administrator Dnes se, milý příteli, pokusím jako laik vstoupit na příliš křehký led a budu Ti vděčen, budeš –li mne provázet. Věřím, že svými myšlenkami přispěješ k hovoru na téma Debussyho Faunova odpoledne. Tato skladba mne upoutala v mladých letech začátkem druhé světové války, kdy jsem trochu podléhal romantismu a současně byla má mysl jitřena obavami z budoucnosti.
Nebyl jsem a nejsem ani dnes hudebně vzdělán, nehrál jsem nikdy na žádný hudební nástroj. Podědil jsem jen lásku k hudbě, naučil se ji poslouchat, rozlišovat dobrou od populární a pociťoval touhu proniknout do hudby vážné, symfonické.
V té době mého zrání jsem se seznámil s Debussyho Faunovým odpolednem. Současně jsem získal pozoruhodné dílo, eseje španělského filosofa Ortegy y Gasset: smrt a zmrtvýchvstání. V úvaze „Musicalia“ jsem narazil na jeho zmínky o Debussym. Cituji: Koncertní publikum tleská dále freneticky Mendelssohnovi a přijímá chladně Debussyho …široké publikum tedy vypískalo včera Wagnera, dnes Debussyho… Ale dnes přijde před onu krajinu muž zjemnělé citlivosti, opravdový umělec… Jestliže takový hudebník… ovšem ne tak velký jako Beethoven… Vyjádří estetické city onoho muže, a jenom je vzejde z toho Debussyho Faustovo odpoledne. V Šesté symfonii spatří klidný obchodník, počestný profesor, naivní úředník a prodavačka míjeti své vlastní city… Ale Faunovo odpoledne k nim hovoří citovým slovníkem, jehož nikdy neužívali a jemuž nemohou porozumět… Až potud citáty.
Milý příteli, tyto řádky napsal Ortega dávno před 2. světovou válkou. Debussyho skladby jsou ale nyní hrány, našly své obdivovatele. My se také pokusme zamyslet nad tím, jak tato skladba působí na nás, co nám říká, jaké pocity vzbuzuje a jakou představu vyvolává. Pak se pokusme s Ortegou trochu polemizovat.
Než ale začneme, poslechněme si tuto skladbu pozorně a pak se pokusme o svých pocitech hovořit. Ne jako znalci, tím není nikdo z nás, ale jako posluchači, řídící se citem.
První tóny flétny a harfy se zdají probouzet antickou krajinu ze sna, vědomí spáče se probouzí, údy se prohřívají, kolkolem vládne ticho a klid. Slabý závan větru rozčeřil porost, zaleskla se křídla vážky, motýl přeletěl z květu na květ, ale sluneční žár tíží a činí lenivým. Závan větru zesílil, ojedinělý temný mráček vyslal na zemi na krátko stín, pak opět jen sluneční žár uspává. Faun se pozvolna probouzí, v ruce drží syrinx, rozhlíží se, celá antická krajina zalitá sluncem se zvolna probouzí i když odpolední žár činí údy i mysl malátnými.
Vyvolává v Tobě, můj příteli, začátek této skladby jinou představu? Prosím, poslouchám.
Ano, má představa je jiná. Asi mám příliš utkvělou vzpomínku na Švabinského litografie Satyra z Hugovy básně téhož jména. Mohu se sice jen domnívat, že Švabinský znal a nechal se trochu inspirovat Debussyho Faunovým odpolednem, ale jeden z grafických listů nazval také „Faunovo odpoledne“. A tak má představa je trochu hmotnější. Je teplý, sluncem zalitý den. Mezi troskami antického chrámu leží pod keřem spící faun. Dosnívá své předchozí opojení, zvolna se probouzí v teplem se chvějícím vzduchu, kdesi zaznívá cikáda. Nebe je modré, rozpálená zem žhne a závan větru je vzdálenou předzvěstí změny. Pak opět vítězí omamující žár a faun se oddává milostnému snění.
Máš pravdu, příteli, to vše v hudbě zaznívá, Ale jak dále? Můj faun je méně rozkošnický a smyslný. Mé Faunovo odpoledne zůstává romantické. Závany větru a temný mrak jsou jen krátkým náznakem rušení pohody, která pokračuje, tóny jen mírně sílí, ale nijak nemění obraz krajiny zalité sluncem. Faun pouze zdůrazňuje svou nehybností, že je dominantou, ale ani on neruší klid. Naopak se zdá, že opět upadá ve snění a krajina opět podléhá slunečnímu žáru, vše malátní do nehybnosti.
Jak se tváří, můj příteli, Tvůj Satyr?
Cítím, můj pane, že se musím odpoutat od Švabinského. Jeho Satyr je příliš smyslný, holduje své vášni a Debussyho hudba zůstává tlumená. Ono chvilkové rozčeření klidu rychle mizí a i má antická krajina podléhá slunečnímu žáru a malátnému tichu. Dokonce se mi zdá, že jsem příliš podlehl své představě Švabinckého Satyra. Debussy ve Faunově odpoledni neměl zřejmě na mysli představu Satyra příliš smyslného. Jeho Faun je více součástí klidné přírody, citově spjat se svým okolím. Debussyho hudba mně připomíná impresionistické obrazy jemných barev, bez ostrých kontrastů a výrazných barev. Obraz kraje, který je ponořen do jemného oparu tetelícího se vzduchu.
Mám nyní, můj pane, dojem, že jste mne získal na svoji stranu a že se naše myšlenky velmi sblížily. Bylo zajímavé zamyslet se nad vlastními pocity, které tato skladba vyvolala. Tentokrát patří můj dík Tobě, můj pane.
Nikoli, milý příteli, představy které v Tobě poslech Faunova odpoledne vyvolaly, byly na místě, jsou dány Tvým mládím, jsi temperamentnější, představa Satyra je spojena s rozkoší, odrážející se z jeho úsměvu, rtů a pohledu. Tvůj Satyr je chtivý rozkoše a v oněch tónech pouze odpočívá, ale i jej tam lze spatřit.
Můj Faun není Bakchus, je klidný, moudrý, vychutnává klid žhavého dne, neruší jej svojí přítomností, je jeho součástí. Věř, že obě představy jsou správné. Hudba v nás má vyvolat, nebo aspoň přiblížit představu, kterou měl asi skladatel, hudba nás má inspirovat.
Co říci na závěr? Ortéga neměl zcela pravdu. Uplynulo pár desítek let a posluchači Debussyho skladby přijali, zamilovali si je, ale i pochopili.Stejně tak jako obrazy Pisassa, Daliho a díla Miroova.
Bylo příjemné s Tebou, můj příteli, opět rozmlouvat. Díky za těch několik chvilek a někdy opět na shledanou.
Dne 7. prosince 1996
