Hinduistický Prambanan a Jávské sopky

0
718
Hinduistický Prambanan

Prambanan


Platilo a stále platí, že Prambanan je velkým soupeřem, co do rozlohy a velikosti blízkému buddhistickému Borobuduru, který je stále největší stúpou světa. Stavbu prambadannského kolosu počala Dynastie Sanžajů a trvala téměř půl století. Vstoupit sem můžeme dvěma vchody. Naše volba byla východní branou i přesto že, druhá možnost nabízela vše shlédnout za pár minut zeleným vláčkem.

Návštěva nám dala hezky zabrat. Šest chrámů stojících na vyvýšeném nádvoří a neuvěřitelných 224 menších okolo. Časté přírodní katastrofy, sice řadu z nich zcela zničily, ale i tak jsme měli možnost vidět stavby v Evropě nevídané. Nejhorší „pohroma“ se datuje rokem 1903 a místní tvrdí, že vše se může opakovat každých deset let, ale naštěstí tomu tak není. Přesto tento komplex je neustále v ohrožení a sotva se dokončí opravy po tsunami, na „řadu“ přichází zemětřesení.


Největší chrám patří, jak jinak, než Šivovi. Nádherné plastiky jsou jak na jeho chrámu, tak i dalších dvou. V jižní části každého zaujme socha světce Agastyi. Na „vytvoření“ svého břicha, si nechal opravdu hodně záležet.

Pověst o Štíhlé panně

Legenda o soše, která je k vidění v Šivově chrámu, se jmenuje Durgy. Není to socha, ale údajně zkamenělina dcery krále Ratu Boko. Jmenovala se Loro Jonggrang – Štíhlá panna. Takto jí proměnil její nápadník a ženich v hněvu. Přestože splnil její nelehké požadavky, sňatku se nedočkal a zkamenělina byla na světě. Chrámy se obchází vždy tak, jak „běží“ hodinové ručičky. Domorodci tvrdí, že jinak neodháníte přítomné zlé duchy. Pouze muslimové, po návratu z Meky, obchází chrámy opačně.

Chrlící oheň – sopka Merapi

Šestá nejaktivnější na světě a nejmocnější v Indonésii, tímto označením se může pochlubit, stále dýmající kužel sopky Merapi, která, shlíží na půlmilionovou Jogyakartu z výšky 2911 metrů.


Poslední erupce sopky byla šestadvacátého října 2010. Lidé z vesničky Kinahrejo i nejbližšího okolí opustili svá obydlí. Na přání sultána měl svůj domov opustit i šaman a hlídač sopky mBah Madirjan. Tento skromný a vtipný člověk, který dostával od sultána měsíční plat ve výši jednoho dolaru, to ovšem odmítl. Spolu s dalšími třinácti lidmi je pak našli mrtvé v domě, kde žil. Horký popel zničil nejen tyto lidské životy, ale okolní krajinu změnil k nepoznání.

Dnes se příroda z této „šlamastiky“ vzpamatovává a domorodci se zde znova vrací a začínají zcela zničené domy opravovat, jiní staví domy nové. Tady jsem žil a dále budu, říká mi téměř každý, kterého se ptám, zda tady chce žít. Věří, že si bohy udobřují, když se v létě vypravují v procesí s dary a na vrchol sopky. Zatím je Merapi moc neposlouchá a „žuchne“ si, kdy se jí zlíbí. Pro nás věc nepochopitelná. Místo toho, aby se nastěhovali jinam, znova se „nasáčkují“, pod „Chrlící oheň“, kde jim hrozí smrt.


Východní Jáva – GUNUNG BROMO

Pokud se budete chtít dostat na okraj kráteru a podívat se, do tři sta metrů hluboké sopky Bromo, z vesničky Cemoro Lawang, budete muset nejdříve zdolat černé pouštní pole – „Moře písku“, které zde zbylo z vyhaslé sopky Gunung Tengger s pozoruhodným hinduistickým chrámem a poté 249 schodů. Okolo kouřícího kráteru vede úzká pěšina, a pokud nebude zamračeno a tesilové mraky nebudou sahat až k zemi, budete se kochat pohledem z výšky 2392 metrů na okolní sopky Kursi, Batok, i na 3676 metrů vysokou sopku Semeru.

Pracovití Tenggeřané a legenda o vzniku sopky Bromo

V okolí „Broma“ žije ve zhruba čtyřiceti vesnicích, tři sta tisíc pracovitých Tengeřanů, kteří se od Jávanců liší jak jazykově, tak etnicky i kulturně. Na neskutečně strmých sopečných svazích vidíte růst cibuli, česnek, kukuřici i brambory a v upravených zahradách zase nádherné exotické květiny.

Tenggeřané stále bezmezně věří, že Rara Anteng, poslední dcera krále majapahitského, která porodila pětadvacet dětí, zapomněla dodržet svůj slib. Bohové zemi potrestali nemocemi i smrtí. Otec se rozhodl darovat bohům nejmladšího syna. Následoval silný výbuch, po kterém vznikla hora a sopka Gunung Bromo. Legenda se slaví pohyblivým svátkem Kasada. Začíná motlitbou u chrámu a následně věřící rok co rok jdou darovat bohům nejen květiny, ale i peníze, ovoce a své výpěstky, které vypěstovali, na vrchol sopky.

Kawah Ijen – Cesta ke žlutým galejím

Bez šesti metrů měří dva tisíce, hloubka modrozeleného jezera dosahuje dvě stě metrů a teplotu má od dvaceti do čtyřiceti stupňů. Je největší a nejdéle existující sirným jezerem světa.


Samozřejmě, že jsme toto jezero chtěli vidět. Vydali jsme se na tři kilometrovou prudkou cestu zeleným lesem, kterou poté, vystřídala holá skaliska a v hloubce dvě stě metrů uviděli, hladinu Kawah Ijenu.

Žluté galeje


Na dno kráteru vede potrubí s čistou kapalnou sírou, kde kapalní, tuhne a následně jí primitivním způsobem (železnými tyčemi) těží horníci. Do dvou proutěných košů, spojených vahadlem, naloží holýma rukama síru o celkové váze i přes 80 kilogramů a vynáší jí k vážení, odkud pak putuje k dalšímu zpracování. Cesta těmito žlutými galejemi je dlouhá čtyři kilometry. Skalnaté bílé svahy kráteru jsou strmé a cesta dolů zabere půl hodiny. Ochranné a pracovní pomůcky se tady nenosí, pouze v ústech kus mokrého hadru, aby se nenadýchali sirných výparů. Za kilo vytěženého nerostu nedostanou ani celou korunu platu. Za den to „otočí“ dva krát. Vidět tyto drobné chlapy v otrhaných tílkách, galoších, nebo jen v pryžových šlapkách, kteří musí tímto způsobem, živit své rodiny moc příjemný zážitek nebyl a stejně tak vidět chatrče, kde po čas týdne žijí.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.


O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.