Valovi 6. část
Pokračujeme dále až na křižovatku s ulicí vedoucí na Westminster Bridge. Na ní se zastavíme a poslechneme si výklad k dvěma snad nejznámějším londýnským budovám, k Parlamentu a Westminsterskému opatství.
Parlament patří k nejreprezentativnějším budovám v Londýně. Jeho budovy se oficiálně nazývají The Palace of Westminster, čímž je zdůrazněno, že stojí na místě bývalého královského paláce. Předchůdcem Parlamentu byl skutečně Wetminsterský palác, stavěný od doby krále Edwarda (1003 – 1066) a v době vlády Viléma Dobyvatele a Williama Rufuse rozšířený. William Rufus nechal postavit i Westminster Hall. Při velkém požáru města r. 1512 byla stavba těžce poškozena, ale Westminster Hall, kaple sv. Štěpána a krypta požár přežily bez úhony. Až do r. 1529, kdy Jindřich VIII. dostal sousední Whitehall Palace jako dar, byl Westminster Palace královským sídlem. V roce 1547 se stal sídlem Parlamentu. Dolní sněmovna se nastěhovala do St. Stephen’s Chapel a Horní do sálu v jižní straně paláce. V roce 1605 chtěli katoličtí revolucionáři vyhodit budovu do vzduchu. Od té doby se zachovává tradice, že zaměstnanci v historických kostýmech před zahájením jednání parlamentu prohlížejí sklepní prostory, zda v nich není uložena bomba. Další zkázu přinesl objektu požár v roce 1834. Po něm objekt potřeboval nákladnou opravu. Té se ujal Sir Charles Barry, který v letech 1840 – 1888 vytvořil současný komplex budov. Přestavba byla provedena v módním novogotickém slohu, aby tvořila jakýsi protějšek k sousednímu Westminsterskému opatství. Sir Barry navrhl nejen fasádu a další zdobné prvky, ale celý komplex nechal ukončit na severu věží Big Ben a na jihu Viktoriinou věží. Big Ben je hodinová věž, jeden z nejznámějších symbolů Londýna. Big Ben je vlastně jméno zvonu (dostal ho po Siru Benjaminu Hallovi, který se zasloužil o jeho odlití), ale používá se pro celou věž, jejíž výška dosahuje 97,5 m. Ciferníky hodin jsou na každé ze čtyř stran a měří v průměru téměř 8 m. Zvuk zvonu Big Benu je známý téměř po celém světě, neboť ho používá britský rozhlas BBC jako zvukové znamení. Budovy byly těžce poškozeny německými nálety v období 2. světové války, ale v letech 1948 – 50 byly rekonstruovány do původního stavu. Celý komplex je také překrásně vybaven uvnitř a zajímavostí zajisté je, že veřejnost se může zúčastnit v určených hodinách zasedání Horní i Dolní sněmovny.
Neméně bohatou historii má i sousední Westminsterské opatství. Místo, na němž stojí tato nejvýznamnější církevní stavba Londýna, bylo osídleno již v římské době. Předpokládá se, že první kostel stál na místě dnešní katedrály už v 7. století a byl zasvěcen sv. Petrovi. Jeho zakladatelem byl údajně r. 616 první londýnský biskup Mellitus. Kostel byl zničen Dány a na jeho místě založil v r. 1065 král Edward Vyznavač kostel a určil ho za místo svého posledního odpočinku. Nový kostel se v roce 1066 stal také korunovačním kostelem anglických králů, a tím byla založena jeho sláva. Na místě normanského kostela dal počátkem 13. stol. král Jindřich III. postavit dnešní, francouzskou gotikou ovlivněnou stavbu. O její dokončení se však museli zasloužit i Jindřichovi následníci, protože stavba byla nad Jindřichovy síly. Chrám je dlouhý téměř 170 m (některé materiály uvádějí „pouze“ 156 m) a s výškou 34 m je nejvyšší gotickou kostelní lodí v Anglii. Na prohlídku chrámu, přilehlé křížové chodby i budovy kapitulního domu bohužel nemáme čas.
