Brzy ráno jsem odjížděl z Hobartu autobusem směr Port Arthur. Autobusy společnosti Tasie Link jedou tímto směrem dost nešťastně, jelikož jsou orientované hlavně na školní děti které sváží cestou. O víkendu samozřejmě nejezdí. Takže jsem se dokodrcal vyřvaným autobusem až do Port Arthuru a byl jsem rád, že to mám za sebou.

Ubytoval jsem se hned u historického komplexu věznice v hostelu jménem Roseview Youth Hostel, obsluhou tam byl japonec jmenem Hajáto se svým pejskem Pigo. Musím teda říct, že jméno bylo opravdu trefné, pejsek ač byl malý, byl tlustý jako prasátko. V ceně za ubytování (kolem 24 AUD) byl i volný vstup do věznice, do které je normálně vstupné 25 dolarů. V ceně je sice i okružní plavba v blízkosti věznice Port Arthur, ale mimo toho si člověk díky dobrým popiskům vystačí bez průvodce. Díky poloze ubytování jsem využil i noční prohlídku komplexu, pořádají tu sice „výlety za duchy“ ale noční prohlídka sama o sobě byla díky pěknému nasvícení budov také moc hezká.

Port Arthur je pro australany historické místo číslo jedna. Tato bývalá věznice byla založena roku 1830 tehdejším guvernérem Arthurem. Podmínky v ní nebyly přiliš přátelské, při pohledu na cely o rozměrech 2×1,5×2m si člověk těžko dovede představit jak se tu dalo přežít. Dnes je Port Arthur už jen připomínka koloniálních časů a nebýt historické památky, tak by vesnička ani ničím nezaujala. V areálu ještě dnes probíhají vykopávky, jednoho archeologa jsem viděl jak čistí plechový hrnek, který bych našel i doma ve stodole, tak mně to přišlo trochu úsměvný. Nicméně Austrálie není tak stará co se týče Evropského osídlení, takže pro ně je historie i ten plecháček.

Nedaleko Port Arthuru je místo zvané Remarkable Cave. Nasycen historií z vězení jsem si hned vyšlápl tímto směrem. Jedná se o jeskyni ve skále, která byla vymletá vodou. Společně s působivým skalnatým pobřežím této části ostrova je to určitě místo, které stojí za půldenní výlet z Port Artuhu.

Z Porth Arthuru přes vesničku jménem Taranna, kde je „Tasmánský tygří park“ v němž mimo čertíků jsou i jiná zvířata typická pro Tasmánii, jsem dorazil do Eaglehawk Necku. Toto místo je jediné, kde se dá z poloostrova přejít suchou nohou do Tasmánie. Spojení je pouze 100m široké, a tak v době provozu věznice v Port Arthuru tuto šíji strážci bedlivě střežili. Dokonce po celé její délce umístili velké psy na řetězech aby ani myš neutekla. Tuto skutečnost dneska připomíná socha psa v životní velikosti, který je uvázaný řetězem k sudu. I když tehdá strašili vězně že moře je plné žraloků, když jsem tam byl já, bylo plné surfařů takže to asi tak žhavé nebylo.

Nedaleko Eaglehawk Necku začíná přehlídka nádherného skalnatého pobřeží které se táhne směrem k jihu. Krásná místa jako Tasman Arch, Tasman blowhole, Devils kitchen které si moře tvaruje k obrazu svému. Eaglehawk Neck je velmi malá vesnice, a tak po menší procházce po skalních útvarech bylo na čase se přesunout o kus dále. To jsem ale netušil jaký to bude problém. Další autobus, ať už od jakékoliv společnosti jel až za dva dny, taxi žádné a já potřeboval stihnou podle itineráře navazující autobus o pár desítek kilometrů dál. Po dlouhém nátlaku a vysvětlování v jak tíživé situaci vlastně jsem na místní pracovnici informačního oddělení, se na mě usmálo štěstí a sdělila mně, že její dcera odjíždí do Port Sorellu autem na nákupy. Po čtvrt hodince opravdu dcera přijela i s rodinou a naložili mě. Typičtí australané, žena která dokáže mimo domácích povinností opravit auto nebo obhospodařit zvířecí farmu, kluk ve věku kolem 15. let který rozhodně s farmou nic společného nechtěl mít a raději jel koupit něco na sebe. Po hodince pohodové cesty jsme dorazili do Port Sorellu, řidička i přes značné přemlouvání nechtěla za svezení žádné peníze, tak jsme se rozloučili a já se vydal navštívit nejbližší Informační centrum. To jsem nakonec nalezl, a asi 70. letá paní mně sdělila, že v jejich městě naleznu pouze ovocnou farmu, která je navíc asi 3 km daleko. Konec dne jsem tedy strávil ochutnávkou jahodového džemu.

Na druhý den jsem autobusem vyrazil do Triabunny, ze které odjíždí dvakrát denně malý trajekt směr Maria Island. Tento ostrov je nevelký, pouze 25×30 km. Nicméně velmi zajímavý. Je nutné mít na paměti, že na něm nejsou obchody a vody tam také není mnoho. Takže jsem vyrazil o 8 kg těžší, obtěžkán jídlem a pitím. Při příjezdu na ostrov jsou dobře vidět staré budovy malé věznice, která tu fungovala ještě před Port Arthurem. V jedné, bývalé budově komisariátu je dnes Informační centrum. Kde je nutné zaplatit kolem 7 dolarů za jednu noc jako polatek na použití kempu. I kdyby v něm člověk spát nechtěl. Navíc mně mladá rangerka vysvětlila, že se nesmí krmit zvířata kvůli hrozící infekci spodní čelisti. Hned mi i ukázala kosti lebky, na níž byl viditelný masivní nádor. (Tento problém teď v Tasmánii sužuje Čerty.) Poslední podstatná připomínka byla, že odpadky nosit sebou. V případě že by mě zastavil ranger a já u sebe žádné neměl, následovala by mastná pokuta.

Hned jak jsem se dozvěděl potřebné informace, vydal jsem se na první zastávku, která se nazývá Fosil Cliffs a na níž jsou všude silné vrstvy zkamenělin 290 milionů let starých. Tyto vrstvy jsou po celém pobřeží do výše několika desítek metrů. Je zvláštní chodit po něčem, co bylo živé před tak dlouhou dobou. Cestou zpět mě míjelo stádo klokanů, utíkali před malým letadlem které dovezlo turistku co nestihla trajekt na ostrov. Už na ní čekali kolegové, kteří odháněli kolem ranveje všudypřítomné husy. Husy jsou tak oprsklé, že v pohodě pochodují i po Darlingtonu , přístavní osadě na ostrově. Po noci strávené ve stanu v kempu, mezi husami a skákajícími klokany kolem mého stanu jsem se vydal dál, na cestu do hloubi ostrova.

Druhý den jsem vyrazil na cestu k Painted Cliffs, pískovce, jež voda a vítr obrousila do nádherné mozaiky. Ten den bylo vyjímečně hezké počasí, takže si i člověk užil moře. Pláže zde byly velmi pěkné a bez jediného človíčka. Po večeru stráveném na jihu ostrova poblíž „samotek“ ještě z dob bývalého vězení na tomto ostrově, jsem se vydal zpět, jelikož už se blížil čas odplutí trajektu. Cestou lesem zpátky, pod Mt.Maria (711 m.n.m.) jsem málem šlápl na hada, chudák měl ze mě stejný strach, jako já z něj. Bohužel kdybyc mě uštknul, byl by to velký problém a přehlédnout tyhle malé potvůrky se dá v listí eukalyptů a v šeru lesa velice stadno. Po třech dnech na tomto skvělém ostrově, kde se snoubí klid, krásná příroda a atmosféra koloniální historie jsem se vydal zpět do Tasmánie.

Z Triabunny jsem téhož dne vyrazil do městečka Coles Bay, které je branou na poloostrovní Národní park Freycinet. Doprava je řešena nadmíru zajímavě, autobus společnosti Tassie link mě a jednu mladou turistku ze Švýcarska vysadil na křižovatce uprostřed ničeho s ujištěním, že si pro nás někdo přijede. Sám pokračoval směr St.Helens. Po půl hodině čekání dorazil tranzit, šestimístná dodávka. Majitelka, starší dáma, vybrala peníze a jeli jsme. Bohužel ty peníze si vybrala navíc, jelikož už u Tassie linku jsem platil částku až do Coles Bay. No nic, chybyčky v počítání tax za jízdné nejsou jen v Čechách.

Švýcarka ve věku kolem 20. byla na cestě kolem světa a do Coles Bay se dostala náhodou a spíš si přijela užít moře. Někde vyčetla že je to zde hezké. To jsem jí sice dal za pravdu ale sám jsem se vydal na cestu do parku. Na pláži která se táhne od Coles Bay k The Hazards byla vtipná cedulka o nekradení mušlí na písku, aby tam něco zůstalo budoucím generacím. Tak jsem opravdu nic nebral, beztak už jsem měl plnej batoh z jiných míst.

Po přechodu The Hazards (cca 300 m.n.m.) se člověku otevřel nádherný pohled na kilometrovou pláž jménem Wineglass Bay. Na konci pláže je i malý kemp, kde jsem strávil první noc a popravdě i nedobrovolně druhou. Pláž je nádherná ale člověk se musel mít na pozoru, samozřejmě jsem neodolal a zkusil moře. Po chvíli brouzdání ale následoval docela šok, když se ani ne dva metry přede mnou zvedl asi metr a půl velký rejnok a plaval si to pryč. Radši nedomýšlet co by se stalo kdyby si mě nevšiml on jako první a neuhnul. Noc byla nádherná, nebe bylo poseté hvězdami, v dáli blikal maják a v zátoce Wineglass Bay kotvilo pár lodí, z toho jedna – rybářská, měla zapnuté silné reflektory do vody. Způsob jak chytat kalamáry a jiné potvory citlivé a světlo. Během noci ještě po táboře běhaly místní zvířata, když se jich sešlo víc na jednou, tak dokazaly vydat k mojí nelibosti naprosto neskutečné zvuky.

I během rána mě přišli navštívit místní klokánci, sice je nazaujala moje maličkost, ale zato měli velkou chuť na to, co bylo v ešusu. Poučen už z ostrova Maria jsem si je akorát podrbal za uchem, což je asi příliš neuspokojilo. Ve stanu jsem si nechal věci a vzal jen peněženku a vodu na další cestu, původně zamýšlenou jen na půl dne. Co se týče věcí, člověk se opravdu nemusí bát o to, že by mu to někdo ukradl. Na jiných místech jsem si například nechával i celý batoh a vydal se na několik hodin pryč. Původně jsem se, zvyklý na naše poměry, tohoto bál, ale když jsem viděl že to je naprosto běžná věc nechávat si batohy na cestě a vydat se prohlídnout nějakou zajímavost poblíž, provozoval jsem to s chutí také.

Cesta vedla až na vrchol Mt.Graham (579 m.n.m.), odkud byl nádherný výhled na The Hazards společně s Wineglass Bay. Bohužel při cestě zpět jsem blbě došlápl a ozvalo se staré zranění nártu. Viděl jsem všechny svaté a už jsem si říkal že to bude konec cestování. Cestou zpět se původně hodinová cesta protáhla na tříhodinový maraton s klackem na podepření a skákání na jedné noze. Návrat zpět a definitivní konec s další cestou téhož dne. Měl jsem i štěstí že mě potkal starší pár z Anglie, kde paní byla doktorka. Po poradě co s tím, mně doporučila si lehnout a počkat do druhého dne. Navíc mi nechali i vodu, jelikož sami končili s trekem. Ta bodla, jelikož během skákání po jedné noze jsem ji skoro všechnu vypil. Dobří lidé nevymřeli, naštěstí.

Druhý den bylo opravdu lépe a já se opatrně vydal zpět do Coles Bay, odtud pak autobusem přes bývalou velrybářskou vesnici Bicheno, kde mimochodem je moc hezká výstava malých žraloků, medůz, mořských koníků nebo krabů. Vše živé a vstupné bylo lidové 4 dolary. Z Bichena jsem pak přejel dalším spojem do Launcestonu, dojezd byl v 18:00 a pomalu se začínalo šeřit a já neměl ani ubytování, ani představu kde vlastně ve městě jsem. Z průvodce jsem vyčetl o blízké hospodě jménem Batman Fawkner Inn kde jsem pokoj našel. Problém byl teda v tom, že podemnou byla diskotéka, takže vybrovala podlaha. Naštěstí se spánek dostavil rychle. Následující den jsem hned v sedm ráno odjížděl busem do Devonportu.

Po pár posledních dnech strávených v Devonportu nadešel den odplutí. Trajekt jsem si už rezervoval s předstihem po internetu. Kajuta v „hostelu“ , což v provedení lodi bylo asi takové, jako spaní v ponorce na kavalcích které se akorát zatahují závěsem, vyšlo na 230 dolarů. Po rozloučení se se známými, ubytování ve stylu mrsknutí batohu do zamykatelné plechové skříňky, jsem byl připraven na vyplutí. Po dvou měsících v Tasmánii bylo vše u konce a člověk jen přemýšlí, zda-li se sem podívá ještě někdy. Kolem 15:00 se Spirit of Tasmania III. hnula a začala nabírat rychlost, směr Austrálie s místem kotviště Sydney. Loď byla luxusně vybavená a i jídla byla ve velkém stylu, prostě ideální uvolnění před dalším dnem a nejistotou jestli mně v jednom Sydneyským hostelu opravdu dobře rozuměli kdy tam přijedu. Cesta by měla trvat necelý den čistého času. Už se jen vyspat a Austrálie čeká…