1. část
Je pátek, 28. února 1997. Hned po ránu se sluníčko prodírá přes mraky, jakoby chtělo dokázat, že to s tím brzkým příchodem jara myslí vážně. Vždyť jsme si letošní zimy užili až dost. Na ruzyńském letišti se pomalu scházejí účastníci vzdělávacího kurzu pro management škol zařazených do programu PHARE, aby čekali na let OK č. 480, který je dopraví do hlavního finského města Helsink k osmidennímu pobytu. Před desátou přicházejí obě vedoucí, dr. Kazeleová a dr. Tomancová. Obě skutečně v dobré náladě – požadavek „dobrou náladu s sebou“ byl zanesen do prvního informačního letáku, který účastníci cesty obdrželi, vedle vskutku neocenitelné rady nezapomenout si cestovní pas. Dr. Kazeleová nám rozdá letenky a oznámí nám, že let je o půl hodiny posunut, neodlétáme tedy v 11, 05, ale až v 11, 35. Dostavujeme se k odbavení, zhruba na tři hodiny se loučíme se svými kufry a v duchu se modlíme, aby se snad někomu nezachtělo nám kufry odeslat na druhou stranu zeměkoule. Mnozí z nás již dříve něco podobného zažili. Procházíme přísnou kontrolou, někteří musí svléknout ze sebe všechno kovové, aby bezpečnostní zařízení bylo spokojeno a „neřvalo“. Pak teprve čekáme jako mlsní psi u dveří, až nám vydají palubní lístky a odvezou nás autobusem k letadlu.
Dočkáme se a usedáme na rezervovaná místa. Ještě dříve, než se letadlo rozjede po ranveji, studujeme, čím že to do Helsink poletíme. Propagační materiál ČSA nám praví, že se jedná o Boeing 737 – 500 s následujícími technickými údaji. Délka 29, 79 m, šířka trupu 3, 76 m, rozpětí křídel 28, 89 m, počet sedadel 108, užitečný náklad 15 130 kg, maximální cestovní rychlost 790 km za hodinu a výška letu 11 300 m. Než stačíme vše prostudovat, vítá nás na palubě letadla posádka v čele s kapitánem a letušky s každodenní rutinou seznamují cestující s bezpečnostními opatřeními. Jak a kdy použít kyslíkovou masku, kde je uložena plovací vesta, jak ji použít, především kdy zatáhnout za červený terčík, aby se vesta nafoukla. Jen proboha tak neučinit v prostorách letadla, protože pak by se všichni cestující s nafouklými vestami do letadla snad ani nevešli. Doufejme, že nic z těchto pomůcek nebudeme potřebovat.
Letadlo rozvážně „naroluje“ na startovací dráhu, motory zvyšují otáčky a než se nadějeme, jsme ve vzduchu. Pod sebou máme Prahu a stoupáme. Počasí není až zase tak příliš ideální, vidíme ale ještě Krkonoše a až někde nad polským územím se vnoříme do mraků. Z nich potom občas vykoukne ještě záblesk pevniny, pak moře a až začneme opět klesat, registrujeme zase pevninu. To je už však pevnina finská. Mezi tím nám je v letadle nabídnuto teplé občerstvení /dušená zelenina, trojúhelníček těstovin zapečených s uzeným, jakási nádivka ze zeleniny a masa/, k tomu kompot, jako zákusek banán se šlehačkou a čokoládou, k pití si lze vybrat pivo, bílé a červené víno, džus, kolu, čaj či kávu. To vše je ještě obohaceno sýrem, máslem a malou porcí smetany do kávy. Stevardky také nabízejí další zboží k nákupu.
Pod námi se vlevo objevuje finská pevnina, vpravo moře. Obdivujeme z výšky pohled na nekonečné lesy, občas přímo ukázkově finsky doplněné jezery a na některých místech přerušené lidskými sídlišti. Ojedinělé ostrůvky sněhu signalizují, že tady, na severu, se zima ještě nevzdala své vlády. Klesáme níž a níž, posouváme hodinky o hodinu dopředu a přistáváme na letišti Helsinky – Vantaa, necelých 20 km od centra hlavního finského města. Posádka letadla se s námi loučí, přeje nám příjemný pobyt a zve nás znovu na paluby letadel ČSA. Sluníčko se pomalu schovává za mraky, my se dostavujeme k odbavení, vyzvedneme si kufry – sláva, žádný se neztratil – a v hale na nás už čekají finští lektoři. Vítá nás paní Pirkko Uotila a k ní se potom přidává i pan Mika Vepsäläinen, kterého už známe ze školení v Brně – Šlapanicích. Je pro nás připraven autobus a ten nás doveze do hotelu Arthur, který se na osm dní stane naším přechodným domovem. Při cestě na hotel nás paní Pirkko upozorňuje, že jsme přicestovali ve vskutku významném dni. Všude totiž visí finské vlajky. 28. únor je ve Finsku slaven jako den národního eposu Kalevaly.
