Když člověka posedne touha po dobrodružství, nedá se jí nijak ubránit. Ona měla po maturitě a on měl napsanou disertační práci. Usadila se u nich a nenechala je spát… Deset dní v transylvánském pohoří Fagaraš s jasným cílem – zdolat Moldoveanu, nejvyšší horu Rumunska. Na cestě, kde se osvědčil stan z výprodeje v Tescu, mapa okopírovaná na A4 z jakési komunistické příručky, paperbackové vydání Stockerova Draculy a rozlámaná tabulka čokolády.
Zážitky hned na kolejích
Je moc prima ležet před stanem na louce zalité sluncem, jíst sušenky a těšit se na vlak, který pojede zítra ze zastávky v Oltetu…
Člověka by málem odradily citové výlevy rodičů a jejich hrůzostrašné historky o lidožravých medvědech, nedostatek peněz a nulové zkušenosti. Jenže někde se začít musí. Do neskutečně těžkých krosen nám zřejmě skočilo kousek štístka a snad proto jsme se potkávali cestou jen s milými a příjemnými lidmi. První setkání a načerpání užitečných rad proběhlo už cestou ve vlaku. Oba spolucestující pocházeli právě ze země, kde byl cíl naší cesty. Česko-německo-anglicko-italsko-rusko-polsko-rumunská konverzace skončila hodně nad ránem, kdy už oba museli vystoupit. Načerpali jsme takovou slovní zásobu, že jsme si s ní vystačili po celý zbytek cesty, to jsme ale v tu chvíli nemohli vědět a jako oko v hlavě jsme střežili praktickou česko-rumunskou konverzaci. Hořce jsme mnohem později litovali jiné věci – rozdělili jsme se s nimi o řízek.
První dojmy byly hodně mokré, pršelo jako z konve a naše expedice bloudila kolem nádraží a hledala směnárnu. Za pár minut už jsme stáli u pokladny s květovanými penězi a kupovali jízdenku na další cestu. Trochu nás zarazila paní u pokladny, když se nám zdráhala prodat jízdenku. Při důkladném prozkoumání ve vlaku se ukázalo, že se prodávají přesně na čas a paní zřejmě nepředpokládala, že stihneme vlak jedoucí za tři minuty. Naštěstí stihli.
První setkání s domorodými domorodci
Avrig byla další zastávka při putování nahoru. Ukázala se jako velmi užitečná pro aklimatizaci a asimilaci. Nesmlouvavá rodinka nás na ulici ověšela zaručeně pravým stříbrem a přesvědčovala nás o výhodnosti obchodu. Zřejmě jsme vypadali jako velmi snadná kořist a ani nevím, jak se nám je podařilo odmítnout. Po pár hodinách prozkoumávání městečka nám začaly chybět řízky, proto jsme se vydali do místní pekárny. Milá prodavačka bohužel neměla drobné mince na vrácení, tak nám vrátila drobné karamely.
Nadšené a plné naivních plánů nás uvítal Podul Olt, odkud jsme chtěli vyrazit pěšky. Naštěstí nás skoro vecpal do auta jeden prima pán, jen co jsme vystrčili hlavu z vlaku a vůbec nic nechtěl. Byl docela upovídaný, bohužel jeho samomluva byla čistá rumunština. Bez něho bychom se ten den na vytyčený cíl cesty vůbec nedostali. Uvažovali jsme o přehodnocení sil… Vstupní brána do hor byla krásná, ne moc strmá cesta, po které chodily sem a tam krávy s oslíky. Hrdinně jsme za mírného deště postavili stan nedaleko tamějšího kláštera, dojedli poslední sladkosti (krom dvou tabulek čokolády, které jsme chtěli přivést našemu rumunskému kamarádovi) a nenechali se odradit skupinkou borců, která scházela dolů kvůli špatnému počasí.
Výše než Sněžka
Jako později každé ráno jsme vstali v osm hodin a do terénu se vyhrabali kolem desáté, někdy jedenácté. Odnášeli jsme to občas odpolední nepřízní počasí a stavěním stanu při zapadajícím slunci. Hned ráno po necelém kilometru na příjemné cestě následuje stoupání, které v tu chvíli považujeme za děsivý sráz a vytahujeme zbrusu nové trekové hole. „Sem se bál, že tahle cesta jednou skončí,“ pronesl velitel výpravy památnou větu, kterou jsme při cestě použili ještě několikrát. Výstup stál za to. Nahoře se poprvé setkáváme s bačou, poprvé se ocitáme ve výšce větší než jakou má Sněžka, poprvé zjišťujeme jak je náš stan proklatě těžký a poprvé panikaříme. Při západu slunce stavíme z posledních sil stan, zatímco naši kolegové, které jsme po cestě potkali, odpočívají už od tří, že prý ráno brzy vstávají, to je nejlepší počasí.
