Valovi 2. část
Nedělní ráno je polojasné a tak doufáme, že by snad mohlo být lépe než včera. Po vydatné snídani spěcháme do přístavu a nastupujeme na loď, která nás má dovést k cíli naší ranní cesty. Na lodní dopravu zde platí stejná jízdenka jako na městskou dopravu. Štípneme si lístek, modlíme se, aby se nezhoršilo počasí a „kocábka“, která nás má během čtvrt hodiny dopravit na Suomenlinnu, nešla ke dnu mezi ledovými krami, které stále ještě pokrývají vodní hladinu. O půl desáté vyjíždíme. Během jízdy střídavě fotografujeme, i když víme, že kvalita fotografií při existujících nepříznivých světelných podmínkách nebude nic moc, a zároveň studujeme z průvodce historii Suomenlinny. Pevnost byla postavena na šesti ostrovech v roce 1747 a měla chránit město od moře. Její vznik je vázán na bouřlivý průběh válečných událostí v 18. století. Potom, co ztratila význam pevnost Hamina /Fredrikshamn/, a potom, co byla v roce 1743, po uzavření míru v Turku, upravena rusko – švédská hranice, bylo rozhodnuto o postavení nové pevnosti. Plány vypracoval Augustin Ehrensvärd, který rozhodl o stavbě celého pevnostního okrsku, jehož centrem by byla samotná pevnost. Práce začaly v roce 1748 a vedl je sám projektant. Dokončení svého díla se nedočkal, po jeho smrti se práce ujal Nils Mannerskantz.
Každý z ostrovů, jež pevnost zaujímá, je něčím zajímavý. Tak na Iso Mustasaari je ortodoxní vojenský kostel z roku 1850, který byl do dnešní podoby přebudován Einarem Sjöströmem z původního luteránského kostela. Pozornost si zaslouží i „Arche Noah“, kasárna z roku 1764, postavená podle projektu Carla Härlemana. Na ostrově Susisaari je samotný střed pevnosti a je zde i hlavní nádvoří. To bylo těžce poškozeno v roce 1855, kdy také dostalo současnou podobu. V jeho středu je náhrobek Augustina Ehrensväda, postavený v roce 1805 Johanem Tobiasem Sergelem. Zde je také Ehrensvädovo muzeum. Na Kustaanmiekka je tzv. královská brána z roku 1753 – 54, postavená Carlem Härlemanem. K muzejním účelům jsou využity i některé další prostory. V pevnosti dnes trvale žije asi 900 lidí.
Před desátou vystupujeme na břehu jednoho u hlavních ostrovů a vydáváme se na prohlídku hlavních částí pevnosti. Počasí je podmračené, díky bohu, fouká opět silný vítr, ale alespoň neprší. Vše je zamžené, nicméně i tak nás láká prohlídka historických pamětihodností. Máme na to něco málo přes hodinu, zpět odjíždí loď v 11 hodin. Dostáváme se až na kamenitou výspu ostrova a rozhlížíme se do dálky. Jen mlha a zamrzlé moře. Můžeme si jen představovat, jak krásně zde musí být v létě, kdy slunce zahřívá pevninu i vodní hladinu. Dnes se klepeme zimou, halíme se do šál a kloužeme se po zledovatělé cestě. Chvíli jako omámení hledíme na mořskou hladinu pokrytou ledovými krami, které do sebe neustále za doprovodu nepříjemného skřípání narážejí. I tak jsme rádi, že jsme Suomenlinnu navštívili.
Na Tržním náměstí nás opět zdraví déšť. Někteří z nás se zastaví ještě v pravoslavném chrámu a pak to bereme úprkem do hotelu. Tam je pro nás připraven oběd formou teplého a studeného bufetu. Máme možnost si vybrat z teplých jídel mezi pečeným lososem a hovězím masem ve velmi chutné omáčce, ze studených je nám k dispozoco maso, omáčky majonézového typu, rajčata, okurek, zelí s ananasem, meloun. K pití voda – na tu nejsme většinou zvyklí, my dáváme spíše přednost pivu – dále káva, čaj. Po obědě máme ještě chvíli času na odpočinek a potom se vydáváme do finského Národního muzea. Naším průvodcem je kdo jiný než opět déšť.
