Connect with us

Nevážně vážně

Chrámová okna

Jakkoli přemýšlím nám dojem, že jsem dosud barevná okna chrámů neodděloval od celkového dojmu, jaký na mne chrámová stavba vykonala. Zejména při vstupu do zšeřelého nitra katedrál jsem byl upoután chrámovou lodí, vystřelující do výše gotické sloupy končící žebrovým klenby. Neoddělitelnou součástí jsou vysoká, barevná okna, bez nichž si nelze chrámy představit.

Published

on

Milý příteli, snad mi nebudeš míti za zlé, požádám-li Tě, abys dnešní rozhovor začal Ty. Poznali jsme spolu hodně zemí a pokud to bylo možné navštívili jsme mnohé chrámy a katedrály. Zajímalo by mne, jak na Tebe zapůsobila barevná okna chrámů a katedrál.

Musím se, můj pane, přiznat, že jsi mne touto otázkou trochu zaskočil. Ponech mi chvíli na rozmyšlenou.

Jakkoli přemýšlím nám dojem, že jsem dosud barevná okna chrámů neodděloval od celkového dojmu, jaký na mne chrámová stavba vykonala. Zejména při vstupu do zšeřelého nitra katedrál jsem byl upoután chrámovou lodí, vystřelující do výše gotické sloupy končící žebrovým klenby. Neoddělitelnou součástí jsou vysoká, barevná okna, bez nichž si nelze chrámy představit. Postavy světců, apoštolů a proroků pro mne ale nikdy nebyly rozhodující, většinou nepoznám, kdo je na nich zobrazen. Okna spíš vnímám jako celek, jejich barevnou plochu, umělecké působení a barevné ladění. Zda okna nepůsobí rušivě a jsou v souladu s architekturou. Zajímají mne kamenické detaily, gotická žebírka růžic, sférické trojúhelníky a lístky v klenbě oken. Čím vzdálenější jsou okna, tím více detaily ustupují, není již rozhodující postava, ale zda okna jsou v souladu s celkovou atmosférou.

Vzpomínám na velká čelní gotická okna v Anglii. Desítky barevných ploch s postavami, ze středu chrámu k nerozeznání. Pro historika jsou jistě jednotlivé postavy důležité, já jsem pouze vnímal, jak se tvůrce zhostil celé komposice, jak kladl jednotlivá barevná políčka vedle sebe, aby celek byl barevně sladěn a vyvážen.

Pod jiným úhlem pohledu považuji barevná chrámová okna za výraz náboženského cítění, ale i za důkaz blahobytu donátora, jehož jméno bývá dole uvedeno.

Jsem trochu na rozpacích, zda lze vždy tato okna označit za umělecké dílo. Současně ale vzpomínám, že některá okna Svatovítské katedrály jsou spojena s uměleckými osobnostmi. Přesto si pouze vzpomínám, že některé z nich je v sytě modrém tónu. Poznal jsem i okna, kterým jsem neporozuměl. Dvanáct Chagallových oken moderní synagoze v Jeruzálemě. S obtížemi jsem se pokoušel porozumět slovnímu výkladu o tom, co je z historie dvanáct izraelských kmenů na oknech znázorněno.

Přiznám se, že jsem se nesnažil zamýšlet se nad postavami a nesnažil se vybavit si jejich postavení v biblické historii. Mam-li si nyní tato okna představit, pak se mi vybavuje jakási neurčitá gotická stavba a jakási úzká, vysoká okna s neurčitou barevnou mozaikou, nic konkrétního. Nevěnoval jsem jim více pozornosti, než jako části historicky pozoruhodné památky, stavbě s okny, obrazy, s křížovou cestou, s bohatě zdobeným oltářem a sochami.

Je můj pane, možné, hledati v nich ještě něco jiného?

Pokusím se, můj milý příteli, zavést Tě nejdříve do minulosti.

