Bylo vždy zajímavé toulat se malebnou, romantickou Šumavou. Ať už to bylo za mých mladých let, kdy jsem se svými rodiči často zajížděl do toho nádherného koutu naší zemičky, či v letech pozdějších, když zmizely drátěné zátarasy, hraniční pásmo a nesmyslná omezení. Vždy tu člověk našel něco zajímavého, krásného.
Na toulkách Šumavou
Když se dnes potuluji Šumavou, stále častěji si uvědomuji, jak člověk rychle přivykl svobodě. Jak přivykl faktu, že může svobodně překročit bavorskou či rakouskou hranici a neméně snadno se zase vrátit – fakt, který byl ještě před nějakými 20 lety nemyslitelný. Je zajímavé, jak přirozeně a snadno se člověk sžívá s faktem nově nabyté svobody a jak s ještě větší lehkostí zapomínáme na časy minulé. I proto se při svých toulkách Šumavou dívám kolem sebe a hledám připomínky minulosti. Ne snad z nostalgie, ale z prosté zvědavosti, z pouhého zájmu nahlédnout do časů, kdy bavorská hranice byla ostře střeženou zónou, do které se dalo proniknout jen pod bedlivým dozorem pohraničníků a kdy se každý, kdo se byť jen přiblížil hraničnímu pásmu, dostal do hledáčku policie, pohraničníků nebo jejich pomocníků z řad obyvatel.
Stopy minulosti
Ještě dnes tady může člověk najít dost připomínek na tu absurdní dobu. Nechce se mi však odsuzovat všechny ty, kteří zde žili trvale nebo tu trávili 2 roky svého vojenského života. Prostě na vojnu museli a přiděleni byli právě sem. Taková byla doba! Samozřejmě se tu našlo, především mezi důstojníky z povolání, dost „kovaných“ soudruhů. Přesto vím z vyprávění některých Šumaváků o rotách, které opravdu držely pohromadě, a kde se i v rámci tehdejších pokřivených vztahů dalo mluvit o opravdovém, chlapském kamarádství. Je logické, že tomu tak bylo především na odlehlých pohraničních rotách, které v zimním období zapadaly metry sněhu, a obyčejné zásobování potravinami se rázem stalo velkým problémem. Jen namátkou jmenujme třeba roty na Javoří pile, Polomu, Plešném jezeře, Březníku, Pramenech Vltavy, Knížecích Pláních, Žďárku, Novém Údolí, … Jen těžko si můžeme představit tu dřinu, kterou si vyžadovalo jak zajištění každodenního chodu útvaru, tak i samozřejmě nepřetržité zajišťované kontrolní činnosti na hranicích.
Když dnes člověk putuje Šumavou a zavítá do míst, kde v drsných podmínkách Šumavy sloužili lidé, mísí se v jeho mysli často protichůdné myšlenky. Na jednu stranu je to odpor k nesmyslnému politickému řádu, na druhou stranu obdiv k lidem, kteří za dlouhých zim, za podzimních vytrvalých dešťů vyráželi na dlouhé hodiny střežit státní hranici. Snad jen namátkou pár zastavení na místech, která byla ještě před pár lety obyčejnému smrtelníkovi zapovězena.
Po stopách pohraničních rot
Velmi krásnou polohu měla pohraniční rota, sídlící u Černého jezera. Její budovy by podle posledních zpráv měly být již zlikvidovány, ale pokud budete z hráze Černého jezera sledovat asfaltovou silničku, jež Vás po přibližně po 300 metrech dovede k bývalému vojenskému objektu, ještě tu naleznete místo, kde bývalá pohraniční rota sídlila. Po roce 1989 přešel celý objekt do vlastnictví NP Šumava, ale dalšího využití se již nedočkal. Co však snad ještě dosud stojí, je budova původní roty, která se tak trochu schovává v lese na pravém břehu jezera, vzdálena jen pár desítek metrů od vodní hladiny.
Jedním z mála míst, které nebyly po roce 1989 opuštěny, je (nebo lépe řečeno bývalo) sídlo bývalé pohraniční roty v Borových Ladách nedaleko Kvildy. Sloužilo jako sídlo Cizinecké policie, odkud vyrážely i nadále hlídky na pravidelné kontroly. Po roce 1989 už ale ve zcela jiné atmosféře. K jejím úkolům patřilo nejen střežení hranic, ale třeba i hledání zbloudilých turistů. Není to však jediný objekt, který zůstal zachován a nadále slouží svému účelu. V bývalých hraničářských objektech dnes sídlí Cizinecká policie například na Debrníku u Železné Rudy, v Českých Žlebech, v obci Prášily.