V prostorném sále se nás ujímá průvodkyně, která by nás ráda okamžitě provedla muzejní expozicí. Jenže nás zaujmou ukázky finských národních tanců, které zde předvádějí lidoví umělci. Zcela nezakrytě dáváme průvodkyni najevo, že právě teď máme zájem o něco úplně jiného než o dobu ledovou ve Finsku. Průvodkyně rezignuje a poslušně čeká, až jí budeme věnovat pozornost. Stane se tak zhruba po dvaceti minutách. Pak jsme ochotni poslouchat její výklad u jednotlivých expozic.
Začínáme dobou kamennou. První nálezy uložené v muzeu pocházejí z doby kolem 10 000 let př. n. l. Průvodkyně vysvětluje, že Finsko bylo v době ledové pokryto vrstvou ledu o mocnosti až 3 km. Potom se začalo oteplovat, led odtával a země – slovy průvodkyně – jakoby rostla. Tento jev zvedání se země prý lze pozorovat dosud v některých oblastech, protože se stále otepluje. Velký rozvoj pro oblasti dnešního Finska znamenala doba bronzová. Z tohoto období ale pochází až neskutečně málo nálezů. Prý je to z celého finského území pouhých zhruba 200 exponátů. A vysvětlení? Bronz byl v tehdejší době velice drahý, dovážel se. Proto se odbornící domnívají, že obyvatelé staré bronzové věci přetavovali a ze získané slitiny dělali věci nové. Zároveň se celkem přesně ví, že obyvatelé v této době znali zlato, našla se však jediná zlatá mince. Poměrně málo časté jsou prý i nálezy šperků. Ty pocházejí nejčastěji z hrobů. Jenže tehdy se pohřbívalo žehem a šperky byly po spálení značně zničené ohněm.
Nálezy z římské doby železné naznačují, že tato vzdálená severská země pro tehdejší obchodníky zase tak vzdálenou nebyla. Výmluvným důkazem této skutečnosti je nález překrásného skleněného poháru, který sem přišel až z oblasti Kolína nad Rýnem. V prvních deseti stoletích po Kristu se ke slovu v dnešním Finsku stejně jako v ostatních evropských zemích dostávají Vikingové, neohrožení bojovníci, kteří hledali nejen kořist, ale místa pro své trvalé usídlení v ostatní Evropě a jejichž cesty vedly až do Středozemního moře. Není proto divu, že průvodkyně mluví o vikingské době jako o jednom z nejúspěšnějších období v historii obyvatel Finska. Ukazuje vitríny s předměty upomínajícími na dávné obyvatele.
Počátek středověku je zde datován zhruba do poloviny 12. století. Ten je spojen i s počátkem švédské nadvlády. Švédský král Erich I. podnikl prní ze tří křížových výprav do Finska / jednotlivé výpravy se uskutečnily v letech 1155 – 57, 1249 a 1293 /. Podmanění Švédy znamenalo pro zemi příklon ke katolické víře a k západoevropské kultuře. K Švédsku pak Finsko patřilo až do r. 1809. Průvodkyně ještě dodává, že středověk měl tady skutečně jakýsi mezinárodní charakter. Finové navíc odcházeli studovat na věhlasné evropské univerzity, jako je pařížská Sorbona, někteří z nich se ocitli i na pražské Karlově univerzitě. Z pobytu v západoevropských zemích si samozřejmě domů přinášeli i nové návyky a nový životní styl. Z exponátů v jednotlivých vitrínách nás zaujme především rekonstrukce ženského oděvu z přelomu 1. a 2. tisíciletí, drobné předměty, které tehdejším lidem usnadňovaly i zpříjemňovaly život, i knihy, jež vždy a všude znamenaly vzdělanost. Z nich jsme upozorněni především na mešní knihu diecéze v Turku, která byla vytištěna r. 1488 speciálně pro Finsko v dalekém Lübecku. Byla to prý první kniha právě speciálně tištěná pro Finsko. I další památky, jejichž vznik souvisí s církevním životem, stojí za pozornost. Mnohé z nich se sem dostaly prostřednictvím hanzy, jejíž moc sahala až do nedalekého Tallinu. Tak např. překrásný oltář svaté Barbory, který k těmto exponátům patří, byl vyroben mistrem Francem a jeho spolupracovníky v dílně v Hamburku.
