Sněžnice

Konečně hromada sněhu. Vypadá to tu jako v pohádce. Jen pár chalup
a kolem rozsáhlá bílá masa zamrzlých jezer a zasněžených rovin.
Půjčujeme si sněžnice a vydáváme se přes zamrzlá jezera. Večer
zjišťujeme, že tu zítra startuje adrenalinový závod týmů na běžkách
se sáněmi přes náhorní plošinu Hardangervidda. Je pojmenovaný na počest
legendárního norského polárníka Amundsena.

Po těch pivech jsem se probudil asi o půl druhé v noci :-), kouknu ven a…. nevěřím svým očím. Venku je úplně jasno, svítí měsíc, vidím úplně nádherně hory, stromy, nejmenší detaily. Ani není potřeba si přisvítit. Taková změna. Už jsem oka nezahmouřil… Spřádám plány, kampak já to asi dneska půjdu.

Courám se chvíli Polskem, chvíli Českem, najednou na mě křičí orgánové, co že to je za turistiku a ať ukážu občanku. Samozřejmě, občanka je na parkovišti v autě. Poté, co jsem jim vysvětlil, že jim uteču, kdy budu chtít, se se mnou dali do řeči. Prý by se jim ty prkýnka docela hodily…

Večer kontroluji předpověď, není to 100%, ale sluníčko by mělo být a mraky jsou na focení taky fajn. Už se těším na parádní fotky, balím stativ, moji D200 a tři objektivy, nějaké náhradní prádlo, do navigace zadávám trasy a orientační body, přece jen Krkonoše dokážou být tam nahoře prevít a chodit v mlze stále dokola není zas takový problém. Trochu jídla a pití, přibaluji sněžnice… no 16 kg není přece žádná váha.