Rubrika: Sněžnice

Je konec února, čas kdy se v Norsku slunce ukazuje opět na více než jen pár hodin denně. Balíme teplé oblečení a vyrážíme busem do Osla na týdenní zimní sněhový exkurz. Očekáváme zimu a spoustu sněhu. Chceme vyrazit na běžky a sněžnice. Naším cílem je okruh přes kraj Telemark a kolem náhorní plošiny Hardangervidda až do Bergenu a zpět.

Začínáme městem Drammen, asi hodinu jihozápadně od Osla. Vítá nás neskutečné jaro. Jasno, teploty kolem 10 stupňů a ve městě po sněhu ani vidu. Ach ten Golfský proud! Vyrážíme z údolí na protější kopce a vítá nás nejen panoramatický výhled, ale i obrovská síť připravených běžkařských tratí. Ale ani tady zas tak moc sněhu není. Na běžky to stačí jen tak tak. Doma v ČR jsme ho měli daleko více. Výlet si tedy užíváme v jarním bez lyží a alespoň zkoušíme místní síť cvičebních bodů, která tu protíná síť tras na běžky či běhání. Takto má za městem takřka každé norské město.

Temné městečko Rjukan

Další zastávkou je městečko Rjukan, na jižní straně největší náhorní plošiny zvané Hardangervidda. Město je známé dvěma věcmi. Za prvé svou vodní elektrárnou, která byla předmětem boje a partyzánských válek během 2. světové války, a za druhé svým umístěním v úzkém hlubokém údolí, kam slunce takřka celý den nenakoukne. Aby místní pracovníci nešíleli z temnoty, nechalo jim vedení elektrárny vybudovat lanovku, která je doveze během chvilky na vrchol údolí zdarma, tak aby mohli ze slunce načerpat sílu a psychickou pohodu. Dole v údolí je tedy temno a chladno, kdežto na kopcích kolem teplo a krásně slunečno. Využíváme lanovku za sluncem taky a vydáváme se pěšky po náhorní plošině. Příšerně fouká. Občas sníh vůbec není a občas zapadáváme po pás. To ten vítr. Chůze je díky němu značně obtížná a tak se po pár hodinách rádi vracíme dolů do temnoty údolí.

Na sněžnicích a běžkách Hardangerviddou

Pokračujeme dále na západ kolem jižní části Hardangerviddy. Přijíždíme do osady Haukelisaeter. Konečně hromada sněhu. Vypadá to tu jako v pohádce. Jen pár chalup a kolem rozsáhlá bílá masa zamrzlých jezer a zasněžených rovin. Půjčujeme si sněžnice a vydáváme se přes zamrzlá jezera. Večer zjišťujeme, že tu zítra startuje adrenalinový závod týmů na běžkách se sáněmi přes náhorní plošinu Hardangervidda. Je pojmenovaný na počest legendárního norského polárníka Amundsena. Ráno tedy nazouváme běžky a volíme výlet tak, abychom zčásti sledovali trasu závodu. Hnedka na úvod mají perný výstup do kopců, který jim opravdu nezávidím. Volíme objížďku přes sedlo a škrábeme se na okraj široké roviny a přes pár dalších kopců. Je to nádhera projíždět si vlastní cestu. Tady totiž žádné upravené stopy nenajdete. Je to taková kombinace skialpu a běžek. Po pár hodinách nám závodníci mizí z očí a začíná přicházet mlha. Radši se proto rychle obracíme a nabíráme kurz chata, abychom se tu v té směsici bílých ploch a mlhy neztratili. Pozdní odpoledne již trávíme v teple chaty sledováním kitařů, kteří se nechávají se svým padákem a prknem unášet přes zamrzlé jezero.

Z Haukelisaeter, kde jsme zažili tu pravou norskou zimu, projíždíme dlouhatánským tunelem, na jehož druhé straně nás opět vítá jaro. Po několika hodinách jízdy dorážíme k moři do Bergenu. Prý je tu krásně slunečno tak šest až sedm dní v roce. Máme neskutečné štěstí, a tak se kocháme výhledem na záliv, krásné domečky i přístav.