16. století bylo v dějinách Finska dalším přelomovým obdobím. Ve Švédsku, a tím i ve Finsku se změnila vládnoucí dynastie. Léta 1523 – 1654 jsou léty vlády příslušníků rodu Vasa. A vláda především Gustava Vasy znamenala nástup reformace. Katolicismus byl vystřídán i zde luteránstvím. A to je důvod, proč se dnes skoro 90 % Finů hlásí právě k tomuto náboženství. Památkám z doby švédského panství kraluje portrét krále Gustava II. Adolfa Vasy, který padl v bitvě u Lützenu roku 1632. Na švédské panství se ve Finsku asi příliš příznivě nevzpomíná. Průvodkyně jen stručně podotýká, že Švédové i u nich v této době kradli umělecké předměty prý stejně jako u nás. V 18. století však švédská moc už musela často zápasit s nastupujícím zájmem Ruska o tyto končiny. Tehdy už dokonce bylo Finsko dvakrát okupováno Ruskem / stalo se tak v letech 1714 – 21 a 1741 – 43/.
Události 18. století byly jakousi předzvěstí toho, co se mělo odehrát ve století následujícím. Švédskou nadvládu vystřídala nadvláda ruská. Již po několikáté slyšíme, že počátek ruské nadvlády nebyl tak zlý. Finsko mělo rozsáhlou samosprávu /razili si vlastní peníze, mohli mít svou armádu/, zároveň ale luteránství zůstalo v podstatě státním náboženstvím a švédština úředním jazykem. V roce 1812 přeložil ruský generální guvernér navíc své sídlo z Turku do Helsink a ty se staly hlavním městem země. V roce 1828 sem byla přenesena i univerzita z Turku a začal velký rozvoj nového hlavního města. Neblahá rusifikace přišla až později, Finové pochopitelně na ni vzpomínají neradi. Zastavujeme se před velkým obrazem a průvodkyně vysvětluje jeho historii. Na tomto symbolicky pojatém obrazu z roku 1919 je znázorněna žena představující Finsko. V rukou drží knihu zákonů a tu se jí snaží vyrvat orel, symbol Ruska. Reprodukce tohoto obrazu prý byly ve všech možných velikostech v mnoha finských domácnostech. I průvodkyně si pamatuje, že reprodukce tohoto obrazu nechyběla ani v rodině jejích prarodičů.
Počátek 20. století přinesl mnoho převratných událostí. V roce 1906 byla finským parlamentem odsouhlasena nová ústava. Zároveň poprvé v dějinách země mohly politicky vystupovat i ženy /navíc jako první v Evropě/. Když v roce 1916 získala sociální demokracie převahu v parlamentu, byl již jen malý krůček k tomu, aby se země začala přiklánět k dění, jež probíhalo v Rusku. V říjnu 1917 byly vyhlášeny parlamentní volby. Ve dnech 13. – 19. listopadu vypukla nová generální stávka a začal boj o podobu nového Finska, jehož vznik nebylo možno již odvrátit. Prvním finským říšským správcem se stal P. Evind ze Svinhufvudu. Sovětské Rusko uznalo finskou nezávislost již koncem roku 1917, zemi však terorizovaly stále Rudé gardy. Proto vláda požádala začátkem března o pomoc německé císařství. V prvních dnech dubna se zde vylodil německý expediční sbor a Rudé gardy byly poraženy. Republika zanikla a 1. 8. 1918 byla vyhlášena monarchie. Králem se stal Fridrich Karel Hesenský, říšským správcem a velitelem armády byl zvolen C. G. E. Mannerheim. V roce 1919 byla přijata nová ústava a v polovině téhož roku opět vyhlášena republika. Prvním prezidentem byl 27. 7. 1919 zvolen K. J. Stahlberg.
I další námětově pojaté expozice jsou docela zajímavé. To už se s námi průvodkyně rozloučila, řekla nám ve stručnosti, co ještě všechno v muzeu můžeme vidět, a je dána volnost našim zájmům. Vydávám se do oddělení věnovaného oblékání. Jsou zde shromážděny ukázky módy pro různé příležitosti svatbou počínaje a pohřbem konče. Najdeme zde oblečení chudých i bohatých, nechybí ani různé módní doplňky a ukázky jejich využití. V dalších místnostech se můžeme seznámit s novějšími dějinami Finska, můžeme nahlédnout do starého finského obydlí, podívat se, s jakými hračkami si hrály finské děti a expozice v suterénu seznamuje návštěvníky muzea se specifikou života ugrofinských národů. Jen expozice s ukázkami ze života v Indii nám do tohoto muzea jaksi nezapadá. Postojíme ještě na ochozu v centrální hale, prohlížíme fresku Akseli Gallen-Kallela inspirovanou finským národním eposem Kalevala a pokoušíme se odhadnout děj ztvárněný na jednotlivých částech této mohutné fresky.
