8. kapitola

12.08.2006 Sobota

Vstáváme až v jedenáct. Dle prvního zjištění situace okolo Kosťa netrefil auto, ale plechovou stříšku, co je pod oknem. Na včerejší doporučení se vydáváme hledat armyshop Komandiros, ve kterém mají ty pruhovaný trika. Vzhledem k tomu, že to je asi tři minuty od hotelu jej nacházíme poměrně rychle. Posnídali jsme buterbrody a jdeme po schodech do maskovaného podzemí. Má obava, že trika nebudou se ukázala jako lichá, pruhovaný tu je skoro všechno. Za Karafovy peníze si kupuji pohraničnické tílko, tedy se zelenými pruhy a námořní teplý triko s dlouhými rukávy. A tmavomodrými pruhy. Karaf bere to samý tílko, ponorkový teplý triko, což jsou černý pruhy a dvě trika s dlouhým rukávem a světlomodrými pruhy. Což by měli být výsadkáři, ale kdo ví, jak to tady je. Krom toho, že tu ty trika nosí každej a nějaká barva pruhů jim je naprosto ukradená. Policajti by měli mít červený a i přes to, že jsem na nich viděl snad všechny barvy, tak červený pruhy nemá ani jeden.

Jdeme koupit vodu a džus a ležet na hotel. Karafovi je nějak divně, má sračku a vůbec si zažívá kocovinu jak sviňa. Mě taky není nejlíp, ale mám to bez vedlejších příznaků. Karaf si to aspoň kompenzuje tím, že všem píše esemesky, že mne zabásli.

Kolem třetí hodiny vyrážíme do města, najít směnárnu, protože po včerejším policejním zákroku nemám žádný děngy. U ruského kola je nějaká sláva, hudba, mažoretky, všude samej policajt, tak mezi nimi kličkujeme. Zjišťujeme, že se slaví den letectva. Nejsrandovnější na tom všem je, že se všechno odehrává u toho parku, co jsem jim včera pochcal.

Zkoušíme poštu, ale na pohledy se v této zemi asi nehraje. Směnárnu doopravdy nacházíme, tak měním zase dvacet dolarů, Karaf pět Euro. Dostáváme se na nádraží, kde si kupuju dva pirohy s párkem, bramborama a zeleninou, Karaf radši nic, páč se bojí posrání. Když se vracíme, jdu do obchodu, Karaf si bere klíč od pokoje a startuje na záchod. Cha.

Kupuju kefír, sýr a džus. Když se pídím po vodce Altaj, nestačím se divit, protože pulčák stojí 212 rublů. Průměrná vodka okolo čtyřiceti rublů. Do prdele, tak to domů nic nepovezu. V hlavě si vypočítám, kolik že jsme to včera vychlastali těch vodek, kor v takovým luxusnějším klubu, taky tam nebylo moc narváno. Kdybych tam musel platit jenom to, co jsem tam sežral a vypil, tak mě to stojí daleko víc, než ten úplatek. Tak aspoň kupuju dva Jaguáry.

Na hotelu usínáme. Všechny pokoje vytřela uklízečka, k nám přes ten smrad radši ani nevlezla. Ne že bych se jí nějak moc divil. A to tu máme lepkavě kvůli vylitému džusu. A vůbec bordel jak v tanku.

Budíme se navečer, venku rány jak z děla. Ohňostroj. Alarmy všech aut v okolí řvou jak pominutý, no je to na zbláznění. Karaf už vypadá líp, ale ne zcela ideálně. „Tak jsem tu chtěl nabrat síly a zatím jsem totálně zničenej.“ „Taky už tři dny chlastáme.“

Nevím, jestli to je z toho chlastu, ale Karaf má problém s rozeznáním zelené barvy. „Ale třeba tuto zelenou vidím naprosto normálně.“ „No jo, ale to je nějaká Pantone 361, tamta tak 347.“ „Aha, už mi to je jasný.“ „To už nějakou dobu vidím…“

