Znovu v Melbourne
Po návratu z Tasmánie do Melbourne se rozhodujeme zůstat ještě 2 noci u našich vánočních hostitelů Prue a Marka. Během té doby navštěvujeme ještě starší pár Australanů, které jsme potkali v Západní Austrálii a kteří nás též k sobě pozvali. Příjemné setkání po několika měsících. Celkově nís Melbourne opravdu zaujalo a ani se nám nechce dále. Ale nedá se nic dělat, musíme šlápnout do pedálů.
Písečné stavby ve Frankstonu
Vyrážíme směrem na jih do Frankstonu, kde se setkáváme s našimi známými z maďarské farmy na Tasmánii. Společně se jedeme podívat na expozici staveb z písku. Letošním námětem jsou pohádky. A tak zde potkáváme obrovského pískového kocoura v botách, Sněhurku, vlka a karkulku a další známé postavičky. Vše precizně postavené z písku. Něco podobného vidíme prvně v životě a žasneme.
Nocujeme nedaleko u Čechoaustralana Pavla Kulkuse, mimo jiné také velikého cyklocestovatele, který projezdil velkou část Asie, Evropy, Austrálie atd. Velmi příjemné setkání! Za zmínku ještě stojí, že ten den během jízdy z kopce na frekventované silnici mi zničehonic na nějakém hrbolu ulétla zadní brašna. I když jsem jel hodně rychle, naštěstí se nic nestalo a i brašna zůstala neporušena. Tentokrát jsme měli štěstí.
Akce “pavouk na silnici”
Projíždíme oblastí hnědouhelných dolů a tepelných elektráren. Silnice je frekventovaná a cesta nezáživná. Najednou Renča prudce zastaví a volá: “Viděl jsi to?” Ja na to, že ne. Prý byl na silnici obrovský pavouk. Vracíme se. A opravdu. Černý pavouk, veliký asi 8–10 cm. Bestie jako hrom. Vypadá živě, ale nehýbe se. Chci ho nějak pošťouchnout. Velmi opatrně se k němu nahýbám a fotím z absolutní blízkosti na makro. Neustále dávám bacha, aby na mě neskočil. Pak mi to nedá a zkouším ho rozhýbat. Nereaguje. Asi je mrtvý, suchý. Klackem se ho snažím obrátit. Přetáčím ho na záda. A ejhle, co nevidím: Nápis “Made in China”! Nemůžeme se udržet a umíráme smíchem. Tak to jsme dobře naletěli. Fakt vypadal jako živý! Kdo nevěří, ukážu mu ho. Vzali jsme si jej jako suvenýr!
Doma u pana komisaře
Jednu noc trávíme na pozemku policejního komisaře ze Sale. Tento velmi srandovní chlapík nám předvádí svoji limuzínu o 320 koních, luxusní motorku BMW – prý jich je jen 7 v celé zemi, dále historický veterán atd. No je vidět, ze se páni policajti nemají v Austrálii zase tak špatně!
Znovusetkání s Georgem
Je to až k neuvěření, ale po 6000 km a 3 měsících se podruhé setkáváme s angličanem Georgem, který cestuje na kole již několik let v kuse. Prvně jsme ho potkali v západní Austrálii u Esperance. Georgovi je 58 roků a denně kouří 50–100 cigaret a přitom ujede v pohodě 100–150 km za den! Večeříme společně, nocujeme poblíž a ráno usedáme ke společné snídani. A osud tomu chtěl, George potkáváme za další 2 týdny znovu, tentokráte v Canbeře. Svět je opravdu malý.
100 km po cyklostezce
Dozvěděli jsme se o netradiční stezce pro cyklisty, která byla zbudována na bývalé železniční trati mezi městy Bairnsdale a Orbost. Projedeme ji od začátku do konce a tak si konečně po několika dnech můžeme odpočinout od frekventovaných cest, po nichž jsme šlapali doposud z Melbourne.
New South Wales a okraj Snowy Mountains
Z Cann River pomalu stoupáme až na náhorní plošinu, kde je podstatně chladněji. Zároveň opouštíme Victorii a vstupujeme na území New South Wales a do pohoří Snowy Mountains.
