Známý „skalní hrad“ byl vybudován na úplně odděleně stojící 30 metrů vysoké pískovcové skále na jižní straně obce Sloup nedaleko České Lípy. Skála je nejen vysoká, ale také 100 metrů dlouhá a 60 metrů široká a je v plochém údolí nepřehlédnutelná.
Opevnění tady bylo už kdysi dávno ve středověku. Skála je rozčleněna na patra, hlavně z jižní strany, kam se opírá sluníčko. Ale i uvnitř je vykutána, jsou v ní vyhloubené chodby a chodbičky a podél ní je řada schodišť z kamene. Dokonce je v ní vytesán prostor pro kostel, který má svou věž. Do skály byl kdysi udělán sedm metrů hluboký prostor ve tvaru džbánu, kde se uskladňovalo v zimě a chladu zrno, později paradoxně právě v tomto místě vznikla hladomorna, kde v zimě a chladu umírali lidé hlady. Jeden prostor může být buď zásobárnou životadárných potravin a naopak může týrat člověka hladem až k smrti. Dnes se do bývalé sýpky a hladomorny dostanete z boku.
A další paradox. V hradu bývalo buď útočiště lidí před bitkami a válkami. Jiní odtud naopak jako ze sídelního místa vyráželi do lesů a polí na loupeživé výpravy jako známý Mikeš Pancíř. Místo je zkrátka vějířem paradoxů.
Skála nestřídala majitele tak často, jako jiné objekty. Od počátku 14. do počátku 17. století byla v držení Berků z Dubé. V 15. století se zde krátce mihli Hanuš Welfl, Pancířové ze Smojna, a Vilém Ilburk.
Nejdříve bylo místo využíváno skoro jako vojenský objekt, opevnění, bitky, války. Během třicetileté války byl majitelem Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat. Po válce bylo místo značně zdevastované, opevnění rozbořené. Svojí originalitou a spiritualitou přitáhlo až za doby baroka zraky svého nového majitele. Nábožensky silně cítící Ferdinand Hroznata Kokořovec z Kokořova zde začal budovat v od počátku magií opředených prostorách nová místa a roku 1690 se pustil do přestavby původních staveb. Nejvyšším cílem jeho ambic měl být klášter a vybudování poutního místa v kraji. Z jeho snů se mnoho nevyplnilo. Zemřel a místo pompézního kláštera na skále zde v komůrkách vytesaných ve skále žilo šest poustevníků. Chudě a pokorně v 18. století obývali svoji zapomenutou poustevnu. Nicméně hlavně díky Ferdinandu Hroznatovi je „hrad“ barokním sakrálním objektem, který přišel o romantiku rádoby rytířských schodů, obranných ochozů či hladomoren.
Později, od roku 1710 do roku 1940, místo vlastnili šlechtici, hrabata Kinští z Vchynic a Tetova. Ti vodili na kuriózní místo své přátele a významné hosty. Na konci 18. století poustevnu zrušili a místo se stalo stále vyhledávanějším a více se ukazovalo. Již roku 1827 se stalo veřejnosti přístupným jako velká kuriozita kraje. Posledním šlechtickým majitelem byl August František Kinský. Dnes je provozovatelem skalního hradu a poustevny kastelán a nájemce Ivan Volman, který zde jako kastelán pracoval od roku 1977. V roce 1998 se stal nájemcem hradu.
Objekt je jeden z nejkurióznějších v republice a svoji romantiku určitě má. „Skalní hrad, klášter a poustevna“ se od roku 1998 vydala svojí vlastní cestou a ještě kurióznější je, že se snaží na svůj provoz, opravy a další existenci vydělat z vlastních příjmů. Její životnost financujete přímo vy, návštěvníci místa.
Hrabě Jan Josef Maxmilián Kinský, potřeboval ke svému pobytu ve Sloupu objekt hodný jeho osobnosti. Nechal tedy v letech 1730 až 1733 postavit v blízkosti kostela zámek. Stavba byla původně barokní, až roku 1828 ji pak hrabě Karel Kinský nechal upravit empírově. To se projevilo hlavně ve výzdobě interiérů, ale to dnes už nezjistíte. V zámku sídlí domov důchodců. Pouze v portálu zámku jsou dodnes umístěny tři sochy od Matyáše Brauna, Atlas, Diana a Ceres. V chodbě zámku v přízemí jsou ve výklencích v průchodu směrem k zahradě umístěny sochy Merkura a Argose a naproti nim je Královna Omfale a Herkules. Všechny také od Brauna. Od místního sochaře Antonína Maxe najdete v zahradě uvnitř kašny s vodotryskem postavu Neptuna s delfínem.
