Po stopách pyšné princezny – Dolský mlýn

Psal se rok 1952 a československý divák poprvé obdivoval
dobrodružství krále Miroslava, který se stal zahradníkem a naučil květinu
zpívat. To proto, aby ukázal pyšné princezně v království, kde byl
zpěv zakázán, že paradoxně na něj se zákazy nevztahují. Jak to dopadlo
víme všichni. Láska, útěk směrem do Miroslavova království, bitky a
pohádkově dobrý konec.

Psal se rok 1952 a československý divák poprvé obdivoval dobrodružství krále Miroslava, který se stal zahradníkem a naučil květinu zpívat. To proto, aby ukázal pyšné princezně v království, kde byl zpěv zakázán, že paradoxně na něj se zákazy nevztahují. Jak to dopadlo víme všichni. Láska, útěk směrem do Miroslavova království, bitky a pohádkově dobrý konec.


Cesta na Dolák

Od padesátých let viděly tuhle pohádku generace Čechů a dodnes nesmí chybět v programovém schématu vysílání o vánočních svátcích. Na scénu, ve které princ Miroslav zvítězí nad strážemi v bitce ve mlýně a nakonec je ve spolupráci s princeznou nastrká do pytlů, si jistě mnozí vzpomenou. Budova mlýna nebyl filmovou kulisou, ale bývalým skutečným mlýnem. Jeho zdi dodnes stojí v romantickém zákoutí národního parku České Švýcarsko. Cesta k němu je snadná, dokonce okolo vede naučná stezka. Takže kudy do pohádky? Nejkratší cesta je po modré turistická značce z Vysoké lípy, do níž zajíždí autobus z Děčína. Modrá vede z Vysoké lípy dolů přes jeden z kaňonů, kterými je národní park proslulý. Na skalách se spolu s vřesem vyhřívá keříčkovitý lišejník dutohlávka lesní, zaslechnout se dá jak káně lesní, tak krkavec velký a máte-li opravdu velké štěstí, mihne se oblohou ostříž lesní. Jakmile dorazíte k říčce Kamenici, jste u mlýna. Jenže je za vodou a vypadá poněkud nedostupně. Kamenice není prudká a dá se přebrodit (vím o čem píšu, brodil jsem ji u mlýna 3. února, teplota vzduchu mínus 3 stupně Celsia), ale budete-li pokračovat pár stovek metrů dál, čeká vás sice nedlouhý skalní chodníček a pak rozcestník. Stačí jen vydat se vpravo po žluté, přejít most a za chvíli jste u Dolského mlýna. Vyplatí se dívat kolem sebe, neboť do skal jsou tesané nejrůznější značky, které mají svou historickou i vypovídající hodnotu.