Během dvaceti minut autobus zastavuje před hotelem téměř v centru města. Ani rozdělení pokojů netrvá dlouho. Scházíme se v 18 hodin, aby nám finští přátelé předali první informace, aby si s námi připili sektem /mnozí z nás ho oceňují dost tvrdě jako něco, co připomíná rozpuštěné bon pari/ a aby nás pozvali na večeři. Ta je připravena v hotelu formou studeného a teplého bufetu. Jako předkrm se podává studený uzený losos se zeleninou podle vlastního výběru, pak následuje teplé jídlo, hovězí maso v omáčce podobné vzdáleně našemu guláši a k tomu rýže. Jídlo si pochvalujeme, vše je chutné, většinu z nás láká především losos, který je pro nás vzácností. Mnozí páni kolegové však protestují proti přemíře zeleniny. Prý tak zdraví zase být nepotřebují.
Večer si každý z nás volí „soukromý“ program. Většina se rozhoduje pro procházku po nočních Helsinkách. Do centra je to pět minut pěšky a tak nám nic nebrání, abychom procházeli ulicemi, nahlíželi do výkladních skříní, seznamovali se alespoň přes sklo se zbožím ve finských obchodech i s jeho cenami, mnozí se také rozhlížejí po nabídce restaurací, protože i jejich služeb budeme muset využít. Večeře si totiž musíme zajišťovat sami. Přecházíme přes hlavní helsinské náměstí, jehož dominantami jsou Národní divadlo a budova nádraží. Budova Národního divadla odráží vliv národního romantismu a byla vybudována z granitových bloků v roce 1902 podle návrhu Onni Tarjanne. Hlavní nádraží je monumentální budova z let 1906 – 14, postavená podle návrhu Eliela Saarinena. Jí končí ve Finsku národní romantismus a začíná severská secese. První seznámení s Helsinkami je celkem příjemné, docházíme k poznání, že orientace ve městě nebude ani pro méně zdatné v tomto směru problémem. První procházku nám pouze znepříjemňuje silný vítr. A to ještě nevíme, co nás v tomto směru čeká v příštích dnech.
První březnový den, sobota, se „vyznamená“ psím počasím. Po ulicích prohání vítr, či spíše vichřice, loňské listí i chodce. Rozednívá se kolem sedmé a při pohledu ven máme náladu ještě horší, než je to počasí. Vydatně posnídáme, švédský stůl nám nabízí skutečně všechno možné. Na podnosech se předkládá salám, šunka, něco mezi tlačenkou a huspeninou, tvrdý sýr i měkké sýry, kyselé nebo čerstvé okurky, rajčata, jogurt, müsli, lupínky typu corn flakes, máslo, džem, tmavé a světlé pečivo /lze si ho i opéct v opékači/, střídavě se v nabídce objevují i banány, pomeranče, jablka, popřípadě kompot. A k tomu všemu káva, čaj, džus. Jsme si vědomi toho, že dny budou svou náplní náročné, a tak většina z nás se snaží snídat co nejvíce.
V deset hodin je přistaven autobus a v něm na nás čeká překvapení. Průvodkyně mluvící česky. Ihned hlásí, že zná Prahu, že naše hlavní město je krásné a že Helsinky se mu svým historickým významem nemohou zdaleka rovnat. I přesto jsou prý Finové na své hlavní město hrdi, mimo jiné i proto, že zde neexistuje těžká kriminalita. Nějaký ten kapsář a drobný zlodějíček se prý občas objeví, ale k těžkým kriminálním zločinům tu téměř nedochází. Důkazem toho je fakt, že i v noci se může sama žena vydat na procházku do městských ulic a nemusí se obávat o svou bezpečnost. Je to pro nás příjemné zjištění, protože právě večery chceme věnovat procházkám po městě. Autobus se pomalu rozjíždí a nám se dostává hlavních informací o Finsku i samotných Helsinkách.
Finská republika /finsky Suomen Tasavalta, švédsky Republiken Finland – ve Finsku totiž užívají dvou úředních jazyků, finštiny a švédštiny, proto všechna označení – i označení ulic – jsou v obou jazycích/ je po Švédsku druhým největším státem severní Evropy a šestým největším v celé Evropě. Rozlohou 337 032 km2 je více než čtyřikrát větší než Česká republika, ale má pouze 5 milionů obyvatel. Není také bez zajímavosti, že téměř čtvrtina finského území se rozprostírá za polárním kruhem.
Samotné Helsinky rozložené na břehu Finského zálivu, někdy přezdívané bílé město severu nebo dcera Baltu, mají půl milionu obyvatel. Byly založeny r. 1550 švédským králem Gustavem I. Vasou v místech, kde se vlévala řeka Vantaan do Finského zálivu. Brzy po dokončení výstavby se staly obchodním střediskem, jež bylo rivalem nedalekého Talinu /v této době nazývaného Reval/. Na příkaz královny Kristiny byla při něm v r. 1639 postavena pevnost, která měla chránit celou provincii. Ta, spolu s pevností Suomenlinna u Helsink se měla stát dostatečným štítem proti ruské rozpínavosti.
V roce 1713 byly však Helsinky v době tzv. severské války velmi těžce poškozeny. Po uzavření míru v roce 1721 se obyvatelé vrátili a začalo nové budování města. Především bylo zdokonaleno opevnění a obnoveny pevnosti. Po uzavření míru po dalším střetnutí s Ruskem bylo Finsko připojeno k Rusku a tak r. 1809 skončila švédská nadvláda. V roce 1812 prohlásil car Alexandr I. Helsinky hlavním městem nového velkoknížectví. Průvodkyně zdůrazňuje, že na počátku ruské nadvlády se Finové měli dobře, protože získali rozsáhlou autonomii. Všechny tyto změny vedly k rozsáhlé výstavbě Helsink, jejíž výsledky můžeme obdivovat dodnes. Jednotný plán výstavby byl svěřen architektu Johanu Albrechtovi Ehrenströmovi, který spolu s berlínským stavitelem Carlem Ludwigem Engelem vytvořil monumentální empírové centrum města. Na pracích se zde podíleli i jiní stavitelé, jež přinášeli další prvky moderní architektury.
I v 19. stol. bylo však město sužováno menšími lokálními požáry ničícími již dokončené stavby /vyhořela např. i opera a jiné významné stavby/. V roce 1828 byla do Helsink přenesena univerzita z nejstaršího finského města Turku, začal se mohutně rozvíjet i průmysl. Do místních dějin se významně zapsaly i události roku 1917. Po pádu ruského cara vyhlásilo Finsko vlastní republiku. Během 2. světové války se pak Helsinky staly jedním z mála měst, která nebyla obsazena cizími armádami. Z novodobých dějin nám je především připomenuto, že v roce 1952 se zde konaly letní olympijské hry a v roce 1975 byly Helsinky místem mezinárodní konference o míru a bezpečnosti v Evropě.
Projíždíme helsinskými ulicemi, jsme upozorněni na Dům tří stavů. Budova, obměňující klasicistní ráz, byla postavena pro tři stavy – sedláky, klérus a měšťanstvo. Projektantem i stavitelem byl v roce 1891 Gustav Nyström. Z vnějšku je zajímavý především ryzalit nesený mohutnými sloupy a pilíři s korintskými hlavicemi. V jeho tympanonu je bronzový reliéf, jehož ústřední postavou je car Alexandr I. Byl zhotoven v letech 1892 – 1903 Emilem Wilkströmem. Dnes patří dům přírodovědecké společnosti.
