Ztracen na vrcholu

„Tady mě vyložte“, řekl jsem těm milým staříkům, který jsem stopnul hned za Ullapoolem. Nevím přesně kam měli namířeno, ale podle toho jak jistě hledali v autoatlase myslím, že ta tenounká silnička až pod horu a dál do pustiny, jejich směrem nebyla Mě to však naprosto vyhovovalo, poděkoval jsem a stanul na úpatí jedné, i na skotské poměry nevysoké hory jménem Stac Pollaidh. Že prý je z ní přenádherný výhled. Hodil jsem si batoh na záda a vyrazil rázným krokem českotřebovského horala nahoru na horu.

Protože jsem horal kojený a odkojený krajinou s maximálním převýšením tak 100 metrů, rázný krok mi vydržel celou čtvrthodinku. Pak jsem si řekl, že na stopu je lepší, když ze mne řidiči zkušeného horala neucítí a zvolnil jsem. Cesta byla kamenitá, strmá a hlavně celkem dlouhá. Nahoře jsem si dal zasloužený odpočinek.Předtím než dobudu ten úplný vrcholek, takovou jakoby skalku, chtěl jsem se pokochat výhledem. Pohled do okolní krajiny byl skutečně úžasný. Zelené holé kopce a nebesky modrá (možná právě tím, že se tam to nebe odráželo) jezera. Kdo už někdy viděl skotskou krajinu, ví o čem mluvím, kdo ji neviděl, jen těžko si ji představí, ale může to zkusit.

Stac Pollaidh je hora v severozápadních Highlands ve Skotsku. Vrchol je tvořen pískovcem. Ten je velmi zvětralý, více než okolní hory, protože nejspíše nebyl pokryt ledovcem v Době ledové.
Jméno Stac Pollaidh je často převzato do Angličtiny jako Stac Polly. Díky své nízké výšce, parádním výhledům a jednoduchému přístupu stal se Stac Pollaidh poměrně populární vrchol. To vedlo k tzv. turistické erozi, kvůli které Scottish Natural Heritage vybudovalo kamený chodník.
Stac Pollaidh muže být zdolán za méně než tři hodiny běžně fyzicky zdatnou osobou. Od parkoviště na břehu jezera Loch Lurgainn vede cesta přímo vzhůru, pod zubatým hřebenem. Po Přibližně 200 m od silnice se cesta rozdělí, obě se však opět spojí na druhé straně kopce, odkud je to už jen kousek na vrchol.

Nahoře, skutečný vrchol leží 300 m na západ. Cesta k němu vede přes velmi erodované skalky, kdy se musí i malinko šplhat. Z vrcholu se naskýtá spousta úžasných výhledů do okolí.

Čerpáno z Wikipedie

Seděl jsem tam, no hodně dlouho. Krajina, ticho a samota na mě působila zvláštním způsobem. Za chvíli jsem začal potřebovat na záchod (možný dojem, že skotská krajina má jakékoli projímací nebo jiné trávicí systém ozdravující účinky je naprosto mylný, to jen já už dlouho nebyl !!!). Řekl jsem si, že dobudu vrcholovou skalku a akorát to stihnu dolů do křoví. Jenže když jsem tu skalku dobyl, zjistil jsem, že rozhodně nebyla vrcholová (to „rozhodně“ jsem zjistil dobytím několika dalších skalek). Na vrcholu této hory je něco, čemu doma říkáme „skalní město“. A protože volání přírody začínalo být silnější než já (či spíše můj svěrač), položil jsem batoh, vytáhl svůj hebký toaletní papír a poodešel za roh. Ve skutečnosti těch rohů bylo více, ale znáte to, když má člověk naspěch, myslívá na jiné věci než na to, za kolik rohů zatočil.

Za chvilku už jsem se zvesela vracel, toaleťák v ruce, mise úspěšně dokončena. Divil jsem se jaký kus jsem to ušel, ale když má člověk naspěch# Ještě chvíli jsem se vracel, než jsem si musel přiznat drsnou pravdu. Nevracím se, ale vzdaluji. První co mě napadlo bylo: hlavně nepropadnout panice. Druhá věc co mě napadla: pravidlo pravé ruky. Třetí věc: pravidlo pravé ruky nelze aplikovat. Systematické prohledávání terénu podle pravidla pravé ruky by fungovalo pouze v útvaru přesně opačném než byl tento. Pak jsem propadl panice. Začal jsem prolézat skalní útvary a moc se snažil rozpomenout, které jsem už viděl, a které ne. Když je jedna skála jako druhá, jde to dost ztuha. Když jste je viděli skrz snahou vydržet přivřená víčka, jde to ještě hůř. V duchu jsem už viděl, jak nějaký jiný horal, v domnění, že jde o batoh plný cihel českého hodněkarátového zlata, prchá tou kamenitou cestou dolů, skáče do svého vozu a spěchá do nejbližší tavírny kovů drahých a hodně drahých. Taky mě napadl kamzík, který nemá v horách určitě nic jiného na práci než krást bohatým turistům z východu majetek a prodávat ho za polovinu v západních second-handech. Horský vichr, který bere co mu přijde pod ruku, mi však v tu chvíli připadal, hned po Yetim, který se naštěstí v horách skotských nevyskytuje, nejpravděpodobnější a nejreálnější věc, která může horala potkat. Pomalu jsem se začal smiřovat se ztrátou svého veškerého vybavení, moje mačky, trekingové hole a cepín by byly navždy ztracené, kdybych si je vzal s sebou (a kdybych si je nejprve koupil!), když tu náhle a nečekaně na mně zpoza skály vykouknul batoh. A nebyl to batoh obyčejný, byl to batoh můj! To bylo radosti na Starém bělidle. Řádně jsem to shledání oslavil (uložil jsem toaleťák zpět) a zahájil sestup.

To mě čekalo ještě jedno malinkaté zpestření. Kdo mě zná tak ví, že jsem sandálkář. Svoje sandále zásadně nosím do každého terénu a opovrhuji řádnou pevnou obuví do hor. Jak jsem tak pospíchal z kopce po cestě tvořené kameny a hlavně štěrkem, šup a sklouz a telemark jak vystřižený. Ještě, že tam nikdo nebyl, protože by se asi potrhal smíchy a moje lékárnička nestačila ani na to, abych si ovázal odřené koleno. A ani to odřené koleno nestačilo, abych si koupil řádnou pevnou obuv do hor. Ve zbytku prázdnin jsem navštívil ještě několik skal a hor, jedny sandále po dvou letech definitivně zničil a další, zatím provizorní, okamžitě pořídil. Jo a ještě jednou jsem uklouzl a nabil jsem si koleno. Pro změnu to druhé.