V městečku Bombala hledáme českého rodáka, na kterého jsme dostali tip od Pavla z Mentone. Víme o něm jen to, že dělal pošťáka. Víc nic. Kupodivu se nám daří ho vyhledat. Zve nás k sobě a večer a celé dopoledne trávíme na jeho farmě v krásném zeleném hornatém prostředí. Velmi příjemné místo k bydlení.
Následující den šlapeme po další náročné šotolinové cestě zkratkou do hor. Na náhorní plošině jsme byli odměněni nádhernými sceneriemi téměř nedotčené krajiny. Všude kolem rozeseté veliké granitové balvany, hry světla a stínů při západu slunce a k tomu nekonečná divočina. Na noc sjíždíme do horského městečka Dalgety, kde druhý den ráno pozorujeme desítku projíždějících aut, převážně limuzín, v nichž jsou všichni v šatech a oblecích. Dozvídáme se, že se koná pohřeb velmi významného a uznávaného farmáře. Sjeli se lidé z obrovského okolí. Později projíždíme přímo kolem místa pohřbu, který se koná v malinkatém kamenném kostelíku uprostřed polí. Kousek za ním nás čeká strašně prudký, ale asi jen 2 km dlouhý stoupák. Začátek byl fakt tvrdá zabíračka. S vypětím všech sil jsme vyjeli a pak už pozvolna sjížděli do Jindabyne, sportovního střediska na úpatí nejvyššího australského pohoří Snowy Mountains.
Výjezd na střechu Austrálie, aneb na kole na Mount Kosciuszko 2228 m.
2 ze 4 našich cykloplášťů jsou sjeté, potřebujeme nové. Několik posledních set km nebyl žádný cykloshop. V Jindabyne je, ale nemají žádné gumy, co bychom chtěli. Nakonec dostáváme dvě použité. Zdarma. Hned ten den večer ale jedna z nich na Renčiném kole za jízdy bouchla. Přišli jsme tedy o duši i plášť najednou. Ještěže jsem ten náš sjetý nevyhodil a schoval pro nouzovou rezervu.
Začínáme tedy stoupat z Jindabyne směr Perisher. Cesta vede do kopce, ale nijak drasticky. Za lyžařským střediskem Perisher následuje mírnější stoupání, ale zato táhlejší. Až do strategického průsmyku Charlotte Pass ve výšce 1850 m jedeme po asfaltu. Tady si dáváme přestávku na oběd a povídáme si s jednou českou turistkou. Poté už po šotolině pozvolna stoupáme k chatičce Seaman’s hut, kde kopec začíná být strmější. V sedle Rawson’s Pass (asi 2150 m) narazíme na rangery a ceduli, že dále už se může jen pěšky. Projíždějící cyklista nám ale říká, že stačí jít s kolem vedle sebe – což rangerovi vadit nebude. K tomu dodává, že když nasedneme za rohem na kolo, dá se vyjet až na samotný vrchol. To si nemůžeme nechat ujít. Podle rady činíme, kousíček jdeme pěšky a když jsme z dohledu rangerů, nasedáme na kolo, tvrdě se opíráme do pedálu a zanedlouho, kolem 17. hodiny odpolední dorazíme na nejvyšší horu Austrálie, 2228 metrů vysoký Mount Kosciuszko. Porušení nařízení rangerů je sice prohřešek, ale protože je to prý jen z důvodu možného střetu s pěšáky na úzké stezce, si to moc nebereme. Nikdo totiž na celé hoře není, jsme tu úplně sami. Napadne nás přenocovat zde. Jsou tu krásné výhledy, a bude tu jistě úžasný západ a východ slunce. Vaříme si večeři, kocháme se výhledem na všechny světové strany. Náhle pozorujeme pomalu přicházející bouřku. Stan ještě nestavíme a vyčkáváme. Kolem půl osmé večerní je jasné, že pršet bude. Rychle sjíždíme kousek pod vrchol do bezpečí kamenné chatičky Seaman’s hut ve výšce 2030 m, kde jsme opět úplně sami. Chvíli poté začíná neskutečné přírodní divadlo. Přicházejí husté mraky, začíná pršet a na zem létají stovky blesků ze všech směrů. Z bezpečí nadšeně pozorujeme světelnou show 360 stupňů kolem nás. Jaké štěstí, že jsme nezůstali na vrcholu. To by byl děs a hrůza. Druhý den se počasí jakžtakž umoudřilo a pouští nás z hory zpět dolů do údolí. Po sehnání dalšího použitého pláště pokračujeme dál skrz Sněžné hory.