Propleteme se dalšími ulicemi a uličkami a než se nadějeme, už autobus stojí na nábřeží. Je nám doporučen sobtoní ranní trh a je nám dán na chvíli rozchod, abychom vychutnali atmosféru ranní tržní nabídky. A skutečně se zde dá koupit všechno možné. Pochopitelně to jsou především ryby a co jiného než především lososi. Mimo nich je nabízená škála ryb také velmi pestrá. Snad téměř všichni ani netušíme, jak se všechny ty „potvory“ jmenují. Se zájmem prohlížíme ryby uložené v ledové tříšti, pozorujeme zručnost prodavačů při porcování ryb a s údivem sledujeme, jak jeden z prodavačů právě jednu z mořských ryb doslova „svléká z kůže“. Po jeho zásahu zůstane ryba – striptýzačka připravená jen ochutit, dát na pánev a pak, žaludku, měj se dobře. Na trhu se však dá koupit i mnoho dalších užitečných věcí. Atrakcí pro nás, středoevropany, jsou sobí kůže. Další obdivují svetry s norskými vzory, vlněné severské rukavice či teplou domácí obuv. Pozornost žen upoutá cosi mezi šálou a kapucí, ušité z flauše a lemované kožešinou. Ihned si uvědomujeme praktičnost tohoto nepatrného módního doplňku a některé z nás neodolají. Cenu nelze přepočítávat na české koruny – pak byste si určitě tuto věc nekoupili. Ještě vyzvídáme na prodavačce, které zvíře darovalo svou kůži na náš módní doplněk. Tak na té vínové kapuci je kůže z lišky a na té černé – toto zvíře žije na severu a nemá ani český název. Tak nám překládá slova prodavačky naše milá průvodkyně.
Z místa trhu se také rozhlédneme po okolí. Vrcholku nad přístavem vévodí ortodoxní Uspenská katedrála. Je to velkolepý kostel, postavený podle návrhu Alexandra Gornostajeva v roce l868. Projektant vycházel ze staroruské architektury, stavebním materiálem se stala cihla. Interiér kostela má pojetí ruských ortodoxních kostelů. Vlevo od hlavní silnice najdeme prezidentský palác. Průvodkyně nás upozorňuje, že v tomto paláci prezident jen pracuje, nebydlí zde. Budova byla postavena v letech 1814 – 18 Pehrem Granstedtem pro obchodníka Heidenstraucha, v roce 1837 byla přestavěna jako carova helsinská rezidence. Od roku 1918 zde pracuje prezident. Naše oči sledují siluety dalších budov – jim vévodí městský dóm, tam se za chvíli vydáme – a sklouznou i k mořské hladině. Ledová tříšť, která ji pokrývá, je neklamnou známkou toho, že zima tady ještě zdaleka nepředala vládu jaru.
Autobus nás veze podél přístaviště, tam v dálce – jak upozorňuje průvodkyně – jsou připraveny finské ledoborce uvolňovat cestu lodím do přístavu. Bez nich si finská plavba nedovede život představit a jejich výroba je pravděpodobně i dobrým artiklem pro vývoz. Finsko prý vyrábí 80 % ze všech ledoborců na světě. Podmračený, deštivý den nám však brání vychutnat všechny krásy přístavu, z mlhy se vynořují jen obrysy kotvících lodí. Pouze těsně u břehu se nám předvádějí ve své ladné kráse soukromé lodi bohatších majitelů.
Další naší zastávkou je nejznámější prostranství Helsink, Senátní náměstí. Jeho dominantou umístěnou na vysokém schodišti je dóm. Byl vybudován v první polovině 19. století stavitelem Carlem Ludwigem Engelem. Stavba stojí na půdorysu řeckého kříže a zdobí ji velkolepé průčelí s korintskou sloupovou halou. Určité problémy nastaly při výstavbě kopule a věže. Proto se stavitel Ernst Bernhard Lohrmann potom, co Carl Ludwig Engel zemřel a on převzal dostavbu, rozhodl pro vybudování menší kopule a čtyř rohových věží. V roce 1839 byla před chrám postavena velkolepá terasa s rohovými pavilóny, postavenými B. Lohrmannem. Průčelí i boční fasády chrámu mají sochařskou výzdobu, která je dílem berlínského sochaře Augusta Wredowa a Hermanna Schievelbeina. Protože se jedná o chrám luteránský, nechybí uvnitř sochy reformátorů Martina Luthera a Jiřího Melanchtona. Pozornost ve strohém empírovém interiéru zaslouží i socha finského reformátora Mikaela Agricoly a překrásné luxusní varhany.
Západní část Senátního náměstí vyplňuje budova univerzity. Objekt byl navržen a postaven v letech 1828 – 32 Carlem Ludwigem Engelem pro vysokou školu, přestěhovanou do Helsink z Turku. Boční trakty byly postaveny v r. 1937 podle projektu S. Siréna. Při bombardování v roce 1944 byla část budovy s aulou těžce poškozena, po ukončení války byla opravena v původní podobě.
