Zlato

0
200

Milý příteli, znáš již moje díkuvzdání za to, že mi bylo dopřáno a zde bude jedno z nich.

Není snad možné, aby chlapce neokouzlilo čtení o Divokém západě, o koltech nízko u pasu, o stádech dobytka a o Indiánech. Snad o něco později přistoupilo okouzlení o dalekém severu, o psích spřeženích, drsných mužích, kteří se vydali za štěstím a bohatstvím, ale i za dobrodružstvím na Klondyke, za vidinou zlata. Nebyl jsem jiný, jen vidina zlata, vyrýžovaného z potoka byla tak neskonale daleko, jako jiné planety. Uložil jsem hluboko tuto touhu, usednout někde na břeh potoka, kdesi na Aljašce nebo na břehu Králičího potoka a propírat na pánvi nános s nadějí, že se nakonec cosi zatřpytí a odmění mne za námahu. Moje vidina nebyla spojena s představou zbohatnutí, byla skromnější, sám si vyrýžovat aspoň malý kousek tohoto magického kovu, pro který muži i ženy, spořádaní občané i dobrodruzi opouštěli domovy a vydali se na cesty plné odříkání, utrpení i smrti.

Tento hluboký zasunutý sen mládí, ale znenáhla začal ožívat. V Kalifornii, kde zlatá horečka končila, jsme bez povšimnutí míjeli možná místa, která po odchodu z Aljašky přitahovala zlatokopy.

Osud nás ale začal směrovat k severu a prvá cesta na Aljašku nás k místům zlaté horečky přiblížila téměř na dosah. Již samotné jméno Aljaška je od zlaté horečky neoddělitelné. Jižní Aljaška nám zatím ukázala jinou tvář. Lososy při jejich svatebních obřadech, losa pasoucího se v jezírku, velryby belugy, nejvyšší horu severní Ameriky Mt. McKinley, medvědy, záplavy hub a brusinek a nekonečnou tajgu a tundru, do které nevedou žádné cesty. Na vzdáleném obzoru vulkány Iliamna a Redoubt, oba přes 3 000 m vysoké.

Zlato zůstávalo kdesi na severu, ve středu Aljašky, pro nás stále ještě nedostupné. Zato jsme mohli poznat, jakou sílá mělo zemětřesení, po kterém mořská, slaná voda zalila plochy souše a když ustoupila zanechala po sobě prosolenou půdu, ve které stromy usychaly a domy se z poloviny propadly do země. Poznali jsme z paluby lodi mořské zálivy a pobřeží, zcela pusté a neobydlené, které osídlí pouze ptáci a zvěř. Přistáli jsme v rybářské vesnici, ze které nevedou žádné cesty do vnitrozemí s množstvím jezer a jezírek.

Překvapily nás ruské názvy rybářských vesniček Nikišky, Kasilof, Ninilchik a Nikolaevsk a v nich bílé kostelíčky, ve kterých stále pop slouží pravoslavné bohoslužby pro potomky Rusů, kteří se zde za carské vlády usídlili a mnohde udržují zvyky i řeč svých předků. Poznali jsme i vůni a chuť Aljašky z nadívaného a pečeného lososa, jedinečné pochoutky i pro toho, kdo není milovníkem rybích jídel.

Skagway, Chilkoot, Bonanza a Dawson City, to vše stále zůstávalo kdesi nedostupně daleko v oblasti dávných snů. Aljaška se nám na dlouhých sedm let vzdálila, rozjeli jsme se po Evropě a vidina rýžování zlata padala do zapomnění. Eva mezitím přesídlila na sever, do samého středu Aljašky, kde zlato v potocích čeká na své objevitele.

Pak přišlo pozvání a druhá cesta na Aljašku nás opět přiblížila k oživení snu. Fairbanks – Golden Heart City of Alaska – Zlaté srdce Aljašky – přímo z nebe jsme spadli tam, kde v roce 1902 propukla zlatá horečka, když odumřela na Klondyku.

