Léto roku 1902. Felix Pedro je jedním z mnohých, které již nelákají potoky kolem kanadského Dawsonu. Tam již těžařské společnosti začínají vytlačovat zlatokopy z jejich claimů. Také v Nome již odezněl vrchol zlaté horečky. Tam v roce 1900 tábořilo ve stanech na pláži Beringova moře až 20 000 zlatokopů. Všechny zlaté horečky rychle odeznívaly. Ani nález největšího nugetu o váze 3 033,45 gramů neoživil příchod dalších dobrodruhů. Pověsti, že písečné pobřeží Beringova moře září zlatem byly přehnané.
Jako vždy i zpráva o tom, že v okolí Fairbankau bylo nalezeno zlato se rozšířila, jak v Nome, tak i na Klondiku u Dawsonu. Z obou míst se začali zlatokopové přesouvat do středu Aljašky. Zlatokopové často i s manželkami a dětmi. Z Dawsonu se do Fairbanksu rozhodla přemístit svůj podnik i známá „madam” Chu-chaco Lil, se svými „slečnami” – prostitutkami.
V roce 1904 nacházeli ve Fairbanksu zlatokopové zábavu ve 33 saloonech, které prosperovaly a odčerpávaly výtěžky z úsilí zlatokopů. Díky zlatu se stalo kdysi bezvýznamné místo pozdějším Golden Heart City of Alaska druhým největším městem této země.
Vraťme se ale ještě jednou zpět do července roku 1902. Felix Pedro, kterým toto povídání začíná se v červenci, kdy ve středu Aljašky jsou dlouhé, teplé letní dny, kdy slunce mizí o půlnoci jen nakrátko za obzorem, v těchto letních dnech, kdy Aljaška je zde zelená a pokud se nerojí moskyti, v této době se tento muž potuluje podhůřím White Mtns. s nadějí, že i zde je někde ukryto zlato.
To štěstí Felix Pedro měl. Na břehu Chatanika River se jeho pánvi zaleskl žlutý kov, jehož omamnému vlivu podlehly tisíce mužů i žen.
Bylo vždy téměř neuvěřitelné, jak rychle se zpráva o nálezu zlata šířila. To je ale dávná historie a my se musíme posunout do přítomnosti.
Vyjíždíme z Fairbanksu po Steese Hwy směrem k Yukonu, kde na konci cesty je tabule hlásající, že tam je End of the Road, že okolní osada s kostelíčkem se jmenuje Circle City – Město polárního kruhu. Městu, kterému se v roce 1896 začalo říkat Paříž severu, kde zlatokopové rozhazovali zlato po hrstech, kde byla dvě divadla, dancingy a saloony, škola a knihovna. To vše dávno zmizelo. Za onou tabulí na konci cesty je již jen tábořiště a teče Yukon, na jehož druhý břeh žádné mosty nevedou a po řece neplují lodě se zlatokopy.
My ale dnes nepojedeme tak daleko. Ujedeme z města jen asi 16 mile, pojedeme zvolna, abychom neminuli pomník na levé straně cesty. Pomník se zlatou deskou, s reliefem hlavy muže a s nápisem, že zde v červenci 1902 vyrýžovat Felix Pedro zlato. Na opačné straně silnice sjedeme k říčce. Nejsme zde sami. Až zde občas zastaví obytný camper s posádkou, kterou lákání dálek dovedlo až sem. Zajíždí sem ale i jedno, pak druhé osobní auto obyvatel Fairbanksu, které sem přilákalo totéž co mne.
Břeh Chatanika River, spíše většího potoka než říčky, je zde v šíři 2 – 3 claimů uvolněn k rýžování zlata bez úředního povolení.
A tak i já za chvíli sedí na bobku a ve studené vodě propírám zeminu z protějšího břehu. Krouživým pohybem pánvičky nechávám odplouvat zeminu a kamínky, až ve zbytku pátrám po záblesku žlutého kovu. Jednu hromádku zeminy za druhou, znova a znova. Mořím se hodinu, druhou, přecházím na jiná místa, nabírám zeminu z jiných částí břehu, neznalý zlatokopeckého řemesla, které by mi pomohlo lépe odhadnout, odkud zeminu brát.
Pozoruji dva muže opodál, jsou lépe vyzbrojeni, mají rýče, ale zeminu odebírají stejně jako já ze svahu nad říčkou. Sedět dlouho na bobku není snadné, po asi dvou hodinách mne bolí záda i kolena, ruce mám prokřehlé a výsledek je hubený. Pět nepatrných šupinek, tak lehkých, že pochybuji, že by se daly zvážit i na lékárnických vahách. Zato jsem pochopil, co je to zlatá horečka. Ono nutkání, pokoušet se znova a znova, bez ohledu na námahu, den za dnem. Tisíce mužů se dřelo za nelidských podmínek a počasí, poháněni vidinou zbohatnutí.
Má touha je skromnější, toužím vyrýžovat si aspoň malé množství zlata, o kterém bych mohl říci. „Zde vidíš, milí příteli, toto je ryzí zlato, které jsem si já sám vyrýžoval na Aljašce, na Chatanika River.”
