Ondřej Veselý Dny plynou jak po obloze mračna a člověk se najednou ocitne v Africe. A to se stalo i mně a mému otci. Po překonání Španělska, přes majestátní hory lemující Gibraltarský průliv, a přeplavení se na africký kontinent jsem došlápl, již neklidnou ploskou nohou, na horký a divoký Africký kontinent. Vstupní branou do Maroka se pro nás stal exotický Tanger. Ale to je na jiné povídání a já bych se s hurá po časové ose přesunul dopředu a to do Marakeše, protože zde se zrodila obranná metoda, kterou jsem měl možnost poprvé aplikovat zde v Maroku.
Po 8 hodinovém přesunu autobusem, velkoryse temperovaným na teplotu vnějšího povětří a to je za zimních marockých nocí pouhých 5 stupňů Celsia, jsme se dostali na místa, kde se dějiny otištěné do podoby města prolínají se současným úpadkem. Z mrazírenského boxu jsme se vyklopýtali v nezáviděníhodný čas, ve tři hodiny ráno. Marek Eben by to jistě vtipně okomentoval jako čas, kdy je na některé věci příliš brzy a na jiné naopak příliš pozdě, a následně by dlouze cenil své krysí zoubky. Šourali jsme se rovnými a vznosnými třídami nového Marakeše, ospale a polopaticky komentovali okolí a pořizovali roztřesené fotky nasvícené fortifikace.
Temné uličky
Zevlovali jsme, jak se sluší a patří v tuto nevhodnou hodinu, až jsme se dovlnili do starého města, kde nás polkly uzoučké křivolaké uličky. Pohltily nás a vcucly jako stará splašková kanalizace. Temná zákoutí prochcaná hektolitry moči, nízká rozklížená dvířka, ztemnělé okenní otvory kdesi nad námi. A to vše nasvícené žluklým sporadickým světlem občasných výbojek. Úzká metr padesát široká ulička mizela v temnotě a pak se zase objevovala za rohem křížena jinou a ještě užší. Z hromady papíru se náhle zvedla snědá tvář, postava se posadila jako žertovný kostlivec v maketě rakve. Panák pronesl bonjour a posléze se opět uložil do původní polohy ležmo. Vida, bývalá francouzská koloniální moc se zde projevuje, jak se patří.
Co bude dál?
Co bude následovat? Tepalo mi v mozku. Otec zdušeně pronesl: „Tady vrčí pes,“ a ukazoval do temné slepé uličky napravo. Nebyl to pes, ale ze spánku se vrčivým chrápáním projevoval kdosi bez domova. Co bude za rohem? Nejde někdo za námi? Jak se budeme bránit? Hlavně pryč z tohoto zapáchajícího temného bludiště. Pocity ohrožení nabývaly na intenzitě. Nemaje zbraně čím se bránit? Ďábelským řevem! Ten útočníka nejen překvapí, ale i vyděsí a v krajním případě donutí k útěku, či dokonce k defekaci do vlastních gatí! Maje plánu, kráčelo se mi o poznání s větší jistotou. Netušil jsem, jakou intenzitou se mnou vyluzovaný maximální řev bude projevovat, ale počítám, že bude mít dostatečnou sílu, aby ozvěna z hliněných rozpadajících se zdí rvala poslední zbytky omítky. Několik kroků do temnoty, především jsme museli obejít tu hromadu vpravo. „Co to v ní jen může být?“ Vylezli jsme z labyrintu se slyšitelným vydechnutím.
Po zralé úvaze jsme se vydali na široký bulvár, kde jsme spočinuli na lavičce umístěné na rozhraní parčíku a hlavní třídy. Teplota byla na pováženou, a tak jsem klobouk narazil hluboko do očí a šálu omotal přes ústa tak, aby vydechovaný vzduch naveden správnými směry ohříval ušní boltce. Pátá hodina. Tma se stále nehodlala poddat, ale na ulici se již začaly vynořovat roztodivné kriplkáry i osamocení chodci, putující ve světle žlutých výbojek veřejného osvětlení za svým denním klokotem. Vše jsem, mlhavě na pokraji nechtěného spánku, sledoval z pod široké krempy elegantního klobouku, který byl především ve Španělsku oceněn obdivnými pohledy dívek i žen.
Dobrodružství na lavičce
Otec klimbal vedle mne, majíc hlavu zaobalenu do kapuce, užíval si plnými doušky bezdomoveckého spánku na marocké lavičce. Když v tom mé otupělé oči postřehly tři kradmé postavy, kráčely kolem a svými pohledy na naše útočiště dávaly najevo zájem o náš osud a možná i o netradiční místo spočinutí zahraničních návštěvníků. Jistě milí lidé, pomyslel jsem si především v momentě, kdy se Marokánci náhle objevili v mém zorném poli podruhé. Ze stínu pod krempou klobouku, zíraly dvě vědoucí oči. Chuť spát byla vytlačena nedalekou existencí tří zjevů. Zjev šlehl nesrozumitelnou otázku směrem k mému klobouku. Co chcete?! Procedil jsem přes pleteninu vlněné šály. Zjevy zhodnotily své možnosti a já jsem si přál kolty a to proklatě nízko.
Zjevy, jak tři kojoti, se vydali do parku za našimi zády. Vjemy se zostřily. Něco visí ve vzduchu. Dvě vědoucí oči zachytili pohyb,čerta prozradil rychle se pohybující stín po pravé straně. Vymrštěn z lavičky a poháněn adrenalinem útočím bez rozmyslu. Řev, který se line z hloubi mého hrdla, rezonuje do tmy, odráží se od oblohy a nedalekých domů, plaší spící ptáky v korunách a cuchá nervová zakončení všeho živého v okolí. Ďábelský řev je v jeden moment doprovázen atletickým pokusem o skok za lavičku. Čert je zde tváří v tvář a svírá popruh batohu otce ve své pazouře, zcela konsternován poděšen a šokován mocnou zbraní, která rezonuje, cuchá a hněte jeho mozková zakončení. Lupiči se dávají na poděšený úprk. Pobertové za úprku defekují do kaftanu a ďábelský řev utichá.
Dny plynou jak po obloze mračna a člověk se najednou ocitne v Africe. A to se stalo i mně a mému otci. Po překonání Španělska, přes majestátní hory lemující Gibraltarský průliv, a přeplavení se na africký kontinent jsem došlápl, již neklidnou ploskou nohou, na horký a divoký Africký kontinent. Vstupní branou do Maroka se pro nás stal exotický Tanger. Ale to je na jiné povídání a já bych se s hurá po časové ose přesunul dopředu a to do Marakeše, protože zde se zrodila obranná metoda, kterou jsem měl možnost poprvé aplikovat zde v Maroku.
Po 8 hodinovém přesunu autobusem, velkoryse temperovaným na teplotu vnějšího povětří a to je za zimních marockých nocí pouhých 5 stupňů Celsia, jsme se dostali na místa, kde se dějiny otištěné do podoby města prolínají se současným úpadkem. Z mrazírenského boxu jsme se vyklopýtali v nezáviděníhodný čas, ve tři hodiny ráno. Marek Eben by to jistě vtipně okomentoval jako čas, kdy je na některé věci příliš brzy a na jiné naopak příliš pozdě, a následně by dlouze cenil své krysí zoubky. Šourali jsme se rovnými a vznosnými třídami nového Marakeše, ospale a polopaticky komentovali okolí a pořizovali roztřesené fotky nasvícené fortifikace.
Temné uličky
Zevlovali jsme, jak se sluší a patří v tuto nevhodnou hodinu, až jsme se dovlnili do starého města, kde nás polkly uzoučké křivolaké uličky. Pohltily nás a vcucly jako stará splašková kanalizace. Temná zákoutí prochcaná hektolitry moči, nízká rozklížená dvířka, ztemnělé okenní otvory kdesi nad námi. A to vše nasvícené žluklým sporadickým světlem občasných výbojek. Úzká metr padesát široká ulička mizela v temnotě a pak se zase objevovala za rohem křížena jinou a ještě užší. Z hromady papíru se náhle zvedla snědá tvář, postava se posadila jako žertovný kostlivec v maketě rakve. Panák pronesl bonjour a posléze se opět uložil do původní polohy ležmo. Vida, bývalá francouzská koloniální moc se zde projevuje, jak se patří.
