic Mushrooms“, malé houby, které ve tmě svítily. Mezi chatkami jsme ještě viděli jednoho hada, což byl poslední živočich na naší přírodovědné procházce.
Nejdelší provazová lávka na světě
Druhý den ráno jsme vstávali tak, abychom před 9. hodinou mohli vyrazit do parku a užít si v klidu Canopy Walkway. Potřebovali jsme se na místo dostat co nejdříve, abychom se vyhnuli davům turistů, kteří si tento výlet objednali u cestovních agentur. Naštěstí organizované výpravy s průvodcem začínaly v Kuala Tahan až v 9:30, takže jsme měli asi 45 minut náskok, což byla dobrá zpráva.
Canopy Walkway, nejdelší visutá lávka v korunách stromů na světě (450 metrů délka, 45 metrů výška nad zemí), původně sloužila vědcům, aby mohli provádět svůj výzkum i v horních patrech pralesa, ale dnes je jedním z hlavních turistických lákadel celého národního parku. Podobné „mosty“ jako v Taman Negara můžete nalézt například v peruánském Iquitosu, dále v Brazílii, Ekvádoru, Kostarice, Indonésii, Číně, Jižní Africe nebo USA.
Po hodině chůze džunglí jsme se ocitli u cíle, zaplatili vstupní poplatek, zapsali se do návštěvní knihy a mohli jít na věc. Lávky byly asi 30 cm široké, zabezpečené z obou stran systémem provazových a ocelových lan a důkladně připevněné k několika velkým stromům. Na jednu lávku mohli vstoupit maximálně 4 lidé najednou a museli mezi sebou dodržovat rozestupy 5 metrů, na delších lávkách dokonce 10 metrů. Ve skutečnosti se totiž celá Canopy Walkway skládala z 10 mostů a 9 plošin, což byla jediná místa na trase, kde se dalo odpočívat.
Systém pohybu byl jednoduchý – člověk musel jít pomalu, přidržovat se lan po obou stranách (s fotoaparátem či kamerou v ruce se chodí velmi špatně) a kochat se pohledem kolem i pod sebe. Lávky se poměrně dost houpaly, zvláště ty delší. Dohromady jsme tu strávili 30 minut a na celé trase jsme kromě jednoho správce parku a dvou turistů, kteří šli chvíli za námi, nepotkali nikoho, takže jsme si tento jedinečný adrenalinový zážitek mohli lépe vychutnat.
V blízkosti Canopy Walkway vedla stezka, po které se dalo dojít na vrcholek 344 metrů vysokého kopce Bukit Terisek. Řeknete si, 344 metrů nic není, ale v prostředí, kde si po chvíli připadáte jako v prádelně, je to ažaž. Mohlo se buď stoupat mezi kořeny a využívat při tom provazových lan, která byla upevněna mezi kmeny stromů, anebo jít po vysokých plastových schodech, což byla dle mého názoru ta namáhavější varianta.
Poslední část trasy vedla po pěšince do mírného kopce a za pár minut jsme se ocitli na vyhlídce u cedule s nápisem „Bukit Terisek“. Výhled na okolní hory a prales kazil opar, ale něco málo vidět bylo. Udělali jsme pár snímků, doplnili tekutiny, a protože sem začali přicházet další a další turisté, rozhodli jsme se pro návrat.
Chtěli jsme se ještě podívat na pozorovatelnu Bambun Tahan, kde jsme byli včera večer s průvodcem. Koukali jsme na místo, kde jsme včera spatřili jeleny sambary. Místo nich jsme na stromech zahlédli krásně zbarveného ledňáčka a několik makaků dlouhoocasých, na které jsme rovněž narazili i u chatek na okraji parku.
Na návštěvě u domorodců
Když jsme poobědvali, vyrazili jsme s agenturou do vesnice domorodců Orang Asli. Tito lidé žijí pouze z toho, co si uloví, vypěstují anebo najdou v džungli. Pokud už nemohou sehnat v okolí vesnice žádnou potravu, přemístí se jednoduše jinam. Znají velmi dobře místní flóru a faunu, k lovu používají bambusové foukačky a rozdělávají oheň pomocí lián, klacků a listů.
Nasedli jsme do obstarožního člunu, který vypadal, že se každou chvíli potopí, ale vydržel. Ujeli jsme 400 metrů po proudu řeky, vystoupali do prudkého, ale krátkého kopce a ocitli jsme se u Orang Asli „doma“.
Dnešní domorodci žijí především z turistického ruchu a jsou více či méně ovlivněni civilizací. Sice jsme tu mohli vidět několik tradičně oblečených a trochu otrhaných obyvatel, ale většina z nich nosí spíše džíny, fotbalový dres nebo tričko s Mickey Mousem. Bydleli však v primitivních dřevěných chatrčích, které měly střechy z listů nebo igelitových folií, což rozhodně žádný luxus nebyl.
Na prohlídku vesnice a nafocení místních obyvatel jsme měli přibližně 20 minut. Potom si nás průvodce svolal, aby nám pověděl něco o tradičním způsobu života těchto lidí a o jejich zvycích. Domorodci nám rovněž předvedli, jak se vyrábí šipky do foukačky, jak se z ní střílí a jak rozdělat oheň bez sirek či zapalovače. Také jsme se dozvěděli, jak získávat vodu z lián – jednoduše se nařízne a kape z ní voda. Akorát nevím, kdo by to ve skutečnosti zkoušel, protože 50 % lián je údajně jedovatých. Dále jsme ochutnali něco jako přírodní lékořici, a když se na ní člověk napije obyčejné vody, tak chutná jako sladká limonáda. Nakonec si mohli dobrovolníci vyzkoušet střelbu z dvoumetrové foukačky na cíl nebo rozdělat oheň pomocí liány, dřívka a suchých listů. Rozhodně to však nebylo jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Jiné zážitky kromě nákupu suvenýrů a zajišťování dopravy do Jerantutu nás už bohužel nečekaly, takže nastává čas rekapitulace. Taman Negara je bezesporu největší přírodní zajímavostí Malajského poloostrova s nepřeberným množstvím turistických aktivit – Canopy Walkway, procházky džunglí, původní obyvatelé Orang Asli či další zajímavosti, zkrátka každý si přijde na své.
Kolik co stojí?
V následujícím přehledu jsem uvedl náklady na 1 osobu spojené s dopravou, pobytem a aktivitami v NP Taman Negara (1 RM, malajský ringgit, odpovídá přibližně 5 Kč – údaj z července 2008).
Doprava
vlak, Wakaf Bharu – Jerantut – 17 RM
autobus, Jerantut – Kuala Lumpur – 14,90 RM
autobus, Jerantut – Kuala Tembeling – 5 RM
autobus, Kuala Tahan – Jerantut – 6 RM
loď, Kuala Tembeling – Kuala Tahan – 35 RM
loď, Kuala Tahan (na druhou stranu řeky) – 1 RM
Ubytování
Jerantut, Hotel Sri Emas (dvoulůžkový pokoj) 15 RM
Kuala Tahan, Yellow Hostel (čtyřlůžkový pokoj) 90 RM
Jídlo
Kuala Tahan – snídaně 6–10 RM, oběd nebo večeře 9–18 RM
Vstupy a výlety
NP Taman Negara – 5 RM
Night Safari – 25 RM
Orang Asli – 45 RM