Sbírka zlata v muzeu univerzity, zlaté nugety za výlohou zlatnictví, zlatými nugety naplněné přívěsky, ozdobené šperky i náramkové hodinky, zlaté nugety ve skleněných ampulkách, jako cenově nejdostupnější suvenýr. Zlato je zde, někde nedaleko, ještě neobjevené v nánosu písku v některém potoce, stále se zde získává, těží, propírá, láká dobrodružné povahy vyzkoušet si štěstí, třebas nelegálně někde na potoce, i když stále platí zákon o záboru a registraci claimu. Jenom vědět, kde je ten pravý potok, kde se pokusit vyrýžovat aspoň málo, několik nugetků nebo šupinek onoho kouzelného, žlutého kovu. Ne koupit, ale vlastnoručně ponořit pánev s nánosem písku a hlíny do tekoucí vody, krouživými pohyby přepouštět hlínu a písek, neúnavně otáčet pánví, nechávat odplouvat hlušinu až do okamžiku, kdy v pánvi, zůstane malý zbyteček a v něm by se měl zatřpytit kousíček zlata.

To je ale stále jen sen, teorie vyčtená z Jacka Londona. Mám již sice vypůjčenou pánev a slíbeno, že pojedeme kamsi, kde je možné se o štěstí pokusit.

Asi 10 mil (16 km) po Steese Hwy, která končí kdesi na severovýchodě na břehu Jukonu, zde teče nedaleko silnice říčka Chatanika. V těchto místech objevil v roce 1902 zlatokop Felix Pedro, původem Ital, zlato.

Zpráva o nálezu zlata v této oblasti sem v zápětí přilákala tisíce zlatokopů z oblasti Dawson City a Klondyku. Z ospalého městečka Fairbanks se rázem stalo desetitisícové město se vším, co zlatokopy provázelo, včetně saloonů a slečen v nich.

A tak i my jsme vyrazili k Chatanice. Místo nelze minout, vlevo od silnice stojí pomník s deskou, na které je pozlacené poprsí Felixe Pedra a vpravo malé parkoviště a pak již zlatonosná říčka Chatanika, místo vyhrazené každému, kdo sem zavítá a chce se pokusit o štěstí.

Nejsme zde sami, na parkovišti stojí camper, obytné auto, se kterým přijeli Američané až z dolních 48, jak se zde říká území USA. O kousek dále osobní auto s jeho posádka, stejně jako posádka camperu sedí na bobku na břehu potoka a propírá v pánvi zeminu. Protější břeh je rozrytý, řada prohlubní svědčí o tom, že zde působilo mnoho těch, kteří nabírali zeminu z břehu, aby ji dole v říčce propírali a hledali záblesk onoho kouzelného kovu, od ne paměti lákajícího člověka všech ras a národností.

Zahradní lopatkou nabírám zeminu a připojuji se k ostatním. Prostoru je zde dosti, snad 200-300 m, šíře asi 2 claimů tvoří prostor, na kterém je možné rýžovat bez povolení.

Voda v říčce je studená, musím stát na kamenech, jinak by mne chytaly do nohou křeče. Rukám ale chlad nevadí, nabírám do pánve znova a znova vodu a nechávám odplavovat štěrk a zeminu. Po prvých pokusech nenalézám ani sebemenší stopu něčeho žlutého, Občas se zaleskne cosi, co přiláká moji pozornost, jsou to ale součástky slídy, nebo šupinky nažloutlého kovu, který po uschnutí ztrácí svůj lesk. Věra a Eva sedí nedaleko v autě a zdá se mi, že se pochybovačně usmívají nad mým zlatokopeckým šílenstvím. Desítky, možná stovky lidí se zde již vystřídaly, denně sem přijíždí z Faifbanksu, vyzbrojeni lopatami, nádobami a trpělivě propírají, krouží pánvemi ve vodě a upřeně prohlížejí zbytky v pánvi. Nechce se mi odejít bez úspěchu. Zlato zde musí být, přece by sem lidé z města nepřijížděli, kdyby se zde nedalo nic nalézt.

