Etiopské údolí Omo – černý poklad afrických pralesů

Zdejší šaman nás na okamžik zahlédl a nám bylo ihned jasné, že tím naše návštěva končí. Nenávistně zlostný pohled a neuvěřitelná, nepopsatelná vnitřní síla nás sežehla od základů a hnala daleko pryč. Kdo by snad nevěřil africkému voodoo, měl by se přijít podívat na tohoto muže a udělat si tak objektivní názor. To už není člověk ale samotný ďábel. Jestli tento člověk nežije z větší poloviny v pekle, tak jen proto, že by se ho tam báli. Samo peklo na nás plivlo ohnivou slinu a ohořelé surovou zkušeností nás zahnalo dál.

Etiopie vítá cestovatele neskutečnými zajímavostmi. Časový posun je oproti všem okolním zemím šest hodin, protože lidé začínají den za úsvitu (pro nás zhruba v šest hodin ráno) kdy jim odbíjí první hodina denní. V tuto dobu vstávají, vyrážejí na svá políčka, na pastvu nebo jen polehávat a lenošit. Jejich kalendář má třináct měsíců a píše se rok 1996. Přesto, že je léto, blíží se vánoce a je období ortodoxního půstu. Cestování Afrikou je zkrátka cestováním v čase. Z 3.8.2004 v Keni jsme se ocitli ve 28.11.1996 v E­tiopii a ještě o šest hodin jinde, zatímco v Súdánu se právě píše rok 1425 a to ani nemluvím o Izraeli, kde mají židé zhruba o tři tisíce let více než my.

A tak jsme nasedli na další časovou smyčkou a dostali se tak o osm let zpět do opravdu pohádkové etiopské krajiny, kterou nelze snad ani ve snu lépe vymyslet. Uchvátila nás tu nejen fascinující příroda plná vodopádů, hor, překrásných údolíček, ale také neuvěřitelně nízké ceny a vynikající národní jídlo inžara, velká chlebová placka se zeleninou. Ta se zdá být zpočátku nepoživatelná, brzy se však do ní zamiluje každý a při nádechu nakyslé syrové vůně se začnou sbíhat sliny na jazyku tak silně, že neodoláte zajít si na oblíbenou inžaru, kde jen můžete. A protože vše má dvě stránky tak i zde jsou ulice i restaurace přeplněny pohlednými a příjemnými prostitutkami, které po většinu času popíjí jedno ze šesti etiopských piv, nebo se stále převlékají do různě vyšmelených hadříků. Mezi nimi běhají všudy přítomné kozy, které ožírají vše na co přijdou a vyhublé děti s kulatými bříšky zase bez přestání žebrají společně s beznohými chudáky, plazícími se po udupané zemi, kterých si vůbec nikdo nevšímá, neboť každý zde bojuje o přežití a to i v tak krásné a plodné zemi jako je Etiopie.

To hlavní a nejzajímavější je však pro nás údolí Omo. Domov mnoha zajímavých a velice nebezpečných domorodých kmenů, žijících ve zbytcích deštných pralesů a jejich okolí. Stopujeme, jdeme, zkrátka pomalu se přibližujeme našemu údolí jak jen to jde. Cesta je dost náročná, ale zajímavá, protože potkáváme množství kmenů, o kterých jsme ani nevěděli. Bohatě zdobení domorodci z horských vesnic nás hostí plody kaktusu, který pokrývá zdejší hory jako bodlinatý ježek neskutečných rozměrů. Všichni nás zrazují od cesty do údolí a tím nás o to více lákají. Nemůžeme se dočkat.

