Laos na kole: prázdné silnice, lenošní Laosané a hektolitry nudlové polévky

Šest týdnů v Thajsku uteklo jako duše po projetí prvních asijských křovin. Je čas na něco nového, čas přejet první hranice. Laos se blíží, očekávání a zvědavost roste. Jaká bude země úsměvů, bambusových chýší a nikam nespěchajících lidí, o které tolik cestovatelů básní?

Překročení Mekongu na thajsko-laoské hranici

První laoská peripetie přichází již na hraničním přechodu mezi Chiang Khong a Huai Xai. Míjíme starý hraniční přechod s přívozem přes Mekong, který sice funguje, ale nejsou zde imigrační úředníci. Jakožto cizinci máme smůlu, na přívoz nás bez razítka v pase nepustí. Jedeme tedy 10 km ke Čtvrtému mostu thajsko-laoského přátelství, kde sice razítko obdržíme, ale pro změnu nemůžeme na kole překonat 200 metrů betonu nad Mekongem. Proč? Král tak rozhodl a strážci mostu jsou neústupní. Nabízí se možnost jet s razítkem v pase zpět k přívozu, přejet na laoskou stranu, jet 10 km k druhému konci mostu pro laoský štempl a 10 km zpátky k přívozu, odkud nám nazítří vyplouvá loďka do Pak Bengu. Zkoušíme se hádat, navrhujeme, že si domluvíme korbu, co nám kola převeze, ale celníci jsou neoblomní. Zbývá poslední varianta: naložit kola do busu a za nehorázný poplatek (desetkrát vyšší než cena přívozu) přejet dvě stě metrů nad řekou tímto potupným způsobem. Lenost vítězí, skláníme hlavy, sundáváme brašny a vezeme se do Laosu.

Lenošení na Mekongu a první „Sabajdííí“

Jedna z věcí, kterou chci v Laosu absolvovat je plavba po Mekongu. Bručení drahé polovičky mě překvapuje, vždyť to není žádný velký sportovec. Ale když ráno sedíme pohodlně usazeni v autosedačkách, bahnitý veletok šplouchá, kola se vezou na střeše kocábky a my degustujeme Lao Beer a laoské bagety, přechází bručení ve spokojené mručení. V Pak Bengu opouštíme posádku pokračující do Luang Prabang a vrháme se vstříc laoským dobrodružstvím. První kilometry slavíme lepením dvojího defektu za asistence zvědavých dětiček všech věkových kategorií. Děti jsou všude a hrozně rády křičí, každý průjezd bambusovou vesnicí doprovází stovky výkřiků „Sabajdííí“. Jsem nadšena, takhle mě ještě nikde nevítali. Přemýšlím, kdy nadšení opadne a správně tuším, že brzy.

I cyklistický ráj má své mouchy

Laos oplývá relativně malým vozovým parkem a vydáte-li se mimo hlavní tahy, jistota, že na vozovce budete sami, je téměř stoprocentní. Znovu přicházíme na chuť rozbitému asfaltu a šotolině a radost nekazí ani absence thajských pouličních jídelen a klesající venkovní teplota. Alespoň přes den. Po nocích klepeme kosu v pozemcích buddhistických chrámech a v brzkých ranních hodinách, vyprovázeni bušením do gongů, teskníme po zimních rukavicích. Nejedno ráno trávíme ohříváním zmrzlých končetin před chýšemi pohostinných domorodců. Chýše jsou stejně jako náš stan nezateplené, a tak u ohně nejsme sami, alespoň si pokecáme. Už umíme zakřičet „Sabajdí“ a víc není potřeba.

Když přijde hlad, nejezte vejce

Týden jízdy po laoském severu přináší otužení, ale i lehké hladovění. Pohled na bambusové chýše a ušmudlané polonahé děti začíná ztrácet své romantické kouzlo, v bříšku kručí a chuťové buňky se děsí dalšího talíře nudlové polévky. Nudlová polévka dle šéfkuchařů laoského venkova skrývá nejrůznější zvířecí i jiné těžko identifikovatelné součástky. Co by zhýčkaný Evropan, doporučuji konzumovat se zavřenýma očima. Slabším povahám radím zůstat na banánech, které jsou při troše štěstí k sehnání každých padesát kilometrů, smíchané se zahuštěným mlékem (k sehnání každých dvacet kilometrů) poskytnou dost energie i pro strmé laoské kopce. A nezvedá se po nich žaludek. Hlavně neexperimentujte s vejci tvářícími se, jako by byly uvařeny na tvrdo. S velkou pravděpodobností z nich vyteče neskutečně smrdutá černá hmota. Laosané totiž s oblibou zakopávají slepičí vejce do země a po několika letech vyčkávání je servírují jako výtečnou lahůdku.

Koloniální oáza Luang Prabang a pálenka Lao Lao

Banánová dieta nás žene rychle kupředu až k branám Luang Prabangu. Dříve hlavní město Laosu pyšnící se starými buddhistickými chrámy a přívětivou koloniální architekturou otvírá konejšivou náruč civilizace. Nic proti bambusovým chýším, nudlovým polévkám a stloukané rýži, ale kuřecí bagety v Luang Prabang jsou samy o sobě důvodem k několikadennímu odložení bicyklu. Pětidenní oraz ospravedlňujeme vyřizováním vietnamských víz, na způsob Křováků plníme žaludky do zásoby, testujeme rýžovou pálenku Lao Lao (vřele doporučuji zejména v kombinaci s mangovým koktejlem) a sbíráme síly vyrazit dál.

Thakek loop, krasojízda laoským krasem

Čím dál na jih, tím více přibývá civilizace. Jízda po hlavních silnicích dokazuje, že Laos je pro cyklistu skutečně země zaslíbená. Cesty slušné, provoz minimální, jen ta černá vajíčka straší všude. Zase jsme se nachytali. Odpočinková etapa podél Mekongu zpočátku těší zmožená lýtka, jenže třetí den na rovině působí již značně monotematicky. Nejvyšší čas udělat odbočku do hor a projet si Takhek loop. Čtyři sta padesát kilometrů dlouhá trasa vede pohádkovou krajinou kolmých vápencových stěn a krasových jeskyní, máme v plánu projet tu hezčí část. Zadaří se, ale trochu jinak, než si představujeme. Drahá polovička kolabuje pod dojmy z nudlové polévky s kohoutími hřebínky a já odchytávám první kolemjedoucí vozidlo. Pantomimou předvádím aktuální stav a projevy partnerovy trávící a vylučovací soustavy, majitelé automobilu s korbou a dalších asi 10 zúčastněných patřičně oceňují herecký výkon a odváží umělce o 150 km dál do Takheku, kde se chorý zavírá na záchod a já si otvírám Lao Beer. Zbytek laoské krasojízdy se odehrává ve znamení rozryté silnice, strachu z nudlových polévek a těšení se do Vietnamu.