Doufám, že postupuji správně, kroužím opatrně pánví a zvolna odplavuji hlínu a drobný písek, větší kamínky vybírám ručně a kroužím tak dlouho, až mně na pánvi zůstává zbyteček nejdrobnějších kamínků. Zlato je těžší než ostatní a mělo by zůstat ve zlomu pánvičky. Nepočítám, kolikrát jsem již pánev naplnil a ve vodě propral. Začínám pochybovat, že se na mne štěstí usměje, ale ono přece jen trochu miluje. Ve zbytku toho, co v pánvičce zůstalo se cosi zatřpytilo. Nepatrná šupinka zlatého kovu. Opatrně ji odsouvám ze zbytků, milimetrová šupinka, kterou by nebylo možné zvážit ani na lékárenských vahách. Je to ale moje zlato, vlastnoručně vyrýžované uprostřed Aljašky na Chatanice. Opatrně šupinku ukládám do kousku papíru a povzbuzen nálezem pokračuji dále. Věra a Eva musí mít trpělivost a čekat. Zlato zde je a bez ohledu na nekonečně se opakující nabírání zeminy ve srázu a její propírání pokračuji. Bez valného úspěchu, za celou dobu tohoto odpoledne se mi podařilo vyrýžovat 4 malé šupinky zlata, zcela zanedbatelné hodnoty, vlastně vyjádřeno v penězích bezcenné. Je to ale mé zlato, vlastnoručně vyrýžované a má hodnotu nezapomenutelné vzpomínky na Chataniku.

Ještě jednou jsem se pokoušel o štěstí, na potoce za osadou Central, poblíž Cirolu, osady na břehu Jukonu, kde cesta končí před tabulí, jasně hlásající, že zde je End of the Road – Konec cesty, protože o několik metrů dále teče široký Jukon. V Central jsem štěstí neměl, v Circle jsem se o štěstí nepokoušel, což byla chyba. Břeh Jukonu je zde zlatonosný, pár Švýcarů mi ukázal, co se jim zde podařilo nalézt, několik nugetků. Circle sám se v dobách zlaté horečky nazýval Paříží severu. Z někdejší slávy téměř nic nezůstalo, jen několik kdysi honosnějších budov. Dnes je obydlen několika rodinami domorodců, malý kostelík je uzavřen a u vchodu je pouze upozornění, že mše se zde koná jednou za čas. Malé letiště s helikoptérou je bez života. V provozu je pouze prodejna potravin, která je současně poštovní stanicí Trading post, jako kdysi. Žádný saloon, žádný zlatokop, osada jako po vymření, na břehu Jukonu tábořiště, několik lavic a stolků pro turisty. Sem přijíždí jen ti, kteří touží dojet tak daleko, kde cesta končí.

Zdálo se, že štěstěna se ke mně definitivně obracela zády, ani při další návštěvě Chataniky jsem neuspěl a pokusů jsem zanechal.

Přes severní pól odlétáme do Evropy a sen o zlatě zanechávám tam kdesi daleko na severu, uprostřed Aljašky.

Uplynulo dlouhých sedm let a začala se rodit naděje na uskutečnění jednoho z mých velkých snů. V Salr Lake City ve státě Utah stálo auto, se kterým jsme před lety podnikli dlouhou cestu z Modesta v Kalifonii na sever USA, přejeli hranice Kanady, navštívili národní parky Jasper a Banf, pokochali se pohledem na Mt. Robson, navštívili národní park Yellowstone a ještě jednou Grand Canyon. VW-camper nám poskytoval veškeré pohodlí, spaní, vaření, mytí pod střechou, to bylo pro nás mnohem pohodlnější, než putování se stanem.