Varování se naplňuje už na stopnutém traku, kde se tísníme s asi padesáti agresivními černochy, kteří se nám pokouší vybrat v tlačenici batohy. Chytáme se s jedním uličníkem a chvilku se v mumraji za jízdy škrtíme, což jej přesvědčuje o tom, že by toho měl nechat. Dorážíme do městečka Konso obehnaného domorodými vesnicemi tak krásnými, že jsou pod ochranou Unesco. Obývá je zajímavý stejnojmenný kmen, který si splétá vlasy do zvláštních copánků a nosí hábity v jednotných barvách se třemi stejně barevnými proužky. Zastavujeme se na kávu. Její pravý znalec a milovník si zde přijde na své. Káva totiž pochází právě z Etiopie a servíruje se tu ta nejlepší a nejkvalitnější. Při pití kávy probíhá celý rituál. Příprava tohoto blahodárného nápoje se uskutečňuje na zemi. Na hliněnou podlahu chýše se rozhodí čerstvá tráva na kterou se položí nádoba se žhavými uhlíky. Na ně se potom položí zvláštní keramická konvička specifického tvaru, ve které se vaří nejlepší kávička. Hrdlo je poucpané trávou, která při nalévání působí jako sítko. Tradiční keramické šálky jsou rozdány kolem konývky načež jsou podle počtu hostů plněny a dle přání se ještě mohou doplnit větvičkou máty. Silná, aromatická, sladká a vynikající káva potom zaplavuje tělo a mysl pocitem dokonalého nápoje, který nemá obdoby. Kávy je všude kolem tolik, že ji každé ráno v čajovnách posypávají na podlahu svých hliněných zařízení. Výsledkem je specifická vůně, která vždy potěší.

Hory kolem nás skrývají neskutečné bohatství různorodosti a tradiční nezkaženosti domorodých kmenů. Snad je tomu proto, že Etiopie nebyla nikdy kompletně kolonizována s výjimkou několika let kdy se o to pokoušela Itálie, která stihla ukrást vzácný obelisk z Aksumu. (nedávno vrácený do Etiopie) Z Konsa vyrážíme pěšky a za nedlouho se nám otevírá dech beroucí výhled na údolí Omo, kterým protéká stejnojmenná řeka tvořící životní žílu mnoha kmenů jejichž je údolí původním domovem. Slézáme hory a dostáváme se do prvních vesniček nádherných Hamarů. Ženy tohoto národa hned na první pohled zaujmou svými nádhernými kůžemi pošitými mušlemi kauri, kterými se zde donedávna platilo. Jejich náhrdelníky z kůže ladně překrývají nahá ňadra, ruce jsou zase zdobeny různými kovovými pásky. Vlasy mají spletené do zvláštních copánků, které barví směsí černěné hlinky, másla a popela. Hamarové působí hrdě a nepřístupně. Dlouze si nás prohlíží přičemž jsou jen málo komunikativní. Na fotoaparát reagují povětšinou negativně. Dokonce ani buben zvláště nevítají, načež nabýváme dojmu, že tady u hlavní cesty jsou již zkažení a čekají jen na obnosy rozdavačných „dobrodruhů“ s propiskami, zrcátky a plnými kapsami připravených peněz.

V první lokalitě jsme se trošičku pozdrželi a v podvečer se začali stahovat nebezpečně vyhlížející týpci z buše. Poučeni z předchozích zkušeností raději odcházíme několik kilometrů zpět a nocujeme na samotě. Ráno přicházíme mezi vesnice Arborů. Údolí Omo je skutečný klenot, ujdete několik desítek kilometrů a stojíte mezi domorodci dalšího , totálně odlišného kmene. Ženy Arborů se zdobí modro, bílo, červenými korálky a chodí nahé s výjimkou bederní kůže. Kolem nás se tradičně shromažďuje množství dětí, které pokřikují, smějí se a tahají nás za batohy. Největší atrakcí jsou Míšiny blonďaté, dlouhé vlasy. Zejména dívky a ženy si je nevěřícně hladí a leckdy se po Míše okamžitě vrhají, aby z vlasů spletli něco zajímavého. Na Míšině hlavě se tak vystřídalo mnoho dívek z mnoha kmenů, které vytvářely svá umělecká díla z vlasů dosud nevídané barvy.

Další den se nám daří pokračovat a dokonce i stopnout džíp s etiopskými geology, kteří nás s malými zastávkami berou až do Jinky, cílového městečka před těžko prostupnou, nebezpečnou džunglí.

