Krujë

    0
    163

    Na naší balkánské pouti, nás dnes čeká přesun do další země, a
    sice do Albánie. Je již odpoledne, když vyjíždíme z města Ohrid a po
    silnici kopírující severní břeh stejnojmenného jezera, míříme
    k hranici mezi Makedonií a Albánií. Zhruba po půlhodině jízdy, pak
    přijíždíme k hraničnímu přechodu Kjafasan – Qaf thane a
    zařazujeme se do dlouhé řady vozidel. Během naší cesty si již začínáme
    zvykat na fronty na hranicích a tak trpělivě čekáme, než po zdlouhavém
    popojíždění, staneme před budovou na makedonské straně přechodu. Po
    hromadné kontrole pasů a poté, co další plechovky piva a bankovky změní
    majitele, se přemísťujeme na albánskou stranu přechodu, kde se vše
    opakuje. Opouštíme další z hraničních přechodů a my, už se ani
    nepozastavujeme nad tím, že jsme na něm strávili téměř dvě hodiny.


    Cesta do Tirany

    Krátce za přechodem, prochází silnice městem Prrenjas a směřuje do
    údolí řeky Shkumbini. Nepříliš kvalitní asfaltka, poté na dlouhé
    kilometry kopíruje tok řeky, která velikým obloukem obtéká kolem pohoří
    Mount Shpat. To se rozkládá v centrální části Albánie a jeho
    nejvyšší vrchol, přesahuje výšku dvatisícetřista metrů. Aby nám
    průvodce zpestřil zdlouhavou cestu hornatou krajinou, servíruje nám již
    obligátní kalíšek domácí pálenky a také nám pouští DVD s filmem
    významného balkánského režiséra Emira Kusturici, s názvem
    Underground. Tento film, jehož děj se odehrává v Bělehradě za druhé
    světové války a který byl vyznamenán na festivalu v Cannes, nás však
    mnoho nenadchl. Během sledování filmu, přijíždíme do města Elbasan, za
    kterým najíždíme na dálnici, směřující do Tirany. Během cesty, si
    cestující ze zadní části autobusu, opakovaně stěžují na nedostatečnou
    funkci klimatizace. Vzhledem k tomu, že ke stejné poruše došlo již
    v Makedonii a během zastávky ve Skopje se jí nepodařilo opravit,
    objednává teď průvodce s pomocí mobilního telefonu, u jedné
    albánské cestovní kanceláře náhradní autobus.


    Okružní jízda

    Do Tirany přijíždíme od jihovýchodu a podnikáme okružní jízdu
    centrem města. Nejprve kolem budovy Národního divadla a hotelu Internacional
    vjíždíme na Skanderbegovo náměstí, v jehož středu stojí jezdecká
    socha tohoto národního hrdiny. Poté projíždíme kolem Národního
    historického muzea, od kterého můžeme pozorovat mešitu Et Hem Bey, věž
    Clock Tower, dále dominantu celého středu města, osmdesátpět metrů
    vysokou budovu TID Tower a na opačné straně náměstí, zhruba stejně
    vysoký nedokončený věžák. Opouštíme centrální náměstí a po bulváru
    Ibrahim Rugova, směřujeme na náměstí Matky Terezy. Zde postupně míjíme
    univerzitní areál, Archeologické muzeum a Kongresový palác. Poté
    zamíříme na nábřeží říčky Lana, kde můžeme „obdivovat“ betonovou
    pyramidu, která byla postavena jako mauzoleum Envera Hodži, někdejšího
    albánského vůdce. Okružní jízda pokračuje. Nyní projíždíme čtvrtí,
    v níž sídlí několik velvyslanectví a poté, se vracíme na pravý
    břeh říčky Lana. Autobus přejede most a za ním odbočuje doleva na bulvár
    Gjergje Fishta. V ten moment nás začne zprava předjíždět osobní
    vůz. Jeho řidič posléze udělá myšku, aby se před nás dostal a přitom,
    nešetrně zavadí o náš autobus. Ozve se rána, obě vozidla posléze
    zastaví u chodníku a řidiči si jdou vysvětlovat, kdo nehodu zavinil.
    My vystupujeme také a využíváme nucenou přestávku k prohlídce
    okolí. Když vidíme, že řidiči telefonem přivolávají policii, svorně si
    říkáme, že další dnešní program je asi ztracen, neboť vyšetřování
    nehody, bude jistě trvat dlouho. Situace, se však naštěstí vyvinula zcela
    jinak. Těsně za osobním autem, jehož řidič nehodu zavinil, jel totiž
    policejní motocykl a policista za jeho řídítky vše viděl. Poté zastavil
    u dohadující se dvojice a dal řidiči osobáku pokutu. Vše je tak
    během čtvrt hodinky vyřešeno a my můžeme pokračovat v jízdě. Nyní
    projíždíme po nábřeží podél říčky Lana, jejíž kalná voda, spíše
    připomíná kanalizační stoku. Maně si vzpomínáme na návštěvu Tirany
    před dvěma lety a vidíme, že kvalita vody v říčce, se za tu dobu
    nijak nezlepšila. Následně odbočujeme z nábřeží a dostáváme se
    k bulváru Dritan Hoxha, po kterém posléze opouštíme město.


