Zahrada letohrádku čp. 68 ve Štefánikově ulici je další z pražských smíchovských usedlostí a zahrad. Rozkládá se mezi ulicemi Matoušova a náměstím 14. října.
Dnes má zahrada plochu pouze 0,69 ha a leží v nadmořské výšce 192 až 194 metrů. Ze zahrady je dnes spíš malý park, sloužící jako průchozí část pro pěší. Pro Pražany je tady klidné spočinutí ponejvíc v zahradní kavárně, která tady má již po mnoho let ve vnitřní části parku letní zahrádku a je úplně stranou pouličního ruchu od Anděla. Provoz kavárny je spojen s nabídkou mnoha různých druhů káv, čajů, džusů i zákusků. Na druhé straně parku je příjemná pivnice U Věstonického Venouše. Z barokního letohrádku, který zde byl vybudován, se do dnešní doby dochovala jen bývalá střední část, spojovací krček a severní křídlo.
Kdysi dávno na místě současného letohrádku, či v jeho bezprostřední blízkosti stával nejstarší kartuziánský klášter v českých zemích, který založil Jan Lucemburský roku 1342. Klášter nesl jméno Zahrada Panny Marie a žilo v něm 24 mnichů. Den po smrti krále Václava IV. v srpnu roku 1419 vnikl rozvášněný dav do kláštera, vyhnal řeholníky a následujícího dne budovu vypálil. Pobořený a vypálený klášter byl za husitství rozebrán, a tak v polovině 15. století byla v místě zase planina.
Pozemky ležely na půdě několika jurisdikcí, jádro se někdy na počátku 18. století dostalo pod správu jinonicko-butovického statku. Roku 1719 získal část Johann Michael Schäfler. Tehdy na pozemcích zvaných Na kartouze žádný dům nestál. V roce 1722 prodal Schäfler tento majetek Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi, významnému a vůdčímu architektu českého baroka. Podle smlouvy se jednalo o „před Újezdskou branou ležící zahradu a kousek pole a k tomu náležející domeček. Dientzenhofer zde roku 1722 nechal postavit předměstské sídlo podle vlastního návrhu. Pro místo a dobu, ve které žil bylo typické skupovat pozemky hned za branou Prahy a stavět předměstské vily a letohrádky právě tady na Smíchově. Jelikož v té době byla stavba pouze jeho záležitostí, nepodléhala vyššímu schválení a stavebník i stavitel si tedy zhotovili plán, který mohl být pak klidně zničen. Nedochovaly se proto žádné plány ani jiné doklady ke stavbě. Přesto víme, že vznikla dvoupatrová budova s bohatým zahradním průčelím. Měla hlavní sál oválného půdorysu, kde byla zvěčněna freska Bakchanálie, kterou mu zde vytvořil Diezenhoferův přítel V. V. Reiner a to hned po dokončení stavby roku 1729. Monumentální freska představuje Baccha na kozlu, který vede krajinou skupiny tančících satyrů a nymf, hráče na flétnu a na bubínek a další tančící postavy. U Reinerova podpisu je datum dokončení fresky 1729 dodnes. V letech 1964 – 65 byla freska citlivě zrestaurována. K domu, renomovaného dvorního architekta, který měl velkou kulturní úroveň, tehdy přiléhala překrásná barokní rozlehlá zahrada táhnoucí se až k Vltavě. Roku 1753 zdědily letohrádek Dientzenhoferovy děti a manželka, pro neshody mezi dědici jej prodaly paní Felicitě Nellové z Nellenberku. Od té po pěti letech vlastnictví roku 1758 koupil zahradu s letohrádkem Franz Leopold hrabě Buquoy de Longueval et Vaux, zahradu zvětšil přikoupením dalších pozemků a již v té době se zde začalo říkat Buquoyka (Bukvojka). Právě za jeho vlastnictví dosáhla zahrada svého vrcholu. Byla rokokově přebudována, vybavena skleníky pro cizokrajnou flóru, měla velkou oranžerii i fíkovnu. Právě zde se provozovaly proslavené letní slavnosti panstva.
Roku 1767 zdědil sídlo i zahradu Johann Nepomuk Buquoy a při té příležitosti byl sepsán inventář, který obsahoval bohatý výčet nábytku, lustrů, závěsů, mědirytin, hodin, obrazů, knih a dalšího mobiliáře. Johann Nepomuk Buquoy pronajal zahradu v roce 1801 manželům Ticháčkovým i s obydlím využívaným do té doby pro hospodského (dva pokoje, kuchyň, sklep, stáj pro 4 krávy). Buquoy měl k dispozici horní patro středu letohrádku, zbytek sloužil pro významné hosty.
Již o tři roky později získali Buquoyskou zahradu s obytnou budovou, oranžérií a skleníkem Ferdinand a Anna Delormovi (říkalo se tam tehdy Delormova zahrada) a využili budovy jako továrnu na cikorku. Roku 1827, po Ferdinandově smrti, přišel celý majetek do dražby, ve které jej získali bratři Porgesové z Portheimu, majitelé továrny na plátno a karton, která stála na dnešním náměstí 14. října. Tato kartounka byla v roce 1844 svědkem stávky proti snížení mezd a proti perrotinám, strojům na potisk látek, které dělníci rozbíjeli.
Roku 1855 byla Portheimka prodána Josefovi, Heinrichovi, Wilhelmovi a Eduardovi Porgesům z Portheimu. Jaký byl jejich příbuzenský vztah k předchozím majitelům není známo. V roce 1884 bylo zbouráno jižní křídlo budovy v souvislosti se stavbou sousedního kostela sv. Václava, který má dnes celé průčelí pod lešením a renovuje se. Zbytek stavby dále upadal tak, že mu po roce 1910 hrozila demolice. Po ubourání jednoho klasicistního křídla (navíc přišel o polovinu pozemku zahrady) ztratil letohrádek souměrnost i krásu. V roce 1919 byla další část zahrady prodána smíchovské obci pro výstavbu domů s malými byty. Roku 1932 žádali Portheimové o povolení odbourat boční severní křídlo. Nemohli si dovolit majetek udržovat. V tomtéž roce se jednalo o exekutivním prodeji, který ale nebyl uskutečněn a Portheimka dostala nuceného správce. Při dražbě roku 1937 se nenašel nikdo, kdo by měl o poničenou usedlost a zahradu zájem, pak přišla válka a vše upadalo dál.
Po válce se Portheimka dostala pod národní správu , byla nájemním domem. Roku 1947 byly započaty první opravy. Spočívaly v rekonstrukci střešního patra, vikýřů a komínů. Od roku 1954 užívalo prostory SÚRPMO. Velkou rekonstrukcí prošla budova v 60. letech. To byla upravena pro Krajskou odborovou radu a Československý svaz mládeže. Až do roku 1990 byla ve správě OPBH Praha 5, nebytové prostory měli v užívání nájemci. Letohrádek využívala začátkem 90. let firma PORGES, která zde měla rozhlasovou stanici Radio Classic FM, televizní výrobu, designérské studio a galerii s kavárnou Apostrof. Tomuto využití předcházela generální rekonstrukce objektu za projekčního vedení architekta Tomáše Zetka. Poté co společnost dostala výpověď z nájmu, získal Portheimku nový nájemce, Národní dům Praha. Dnes zde probíhají výstavy.
Portheimka je nyní majetkem hlavního města Prahy, ve správě městské části Prahy 5. V roce 1992 byl zrekonstruován park. Byl obnoven povrch cest a doplněno jírovcové stromořadí. Roku 2006 získal park Portheimka umělou závlahu a nový travní koberec. Rozhodla o tom Rada městské části Praha 5. Park Portheimka byl zhodnocen jako jeden z nejdůležitějších parků v centru Smíchova. „Travnaté plochy jsou tu využívány jako pochozí, k posezení na trávníku i k volnému pobíhání psů“ a tak dostal do celé travní plochy výsuvné postřikovače.
Čekají nás ale další změny. Dočetla jsem se, že Náměstí 14. října na Smíchově by mělo podle plánů radnice být spojeno s parkem Portheimka. Do roku 2010 by tak měla vzniknout rozsáhlá zelená plocha. Štefánikova ulice bude z části pěší zónou. U letohrádku Portheimka se má odkrýt navážka a zlepšit přístup do budovy. Obyvatelé Smíchova určitě souhlasí s plánovanými změnami a těší se na více zeleně, krásnější parky a celkově klidnější prostředí, v němž žijí.