Čtvrtá hodina odpolední, hodina, kdy se v zimním období muzeum zavírá, je tady. Opouštíme prostory muzea, procházíme městem, nahlížíme do výloh obchodů a vracíme se do hotelu. Máme čas na večeři a o půl sedmé se znovu vydáváme do helsinských ulic. Počasí se opět zhoršilo, prší a začíná foukat silný vítr. Cílem naší cesty je Sibeliova akademie. Od půl osmé se zde koná absolventský koncert, na programu je hudba francouzských skladatelů. Debussy-Sachs, Pierre Boulez, Edgar Varése, Philippe Hurel a Maurice Ravel. Po první části koncertu jsme poněkud na rozpacích, většina z nás totiž tomuto typu vážné hudby zrovna nefandí. Přetrpíme ještě druhou polovinu – poslední část, tři Ravelovy poémy – nám poněkud spraví náladu. Jakmile ale vyhlédneme ven, naše nálada je zase pod bodem mrazu. Z oblohy se spouští šňůry deště, vše za doprovodu bouřlivého vichru. Použití deštníku je téměř nemožné, vítr ho okamžitě obrátí. A tak uháníme do hotelu, někteří se zastávkou v restauraci. V restauraci u Hemingwaye čepují černé velkopopovické. K zahození není ale ani finské pivo, už jsme byli seznámeni s tím, že nejlepší značky jsou KOFF a KARHU. Jejich pivo má poměrně vysoký obsah alkoholu, 4,6 %. Tzv. lehké pivo má 2,5 % alkoholu.
V pondělí pro nás začíná tvrdá práce. Za pět dní zvládnout návštěvu dvanácti škol a dalších institucí, to bude útok nejen na mozkové závity, ale i na naše nohy. V osm hodin máme přistaven před hotelem pohodlný autobus a můžeme vyrazit. Opět nás provází zatažená obloha a vítr. Dnes nám to nevadí tolik, jako nám to vadilo včera a předevčírem. Jedeme na samý okraj Helsink, na Malmi Commercial College, v překladu zní název Obchodní kolej. Při vystupování před moderní budovou školy nás už dokonce zdraví severské slunce. Jsme uvedeni do světlé místnosti, je nám nabídnuto malé občerstvení – káva, čaj, sendviče se šunkou a zeleninou, později nám je odhaleno, že finským zvykem je diskutovat právě při občerstvení a ne u prázdného stolu – a dovídáme se základní informace o škole.
Škola byla založena v roce 1944, jako obchodní působí od roku 1957. Jejím majitelem je soukromá společnost – prý to není obvyklé – hlavní část jejího rozpočtu ale platí samotné město Helsinky a stát. Vzdělání až po doktorský titul je totiž bezplatné. Ve škole studuje zhruba 700 studentů v denním studiu, stejný počet ve večerním studiu a 1 000 studentů v dalších formách vzdělávání. Studium v nižším stupni trvá 3 roky, ve vyšším 3,5 roku. A obory nabízené ke studiu? Marketing, účetnictví, informační technologie, cestovní ruch /pro úspěšné uplatnění studentů tohoto oboru se nabízí výuka 10 jazyků/, dále zde lze studovat obor sekretářka, zahraniční obchod, v denním studiu navíc ještě marketing pro basketbal a voleybal. Aby škola udržela sepětí s obchodním světem, musí studenti za dobu svého studia absolvovat zhruba 6 měsíců praxe v podnicích a dalších institucích. Toto vzdělávací zařízení patří údajně k nejlepším v zemi hned z několika hledisek. Je mezi pěti nejlepšími podle průzkumu, který sledoval, kolik studentů vystudovavších na této škole v letech 1987 – 92 nalezlo práci. Škola na tom není špatně ani z pohledu výše nákladů na studium jednoho studenta. „Nejdražší“ školy vynakládají na studenta i 40 000 marek, oni necelých 20 000. Přitom se jim ale prý také nežije lehce, potýkají se s mnoha problémy. Sami si musí i něco vydělat. Mají sportovní zařízení, to pronajímají. Dále tím, že v roce 1974 zavedli večerní studium, využili efektivně budovy, jejíž velikost byla pro 700 studentů denního studia předimenzovaná. I tady podobně jako u nás se potýkají s problémem odměňování aktivnějších pracovníků. Odbory a učitelská organizace jim nedovolí velké rozdíly v mzdách. A na hrazení práce navíc připadá málo, jen 5 – 10 % z celkových finančních prostředků.