V okolí této větší vesnice se dvakrát týdně koná velký trh na němž je údajně k vidění celá plejáda kmenů v jejich nepřirozeném prostředí, což může být velice zajímavé. Právě proto čekáme týden a navštěvujeme oba trhy. Ve středu je malé hliněné náměstíčko skutečně přeplněné domorodci ze všech koutů okolí, kteří překřikujíc jeden druhého, prodávají svou sklizeň nebo směňují s ostatními za to, co k životu potřebují. Jsou tady krom normálních Etiopanů také Tsamajové, se kterými jsme se na korbě džípu vezli právě sem. Tento kmen je úplně odlišný od ostatních. Muži mají zvláštní zženštilý image. Krátké barevné minisukně obepínají hubené oholené nohy zdobené barevnými korálky. Tytéž ozdoby mají na hrudi a rukou, zatímco na hlavě si vytvářejí zvláštní obrazce z vlasů a barviv. Pro úplnost zdobení dominují velké kruhové náušnice z těžkých barevných kovů. Muži jsou většinou hubení a pohlední, naproti ženám, které jsou většinou plnoštíhlé, ale velice sympatické. Na obtloustlých rukou si vytvářejí zajímavé kynoucí tukové „bobule“ stahované užšími kroužky. Tento kmen není zdaleka komunikativní a zachovává si svou hrdost a nezaměnitelné charisma. Muži jsou ve skutečnosti dobří a tvrdí bojovníci a lovci. Jsou tady také polonazí Dasenečové. Jejich roztomilé ženy oděné pouze do bederních kožešin posedávají po trhu a směňují kůže.

Mile nás překvapilo, že na trh dorazilo také několik domorodců z obávaného kmene Mursi, který obývá drsnou džungli odsud směrem k nedalekému Súdánu. Dále za nimi žijí Surmové a Bumové. Na druhé straně hranice se potom ukrývá mnoho dosud nepoznaných kmenů jako jsou lidé Tirma nebo Suri. Z Etiopské strany je cesta téměř nemožná kvůli neprostupnému deštnému pralesu a do jižní části Súdánu se kvůli krvavé válce nadává povolení. A právě do těchto míst máme namířeno. Krátce po trhu vyrážíme z Jinky vybaveni zásobami pěšky do džungle vstříc novým setkáním s těmi snad nejzajímavějšími lidmi Afriky. Nejatraktivnější zvláštnost na kmeni Mursiů jsou hlinkové talíře, které se vkládají ženám po svatbě do proříznutého spodního rtu. Čtyři přední zuby jsou přitom vyraženy. Ty samé talíře si vkládají do proříznutých ušních lalůčků. Mursiové to považují za ozdobu, ale vyskytl se názor, že netradiční „zdobení“ vzniklo v době kdy Arabové ze severu unášeli tyto ženy do svých rozsáhlých a početných harémů, plných černošek snad všech kmenů. Dnes tak činí dívky opravdu kvůli kráse, čím mají talíř větší, tím je dívka krásnější a více se svému manželovi líbí. Bohužel když manžel umře, musí si dívka ret uříznout, neboť už se nesmí nikomu líbit. Muži chodí zcela nazí, přesto ne málo zdobení. Většinou nosí jizvové tetování na obličeji a hrudi, celé tělo si holí ostrými kamennými břity a nakonec nádherně pomalují bílou či žlutou hlinkou. Když jdou do města na trh, pomažou si celé tělo i penis bílou hlinkou a z dálky tak vypadají jako oblečení. Ženy chodí pouze v bederní kůži, kterou při cestě do jiné vesnice přehodí přes jedno rameno. Hlouběji v pralese dál od všech lidí chodí zcela nahé, což se mi ovšem nepodaří nikdy vyfotografovat, protože už samotná přítomnost v těchto místech je vskutku smrtelně nebezpečná a musíme pouze pomalu procházet kolem a nedělat nic co by připravené bojovníky mohlo přimět k útoku. Na druhou stranu chceme poznat ty nespoutané lidi, kteří nepřemýšlí ale cítí, jednají instinktivně a žijí nyní. Neznají budoucí čas ani se neohlíží do minulosti. Žijí vlastně v trvalém osvícení, až do chvíle, kdy přijde vševědoucí misionář a ve jménu boha, kterého zná možná pouze z knihy, jim káže změnit život od základu a pracovat pro blaho jiných. Naštěstí tato tvrdá končina nenahrává falešným a dá se s jistotou nazvat pravou divočinou. Celou cestu počítáme s tím, že návrat je nejasný a nijak jej neplánujeme. Žijeme ze dne na den a nikdy nemáme přesný plán nebo předem naplánovanou cestu. Ale tady si naplno uvědomujeme, že konec respektive začátek může přijít každou minutou. Hrubá a bolestivá svoboda rozdírá srdce pocitem štěstí v němž je obsaženo trochu odcházejícího strachu, který mizí do nenávratna.

dokončení příště