Mystickou krajinou vlakem

Po dvou dnech sedáme na vlak a objíždíme Hardangerviddu druhou stranou jednou z nejznámějších vlakových tras světa přes Dale i Geilo. Opět přijíždíme do sněhové říše snů a míjíme obrovské zasněžené plošiny s pár rozesetými chalupami. I z vlaku to působí mysticky a dojemně. Škoda, že už musíme zpět. I z této strany by to určitě stálo za to.

Náš zimní exkurz do sněhového království Norska nás tedy zaskočil poněkud jarním počasím a nedostatkem sněhu. Ale i tak jsme si našli krásné partie a osady zejména v okolí Hardangerviddy, kde bylo sněhu kvanta a kde jsme si mohli užít se vším všudy zimní radovánky. A to zejména na běžkách napříč zasněženými obrovskými pláněmi. To opravdu nemá chybu!

Je už březen (2006), mám za sebou pěknou várku výletů na sněžnicích, prošel jsem kupu krásných míst, ale stále nejsem spokojen. Před rokem jsem se hodně namlsal při březnové tůře kolem Labského dolu, ale tentokrát stále čekám na svůj „majstrštich“. Fotky se sice hromadí, ale uvnitř cítím takové to napětí. V hlavě mi klíčí nápad na dvoudenní tůru s ranním focením východu slunce. S přibývajícími dny se noc zkracuje a musím počítat s tím, že je potřeba vyrazit dřív. V půlce března už začínám být zoufalý. Je stále šeredně, mlha, mraky, sněžení. Všude hromady sněhu, hezky mrzne, ale na focení to není. Začínám být netrpělivý. Nakonec se na víkend 18. a 19. března rýsuje zajímavá kombinace, v neděli ráno by mělo být krásně, v sobotu sice bude šeredně, ale předpověď je hodně optimistická. V sobotu dopoledne padá rozhodnutí. Jako tradičně, bágl připraven, fotovýbava taky. Už mám zabalenou novou D200, je nutno ji ozkoušet v náročných zimních podmínkách.

Plán je jasný – ještě v sobotu dorazit na Martinovku (volno mají), v neděli ráno úsvit na Smielci a pak se uvidí – buď Polsko nebo courání po hřebenech. Ale lákají mě Sněžné jámy, je tam tolik sněhu, že to musím vidět zdola….. Uvidíme. Ve dvě odpoledne parkuji ve Špindlu, o půl třetí odjíždím autobusem na Špindlerovku. Tentokrát nejde o výškové metry a našlapané kilometry, ale o pohodu a o focení. Mám kupu času, tak moc nespěchám.

Nahoře je totální mlíko. Mlha, nevlídně, vlhko, námraza se tvoří na všem rychlostí blesku. Nikde nikdo, stopy na Petrovku jsou sice prošlapané, ale je to smutné pokoukání. U Petrovky uhýbám na Martinovku přes Ptačí kámen, jdu v mlze, vidět opravdu nic není, na focení je to velmi špatné. A to mám tu mlhu tak rád. Začínám propadat skepsi, jestli jsem to nějak nepřekombinoval… U Ptačího kamenu přece jen nějakou tu „mlhu“ nafotím, ale je to jen z povinnosti. Cesta mě nebaví, ťapu bez nadšení, kam se poděl můj elán a radost? Za chvíli jsem na Martinovce, ještě si prověřuji cestu na hřebeny, ale kdoví jestli tam vůbec polezu…. Klasika na horské boudě – ubytování, večeře, pár piv a radši spát. Ještě si všechno překontroluji a zabalím, ať ráno můžu déle spát. Po těch pivech jsem se probudil asi o půl druhé v noci :-), kouknu ven a…. nevěřím svým očím. Venku je úplně jasno, svítí měsíc, vidím úplně nádherně hory, stromy, nejmenší detaily. Ani není potřeba si přisvítit. Taková změna. Už jsem oka nezahmouřil… Spřádám plány, kampak já to asi dneska půjdu. Konečně se v zimě podívám do jámy lvové….