Po těchto zajímavých informacích se vydáváme na prohlídku školy a při tom se ptáme. Zvláštností je zde pro nás až dost. Tak např. vedle prosklených učeben procházíme i učebnami bez oken, s uspořádáním prostoru, které připomíná starořecké divadlo. Stupňovité hlediště, kulaté jeviště a to je určeno pro učitele a technické zázemí jeho výuky. Sborovna je rozdělena na jakési boxy pro jednotlivé učitele. Každý z nich tam má k dispozici skříňku, telefon a počítač. Jsme upozorněni, že toto uspořádání je netypické, na jiných školách se s ním skutečně už nesetkáme. Dech nám vyrazí i úzké točité schodiště, po němž se vystupuje do patra. Co by tady řekla naše hygiena? Navíc i učebny jsou poměrně nízké. Zaujme nás počítačová učebna. Je veliká, s hnízdovým uspořádáním počítačů. Učitele však nevidíme. Proč? Ten působí jen jako poradce, pomáhá žákům řešit konkrétní problémy, s nimiž se při samostatné práci setkají. Průvodce nám říká, že je ve škole celkem 300 počítačů, že toto množství je nadměrné, počítače nejsou plně využity. Navíc prý každý rok kupují zhruba 100 nových počítačů pro inovaci. Trochu nám vadí svrchní oblečení pohozené vedle každého studenta. Ti zde totiž nemají povinnost svlékat se a zouvat v šatnách. Ještě v rychlosti nahlédneme do prostorné tělocvičny i do místností pro provozování tance a squashe. Pak už nás vedoucí honí, že máme zpoždění, že musíme dodržet časový harmonogram jednotlivých návštěv, že se nesmíme nikde zdržet, byť by to zde bylo sebezajímavější. Finové si prý potrpí na přesnost. V rychlosti se rozloučíme a už nás autobus odváží na Národní výbor školství do Helsink.
Tam nás přijímá paní Marietta Sarimusaka a omlouvá paní Tuiju Kirveskari, o níž jsme byli informováni, že to je ta paní, která „sedí na penězích“. Paní Marietta vypráví, že příslušníci její rodiny jsou velkými obdivovateli České republiky. Jejich devatenáctiletý syn studoval celý rok na gymnáziu v Blansku a bydlel tam v rodině Svobodových. Ve Finsku studuje ruštinu, letos se připravuje k maturitě a chce studovat češtinu na univerzitě v Helsinkách a pak i v Praze. Syn i oni sami prý vzpomínají na krásné zážitky z české rodiny, kterou všichni už navštívili. Jsme docela mile překvapeni. Koho by nazahřálo u srdce, když slyší, že někdo v tak vzdálené zemi se zajímá o jeho rodnou zem.
Paní Tuija Kirveskari nás informuje o práci Národní vzdělávací jednotky, která patří pod ministerstvo školství a pomáhá mu uvádět do praxe jeho cíle. Dokládá to sporadickým komentářem: „Oni mají nápady a my pracujeme“. Vysvětluje, že současný vzdělávací systém nevyhovuje a že by měl být do roku 2 000 přebudován. Nejdůležitější reforma by měla proběhnout právě v oblasti odborného školství. Chtějí připravit hlavně širší odborné vzdělání a součástí reformy je i snaha dosáhnout toho, aby studenti z odborných škol mohli studovat dále na všech typech škol vysokých. Za tímto účelem má být zavedena „odborná“ maturita. Zkoušky, které uzavírají studium na odborných školách, zatím nejsou považovány za rovnocenné s maturitou a studenti z těchto škol mohou pokračovat ve studiu pouze na polytechnických akademiích, nikoliv na univerzitě. Zájemci o univerzitní studium prý těžko dodělávají maturitu. Zatím nevědí, jak toto vše v budoucnu dopadne, prý je to horká politická otázka, všichni vědí, že bude muset být ještě popsáno mnoho papírů a odzkoušeno mnoho nápadů.
