Kdo z nás by neznal Adršpašsko-Teplické skály, nebo Broumovské stěny? Už malí školáci se v zeměpise učí, že je to pískovcový skalní masiv, táhnoucí se v délce několika desítek kilometrů podél česko-polských hranic. Ale věděli jste, že má svoji nádhernou tvář i na polské straně? Že ne? Tak přijměte pozvání k malé, virtuální prohlídce.
Ještě temné a mlhavé náchodské ráno mne vytahuje z vyhřáté postele a láká do své zatím ne příliš přívětivé náruče. Včerejší radost z na dnes naplánovaného výletu je při pohledu z okna téměř na bodu nula, ale srdce se zatím nevzdává. Doufá a věří, že slunce, které svítí vždycky, byť někdy pouze nad mraky, přeci jen vyjde a hradbou zdánlivě neprostupné, těžké mlhy přinese teplo, světlo a radost..
Dobrá snídaně, šálek voňavé kávy, narychlo sbalená svačina a mé kroky již nedočkavě směřují k autu na parkovišti jednoho malého sídliště v Náchodě. Hraniční přechod do Polska je co by kamenem dohodil. Snaživě vytahuji svůj pas, ale celníci na obou stranách pouze apaticky mávnou rukou a já se tak ocitám na příjemné silnici, směřující do malebného městečka Kudowa Zdroj. Mým dnešním cílem je město Radków, vzdálené asi 20 km od hranic a ležící vysoko nad hraničním přechodem ukryté ve voňavých lesich mezi impozantními skalami. Alespoň takovou představu jsem si vytvořil na základě několika málo informací na internetu.
Daleko za sebou nechávám hustý, mlžný opar a s každým metrem, kterým stoupám nad Kudowu Zdroj, přibývá slunečních paprsků, až je celá obloha pokryta blankytnou modří. Věřit svému srdci a nevzdat se naděje. To mi blesklo hlavou, když jsem se blížil k Radkówu. Radost, že výlet do „Park narodowy gór Stolowych“ bude snad nakonec úspěšný, byla veliká. Ale jak už to tak bývá, s radostí chodí alespoň občas i zklamání. Radków je sice jistě nádherné město a okolní Stolové hory jsou určitě nádherné, nicméně pokud nevidíte ani na dva metry, panoramat si příliš neužijete.
Szczeliniec Wielki (Velká Hejšovina)
Szczeliniec Wielki je typická stolová hora obklopená ze všech stran kolmými stěnami. Spolu se sousedním podstatně širším a rozlehlejším Borem tvoří dominantu kraje. Na náhorní planině Velké Hejšoviny se rozkládá mohutná skalní plošina o rozměrech 600 x 300 metrů s krásným skalním městem ohraničeným téměř ze všech stran 60 metrů vysokými skalními stěnami. Na západě vystupuje menší plošina Szczeliniece M. (895 m.n.m), oddělená průsmykem ve výšce 867 m. Abychom mohli důkladně prozkoumat toto pozoruhodné dílo přírody, musíme zdolat 665 kamenných schodů, které vedou do průsmyku mezi Malou a Velkou Hejšovinou. Zde přecházíme na modrou tur.značku směřující dále nahoru k chatě PTTK, z jejichž severních teras jsou krásné panoramatické výhledy na polskou i českou stranu. Za chatou umístěnou na vysokém skalním srázu začíná placený prohlídkový okruh skalním městem v ceně 5 polských zlotých na osobu. Vedle hlubokých puklin a průrev (Piekielko, Diabelska Kuchnia), jsou tu labyrinty, tunely a ojedinělé skalní útvary, z nichž nejznámějším je Malpolud (Mamut), který je přímo symbolem Velké Hejšoviny. Po projití celého okruhu sestupujeme zpět po červené značce dolů ke vchodu do skalního města.
Co teď? Rezignovat na úžasné výhledy a přijmout s povděkem alespoň pobyt na čerstvém vzduchu? Tak to ne, nejsem tu tak často, abych si mohl dovolit mrhat časem. Zkusím se dostat zpět blíž k hranici, kde jsem projížděl sluncem prozářenou krajinou a skalní města byla dobře viditelná již z dálky.
Po zdolání několika set schodů a zaplacení vstupného v hodnotě padesáti korun českých /není třeba mít s sebou polskou měnu/ se nedočkavě nořím do labyrintu skal, těch nejbizarnějších tvarů. Velbloud, muflon, nebo opice, jsou pouhou částí z výčtu mnoha útvarů, které zde můžete nalézt. Pouze míra Vaší představivost je limitem, kolik jich objevíte.
Zastavuji v malé vesničce Karlów, které je v dálce obklopeno skalními útvary, zvídavě vykukující svými vrcholky nad špičky stromů. V místním Smíšeném zboží kupuji mapu a snažím se zorientovat. Nakonec se rozhoduji navštívit dvě skalní města. První se jmenuje Szczeliniec Wielki a druhé Bledne Skaly. Z malého karlówského náměstíčka se vydávám po žluté turistické značce a po chvilce stojím před červenou cedulí, oznamující „Park narodowy gór Stolowych“, jež je vstupem do prvního skalního města. Svižně vystupuji po schodech směřujících vysoko do skal a jako příjemné vnímám zrychlující se tep i dech. Slunce svými paprsky pronikajícími přes koruny stromů do nitra lesa vytváří kulisu, která nedává příležitost vnímat jakoukoliv počáteční únavu. Oči se sytí barvami, čich přemírou pestrých vůní a srdce jásá nad divem a nádherou, která se jmenuje tak obyčejně – příroda.
Pohled z nejvyšších míst labyrintu do krajiny bere dech. Hledím směrem do Čech i do Polska. To je však ukryto pod přikrývkou bělostných mraků a já se tak nemohu ubránit dojmu, že letím v letadle a pod mraky, v hloubce několika kilometrů pouze tuším pevnou zem. Zpočátku svým fotoaparátem fotím téměř vše co vidím, taková krása se mi v každém kamenném zákoutí, či za každou skalou naskýtá. Chvíli pobíhám po kamenech a skalách, chvíli sedím a zasněně vnímám krajinu pode mnou. Osvěžující vítr hladí moji tvář a slunce vytahuje z přírody kolem, ty nejkrásnější barvy. Sem tam potkávám dalšího, okolím nadšeného človíčka, ale jinak jsem v zajetí kamenné samoty. Pro někoho nepřijatelný způsob pobytu v přírodě, pro mne vítaná cesta k vnitřní očistě a přiblížení se hlouběji sobě samému.
Procházím Piekielkem (Peklíčko) a Ďáblovou kuchyní, které jsou hlubokými skalními stržemi s vlhkými a chladnými stěnami. Poněkud se rozplývají mé představy o žhavých a rozpálených místech pekelných. Pokud je v okolní krajině kolem 30 stupňů Celsia, jsou tato místa dozajista shromaždištěm návštěvníků, kteří odtud jen tak nepospíchají.
Nakonec přicházím ke konci okružní cesty po Szczeliniec Wielki a zanedlouho již stojím u auta a přemýšlím o další části cesty.
Já jsem se rozhodl pro variantu číslo tři. Nejet, ani nejít po silnici, ale zvolil jsem cestu lesem po modré turistické značce. Listnatý les mne přivítal záplavou podzimních barev.Zvuk aut se k mé radosti vzdaloval poměrně rychle, až nakonec bylo slyšet pouze šumění stromů a sem tam rozeseté bublající potůčky. Zpěv ptáků se nesl lesním chrámem všem příchozím na pozdrav. Lidi mám rád, ale hodinová cesta vzhůru nádherným lesem bez zástupu štěbetajících turistů, byla skutečně nesmírně osvěžující. Přicházím k malému obchůdku a pokladně u vstupu do skalního města. Před zakoupením lístku za standardní cenu, si ještě dávám dobrou kávu a seznamuji se skupinou českých učitelek z Nového Boru. Využily pár dní volna a vydaly se na společný výlet. Když jsem jim prozradil, že mám za sebou půlroční učitelskou zkušenost a od té doby si vážím každého kantora, byl jsem jejich. Protože prohlídku měly už za sebou, nakonec se loučíme a zatímco ony nastupují do autobusu, já se ztrácím v kamenném království.
Bledne skaly (Bludné skály)
Jsou tvořeny rozsáhlou, téměř pravidelnou sítí částečně klenutých průchodů a rozsedlin o hloubce 6-8 m mezi mohutnými skalními bloky. Putování v bludišti uzoučkých skalních chodeb plném tajuplných zákoutí a temných skrýší je nezapomenutelným zážitkem jen těžko srovnatelným se zážitky z jiných skalních měst ve Střední Evropě.
Opouštím Karlów a vydávám se směrem Kudowa Zdroj. Prudkým stoupáním po silnici kroutící se lesem jako had, se asi po 5 km dostávám k velkému travnatému parkovišti , které slouží jako výchozí bod cesty na Bledne skaly. Většina turistů dává přednost dosáhnout vrcholu vlastními vozy, které jsou pracovníky národního parku pouštěny pouze jednou za hodinu. Tím se provoz po komunikaci směrem ke skalnímu městu stává minimálním a pokud se některý turista rozhodne jít pěšky, není příliš obtěžován výfukovými splodinami, či hlukem, který do tak krásného prostředí opravdu nepatří.
Ne nadarmo se toto místo nazývá Bludné skály. Je skutečným labyrintem. Spletí uzounkých uliček mezi skalními masivy pomalu postupuji vpřed. Cesta vede po dřevěném chodníku a občas přemosťuje i malé jezírko, které zde ani v největších vedrech nevysychá. Nejednou jsem musel projít skalním tunelem, jehož tvar mne přinutil se sklonit téměř do podřepu. Obyčejná turistika zde pomalu ustupuje před gymnastickými výkony.
Nakonec, žel i zde přicházím k východu z labyrintu skalního ráje a čeká mne již pouze sestup k parkovišti . Cestu lesem volím naprosto automaticky a ani na chvíli nezvažuji možnost zkusit se vrátit po silnici. Byť malý kousek asfaltu připomínající civilizaci, mé srdce získat nedokáže.
Sedím v autě. Otevřenými dveřmi ke mně proniká lesní vzduch, pozdě odpoledne již docela chladný, ale neztrácející nic ze své vůně. Nechce se mi startovat, protože to znamená opustit tato krásná místa a vrátit se zpět do spleti domů, továren a obchodů. Ale rozum nakonec vítězí nad city a posílen vidinou dalších výletů na zatím neznámá místa, se pomalu spouštím sluncem zaplavenou silnicí směrem k hranicím.
Náchod. Auta, domy, ulice. Oči sice vnímají to lidské hemžení, ale srdce zatím stále vidí les, skály, cítí vůni vlhkého listí a slyší zvuky, kterých je mezi lidmi tak málo. Smutek doprovází každý návrat. Jen co duši dopřejeme vjemy po kterých touží, než se jich stačí byť poskrovnu nasytit, už se jí vzdalují. Tak snad brzy opět nashledanou, přírodo kdekoliv.