    Krujë

    Jen co mineme letiště Matky Terezy, přijedeme do města Fushë-Krujë, za
    kterým začíná silnice stoupat. Četné serpentiny, nás poté přivádí do
    městečka Krujë, ležícího v nadmořské výšce šestset metrů.
    Město, které je rodištěm albánského národního hrdiny Skanderbega, se
    rozkládá na úpatí horského hřebenu a jeho uličky šplhají vysoko po jeho
    úbočí. Autobus posléze zaparkuje na okraji města a my se vydáváme na
    procházku. Naším cílem jsou pozůstatky hradu, jehož zachovalá kamenná
    věž, se tyčí na skalním ostrohu nad městem. Cestou míjíme dva velké
    hotely a také řadu obchodů a restaurací. Před jednou z nich, pak
    spatříme oslíka, který cupitá po ulici. Ušaté zvíře je obloženo
    nákladem jakýchsi zelených rostlin, takže jeho tělo není téměř vidět a
    celé to vypadá, jakoby se ona zelená kupka sama pohybovala. Poté
    přicházíme k proslulému orientálnímu bazaru, za nímž se tyčí
    minaret Bazarové mešity. Nyní zvolna procházíme uličkou vydlážděnou
    kamennými valouny, která je lemována stylovými dřevěnými objekty,
    v nichž se nachází řady obchůdků, nabízejících širokou škálu
    originálních rukodělných výrobků. Klopýtáme po nerovné kluzké dlažbě
    a míjíme při tom řady vystavených krajek, bohatě vyšívaných halenek a
    košil, pestrobarevných koberců a přehozů, výrobků z keramiky, ze
    dřeva, z proutí a také množství nádob, vytepaných z mosazného
    plechu.


    Pevnost

    Poté co dojdeme na konec tržiště, začínáme stoupat po strmém
    chodníku k věži hradu Krujë, která jakoby vyrůstala ze strmé skály
    nad našimi hlavami. Během namáhavé chůze míjíme Skanderbegovo muzeum a
    nakonec vystoupáme na kopec k hradu, ve kterém Skanderbeg odrážel
    opakované útoky Osmanů. Přestože je již podvečer, slunce stále pěkně
    hřeje a tak, když dojdeme k věži, jsme celí splavení a žízniví.
    Když se pochvíli mezi kamennými troskami objeví mladík v bílé
    košili a zve nás na chladný drink, připadá nám jako zjevení. Zprvu si
    myslíme, že si snad z nás dělá legraci, neboť v okolí nevidíme
    nic jiného, nežli kamenné rozvaliny. Stačí však projít otvorem
    v masivní hradní zdi a před námi se objeví zahrada a nad vchodem do
    ní, pak nápis restaurace. Za chvíli již sedíme u stolu
    v zahradní restauraci a objednáváme si pivo. Poté sledujeme mladíka,
    jak odchází k výčepnímu pultu, tam vyndá z mrazicího boxu
    namražené sklenice a načepuje do nich pivo. Poté popíjíme chladný drink a
    pozorujeme západ slunce, které se sklání k horám na obzoru a jehož
    poslední paprsky, dávají celému městu, oranžově červený nádech. Touto
    romantickou scenérií, se končí naše procházka po městě Krujë, avšak
    dnešní program pro nás ještě nekončí. Máme totiž před sebou ještě
    přesun do města Shëngjinu, které leží na severu země. Když
    přijíždíme do tohoto přímořského letoviska, je již pozdě večer. Po
    ubytování v pěkném hotelu, si ještě pochutnáváme na rybě,
    servírované na terase pod širým nebem a zapíjíme jí místním
    „černým“ vínem. Na závěr večera, si ještě dopřáváme
    osvěžující koupel v hotelovém bazénu, při které vstřebáváme
    únavu z namáhavého přejezdu, který jsme dnes absolvovali.