Mayské město Coba

0
625

V oblasti mexického letoviska Cancunu je mayských památek celá řada. Jednou z těch méně známých je Coba, ke které jsem se vydal z obav před přesilou ukřičených turistů. Nasedl jsem do otřískané Toyoty a vydal se směrem k památkám. Ve chvíli, kdy jsem opustil frekventovanou silnici plnou turistických autobusů a viděl, že posledních třicet kilometrů jsem potkal jen dvě auta, bylo jasné, že je vyhráno.

O co jde?


Coba má dvě tváře – pro experty je to pravděpodobněji nejdůležitější archeologické místo celé oblasti a v době své největší slávy se pyšnilo rozlohou 80 čtverečních kilometrů. Pyramida Nohoch Mul je se 42 metry dodnes nejvyšší na celém Yucatanu a ještě k tomu si na ní můžeme vyšlápnout.

Coba nebyla nikdy plně zapomenuta, ale prvním výpravám se do vnitrozemí moc nechtělo a dlouhé občanské války archeologii také nepřály. Solidní popis existuje až z třicátých let, vykopávky ale začaly až ve chvíli, kdy úřady začaly plánovat rezort v Cancunu. Začátkem osmdesátých let byla konečně vyasfaltována silnice a Coba přestala být místem pro pár fajnšmekrů.

Z pohledu návštěvníka

Z tohoto pohledu je Coba tak trochu nechtěným dítětem. Leží stranou, a i když je pro turisty otevřena již téměř 40 let, z džungle se podařilo vykopat, z celkového počtu nejméně 6 tisíc, opravdu jen pár pyramid. Ty navíc nejsou vedle sebe, ale jsou v pěti skupinách. Hitem mohou být mayské cesty sacbe, které se sbíhaly právě do Cobe. Řadu z nich si můžeme projít i teď, i když o jejich původní délce přes 100 km (v některých případech) si můžeme už jen nechat zdát.


Výšlap na Nohoch Mul

Na zaprášeném parkovišti jsem byl sám, u vchodu jsem musel pracně najít a probudit spícího strážce, který mi s mručením prodal vstupenku. Potom už stačilo jen odmítnout všechny průvodce (v Coba vybavené kolem) a ruiny byly moje. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že jednotlivé skupiny jsou od sebe pěkně vzdáleny, tak jsem zapuzení cyklistů hořce litoval.

Samozřejmě největším trhákem je výšlap na Nohoch Mul. Zdola se to nezdálo ani tak strašné, navíc jsou cesty v přívětivém stínu. Na schody ale naplno praží mexické slunce a zbytky schodů jsou ve značně dezolátním stavu. Nahoru to ještě šlo, vyhlídka do okolí je majestátní a občas je možné ze zvlnění džungle odhadovat, kde se skrývají další pyramidy (což ostatně z mravenčího pohledu ze země vidíme také, protože kolem mnoha kopečků, ze kterých se občas valí nějaké nahrubo opracované kameny, chodíme dost často). Pokud cesta nahoru nebyla nic moc, cesta dolu byla ještě horší. Protože jsem se nahoře kochal poněkud déle, vyšplhal se ke mně jeden dýchavičný Kanaďan a jedna tělnatá Američanka. Po pár krocích dolů mi došlo, že pozorovat sestup téhle dvojice bude stát za to. A měl jsem pravdu.


Kanaďan sestupoval s využíváním pohostinného lana, které je ovšem upevněné jen poněkud symbolicky nahoře a dole, takže uprostřed bychom se potřebovali plazit. Navíc po každých pěti krocích usedl a kapesníkem si utíral pleš. Americká dáma zahájila sestup pěkně pozadu a po čtyřech, což mi připadalo poněkud riskantní, protože ve chvíli, kdy by se jí smekla noha, bude se kutálet až dolu. Někde uprostřed jí to došlo také, takže zbytek sešupu zrealizovala potupně po zadku.

A co dál


V okolí Coba dnes žije jen pár domorodců, což vede k zadumání nad tím, jak mohlo stotisícové město takto zaniknout. Nicméně hlad byl hlad, a tak jsem si našel chatrč na břehu jednoho ze dvou místních jezer. Od jezera příjemně profukovalo, grilované kuře po sportovním výkonu mimořádně chutnalo a byl jsem rád, že si mohu natáhnout nohy. Radost mě přešla ve chvíli, kdy z jezera začal vylézat krokodýl úctyhodných rozměrů. I to kuře mi přestalo chutnat a při placení jsem na nějaké vracení drobných rozhodně nečekal.

V oblasti mexického letoviska Cancunu je mayských památek celá řada. Jednou z těch méně známých je Coba, ke které jsem se vydal z obav před přesilou ukřičených turistů. Nasedl jsem do otřískané Toyoty a vydal se směrem k památkám. Ve chvíli, kdy jsem opustil frekventovanou silnici plnou turistických autobusů a viděl, že posledních třicet kilometrů jsem potkal jen dvě auta, bylo jasné, že je vyhráno.

O co jde?


Coba má dvě tváře – pro experty je to pravděpodobněji nejdůležitější archeologické místo celé oblasti a v době své největší slávy se pyšnilo rozlohou 80 čtverečních kilometrů. Pyramida Nohoch Mul je se 42 metry dodnes nejvyšší na celém Yucatanu a ještě k tomu si na ní můžeme vyšlápnout.

Coba nebyla nikdy plně zapomenuta, ale prvním výpravám se do vnitrozemí moc nechtělo a dlouhé občanské války archeologii také nepřály. Solidní popis existuje až z třicátých let, vykopávky ale začaly až ve chvíli, kdy úřady začaly plánovat rezort v Cancunu. Začátkem osmdesátých let byla konečně vyasfaltována silnice a Coba přestala být místem pro pár fajnšmekrů.

Z pohledu návštěvníka

Z tohoto pohledu je Coba tak trochu nechtěným dítětem. Leží stranou, a i když je pro turisty otevřena již téměř 40 let, z džungle se podařilo vykopat, z celkového počtu nejméně 6 tisíc, opravdu jen pár pyramid. Ty navíc nejsou vedle sebe, ale jsou v pěti skupinách. Hitem mohou být mayské cesty sacbe, které se sbíhaly právě do Cobe. Řadu z nich si můžeme projít i teď, i když o jejich původní délce přes 100 km (v některých případech) si můžeme už jen nechat zdát.


Výšlap na Nohoch Mul

Na zaprášeném parkovišti jsem byl sám, u vchodu jsem musel pracně najít a probudit spícího strážce, který mi s mručením prodal vstupenku. Potom už stačilo jen odmítnout všechny průvodce (v Coba vybavené kolem) a ruiny byly moje. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že jednotlivé skupiny jsou od sebe pěkně vzdáleny, tak jsem zapuzení cyklistů hořce litoval.

Samozřejmě největším trhákem je výšlap na Nohoch Mul. Zdola se to nezdálo ani tak strašné, navíc jsou cesty v přívětivém stínu. Na schody ale naplno praží mexické slunce a zbytky schodů jsou ve značně dezolátním stavu. Nahoru to ještě šlo, vyhlídka do okolí je majestátní a občas je možné ze zvlnění džungle odhadovat, kde se skrývají další pyramidy (což ostatně z mravenčího pohledu ze země vidíme také, protože kolem mnoha kopečků, ze kterých se občas valí nějaké nahrubo opracované kameny, chodíme dost často). Pokud cesta nahoru nebyla nic moc, cesta dolu byla ještě horší. Protože jsem se nahoře kochal poněkud déle, vyšplhal se ke mně jeden dýchavičný Kanaďan a jedna tělnatá Američanka. Po pár krocích dolů mi došlo, že pozorovat sestup téhle dvojice bude stát za to. A měl jsem pravdu.


Kanaďan sestupoval s využíváním pohostinného lana, které je ovšem upevněné jen poněkud symbolicky nahoře a dole, takže uprostřed bychom se potřebovali plazit. Navíc po každých pěti krocích usedl a kapesníkem si utíral pleš. Americká dáma zahájila sestup pěkně pozadu a po čtyřech, což mi připadalo poněkud riskantní, protože ve chvíli, kdy by se jí smekla noha, bude se kutálet až dolu. Někde uprostřed jí to došlo také, takže zbytek sešupu zrealizovala potupně po zadku.

A co dál


V okolí Coba dnes žije jen pár domorodců, což vede k zadumání nad tím, jak mohlo stotisícové město takto zaniknout. Nicméně hlad byl hlad, a tak jsem si našel chatrč na břehu jednoho ze dvou místních jezer. Od jezera příjemně profukovalo, grilované kuře po sportovním výkonu mimořádně chutnalo a byl jsem rád, že si mohu natáhnout nohy. Radost mě přešla ve chvíli, kdy z jezera začal vylézat krokodýl úctyhodných rozměrů. I to kuře mi přestalo chutnat a při placení jsem na nějaké vracení drobných rozhodně nečekal.