Vodovodní panika
Že bychom zvolili špatnou taktiku? Pomalu nám dochází voda. Jako správní amatéři zmatkujeme, že když do zítřka nenajdeme žádnou vodu, budeme se muset vrátit. Vydáváme se na průzkum a po vodě ani památky, jen vřes a borůvčí. Pár metrů pod námi se pásly ovce okolo bači. Přiřítili jsme se k němu, jako k naší jediné naději a zoufale se ptali chudou rumunskou slovní zásobou: „ Va rog, Apa?“ Pobaveně se zasmál a odvedl nás asi 500 metrů ve směru značky, kde protékal malý potok. „Mulcumesc, mulcumesc.“ Trochu nechápavě vrtěl hlavou a shovívavě se usmíval. Tyto hory jsou plné vody, jak jsme později zjistili. Místy cesta vedla přímo potokem a okolo jezer. Kdo ví, co si o nás pomyslel.
Přes hory a doly
Následující den to bylo snad naposledy, co jsme si v průběhu cesty vyčistili zuby a poté vyrazili na cestu. Sledování překonané nadmořské výšky nás po pár kilometrech omrzelo. S každým dalším vrcholem by to byl nový rekord. Pod vrcholem Suru jsme potkali skupinku fajn Čechů, kteří nás uzemnili hláškou, že v Rumunsku jsou už po čtvrté a teprve si troufli na Fagaraš. Co naplat, couvat se nám nechtělo, tak jsme celý den udrželi jejich tempo a nechali se nakazit hecováním. Po výkonu dvanácti kilometrů jsme byli docela vděční, že už je večer a zašlo slunce. Sladká nevědomost, že toto byl poslední krásný den. K večeři jsme ukuchtili špagety a bojové podmínky daly vzniknout novému receptu: slijeme slanou vodu ze špaget, přidáme pár zatím neuvařených špaget, tuk z luncheonmeatu a kousek masa. Nechutné. Podáváme ve špinavém ešusu. Po skvostné mňamce jsme se rozložili ve stanu, s úsměvem vzpomínali na obavy rodičů z medvědů a rozečetli první kapitolu Draculy. Mimochodem, člověku se snad ani nechce věřit, že jsou na horách mnohokrát horší věci než medvědi.
Kapkama se proplétám…
Ráno bylo pěkné počasí. Pomalu jsme scházeli k jezeru a pomalu se za námi plížil mrak. Vypadal fotogenicky, tak jsme si ho vyfotili. Jen co docvakla spoušť, spustila se děsivá průtrž mračen, vichr a kroupy. Než nám došlo co teď, zmateně jsme pobíhali a nacpali krosny pod pláštěnky. Nebylo kam se schovat a jediná možnost byla znovu postavit stan. Bohužel se nám to na kamenném podkladu nedařilo a při hledání vhodnějšího místa se nám povedlo ztratit hvězdici z konstrukce a dovnitř stanu nachytat pár litrů vody. Při amatérském paraglydingu s plachtou jsme zpozorovali v kopci mezi stádem ovcí baču. Zpod pláštěnky se mu zvedla ruka a vřele nám zamával. Zajímavé, co v tu chvíli člověku proběhne hlavou, ale heslem výpravy se stalo: „Ještě není tak zle, dokud mávají bačové.“ Po delším úsilí se nám podařilo najít hvězdici, postavit stan a převléct se do suchého oblečení. Na náladě nám přidal až čajík a padla na to i první tabulka čokolády. K jezeru se postupně vracelo mnoho výprav, aby se mohli usušit. Docela foukal vítr, takže se nám podařilo vyjít ještě ten den. Povedl se docela náročný výstup a ze strmé cesty před námi jsme si už nic nedělali. Trochu nás hlodaly tři věci: nevyzpytatelnost počasí, vyprávění o místě kudy zaručeně budeme muset projít – průrva Strunga Dracului a hlad. Nesmíme vzpomínat na naše řízky a bude to dobré.
Na vzdory všemu
Následující noc jsme zažili první bouři a na dalších pár nocí se její návštěva stala pravidlem. Stan jsme za silného větru přikamenovali v sedle za kamennou zídkou, ale vítr foukal stejně ze všech stran a hromy se odrážely po celém údolí. Možná se nám stan na zahradní stanování mstil za to, že jsme ho vytáhli tak daleko a celou noc ležel na nás a pršelo dovnitř malým okýnkem. Noční nečas se na něm bohužel podepsal, ráno jsme v boku našli pěknou škubu. Sbalili jsme našeho maroda a vydali se vstříc druhé nejvyšší hoře – Negoiu a obávanému Strunga Dracului. Už jen samotná cesta tam byla dost „crazy“. Z jedné strany sotva schůdného hřebenu se valila neproniknutelná bílá mlha a z druhé strany nás smetal prudký vítr. Při výstupu jsme, možná naštěstí, neviděli před sebe a najednou po nekonečném škrábání stojíme nahoře. Nezbytné foto a pak už hledíme do bezedných hlubin Strungy. Nemáme moc na výběr, vzadu skalnatá hora a vpředu propast s řetězy pro komfortnější lezení. Snažíme se nenásledovat krosny, které nás převažují, a pokoušíme se udržet kluzkého řetězu. Dolů jsme se dostali po pár nekonečných metrech. Tekla krev, ale nic vážného. Azyl pak nacházíme blízko jezírka a slibujeme si, že si ráno vyčistíme zuby. To se nám bohužel povede až těsně před návratem do civilizace. V noci jsme vymysleli vychytávku – okýnko jsme přikryli pláštěnkou.