Ale nejen na Chatanice, i na jiných říčkách na Aljašce jsem zkoušel štěstí. Na Birch Creek, cestou do Circle City, později i v Kanadě v Yukon Territory na Bonanze nedaleko Dawson City, kde na tehdejším Králičím potoce se v roce 1896 začínalo velké drama. Georg Washington Carmack se zde utábořil s manželkou Kate, dcerou indiánského náčelníka, s dcerou Grarliem a objevili nejbohatší naleziště zlata. To se pak stalo osudem i osudným pro více než 30 tisíc odvážných. Jen po Yukonu se vydalo do Dawsonu a cestou od jezera Bennet více 7 000 lodí na plavbu po Yukonu do Dawsonu a cestou nejedna posádka ztroskotala a zahynula.
Ani na Bonanze mně ale štěstí nepřálo, nebyl jsem ale sám, kdo zde neuspěl. A nejsem z těch turistů, kteří si u místa s občerstvením zakoupili za 5 dolarů možnost pokusit se vyrýžovat v dřevěném korytě šupinku či zrnéčko zlata.
Průmyslová těžba zde zanechala haldy přetěžené zeminy.Vylézám na jednu z nich a hledám kus křemene, který bych si vzal na památku. Jeden o velikosti dětské pěstičky, se stopami červeně, která by mohla signalizovat někdejší přítomnost zlata odnáším, poputuje se mnou domů. Až po několika měsících zjišťuji, že v křemeni se cosi zalesklo, nepatrná ploška zlaté žluti, snad šupinka zlata, přivezená z Bonanzy.
Zlata je ale na Aljašce stále dost. Zlaté horečce podléhají i nyní jednotlivci, pokoušející se o štěstí. Mé cesty za zlatem tím měly končit. Abych se za své neúspěchy odškodnil, zakoupil jsem si za několik dolarů skleněnou ampulku naplněnou vodou a v ní plave a třpytí se pět větších šupinek aljašského zlata.
Ani tím ale má zlatá horečka neskončila. Potřetí, milý příteli, opět po několika letech se vracíme na Aljašku a znova sedím na bobku, nohy ve studené vodě, jen málo chráněné gumovými holinkami proti zimě, ruce zkřehlé. Co chvíli je musím s pánvičkou ponořit do vody. Potřetí se pokouším vyrýžovat šupinku zlata na Chatanice. Potřetí zkouším štěstí, ne s nadějí na neočekávané zbohatnutí. Na Chatanice denně několik pošetilců nabírá hlínu ze břehu a pak s očima upřenýma na poslední zbytek toho, co v pánvičce zůstalo.
Skupina chlapců a dívek instaluje v řečišti stupňovitý žlábek, ve kterém voda propírá více zeminy, než na pánvičce. Všichni sem přijíždějí s nadějí, že několik málo šupinek se zaleskne a odmění je za to, že v nich žije jiskra zlaté horečky a že neztratili smysl pro romantiku.
Vracím se po letech na Chataniku s týmiž pocity. Na mé pánvičce se stále neleskne ani ta nejmenší šupinka zlata. Putuji dále proti proudu podél zarostlých břehů a zkouším štěstí v nánosech, které jsou beznadějně jalové. Občas mne zmate stříbrný záblesk slídy, nebo nažloutlého kovu, který na suchu zbělá.
Zdá se, že ani letos se na mne štěstí neusměje. Zlatá horečka je mámivá, je to i pro mne volání dálek, romantika, kus mého mládí a odkaz mužů, kteří putovali za zlatem tak zarputile, že mnozí obětovali zdraví i život.
Vracím se od Chataniky bez lítosti nad neúspěchem. Jsou i jiná dobrodružství spojená se zlatem. Dobrodružství, která jsou historií osob a míst zlaté horečky. A tak usedám a oživuji si v duchu vzpomínky těchto událostí, o cestách odvážných za zlatem.
Uplynuly další tři roky.
Muž, který vlastní někde nedaleko Fairbanksu claim, nachází na svém pozemku dosti zlata, které stojí za to, být vytěženo. Zlatonosnou zeminu si odváží domů a zlato získává aniž mi řekl jak. Od něj připutují do Pardubic asi 2 kg. zeminy a má zlatá horečka opět vzplála.
Malá množství, ne více než vrchovatou kávovou lžičku propírám, odplavují šedou zeminu a drobné kamínky, mnohokrát opakuji, než na desertním talířku zůstane směs zlata a kamínků, které se již nedají odplavit. Pomocí silné lupy pak odděluji kamínky a nepatrné kousky žlutého kovu, se zarputilou trpělivostí. Každý den se několik hodin skláním nad talířky, s urputnou usilovností neustát, dokud dílo nedokončím. Snad za tří týdny jsem vyrýžoval hromádečku, která zaplňuje polovinu mé malé, skleněné ampulky. Měřeno penězi by to byl výdělek víc než skromný, měřeno ekonomicky obchod ztrátový.
V ampulce je ale mé zlato z Aljašky, byť vyrýžované doma u stolu. Jako bych do ampulky zaklel ducha dálek, sen o bohatství a o splnění snů o dobrodružné cestě na druhý konec světa, po stopách oněch tisíců, kteří také podlehli volání zlata.
Milý příteli, již nikdy nemohu zajet na Chataniku, ani na Aljašku. Má zlatá horečka ale zatím pouze dříme. Snad za rok, za dva, doputuje do Pardubic další dávka šedé zeminy, připravené pro mne dnes ještě na Aljašce. Pak opět zasednu a budu propírat jednu malou hromádku za druhou, vytrvale a zarputile, protože bude nutné, abych zlato vysvobodil a nechal ho třpytit se v mé malé, skleněné ampulce.
Dne 15. května 2000