O půl páté už nevydržím a vyskakuji z pelechu, dávám krátkou snídani, zabalím, čelovku nechávám v báglu a vyrážím na hřebeny. Je fakt nádherně, proč jsem jen neudělal pár fotek v noci… Za 40 minut jsem na rozcestí nad Martinovkou, už vidím na můj oblíbený kopec – Smielec. Do Polska ještě moc nevidím, v Čechách je to ale nezajímavé. Na Smielci koukám do Polska … a … koukám na mraky shora!!! Celé Polsko je pod příkrovem inverze, vyčnívají jen hřebeny Krkonoš, na východě začíná rudnout horizont. Stojím, koukám – spíš jen zírám – tak tohle je opravdu odměna i se šlehačkou a pixlou třešniček na tom dortu… V šest ráno je ale pekelná zima, navíc docela fouká, ale není čas na slabost. Konečně se proberu, stavím stativ a fotím, fotím, fotím. Uvnitř se rozlévá takové to teplo uspokojení, jo, tohle je ono, sezona může skončit. Východ slunce je opravdu famózní, na východě je světlo a západ se topí ve tmě. Užívám si sobecky svého osamění, nemusím se s nikým dělit o své zážitky. Po sedmé balím nádobíčko, liju do sebe dva hrnky teplého čaje a poskakuji jako cvičenec na spartakiádě…

Scházím po úbočí Vysokého kola do Polska v dostatečné vzdálenosti od lavinových svahů, nikde žádná stopa. Vše je panensky čisté, Sněžné jámy se probouzejí do nového rána. Úchvatný pohled. Sluníčko je už výš, ale přesto vrhá nádherné stíny. Paprsky osvětlují inverzní mraky, sníh má nádhernou strukturu, krásný prašan hraje všemi barvami. Zase se neudržím a fotím. Najednou mě přepadnou 3 Poláci – samo – od Horské služby…Kde se tu vzali? No, to je průs… Chlapi nejdřív pouštějí hrůzu, pak už jen tak brblají, že jsem sám, že v zimě jsou polské Krkonoše úplně pusté a že Sněžné jámy jsou velmi nebezpečné. Nakonec uznávají, že jsme dost daleko od lavinové oblasti, dostali odkaz na moje fotky z Polska a bylo dobře 🙂 Docela jsme si pokecali o sněžnicích, skialpech a snowboardistech – a ti to mají v Polské části Krkonoš opravdu těžké. Ničí tam hodně vršky smrčků a ty pak špatně rostou. Pokuty jsou prý dost vysoké. Loučím se s prima kluky, ještě mi popřejí šťastnou cestu a už si to mašíruji směr Czarny Kociol Jagniatkovski, česky Černý kotel. Je to nádherné místo jak v létě, tak v zimě. Jsem tu asi popáté, v zimě ale teprve podruhé a takto brzo poprvé. Je devět hodin, sluneční paprsky už perou, sedím v pustém kotli, kam za celou zimu přijde pár nadšenců na skialpech. Černý kotel má tak jako Sněžné jámy jednu špatnou vlastnost – špatně se tam fotí. Je to severní svah, takže je stále ve stínu nebo je to v poledne přesvětlené. Nejhezčí vzpomínky tak zůstanou jen v hlavě. Zdržím se skoro hodinu a půl, mám výčitky, že zanechávám stopy a ničím ten nádherný „aljašský“ kout Krkonoš. Ale létat neumím…