Spěcháme, abychom byli na smluveném místě přesně, aby na nás nemusel autobus čekat. Vydáme se cestičkami St. James’s parku, pozorujeme neuvěřitelné množství poloochočených čiperných veverek a na jezírku věnujeme pohled nejen přítomným labutím, ale mají zde i pelikány. To nás poněkud vyvede z míry. Kolem Buckinghamského paláce a Green parku se dostaneme k Hyde parku. Zastavíme se ještě u Wellingtonova monumentu a Wellingtonova muzea. Wellington Arch je triumfální oblouk postavený na paměť maršála Wellingtona v letech 1825 – 27 D. Burdenem. Na jeho vrcholu je umístěna kvadriga (starověký dvoukolový vůz se čtyřspřežím). Jezdecká socha vévody Wellingtona obklopená 4 vojáky z různých složek anglické armády je dílem Sira E. Boehma. Nedaleký Apsley House postavený v 18. století jako rezidence Wellingtonů je dnes muzeem. A to už je skutečně poslední z památek, které míjíme „po svých“. Zapadneme unaveni, ale přece jen šťastní do sedadel autobusu, abychom byli možná schopni ještě vnímat památky, které budeme míjet při jízdě „domů“.
Jakmile se autobus rozjede, hned na severovýchodním rohu Hyde Parku míjíme tzv. Marble Arch. Tento mohutný mramorový vítězný oblouk navrhl r. 1829 John Nash podle vzoru římského Konstantinova triumfálního oblouku jako hlavní bránu k Buckinghamskému paláci. Pak se ale zjistilo, že brána je příliš úzká, aby jí mohl projet královský kočár. Od roku 1851 tedy stojí na dnešním místě, na ostrově uprostřed kolem proudícího provozu. Toto místo se nazývalo Tyburn a na něm bylo od 12. stol. do r. 1793 popraviště. Sem přivedli z vězení nebo z Toweru delikventy, jejichž život skončil na šibenici, tzv. Tyburn Tree. Proti Marble Arch zahlédneme také plochu Speaker’s Corner. Zde může každý svobodně vyjádřit svůj názor.
Zase absolvujeme dlouhou jízdu londýnskými předměstími. Poznáváme, že Londýn není jen přepychové City, ale že to jsou také čtvrtě s „vybydlenými byty“, okna jsou rozbitá, omítka oprýskaná, některé byty jsou vyhořelé. Ve stejném nebo podobném stavu se nacházejí i některé obchody v přízemí těchto domů. A když se podíváme po lidech na ulici, rázem máme dojem, že jsme se snad ocitli na jiném kontinentě. Už věříme tvrzení, že Londýn se svým okolím má nejhustší osídlení barevných přistěhovalců v celém Spojeném království. Dnes je ve městě mnoho čtvrtí, ve kterých převládají určité skupiny obyvatelstva. Není to tedy jen Soho a Číňané. V Brixtonu v jižním Londýně žijí Jamajčané, v Notting Hillu přistěhovalci z Trinidadu, v East Endu se usadili Bengálci, v Southallu převládají Indové, bohatí Arabové upřednostňují Kensington. Spolu s úvahami o tom, jaké asi problémy všeho druhu toto pestré složení obyvatelstva přináší, dojedeme až do Greenwiche. Bohužel jen z dálky můžeme pozorovat park a v něm tušit observatoř s Greenwichským poledníkem, ale na vlastní oči už můžeme vidět greenwichskou pláň a nad ní se třepotat množství draků těch nejrůznějších tvarů. Jeden je mimořádně velký, má tvar přibližně matrace. A víte, co dokáže? Jak si jen tak poletuje, tahá po zemi svého majitele v blíže nepopsatelném vozítku.
Po sedmé hodině jsme ve „svých“ karavanech. Původně jsme se chtěli jít projít ještě k vodě, ale člověk míní a počasí plány mění. Zatím jsme dnes měli celý den pěkně a tak je nemyslitelné, aby alespoň večer nezapršelo. Ta chvíle přišla právě teď. Dáme se tedy do vaření večeře, po očku ale pozorujeme intenzitu deště. Co kdyby přece jen přestalo. Sníme polévku a – ono už skutečně neprší. A tak hurá k vodě. Ti nejotrlejší mají řeči o tom, že si zaplavou. U vody dost fouká, proto všichni zůstáváme raději jen při té procházce. Přehrabujeme se v oblázcích a zjišťujeme, že se mezi nimi dají najít i polodrahokamy, byť pochopitelně nekvalitní. I to je však úlovek na památku. Od vody nás vyžene až tma a nepříjemný chlad. V teple karavanu uvaříme hlavní jídlo, utřídíme dnešní „přehršel“ dojmů a věnujeme se ještě důkladné prohlídce karavanu samotného. Líbí se nám účelnost jeho zařízení poskytující přitom solidní pohodlí. Ve skříni je totiž ještě připraven kempingový nábytek (lehátka, křesílka, slunečník). Navíc v karavanu je zamontován hlásič plynu a je v něm dokonale zajištěné i větrání. V noci potom obsluha vymění plynové bomby a odveze odpad. Když všechno „prodiskutujeme“, zjistíme, že je už zase více než jedenáct a že bychom tedy měli jít spát.