Další informace se týkají přehledu vzdělávacího systému. Jedna jeho část je určena mladým, druhá dospělým. Právě dospělým a jejich vzdělávání je ve Finsku věnována velká pozornost, protože Finsko má vysokou míru nezaměstnanost. V zemi činí nezaměstnanost 15 – 17 %, v samotných Helsinkách dokonce 20 %. Aby nevzrůstala např. kriminalita, musí dospělí mít dost možností rekvalifikace. Paní upozorňuje, že asi i pro nás se stane problém vzdělávání dospělých v dohledné době žhavým. Nabízí, že – pokud bychom měli zájem – mohou poskytnout informace, neboť v této problematice se dokáží už slušně orientovat.
V pravé poledne opět sedáme do autobusu a hurá na třetí „štaci“. Jedeme asi 30 km na sever od Helsink, do Keravy. Zdejší Obchodní kolej patří do polytechnického sdružení Espoo – Vantaa, jehož členy je celkem 11 škol. Do školy vstupujeme se smíšenými pocity. Toto že je škola? Budova připomíná spíše továrnu. Brzy nám je jasno. Skutečně původně zde byla gumárenská továrna, kolej byla založena v roce 1989 a je tak nejmladší ve Finsku. Dlouho prý však v těchto nevyhovujících prostorách nepobudou, během dvou let se budou stěhovat do nové budovy ve městě. Jaký bude další osud této budovy, ředitelka školy Tuija Hirvikoski-Uitto, která se nám věnuje, neví.
U vchodu si prohlédneme informační centrum. Pracují v něm studenti, mají k dispozici počítač, fax a monitor a jejich úkolem je předávat důležité informace studentům i učitelům. Na nástěnce vedle centra jsou i mezinárodní informace. Paní ředitelka říká, že jich tu je zatím málo, čekají, až je přivezou studenti právě pracující v cizině. Nahlédneme také do obchodu obsluhovaného studenty – tedy nic moc výběr zboží – a do jedné z učeben a pak nás čeká chvíle klidu při obědě. Všichni se už docela těšíme, úvod prvního pracovního dne byl náročný. K obědu si můžeme vybrat, co chceme. Někteří zůstávají seversky věrní rybě, jiní si dávají cosi jako bramboráky ozdobené brusinkami nebo hovězí kousky s mrkví a omáčkou. K tomu si v boxu vybíráme pečivo, brambory – jsou vařené ve slupce a s touto slupkou se i servírují a konzumují. Nechybí zeleninové saláty, kečup, majonézové omáčky, k pití pivo, limonády, káva, čaj a je tu též něco málo sladkého. Že se nám po obědě nechce do další práce, je celkem logické.
Posadí nás do auly a v následující tři čtvrtě hodině se nám věnuje pan Pentii Rauhala, předseda již zmíněného polytechnického sdružení. Mluví především o změnách, které přineslo posledních 15 let vývoje, i o problémech školství. Před 15 lety byl prý ředitel pouhým vykonavatelem vyšší moci, dnes je skutečným ředitelem. Důkazem toho je i skutečnost, že ředitel dostane peníze a může si s nimi nakládat, jak uzná za vhodné. Je ale pochopitelné, že i v současnosti se musí řídit některými závaznými předpisy. Je např. dána výše platů, existuje závazné rámcové kurikulum. O závěrečném kurikulu si však už rozhoduje sama škola. Za 15 let se také rozvinuly vztahy s cizinou. Zatímco dříve byly kontakty téměř nulové, dnes probíhá v této oblasti čilý ruch. V cizině se snaží i leccos přiučit. Slovy pana Rauhaly: „Proč pracně ověřovat to, co už jinde zkusili“. Proto je také kladen takový důraz na mezinárodní projekty. Opět slyšíme o financování studia. Náklady na studenta, které škola dostane, jsou závislé na charakteru školy i na oblasti, v níž se škola nachází. Zde jsou náklady na studenta asi 20 000 finských marek, někde činí i 35 000 marek a v lesnictví např. až neuvěřitelných 70 000 marek.
