20.07.2005 středa
Po ránu kafe, vajca a v deset jdeme na trek k čelu ledovce Schelda. Neldelšího ledovce centrálního Kavkazu. Samozřejmě, pořád do kopce.
Po cestě zase jdeme pře vojenský ležení, tak se identifikujeme, ukážem hromadu papírů a razítek a po šutrech skáčeme k ledovci.
Je to hromada sněhu a ledu, z vrchu pokrytý vrstvou hlíny a kamení. Jak svítí slunce a odtává ten sníh, tak šutry s celkem slušnou kadencí zvrchu padají, tak se tu radši dlouho nezdržujeme.
Zase po šutrech zpět. Beru si skoro kilovej kámen jako těžítko do fabriky a nabírám z řeky Scheldy písek. Nevím proč, v mapě je psaná jako Shkhelda. Kousek před vojenskou kontrolou čekám na ostatní, akorát vidím dva vojáky jak s dalekohledem mizí za kamenem s cílem pozorovat nějaký ženský, co sem dorazily z tábora a teď se tam někde opalujou. Holt to maj kluci těžký. Ale ne nejhorší. Tak si ještě vyfotím housenku a vojáka. Toho tajně, oni nějak nechcou. Housenky jsem se taky neptal.
Sláva chvíli toho borce přemlouvá, ať mu jako zapózuje, ale ne. Asi se bojí, že by mu ukradl duši. Nebo spíš, že by dostal pojeb.
Nějak mi lupe v botě. Ta podrážka sice drží, ale ďoura se zvětšuje. Na funkci to vliv nemá. Ale sere mě to. Jinak, i přes to, že jsem sem táhl malou tubu s krémem a ani jednou je nekrémoval, tak mám furt sucho.
Jdeme se nažrat do šašlikárny, tentokrát si dávám pečenou Kuricu s fritovanejma bramborama. Konečně maso. Po dvaceti dnech. Ty vole. Neuvěřitelný… Kdosi si dává ten můj objev Žuljen, dokonce i Karaf, kterej houby normálně nejí. Pitomý je, že baba ho za stejný prachy udělala tak polovičku.
Protože je hic, tak se prolejváme pivama. Přichází osm ruských alpinistů a jedna alpinistka. V trati byli patnáct dní, taky na to vypadaj, stotřiceti litrový batohy, stavební helmy, no pohoda. Furt žerou a už po první sklince domácího vína se začnou motat a shazovat sklo ze stolu. Klasika.
V base campu se uz pomalu balím na zítřejší cestu, spát budu jen v tenkým cestovním spacáku. Karaf letí do Elbrusu koupit pohledy a vodku Prijut 11. Na etiketě je ten barák ještě než vyhořel, vypadá to jako z nějaký sci-fi. Nakonec bere těch vodek sedm. Baba už o pětku přidražila, tak má asi radost, potvora. Pavla dělá bramboráky z pytlíku, tak žereme. Sice to je zase něco instantního bramborovýho, ale tentokrát to má chuť.
Vrací se nám Mirka, která ten Elbrus nakonec dala. Takže je čtrnáctá. Jediná žena od nás. Takže 73,7 % úspěšnost. Pěkné. A ještě jsem dostal kámen. Nějaká vyvřelina nebo co to je za asfalt z 5500 m.n.m.
Poslední pochlastávání. Probíhá několik Putinek s percem a stává se tu z toho docela slušná kalba. Zevnitř řvou místní melodie a nějaká disco hudba. Nemůže to dopadnout jinak, než že tam končíme. Já tam jsem doslovat odvlečen Vlastou. Tam se maskuju v kuchyni, žeru jim tu nějaký pirohy a konzumuju vodku. Místní mládež má radost z technorytmů, my zase z místní hudby. Tak to Osman, kterej se vžil do role DJ, všelijak mixuje. Posilněn několika pivy a podobným množstvím vodky tancuju kozáčka. Už to není co bejvalo, dejchat nemůžu, ale úspěch to je plný. Radši se pakuju.
Potom se mě kdosi slovensky ptá, jestli tancuju v nějakým souboru.
„Ne, jenom když su ožralej…“
Karaf si našel novou kamarádku Renatu, tak se věnuje jí a já se tím pádem můžu věnovat jeho pivu. O půlnoci padám do komatu.
21.07.2005 čtvrtek
Vrací se Karaf. Jsou čtyři hodiny ráno. Nedopadl tak zle, páč docela dost lidí kalilo nonstop. Taky na to teď vypadaj. Vstáváme netradičně v sedm, dobalujeme, naposledy fotíme, poslední panák s Osmanem a cpeme se do busu, kterej nás vyhodí v Piatigorsku.