Protože jsme se ale nalili Jaguárem, tak vůbec nemůžeme usnout. Hraju si s pilou, cepínama a hůlkama. O půlnoci další ohňostroj. Alarmy všech aut řvou do noci…

13.08.2006 Neděle

Usínám někdy ve dvě hodiny ráno. Pak ve tři ráno. Pak o půl čtvrté. Vstáváme v deset a to jenom proto, že do poledne musíme vyklidit pokoj. Balíme už ve verzi, že bágly půjdou do letadla, takže nože, železa a podobně pěkně zabalit dovnitř. Předáváme klíč děžurné, dozvídáme se, že je všude dobře, doma nejlíp a jdeme do hotelové kavárny na kafe. Po zjištění, že tu i vaří si dáváme míchaný vajíčka se slaninou a hranolkama. A to kafe.

Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese pripluv.ic.cz

Přesouváme se na nádraží, kde si kupujeme pirožky s kartoškama, kapustou a masem a hledáme maršrutnyj taxi s číslem 112, které jezdí na letiště. Různý dopravních prostředků je tady mraky, ale sto dvanáctka ani jedna. Nakonec lezeme do 115, která na to letiště jede.

Za deset rublů jedeme tři čtvrtě hodiny. Prvně sami, potom v totálně narvaný káře. Protože se tu nedá stát, páč je to přece jen nízký auto, tak lidi sedí jak to jde a kde to jde. Baví se s námi jeden Kazach, docela příjemnej chlap. Vedle něj sedí jeden důchodce, který se pravděpodobně řídí ruským pravidlem, kdo má víc zlatých zubů je lepší a má zlatou kompletně celou hubu. Vypadá jak terminátor, nebo něco takovýho. Nechtěl bych, aby mě pokousal. Naštěstí se netváří nepřátelsky.

Na letišti není ani noha. Zbývá nám sedmnáct hodin do odletu. U rentgenu zaměstnanci spíše spí, než hlídají. Nejčilejší baba si čte. V polospánku. Z venku se ozve rachot asi jako v Pearl Harboru v jedenačtyřicátým. Zvuk patří vrtulovému Antonovu An-24, který právě přistává a roluje po tý rozsekaný ranveji. Tak jsem si ho tajně vyfotil.

Jdu si do automatu koupit kafe. Prvně zjišťuji, že nemám drobný, tak si jdu rozměnit, když se vrátím k automatu, zjišťuji, že to bere i papírový bankovky a když tam začnu rvát prachy, tak do třetice zjišťuji, že je to rozsekaný a proto to nefunguje. Sakra. „Sakra, měl by někdo přijít a spravit to.“ „V neděli?“ „A v Rusku…“

Kupujeme tedy alespoň nějaký piva a před letištěm to chlasčeme. Přicházejí k nám dva borečci, jeden řidič autobusu, druhej řidič maršrutky a ať jdem chlastat s nimi. My, že ne. Oni mezitím nesou nějaký piva a ať s nimi jedeme domů, že nakoupí pivo, vodku, pelmeně, pustíme televizi, seženou baby. My na to, že baby nechceme, ok tedy, bude jen pivo a vodka a pelmeně.

My že zkrátka nikam nejdeme, že se bojíme, že zaspíme a uletí nám letadlo. Oni, že nás odvezou taxíkem na let. A my, že když už, tak budeme chlastat tady. To se jim moc nelíbí, páč kolem letiště se motají policajti a těch se tady bojí fakt všichni.