Vraťme se o mnoho let zpět do doby, kdy náboženství a víra hrály v životě člověka významnou roli. Po celá staletí byla návštěva kostela pro mnohé potřebou, pro jiné společenskou nutností. Ať to byl návštěvník hluboce věřící, nebo jen ten, který šel na mši aby uspokojil veřejné mínění, každý vyslechl čtení evangelia ze života svatých, apoštolů a proroků. Pro mnoho věřících byla i četba bible čímsi zcela běžným, sahali po nich ve chvílích odpočinku hledali v ní odpovědi, posilu, poučení a možná i uspokojení s četby plné dějů. Domnívám se proto, že bylo mnoho těch, kteří při pohledu na postavy v chrámových oknech si vybavili historii života zobrazených svatých, apoštolů či proroků.

V té době jen zámožnější občané a šlechta mohli doma pohledět na rodinné portréty, obrazy nebo rytiny. Pro velikou část obyvatel to byl kostel místem, ve kterém se mohli setkat s výtvarným uměním, s obrazy, sochami a barevnými chrámovými okny. A zde se před duševním zrakem věřících, dle míry jejich znalostí bible, mohl rozvíjet děj, poznaný z četby nebo kázání.

Zde si, můj příteli, dovolím malé odbočení. Velikým obohacením byl vynález možnosti rozmnožovat obrazy, rytiny a dřevořezby. Představ si, jak asi podnítily představivost a fantazii lidí např. rytiny Lucas Cranacha a zejména Albrechta Dürera.Dnešní divák si již obtížně může představit, co pro tehdejšího pozorovatele znamenal každý detail grafického listu. Představ si středověkého člověka, který znal z bible např. Zjevení svatého Jana, sepsané ve vyhnanství na ostrově Patmos. Zjevení známé jako apokalypsa přeložil divákovi Albrecht Dürer na 16. grafických listech. Na těchto řezbách zobrazil děj o smrti a zničení jako trestu za hříchy. Bylo to víc, než umělecké dílo, bylo to pro diváky zdroj fantazie úžasně doplňující stránky textu.

Zdá se mi, že již začínáš chápat, kam směřuji. Ano, mám na mysli to ochuzení, které postihlo moderního člověka, hledí-li na chrámová okna, stará umělecká díla, obrazy v chrámech a galeriích, reprodukce grafických listů nejen Dürera a sochařská díla od antiky po středověk. Je mnoho těch, kteří nechápou, co je zobrazeno, ať se jedná o díla odvozená z bible či antické mytologie. Většinou ani štítek s názvem návštěvníkovi nic neříká.

Dáváš mi na vědomí netrpělivost, máš pocit že normalizuji. Snažil jsem se pouze dát Ti odpověď, co lze nalézt na barevných oknech chrámů a katedrál. Mohl by to být pro Tebe začátek průzkumu nepoznaných cest.

Přemýšlej, můj příteli, zda bys neměl vydat se na cestu hledání těchto tajemství. Byl bys bohatě odměněn.

Snad někdy opět na shledanou.

Continue Reading

Nevážně vážně

Česká stopa Buffalo Billa

Pro některé je legendou Divokého západu. Podle jiných názorů to byl
vychloubačný zabiják bizonů, který nejdřív zabíjel a potom
vykořisťoval americké indiány.

Published

on


Pro některé je legendou Divokého západu. Podle jiných názorů to byl vychloubačný zabiják bizonů, který nejdřív zabíjel a potom vykořisťoval americké indiány. William Frederick Cody alias Buffalo Bill nemá v dnešní USA jednoznačnou pověst. Nedá se mu ale v žádném případě upřít, že přispěl lvím dílem k vytvoření obrazu života v americké divočině v 19. století.

Osobnost stvořená v šestákových románech a filmech

Mladý Buffalo Bill klátí jednoho indiána za druhým. Co výstřel, to zásah, co rána pěstí, to omráčený divoch. Takhle vykresluje mladého jinocha film Mladý Buffalo Bill z roku 1940. Dnes je trochu těžké se při sledování takových scén ubránit úsměvu. Přesně takhle ale život na Divokém Západě vykreslovaly nejenom hollywoodské filmy a diváci tomu ochotně věřili. Dnešní veřejnost už je skeptičtější a to odráží také expozice na Billově posledním ranči nedaleko Denveru ve státě Colorado. Historik Steve Friesen napsal o Buffalo Billovi knihu a je kurátorem muzea:

„Ve své době byl jednou z nejznámějších osobností na světě. Setkával se s důležitými státníky a představiteli cizích zemí. My se tady snažíme představit dvě stránky jeho osobnosti: jednak je to podnikatel William Cody, který jedná s politiky a kapitány průmyslu. A pak je to Buffalo Bill, zálesák, legenda Divokého Západu. Oblečený v teletině předvádí v aréně své střelecké umění.“  

Steve Friesen velmi podrobně studoval jednu kapitolu života Buffalo Billa, která nás Čechy, Moravany a Slezany může zvlášť zajímat.