V 8:30 vyjíždíme. Je děsný vedro. Po cestě jedeme přes jednu policejní gajku, to je v pohodě, pak tři policejní kontroly. Prvnímu stačí čtyry piva, druhej je zmrd a chce úplatek 200 $, nebo že prej naloží řidiče a odveze do Nálčiku na krev. No zmrd, prostě. Poslední kontrola v pohodě, to nechcou dokonce ani ty piva. Jet přes rusko autobusem s jinou espézetkou než místní bych teda už nechtěl. Čůráci.
Kolem nás lítaj žigulíci, co tu mají zase jednu Ruskou zvláštnost. Mají kouřový skla. Všechny. Čili včetně předního. Vypadá to dost vesele. Kouřový skla si dávaj i na Gazíky a Uazy. To vypadá ještě veseleji.
V Piatigorsku lítáme tři hodiny po tržnici kde mají všechno od sejrů, kazet, cívek až po televize a ledničky, myslím, že by tu šel sehnat i tank, sháním to námořnický triko, je poslední, je mi dlouhý jak sviňa, ale za 220 rublů se nedalo nevzít. Fugas kupuje policejní tílko (to má červený pruhy) za stovku. Ještě kupuju tři flašky vodky, nějaký cigára – papirosy belomorky. Dáváme s Vlastou supr šašlik za 40,-. Vegetarián Karaf si kupuje chleba. Ještě beru pitnej režim do vlaku, čtyři flašky vody a jeden Sprite, jak to doma nepiju, tak tady mě to v tý lednici úplně nalákalo.
V obchodech mají takovej systém, že člověku seberou tašku, dají do skříňky, člověk vyfasuje číslo a jde. Po zaplacení se to vrací. Zkrátka se tu krade co jde.
Jdeme ještě mrknout na sochu Lenina, ten je tady taky nesmrtelnej. Teď se podstavec hodí maximálně tak jako trenažer pro mládež na skateboardech, jeden si tu za chvilu rozbije držku s takovouto. Za Leninem hoří věčnej oheň z takový trubky, která by šla zakrýt víčkem od ešusu. A bylo by po ohni. To by mě ale asi popravili na místě. Do třetice tu je několik pamětních desek hrdinům boje, někteří ještě neumřeli, ale desku i s místem na datum úmrtí tu mají. Na procházku sem asi nechodí.
V 15:00 se loučíme s osazenstvem busu a ti odjíždí kamsi do prdele. Teda domů. A my jdeme na vogzal, neboli nádraží. Jde se furt rovně, každej koho se ptáme mává rukou, že jako rovně, sakra to je štreka, holt Rusko. Rusko je bolšoe. Rusko je velké. Karaf píše pohledy, já jdu ještě koupit šest litrů vody.
Máme lístky na plackartu do Charkova za 600 rublů jeden. Ve vlaku ještě platíme 40 rublů za povlečení. Dežurnaja je mladá pěkná holka, ostatně jako skoro všechny v týto soupravě, ale tváří se jak kakabus a nechce s námi komunikovat. Pojezd, neboli vlak odjíždí v 16:09, zase na čas. Konečná je v Minsku. Tentokrát jsme pohromadě a v jedný buňce, to je fajn. Jsme zkušenější, tak máme kafe, čaje, instantní věci co jsme posbírali po lidech v základním táboře, půjčil jsem si i hrnek a Karaf táhne ešus.
Fugas vybíhá pro pivo, baba ho sprdla jaký že chce, on že studený, ona jestli světlý nebo tmavý, on že tři stejný, ona tři stejný nemá, tak mu něco vrzla a bylo.
Ve vlaku je teplo, holý nohy trčí do uliček, jsme sice na kraji, ale protože se vylýzá jenom jedněmi dveřmi, musíme vždycky přes celej vagón. Když člověk vleze do druhýho vagónu a vyleze tam, tak ho dežurnaja sprdne. Moc se tu s tím neserou.
Fugas jde zase pro pivo, tentokrát se vrací s jeden a půl litrovou petkou, že chtěl velký J.
Mažeme to do noci. Vaříme pudink na ráno, aby stačil ztuhnout, drobíme do něj zbytky medovníku. Dojídáme chalvu. Nad námi je obrovskej brutální úplněk, nebo spíš něco, co bude brzy úplňkem.
22.07.2005 pátek
Třese se mnou dežurnaja, aspoň usmát by se mohla, že jsme jako na hranicích. Je půl sedmý. Velká hodinová ručička putuje o jednu otočku zpět, přejíždíme časový pásmo. Na Ukrajinu. Tak si tedy dáváme Ukrajinský časy, Karafův telefon si dává čas Kuvajtskej.
Celníci. Vyplňujeme tranzitní kartičky pro Ukrajinu a odevzdáváme ty ruský. Imrvére tu hraje rádio. Proboxovávám se na záchod, kterej je pořád blokovanej nějakejma hygieny chtivejma ženskejma. Pak zase kontrola. Borca zajímá hlavně kovová flaška na vodu a čelovka.