Pondělní ráno je podmračené a mlhavé. Fouká studený vítr. Vstáváme brzy, rychle nasnídat, sbalit zase věci na celý den a už včera objevenou zkratkou mezi chatkami a karavany sbíháme na smluvené místo. Ostatní pochopitelně dodrží opět akademickou čtvrthodinku a tak místo o půl sedmé se odjíždí ve tři čtvrtě na sedm. Máme před sebou dlouhou cestu, téměř 300 km do města Ilkeston, kde je dohodnuta exkurze v závodě na pletené výrobky.
Londýn objíždíme po okruhu a obdivujeme dlouhý zavěšený most. Než se na něj stačíme „vynadívat“, mizíme v tunelu. Přemýšlíme, co to asi podjíždíme. Že by Temži? Snad. Provoz začíná nepříjemně houstnout a tak i my stále brzdíme a zase rozjíždíme, abychom za pár vteřin znovu brzdili. Hustý provoz je až do blízkosti města Lutonu, pak se situace přece jen zlepší. Dlouhou chvíli při popojíždění si krátíme sledováním okolních aut. Zajímá nás, jakým značkám dávají Angličané přednost. Nejčastěji nás míjejí automobily značky Vauxhall. Vauxhall Corsa, Vauxhall Astra, Vauxhall Vectra, Vauxhall Omega apod. Ale to nám něco připomíná. No ano. My přece známe Opel Corsa, Opel Astra. Takže Opel jen pod jiným jménem – z jakých asi důvodů – zvítězil na britském trhu. Továrnu Vauxhall potom míjíme za Lutonem. Z ostatních aut se často setkáváme s Fordy. I to je pochopitelné, továrna Ford je v Dagenhamu. Z typů Forda je zde asi také jako v Evropě módní Ford Mondeo. Ve větší míře tu jezdí ještě vozy BMW a Peugeot, ostatní vozy evropské i mimoevropské provenience jsou k vidění jen málo. Na silnicích ale samozřejmě nechybí všechny možné druhy typicky anglických Rowerů.
Dálnice je jednotvárná, stejně tak jednotvárná je i okolní krajina. pozornost vzbudí snad jen všude se pasoucí krávy, zámeček svítící do dálky svou bělostí i vyhořelé sídlo, které možná bylo také zámkem. Průvodce nás také upozorní, že tam v dálce vidíme Sherwoodský les Robina Hooda i věžičku hradu, na němž se odehrává Scottův román Ivanhoe. Míjíme velká města Luton, Northampton a Leicester, u města Nottingham uhýbáme do Ilkestonu. V továrně nás očekávají o půl jedenácté, máme trochu zpoždění. Na vrátnici nám řeknou, že jsme již očekáváni.
Rozdělíme se do tří skupin a s překladateli procházíme továrnu. Jmenuje se Charnos a soustředí se na pletené výrobky různého druhu. Průvodce nás seznámí s historií závodu, ukáže nám fotografie jeho zakladatelů a krátce pohovoří i o vyráběném sortimentu. Pak projdeme celou výrobou. Pletené výrobky zde vyrábějí jak na starých strojích – na nich si nemohou dovolit vzorování – tak i na moderních strojích řízených počítačem, které už umí leccos. Z výrobků uvidíme jak tradiční, pro nás až příliš konzervativní a jednoduché svetry a vesty, tak i výrobky s plastickými vzory či geometrickým vzorováním. Něco se nám líbí, něco ne, ale to je věc nejen vkusu, ale určitě i národních zvyklostí. Vše se zde vyrábí z kvalitní vlny, průvodce nás upozorňuje, že jejich výrobky patří mezi ty skutečně dobré, jejichž cena na trhu se pohybuje od 25 liber nahoru.
Po prohlídce jsme uvedeni do jídelny a pohoštěni kávou a sušenkami. Zároveň máme možnost zeptat se na vše, co by nás ještě zajímalo. „Padne“ několik dotazů, zároveň stíháme sledovat i dění v jídelně. Je něco po poledni a lidé přicházejí na občerstvení. Je pravdou, že Angličané neznají většinou oběd v naší podobě, ale i tak se trochu divíme nad tím, co vidíme. Jedna ze zaměstnankyň si koupí něco k pití, sedne si ke stolu a klidně rozbalí jídlo přinesené z domu, druhý zákazník si koupí zeleninový salát, třetí jakousi obloženou housku a k tomu připíjí nápoj z termosky atd., atd. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Na dvoře si také všimneme přepychových aut Vauxhall, která jsou k dispozici vedení podniku.
Návrat do Londýna je už rychlejší než jízda do Ilkestonu. Na večer máme naplánovanou noční projížďku městem a tak teď budeme mít až do tři čtvrtě na deset volno. Nechť ho každý zužitkuje tak, jak uzná za vhodné. Parkujeme opět u Hyde parku a sem se máme také vrátit. Někdo se vydává ochutnat speciality do některé z restaurací ve čtvrti Soho, jiní chodí po městě a prohlížejí obchody a zboží v nich, jsou i takoví, kteří se vydají do parlamentu a ve svém snažení jsou úspěšní. My patříme mezi ty, jež se vydají na průzkum ulic. Ale nejen to. Snažíme se také ulovit ještě nějaké fotografické záběry. Tu typická poštovní schránka, tam červená telefonní budka, samozřejmě nesmí chybět klasický poschoďový autobus „double-decker“ a londýnské taxíky. Přímo módní přehlídku „double-deckerů“ nám nabídne rušná třída Oxford Street, zatímco taxíky sledujeme spíše v okolních ulicích a uličkách, do nichž zabloudíme. Londýnské taxíky už nejsou jenom černé, i když ty ještě stále převládají. Ve výzdobě taxíků se skutečně fantazii meze nekladou. Své služby nabízí taxík napůl černý a napůl žlutý, kdo má rád sladké, zajisté se sveze zeleným taxíkem s namalovanou tyčinkou snickers v maxi velikosti atd. atd. My se však i nadále spoléháme na své nohy. Projdeme ještě několika uličkami, posedíme a povečeříme v parku s památníkem prezidentovi Rooseveltovi. Pak se vydáme zpět k autobusu.
Ač se nám doba do tři čtvrtě na deset zdála příliš dlouhá na „soukromé“ chození, téměř všichni jsme ji plně využili. Pomalu se rozsvěcují neony, město se odívá do nočního hávu. V deset hodin vyjíždíme a je skutečně na co se dívat. Přestože jedeme nám už známými místy, často je při nočním osvětlení ani nepoznáme. Nasvíceny jsou nejen významné budovy jako Parlament, Westminsterské opatství či Tower Bridge, ale zvláštní kouzlo získávají osvětlením i budovy, které nám ve dne připadaly až příliš fádní. Prostě město se tou noční hrou barev celé proměnilo. Občas se snažíme něco i vyfotografovat, ale to je možné jen ve chvíli, když zastavíme na červené. A těchto příležitostí je bohužel velmi málo.
„Domů“ se vracíme něco málo po půlnoci. Cestou pozorujeme krásně svítící dělící pruhy na silnicích. Jsou do nich vlepeny jakési kapky s dvěma odrazovými skly a ty v noci přesně označují střed vozovky. Dobrým vodítkem jsou také svítící bójky označující objezdové ostrůvky. Bójky jsou z umělé hmoty a tak pokud dojde ke střetu auta s takovouto bójkou, autu se nic nestane. Po návratu na ubytování se nám ani nechce spát, ještě vaříme a pochopitelně také balíme. Vždyť zítra bohužel toto krásné místo opouštíme. Spát jdeme o půl druhé. Nic se neděje, ráno si můžeme přispat, protože odjezd je ohlášen až na půl devátou. Takže krásnou dobrou noc.
