Málokterá země na světě má na svém území takovou koncentraci pozoruhodností, jako Černá Hora. O tom se přesvědčuje stále více Čechů, kteří před povalováním na pláži v režii turistického průmyslu dávají přednost putování a poznávání. I ti ale většinou navštěvují stále jedna a tatáž místa. Stalo se skoro cestovatelskou povinností vystoupat na vrcholy pohoří Durmitor, nakouknout do známé ledové jeskyně, shlédnout z vyhlídky do kaňonu řeky Tary, případně zaplatit nehorázně vysoký poplatek a splout tuto divukrásnou řeku na raftu. Pohodáři přejdou pohoří Bjelasica, obejdou si Biogradsko jezero, případně zabloudí na Komovi, naopak drsnější povahy se pokusí nezabloudit v hromadách rozlámaného vápence pohoří Prokletije. Zájemci o kulturní bohatství si nenechají ujít monastyr Morača, starobylý přístav Kotor chráněný nejjižnějším evropským fjordem, někteří z nich si zajedou ještě do bývalého hlavního města Cetinje, případně vystoupají na Jezerski vrch v posvátném pohoří Lovčen, aby navštívili mauzoleum sjednotitele Černé Hory, knížete Njegoše. Když přidám krásný kaňon řeky Mrtvice, který svojí hloubkou soutěží s kaňonem Tary, tak výčet navštěvovaných míst prakticky končí. Je to škoda. Černá Hora nabízí mnohem víc.
Jedním ze zajímavých míst, o kterých se moc neví, je kaňon říčky Cijevne. Troufám si říct, že tvrzení, že se jedná o nejmenší kaňon Černé Hory, není příliš nadnesené. Nějakou dobu se zde již připravuje vzhlášení přírodní rezervace. To ale nejspíš ještě chvíli potrvá. Cijevna pramení v Albánii na jižním předhůří pohoří Prokletije a po asi padesáti kilometrech se mezi osamělými kopečky vystupujícími z nížiny na severu Skadarského jezera vlévá do řeky Morači. V nížině mezi hlavním městem Podgoricou a městečkem Tuzi, v místech, kde ji přemosťuje silnice směřující k albánské hranici, je úsek toku, který dal Cijevne jméno. Dá se říct, že řeka tu teče jaksi na patra. V dobách jarního tání teče celým svým několik desítek metrů širokým korytem. Jak vody postupně opadávají, skrývá se její proud v malém kaňonu, který si řeka vyhloubila ve zdejším slepencovém podloží. Tento minikaňon se klikatí v délce několika málo kilometrů, je okolo deseti metrů hluboký, často se zužuje až na šířku okolo jednoho metru a místy se dokonce uzavírá stropem z obrovských balvanů. Vytváří tedy jakousi trubici, což se srbsky řekne cijev. V době, kdy je minikaňon zaplněný vodou, je říčka životu nebezpečná. Co do ní spadne, je proudem nemilosrdně rozdrceno o stěny. Jak s přicházejícím létem stoupá teplota a ubývá srážek, ztrácí se i voda z Cijevne, až se z ní stane neškodný potok mírumilovně protékající nepřístupným kaňonkem a lehce se čeřící v peřejkách zakončených malým vodopádkem, pod kterým je tůňka s placeným koupalištěm. Sluneční žár, při kterém zde teploty běžně přesahují hranici čtyřiceti stupňů ve stínu, celý kraj postupně vysuší a pak už říčka teče jen v několik metrů silných vrstvách oblázků pokrývajících dno a jen v kaňonu je možné najít několik metrů hluboké tůně průzračné osvěžující vody.
Když jsem byl u Cijevne poprvé, bylo to na konci prázdnin a řeka se skrývala v tůních kdesi v kaňonu. Počasí bylo celkem milosrdné a při polojasné obloze se teploty držely někde okolo přijatelné třicítky. Bylo zajímavé proplouvat na nafukovacím člunu zákruty kaňonu, ve kterém bylo slyšet jen šplouchání vody, a pozorovat drobné rybky, které v hejnech proplouvaly kolem nás. O dva roky později jsem ke Cijevne dovedl skupinu přátel, tentokrát na začátku července, kdy voda tekla i v peřejkách pod kaňonem. Rázem jsme se stali s našimi nafukovacími loděmi atrakcí pro částečně albánsky mluvící kluky z domků nedaleko řeky. Ti se poněkud podivili našemu nápadu projet si kus kaňonu, ale pak došli k závěru, že Češi jsou prostě divní a dál se věnovali skákání do vody v širší části koryta. Jak jsme zjistili, nejvražednější částí našeho plánu bylo vytipování splavného úseku a nalezení vhodného místa pro spuštění lodí na vodu. Kaňon je místy natolik úzký a zákruty natolik ostré, že Pálava prostě neprojede. Pohybovali jsme se ve sluncem rozpáleném vyschlém korytě se spotřebou asi tak litr vody na kilometr a hledali. Nakonec jsme našli nejen dvě vybělené želví kostřičky, ale i hledaná místa. Odvézt lodě autem kousek po cestě vedoucí podél řeky a spustit je na vodu pak už bylo jen otázkou rutiny a svezení kaňonem zakončené zhoupnutím na peřejkách pak bylo příjemnou odměnou.
Když se budete chtít na nejmenší černohorský kaňon podívat, vydejte se po silnici E742 vedoucí z Podgorice do Skadaru. Po té, co vyjedete z celkem odpudivých panelákových předměstí černohorského hlavního města a minete pár řídkých borových hájků, dojedete asi pět kilometrů za městem k mostu. Před ním odbočte doprava ke skupině domků. Zaparkovat se dá přímo před nimi (za mostem je vpravo jen odbočka k jakémusi značně rozlehlému oplocenému zemědělskému hospodářství s budkou hlídače). Silnička pak pokračuje dál a asi po kilometru vás přivede k placenému koupališti. K řece se dá dostat po skalkách přímo naproti domkům, za nízkého stavu vody se pak tudy dá dojít až k tůňkám ve spodní části kaňonu. Na hranu kaňonu se dá dostat přímo od mostu a pak je možno podél něj procházet prázdným velkým korytem. Místy se dá i sestoupit dolů k vodě.