Snídáme ten pudink, kterej stejně neztuhl, oproti včerejšku jenom vystydl. Jako psí čumák. Vařím si caro. Naproti nám sedící bělorusi nám dávájí pirožky s kartopflem a okurku. Supr snídaně.
Jedeme Ukrajinou. Jedna baba se nám nenápadně sápe po Rexlexu, no čumí na to jak spadlá z višně. Za prvý na latinku, za druhý na ty fotky. Dobře jí tak. Já už mám přečtený všechno, co mi přišlo pod ruku, Reflex, Everest, Epocha, 21. století, všechno. Usínám.
A jsme v Charkově. Je 13:02, zase jsme přijeli na čas. Neuvěřitelný. Do Užhorodu už nic přímýho nejede. Tak bereme první vlak tím směrem. Na lístky jsou hrozný řady. Fugas to zkouší u různých okýnek, Karaf stojí frontu, já hlídám batohy. Když je Fugas u okýnka, tak to baba zavře a pošle ho vedle. Tak jde vedle, dostane se k okýnku a baba zavře zase. To už je dobře nasranej, jde ke třetímu a na řadu se dostává stejně s Karafem co stojí u čtvrtýho. Jedeme do Kyjeva. Expresem. První třídou. Za 200,-.
Jdeme nakoupit nějakou vodku. Nacházím Army shop, tak tam jdeme zkusit ty trika a pily. Nemaj, neznaj, netušej ale posílají nás do druhýho kšeftu. Jdeme na metro. To se sestává z díry do země, strašně rychlejch eskalátorů (ožralej bych z toho nevystoupil), okýnka, kde se prodávaj plastový kolečka, jedno kolečko, jeden vlez do placenýho protoru a dělej si tam co chceš a jak dlouho chceš. To je dobrý. Procházíme takovejma chytačema neplatičů, přesně jak bylo v seriálu Jen počkej, zajíci, kde to toho vlka vždycky chytlo za ocas. Dole ruský vagóny, jako kdysi v Praze, takže žádná změna. Je pátek, špička, tak to je masakr. Jedeme dvě zastávky, přestup, další dvě a jsme tu.
Army shop po chvíli doopravdy nacházíme, ale je to spíš takovej butik s maskovanejma hadrama, buzolou a americkou baterkou. To nás spíš zaujal krám s vodkou na protější straně ulice. Já kupuju flašu, Karaf tři a zase do metra. Po cestě Karaf vystupuje a jde mrknout na trh s nadějí, že to triko přece jen někde sežene. My jedeme na nádraží, kde končíme v krámě s vodkou.
Na nádraží si dávame pivo a kafe, kafe je zas takový malý, připravovaný v džezvě a silný jak sviňa. Vlak stojí na nástupišti, Karaf nikde, tak jdeme omrknout situaci. Před vagónem stojí dežurnyj, místo modrý uniformy má fialovou a zrovna ho drbe vedoucí soupravy za to, že je nedostatečně upravenej. Uvnitř jsou střídavě kupéčka po třech a po šesti lidech, pohodlný křesílka, uprostřed stůl, dvě televize, klimatizace, koberec, no hotovo. Sedíme rozházeně, ale nakonec se Fugas mění s jedním vojákem, tak jsme vedle sebe. Letím pro Karafa, ten tam už poměrně nervózně vyhlíží, na sobě pruhovaný námořnický tílko, v báglu ještě triko s dlouhým rukávem, no září spokojeností.
V tašce s pitným režimem nám zbyla už jen flaša vodky. Veselé… Do Kyjeva, hlavního města Ukrajiny, přijíždíme opět na čas, v 22:17. Je tu obrovský, moderní, upravený, čistý a pěkný nádraží. Vlak do Lvova bychom tak tak stihli, kdyby nebyly volný už jen dvě místa. Tak pojedeme zítra do Užhorodu. Máme 11 hodin čas. Ale zase máme plackartu, která stojí třetinu peněz na dvounásobnou vzdálenost. Jedeme za nějakejch 50 hřiven. Dřív než autobus od cestovky už ale v Brně nebudeme. Nevadí.
Ještě jsme zkoumali možnost jet do Čopu. Jenže si nemůžeme vybavit, kde je. Jsme tu tři. Jeden světaznalej, jeden evropyznalej, jeden něco mezi a ani jeden si nedokážeme uvědomit, kde je Čop. Kurva.
Tak jdeme na jídlo. Pečená brambora v alobalu, po rozříznutí nakydaná máslem a sejrem, rozmatlaná a se salátem za 8 hřiven. Ač to něčím připomíná ty naše kaše co jsme žrali tři tejdny, je to dobrý. Dávám si dvě. Karaf taky. Je tu na vybrání asi osm druhů salátů, tak si dávám jinej, a on to je nakrájenej párek s kečupem. Supr, mám maso.