Zámek dlouho, až do roku 1945, patřil rodu Kinských, respektive Preysingům. Pak se v něm vystřídala ozdravovna, škola v přírodě, ústav sociální péče a dnes domov důchodců. Zámek byl přístupný během dnů Evropského dědictví letos (2008) v září a tak jsem se tam dostala na prohlídku i já. Běžně přístupný není.
Myslím, že místo srší pozitivní energií, je v něm klid a mír a co důležitějšího si dědečkové a babičky na sklonku svého života mohou přát. Po většinu roku mohou sedět v překrásné zahradě a vyhřívat se na sluníčku, když počasí dovolí. Zahradu založil již hrabě Jan Josef Maxmilián Kinský. Roku 1750 pak byla rozšířena na anglický park, který byl v roce 1828 přeměněn na francouzský park. Podle dostupných informací by zde mělo být 15 druhů jehličnanů a 40 druhů listnáčů. Z mnoha vzácných dřevin se do dnešní doby zachovaly červený buk, pyramidální dub, zerav řasnatý, jalovec obecný, skupina habrů a tis červený. Pravdou ale je, že dnešní vzhled parku neodpovídá žádné klasické parkové úpravě. Přesto je tady velmi příjemně.
A co v okolí určitě nepřehlédnete? Je to překrásná lipová alej vysázená mezi kaplí a zámkem již od roku 1740, kdy zde stromy nechal zasadit Jan Josef Maxmilián Kinský. Alej je dlouhá celých 320 metrů a najdeme v ní osmdesát lip. Tato skvostná dominanta okolí byla roku 1996 registrována jako významný krajinářský prvek. Lípy jsou pro obec Sloup typické a mají tady dokonce jednu víc než „stoletou“. U bývalého statku v ulici Ke Hradu je lípa s obvodem šest metrů a výškou nad dvacet metrů. I tento strom je státem chráněný pro své stáří dokonce několika set let.
Známý „skalní hrad“ byl vybudován na úplně odděleně stojící 30 metrů vysoké pískovcové skále na jižní straně obce Sloup nedaleko České Lípy. Skála je nejen vysoká, ale také 100 metrů dlouhá a 60 metrů široká a je v plochém údolí nepřehlédnutelná.
Opevnění tady bylo už kdysi dávno ve středověku. Skála je rozčleněna na patra, hlavně z jižní strany, kam se opírá sluníčko. Ale i uvnitř je vykutána, jsou v ní vyhloubené chodby a chodbičky a podél ní je řada schodišť z kamene. Dokonce je v ní vytesán prostor pro kostel, který má svou věž. Do skály byl kdysi udělán sedm metrů hluboký prostor ve tvaru džbánu, kde se uskladňovalo v zimě a chladu zrno, později paradoxně právě v tomto místě vznikla hladomorna, kde v zimě a chladu umírali lidé hlady. Jeden prostor může být buď zásobárnou životadárných potravin a naopak může týrat člověka hladem až k smrti. Dnes se do bývalé sýpky a hladomorny dostanete z boku.
A další paradox. V hradu bývalo buď útočiště lidí před bitkami a válkami. Jiní odtud naopak jako ze sídelního místa vyráželi do lesů a polí na loupeživé výpravy jako známý Mikeš Pancíř. Místo je zkrátka vějířem paradoxů.
Skála nestřídala majitele tak často, jako jiné objekty. Od počátku 14. do počátku 17. století byla v držení Berků z Dubé. V 15. století se zde krátce mihli Hanuš Welfl, Pancířové ze Smojna, a Vilém Ilburk.
Nejdříve bylo místo využíváno skoro jako vojenský objekt, opevnění, bitky, války. Během třicetileté války byl majitelem Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat. Po válce bylo místo značně zdevastované, opevnění rozbořené. Svojí originalitou a spiritualitou přitáhlo až za doby baroka zraky svého nového majitele. Nábožensky silně cítící Ferdinand Hroznata Kokořovec z Kokořova zde začal budovat v od počátku magií opředených prostorách nová místa a roku 1690 se pustil do přestavby původních staveb. Nejvyšším cílem jeho ambic měl být klášter a vybudování poutního místa v kraji. Z jeho snů se mnoho nevyplnilo. Zemřel a místo pompézního kláštera na skále zde v komůrkách vytesaných ve skále žilo šest poustevníků. Chudě a pokorně v 18. století obývali svoji zapomenutou poustevnu. Nicméně hlavně díky Ferdinandu Hroznatovi je „hrad“ barokním sakrálním objektem, který přišel o romantiku rádoby rytířských schodů, obranných ochozů či hladomoren.
