5. část
Celkem v limitu se nám podaří projet dalšími zacpanými ulicemi a doslova na poslední chvíli nás autobus vyklopí na jedné z nich v blízkosti Buckinghamského paláce. Už z dálky vidíme neuvěřitelné množství lidí čekajících na výměnu stráží. Tento pestrý ceremoniál se koná v 11,30 hod. Nejprve všudypřítomní policisté zastaví dopravu na ulici před palácem, pak se ozve kdesi zdáli hudba, dlouho nic nevidíte, až za hodnou chvíli spatříte jako prvního muže vedoucího psa (jeho plemeno nebylo určeno, stáli jsme moc daleko, nicméně zajisté má také královský rodokmen), potom jedou muži na koních a následuje sama stráž – muži v botách na vysokých podrážkách (přemýšlíme, jak jen se dá v těchto botách vůbec pochodovat), v tmavých kalhotech, červených kabátcích s tmavými výložkami a zlatým premováním, na hlavě posazené proslulé chlupaté „medvědí“ čepice, přes jejichž okraj snad nemohou ani vidět. Celou parádu zakončují opět muži na koních. Ti, kteří stojí u plotu Buckinghamského paláce, vidí i samotnou výměnu stráží, my se musíme spokojit zase až se závěrečným defilé. Vzápětí nato policisté uvolní provoz na ulici a davy se rozcházejí. My jsme na počátku pětihodinové procházky po nejznámějších památkách Londýna.
A začneme hned Buckinghamským palácem a jeho nejbližším okolím. Samotný Buckinghamský palác nechal postavit vévoda z Buckinghamu v r. 1703, v r. 1762 ho odkoupil král Jindřich III. V r. 1825 pověřil Jindřich IV. svého dvorního stavitele Johna Nasha přestavbou a rozšířením paláce. Od r. 1837 v něm sídlí královská rodina, přítomnost krále v paláci signalizuje vztyčená královská zástava. Dnes je Buckinghamský palác po všech úpravách velkolepou klasicistní budovou s mohutnou fasádou, ozdobenou korintskými polopilíři. Před palácem stojí památník věnovaný královně Viktorii. Podle návrhu Sira Astona Webba ho vytvořil sochař Sir Thomas Brock. Památník představuje královnu obklopenou alegorickými postavami znázorňujícími např. Vítězství, Vytrvalost, Odvahu, Pravdu, Vědu, Umění, Spravedlnost, Zemědělství.
Od Viktoriina monumentu odbočíme do stínu stromů v Green Parku. Tady lidé odpočívají. Nejen na zeleném trávníku, ale i na připravených lehátkách. Dostaneme se na Piccadilly Street, jednu z hlavních tepen města. Své jméno dostala ulice po krejčím, který se v 18. století stal mistrem ve zhotovování „pickadille“ – vysokých límců s tuhými rohy. Na této ulici jsme upozorněni především na budovu Burlington House, v níž sídlí umělecká akademie. Budova se vyznačuje pěknou renesanční fasádou. Nahlédneme do některých pasáží, zastavíme se u mnoha přepychových obchodů a tak dorazíme až na Piccadilly Circus.
Piccadilly Circus znamená pro obyvatele Londýna centrum světa. Sbíhají se zde hlavní ulice Regent Street, Piccadilly, Haymarket a Shaftesbury Avenue, na stanici metra se křižují tři linky. Tím je toto náměstí nejživější, nejhlučnější a nejfrekventovanější ve městě. Současně se stalo centrem zábavního světa West End, nachází se tam mnoho nočních lokálů, divadel a kin. V noci náměstí osvětlují obrovské světelné reklamy – ty se nám tentokrát představují i ve dne. Na náměstí stojí pomník filantropa – vévody z Shaftesbury odlitý z hliníku. Jeho autorem je Alfred Gilbert. Památník je známý pod dřívějším jménem „Erosův pramen“, postava totiž představuje anděla lásky k bližnímu.