Tentokrát až na kost
Ráno po bouřlivé noci není moc příjemné, člověk vstává přímo do kaluže a je skoro smeten větrem. Do bot přišly igelitové pytlíky – šlo se v nich dost blbě, ale protože dnešní cesta vedla v podstatě potokem, posloužily. Neviděli jsme dál jak na deset metrů, možná tím lépe pro nás, protože vedle úzké cestičky po které jsme kráčeli, spadaly dolů nebezpečně vyhlížející srázy. Procházíme nad magistrálou se známými zákruty, kterou jsme chtěli vidět – usměje se na nás štěstí a asi na deset sekund odchází mrak. Při sestupu opět přišel déšť a vzhledem k pláštěnkám připevněným na krosnách jsme prolili až na kůži. Rozmrzele stavíme stan u jezera Capri a padne druhá tabulka čokolády. Při dlouhých pochodech mlhou se stávají oblíbeným tématem pohádky a jídlo. Safra, co člověka na těch horách tak láká? V noci nádherně svítí hvězdy a ráno je sice proklatě chladno, ale slunečno. Bohužel nemůžeme jít dál, protože nemáme nic suchého na sebe. Sušíme a odpoledne jdeme pár kilometrů podél nekonečných stád ovcí. Snažili jsme se z bači vypáčit, kde se právě nacházíme a která hora v dohledu je která. Možná nám odpověděl, možná ne, těžko říct. Na oplátku jsme mu dali sirky, které zrovna potřeboval.
2 543 v mlze
Další den přišel mrak. Po chvíli váhání jsme se rozhodli jít a během šermování naší okopírovanou mapkou před anglicky mluvícími borci s velkou mapou jsme se dozvěděli naši přesnou lokaci a zjistili, že dnes je Den D, kdy by se nám mohlo podařit dobýt vysněný vrchol. Koukali dost zvláštně po otázce, zda by nám nemohli říct, kde jsme, ale to už jsme měli sbalený stan a upalovali do mraku. Tentokrát jsem se domnívala, že převezu déšť, když si vezmu pláštěnku přímo na sebe. Minula nás početná skupina trekařů s velbloudími pláštěnkami. Hmm, to si budeme muset pořídit. Cestu lemuje hustá mlha a mnoho křížů či pomníků. Na vrcholu Vistei visí cedulka: Moldoveanu 15 minut! Lezeme mlhou půl hodiny a konečně zdoláváme náš cíl vysoký 2 543 metrů. Jupí! Krásný výhled z vrcholu si budeme muset přehrát na internetu, ale stojí to za to. Spustil se déšť a ledový vichr. Naštěstí stojí blízko úpatí železná bouda, kam se jen tak tak nacpeme. Zjišťuji geniální věc – batoh mi promokl skrz na skrz, včetně spacáku, který je lepší mít zabalený v igelitu. Následovala bezesná noc ve dvou v jedné mumii.
Poslední den
Poslední ráno bylo ukázkové počasí a krásný výhled na obě hory. Většina osazenstva chaty nechápala, proč za tak ideálních podmínek na cestu sestupujeme dolů. Ale naše mise byla splněna a proto vzhůru, spíš dolů, za Miklošem. Sestupujeme až do tmy krásnou krajinou a ne a ne najít místo pro upíchnutí stanu. Nakonec kotvíme blízko chatové osady na břehu Vistea Mare, kde nás ráno čeká brutálně studená koupel. Do Victorie je to dost daleko, ale místní lidé, kteří jeli z louky se senem, nás svezli na valníku až do městečka, kde jsme si koupili pořádnou porci jídla. Cestou k vlakovému nádraží jsme mírnou nedokonalostí naší mapy zabloudili a dostali se do zapomenutého kouta světa – Draguše. Sympatický pán, který se nám představil jako Sofonea, nás bez okolků vzal k sobě na zahradu a připravil večeři. Nevycházeli jsme z údivu a lámaně se s ním domlouvali přes třináctiletého německého překladatele, co máme dělat. Ráno musel do práce a před stanem čekala usměvavá babička, která nás donutila vypít asi litr mléka a vzít si výslužku zeleniny. Cesta do Oltetu proběhla snadno za doprovodu zvědavých dědečků. Doplnili jsme vodu, natáhli se před stan a z pesimistického „proč lidi nahoru lezou“, se stalo „tak to musíme zopáknout“.
Je prima ležet před stanem na louce zalité sluncem a těšit se na vlak, který pojede zítra ze zastávky v Oltetu.