 

„On se svými představeními „Buffalo Bill‘s Wild West“ cestoval opakovaně také po Evropě. My jsme navštěvovali ta místa, kde předváděl své představení a hledali jsme v místních muzeích a archivech jakékoli záznamy a zmínky o tom, jak to na diváky působilo.“  


TIP: Navštivte USA a vydejte se na jeden z jeden z poznávacích zájezdů do USA.


Zájezd Západní okruh USA na 13 dní vás provede po nejzajímavějších místech západní oblasti USA od 69 990 Kč.

V roce 1906 navštívil Buffalo Bill a jeho družina desítek indiánů a jiných aktérů také země Koruny České. Je dobře zdokumentované, že se zastavil v Ostravě, Brně, Jihlavě, v Hradci Králové a v dalších městech. Mimochodem, představení v Přerově skončilo neslavně. Americký zálesák neznalý národností situace v zemi oslovil vlastenecké moravské publikum německy a ono ho vypískalo.  

Dlouho se šířily rozporné zprávy o tom, jestli navštívil také Prahu. Respektovaný pražský historik Antonín Novotný, dlouholetý ředitel Muzea hlavního města, totiž celý život tvrdil, že na Štvanici viděl Buffalo Billa jako malý chlapec. Steve Friesen to ale uvádí na pravou míru:

„Ano, četl jsem o tom. Někdo to přeložil do angličtiny. Samotného mne to zarazilo, protože jsem nenašel žádné důkazy, že by Buffalo Bill to Prahy dorazil. Představil svou show kousek od ní, ale ne přímo v ní.“

Potvrzuje Steve závěr, že pan Antonín Zápotocký na Štvanici nejpravděpodobněji viděl jednoho z početných napodobitelů Buffalo Billa. Jeho vliv byl totiž opravdu velký, mnoho lidí se pro jeho představení nadchlo a vydělávalo na jejich imitaci.

„Určitě se rozhodnou měrou podílel na vytvoření obrazu Divokého Západu. Svými představeními nesmírně ovlivnil představu o životě v americké divočině. Přejímali to nejdřív autoři knih, později samozřejmě také filmaři ve westernech. Podepsal se tak nesmazatelně na vytvoření mýtu o Divokém Západě.“

Slovo mýtus je tady klíčové. Život určitě nebyl tak romantický, jak ho Buffalo Bill představoval. Jenže obraz světa, ve kterém se muži musejí spoléhat sami na sebe, na své pušky a kolty, koně a znalost přírody má dodnes svůj půvab. I teď, v 21. století zůstává vrytý do myslí zdaleka ne jenom Američanů. Chcete se vydat po stopách Buffalo Bila? Vyrazte na dovolenou do USA s CK Go2 a zažijte tu pravou Ameriku.  

Foto: Kongresová knihovna USA

Continue Reading

Nevážně vážně

Magie

Černá magie působí na lidi jako magnet. Vždy se o ni zajímali a
jistojistě se zajímat budou. Magie se obecně dělí na magii černou, která
má uškodit konkrétnímu člověku a magii bílou, která se zabývá spíše
léčitelstvím.

Published

on


Černá magie působí na lidi jako magnet. Vždy se o ni zajímali a jistojistě se zajímat budou. Magie se obecně dělí na magii černou, která má uškodit konkrétnímu člověku a magii bílou, která se zabývá spíše léčitelstvím. Dalším odvětvím magie a vlastně nejvíce žádaným u čarodějů a čarodějnic je takzvaná červená magie neboli magie lásky. Mnoho lidí na celém světě věří, že pomocí kouzel či lektvarů dokáží přivábit lásku svého srdce.