Potom se nás zase ujímá ředitelka spolu se studenty, začíná prohlídka školy a dostáváme i další informace. Nejvíce nás zajímá to, že ředitel neučí a nemusí učit ani zástupce ředitele, pokud spolu uzavřou patřičnou dohodu a ředitel uzná, že zástupce má dost práce. Celý sbor je rozdělen do tří jednotek a je určen vedoucí každé jednotky. Ten každoročně uzavírá s ředitelem dohodu o tom, co jeho jednotka bude celý rok dělat, čili předkládá jakýsi plán práce. Pokud chce ředitel učinit nějaké důležité rozhodnutí, musí se ptát jednotek na jejich názor. Ředitel také sleduje spokojenost studentů ve škole a úspěšnost studentů při zajišťování si zaměstnání. Ministerstvo dělá každoročně hodnocení této situace, výsledky poskytne škole a ta se rozhodne, jaké předměty dostanou třeba vyšší hodinovou dotaci, aby se studenti lépe a snáze uplatnili v praxi. Škola je hodnocena z mnoha hledisek. Ředitelka uvádí, že např. loni bylo hodnoceno celkem 16 oblastí. Ve čtrnácti byli hodnoceni na výbornou a pouze ve dvou na dobrou. Jednou z hůře hodnocených oblastí bylo právě prostředí. Budova továrny skutečně není vhodná pro výuku. Vzhledem ke každoročnímu hodnocení ředitelka ví, že musí vždy ukázat něco nového, aby uspěla v konkurenci.
V současnosti zde studuje asi 550 studentů a vědomosti jim předává přes 30 učitelů. Škola nabízí svým studentům nejrůznější zaměření. Je to především obchod, marketing, zahraniční obchod, účetnictví, ekonomie, knihovnické služby, služby v dopravě a další. Studentům jsou během studia přidělovány kreditní body, hodnota jednoho kreditního bodu odpovídá zhruba čtyřiceti hodinám práce a o udělení kreditního bodu rozhoduje učitel. Započítává se práce ve vyučovacích hodinách, samostatná práce, úspěšnost v různých testech, pomoc studentům nižších ročníků, účast v mezinárodních projektech, práce v cizině. Studium trvá 3 – 4 roky a student, pokud chce získat diplom, musí dosáhnout 140 kredítních bodů, z toho 80 ve své specializaci. Pokud je v některém kurzu neúspěšný, opakuje ho tak dlouho, dokud nezíská body. Tím si ale pochopitelně prodlužuje studium. Na náš dotaz, zda z této školy mohou studenti odejít studovat na univerzitu, odpovídá průvodkyně, že jen ti nejlepší, po dosažení 160 kreditních bodů. Tato informace se nám poněkud neshoduje s informací z Národní vzdělávací jednotky.
Po celou dobu naší návštěvy jsou s námi i studenti. Zatím příliš nemluvili, i když jsme se jich ptali. Více se rozpovídají až o účasti v mezinárodních projektech, především o projektu Leonardo. Mají zájem i o spolupráci s naší zemí, ředitelka zve naše studenty na práci na jejich škole. My si jen v duchu říkáme: „Kdyby nebyla ta velká vzdálenost. Tu překonat je pro naše studenty finančně příliš náročné“.
Po třetí hodině se vracíme do Helsink. Počasí se umoudřilo – na jak dlouho nevíme – a tak máme i chuť sledovat krajinu ubíhající za okénky autobusu. V tuto roční dobu působí ještě šedě, ale v létě to musí být samá zeleň. Smrky, borovice, břízy – typický porost finské krajiny. Souvislý les je jen občas přerušen větším či menším shlukem domů, popřípadě budovami některého podniku. Ze všeho dýchá pro nás neobvyklý klid a pohoda. Ani provoz na dálnici není nijak silný, přestože se vracíme v dopravní špičce.
Relativně pěkné počasí – alespoň ve srovnání s počasím uplynulých dvou dnů – nás vyláká do ulic ještě večer. Vítr sice neustal, ale svítí slunce. A je to pro nás nezvyklé severské, ještě nízké slunce, které vytváří i uprostřed městského osídlení nezapomenutelné scenérie. Dlouhé stíny, zvláštní oranžové zabarvení budov i vodní hladiny, nízké tmavé mraky. Před šestou se pomalu stmívá, rozžíhá se pouliční osvětlení a celá atmosféra se opět mění.
