Vánoce na střeše

0
194

„Tak tady to je, tam dole je městečko Latacunga“. Vystupuji z autobusu a čekám, než mi pomocník řidiče shodí batoh ze střechy. Rozhlížím se po okolí. Jsem na odbočce z hlavní silnice, je tu hospoda, benzinová pumpa a pár dalších tmavých stavení. Je už tma, devět večer, 24. prosince. Autobus zavírá dveře a po prašné cestě mizí do tmy. Někdo se mne ptá, kam že to vlastně jdu. Říkám, že tu někde přespím a zítra půjdu na kráter Quilotoa. Trochu doufám v nabídku pohostinnosti, ale ten člověk mi jen řekne, že tady se nikde přespat nedá a že si mám dát pozor, aby mne neokradli. Děkuji a odcházím krokem, který má vypadat alespoň trochu sebevědomě, směrem dolů k vesnici.


Nejsem si úplně jistý, ale trochu tuším, že moje další cesta druhý den ráno povede právě z vesnice dole dál. Chlapsky přiznávám, že mám trochu strach – přijíždění v noci do neznáma nemám tak úplně rád. Potřebuju někde přespat, stačí mi ve stanu. Není to ale tak jednoduché, moc se mi nechce přijít v noci na nějakou louku a postavit si tam stan (tak jako jsme to vždycky dělali u nás). Mám v úmyslu zeptat se nějakých místních chalupářů, jestli mne nenechají přespat na zahradě. Teda, aby nedošlo k nedorozumění, mám na mysli udupaný dvorek za domem, kde pobíhají psi, slepice a jiná havěť. Pokračuji serpentinami dolů, míjím jedno stavení za druhým, v té tmě se zdají všechna nějaká nepřátelská. Nakonec si jedno osvětlené vybírám, místo zvonku hulákám na lidi uvnitř. Bohužel, jediné, čeho tím dosahuji, jsou rozzuření psi, kteří se mě snaží obklíčit. Navíc štěkají na celou vesnici a tak nečekám a pokračuji. Takhle si přátelské přijetí úplně nepřipravuji. Zkouším to ještě jednou, o kousek níž, ale paní domu není takhle na večer nijak extra vstřícná a navíc vůbec neví, o čem mluvím. Vzdávám to úplně a jdu až na náměstí s tím, že počkám, co bude dál.

Je předvečer Vánoc a taky to tak vypadá. Už z dálky slyším hlasitou muziku, cinkot láhví a petardy. Na náměstí si kupuji něco k snědku u jednoho z mnoha stánků, sedám si a kochám se rozdováděným mumrajem.

Ekvádorci jsou spořádaní a pracovití lidé, ale když slaví, tak slaví důkladně. Kdo nezažil ekvádorskou oslavu, neví, co je pořádná fiesta. Já bych za hlavní atributy jakékoliv ekvádorské oslavy jmenoval tyto: hudba, alkohol, petardy. Hudba bude drásat vaše nervy, když se budete ještě v osm ráno převalovat v posteli a snažit se usnout při stém opakování nejnovějšího hitu ze sousedního slavícího domu. Alkohol a jeho následky jsou všude na světě stejné, tady si jen dejte pozor na to, co a kdo pro vás přepaloval. Petardy, to je ale peklo. „My víme, že je to nebezpečné, ale je to naše tradice“ …Tak přesně toto vám řeknou na otázku, jestli je normální, že petardy nekontrolovatelně lítají mezi lidmi a proč děti na sebe míří ohnivými šipkami. Pro mě to tradice rozhodně není a tak jakmile proletělo něco ječícího kolem mého ucha, beru batoh i nohy na ramena a mizím pryč.

„Hledáš hotel?“ Zeptala se mne jedna panímáma. Vysvětluji ji, že hotel přímo ne, že na něj nemám peníze, ale že by mi stačilo místo na dvorku. Domlouváme se na přijatelné ceně jednoho USD a vede mě ke svému domku. Místo, které mi ukázala, než se vrátila zpět k bujaré vánoční veselici, se mi tak úplně nelíbí, protože je přímo u silnice. Drze lezu na plochou střechu domu a stavím si stan tam. Z dálky ke mně doléhá veselá hudba a rány petard, a já se konečně nechávám unášet vánoční atmosférou. Přemýšlím, co asi dělají u nás doma (i když vím, že díky časovému posunu je už kapr snědený, dárky rozbalené a všichni v posteli).

Veselé Vánoce, ať je prožíváte kdekoliv!

Předchozí článekBUSHMILLS – Mekka milovníků irské whisky
Další článekČerná Hora – 16ti denní putování (díl 6.)
Ahoj, jsem z Ceske Trebove, nyni na nějakou dobu sídlím v Praze Rád sportuji - kajak a kolo jsou moje oblíbené inštrumenty, rád cestuji - Jižní Amerika je moje oblíbená destinace, občas dokonce i pracuji S magazínem Cestovatel.cz pomáhám hlavně tak, že čas od času přispěji nějakým tím článečkem, ale jinak hlavně hledám cesty k tomu, aby byl časopis úspěšný a to, s naším rozpočtem, není žádná legrace Turisti se baví na salaši s bačou: "Tak co, bačo, jak se mají ovce?" "No, černé dobře." "A co bílé?" "No bílé taky dobře." "A zdravé jsou, bačo?" "No černé jsou zdravé." "A co bílé?" "No bílé jsou taky zdravé." "A dojí dobře, bačo?" "No černé dojí, dojí dobře." "A co bílé?" "Ale aj bílé dojí dobře." "Bačo, a proč je pořád dělíš na černé a na bílé?" "No černé jsou přece moje." "A co bílé, bačo?" "No ty jsou taky moje..."

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno