Ano, Chimborazo v Ekvádoru je opravdu nejvyšší horou světa. Samozřejmě závisí na metodice, kterou použijeme. Aby vyhrála právě tato hora, musíme její výšku počítat nikoliv od hladiny moře, ale od středu Země. Nachází se totiž skoro na rovníku a tam, jak známo, je země nejmacatější (ve škole se teda říká „na pólech zploštělá“). A to je důvod, proč zrovna tato hora tolik lidí láká.
Riobamba
Vystupuji v Riobambě a nemám ani ponětí, jestli na Chimborazo vylezu. Nemám ani ponětí, jak je od Riobamby daleko. Jako vždycky, na autobusáku odmítám všechny nabídky na taxíka a s batohem vyrážím směrem do centra města. Je šest ráno, po čase tráveném v teplých oblastech Jižní Ameriky a Ekvádoru mi je zde, o pár hodin a pár tisící kilometrů výše od místa, kde jsem do autobusu nastupoval, docela zima. Město se probouzí, pár rozespalců v ponču se plouží do práce. Možná se plouží z fiesty domů, ale neptám se. Hledám levný hotel, kde bych mohl přespat. Mám jakýsi tip na hostal Oasis.
Skvělý hostel Oasis
Z Autobusáku mi to trvá, i s čůrpauzou, asi půl hodiny do centra. Hostal Oasis je nedaleko. Zvoním. Otvírá pán a zve mne dovnitř. Po cestování skrz Peru mne omračuje čistota a pořádek. Na udržované zahradě mne pozoruje lama. Pán mi ukazuje pokoje. Nádherné pokoje, čisté a zařízené. Já už vím, že tohle asi nebude moje cenová skupina. Na své půlroční cestě mám opravdu hodně omezený rozpočet. Pán říká cenu šest dolarů. To sice na daný komfort není zas tak moc, ale i tak si to nemůžu dovolit. Nicméně zkouším mu vysvětlit svoji situaci a domlouváme se na pěti dolarech za noc. Se sprchou a televizí. Je to pořád docela hodně, ale líbí se mi tu a líbí se mi i majitel se svou manželkou. Hodní a sympatičtí lidé. Ochotně mi říkají vše, co vědí o možnostech výstupu na Chimborazo. Není toho zas tak moc.
Možnost jít do nějaké z cestovek zavrhuji rovnou. I když se nejedná o extrémní nebo dlouhý výstup, stále je tu nadmořská výška a možné problémy mých potenciálních společníků. Mám za sebou dlouhou dobu strávenou v nadmořské výšce okolo čtyřech tisíc a nechci riskovat, že se nějakému turistovi, který prostě chce zkusit dobýt Chimborazo, udělá špatně a naše výprava se bude muset vracet. Kromě toho, nechce se mi ani platit docela velká částka za výstup. Úplný sólo taky samozřejmě zavrhuji, nemám ani potřebné vybavení, ani zkušenosti a nemám dokonce ani tolik odvahy, abych šel do hor sám.
Chimborazo nanečisto
Pán z hostelu je tak ochotný, že mne následující den odveze na autobusák, odkud jezdí autobusy okolo parku Chimborazo. Chci se tam jen tak mrknout, jak to vypadá a jak se budu v pěti tisících cítit a tak. Autobus mi zastavuje u odbočky k hoře. Vystupuji a na oněch asi pět kilometrů nasazuji ostré tempo. Po chvilce zvolňuji, protože se mi špatně dýchá. Štěrková cesta se kroutí a neustále mírně stoupá vzhůru. Počasí nic moc, je pod mrakem. Po cestě potkávám vicuně, divokou a přísně chráněnou příbuznou lamy. Vítr foukne správným směrem a přede mnou se vynoří obrovský zasněžený kužel Chimboraza. Zastavuji se a chvíli jen zírám.
Ve výšce přibližně 5000 m n. m. je tzv refugio, taková „salaš“, kde se člověk může ubytovat a upokojit svoje základní potřeby. Slouží to jako jakýsi základní tábor pro výstup. Odtud je to na vrchol asi osm hodin výstupu. Protože se celá cesta jde po sněhu, obvykle se vychází v jedenáct v noci, aby byl sníh tvrdý a výstup bezpečnější. Obvykle se na vrchol dostává v sedm ráno, kdy svítá. Cesta dolů obvykle trvá hodiny čtyři.