Asi nejznámější ve všech koutech světa je voodoo, které se praktikuje hlavně v zemích Benin, Togo, Ghana a Nigérie. Voodoo nejsou jen kouzla a magie, ale celkový způsob života, filozofie, hudba i medicína. Ve voodoo se používají byliny na léčbu nemocí i proti nepřátelům. Také se ovšem zneužívají. Často jsou součástí rituálů oběti. Hlavně ovce a kuřata a alkoholem se polévá země. Většinou se žádá o pomoc božstvo. Jedná se o pomoc v léčbě, nemoci, získání partnera, práce či miminka. Voodoo je spíše nechvalně známé pro poškozování a prokletí osob. Je vnímáno jako čarodějnictví ve špatném slova smyslu. Ale určitě voodoo nejsou jen panenky, které se propíchávají špendlíky, jak je známo u nás.


V Ghaně bylo mnoho žen zavrženo pro čarodějnictví a vypuzeno z domovů jejich rodinami. Některé z velmi absurdních důvodů jsou ty, že se ženy jen objevily někomu ve snu. V Ghaně se ví velmi málo o mentálních poruchách a proto z neznalosti posuzují nemocné jako posedlé ďáblem. Ženy žijí v táboře, který dnes čítá už stovky žen a dětí. Návrat domů je nemožný. Už navždy mají cejch čarodějnic a každá nehoda, problém nebo neštěstí by se připisovaly jim na vrub. Čarodějnice a čarodějové mají těžký život i v Keni. Čarují potají, míchají tzv. kagwiria lektvary, které mají přičarovat lásku manželů k jejich manželkám a nabízí mnoho dalších kouzel jako vyléčení nevyléčitelných nemocí, spojení rozhádaných rodin, nalezení práce či chycení zloděje, který vám něco ukradl. Vše se děje potají, protože jinak jim hrozí upálení. Minulý rok bylo v Mombase upáleno mnoho čarodějnic. Proto čarodějové inzerují své služby pod názvem „bylinkáři“ a „léčitelé“ a tím se chrání.

V Keni se často stávají podivuhodné příběhy. Zloději jsou začarováni jako zloděj mobilu, který začal po začarování jíst trávu. Jiný případ je nevěrný muž a žena, kteří zůstali v sobě při styku zaklíněni a museli být odděleni operativní cestou. Tyto zprávy se dostávají i do hlavních televizních zpráv. Nicméně čaroděje vyhledávají i politici, aby si kouzly zajistili vítězství ve volbách. Nebo fotbalové týmy, aby vyhrály.

Magie má v Keni i své hodně stinné stránky. Věří se, že krev a části těla albínů mají léčitelskou moc. Albíni jsou Afričané s poruchou pigmentu a bílou kůží a červenýma očima. Albíni se chrání a nejsou uváděni ani v telefonních seznamech. Často se stává, že albíni jsou zabíjeni a jejich těla prodávána do sousední Tanzánie tamním čarodějům. Nedávno se pokoušel dokonce otec prodat své dvouleté albínské dítě. Od roku 2007 je známo 59 případů zabití albínů za tímto účelem. Keňané věří na duchy a na to, že žijí v oceánu. Věří také, že duchové občas přijdou v podobě krásné ženy a po čase se promění.


Juju je populární v Beninu. Juju může zabít vaše nepřátele nebo jim připravit velmi pekelný život. Juju se používá pouze k negativním kouzlům. K rituálům se používají kosti mrtvých zvířat i lidí. Juju využívá stále více lidí v Nigérii, aby se stali bohatými a vymanili se ze spárů chudoby. Obecně je známé jako škodící druhým. Použití nadpřirozených sil je velmi běžné. Pokud chce někdo poškodit svého nepřítele, obvykle používá něco z jeho šatstva, měl by znát jeho jméno a detaily. Proto jsou někteří Afričané velmi opatrní ve sdělování svých pravých identit. Často se představují pod smyšlenými jmény a sdělují i falešné další údaje o sobě, aby je někdo nemohl zneužít.

V Togu najdete největší tržiště fetišů na světě. Právě tady lidé věří, že pomocí fetiše dokážete zabránit zlu, které by se vám jinak jistojistě dělo. Uvidíte tu různé části všelijakých zvířat jako netopýrů, hadů, ptáků, opic, gepardů, hrochů, slonů, antilop. Najde se i krokodýl. Prodavači nabízí zboží s radami, k čemu je která část dobrá. Na podporu erekce, na vyléčení, bezpečné cestování nebo i zastavení manželky před nevěrou.


Candomblé je náboženství v Brazílii, kde hraje největší roli tanec a hudba. Jsou to velmi poutavé rituály pro oko, bubínková rytmická hudba, bílá roucha i pokrývky hlavy, spousta korálků. Rituál spočívá v obětování dvounohého zvířete, které vykoná kněz. Většinou se jedná o slepici. Druhá fáze je obětování čtyřnohého zvířete, jako například kozy. Obřad se provádí vždy po ránu. Játra, křídla a hlava se obětují bohům. Celé odpoledne se vaří, pak se pokrm dělí mezi božstvo a všechny účastníky obřadu. Při západu slunce se zpívá u talíře s jídlem a sklenice s vodou, které se pak odnáší na křižovatku. Poté se vzývají bohové pomocí bubínků. Účastníci tančí a zpívají a někteří se dostávají do tranzu. Obřad je zakončen společným jídlem, které má zajistit soudržnost účastníků s božstvem.

Pákistán je velmi ovlivněný černou magií. Každý druhý dům si objednal někdy návštěvu čaroděje. Často magii používají závistiví příbuzní. Většinou jsou navenek sladcí, ale jsou posedlí tím, vám uškodit. Čarodějové mají mnoho zákazníků. Například jedna žena prosila čaroděje, aby jí přičaroval znovu lásku jejího manžela. Ten jí dal lektvar, který měla zředit s vodou a dát mu ho vypít. Za tři dny manžel zemřel. Lidé v Pákistánu jsou ochotni za kouzla zaplatit jmění. Velmi často se dožadují chlapeckého potomka, protože chlapci jsou preferováni. Jindy chtějí přičarovat bohatství nebo dostat životního partnera dle jejich výběru. Ženy často žádají kouzlo, které změní chování jejich manželů. Když některý z mužů více podléhá přáním své manželky, ostatní muži o něm vtipkují, že je ovlivněn právě těmito kouzly.


Velké množství se dožaduje přičarování nové práce nebo práce vůbec při obrovské nezaměstnanosti. Podnikající jedinci prosí o úspěch v byznysu. Když student, který se pilně učí ,stále nemá dobré výsledky, jeho rodina taktéž zaplatí čaroději, aby předčítal svatá slova a ovlivnil jeho studijní úspěchy. Čaroději se může platit čímkoliv. Obvykle nevyžaduje žádnou finanční odměnu, ale čeká, co mu kdo nabídne. Lidé platí penězi, ale i jídlem nebo ošacením. Kouzla většinou fungují tak, že čaroděj napíše svatá slova na papír, který má dotyčný vložit do láhve s vodou a denně z ní upít dva doušky. Další možností je uložit tento „magický papírek“ pod něco těžkého v domě a nechat ho tam. Jiná varianta je, že čaroděj prodá žádajícímu svatá slova vyrytá do kůže, kterou musí nosit na těle jako talisman a nesundávat jej. Pokud má někdo fyzickou bolest, která neustává, čaroděj předčítá svatá slova z Koránu a vyfukuje při tom svůj dech do úst nemocného. Valentýn znamená žně pro čaroděje. Talismany, které vám přivábí muže nebo ženu vašeho srdce jsou žhavým zbožím. Hodně se na svátek lásky prodávají prsteny, které vám zaručí, že potkáte svůj protějšek.

Čarodějem se většinou stává potomek čaroděje. Čarodějové většinou říkají, že jsou Sayed (z rodiny proroka Mohammada). Schovávají se za islám a chtějí tak udělat dojem na klienty. S islámem to samozřejmě nemá co dělat. Ale na kouzla věří všichni bez ohledu na jejich vzdělání.


Někdy si rodina najme čaroděje a žádá ho, aby zjistil, či je někdo neproklel, což je velmi častým jevem. Osobně znám případ, kdy čaroděj přišel, prošel celý dům a zahradu a žádal rodinu, aby začali kopat na jím určeném místě na zahradě. Po chvilce kopání se v zemi objevila igelitová taška, ve které byly schovány verše z Koránu a další propriety, které se používají k proklínaní osob. Rodině oznámil, že existuje žena, která je nenávidí a přeje jim zlo. Prokletí mělo zajistit, aby rodina strádala a všichni potomci měli problémy v manželství a postupně se rozváděli.

Čarodějové v Pákistánu se odebírají do hor, aby o samotě meditovali a honili duchy a víly. Když se jim podaří navázat kontakt a ducha „chytit“, pak po návratu do civilizace využívají jejich pomoci, rady a odpovědi na otázky, které jim pomohou předpovídat budoucnost nebo ovlivnit jakoukoliv situaci. Obvykle v horách zůstávají po 40 dní a někdy při těchto nesmírně náročných rituálech dochází i k jejich úmrtí.

Zajímavé je, že zatímco u nás máme strach venku po setmění hlavně z živých lidí (přepadení, okradení, zabití, znásilnění), v Pákistánu mají lidé strach hlavně z lidí zemřelých. Věří na duchy a na to, že jsou všude kolem nás. Hlavně, když někdo v okolí zemře, tak cítí úzkost a v noci se bojí, že je duch přijde strašit. Mnoho lidí tu má zkušenost s viděním duchů. V městečku Gilgit v pákistánských horách stojí strom, o kterém se traduje, že na něm bydlí žena se svými sedmi dětmi. Všichni zemřeli a jejich duchové se v noci zjevují kolemjdoucím. Gilgit je také známý tím, že hlavně muži si platí čaroděje, aby ovlivnil výsledky kriketových zápasů.


Ani Češi nezůstávají pozadu, i když většina věří spíše jen na věštění a předpovídání budoucnosti. Čteme rádi horoskopy, mnozí věří na numerologické výklady a někteří zajdou i ke kartářce. Magie může přinést mnoho pozitivního, pokud je i naše myšlení pozitivní. Ale jak říkají Afričané:na magii pozor, má velkou moc.











Continue Reading

Nevážně vážně

Muzeum soudobého umění v Teheránu

Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor v připojené diskuzi poznamenává: „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.

Published

on

Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor Martin Lejsal v připojené diskuzi poznamenává „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.


V úterý 16. srpna 2006 jsem v Teheránu s mými přáteli Jirkou a Pavlem navštívil Muzeum soudobého umění. Už o rok dřív jsem si chtěl galerii prohlédnout, ale byla zavřená. Nemá žádnou stálou expozici, jednotlivé výstavy se mění přibližně po třech měsících, a předchozí rok jsem se trefil právě do doby mezi dvě výstavy. Expozice tohoto léta měla téma „Východní představy“. Většina obrazů byla abstraktních, proto jejich obsah nemohu snadno sdělit slovy.

V galerii jsou pohodlná křesla, takže se obrazy velmi příjemně prohlížely a mohl jsem nejen o nich v klidu přemýšlet…

Měl jsem dost času si uvědomit, že většinu plochy galerie (více jak 95%) tvoří bílé stěny. Ty mají pro chápání vystavených děl naprosto zásadní význam. Právě na jejich podkladu obrazy vnímáme. Jsou také pojítkem jednotlivých děl mezi sebou a vždy na nich byl i odlesk (stín) mne, pozorovatele. Vkládal jsem do nich představy, jaký obraz bude následovat a jaký to má všechno význam. Pokud by např. byly obrazy vystavené těsně vedle sebe nebo se dokonce překrývaly, člověk by byl zmatený a působivost obrazů by zcela zanikla. Bílé stěny jsou nutnou součástí, doslova základem galerie, základem každé galerie. Proč jen se na ně tak často zapomíná? Proč nemluvíme o jejich kráse? Snad proto, že se na ně nevztahují estetická měřítka? Dnešní obrazy již nemají mohutné rámy a jednotlivá díla hraničí s bílou stěnou bez výrazné hranice. Obrazy se tak stávají součástí stěn a společně vytváří jedno velké, společné dílo.

A jak je to s celým životem? Netvoří i ten z více jak 95% bílé, prázdné stěny, které jsou podobně prosvětleny obrazy událostí tvořících třeba jen 5% našeho času?

Continue Reading