Zaniklá sláva

Před několika lety mi Václav Sojka, strážce zdejšího národního parku řekl: „Chybí tu historická kontinuita. Němci byli po válce odsunutí, zmizely osady, smolaři (lidé, kteří se živili získáváním smůly a výrobou dehtu ve smolárnách – pozn. autora). S nimi odešla historická paměť a kontinuita. Na jejich práci, zkušenosti a umění už nikdo nenavázal. A na tomhle kraji to je poznat.“ Dolský mlýn je stojícím důkazem jeho slov. Oficiální stránky Srbské Kamenice o mlýnu píší: „První písemná zmínka o objektu je z roku 1515, jeho počátky sahají zřejmě do období osídlování zdejší krajiny Michalovici. Mleli v něm hospodáři z Vysoké Lípy a Kamenické Stráně, později i zahradníci z Růžové. Od roku 1584 patřil Benešovskému panství, roku 1653 jej získalo panství Bynovec. V roce 1696 vrchnost mlýn prodala Janu Kryštofu Pohlovi, jehož rod pak mlýn držel až do roku 1910. Mlynářské řemeslo komplikovalo plavení dříví po Kamenici, které začalo již roku 1530. Podle smlouvy z roku 1743 hrozila mlynáři pokuta, pokud omezí plavení dříví snížením hladiny při odběru vody pro mlýnský náhon. V době plavení mlýn stál. Jistou kompenzací bylo právo vyrábět pálenku a čepovat pivo. Vyráběla se tu také kolomaz. Mlýn byl několikrát přestavován – barokní podoba pocházela z roku 1727, další přestavby následovaly roku 1819 a 1845 (úprava pro pobyt finanční stráže, v okolí přibývalo podloudníků …), roku 1814 byl postaven lihovar. Především po roce 1881, kdy byla v soutěsce mezi Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem zahájena plavba na člunech, se Dolský mlýn stal oblíbeným turistickým cílem. Po roce 1945 byl objekt opuštěn a postupně zchátral.“ Vladimír Kraus na serveru zanikleobce.cz dokonce píše, že „filmaři, točící zde později Pyšnou princeznu, kvůli několikavteřinovému záběru strhli sousední budovu bývalého hotýlku, jejíž trosky zasypaly strouhu odvádějící vodu přitékající ze sousedního údolíčka, což také uspíšilo následnou zkázu“. K mlýnu v 19 – 20. století přináležela pekárna, palírna i výčep a snad každý turista si umí představit, jak příjemné posezení tu muselo být. Voda z Kamenice chladila pivo, možná se nabízeli zdejší pstruzi a domácí koláče… Nedaleký most postaven roku 1910 a je velmi nenápadným unikátem. Jde totiž o první železobetonovou stavbou na tehdejším území Rakousko-Uherska, což jen podtrhuje zajímavost místa a jeho tehdejší (nejen) turistický potenciál. Dnes už z bývalé atraktivní hospody a velkého mlýna zbylo jen mechem obrostlé zdivo, mlýnská kola zapuštěná do podlahy a zbytky dlážděné cesty. Samotný mlýn není na tomto místě jedinou rozpadající se stavbou. Ruin je několik a každá má svou vlastní historii. U „Doláku“ stávala smolárna, tedy důkaz dnes už zaniklého řemesla. Ostatně byl to právě Václav Sojka, který v prostorách Labských pískovců našel zbytky desítek smolných pecí. Ale ani sebelepší článek, ani sebekrásnější fotografie nezprostředkuje lesk sluníčka na místních pískovcích, vůni vřesu či podvečerní tesknotu Dolského mlýna, z jehož bývalé slávy zůstaly jen mrtvé díry oken a informační cedule na turistické stezce. Ale naděje umírá poslední. Existují snahy o zachování a částečného zvelebení zdejšího místa. Nezbývá než doufat, že budou úspěšné. Místo je opravdu krásné, není divu, že tady zamířili filmaři s Pyšnou princeznou a princem Miroslavem. Národní park je slušně proznačený, takže se v rámci jednodenního výletu dá poznat víc hezkých míst v okolí.


Bylo by divné, kdyby se k mlýnu nevztahovala nějaká pověst. Je jich dokonce několik – jsou v nich mrtví a oloupení a dnešní atmosféra místa morbidní pověsti jen podtrhuje. Až budete procházet troskami Dolského mlýna a vzpomínat na Pyšnou princeznu a její dobu, tak přidejte ještě jeden kamínek do mozaiky úvah. V roce, kdy byla natočena tato slavná pohádka uvedená do kin, byla zfilmována i Olbrachtova Anna proletářka, probíhala kolektivizace a politické monstrprocesy končící komunistickými justičními vraždami. Taková to byla doba. A možná právě vypadá „Dolák“ tak, jako ho vidíte na současných fotografiích. Možná měl pohádkový boj mezi dobrem a zlem a pýchy se skromností odvést pozornost mas od „obyčejného života.

Tip a varování na závěr: Než se vydáte do lesů Českého Švýcarska, prolistujte si knihu Natálie Belisové, Zdeňka Patzelta a Václava Sojky Lidové památky Českého Švýcarska. Jakmile ji otevřete, zjistíte, do jak krásných končin se chystáte. Díky vysoké atraktivitě místa a množství eury platících turistů jsou ceny ve zdejších hospůdkách mírně nadsazené, tak na buďte případně vyzbrojeni vlastní svačinou.

autor je šéfredaktorem časopisu Travelfocus