Nakonec jdeme přes rentgen na letiště a pijeme v místním bufetu. S jedním pořád chodím ven, protože se bojí chodit i přes tu spící kontrolu u rentgenu, řeší totiž, ať mu nějakej kolega maršrutkář doveze flašku vodky a pelmeně. Nakonec se daří. Mám v sobě už sedm piv, když začíná ta vodka. Borec nutí ty pelmeně ženský v okýnku v bufetu ať je uvaří, protože jsou mražený, ta ho ale vyhazuje, tak aspoň kupuje čtyři kuřecí šašliky. Jíme k tomu nějaký sušený kalamáry. U tohoto úkonu přichází milice a ať jde Karaf s nimi. Chci jít taky, ale jsem jak milicionářem, tak řidičama usazen zpátky. Řidiči jsou najednou jak puťky. Dozvídám se, že jsme duráci, tedy blbci, a že u nich doma by se nám toto nestalo, a dobře nám tak.

Karaf přichází asi po čtvrthodině, jedinej problém, kterej si kluci vymysleli bylo to, že na migrační kartě úřednice v Usť-Kokse chtěla místo čtyřky napsat dvojku, ale pak si to uvědomila a z dvojky udělala čtyřku. Tak to kluci řešili. To, že datum je ještě na vízu jim nějak ušlo. „Tak jsem tam tak byl a oni se mě ptali, jestli ti řidiči s náma pijou za naše peníze. Říkám ne, my za jejich. Tak to nepochopili.“

Chlapi nám říkají vtipy, že to prostě nejde, že by jsme odjeli z Ruska a neznali alespoň jeden jejich vtip. Strašně se u toho chlámají, my buď nechápeme slova, nebo pointu, nebo nám to přijde hrozně pitomý. Chápu toho víc než Karaf, tak mu to říkám v češtině. Načež se dozvídám, že jsem jak sabaka, že všemu rozumím, ale neumím mluvit. Bylo to řečeno ale silně uznale.

Když jsme se nějak zmínili, že Karaf nemůže chlastat moc piva, protože má něco na způsob sračky, tak se tomu strašně smějí. „Á, žopa trysčala.“ „Ho, ho, hó…“

Protože tento výraz pro sračku už použili i Kuzmič s Kastem, tak to bude asi regulérní sprostota na toto téma. Propíjíme se do druhého dne.

14.08.2006 Pon­dělí

Jdu, nebo spíš se motám, zase s jedním řidičem ven, protože přijel Sergej, kolega řidič a rozsypala se mu maršrutka. Beru si jedno sedadlo jako oni a lehám si na ně pod auto, stejně tam ničemu nerozumím. Oni očividně taky ne, tak porůznu povolují a utahují vše co jde. Jsem vybaven penězi a poslán pro piva. Karaf porazil Brežněva, což je regulérní příjmení jednoho řidiče, v páce, čímž naše prestiž zase o něco stoupla. Brežněv bere batohy, že se s tím přece nebudeme tahat a že nám to určitě někdo rád pohlídá, hodí je před dvě polospící holky s příkazem, ať hlídají a jdeme opravovat mašinu. „Drug musí pomoci drugovi!“

Maršrutáři makají cca 15 hodin denně, a to se v Rusku nějak moc neřeší soboty a neděle. Drsný. Zase, za jeden den si vydělají okolo tisíce rublů. Je to divný, ale mašina opravena. Sedíme tedy uvnitř a pijeme piva. Začíná pršet, spíš lít. Řidiči jsou uchlastaní jak cip, kromě Sergeje, kterýmu za hodinu a půl začíná směna. Dostávám koženej pásek na památku, i s věnováním, prý s ním borec tři roky sloužil. Tak nevím. Hlavně nemám, co bych mu za to dal, tak jsem mu dal triko, který jsem chtěl vyhodit už loni na Kavkaze. Triko docela smrdí, ale borec je dojat. „Eto zejbis.“ „Što eto zejbis?“ „Super.“ „Nět, total super.“

Vezou nás k letišti, což je asi třicet metrů, přece nepůjdeme v dešti pěšky, vyfotíme se s nimi a upití Rusové mizí v dáli. Ještě jsme teda dostali dva plyšáky pro naše děvočky. He, he.