Krátký výlet po okolí mne utvrzuje v tom, že s nadmořskou výškou problém nemám. Jediný můj problém jsou peníze. Sbíhám zpět k silnici a nechávám se svézt dolů do Riobamby v nějaké pick-upu, který si najal i s řidičem nějaký bohatší turista než jsem já. Okolí Riobamby je úžasný. Škoda jen, že není hezčí počasí.
Zbytek dne trávím tím, že sháním někoho, kdo mne na Chimborazo vyvede bez cestovky. S pomocí jednoho taxikáře se mi to daří. Zná průvodce, který by to udělal „načerno“. Jedeme za ním domů a nastává dlouhé smlouvání, na jehož konci je poloviční cena, než bych zaplatil cestovce, včetně půjčení maček a cepínu, sedáku a lana. Taxikář ovšem trvá na tom, že to bude on, kdo nás nahoru vyveze a že za to chce 10 dolarů. Tohle je neusmlouvatelné, bez něj bych průvodce nenašel. A tak místo autobusu si domlouvám taxík.
Chimborazo výstup
Taxikář se mnou a „mým“ průvodcem vyjede odpoledne nahoru k refugiu. Tam se loučíme a jdeme spát do stanu, nedaleko místa, kde začíná sníh. Stmívá se asi v osm a my jdeme spát. Víme, že vstáváme v deset večer abychom mohli tak v jedenáct vyjít. To se nám daří. Venku už je zima a já jsem tak akorát rozespalý, že mne představa výstupu zrovna vpřed nežene. Průvodce jde pomalu, že si říkám, jestli tam vůbec hodlá dojít. Jak zjišťuji později, on tempo nemění ani o tisíc kilometrů výše, zatímco já spíš postávám, než jdu.
Když půjdete na Chimborazo sami, cesta se hledá lehce – pořád přímo vzhůru. Žádný kličkování, stoupáme skoro po schodech. Odpočinek nepřipadá v úvahu, moje oblečení je spíš „out“ než „outdoor“ a rifle by asi docela rychle navlhly. Nedostatek vzduchu je znát, docela často se zastavuji a čekám na dech. Ke konci výstupu už se zastavuji snad každých deset kroků. Cesta vede strmě vzhůru, jen občas vede velmi strmě, že si pomáháme. Navázaní jsme skoro celou dobu. Po čtyřech hodinách chůze bez přestávky si začínám říkat, že to asi vzdám. Blbě se mi dýchá a je mi kosa. Fouká ledový vítr, který prochází skrz bundu, svetr, triko a tričko až na kůži. O rukách a nohách ani nemluvě. Nedovedu si představit, že jsme teprve v polovině. O hodinu později, když už opravdu nemůžu, průvodce říká, že jsme tu a že jsem dobrý, že jsme to zvládli pouze za pět hodin. Rozhlížím se. Pořád tma jaká by se dala krájet. Nevidím nic a je mi zima. Pokrčím rameny, řeknu „hm, bezva“ a zahajujeme sestup. Svítání nás zastihuje v pěti a půl tisících. Konečně je vidět okolí a já můžu fotit. Děláme i falešnou vrcholovou fotku za pomoci výpravy nějakých Čechů zeměměřičů. Moje měkké pohorky mi při sestupu v mačkách připravují hotové peklo. Přesto se mě průvodce ptá, za kolik bych je prodal. V tu chvíli je prodat nechci, ještě s nimi pár kilometrů plánuji. Za pár let je však nechávám zdarma čističi bot v Buenos Aires.
Po osmé hodině ranní přicházíme zpět ke stanu, balíme a jdeme na silnici. Stopujeme auto, které nás za pár dolarů veze zpět do Riobamby. Loučíme se. Klučina byl príma. Hází si batoh plný různých železných věcí na záda a jde domů. Já jdu zpět do hostalu Oasis.
Loučení s Riobambou
Latinská Amerika, to je těžká práce a divoké oslavy čehokoliv. V Riobambě zrovna slaví něco školáci a tak skrz město projíždí ozdobená auta s hlasitou aparaturou na korbě, následovaná malými tanečníky v různých krojích a maskách. Riobambu opouštím nerad, ale už se těším, co mne čeká v okolí Latacungy.