Jako mlčenlivé memento působí areál bývalého pohraničního praporu na Kvildě. Budovy i celý areál chátrá, zatímco se stále dokola vedou spory o způsobu jeho využití. Kolik už jen diskusí a sporů zavládlo kolem této problematiky. Od skromných plánů, uvažujících o vybudování malého muzea Šumavy, se došlo až k těm megalomanským, počítajícím se vznikem muzea „železné opony“ a s instalací obřích balistických raket z arzenálu americké a ruské armády. Nic z toho nebylo realizováno a dodnes v centru Kvildy zvolna chátrají objekty, připomínající neveselou minulost těchto míst.
Pohledy do minulosti
Podstatně lépe dopadla budova stojící na jednom z nejnádhernějších míst Šumavy – v údolí Březníku. Tady, takřka na dohled bavorské hranice, s nádherným výhledem na vrch Luzný, stojí budova bývalé hájovny, která jediná připomíná existenci bývalé osady Březník (Pürstling). I ta byla v poválečných letech využívána jako sídlo pohraničníků. Nu, jediné co bylo možné těm chlapům závidět, byla nádherná, neporušená příroda všude okolo. To bylo ale asi tak jediné. Do civilizace daleko, dvaceti i třicetistupňové mrazy a metry sněhu v zimě, podzimní lijáky, letní bouře… Asi si oddychli, když jejich základna v rámci redislokace byla přesunuta přeci jen hlouběji do vnitrozemí. Dnes ve zrekonstruovaném objektu najdete informační středisko a terénní pracoviště správy NP Šumava.
Lepších časů se dožila i Klostermannova chata na Modravě, v jejíž prostorách pohraničníci také několik let sídlili. Soukromý vlastník v ní před několika lety provedl kompletní rekonstrukci a objekt teď nabízí ubytování těm movitějším návštěvníkům Šumavy. K vidění už naštěstí není dost obludná, železobetonová konstrukce budovy pohraniční roty, do které se vojáci přestěhovali z již zmiňované turistické chaty. Po roce 1989 zůstala nedostavěná třípatrová budova stát na svém místě jako problematická ekologická zátěž. A tak jako dar z nebes přišla nabídka podnikatele Bakaly na odkoupení tohoto objektu, a jeho přestavbu na soukromý rekreační objekt.
Z dochovaných objektů je třeba zmínit i Poledník, kde z bývalé vojenské radarové stanice zůstala zachována pouze původní odposlouchávací věž. Té se v roce 1998 dostalo pečlivé rekonstrukce a dnes spolu s vybudovaným zázemím a bufetem nabízí turistům nádherné výhledy nejen na podstatnou část Šumavy a Bavorského Lesa, ale za příznivého počasí i na Brdy, či dokonce alpský masív. Vše ostatní bylo srovnáno se zemí, zmizely betonové ohrady i ostnaté dráty a místo bylo navráceno přírodě.
Poslední zprávy hovoří i o tom, že srovnány se zemí byly i objekty v areálu bývalé jednotky protivzdušné obrany na Zhůří. Tady, nad údolím Vydry, na planině s nádherným výhledem na šumavské vrcholky, dlouhou dobu stálo a chátralo hned několik vojenských objektů. Když jsme tudy každoročně projížděli na běžkách, bylo dobře patrné, jak rychle zde zub času hlodal.
Vzpomínky, které odvál čas
Na Šumavě je však spousta míst, kde zmizely veškeré stopy po vojenské přítomnosti. Jako první byly samozřejmě zlikvidovány drátěné zátarasy a hlídkové věže, na jejichž existenci dnes už upozorňují již jen postupně zarůstající lesní průseky. Stopy po nich jsou dobře patrné pod Holubí Skálou, cestou z Kvildy na Bučinu nebo Prameny Vltavy, na trase z Tříjezerní Slatě k Javoří Pile, z již zmiňované Javoří Pily k Prášilům nebo u Černého jezera.