Po horské silnici Alpine Road – aneb, prý že nejsou v Austrálii kopce!
Protože máme rádi hory a kopce, a zatím jsme na žádné v Austrálii nenarazili, rozhodujeme se pro okružní horskou silnici Alpine road. Mnozí nás zrazují před jízdou tak náročným terénem. Nedáme se. Každý o Austrálii říká, že je to placka. Tak se necháme překvapit.
Z Jindabyne stoupáme až do moderního lyžařského střediska Thredbo, kde lyžují i čeští imigranti. O tom svědči názvy horských chat a hotelů jako Sněžník atd. Odtud pokračujeme hodně prudce přes dva kopce do Khancoban. Další celý den se v horku tvrdě lopotime stále do kopce. Dřina jako hrom. Počasí nám přeje, okolní divočina hor je nádherná, ale jedeme pomalu a stojí nás to hodně sil. Další den je podobný. Nejdříve plno kilometrů do kopce, pak prudký sjezd mnoho set výškových metrů a znova do kopce do nejvýše položeného města v Austrálii – Cabramurra 1488 m. Odsud pozorujeme velkou bouřku přecházející v údolí. Po chvili tím směrem vyrazíme. Zdá se, že je po bouřce. Po 20 km nás dohání dalši nepříjemná bouřka. Lije jako z konve, úplná průtrž, šlehjí blesky, je chladno a nejede se vůbec příjemně. Nám ale nezbývá než do setmění šlapat. Úplně promočení a zmrzlí dorazíme do Adaminaby, kde dostáváme povolení nocovat pod velikým přístřeškem v Bowling Clubu a navíc se můžeme osprchovat teplou vodou. Krásný pocit po tvrdém dni!
Den blbec aneb naše útrapy před Canberrou
Z Anaminaby do Canberry máme dvě možnosti trasy – buď 170 km po asfaltu oklikou anebo 105 km přes NP Namadgi, z čehož 40 km je stoupání po šotolinové cestě. Chceme do Canberry dojet za den, volíme tedy kratší variantu. Od rána téměř nepřetržitě prší. Navlékáme na sebe včerejší mokré věci, neb suché nemá smysl si brát. Jedeme do kopce. Po včerejších bouřích to jde špatně, šotolina je mokrá, občas se boří a stoupání je prudké. Šlapeme vzhůru asi 4–7 km/hod a to několik hodin v kuse. Odpoledne dojedeme na vrchol a tam Renča chytla první defekt. Opravujeme a sjíždíme opatrně dolů. Ne více než 10 km/hod – kluzká šotolina je nebezpečná. Po pár km mám defekt já a objevuji proraženou 1×1 cm díru v plášti. Opravuji a přitom zjišťuji, že druhý plášť má zboku bouli a rozpraskané švy. O jeee, honem rychle sundat. Prasknutí na předním kole za jízdy by mohlo mít děsivé následky. Takže už i druhý použitý plášť z cykloshopu v Jindabyne je na nic. Nasazuji náhradní nouzový a jedeme dál. Po 5 km mám znovu prázdné kolo. Lije jako z konve. Další defekt opravujeme na blízké farmě. Telefonujeme našim známým do Canberry, že asi dorazíme později. Chtějí pro nás přijet, což odmítáme. Další defekt opraven a my v dešti šlapeme dál. Stmívá se. Po dalších 15 km, už kousek před Canberrou, mám znova píchlé zadní kolo. Měním duši, nafukuju a v tom: Baaac! Duše praskla a vyvalila plášť ven. Prší, je tma a zima. Nesnáším to! Voláme známým a ti nám dnes už potřetí nabízejí odvoz. Tentokrát přijímáme. Dnes jsme si už dost užili a moc jiných možností stejně nemáme. Brzy přijíždí terénní náklaďáček, do něj nacpeme kola, tašky i sebe a frčíme do Canberry, kde nás čeka příjemné zázemí u našich litevskoaustralských hostitelů, které jsme před dvěma dny potkali v Cabramurre. Takto byl tedy zakončen jeden z našich nejnepříjemnějších dnů. Vše ale dobře dopadlo.