Auto mělo sice svá nejlepší léta za sebou, spoléhal jsem ale na solidnost značky a po schválení Evou jsem se rozhodl pro My Last Big Dream – Můj poslední velký sen, pro cestu ze Salt Lake City na Aljašku do Fairbanksu a zpět. Znamenalo to ujet téměř 15 000 km z Utahu přes Wyoming, Idaho, Washington do Kanady, zde přes Britskou Kolumbii a Teritorium Jukon na Aljašku a některými jinými úseky zpět. Ve Watson Lake jsem si vypůjčil pánvičku na rýžování zlata, abych mohl opět pokoušet štěstí.

Daleko na severu jsme již jeli po stopách někdejších zlatokopů, několik potoků mne zlákalo vyzkoušet, zda v nich náhodou neobjevím zlato, ale všechny mé pokusy vyšly naprázdno. Nebyl jsem asi prvý, kdo se o štěstí pokoušel, po těchto cestách putovali nejen lovci kožešin, ale i zlatokopové a najít zlato na povrchu by byla čirá náhoda. Jeli jsme ale i za jiným poznáním. Ojediněle se u cesty pásl los a při ranní toaletě jsem měl společnost dvou vlků. Byl konec května osiky se začaly zelenat, jen výše položená jezera byla ještě zcela zamrzlá. Denního světla přibývalo a s námi na sever putovalo i jaro.

A protože Chatanika není z Fairbanksu daleko, vyjeli jsme opět pokoušet štěstí, znova bez úspěchu a tak jsem tyto pokusy ukončil.

Před sedmi lety jsem se pokoušel zajet z Aljašky do Kanady a navštívit Dawson City. Neudržovaná silnice, v zimě uzavřená, byla ale v takovém stavu, že jsme byli nuceni se vrátit. Osobní auto, malé Subaru by nemuselo přežít bez úhony.

Tentokrát, s větším autem, jsme se na cestu vydali, byla to jediná a asi poslední možnost zdolat těchto asi 200 km kamenité silnice do Dawsonu. Doufal jsem, že se nepotkám s protijedoucími auty, od jejichž pneumatik se vymršťovaly spršky kamení hrozící rozbít přední sklo, světlomety i postranní okna. Za městečkem Tok jsme opustili pověstnou Alaska Highway. Štěstí nám přálo, žádné protijedoucí auto nás neohrozilo, o jeden reflektor jsme tímto způsobem přišli později. Mírně zvlněnou krajinou, porostlou nekonečnou tajgou jsme minuli osady Chicken, Jack Wade, pohraniční Boundary, nakoupili poslední benzín na Aljašce a pohledem zpět se rozloučili s nekonečnými horskými hřebeny Aljašky. Ještě před tím jsme opustili Taylor Highway a pozvolna jsme pokračovali na východ, tam kde opět teče Jukon a na soutoku s Klondikem leží nejznámější město z doby zlaté horečky Dawson City.

Dne 16. srpna 1896 Američan Georg Carmack spolu s indiánskými lovci Jimem Skookumem a Charlie Tagischem narazili na Králičím potoce, nedaleko Dawsonu na zlato a za rok po nálezu dorazila zpráva do USA. Za dva roky se téměř 30 000 dobrodruhů, ale i počestných občanů vydává na cestu za zlatem. To je ale dlouhá a bohatá historie a já se musím vrátit k mé cestě za zlatem, které do Dawsonu přilákalo i Eskimo Welzla, v Dawsonu pohřbeného.

Z kanadské strany je cesta upravená, bezprašná a přivádí sem z daleka turisty, hledající stopy někdejší romantiky. Ta zcela nezmizela, večerní představení v Gaslight Folies v duchu kankánu mají navodit někdejší atmosféru. My se však vydáváme na Bonanzu, k někdejšímu Králičímu potoku, kde všechno začalo. V provozu je za drátěným plotem velký těžní stroj a u potoka kdosi čerpá vodu, kterou nahoře ve stráni propírá písečnou usazeninu.

Turistické restaurace nabízejí mimo občerstvení i zlatokopecké pánve, naplněné zeminou, kterou je možné proprat v jakýchsi velkých neckách a vyrýžovat si drobný kousíček zlata. Tento způsob se mi zdá býti příliš nesportovní. O štěstí se pokouším přímo na Bonanze, na místě vyhrazeném pro každého, kdo se o to chce pokusit. Ani zde nejsem sám, muž a jeho dvě dcery se také pokouší kousek zlata si vyrýžovat. Mých několik pokusů je neúspěšných a tak se vydávám na toulku po hromadách průmyslově přetěžené zeminy a hledám kousek křemene, který bych si vzal na památku.. Kousek červeně zabarveného křemene se mi zalíbil a ten pak se mnou putoval až do Pardubic, kde jsem v něm objevil nepatrnou šupinku zlata.

Tím by má cesta za zlatem měla býti u konce. Ve Watson Lake jsem odevzdal vypůjčenou pánvičku a uzavřel definitivně pokusy o získání zlata s výsledkem více než hubeným, na druhé straně ale bohatým na vzpomínky. A ty, jak se zdá, nelze ani zlatem vyvážit.

Uplynulo osm let, Aljaška nás nepřestala lákat a my jsme se opět vydali na dalekou cestu se skrytým přáním, pokusit se o cestu do hor Sv. Eliáše a Wrangelova pohoří, oblasti jen velmi nesnadno přístupné.

Přes všechny neúspěchy Chatanika ale nepřestala vábit a s vypůjčenou pánví jsme opět vyjeli. Na potoce jsem nebyl sám, přijela i skupinka chlapců a dívek, do potoka umístili několika stupňový, plechový žlábek a do jeho horní části vysypávali zeminu z pobřežní stěny. O něco dále dva muži v kovbojských širácích trpělivě propírali zeminu v pánvích. Já, obut do gumových holinek vypůjčených od Leftiho – o něm bude řeč později – jsem se vydal říčním korytem vzhůru proti proudu a pokoušel se na několika místech propírat hlínu a písek z říčního nánosu. Stále bez úspěchu, zlato, pokud tam bylo, muselo být asi hlouběji, kam jsem se dostat nemohl, nebo bylo před tisíciletími uloženo jinde, potok jistě za tu dobu několikrát změnil řečiště a bylo to asi jako hledat jehlu ve stohu slámy. Jediným výsledkem byla voda čvachtající v děravé holince. Na druhé straně, kde se údolí rozšiřovalo jsem narazil na trosky někdejších těžních strojů, připomínající těžní stroje na povrchové dobývání uhlí. Údolí bylo začátkem století jakoby převráceno na ruby. Těžní stroje spolykaly zeminu před sebou, zlato si ponechaly a za sebou nechaly překutanou zeminu, holé kopečky, po desetiletí neúrodné. Těžba skončila, lidé odešli a stroje zde zanechali, aby je rez a zub času rozhlodaly. V těchto místech by bylo marné se o štěstí pokoušet. Opět tedy bez úspěchu.

Co zbývalo, než si aspoň zakoupit malou skleněnou ampulku s pěti většími šupinkami zlata, vyrýžovaného kdesi v okolí Big Delta. Zdálo se, že mé pokusy získat vlastnoručně zlato mohu definitivně pohřbít.

Zcela neočekávaně si se mnou, možná trochu zlomyslný osud zahrál způsobem, který mne na jedné straně zmáhá a na druhé straně nedává pokoje. A to je proč jsem se odhodlal tuto moji anabazi za zlatem ještě jednou otevřít.

Sousedem Evy je ve Fairbanksu trochu svérázný muž, nazývaný Lefty – Levák. To sice není jeho pravé jméno, jmenuje se Roberts, ale pod jménem Lefty je znám, na toto jméno mu chodí i pošta a on se stal příčinou mého trápení a do jisté míry i posedlosti.

