Ermitáž – pokladnice umění v Petrohradu

Jste-li vyhraněnými milovníky umění, pak by pro vás mohlo platit (s určitou mírou nadsázky), že hlavním opravdu dobrým důvodem, proč se vypravit na ruský sever, konkrétně do Petrohradu, je možnost shlédnout sbírky muzea umění Ermitáž. V této světoznámé galérii jsou uloženy takové umělecké skvosty, že nemusíte být ani vyhraněnými milovníky umění, abyste si přišli na své. Zní to sice jako klišé, avšak v případě Ermitáže lze s klidným svědomím říci, že jde o nevídanou pokladnici umění.

Ermitáž je plným právem jednou z nejproslulejších světových galerií. Pokud pomineme snobské nákupy uměnímilovných carů, byly umělecké skvosty nashromážděny zhusta ruskými vojsky po Evropě v různých dobách či vyvlastněny po Říjnové revoluci. Nejde přitom „jen“ o sbírky přenádherných výtvarných děl. Za hlavní příčinu výjimečnosti Ermitáže osobně považuji její pohádkové interiéry, za které galerie vděčí skutečnosti, že jde vlastně o bývalý Zimní palác, čili zimní sídlo ruských carů. Toto původně komunistické využití carské residence bylo rozhodně osvíceným a vkusným počinem.

O Ermitáži se říká, že jeden týden k jejímu zhlédnutí nestačí. První den jsem tam byl pět a půl hodiny a skončil jsem naprosto vysátý sedět na lavici u schodiště. Spolu s dalšími dvěma hodinami druhý den, kdy jsem se dostal dovnitř zadarmo na studentský lístek, jsem viděl tak sotva polovinu, a z toho v některých místech jsem sbírky bral velmi svižnou chůzí.

V Rusku je možné leccos

Uchvacující jsou sbírky starověkého umění z Předního Východu. Našinci se nestává každý den, aby hleděl na artefakty, vytvořené lidskou rukou třeba před 5000 lety. Kouzelná jsou mezopotamská pečetítka – často drobné válečky s miniaturními reliéfy, o rozměrech asi tak dvou či tří centimetrů na výšku. Ty se skrývaly za vitrínou, leč mnohé jiné exponáty takové štěstí neměly.

V Rusku je totiž možné leccos. Šokovaně jsem přihlížel, kterak jedna lepá blonďatá děvuška požádala o vyfotografování u starobabylónského reliéfu, starého 4000 let, o který se ležérně opřela svou půvabnou ručkou. I zapochyboval jsem, zda se skutečně jedná o originály, a otázal se hlídací bábušky, jež v místnosti seděla na židli a nevzrušeně vše sledovala, zda jde opravdu o původní díla. Bábuška mi důrazně a téměř dotčeně odpověděla: „Zděs vsjo origináli!“ Raději jsem se pak na to snažil nemyslet, když jsem míjel antické vázy a sochy, vystavené na sloupech, kolem nichž se protahovali návštěvníci, či když jsem hleděl na stará plátna a jiná umělecká díla, kterých jsem se mohl kdykoli čímkoli dotknout.

A bylo na co se dívat. Například v expozici věnované starému Egyptu se mimo jiné nalézá sarkofág rozložený na způsob matrjošky – jde o monstrózní schránku na mumii urozeného Egypťana Pa-Di-Mista, starou tři tisíce let. Samotnou mumii bylo možno vidět ve vedlejší vitríně, vybavené zřejmě chladícím systémem a aparaturami měřícími vlhkost a teplotu. Tisíce let pohřben, nyní se stal starověký Egypťan skutečnou atrakcí. Onoho dne – první středu v měsíci – byl volný vstup, a tak se kolem zčernalých, poněkud hororových pozůstatků Pa-Di-Mistových tísnil celý dav návštěvníků, kteří tuto záhrobní atrakci fotografovali ostošest, či se nechali fotografovat s ní; snad aby pak mohli fotku ukazovat přátelům: „To jsem já a mumie.“

Jen a jen promluvit…

V sekci věnované antice můžete snad minout římské kopie klasických řeckých děl, ale pokud jde o mne, nemohl jsem se nezastavit a bez dechu hledět na díla římského naturalismu: busta starého muže, 1. století našeho letopočtu, či busta imperátora Filipa Araba, jež, jak se říká, jen a jen promluvit… Při pohledu na tato sochařská díla se naskýtá úvaha, jak daleký čas nás dělí od této doby, a jak moc se člověk od té doby naučil, a jak moc se vůbec jako umělec může ještě naučit. Vždyť tato díla by mohl prezentovat kdokoli ještě dnes, aby mohl být považován přinejmenším za velmi zručného sochaře.