Z terasy kostela přehlížíme horizont. Ten lemují střechy přilehlých budov a v dálce i siluety lodních velikánů společností Silja Line a Viking Line. Pokud náš pohled sklouzne poněkud níže, uvidíme další domy lemující náměstí – z nich nejstarší pochází z 18. století – a naši pozornost zaujme i socha cara Alexandra II. odhalená r. 1894 uprostřed náměstí. Mnozí z nás, kteří znají prostory a zástavbu dřívějších sovětských, dnes ruských měst, podotýkají, že tento prostor se jim velmi podobá. Průvodkyně nám dává za pravdu. Vždyť v ruských městech i v Helsinkách pracovali stejní stavitelé. A toho prý dříve hojně využívali různí, především američtí filmaři. Pokud potřebovali exteriéry z ruských měst, hlavně z Petrohradu, filmovali právě zde, na helsinském Senátním náměstí.
A pak se vracíme opět do přístavu. Jedem podél mořského pobřeží a od průvodkyně se dozvídáme další zajímavosti, které nám doslova vyrážejí dech. Autobus např. zpomaluje u jakýchsi lávek nad mořskou hladinou, na nichž jsou dřevěné lavičky. Průvodkyně se nás poněkud škodolibě ptá, zda tušíme, na co lavičky jsou. Pochopitelně netušíme. A ona rozzářena vypráví o finském národním zvyku. Tyto lavičky prý slouží k praní koberců. A to je ten národní zvyk. Finové mají v bytech malé koberce – ne jak u nás koberce pokrývající celé plochy – a když je pěkné počasí, vyrazí celá rodina a její nejbližší příbuzní právě na toto místo a zde se věnují drbání koberců. Baltské moře a jeho úžiny vůbec totiž nejsou příliš slané, protože Balt byl kdysi jezerem, a tak vyprat koberce není problémem. Tímto způsobem se někdy ještě pere i prádlo. Průvodkyně ale zároveň upozorňuje, že tuto očistnou kobercovou lázeň asi brzy úřady zakáží, protože i zde dochází k většímu a většímu znečišťování moře.
Při pomalém průjezdu přístavní oblastí se dozvídáme další a další zajímavosti. Například to, že v okolí Helsink se nalézá mnoho ostrovů. Tyto ostrovy prý nejsou téměř soukromé. Patří buď městu – pak jsou určeny pro rekreaci helsinského obyvatelstva, jsou zde kavárny, divadla a další podobné zábavní podniky – nebo jsou státní a pak na nich sídlí vojsko. Než se stačíme vzpamatovat z „kobercového“ šoku, je tu šok další. Ve své poněkud železné kráse se nám předvádí kotvící ruská ponorka. Proboha, kde ta se tu vzala. Vysvětlení je jednoduché. Jejím majitelem je dřívější manžel dcery bývalého finského prezidenta. A komentář k této skutečnosti? Jak prosté. Vyměnil ženu za ponorku.
Než dojedeme k olympijskému stadiónu, informuje nás průvodkyně o průměrných platech a výdajích finské rodiny. Tedy průměrný plat se pohybuje kolem 10 000 finských marek, ale daně jsou podle slov průvodkyně poměrně vysoké. Činí 35 – 40 procent. Vzápětí na to však dodává, že každý pracovník má na každý rok vypočítávány jakési „soukromé“ daně. Každý totiž platí daň sníženou o úlevy vzhledem k půjčkám, majetku a podobným náležitostem. Při tomto výkladu projíždíme oblastí nejdražších bytů v Helsinkách. Jedná se o domy zhruba čtyř až pětipatrové. Je nám vysvětleno, že se ve městě nesmí stavět výškové domy. Nejvyšší je totiž věž olympijského stadiónu a nic ji nesmí převýšit. Chloubou Helsink je také nebývalé množství zeleně. Smíšené lesíky, břízy – to je symbol zdejší „přírody“. My tuto skutečnost příliš nevnímáme, protože v tuto dobu nás zdraví spíše hněď se zbytky špinavého sněhu.
Projíždíme kolem hlavního helsinského hřbitova. Průvodkyně upozorňuje, že zde spí svůj věčný sen vedle sebe luteráni, pravoslavní, katolíci, židé i muslimové. Všichni najdou ve městě i své kostely, nikdo nikoho zde v jeho víře neomezuje. Všichni žijí v míru vedle sebe. Na hřbitově Hietaniemi je pohřbena celá řada významných politiků i umělců, na výzdobě jejich náhrobků se podíleli přední sochaři Finska. V části zvaní Pohřebiště hrdinů je nejznámějším náhrobek Carla Mannerheima, který v roce 1953 vytvořil Väinö Aaltonen. A my zatím zastavujeme u Sibeliova pomníku. Průvodkyně přirovnává finského skladatele Sibelia k našemu Antonínu Dvořákovi a vypráví historii vzniku tohoto pomníku. Jeho autorkou je sochařka Eila Hiltunenová , která v roce 1967 tento monument vytvořila. Tehdy jí nebylo ani 30 let. Výsledek její práce je značně abstraktní. Ona sama řekla, že pomník tvořila podle toho, jak sama cítila Sibeliovu hudbu. Pomník připomíná silně varhany i katedrálu dohromady. Ještě než se rozběhneme k pomníku, průvodkyně nám doporučí, že máme vstrčit hlavu do některé z trubic – máme si ale pro svou bezpečnost vybrat takovou trubici, do které se nám naše hlava bezpečně vejde – a máme do této trubice příšerně řvát. Pak prý odhalíme kouzlo tohoto monumentu a budeme slyšet Sibeliovu hudbu. Mnozí z nás samozřejmě poslechnou rady, nelení a do trubic skutečně příšerně řvou. Všichni se potom shodneme na tom, že zvuk je opravdu zvláštní. Finové však v době vzniku tento pomník nepřijali s uspokojením, vadila jim jeho přílišná abstraktnost. To byl jeden z důvodů, proč sochařka byla donucena vedle pomníku vytvořit realističtější Sibeliův portrét. Když se na něho zadíváme, řekneme si, že ani ten není tak úplně realistický. Sibelius má kolem hlavy cosi jako oblak. I to má být prý vyjádřením jeho hudby.
Kloužeme se parkem kolem pomníku k autobusu a jedeme dál. Autobus zpomalí až u olympijského stadionu. Historie jeho vzniku je také zajímavá. Byl stavěn už v roce 1938 pro olympiádu, která se měla konat v roce 1940. Jenže tehdy byla v plném proudu válka a tak se olympiáda nekonala. Stavba, jejímiž projektanty byli Yrjö Lindgren a Toivo Jäntti, byla využita až o 12 let později. V roce 1952 se olympijské hry v Helsinkách skutečně konaly. Pro ně byl stadion zvětšen a doplněn i o funkcionalisticky pojatou, 72 m vysokou bílou věž. Průvodkyně nezapomene připomenout, že tyto hry byly šťastnými i pro tehdejší Československo. Tady přece slavil největší úspěch náš Emil Zátopek. A prý každý Fin ho zná. I když pochopitelně Finové znají především svého, finského hrdinu těchto her, Paava Nurmiho, jehož socha se nachází před stadionem. A průvodkyně přidá hned něco zajímavého. Běžec Paavo vyhrál v jednom dni na hrách běh na 1 500 m i marathón. To bylo něco neobvyklého. A proč byl tak zdatný? Prý měl dívku v Turku a často za ní běhal. A tento trénink mu přinesl zlato z olympiády. Tváříme se nevěřícně, průvodkyně však tvrdí, že to je pravda, žádná lež.
Při další jízdě si především vyslechneme ještě stížnosti paní průvodkyně na letošní zimu a zároveň politování i pro nás, že počasí nám totálně nesvědčí. Letošní zimu charakterizuje jako divnou – jeden týden je prý -15 stupňů, druhý rázem + 5. Celý minulý týden pršelo, ba prý přímo lilo, ale ani my jsme si nepřivezli ideální počasí. Za onoho špatného počasí jsme jakoby mimo řeč upozorňováni na další významné stavby hlavního finského města. Míjíme budovu nové opery. Všímám si, že právě dávají Borise Godunova – to by mohlo být zajímavé. Můj šestý smysl velí : zapamatovat si, pokusit se sehnat si lístky. Při tomto přemýšlení pochopitelně vnímám i slova průvodkyně. Vybavení této opery patří k nejmodernějším na světě. Stejně moderní zařízení má údajně jen opera v Tokiu. Bez problémů se sem dá vjet kamiónem na scénu a přímo z něho instalovat dekorace a podobně.