Později, od roku 1710 do roku 1940, místo vlastnili šlechtici, hrabata Kinští z Vchynic a Tetova. Ti vodili na kuriózní místo své přátele a významné hosty. Na konci 18. století poustevnu zrušili a místo se stalo stále vyhledávanějším a více se ukazovalo. Již roku 1827 se stalo veřejnosti přístupným jako velká kuriozita kraje. Posledním šlechtickým majitelem byl August František Kinský. Dnes je provozovatelem skalního hradu a poustevny kastelán a nájemce Ivan Volman, který zde jako kastelán pracoval od roku 1977. V roce 1998 se stal nájemcem hradu.
Objekt je jeden z nejkurióznějších v republice a svoji romantiku určitě má. „Skalní hrad, klášter a poustevna“ se od roku 1998 vydala svojí vlastní cestou a ještě kurióznější je, že se snaží na svůj provoz, opravy a další existenci vydělat z vlastních příjmů. Její životnost financujete přímo vy, návštěvníci místa.
Hrabě Jan Josef Maxmilián Kinský, potřeboval ke svému pobytu ve Sloupu objekt hodný jeho osobnosti. Nechal tedy v letech 1730 až 1733 postavit v blízkosti kostela zámek. Stavba byla původně barokní, až roku 1828 ji pak hrabě Karel Kinský nechal upravit empírově. To se projevilo hlavně ve výzdobě interiérů, ale to dnes už nezjistíte. V zámku sídlí domov důchodců. Pouze v portálu zámku jsou dodnes umístěny tři sochy od Matyáše Brauna, Atlas, Diana a Ceres. V chodbě zámku v přízemí jsou ve výklencích v průchodu směrem k zahradě umístěny sochy Merkura a Argose a naproti nim je Královna Omfale a Herkules. Všechny také od Brauna. Od místního sochaře Antonína Maxe najdete v zahradě uvnitř kašny s vodotryskem postavu Neptuna s delfínem.
Zámek dlouho, až do roku 1945, patřil rodu Kinských, respektive Preysingům. Pak se v něm vystřídala ozdravovna, škola v přírodě, ústav sociální péče a dnes domov důchodců. Zámek byl přístupný během dnů Evropského dědictví letos (2008) v září a tak jsem se tam dostala na prohlídku i já. Běžně přístupný není.
Myslím, že místo srší pozitivní energií, je v něm klid a mír a co důležitějšího si dědečkové a babičky na sklonku svého života mohou přát. Po většinu roku mohou sedět v překrásné zahradě a vyhřívat se na sluníčku, když počasí dovolí. Zahradu založil již hrabě Jan Josef Maxmilián Kinský. Roku 1750 pak byla rozšířena na anglický park, který byl v roce 1828 přeměněn na francouzský park. Podle dostupných informací by zde mělo být 15 druhů jehličnanů a 40 druhů listnáčů. Z mnoha vzácných dřevin se do dnešní doby zachovaly červený buk, pyramidální dub, zerav řasnatý, jalovec obecný, skupina habrů a tis červený. Pravdou ale je, že dnešní vzhled parku neodpovídá žádné klasické parkové úpravě. Přesto je tady velmi příjemně.
A co v okolí určitě nepřehlédnete? Je to překrásná lipová alej vysázená mezi kaplí a zámkem již od roku 1740, kdy zde stromy nechal zasadit Jan Josef Maxmilián Kinský. Alej je dlouhá celých 320 metrů a najdeme v ní osmdesát lip. Tato skvostná dominanta okolí byla roku 1996 registrována jako významný krajinářský prvek. Lípy jsou pro obec Sloup typické a mají tady dokonce jednu víc než „stoletou“. U bývalého statku v ulici Ke Hradu je lípa s obvodem šest metrů a výškou nad dvacet metrů. I tento strom je státem chráněný pro své stáří dokonce několika set let.
