Turecko, první část

Když jsme 30. července 2005 odjížděli z právě zdolaného Pirinu do Plovdivu, abychom se odtud vypravili vlakem s všeslibujícím názvem Balkan Express do Istanbulu, o Turecku jsme toho mnoho nevěděli. Nikdo z nás neměl s Blízkým Východem žádné zkušenosti, zato jsme měli prověřeného průvodce, pana LP (vřele doporučuju), pár tipů na místa, která jsme chtěli navštívit, dva týdny čistého času a velká očekávání.

Istanbul, Kapadocie, Ala Daglar, Nemrut… všechno to vonělo dálavou a zážitky, ale zároveň to bylo takové ploché, jako vystřižené fotky z časopisu. Ten třetí (čtvrtý, pátý…) rozměr, ten jsme tomu museli teprve dát. Bylo nás devět, povětšinou studenti vyšších ročníků VŠ, šest borců a tři holky. Právě o ty tři holky jsme měli před odjezdem největší strach, pročež se jediná světlovláska rozhodla změnit barvu, ale zpětně jsme uznali, že to nebylo potřeba. Jídla jsme si vezli minimum (většina padla na Pirinu), a vystačilo tak akorát do hor a liduprázdných končin. V civilizaci jsme žili hlavně z místních kebabů, vodu na pití jsme kupovali. Od střevních potíží nám úspěšně pomáhala domácí pálenka, problémy nastaly, až když došla 🙂

Istanbul, tři dny

Do Istanbulu je nejlepší přijet vlakem na nádraží Sirkeci, hlavně proto, že je přímo v centru. Ihned na vás dýchne atmosféra přímořského velkoměsta, které se až tak moc neliší od svých západoevropských kolegů. Rozdíly tu samozřejmě jsou – islámská architektura se nezapře, kam se člověk podívá uvidí široké kopule a štíhlé věže mešit. Nejkouzelnější je Istanbul při západu slunce a v noci.

Naše první kroky vedly do Velkého Bazaru, ale ten je dnes především turistickou atrakcí. Dokonce i proslulé smlouvání s zde smrsklo v pouhé divadélko. Jak poznamenal Kubáč: „Málo křiku, harampádí a bordelu.“ To vše jsme našli o kus dál směrem ke Galatskému mostu, kde se rozkládá bazar pro místní a egyptský trh s kořením. Tyhle končiny určitě stojí za návštěvu. Mešita Süleymaniye je největší v Istanbulu, ale na rozdíl třeba od Modré mešity je méně navštěvovaná turisty – proto se vyplatí sem zajít. Vedle je navíc malý klidný park.

Největším lákadlem Istanbulu a místem, které bych doporučil navštívit každému, je Aya Sofya. Původně křesťanský chrám byl postaven v roce 537 (!) a až do dobytí Istanbulu v roce 1453 byl největší křesťanskou stavbou na světě. Osmané jej pak přestavěli na mešitu a roku 1935 z ní Ataturk udělal muzeum. Mezi hlavní klenoty patří mozaiky s křesťanskými portréty z 10. století. Vyjížďka lodí po Bosporu se nám příliš neosvědčila, ale zahlédli jsme delfína a podjeli dva obří mosty. Před návštěvou stadionu Besiktas můžu jedině varovat, je totiž na úrovni našich prvoligových stadionů.

Ala Daglar, tři dny

Z Istanbulu jsme se autobusem (dálkové autobusy jsou v Turecku poměrně luxusní) přesunuli do stotisícového města Nigde, které i přes svou lidnatost dělá čest svému jménu. Tranzitem jsme zajeli do nedalekého kláštera Gümüsler, který je srovnatelný s kostely v Kapadocii (včetně starých křesťanských fresek), s několika výhodami: vstup je mnohem levnější a máte možnost si ho prolézt odshora až dolů podle libosti.

Odtud jsme zamířili k Ala Daglaru, téměř čtyřtisícovému pohoří, které je zároveň národním parkem. Už zdálky působí majestátně, zblízka se jen tají dech. V půlce léta je Ala Daglar vyprahlým pohořím bez vegetace, proto je potřeba si cestu dobře naplánovat tak, abyste měli dostatek vody. Vyplatí se spát u tábořišť (Sukulpinar, Yedigöller), kde máte pitnou vodu a nechají vás tu přespat zdarma. V Sukulpinaru je dokonce studená sprcha a za příplatek i kropený trávník. Místní pastevci jsou ohromně přátelští.

Žádnou horu se nám nepodařilo zdolat, mj. kvůli špatné navigaci :-), i tak jsme ale vystoupali do 3 500 metrů. Pokud chcete chodit natěžko mimo hlavní cesty, určitě se vyplatí lano, minimálně na spouštění báglů. My jsme je neměli a udělali jsme si zbytečnou půldenní zacházku.

Ala Daglar je asi nejkrásnější pohoří, ve kterém jsem kdy byl. Jeho kouzlo je právě v té pustosti a rozlehlosti. Občas si připadáte jako v Mordoru, v tom nejlepším slova smyslu 🙂