Pro tuhle zahradu jsem si nechala trochu víc prostoru. Na celý jeden článek. Vyčlenila jsem ji nejen proto, že touto zahradou se příliš milenců netoulá, i když je rozprostřena na jižním a jihovýchodním svahu Petřína. Zahrada je tak trochu výjimečná. Jednak je dost velká, má výměru 21,72 ha a leží ve větším rozsahu nadmořských výšek, od 197 metrů až do 318 metrů. Hlavní vchod do zahrady je z náměstí Kinských, ale můžete se do ní dostat i z Šermířské ulice nebo z ulice na Hřebenkách.
Komu se nechce moc šlapat pěšky (a ještě k tomu do kopce), může vyjet lanovkou na stanici Nebozízek a odtud sem projít ze zahrady Nebozízek několika možnými průchody skrz Hladovou zeď. Navíc je o historii této zahrady známo poměrně hodně informací.
Do 12.století zde byly lesy, později prokazatelně vinice. Za éry krále Karla IV. se tato místa nazývala Ráj. Menší část dnešní plochy zahrady Kinských se tenkrát nazývala V Kartouzích (patřila klášteru kartuziánů) a táhla se až do Košíř. Vinice zde rodily víno až do třicetileté války. Na přelomu 18. a 19. století ale již byly tyto stráně pusté, sem tam byly zelinářské zahrady, ve výše položených částech se v obydlích vyrábělo kuchyňské nádobí. Tam byly pískovce holé a vyskytovala se tu občasně vřesoviště.
V roce 1828 pozemky koupila od Václava Novotného Růžena Kinská, matka zakladatele zahrady. Její syn, kníže Rudolf Kinský, v tomtéž roce započal s budováním velkolepé zahrady s letohrádkem. Nejdříve došlo k velmi obtížné a nákladné terénní úpravě, na které údajně pracovalo několik set dělníků. Byla prostorově vyrovnávána pata petřínského svahu. Letohrádek na ní byl dokončen roku 1831, ale modelace terénu pokračovaly dál až do roku 1836. V té době byly také založeny dva rybníky s vodopádem mezi nimi. Vše je zde dodnes.
Kníže Kinský ale svého blahobytného letohrádku příliš neužil. V roce 1836 zahynul po pádu s koně při závodech. Ovdovělá Vilemína Kinská ale našla dostatek síly, i když po delší době, a dílo svého manžela dokázala završit. Pomáhal jí Bedřich Wünscher, původně zahradnický pomocník, na sklonku své kariéry hospodářský ředitel, který sloužil rodině Kinských celých neuvěřitelných 62 let. Dokonce v letech 1848 a 1849 byla zahrada zvětšena o usedlosti Husinku a Štikovku, kterou Vilemína přikoupila.
Zajímavé ještě je, že poslední vlastník, Ferdinand Kinský, chtěl zahradu rozparcelovat a zastavět činžovními a vilovými domy.Smíchovská obec tuto žádost zamítla a společně s pražskou obcí od Ferdinanda Kinského odkoupila a dne 12.5. 1901 otevřela pro veřejnost.
Od té doby jsou v letohrádku sbírky národopisného oddělení zemského muzea. Hned za letohrádkem je umístěna dřevěná zvonička ze slováckých Dolních Bojanovic. Vedle letohrádku přibyla v roce 1914 socha herečky Hany Kvapilové od Jana Štursy. V roce 1929, při příležitosti 10. výročí připojení Podkarpatské Rusi k tehdy první československé republice, byl do zahrady přemístěn dřevěný kostel sv. Michala z Medvědovců u Mukačeva. Ve stejné době byla do spodního jezírka převezena socha Herkula z Kampy.
Při procházce zahradou zjistíte, že ji lze rozdělit do dvou částí. V menší rovinaté části byl při zakládání terén pracně upraven. Nyní trávníkový parter zakončený ve středové části umělým kruhovým jezírkem s vodotryskem obtáčí z jedné strany cesta. Větší část zahrady je svažitá. Dost úseků cest ve svažité části vede po vrstevnicích nebo šikmo na ně. Tím se celkem lehce překonávají výškové rozdíly.
Když se vydáte nad letohrádek Kinských dojdete mírně vpravo k dolnímu jezírku se sochou Herkula. Při dalším stoupání vzhůru opět mírně vpravo objevíte dřevěný kostel sv. Michala a uvidíte úplně rozpadlou a zdevastovanou budovu, bývalé stavení zaměstnanců. V dnešní době je obývána bezdomovci. Když se od kostelíku vydáte vlevo vzhůru, dojdete ke zbytkům původního empírového skleníku. Vpravo nad ním je dodnes horní jezírko se sochou lachtana. V západní části horního jezírka uvidíte Boží muka se slunečními hodinami. Od něj se dá projít buď rovně vzhůru, kde leží park Růžový sad nebo nahoru vlevo do ovocného sadu, za kterým je východ ze zahrady přímo do Šermířské ulice. Můžete, tak jako já, zvolit ještě třetí variantu a jít po vrstevnici stále vpravo. Nejdříve se pod Vámi ukáží pozůstatky zahradního stavení, restaurace a pak dojdete až na vyhlídku. Nedaleko za ní mírně vpravo narazíte na Hladovou zeď s bastionem. Tudy projdete do zahrady Nebozízek.
Zahrada vily Kinských je dost zarostlá, přírodní, romantická a svěží, plná vysokých vzrostlých dřevin. Nejvíce se zde setkáte s dubem letním, s lípami (malolisté, velkolisté i řapíkaté), není ojedinělý ani buk lesní nebo habr obecný. Všechny stromy jsou příliš vysoké a tím pádem brání výhledu na Prahu. První díky stromům stejně dost omezené výhledy jsou až z vyhlídky nebo bastionu.
Málem bych zapomněla na nejvýraznější strom z celé zahrady. Stojí právě u vchodu ve vstupním prostoru ze Smíchova z náměstí Kinských. Je to opravdu monumentální solitér, platan javorolistý. Dokonce se říkalo, že právě on je majordomem této rozlehlé a tajuplné zahrady.
Některá historická fakta čerpána z: Birnbaumová Alžběta: Petřín ve středověku, Vilímková Milada: Zahrada Kinských
