Tato minisérie vznikla díky podnikovému teambuildingu, který se konal v minulých letech v Juniorcentru na břehu Sečské přehrady. Čas, který zůstal po ukončení akce jsem využil k cyklotúrám v této části Železných hor. Původně měl znít název „Třikrát okolo Sečské přehrady“, ale první výlet skončil dřív než začal, protože pro nepřízeň počasí jsem byl nucen první výlet na zříceninu hradu Lichnice radikálně zkrátit.

Připomeňme, že Sečská přehrada byla vystavěna v letech 1925 až 1934, aby ochránila dolní tok Chrudimky před povodněmi. Kolem nádrže to vypadá jako kolem každé vodní plochy v ČR, tj. je to osázené rekreačními objekty různé kapacity, stylu a stáří, nicméně – dle mého názoru – to tam není až tak moc zahuštěné a příroda má také svůj prostor. Což byl asi důvod, proč tato oblast, rozkládající se na ploše 284 km² v severní části Českomoravské vrchoviny, byla v roce 1991 vyhlášena za Chráněnou krajinnou oblast Železné hory. Nápadnou dominantou je hlavní hřeben, který se táhne od Ždírce nad Doubravou do Podhořan a dále k Týnci nad Labem. V tomto hřebenu jsou vedle četných vrcholů i hluboké rokle. Největší a nejkrásnější jsou Lovětínská a Hedvíkovská, které protínají hlavni hřeben u Třemošnice a Závratce.

Před vlastním líčením cesty si opět dovolím standardní poznámku, že naše domovina skýtá krásné kouty a člověk nemusí jezdit za hranice republiky, aby se potěšil pohledy na přírodu či všelijaké historické památky. Za pozitivum též považuji to, že přes nesporné krásy zvolené cesty jsem na své krosové trase nepotkal téměř živáčka.

Za výchozí bod výletu volím obec Horní Bradlo a usilovně nabírám výšku k jižní straně Železných hor. V Lipce míjím starou tvrz (raduji se, že nějaký dobrý člověk se pustil do náročné a nikdy nekončící opravy a nenechal ji zcela zchátrat) a přes Modletín mířím k jednomu z nejvyšších bodů – Spálavě (663 m.n.m). Vrchol mají obsazený radioamatéři se svými anténami a maringotkami. Zřejmě chytají signály z celého světa ve dne v noci. Kupodivu zde není vybudován žádný stožár radiokomunikací, vojáků ani mobilního operátora ač rozhled (a tím pádem i šíření vln v éteru) je famózní. Krátké, byť větrné pokocháníčko, a už je tu stejnojmenná osada Spálava. Osadě vévodí krásná stará lípa, o které se píše, že byla vysazena na památku vítězství Jiřího z Poděbrad nad Matyášem Korvínem před 530 lety. Po několika kilometrech projíždím obcí Polom, kde si prohlížím kostel Sv. Kunhuty. Kostel je odsvěcený a postupně chátrá a ve stínu vzrostlých stromů, které ho obklopují, působí téměř strašidelným dojmem. Kontrastně ke kostelu působí opravená zvonice (leč bez zvonů ) s šindelovou střechou. To už se pomalu blížím k pomyslnému cíli vyjížďky, kterým je „open-air“ Skanzen lidových staveb Veselý kopec, kde první expozice byly zpřístupněny v roce 1972. Ještě předtím však zastavuji v Možděnicích u staré truhlárny a kolárny (taktéž součást Skanzenu, leč obé z důvodů škrtů financí na Ministerstvu kultury zavřeno do odvolání). Bohužel přijíždím po zavírací době a proto si návštěvu roubenek nechám asi na zvláštní výlet. Tuto osadu volně rozptýlených zemědělských usedlostí v původním krajinném prostředí doplnili památkáři lidovými technickými památkami na vodní pohon. Přenesené objekty a expozice v nich přinášejí svědectví o životě a způsobu hospodaření drobných řemeslníků a zemědělců od poloviny 19. století do první poloviny 20. století. Veselý Kopec je místem, kde se pořádají také četné kulturní programy. Nezbývá než otočit a zamířit patrně na nejzajímavější místo cesty, kterým je již nepoužívaný lesní židovský hřbitov. Nejstarší náhrobek se datuje do druhé poloviny 16. století, kdy do nedalekého Dřevíkova přišla početná židovská komunita. Zvláštní je, že asi v polovině trvání existence hřbitova se místní rozhodli pro rekonstrukci a obrátili hlavní vchod, takže část náhrobků „kouká“ do lesa a část zase z lesa. Poslední, kdo zde v 1983 našel věčný klid, byl jistý pan Bergman, starosta nedaleké Trhové Kamenice. Další pozoruhodností je, že na řadu náhrobních kamenů byly po válce dotesány jména těch, kteří zahynuli v koncentračních táborech či jinde. Na cestě zpět míjím ještě rekonstruovaný hamr na řece Chrudimce a bez dalších zastávek a s deštěm v zádech se vracím tam, odkud jsem vyjel. Ještě dodávám, že lepší a profesionálnější fotografie z této oblasti si můžete prohlédnout na webu pana Hlavatého.