Kolektiv Cestou-Necestou.com 4. den 7. července – sobota
Znovu sušení * Akční sestup k Dachstein Sudwandhutte * Závěrečná párty u jezírka
Při návratu na Hunerkogel si nás turisté s obdivem fotí, určitě si říkaj, co to tady je za profi-výpravu. Batohy jsou na svých místech v šatně a tak začíná další etapa sušení na záchodě. Docela to byla fuška, 14 kusu bot, do toho ponožky, se divím, že jsme ten sušák na záchodě neodvařili – jel víc jak hodinu na plné obrátky – dokonce nás ani nikdo nevyhnal. Ještě pro lepší sušící účinek bylo ideální narvat do bot papírové ubrousky, které jsme si též na záchodech snadno obstarali.
Dále jsme zjistili zajímavou věc – není problém vařit v místnosti s čidly proti požáru. Zcela bez problému jely oba naše vařiče naplno bezmála půl hodiny zahřívajíc naše ešusy plné dobrůtek. Trošku jsme se obávali, že by se naše vysušené boty po spuštění automatického hasicího systému znovu proměnily v gumáky, ale naštěstí jsme se v klidu mohli nabaštit a vychutnat si i kafíčko.
Pro jistotu necháváme na sobě ještě sedáky a jdeme hledat cestu, kudy se přiblížíme k autu, které je kdesi dole na parkovišti na jižním svahu Dachsteinu. Vpředu lanovky je perfektní vyhlídka na okolí, ale opravdu nechápeme, kudy teď máme jít. Vidíme tam dole nějaké kretény, kteří se vynořili z pro nás záhadného místa, ale tama snad nepůjdeme… hledáme tedy cestu, kudy půjdeme my a ejhle – stačí se to k místům, odkud se vynořili ti machři v přilbách a opascích plně obsypanými karabinami… co to má asi znamenat?!?
Blížíme se k okraji skály a… kurva… co to je? Kam to lezeme? Sešup jak prase, natažené ocelové lano, ferraty a adrenalin, který se výstupu na Dachstein nedal přirovnat. Dokud bylo lano, na kterém jsme se jistili úvazem, bylo vše v poho. Horší, když byly úseky, kde bylo lano totálně zasněžené a nedalo se jistit. Taková místa jsme překonávali opravdu raději pomalu a velice opatrně, protože využít služeb místní horské služby, i když jsme je měli předplacené, nechtěl nikdo. Předbíhají nás Češi, v daleko lepší kondičce a výbavě než jsme byli my – ale nebyli tak akční jako my – šli na lehko bez báglů a doporučili nám Lídu odvolat. Ona sněhová pole, kde se nedalo jistit, byla opravdu o hubu.
Lída s Liborem se tedy vrátili a sjeli si celý masiv lanovkou (super zážitek, ale museli si nejdříve vyžebrat pár eur, protože už sami tolik dohromady neměli – 18 Eur/os) a my se pomalu sesouvali do nižších a nižších částí stěny. Sestup na bezpečné místo nám trval asi hodinu. Za sebe můžu říct, že jsem měl ze sestupu opravdu respekt a dával jsem si sakra bacha při každém kroku – na každý krok ale nebylo vidět – padaly nebo mlžily se mě pořád dokola brejle, zároveň mě padal foťák a zacláněl mě při výhledu na železa pode mnou, dále jsem měl krátký úvaz, no – ale dali jsme to všichni. Obrovská zkušenost.
Po serpentýnkách klesáme dál a na chatě Sudwandhutte vyhlašujeme povinnou pivní zastávku. Počasí se konečně při sestupu umoudřilo a světe div se – vynořil se nám i sám veliký Hoher Dachstein. Jediný, kdo ho neviděl, byl Jakub, který si byl zrovna kupovat pohlednici, aby věděl, jak Dachstein vypadá. Telefonem se s Liborem domlouváme, ať jdou s Lídou napřed, že se potkáme až u auta, že se na chatě ještě asi 20min zdržíme. Zdrželi jsme se pak ještě asi hodinu, nádherné výhledy, nechtělo se nám jít dál a opouštět tyto krásné hory…
No nic, hecujeme se, že si při první další zastávce pochutnáme na Studentské pečeti a pokračujeme v klesání. Příroda se neuvěřitelně mění, skalnaté svahy nahrazují pastviny, lesy, dole šumí potok, ke kterému se nezadržitelně blížíme a jak se tak blížíme, cítíme, že i naše expedice se blíží ke svému závěru. Pořád se ještě ohlížíme za nyní již odkrytým Dachsteinem a zastavujeme na občasné fotozastávky. Špičková mj. byla při západu slunce, kdy byl Dachstein neuvěřitelně nasvícen. Kolem 21h jsme konečně u auta, kde nás už netrpělivě očekává Libor s Lídou s načatou čokoládou a připravenou večeří.
Nápady některých členů našeho expedičního týmu spát na zemi před zastávkou autobusu nebo postavit stan na kamenitém parkovišti hned u silnice jsme těžce odsoudili a vyhecovali je na závěrečnou párty u jezírka vzdáleného asi 5 minut odsud. Z Megana z tajné kapsy vytahuju 2 plechovky Krušovic a za pár minut už stavíme stany na krásném zeleném trávníku a užíváme si poslední společné noci v horách. K dokonalosti párty nám chybělo víno a vodní dýmka, věci, které byly ukryté v druhém autě odpočívajícím v Hallstattu. No – nemůže být vše dokonalé.
Dlouho do noci Cody vaří různé dobrůtky a my zalezlí ve stanech spokojeně pozorujeme nádhernou hvězdnou oblohu a koštujeme z Codyho kulinářského umu.
5. den 8. července – neděle
Dopolední rozjímání u jezírka * Přesun do Mikulova * Brno
Poslední noc hodnotím jako nejlepší – opravdu kouzelné prostředí, ráno se opět pochlubil holomek Dachstein – zase nám ukázal to, co jsme zblízka neviděli a proč se sem jednou budeme muset vrátit. Tým A si mohl ještě v klídku polenošit a pospat, zato tým B měl plné ruce práce s balením a s přesunem do Hallstattu, kde bylo zaparkované pólo. Kocháme se, lenošíme, kecáme s turisty, kteří chodí kolem nás, zjišťujeme, že Rakušané jsou docela příjemní lidé.
Při balení stanu došlo k malé tragédii – napnutý stanový prut se vyšvihl a trefil Codyho přímo do levého sklíčka brejlí, které okamžitě prasklo a odlítlo a část skla zůstala Codymu v oku – naštěstí se to vyndalo a je to snad v pořádku, ale mrazilo mě při tom, když jsem to viděl na vlastní oči… fuj!!! Vysedáváme na lavičce ve stínu u jezera a děláme mé anglické testíky a vaříme poslední dávku kávy. Kolem poledního konečně přifrčí zpět Roman, takže nasedáme a vzhůru na Moravu. S týmem B se setkáváme na dálnici směr Vídeň na dohodnuté benzínce. Tým B se ukázal s mírným zpožděním, koupačka v Hallstattu a procházka městem něco zabere.
Tentokrát se nám geniálně povedlo odbočit na tom správném místě a docela snadno jsme se vyhnuli Vídni a za pár hodin už jsme byli na první benzínce v ČR, kde jsme do úplně prázdné nádrže (už jsme fakt jeli jen na výpary) mohli cáknout trochu nafty. Krátká přestávka u Lukášků, kde jsme Peškům otrhali meruňku a za chvilku se už všichni loučíme a přemýšlíme, kam to bude příští rok – ještě pořád máme v záloze Maťák.
Snad už jen poznámka, Libor našel nový zajímavý výjezd z Purkyňové ulice a to od Lukášků doprava – nevím, jak to tam projel, jestli vůbec, od té doby jsem Lídu, Libora ani Codyho zatím neviděl.