Srovnány se zemí byly objekty pohraničních rot na Knížecích Pláních, Žďárku, v Novém Údolí. Už jen holou pláň najdete u Plešného jezera, kde stála od roku 1911 Lucemburská chata, v letech padesátých přeměněná na ubikace pohraničníků. Bývalá Pešlova chata na Bučině při cestě z Kvildy do Finsterau, se dočkala svého znovuvzkříšení v podobě zrekonstruovaného pensionu, a jen pamětníci vědí, že i ona několik let sloužila pohraničníkům a zároveň i jako rušička vysílání Svobodné Evropy. Jen asfaltová cesta a kus rovné plochy připomíná existenci roty na Polomu, pár kilometrů od Železné Rudy. Zmizela pozorovatelna nad Kvildou a po lesních silničkách se už k signální stěně neřítí ani „gazíky“ s „poplachovkou“. Dochovaly se objekty v prostoru roty na úpatí Svarohu západně od Železné Rudy. Většinu z nich už zub času notně ohlodal, ale část slouží jako skautská turistická základna. Prakticky beze stopy zmizel objekt PS na březích jezera Laka a jen betonové základy a jednu dochovanou budovu naleznete z areálu pod Poledníkem.
Již dávno příroda zahladila stopy po rotě na Knížecích Pláních, která se v roce 1984 přestěhovala do nového objektu v Borových Ladách. S přibývajícími léty a oteplováním vztahů mezi Východem a Západem, došlo i k přeskupování pohraničních vojsk na Šumavě. Vznikly nové vojenské objekty v Nové Peci, Stožci, Strážném, do kterých se přestěhovali pohraničníci z tak odlehlých rot, jako byla například ta na Třístoličníku (rok 1951), Stoce nedaleko Plešného jezera nebo u Roklanské nádrže v srdci Modravských slatí. Snad by se daly tehdejším pohraničníkům závidět procházky nádhernou šumavskou přírodou a výhledy, které jiným zůstaly upřeny. Ale třeba na již zmiňované Stoce byl celý úsek pokryt nekonečnými lesy a z roty samotné se otevíral jediný výhled – vzhůru na nebe.
Vzpomenout a nezapomenout
Opona času jakoby milosrdně zatahovala oponu za tímto nevydařeným obdobím našich dějin. Za obdobím, kdy šumavské lesy nepatřily svobodymilovným turistům, ale bohužel fungovaly jako předmět nesmyslného ideologického boje. Až budete procházet šumavské končiny, vzpomeňte na fakt, že tomu tak nebylo vždy a važte si o to více dnešního stavu, kdy hranice jako kdyby přestala existovat a otevřela celou Šumavu opravdu pro všechny.
Bylo vždy zajímavé toulat se malebnou, romantickou Šumavou. Ať už to bylo za mých mladých let, kdy jsem se svými rodiči často zajížděl do toho nádherného koutu naší zemičky, či v letech pozdějších, když zmizely drátěné zátarasy, hraniční pásmo a nesmyslná omezení. Vždy tu člověk našel něco zajímavého, krásného.
Na toulkách Šumavou
Když se dnes potuluji Šumavou, stále častěji si uvědomuji, jak člověk rychle přivykl svobodě. Jak přivykl faktu, že může svobodně překročit bavorskou či rakouskou hranici a neméně snadno se zase vrátit – fakt, který byl ještě před nějakými 20 lety nemyslitelný. Je zajímavé, jak přirozeně a snadno se člověk sžívá s faktem nově nabyté svobody a jak s ještě větší lehkostí zapomínáme na časy minulé. I proto se při svých toulkách Šumavou dívám kolem sebe a hledám připomínky minulosti. Ne snad z nostalgie, ale z prosté zvědavosti, z pouhého zájmu nahlédnout do časů, kdy bavorská hranice byla ostře střeženou zónou, do které se dalo proniknout jen pod bedlivým dozorem pohraničníků a kdy se každý, kdo se byť jen přiblížil hraničnímu pásmu, dostal do hledáčku policie, pohraničníků nebo jejich pomocníků z řad obyvatel.
Stopy minulosti
Ještě dnes tady může člověk najít dost připomínek na tu absurdní dobu. Nechce se mi však odsuzovat všechny ty, kteří zde žili trvale nebo tu trávili 2 roky svého vojenského života. Prostě na vojnu museli a přiděleni byli právě sem. Taková byla doba! Samozřejmě se tu našlo, především mezi důstojníky z povolání, dost „kovaných“ soudruhů. Přesto vím z vyprávění některých Šumaváků o rotách, které opravdu držely pohromadě, a kde se i v rámci tehdejších pokřivených vztahů dalo mluvit o opravdovém, chlapském kamarádství. Je logické, že tomu tak bylo především na odlehlých pohraničních rotách, které v zimním období zapadaly metry sněhu, a obyčejné zásobování potravinami se rázem stalo velkým problémem. Jen namátkou jmenujme třeba roty na Javoří pile, Polomu, Plešném jezeře, Březníku, Pramenech Vltavy, Knížecích Pláních, Žďárku, Novém Údolí, … Jen těžko si můžeme představit tu dřinu, kterou si vyžadovalo jak zajištění každodenního chodu útvaru, tak i samozřejmě nepřetržité zajišťované kontrolní činnosti na hranicích.
