Pět slečen na cestě za studiem arabštiny VI. díl – Palmyra (Tadmur, تدمر)

0
483
hrobky

Dopoledne jsme tedy odjeli do Homsu, kde jsme počkali na řidiče, kterého pro nás Basám poslal, a který měl na starosti postarat se o českou delegaci a v pořádku ji dopravit do Palmyry.

Cesta z Homsu vede napříč pouští přímo do Palmyry. Cesta byla příjemná a pěkně utíkala. Najednou se však zvedl vítr a byli jsme v písečné bouři. Nebylo vidět téměř na krok. Řidič nám také ukazoval výmoly kolem silnice, které způsobila velká bouře, která se tu přehnala asi dva týdny před naším příjezdem.

Než jsme ovšem dojeli do Palmyry, už zase svítilo sluníčko a obloha byla modrá bez jediného mráčku.

Řidič nás dovezl přímo před muzeum, kde již karibský ministr s doprovodem procházeli jednotlivé sály. Skočily jsme před prvním shledáním ještě na záchod, pokusit se o nemožné – nějak se upravit. Přeci jen jsme s takovým shledáním nepočítaly a po víkendu u moře a s pár oblečením, které jsme si sebou vzaly (samozřejmě sportovním), se nedaly vymýšlet nějaké moc velké zázraky. Posadili jsme se všichni do kanceláře pana ředitele muzea, kde jsme se představili. Byly jsme představeni jako česká delegace, která je právě na návštěvě v Sýrii. Většina z nás měla vytahané kraťase nebo plátěné kalhoty, tričko… no rozhodně jako delegace, zastupující a reprezentující Českou republiku jsme musely vypadat opravdu legračně. Nevím, zda pan ministr ze slušnosti či lhostejnosti nedal na sobě nic znát, ale choval se k nám velice přátelsky a tvářil se, jako bychom byly ten nejlepší zástup, který mohl z České republiky přijet.

Z muzea jsme jeli přímo na prohlídku hrobek a poté na samotný chrám. Palmyra je opravdu krásná, obrovská a hlavně, bez turistů. V tomto je Sýrie prostě dokonalá.



Nevím, jestli znáte legendu, o královně Zenobii, která Palmyru nejvíce proslavila, která vzdorovala Římu a nakonec do něj byla přivedena v okovech, ale při návštěvě Sýrie mohu toto místo jen doporučit. A toho, koho antické památky až tak neberou, si najde třebas zalíbení v poušti a horách, které se za Palmyrou nacházejí. Dodnes v této poušti žijí beduínské rodiny starým, klasickým způsobem života. Nám se povedlo při mé druhé návštěvě Sýrie je navštívit a strávit s nimi celou noc. Bylo to opravdu moc příjemné.

Tenkrát jsme se ubytovaly s kamarádkou Martinou v jednom hotýlku, ve kterém byl také ubytován nějaký šejk ze Spojených arabských emirátů. To, že je v hotelu nějaká česka, mluvící arabsky se velice rychle rozneslo. Pozval nás k sobě do apartmánu a nabídl nám, abychom jej doprovodily na noční lov v poušti. Nakonec z lovu sešlo, ale noční výlet do pouště a večeře s beduínskou rodinou se uskutečnila. Bylo nám divné, proč je stan plný žen. A tak nám bylo vysvětleno, že beduínky jsou nejdražší nevěsty, neboť umějí žít ve tvrdých podmínkách, starat se o rodinu, stádo, jídlo. Proto po svatbě většina novopečených manželů musí odjet na pár let za prací do zahraničí (nejčastěji do Saudské Arábie nebo do Emirátů), kde vydělávají na manželčino věno. Ale musím uznat, že beduínky jsou opravdu krásné a prastaré zažité tradice a způsob života z nich dělají neskutečně zajímavé lidi. Ale zpět k naší cestě.

Po prohlídce chrámu jsme odjeli do nedaleké restaurace, kde jsme společně povečeřeli a měli možnost si s panem ministrem popovídat o všem možném. Ekologie, politika, způsob života,… témat bylo mnoho. Nás pan ministr jen trošku překvapil svou neskrývanou láskou a obdivem ke kubánskému prezidentovi Fidelu Castrovi. Přiznal, že jeho jeden z nejsilnějších okamžiků života bylo, když vůdci políbil ruku. Byl hrdý za něj na to, že Kubánci nejsou otroci USA. S tím jsme souhlasili, jen už jsme pro jistotu nerozebíraly náš pohled na „diktátorovi“ taktiky a systém, jestli i ten tak trošku kubánský lid neotročí…

Po několika hodinové večeři jsme se rozloučili, předali si kontakty a udělali pár společných fotografií. Doufám, že jestli pan ministr někdy zavítá do České republiky, nebude mu divné, že jej právě tato česká delegace nevítá.


Po rozloučení jsme ještě odjeli na arabský hrad, který byl postaven nedaleko chrámového komplexu, abychom udělaly pár fotek západu slunce nad chrámem a nad pouští.

Poté jsme se vydaly na cestu domů, do naší krásné staré damašské čtvrti, plné arabské kultury, mešit a minaretů.

Pokračování příště…

BARAKA

Centrum pro kultury Blízkého východu a severní Afriky

Blízký východ i severoafrické státy jsou nejbližší sousedé Evropy. Své kořeny zde mají i tři velká náboženství – judaismus, křesťanství a islám – která tolik ovlivnila osud Evropy i západního světa. Je tak paradoxní, že dnes mnoho Evropanů na tyto regiony pohlíží spíš jen jako na nebezpečné a zaostalé. Občanské sdružení Baraka by tak chtělo nejen ony pozitivní věci připomenout, ale podílet se take na odstraňování předsudků a vzájemných nedorozumění, chce přispět k dialogu a porozumění mezi oběma regiony, zlepšení informovanosti a vzdělání Evropanů o Blízkém východě a severní Africe a povzbuzení vzájemné kulturní výměny. http://www.al­baraka.cz/