Po antice následovala smršť uměleckých kolekcí z dalších epoch. Ermitáž se stává skutečným bludištěm pro člověka, který se nechce nechat otrocky vodit plánkem či spíše, který v té záplavě umění nemá prostě čas koukat do nějakého neušlechtilého cáru papíru. Jen sekce věnovaná flanderskému a holandskému malířství by vystačila na celodenní zážitek.

Návštěvník poněkud znalý dějin umění se možná bude zpočátku chytat na známá jména: třeba Petr Pavel Rubens a jeho portrét španělského krále Filipa IV. Pokud šlo o mne, brzy jsem se o jména přestal starat a později jsem už třeba kolekci obrazů Rembrandtových minul bez většího zájmu. Důvodem této ignorance byl jednoduše fakt, že se tam nalézalo množství děl, která mě oslovila víc. Byly tam nádherné maríny a krajiny – třeba Říční krajina s útesy a vodopádem od Jana Pynachera. Byla tam krásná zátiší – třeba to, jehož autorem byl Jan van Huysum, s květinami, plody a překrásným detailem motýla babočky admirála v životní velikosti, takže vlastně miniaturou…Dále portréty, třeba naturalistický dvojportrét šklebícího se muže a písaře, který namaloval Marinus van Reymerswaek.

V Ermitáži nechybí ani „Da Vinci“

Díla v sekci holandského a flanderského malířství mne zaujala natolik, že jsem jako zbaven smyslů pobíhal se zápisníkem od jednoho obrazu k druhému, až se mne nakonec nějací ruští návštěvníci zeptali, jestli tam mohou fotografovat, a že mi za to zaplatí na místě! Asi si chudáci mysleli, že takový šílenec nemůže být nikdo jiný než nějaký kurátor či jiný příslušný zřízenec. Vysvětlil jsem jim, že jsem jen zahraniční turista a ať si klidně fotografují, když se nikdo nebude dívat, a opět jsem upadl do transu.

V sekci věnované italské renesanci jsem buď trošku vystřízlivěl, anebo se dostavila první fáze otupění z té vší krásy. Z věhlasných jmen italských tvůrců, jejichž díla se tam nalézají, zmíním aspoň obraz Madony s dítětem v modrém tónu od Leonarda da Vinci. Na rozdíl od většiny ostatních děl se nalézal za ochranným sklem. Myslím, že právě z této strany Ermitáže se návštěvník může pokochat také výhledem na mystickou zlatou špici obelisku v Petropavlovské pevnosti – jen si zkuste představit tuto kombinaci obrazů!

Po všech těchto divech jsem již neměl sílu, abych se soustředil na další sbírky – třeba středověké umění západní Evropy. Nicméně pokládám za vhodné moci absolvovat takovou túru po světovém umění, byť ji nelze stihnout za jeden den. Lze si tak udělat náhled na umění v jeho rozmanitých podobách a snad i lehce porozumět vývoji jeho forem.

Moderní umění v Ermitáži

Druhý den jsem navštívil Ermitáž už jen na dvě hodiny, což pokládám za optimální čas, kdy člověk ještě není přehlcen dojmy. Dovnitř jsem se dostal opět zadarmo, přičemž jsem využil své karty ISIC. V Rusku panuje nejednotnost a nedůslednost v uznávání slev, takže pokud neprojdete u jedné pokladny, zkuste to u druhé – tohle mi vyšlo jak v Ermitáži, tak v Petrovodvorcích.

Původně jsem chtěl snobsky vyhledat sály s moderním uměním – takové ty „Van Goghy“, „Picassy“ a tak. Ale skončil jsem ještě dole v sekci věnované antice, neboť jsem předešlý den některé sály minul. A tak jsem se bez dechu opájel překrásnými kamejemi – některé byly neuvěřitelnými miniaturami, někdy v průměru tak dvou centimetrů či ještě menších, a přitom na nich byly někdy rafinované figurální scény. Třeba náměty jako Oběť Kybelé z onyxu, či Psyché a dva Éróti, Soud nad Orestem a Oběť Bakchovi ze sardonyxu, s mytickými pidipostavičkami, pidiamforkami a stromečky obtočenými vinnou révou.

Některá miniaturní díla z polodrahokamů – třeba gemmy Ptolemajovců – jsou umístěny v boxech ve tvaru čtverhranného sloupu a zezadu nasvíceny, takže září na tmavém pozadí jako mystické klenoty. Od Van Gogha ani Picassa jsem v Ermitáži nakonec neviděl ani čárku – přesto nijak nelituji.

Kapsáři jsou v každém velkém městě, tudíž i v Petrohradu. Stačí chvilka nepozornosti a jsou vítězové. My jsme jim takovou chvilku dopřáli a bratrovi v metru ukradli peněženku i s cestovním pasem.

Ze zpětného pohledu jsme byli pro ně ideálním soustem. Trojice cizinců s mapou v ruce přemýšlející kam jet. Náhle k nám přistoupil mladík s bundou v ruce a při nastupování do vagonu vytvořil ve dveřích „tlačenici“. V tu chvíli vytáhl bratrovu peněženku z kapsy u kalhot a stihl ještě vystoupit než se vlak rozjel. Klasická modelová situace.

Nám vše došlo vzápětí. Nešlo tak ani o peníze v řádu stokorun a různé průkazky, ale o cestovní pas. Do další stanice to bylo asi 4 minuty jízdy. Celou dobu jsme přemýšleli co dělat. Nejlepším řešením bylo se vrátit a zkusit najít toho mladíka. Pochopitelně tam byl v družném rozhovoru s dalšími (asi taky zloději). Rozhodli jsme se volat policii. Šel jsem za děžurnou u eskalátoru a řekl jsem jí, že potřebuji policii, že nám ukradli pas. Neochotně někam telefonovala, do sluchátka mluvila v tom smyslu, že jsou tu cizinci a že je „náš“ člověk okradl. Tehdy mi to nějak nedošlo, co znamená slůvko „náš“. Až poději jsem pochopil, že vysílala echo, protože od zlodějské mafie dostávala určitě „(ne)všimné“.

Jakmile se v metru objevil policista, šéf zlodějů odchytil bratra a začal mu vysvětlovat, že viděl, jak mu pas spadl do kolejiště. Chtěl, abychom si policisty nevšímali, což se mu povedlo. Dokonce sehnal ještě nějakého zaměstnance metra, který se podíval do kolejiště. Kvůli tomu dokonce otevřel bezpečnostní dveře. Pochopitelně tam nic neviděl. U jiných techniků nám „vyjednal“, že až skončí noční směna, podívají se do kolejiště a že ráno budeme mít pas připravený na dozorně. Druhý den ráno nikdo o ničem nevěděl a žádný český pas tam nebyl.

Okamžitě nám bylo jasné, že jsou všichni propojení a zaměstnanci metra dostávají peníze od zlodějů za to, že nic nevidí. Nám stačilo pár desítek minut, abychom poznali, kdo patří do jejich party a kdo ji vede. Na dozorně mají monitory a musí vše vidět. Jen policie nechce nebo neumí zakročit.

Když ukradli v metru bratrovi peněženku s jeho cestovním pasem, nezbylo nám nic jiného než jít na českou ambasádu; ještě že je přímo v Petrohradu. Odtud nás poslali na policii pro potvrzení o krádeži pasu. Nejprve jsme šli zpět do stanice metra a ptali se na policii. Poslali nás o dvě stanice dál. Tam nás nasměrovali na kriminální policii o dalších pět stanic dál. Když už jsme se zhruba po hodině dostali do správné budovy, museli jsme čekat dvě hodiny na příchod vyšetřovatele.

Upřímnou radost měl z toho, že nepožadujeme tlumočníka, a že se snad nějak domluvíme. Pak vytáhl ze šuplíku pár listů papíru, proložil je kopíráky, vzal do ruky propisku a začal sepisovat protokol. Žádný počítač, žádný psací stroj, jen obyčejná propisovací tužka. Měl tradiční otázky, typu: Kdy? Kde? Kdo? Jak? a podobně. Naopak se vůbec nezajímal o číslo cestovního pasu a ani o jeho typ (fialový nebo zelený). Za to jej velice zajímalo, zda-li jsme ztrátu objevili blíž k nástupní stanici metra nebo k té druhé. Když jsme nechápali význam jeho otázek, prozradil nám, že právě mezi těmito dvěma stanicemi je hranice policejních rajonů a podle toho bude případ vyšetřovat on nebo jeho kolega. Řekli jsme mu, ať si napíše, co chce. Byl rád.

Další problém nastal na konci výslechu, kdy bratr jako vyslýchaný měl dolů na protokol napsat rukou, že všemu rozuměl a s celým protokolem souhlasí. Vše v ruštině. Bratrovy znalosti ruštiny byly minimální. Znal pár frází, dovedl si něco přečíst, ale psát už bylo nad jeho síly. Navrhl jsem, že to za něj napíšu a podepíšu. Vyšetřovatel byl štěstím bez sebe, jak jsme problém rychle vyřešili. Jen jsme mu museli slíbit, že to na něj neřekneme. Až doteď jsme slib dodrželi.

Výslech trval asi hodinu a nám bylo od začátku jasné, že smyslem celého sezení a papírování je jen získání patřičného potvrzení o krádeži pro naši ambasádu. To jsme nakonec získali. Jak vyšetřování skončilo, nevíme. Za celé čtyři roky bratr nedoslal od ruské nebo české policie jakékoliv vyrozumění o průběhu vyšetřování.