Jdeme k váze. Made in Czechoslovakia, Úpice. Karaf je zděšen z toho, že jeho batoh má dvacet čtyři kilo. Beru si tedy k sobě jeho šrouby do ledu a bashu. Po převážení má jeho batoh osmnáct, můj dvacet jedna. „Netvrď mi, že ty skrutky mají čtyři kila.“ „No, je to nějaký divný.“

Předěláváme zpátky postupně šrouby a pak i tu bashu. Karafův batoh má devatenáct a půl. On si totiž spletl půlkila s pětikilama. Vážíme se ještě sami, já jsem lehčí o šest kilo, a to mám na sobě boty. Karaf, k pobavení poloviny terminálu, boty sundává, takže se obávám zamoření a následné evakuace letiště. Hodně lidí spí, tak jim ten smrad asi trochu umocnil sny.

Za dvě hodiny letí letadlo, mám v sobě minimálně osm piv a čtvrt flašky vodky a vím, že jak usnu, tak to odletí bez nás. Karaf je v takovým polospánku. Za dvě hodiny neletí nic, letadlo má zpoždění. Vypadá to na hodinu. Sakra. Mám úplně nehoráznou žízeň, všechny obchody jsou zavřený. A to mají fungovat od čtyř ráno. Letím tedy před letiště na záchod, kterej vypadá jak protiatomovej kryt, ale voda tam překvapivě tekla. Ale někdo ho zavřel. Uvědomuji si, že z druhý strany jsou placený hajzly. V úplně stejným krytu, ale jsou čistý a hlídá to tam ženská. Jdu zjistit, jestli jsou otevřený, ženská okamžitě startuje otevřít, mezitím ale odcházím ke koši, kam jsem v noci vyhodil flašku od dopitý vody a jdu zpátky. Místo pěti rublů, co chtějí za použití záchodu mávám v ruce tou flaškou. „Možno vodu?“

Ženská kývne. Naberu tedy vodu a férově nejdu chcát. „Spasiba.“

Ženská kývne. Asi je němá, nebo co. Vychcat se jdu do lesa, kterej je hned vedle. Probuzenej Karaf se jde na tytéž záchody vysrat, ten už to má za prachy. Když už za tu dobu, co jsme tady asi potřicáté procházím kontrolou na letišti, tak už nechtějí ani nic vidět, už mě znají dobře. A to jsem ještě předběhl frontu asi tak na půl hodiny.

Povídám si s jednou Ruskou, co letí na svatební cestu do Finska. Pořád nechápala, co si to zapisuju. Když jsem jí ukázal deník, že je popsanej celej a já popisuju poslední stranu, tak jen obrátila oči. Pak řešíme náš pobyt v horách. Ptá se, kolik nás pobyt tady stál. „Pjať tysjača rublej.“ „Tolko pjatdesjat tysjača rublej?“ „Nicht, pjať tysjača.“ „Što? Pjať tysjača rublej?“

Prej jenom padesát tisíc. Odkud je, baba? Asi nějaká vyšší třída. Letadlo má letět o hodinu později. Naskakuje to tu na ceduli, jako jsou na větších českých nádražích. Jo a pod cedulí jsou kasy, taky jak z nádraží. Do Moskvy během hodiny a půl odlítají tři lety. Pak jeden večer do Taškentu v Uzbekistánu a to je skoro všechno. Vrací se Karaf. „Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu.“ „A?“ „Je tu nějaký letadlo.“ „A ta špatná?“ „Je to společnost Siberia.“

A kurva. Siberii za poslední tři měsíce spadly dvě letadla. Tak to vypadá, že asi poletíme Iljušinem IL-86. Balíme bágly repkou, přičemž jsme zase atrakcí terminálu, abychom ušetřili za balení do igelitu a jdeme se checknout. Letadlo má dalších avizovaných dvacet minut zpoždění. A ještě nějakej maník, oblečenej jak myslivec, se nám snaží tvrdit, že Aeroflot má sice povolených dvacet kilo bagáže, ale včetně pětikilového příručního zavazadla. Natvrdo ho posíláme do prdele, se tady s ním budem srát, no ne? Asi to pochopil, protože už ani neremcá, že i tak máme nějakou nadváhu. A to nevážíme flašku s vodou.

Konečně svítí cedule, ať se jdeme odbavit. Vyzouvají nás, prolézají mi všechny doklady, igelitku a chtějí vidět fotky. Hned první fotka ožralých maršrutkářů to vyřešila, nechtějí vidět už nic a jdu do odbavovací místnosti.

Nakonec zase letíme Tupolevem TU-154. Stroj postarší, ale fajn. Oproti Iljušinu. Docházíme pěšky po dráze k letadlu. Před letem si dávám panáka. Radši. Při odletu to tady všechno strašně vrže, klepeme se jak loutky a když se odlepíme od země, začnou se nad našimi hlavami otevírat kufry a mě se zavře okenice na okně. Usínám. Taky po patnácti hodinách chlastání, kdo by nespal.

Budím se akorát na jídlo, dostal jsem bliny, neboli palačinky, což je na můj alkoholový stav přijatelná strava. Po jídle opět usínám a budím se až nad Moskvou. Tam je přistání překvapivě hladké. Jdeme k autobusu, ten nás veze na terminál, kde po delším čekání konečně vyjíždějí na pásu batohy. Bavíme se s nějakými Čechy, pracují v Moskvě a za dvě hodiny jim v práci začíná jednání. To maj fakt výborný.

Bez kontroly, protože místní ostraha je unavená a rám vypnutý, jdeme ven. Taky to byl vlastně vnitrostátní let, tak to asi až tak moc neřeší. Hodinky jdou o tři hodiny zpět. Cpeme se do busu a za třináct rublů přejíždíme na Šeremetěvo 2, tedy mezinárodní letiště.

Po hodině sezení a pozorování několikahodinový fronty si do ní stoupáme. Karaf celou dobu žil v domnění, že za hodinu se máme checknout, ale za hodinu nám letí letadlo. Trošku nedorozumění. A ještě je o jednu hodinu posunutej v čase. Nakonec to nějak vysvětlujem jedný pracovnici letiště, což dopadá tak že hulákáme Praga a valíme okolo fronty dopředu. Líná huba, holý neštěstí, tak se doslova proboxovávám k přepážkám. Odbavuji se u Bussines class přepážky a jdeme do fronty s pasama. Ženská si mě prohlíží poměrně dlouho, ale nakonec vyhrávám a jsem v bezcelní zóně. V Duty Free Shopu kupuju Hance mini matrjošky na špendlíku, či jak to nazvat, Karaf něco piškotovi a litrovku vodky s pjercem. Na poslední chvíli se cpeme do našeho letadla, Airbus A320–200, hned při vstupu mne skoro skolí klimatizace. Poprvé nesedím u okýnka, to je hrozný. Na jídlo fasujeme knedlo zelo vepřo, což je paráda, protože mám zase dvě vepřa. Karaf mi to sice šikovně hodil do klína a do zákusku špenát, kterej má místo zelí, ale za kus masa, to je malá daň.

V Praze po opuštění letiště jako prvního vidím Ještěra. Koneckonců je se svýma dvouma metrama naprosto nepřehlídnutelnej kdekoliv. Ten na mne hned vyrukoval s jeho novou teorií, jak tady parkovat a neplatit, totiž, po půl hodině, která je zadarmo každá další načatá půlhodina stojí stovku. Než na to zapomenu, ubírám další dvě hodiny, abych se v našem časovým pásmu pohyboval v realitě. Pak se tu ještě objevuje Kytka, která nese Karafovi ty jeho tenisky a slovník. Načež se objevuje otec, nakládá nás do Feldy a veze domů. Je to divný, ale odmítám Karafův návrh jít k Podlipnýmu, tak jsem doma a on tam čeká na vlak s Ájou, která si pro něj jede…