Když dnes člověk putuje Šumavou a zavítá do míst, kde v drsných podmínkách Šumavy sloužili lidé, mísí se v jeho mysli často protichůdné myšlenky. Na jednu stranu je to odpor k nesmyslnému politickému řádu, na druhou stranu obdiv k lidem, kteří za dlouhých zim, za podzimních vytrvalých dešťů vyráželi na dlouhé hodiny střežit státní hranici. Snad jen namátkou pár zastavení na místech, která byla ještě před pár lety obyčejnému smrtelníkovi zapovězena.
Po stopách pohraničních rot
Velmi krásnou polohu měla pohraniční rota, sídlící u Černého jezera. Její budovy by podle posledních zpráv měly být již zlikvidovány, ale pokud budete z hráze Černého jezera sledovat asfaltovou silničku, jež Vás po přibližně po 300 metrech dovede k bývalému vojenskému objektu, ještě tu naleznete místo, kde bývalá pohraniční rota sídlila. Po roce 1989 přešel celý objekt do vlastnictví NP Šumava, ale dalšího využití se již nedočkal. Co však snad ještě dosud stojí, je budova původní roty, která se tak trochu schovává v lese na pravém břehu jezera, vzdálena jen pár desítek metrů od vodní hladiny.
Jedním z mála míst, které nebyly po roce 1989 opuštěny, je (nebo lépe řečeno bývalo) sídlo bývalé pohraniční roty v Borových Ladách nedaleko Kvildy. Sloužilo jako sídlo Cizinecké policie, odkud vyrážely i nadále hlídky na pravidelné kontroly. Po roce 1989 už ale ve zcela jiné atmosféře. K jejím úkolům patřilo nejen střežení hranic, ale třeba i hledání zbloudilých turistů. Není to však jediný objekt, který zůstal zachován a nadále slouží svému účelu. V bývalých hraničářských objektech dnes sídlí Cizinecká policie například na Debrníku u Železné Rudy, v Českých Žlebech, v obci Prášily.
Jako mlčenlivé memento působí areál bývalého pohraničního praporu na Kvildě. Budovy i celý areál chátrá, zatímco se stále dokola vedou spory o způsobu jeho využití. Kolik už jen diskusí a sporů zavládlo kolem této problematiky. Od skromných plánů, uvažujících o vybudování malého muzea Šumavy, se došlo až k těm megalomanským, počítajícím se vznikem muzea „železné opony“ a s instalací obřích balistických raket z arzenálu americké a ruské armády. Nic z toho nebylo realizováno a dodnes v centru Kvildy zvolna chátrají objekty, připomínající neveselou minulost těchto míst.
Pohledy do minulosti
Podstatně lépe dopadla budova stojící na jednom z nejnádhernějších míst Šumavy – v údolí Březníku. Tady, takřka na dohled bavorské hranice, s nádherným výhledem na vrch Luzný, stojí budova bývalé hájovny, která jediná připomíná existenci bývalé osady Březník (Pürstling). I ta byla v poválečných letech využívána jako sídlo pohraničníků. Nu, jediné co bylo možné těm chlapům závidět, byla nádherná, neporušená příroda všude okolo. To bylo ale asi tak jediné. Do civilizace daleko, dvaceti i třicetistupňové mrazy a metry sněhu v zimě, podzimní lijáky, letní bouře… Asi si oddychli, když jejich základna v rámci redislokace byla přesunuta přeci jen hlouběji do vnitrozemí. Dnes ve zrekonstruovaném objektu najdete informační středisko a terénní pracoviště správy NP Šumava.
Lepších časů se dožila i Klostermannova chata na Modravě, v jejíž prostorách pohraničníci také několik let sídlili. Soukromý vlastník v ní před několika lety provedl kompletní rekonstrukci a objekt teď nabízí ubytování těm movitějším návštěvníkům Šumavy. K vidění už naštěstí není dost obludná, železobetonová konstrukce budovy pohraniční roty, do které se vojáci přestěhovali z již zmiňované turistické chaty. Po roce 1989 zůstala nedostavěná třípatrová budova stát na svém místě jako problematická ekologická zátěž. A tak jako dar z nebes přišla nabídka podnikatele Bakaly na odkoupení tohoto objektu, a jeho přestavbu na soukromý rekreační objekt.
Z dochovaných objektů je třeba zmínit i Poledník, kde z bývalé vojenské radarové stanice zůstala zachována pouze původní odposlouchávací věž. Té se v roce 1998 dostalo pečlivé rekonstrukce a dnes spolu s vybudovaným zázemím a bufetem nabízí turistům nádherné výhledy nejen na podstatnou část Šumavy a Bavorského Lesa, ale za příznivého počasí i na Brdy, či dokonce alpský masív. Vše ostatní bylo srovnáno se zemí, zmizely betonové ohrady i ostnaté dráty a místo bylo navráceno přírodě.
Poslední zprávy hovoří i o tom, že srovnány se zemí byly i objekty v areálu bývalé jednotky protivzdušné obrany na Zhůří. Tady, nad údolím Vydry, na planině s nádherným výhledem na šumavské vrcholky, dlouhou dobu stálo a chátralo hned několik vojenských objektů. Když jsme tudy každoročně projížděli na běžkách, bylo dobře patrné, jak rychle zde zub času hlodal.
Vzpomínky, které odvál čas
Na Šumavě je však spousta míst, kde zmizely veškeré stopy po vojenské přítomnosti. Jako první byly samozřejmě zlikvidovány drátěné zátarasy a hlídkové věže, na jejichž existenci dnes už upozorňují již jen postupně zarůstající lesní průseky. Stopy po nich jsou dobře patrné pod Holubí Skálou, cestou z Kvildy na Bučinu nebo Prameny Vltavy, na trase z Tříjezerní Slatě k Javoří Pile, z již zmiňované Javoří Pily k Prášilům nebo u Černého jezera.
Srovnány se zemí byly objekty pohraničních rot na Knížecích Pláních, Žďárku, v Novém Údolí. Už jen holou pláň najdete u Plešného jezera, kde stála od roku 1911 Lucemburská chata, v letech padesátých přeměněná na ubikace pohraničníků. Bývalá Pešlova chata na Bučině při cestě z Kvildy do Finsterau, se dočkala svého znovuvzkříšení v podobě zrekonstruovaného pensionu, a jen pamětníci vědí, že i ona několik let sloužila pohraničníkům a zároveň i jako rušička vysílání Svobodné Evropy. Jen asfaltová cesta a kus rovné plochy připomíná existenci roty na Polomu, pár kilometrů od Železné Rudy. Zmizela pozorovatelna nad Kvildou a po lesních silničkách se už k signální stěně neřítí ani „gazíky“ s „poplachovkou“. Dochovaly se objekty v prostoru roty na úpatí Svarohu západně od Železné Rudy. Většinu z nich už zub času notně ohlodal, ale část slouží jako skautská turistická základna. Prakticky beze stopy zmizel objekt PS na březích jezera Laka a jen betonové základy a jednu dochovanou budovu naleznete z areálu pod Poledníkem.
Již dávno příroda zahladila stopy po rotě na Knížecích Pláních, která se v roce 1984 přestěhovala do nového objektu v Borových Ladách. S přibývajícími léty a oteplováním vztahů mezi Východem a Západem, došlo i k přeskupování pohraničních vojsk na Šumavě. Vznikly nové vojenské objekty v Nové Peci, Stožci, Strážném, do kterých se přestěhovali pohraničníci z tak odlehlých rot, jako byla například ta na Třístoličníku (rok 1951), Stoce nedaleko Plešného jezera nebo u Roklanské nádrže v srdci Modravských slatí. Snad by se daly tehdejším pohraničníkům závidět procházky nádhernou šumavskou přírodou a výhledy, které jiným zůstaly upřeny. Ale třeba na již zmiňované Stoce byl celý úsek pokryt nekonečnými lesy a z roty samotné se otevíral jediný výhled – vzhůru na nebe.
Vzpomenout a nezapomenout
Opona času jakoby milosrdně zatahovala oponu za tímto nevydařeným obdobím našich dějin. Za obdobím, kdy šumavské lesy nepatřily svobodymilovným turistům, ale bohužel fungovaly jako předmět nesmyslného ideologického boje. Až budete procházet šumavské končiny, vzpomeňte na fakt, že tomu tak nebylo vždy a važte si o to více dnešního stavu, kdy hranice jako kdyby přestala existovat a otevřela celou Šumavu opravdu pro všechny.