Dále míjíme koncertní halu a Národní muzeum. Jeho návštěvu máme v plánu na zítřek odpoledne. Nedaleko, vpravo ve směru naší jízdy se nachází budova parlamentu. Jedná se o monumentální budovu v novoklasicistním stylu, postavenou v letech 1927 – 31 podle plánů Sigfrieda Siréna. Průčelí je zdobeno mohutným sloupovím. A průvodkyně se opět chlubí finskými „vymoženostmi“. V současnosti je ve finském parlamentu celkem 200 členů, z toho je 67 žen. Poměrně vysoký počet, že? A kdy získaly finské ženy volební právo? Prý dávno tomu. Už v roce 1906 jako jedny z prvních žen v Evropě.
A opět. Vpravo vidíte, vlevo vidíte. Tentokrát to je Sibeliova akademie – tam půjdeme zítra na absolventský koncert – a Ramada Presidentti hotel, v němž je jediné kasino světového typu ve Skandinávii. Tak po jeho poznání zrovna netoužíme, naše peněženky se nenadouvají množstvím dolarů, německých marek, či jiných tvrdých měn. Zastavujeme až u další městské pozoruhodnosti, u skalního chrámu. Máme pět minut na jeho prohlídku. Poněkud šibeniční čas. Vrháme se do jeho útrob a jsme mile překvapeni. Skalní chrám je jednou ze stěžejních moderních staveb města. Projektanti Timo a Tuomo Suomalainenovi navrhli v roce 1960 kostel, který byl doslova spojen s materiálem, z něhož vyšel – se skálou. Ženy údajně na této skále sušily prádlo a obyvatelé chtěli, aby na skále vznikl kostel. Architekti se však rozhodli pro netradiční řešení – kostel postavili nikoliv na skále, ale ve skále. Jako stavební materiál byl použit granit a beton, velkolepě řešená moderní prostora je završena plochou kopulí. Dnes je chrám považován za hlavní dílo architektonického expresionismu a je využíván i pro konání koncertů. Jeho obdivuhodnou akustiku budu mít možnost ještě plně ocenit. Kostel pochopitelně slouží především svému původnímu, církevnímu účelu. V neděli se v něm např. konají bohoslužby nejen ve finštině, ale i v angličtině.
Kolem poledne naposled vystupujeme z autobusu. Tentokrát před čínskou restaurací, v níž se máme naobědvat. Restaurace je prázdná, jsme zatím jejími jedinými hosty. Paní Pirkko nám říká, co budeme všechno jíst, a pak už přicházejí jednotlivé chody jídla. Předkrmem je jarní rulička. Jedná se závitek z těsta podobného listovému naplněný směsí pečeného masa a zeleniny. K ruličce je přidán plátek rajčete a zelí polité majonézou. Obsluhující personál nám doporučuje, abychom si ruličku polili čímsi, co má hodně blízko ke kečupu. Hlavní jídlo je servírováno na trojdílné míse. V jedné její části se nám nabízí vepřové v těstíčku se sladkou omáčkou – je v ní kečup a ananas – v další části čeká na nás hovězí se směsí zeleniny /hrášek, cibule, zelí/ a třetí část je určena pro pečené kousky kuřete s arašídy, zeleninou a houbami. K tomu všemu se podává správně „matlavá“ rýže – matlavá proto, aby mohla být úspěšně konzumována tyčinkami. My však v tomto směru zůstáváme raději u osvědčeného evropského příboru. Nápojem je třetinka čínského piva. Není špatné, ale na požadavky typických Čechů ho je poněkud málo. Za obědem by neměl chybět ani zákusek a tak se brzy i ten objevuje před námi. Mnozí jsme už více než „plní“ a banán se zmrzlinou dojídáme z posledních sil. Z restaurace odcházíme po půl druhé – tedy spíše se „valíme“ – a zbytek dne můžeme strávit každý podle svých představ.
Počasí se poněkud umoudřilo, už tak vytrvale neprší, občas vykoukne z hustého příkrovu mraků i slunce. Většina z nás se na chvíli zastaví na hotelu a pak se vrací do helsinských ulic a obchodů. Stejně tak činím i já. Procházím místy, kterými jsme ráno projížděli, a docházím k poznání, že orientace ve městě skutečně není tak náročná ani pro můj téměř neorientační smysl. Dostávám se zase až na Tržní náměstí u přístavu, postojím u kašny a pozdravím se s dívkou Amandou, jejíž socha kašnu zdobí. Amanda je dívka vystupující z moře, symbol Helsink. Kolem čtvrté hodiny s trochou napětí telefonuji domů. Nejsem si totiž jista, zda můj pokus bude úspěšný. Na telefonu v hotelu jsem si přečetla, že předvolba do ciziny je 990, ve zdejší budce se tvrdí, že předvolba do ciziny je 999. Že by existovaly různé způsoby volání do ciziny? Následující okamžik je toho dokladem. Dceru slyším v telefonu úplně perfektně, za 10 finských marek si i dlouho povídáme.
Pomalu se vracím zpět k hotelu, nijak ale nespěchám. Nahlížím do výloh luxusních obchodů na třídě Esplanade i do méně luxusních, i tak ale na naše finanční poměry drahých na Mannerheimově třídě. Neodolám ani návštěvě dvou velkých obchodních domů, jeden nese název Sokos a druhý Stockmann. A opět mohu – tak jako už tolikrát v cizině – žasnout nad cenovými relacemi. Cena pánského obleku se pohybuje mezi 1 000 a 1 500 finskými markami, cena kravaty mezi 400 a 1 000 marek. Sobí kůže stojí na trhu 200 marek, v obchodě 300 marek a více. Doplňky z kůží jsou vůbec drahé. Např. ceny dámských čepic se pohybují od 800 marek nahoru. Levné nejsou ani ručně pletené výrobky. Svetry, čepice, rukavice, ponožky, podkolenky. Široká škála vzorů, barev i cen, typická krása a praktičnost severu.
Jsem na severu a tak mě zajímá především nabídka rybích výrobků. Na žádnou speciální prodejnu při své procházce nenarážím, proto beru za vděk oddělením potravin v obou obchodních domech. Zatímco nabídka ve Stockmannovi mě zklame, v Sokosi jsem plně uspokojena. Nabídka konzerv je široká, ještě širší je škála nabízených zmrazených ryb. A všem těm rybím specialitám pochopitelně i tady vévodí losos. Nechybí ani škeble – ty jsou dovezeny z Francie – našli by se i chobotnice, krabi, humři, krevety. A ten výběr různých past z mořských živočichů. Oči přecházejí, chuťové buńky dostávají zabrat.
Do hotelu se vracím už za tmy. A na pořad přichází otázka, co s načatým večerem. Počasí se zase zhoršilo a tak volím seznámení s prostředím pokoje a vším, co se zde nabízí. Prohlédnu televizní kanály – je jich celkem devět /první nabízí hotelové informace, pak následuje Tv 1 -3, 5. kanál je vyhrazen pro švédské vysílání, na 6. kanálu vysílá televize Helsinky, na 7. se usídlila francouzská televize, 8. kanál si zadalo vysílání Super Chanel a z 9. kanálu zní nepřetržitě hudba/ a potom se věnuji „studiu“ informací, které jsou sepsány v úhledných deskách. Jedná se o informace o hotelu Arthur poskytnuté ubytovaným ve finštině, švédštině, v menší míře i v ruštině, angličtině a najdu zde i něco málo v němčině. Např. cena dvoulůžkového pokoje od pondělí do pátku je 495 finských marek, od pátku do pondělí 400 marek. Cena jednolůžkového pokoje činí 395 a 330 marek. V této ceně jsou započítány snídaně. Ty se podávají od pondělí do soboty mezi 6,30 a 9,30 hod, v neděli mezi 7, 30 a 10,30 hod. Na oběd mohou zájemci přijít od 11 do 2, 30 hod. Večeře se nevaří, přáním zájemců může vyhovět pouze jednoduchý bufet. V informacích se zdůrazněno, že v hotelu je k dispozici i sauna. Pro 1 – 2 osoby stojí 40 marek. Chvíli se ještě dívám na televizi, zajímají mě především informace o počasí. Hlasatelka neslibuje nic optimistického. Teptoly pod nulou, déšť a sníh, silný vítr. Tedy pokud bude pokračovat dnešní vichřice, před níž neobstály ani pokrývky hlavy, ani deštníky, máme se zítra na co těšit. Ráno chceme jet na nedaleký ostrov s pevností Suomenlinnu a tak abychom se patřičně nabalili.