Co bude dál?
Co bude následovat? Tepalo mi v mozku. Otec zdušeně pronesl: „Tady vrčí pes,“ a ukazoval do temné slepé uličky napravo. Nebyl to pes, ale ze spánku se vrčivým chrápáním projevoval kdosi bez domova. Co bude za rohem? Nejde někdo za námi? Jak se budeme bránit? Hlavně pryč z tohoto zapáchajícího temného bludiště. Pocity ohrožení nabývaly na intenzitě. Nemaje zbraně čím se bránit? Ďábelským řevem! Ten útočníka nejen překvapí, ale i vyděsí a v krajním případě donutí k útěku, či dokonce k defekaci do vlastních gatí! Maje plánu, kráčelo se mi o poznání s větší jistotou. Netušil jsem, jakou intenzitou se mnou vyluzovaný maximální řev bude projevovat, ale počítám, že bude mít dostatečnou sílu, aby ozvěna z hliněných rozpadajících se zdí rvala poslední zbytky omítky. Několik kroků do temnoty, především jsme museli obejít tu hromadu vpravo. „Co to v ní jen může být?“ Vylezli jsme z labyrintu se slyšitelným vydechnutím.
Po zralé úvaze jsme se vydali na široký bulvár, kde jsme spočinuli na lavičce umístěné na rozhraní parčíku a hlavní třídy. Teplota byla na pováženou, a tak jsem klobouk narazil hluboko do očí a šálu omotal přes ústa tak, aby vydechovaný vzduch naveden správnými směry ohříval ušní boltce. Pátá hodina. Tma se stále nehodlala poddat, ale na ulici se již začaly vynořovat roztodivné kriplkáry i osamocení chodci, putující ve světle žlutých výbojek veřejného osvětlení za svým denním klokotem. Vše jsem, mlhavě na pokraji nechtěného spánku, sledoval z pod široké krempy elegantního klobouku, který byl především ve Španělsku oceněn obdivnými pohledy dívek i žen.
Dobrodružství na lavičce
Otec klimbal vedle mne, majíc hlavu zaobalenu do kapuce, užíval si plnými doušky bezdomoveckého spánku na marocké lavičce. Když v tom mé otupělé oči postřehly tři kradmé postavy, kráčely kolem a svými pohledy na naše útočiště dávaly najevo zájem o náš osud a možná i o netradiční místo spočinutí zahraničních návštěvníků. Jistě milí lidé, pomyslel jsem si především v momentě, kdy se Marokánci náhle objevili v mém zorném poli podruhé. Ze stínu pod krempou klobouku, zíraly dvě vědoucí oči. Chuť spát byla vytlačena nedalekou existencí tří zjevů. Zjev šlehl nesrozumitelnou otázku směrem k mému klobouku. Co chcete?! Procedil jsem přes pleteninu vlněné šály. Zjevy zhodnotily své možnosti a já jsem si přál kolty a to proklatě nízko.
Zjevy, jak tři kojoti, se vydali do parku za našimi zády. Vjemy se zostřily. Něco visí ve vzduchu. Dvě vědoucí oči zachytili pohyb,čerta prozradil rychle se pohybující stín po pravé straně. Vymrštěn z lavičky a poháněn adrenalinem útočím bez rozmyslu. Řev, který se line z hloubi mého hrdla, rezonuje do tmy, odráží se od oblohy a nedalekých domů, plaší spící ptáky v korunách a cuchá nervová zakončení všeho živého v okolí. Ďábelský řev je v jeden moment doprovázen atletickým pokusem o skok za lavičku. Čert je zde tváří v tvář a svírá popruh batohu otce ve své pazouře, zcela konsternován poděšen a šokován mocnou zbraní, která rezonuje, cuchá a hněte jeho mozková zakončení. Lupiči se dávají na poděšený úprk. Pobertové za úprku defekují do kaftanu a ďábelský řev utichá.