Odtud zabočíme do dalšího proslulého zábavního kouta Londýna, do Soho. Názory na tuto čtvrť jsou různé. Angličtí podnikatelé ji považují za „dobrou adresu“. Vzhledem ke vhodné poloze se zde usadily filmové společnosti, gramofonové firmy, nahrávací studia apod. Labužníci oceňují Soho pro množství obchodů a restaurací s mnoha delikatesy a mezinárodními specialitami. Mezinárodně se v Soho vaří už od 16. stol., když se sem nastěhovaly tisíce francouzských hugenotů. Potom sem přišli Italové, Švýcaři, Číňané, Indové a příslušníci dalších národů. Z domácích kuchyní se postupně stávaly veřejné restaurace, jejich původními zákazníky byli šetrní cizinci a chudí studenti. U cizinců je Soho spojeno s představou podsvětí, pochybné zábavy, neseriózních barů, porno obchodů, peep-show a prostituce. Takže z předložených názorů si můžete vybrat.
V těsné blízkosti Soho je i známá China Town – Čínská čtvrť, která se rozložila mezi Gerrard Street a Leicester Square. I ona má své kouzlo, vchod do ní např. označují brány v čínském stylu, na ulicích předvádějí své umění nejrůznějšího druhu čínští umělci. A všude se to hemží nepřeberným množstvím turistů.
Brzy dojdeme na další významné londýnské náměstí, na Trafalgar Square. Náměstí vzniklo v letech 1829 – 51 podle návrhů Charlese Barryho. Svým názvem připomíná vítězství admirála Nelsona nad francouzsko-španělskou flotilou u španělského mysu Trafalgar 22. října 1805. V centru náměstí stojí 56 m vysoký sloup Nelson Column. Byl postaven v letech 1840 – 1843 podle návrhu Williama Railtona z devonského granitu. Na korintském sloupu stojí 5 m vysoká (některé materiály dokonce uvádějí 6 m vysoká) socha Horatia Nelsona. Podstavec zdobí bronzové reliéfy odlité z ukořistěných francouzských děl. Znázorňují scény ze čtyř vítězných Nelsonových bitev (Abukir, Kodaň, St. Vincent, Trafalgar). Reliéf zobrazuje admirálovy poslední chvíle a jeho výrok znějící v překladu „Anglie očekává od každého, že bude konat svou povinnost“. Čtyři obrovští lvi na obrubách jsou dílem Edwina Landseera z r. 1868.
Trafalgarské náměstí ale není jen Nelsonův sloup. Kromě dalších památníků připomínajících slavné osobnosti anglické historie zde najdeme i mnohé významné budovy. Z nich je třeba připomenout alespoň kostel St. Martin, což je farní kostel admirality, a budovu National Gallery pocházející z let 1834 – 38 a postavenou podle plánů W. Wilkinse. Původní objekt však potřebám galerie brzy nepostačoval a tak byl postupně zvětšován. Zajímavostí je, že pod zdí na straně National Gallery jsou do kamene zapuštěny britské standartní míry : 1 inch, 1 foot, 2 feet, 1 yard, 1 chain a 100 feet. Kuriózní je vysvětlení původu jednoho yardu. Má to být vzdálenost mezi špičkou nosu a konci prstů natažené ruky jistého anglického krále (jeho jméno však již upadlo v zapomenutí).
Před National Gallery si dáváme na čas rozchod, abychom si mohli buď odpočinout a nebo se podívat alespoň na některé skvosty, které tato budova ukrývá. Vždyť National Gallery vlastní největší a nejcennější sbírku obrazů na světě. Vstup je zdarma a každý si může vybrat tu oblast, která ho zajímá. Prohlídka všech sbírek by snad zabrala i několik dní. Takže si vybírejte. Je libo italské malířství 16. století zastoupené mimo jiné obrazy Michelangelovými, Raffaelovými, Tintorettovými či Tizianovými, nebo raději postojíte před mistry vlámského umění, jakými byli Rubens, van Eyck a van Dyck. Chcete snad věnovat pozornost italskému malířství po roce 1600, německému malířství, španělskému malířství, francouzskému či domácímu britskému. Vše zde najdete.
Na samotném náměstí se můžeme v praxi také přesvědčit o tom, že toto náměstí bývá často místem politických manifestací. Jedna taková tady právě probíhá. Je dost hlučná, podle písma použitého na transparentech usuzujeme, že by se mohlo jednat o Araby. Někdo z kolegů pronese, že jde o manifestaci alžírských fundamentalistů. Z jakých zdrojů tuto informaci získal a zda je pravdivá, nevíme, pokud ale pravdivá je, pak rychle pryč, abychom nebyli ještě svědky třeba pumového atentátu. O tuto atrakci zajisté nikdo z nás nestojí.
Ve čtyři hodiny odpoledne vyrážíme opět do londýnských ulic. V jihozápadním rohu Trafalgarského náměstí postojíme před Admirality Arch – obloukem Admirality, který jako velká kamenná opona uzavírá širokou třídu The Mall vedoucí od Buckinghamského paláce. Prostřední ze tří bran Admirality Arch má svého osobního klíčníka. Vždy, když tu má projíždět královské spřežení, např. při slavnostním ceremoniálu při zahájení sezení parlamentu či při státních návštěvách, přichází zvláštní královský dveřník, aby bránu jen pro tento účel otevřel.
Dále pokračujeme třídou Whitehall, jež je synonymem vládní čtvrti. I zde se pochopitelně nachází množství budov s bohatou historií a žhavou současností. Nás nejvíce zajímá budova Horse Guards. Je pravda, že dříve, než si všimneme architektonických zvláštností této budovy, zaujme nás něco úplně jiného. Před budovou drží stráž dva jezdci z Corps the Household Cavalry. Neustále se vedle nich staví turisté a někdo druhý je fotografuje. S jezdci to ani nehne, koně občas jen pohodí hlavou. Ani my neodoláme zvěčnění se na fotografii. Od průvodce se potom dozvíme, že Corps se skládá ze dvou samostatných regimentů – Life Guards se šarlatově červenými kabáty a bílými chocholy na přilbách a Blues and Royalds s modrými kabáty a červenými chocholy na přilbách. Life Guards pocházejí z jednotky kavaleristů, která sloužila v občanské válce jako osobní stráž krále Karla I. Blues and Royalds pak mají původ v Cromwellově jezdeckém regimentu. Poštěstí se nám ještě uvidět i výměnu jezdců a potom jsme teprve ochotni si poslechnout, že budovu Horse Guards postavil r. 1753 William Kent. Dodnes poutá pozornost zvláštními proporcemi a zvonicí. Na jejím místě stála kdysi strážnice starého paláce Whitehall.
Z Whitehallu lze vstoupit i do nenápadné slepé uličky Downing Street. Tento vstup je povolen však jen vyvoleným, pro obyčejnou veřejnost je ulice uzavřena. Od r. 1735, kdy král Jiří II. dal dům k dispozici prvnímu ministerskému předsedovi Siru Robertu Walpolovi, je číslo 10 sídlem úřadujícího ministerského předsedy. Ulice má jméno po Siru Georgovi Downingovi, který zastával vysokou státní funkci za Cromwella, a přesto byl Karlem II. po restauraci Stuartovců jmenován rytířem.
Ve vládní čtvrti Whitehall stojí také britský národní památník obětem obou světových válek, tzv. Cenotaph. Jeho název znamená v překladu přibližně „prázdný hrob“. Původně byl zhotoven ze sádry podle návrhu Sira Edwarda Lutyense jako památník obětem „Velké války“ (1. světové války). Na žádost veřejnosti byl vytesán z portlandského mramoru a v roce 1920 odhalen. Pomník nenese žádné symboly vzhledem na to, že vyjadřuje úctu padlým bez rozdílu víry. Jsou na něm jen emblémy pozemního, leteckého a námořního vojska. Vždy druhou listopadovou neděli, která je vzpomínkou na válku, se u Cenotaphu v 11 hod setkají zástupci Commonwealthu, aby vzdali hold obětem válek. Následné bohoslužby se účastní i královna, členové parlamentu, zástupci vojenských složek a veřejného života.
Při procházce třídou Whitehall naši pozornost také upoutá nebývalé množství policistů. Pomalu procházejí mezi turisty, pokud jsou dotázáni, ochotně poradí. A také stejně ochotně se nechávají s turisty fotografovat. Vždyť kdo by si nechtěl z Londýna přivést fotografii s typickým anglickým „bobíkem“. Této možnosti po mnoha váháních využije i naše dcera. Právě procházejícího policistu požádá, zda by mohl na chvíli počkat. On nejdříve nechápavě kouká, pak se dozví, že má být vyfotografován. Rozesměje se, „drapne“ Dášu kolem ramen, cvak a už je fotografie. S úsměvem neznámý policista odchází.