Dobré skutky

0
557

Já se celkem snažím dělat dobré skutky. Když vidím nějakého staříka (myslím opravdového staříka a ne nějakého šedesátníka v rozpuku mládí a síly), neberu žádné ohledy na svou chatrnou a věčně unavenou tělesnou schránečku a pustím ho sednout. Tedy nabídnu mu své místo (pokud jsem si zrovna náhodou nekoupil jízdenku [nebo pokud jsem si tu náhodou koupenou jízdenku náhodou neoznačil], protože to se mi z toho místa moc nechce). Většinou to staříci s úsměvem na bezzubých tvářích vděčně přijmou a ztěžka dosednou na předehřátou sedačku. A mne na chvíli (než mě únavou začnou bolet nohy) zaleje nádherný pocit právě vykonaného dobrého skutku.

Co mě však může nasrat je, když stařík nabídnutým místem pohrdne. Nedávno jsem nabídnul takové pěkné, předehřáté místo jedné opravdu vetché stařence. Odmítavým a pohrdlivým gestem mne usadila zpět. Ne však proto, že by vystupovala na další zastávce. Ne. Jela pěkně dlouho, dokonce déle než já. Jednou rukou se tak tak držela madla, druhou hole, v zatáčkách to s ní házelo, šedivé vlasy jí vlály ve větru (to jsem si tak trochu vymyslel) a smála se jako šílená (to jsem si také vymyslel). Nevím, jestli si ta paní něco dokazovala, nebo se jí jenom tak špatně ohýbaly nohy v kolenou, ale pro ostatní pozdějipřistoupivší cestující jsem vypadal jako hulvát, který neví, co se vůči starým lidem sluší a patří a jen jsem čekal, kdy mě někdo (zase) seřve.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno