Dominik Losman Čeká mě můj první let. Pro někoho příjemný zážitek, pro moji zbrklou a vystresovanou osobu nepříjemný zážitek. V hlavě se mi rojí katastrofální myšlenky. Jak najdu správný gate? Jak bude probíhat odbavení? Nevyhodí mi polovinu věcí, protože mě budou považovat za útočníka? Co když nedorazím včas a letadlo mi uletí? Co když ztratím letenku?
Všechno řeším s kamarádkou, která mě čeká v cílové destinaci a po zprávách mě uklidňuje. Nemám se čeho bát, vždycky se přece můžu někoho zeptat. Na letišti mě pak vyzvedne a vysvobodí. Dobrá, poslední kontrola, zda mi nic nechybí. Hlavně doklady, peníze, letenku a mobil. Zbytek se poddá. Vyrážím tedy směr letiště.
V duchu se musím pochválit, po chvilce zmatkování jsem se zorientovala a na obtěžování kolemjdoucích svými otázkami nemuselo dojít. A pozor, dokonce čekám u správného gatu, jak jsem záhy zjistila. Super, teď už vzletu nic nebrání a můžu si vychutnat první pohled na svět z výšky.
Teď už jen vyřešit, jak to bude po příletu. Než mi ale zase hlavu zahltí negativní myšlenky, užívám si ten parádní výhled. Spolusedící si asi všimnou, jak mi září oči a zahájí se mnou lehkou konverzaci. Ujišťuje mě, že se ani po příletu není čeho obávat, všude jsou přece cedule a lidi.
Přistání se blíží. S vykulenýma očima sleduju přibližující se dráhu. Drcnutí je tady. Já jsem tady! Zvládla jsem to. Pomalu se šourám z letadla a držím se davu. Jistě vědí, kam jdou. Aspoň doufám. Jenže mě ještě přemůže potřeba. Když se vrátím, jsou z dohledu pryč. Co teď? Zachvátí mě panika. Hledej cedule, hledej cedule. Ale proč nejsou anglicky?!
Zkusím vytočit kamarádku. Nebere to. Nesměle pokukuju okolo a udělám pár kroků, abych se lépe porozhlédla. Mobil zvoní! Kamila mě ujišťuje, že tu na mě čeká. Ale kde? Jak se odtud dostanu? Jak se mám z těch chodeb vymotat? Zachrání mě přílet dalšího letadla. Už neokolkuju a držím se lidí, abych spolu s nimi došla do příletové haly. Super, jsem tu správně. Vidím spoustu řidičů a dalších lidí s cedulemi v rukou. Mají na nich napsaná jména těch, na které čekají. Vtipné, přesně jako ve filmech. Ale kde je zase ta Kamila? Mezi spoustou hlav ji nevidím.
Támhle na mě někdo mává. Zaostřím zrak. Co to má proboha na sobě? Rozběhnu se k ní a začnu se smát. Pojala to vskutku vtipně, ceduli s sebou nevzala, i když slibovala filmové přivítání. Ač je to neslušné, zírám jí na hrudník.
Má na sobě totiž tričko s potiskem . S potiskem, kterým mě u nich vítá. Ostatní zvědavě pokukují a náhodný kluk dokonce prohlásí, že to je „awesome idea“. Taky myslím.
To už si však padneme do náruče a následně mě vede z haly ven. Naše dobrodružství může začít.