Ale od začátku. Na jaře jsem se vydal na cestu do Číny a Věra odletěla na Aljašku. Soused Lefty ví, že jsem se pokoušel o rýžování zlata. Sám má kdesi u Foxu místo, ze kterého si domů přiváží ocelově šedou zeminu a doma ji propírá. Má prý již skleničku, plnou zlatých šupinek. Rozhodl se obdarovat mne zlatonosnou zeminou a větší množství mi poslat. To je sice hezké, ale do letadla je nutné přemýšlet o každé zátěži. Darované množství se proto zmenšilo a z Aljašky připutovala nádobka od koření a v ní asi 35 dkg zeminy. Bohužel bez návodu, jak nejlépe z ní zlato vydolovat. Pouhým okem se mi za sucha podařilo objevit jen několik zlatých šupinek. Tento způsob by tedy nevedl k očekávanému výsledku, ani když jsem hledal v rozprostřené zemině zvětšovacím sklem stopy zlata. Je zřejmé, že opět bude nutné pokusit se zlato získat něčím podobným, jako je rýžování zlata pánvičkou. Tu musí nahradit miska, talíř, či něco, co jako pánvička vypadá.

Množství zeminy z jedné čajové lžičky jsem se pokusil zvolna vypírat. Velmi opatrně jsem nechal na další misku odplavovat drobné kamínky, písek a stále prohlížel silným zvětšovacím sklem zbytek, pokračoval v propírání, nekonečně trpělivě zmenšoval množství propíraného zbytku, přestával, kontroloval lupou a opět pokračoval. Konečně zůstalo minimum neodplaveného a v něm, pouhým okem stěží zjistitelné šupinky zlata. Tak malé, že jsem pochyboval, že se mně je podaří oddělit od zbytků písku. Kousíčky zlata tak malé, že i jemná pinzeta je příliš hrubá na to, abych je uchopil a přenesl jinam.

Nepatrná zrnéčka černého nerostu zůstávají tvrdošíjně smíchaná se zlatem. Zvětšovací sklo, kdysi součást jakéhosi válečného zaměřovacího přístroje, je zasazeno do těžké, kovové objímky. Abych pozorovaný předmět mohl vidět dostatečně ostře, musím čočku přiblížit na několik centimetrů k předmětu. Skloněn nad miskou se šupinkami, v jedné ruce čočku a v druhé malý nožík, snažím se čepelí oddělovat šupinky od zrníček písku. Z jedné kávové lžičky lze takto vyrýžovat asi 40 – 50 šupinek a zrníček zlata. Nejobtížnější je oddělit je, přenést na jinou mističku a pak je na špičce nožíku opatrně přenášet do hrdélka skleněné ampulky. Bolí mne ruce, křivím se záda, namáhám oči a trvá dvě až tři hodiny, než se mi podaří získat tu naprosto nepatrnou, okem téměř nepostřehnutelnou hromádkou šupinek z jedné kávové lžičky materiálu. Práce časově náročná, za jedno odpoledne nelze zpracovat více, než dvě kávové lžičky a těch je v darovaném množství snad 3-4 desítky.

Místo uprostřed Aljašky, na břehu říčky Chatanika, nebo kdekoli obklopen tajgou, daleko od všeho, co na mysl útočí doma z rozhlasu, novin a televize, nebo kdesi na břehu Jukonu, sice s malou nadějí, že objevím novou Bonanzu, ale tam, kdesi daleko, místo toho usedám doma v kuchyni ke stolu. Bez romantiky, bez vůně přírody, bez tichého bublání říčky či potoka, bez osik, bez naděje, že v noci zahlédnu polární zář, že budu pozorovat pasoucího se losa a narazím na medvědí stopy, bez bílých vršků Aljašského pohoří nebo hor věčně bílých ledovců národního parku Wrangel a St. Elias, které mne lákají i když vím, že marně.

Poprvé ale vím, že v každé hromádce písku, který naberu na lžičku a začnu vypírat na talířku, že i v tom malém množství naleznu malé žluté šupinky, okem sotva viditelné.

Bude to ještě dosti hodin, které budu muset věnovat této úmorné práci, kterou ale dělat chci. Vím také, že to musím udělat, že tím splácím cenu za své splněné sny. Za mnohé díky Evě.

Milý příteli, takový je můj příběh o zlatě a mé malé zlaté horečce.

Dne 18. srpna 1999

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno