Martin Lejsal
Miluji cestování všeho druhu, ať už jde o výpravy do dalekých krajin, nebo o obyčejné, každodenní dojíždění do zaměstnání. Ovšem ze všeho nejraději sednu do auta, pokusím se uvést ho do chodu a pak už se jen kochám. Ano, jsem prostě kochací typ. Milovníky českého filmu „Vesničko má středisková“ ubezpečuji, že já i mé vozítko jsme zatím v pořádku.
Jedním z míst, kde jsem se rovněž náležitě pokochal a kde si na své přišlo nejen mé oko toužící po kráse, ale lecjaké pamlsky nalezla i má duše, byla severočeská Hejnice. V malebném údolí Jizerských hor, osvěžované říčkou Smědá, na vás čeká Mezinárodní centrum duchovní obnovy, které v sobě ovšem skrývá zajímavou a nepřehlédnutelně dávnou historii. Jako takové bylo zřízeni litoměřickým biskupstvím v místním bývalém františkánském klášteře (přilehlém k baroknímu chrámu Navštívení Panny Marie) a slouží k pořádání seminářů, duchovních cvičení, ale neopomíná ani programy setkávání a poznávání kultur národního trojmezí (Čech, Německa a Polska), které v sobě Hejnice svojí geografickou polohou spojuje. Ale jak to vlastně všechno v minulosti vzniklo? Nuže vydejme se proti proudu času do dob tak vzdálených, že jejich události dnes nazýváme pouhými legendami.
Již od 13. století bylo toto místo čile vyhledáváno všemi, kteří toužili po pomoci a uzdravení. Jejich cílem byl malý gotický kostelík, který v sobě ukrýval dřevěnou sošku Madony s Dítětem. Čím bylo toto místo tak zvláštním, že se mnozí uchylovali do jeho náruče? A jak vzniklo? O tom právě vypráví legenda.
V nedaleké vesničce Lužec bydlel se svou nemocnou ženou a dítětem jakýsi řemeslník. Ten chodíval přes hejnické lesy za prací a na skalním ostrohu nad říčkou Smědá pod voňavou lípou si vždycky odpočinul. Podle tradice tak jednoho dne v roce 1159 pod lípou usnul a zdál se mu podivný sen, který ovlivnil život jeho i celého okolí. Ve snu uviděl lípu jak zalitá nebeskou září, hostí ve své koruně sbor andělů, kteří k němu promluvili. „Jsi na zázračném místě, na kterém se zalíbilo Otci. Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu půjde kolem, se mohl zastavit a mít účast na milosti. Tobě se pak za odměnu uzdraví žena i dítě.“ A jelikož není sen jako sen, našemu řemeslníkovi to nedalo a usilovně o něm přemýšlel. Nakonec usoudil, že není výplodem jeho fantazie, ale Božím vnuknutím. Rozhodl se tedy, že jakmile se při své další cestě dostane do Žitavy a prodá zboží, koupí za utržené peníze sošku Panny Marie a přinese ji sem. Jeho radost byla ještě větší, když na cestě nalezl groš, který chápal jako pomoc nebes ke splnění svého poslání. Jaké však bylo jeho zklamání když zjistil, že mu peníze na novou sošku nestačí. Řezbářova žena si ale vzpomněla, že mají jednu starou a tak koupil tuto a vrátil se s ní k lípě. Do jejích dutých útrob sošku vložil a prosil se vší vroucností o uzdravení své milované ženy. Dalšího dne ji na povoze i s jejich dítětem k lípě přivezl a prosili společně znovu. A stalo se tak, jak mu bylo ve snu přislíbeno. Jeho žena byla uzdravena.
Ačkoliv tehdy neexistovaly žádné sdělovací prostředky, snad s výjimkou upovídaných sousedek, přesto se zpráva o této události roznesla do širokého okolí. Tak lidé začali se svými slabostmi a starostmi putovat k lípě s usměvavou Madonkou a zde pokorně prosili o pomoc. Aby se zde mohla sloužit mše pro poutníky, rozhodli se lípu pokácet, na její pařez postavili madonku a nad ní roku 1211 postavili dřevěnou kapličku. Ani to pro množství poutníků nestačilo a roku 1252 byla postavena nová, kamenná kaple s gotickým klenutím, které lze spatřit dodnes.
Zajímavé události však toto místo neopustily ani v pozdějších letech. Když frýdlantské panství získali po Bibrštejnech protestantští Redernové, okamžitě se řídili podle tehdejšího panského práva cuius regio eius religio (koho vláda toho náboženství) a změnili všechny kostely na svém panství na protestantské. Pouze mariánský poutní kostel v Hejnicích nemohl být kvůli četným poutím z okolních katolických panství změněn. Byl tedy uzavřen. Ačkoliv byly činěny nejrůznější pokusy a prosby i z nejvlivnějších míst, pan Melchior z Redernu se přesvědčit nenechal. Dokonce jeho žena Kateřina poručila převézt poklad hejnického chrámu i slavnou sošku na jejich liberecký zámek. Ten však lehl 2. května 1615 popelem. Jako zázrakem nebyla milostná hejnická soška zničena. Mezi lidmi se vyprávělo, že to byl Boží trest za Kateřininu zpupnost. Ta ještě téhož dne vrátila sošku zpět do hejnického kostela, kam patřila. Svých původních práv se hejnický kostel dočkal až po bitvě na Bílé hoře roku 1620. Ta znamenala porážku i pro rod Redernů, jehož členové proto prchají z Čech. Roku 1622 získal koupí frýdlantské panství, do jehož správy Hejnice patřily, vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Brána toužícím poutníkům byla opět otevřena a zázračná soška mohla opět slýchávat výkřiky vděčné radosti uzdravených věřících.
Když byl roku 1634 vévoda zavražděn, jeho manželka Isabela Valdštejnová darovala hejnickému kostelu gotický křídlový oltář z roku 1500, který dnes stojí na původním místě zjevení. Ten je tzv. křídlový, tedy uzavíratelný, aby byl schopen převozu. Albrecht si o bral na svá válečná tažení a je tedy někdy nazýván jako „Valdštejsnký polní oltář“.
Roku 1636 získali panství Gallasové, za jejichž přítomnosti dosáhl věhlas poutí svého vrcholu. Příliv poutníků byl zejména o mariánských svátcích, kdy se jich nezřídka sešlo i šest až sedm tisíc. Mnozí z nich vážili dlouhou cestu se skromnou postní stravou a radovali se, když mezi stromy zahlédli věže kostela. Proto se hrabě František Ferdinand Gallas a jeho žena Emerenciána rozhodli zastřešit obvod kostela ambity, které by poutníkům poskytli přístřeší a klid pro odpočinek po cestě. Ty kolem gotického kostela zbudoval v roce 1676 A. Leutner. Ambity slouží dodnes jako křížová cesta, jsou zde krásné dřevěné zpovědnice a malé kaple věnované patronům. Protože již nešlo takový nával zvládnout pouze s klasickou duchovní správou, povolali Gallasové bratry františkány. Dne 9. ledna 1691 píše František Ferdinand Gallas provinciálu františkánů P. Antonínu Hartmannovi, aby vyslal do Hejnic několik páterů. Těm se Gallasové zavázali hradit náklady spojené s topením a stravou. Za to měli sloužit jednou týdně mši za všechny zemřelé členy rodu a to na věčné časy.
Stavba kláštera byla dokončena v roce 1696 a o něco později byla započata stavba barokního chrámu, který byl vysvěcen 1. července 1725 v předvečer svátku Navštívení Panny Marie. Dodnes jsou v kostele označena žehnací křižma na stěnách po obvodu vnitřku kostela. Chrám mohl pojmout na 1.000 poutníků. Podle františkánské kroniky v letech 1699–1725 putovalo do Hejnic 1 381 176 poutníků se svými prosbami o přímluvu Panny Marie. Pod místem zjevení nechali Gallasové postavit tři hrobky. Jedna sloužila jejich rodu, druhá rodu Clam – Gallasů (roku 1757 vymírá rod Gallasů po meči a veškeré jmění dědí synovec Kristián Filip Clam, ovšem pod podmínkou, že rodové jméno Gallas a rodový erb budou nadále zachovány. Tak vzniká nová rodová větev (Clam-Gallas) a poslední otcům františkánům.
Budoucí léta tomuto místu připravila ještě nejednu krušnou chvilku. V období panování Marie Terezie a jejího syna Josefa II., byla zakázána všechna procesí (kromě Božího Těla) a poutě. Rovněž veškeré cennosti z chrámu byly odvezeny do Vídně. Opravy chrámu a nové zvony byly použity pro potřeby 1. sv. Války a stejný osud se opakoval ve válce další.
Nevím jaké události ještě Hejnice čekají, ale je možné říci, že v současné době prožívá renesanci a rozkvět. Zřízení Mezinárodního duchovního centra a rozsáhle opravy chrámu tomu jedině nasvědčují. Přestože se proud poutníků nezastavil ani dnes, pravděpodobně už nikdy nedosáhne takových rozměrů jako v období rodu Gallasů. Ale to nebrání tomu, abyste zde prožili nejednu krásnou chvilku ve stínu stromové aleje, nebo alespoň na okamžik poseděli v tichu chrámu. Kdo ví, možná i vy budete osloveni jako kdysi dávno onen řemeslník. Ztište proto svá srdce a naslouchejte.