Čeká mě cesta zpět. Buď na Rozcestí nad Martinovkou, ale tam to už znám nebo po severním hřebeni směrem k Petrovce. V létě tam vede značená cesta, ale ta je v zimě neidentifikovatelná. Severní hřeben Krkonoš je v této části Polska jeden velký mrtvý les. Mezi suchými kmeny začínají růst nové smrčky, postupně se vše opět zazelená, ale bude to ještě dlouho trvat. V létě je hlavně část svahu u Černého kotle hodně neschůdná, tlející stromy porostlé mechem a travou jsou pro nohy nebezpečnou pastí. Hromady sněhu a mráz ale vše překryjí pevným příkrovem. Sněžnice jen kloužou po povrchu, stoupám nahoru. Je to docela fuška, ale šlapu si jen v triku, sluníčko pálí, sníh měkne a něco se vytrácí. Vytrácí se zima, kterou někteří označují za šílenou, protože byla dlouhá a možná i trochu studenější. Ale byla krásná, nádherná a… krátká 🙂 Ze stromů opadává námraza, smrčky se nesměle narovnávají, skály na Hutnickém hřebeni se zbavují sněhu… Courám se Polskem, nasávám zbytky těch krásných zimních pocitů a mísí se ve mně euforické pocity s těmi smutnými. Jsem v místech, kde to znám – kolem Špindlerovky. Hledám nějaké podněty pro focení, ale po tom dnešním ránu to fakt už nemá cenu. Těším se domů, musím se podívat, co jsem vlastně s tím foťákem napáchal. V jednu odjíždím autobusem ze Špindlerovky, lidi trochu nechápou, proč se v zimě poflakuji po horách jen v tričku… je to jen taková drobnost… vysvětlete pak dětem, že musí mít rukavice, čepici, šálu a tlustou bundu, když ten pán je taky svlečenej… Babička byla nekompromisní, já bych v tom nevydržel. Pak mají být dnešní děti odolné proti nemocím.

Ze Špindlu odjíždím bez placení, parkoviště je i při vícedenním stání zadarmo. Potěšující… Večer doma „vyvolávám“ fotky z digitálu, fotospoušť můžete vidět v galerii – hodně fotek z této cesty je ve fotogalerii k článku Začínáme na sněžnicích – trasa č. 6.

Shrnutí: Jestliže nechcete vidět východ slunce, celá trasa se dá zvládnout za jeden den. Nebo musíte vyjít hodně brzo ze Špindlerova mlýna. Variant cesty je opravdu hodně – např. Špindl – Martinovka – Smielec – Sněžné jámy – Černý kotel – Petrovka – Špindlerovka – cca 18 km, nebo vyjít ráno ze Špindlerovky přes Petrovku na Smielec a dále stejnou trasou. Kombinací je hodně. Obtížnost odpovídá délce trasy a převýšení – od středně těžké po velmi těžkou.

Občerstvení: Chata na Martinovce a pak dlouho, dlouho nic. Až v závěru trasy Petrovka nebo Špindlerovka. Sebou hodně pití a energetických potravin.

Vybavení: Kvalitní sněžnice, trekové hole, doporučuji GPS navigaci s vyznačenou trasou a záchytnými body. Záložní prádlo – další vrstvu pro případ zhoršení podmínek. Znalost místních poměrů – počasí, sněhové podmínky – více než vhodná.

Čas: Od 6 do 10 hodin podle zvolené trasy. Ale pozor na sníh. Při větší vrstvě čerstvého sněhu se může prima výlet zvrhnout na hodně vyčerpávající až krutou tůru naprostou pustinou bez možnosti pomoci (až na Horskou službu). Když se Vám začnou bořit sněžnice po kolena, je pohyb po severním hřebenu opravdu extrémně náročný.

Vhodná doba: Konec února až březen (duben) – spíše ten březen. V každém případě je nutná velká opatrnost s ohledem na lavinové nebezpečí.

Čekám na počasí, na horách stále sněží, na Labské je už skoro 3 metry sněhu. Tolik ho v Krkonoších nebylo ani nepamatuju. Na sněžnicích jsem od ledna pilně trénoval, postupně přidával kilometry. Naplánoval jsem si krásnou trasu, kterou znám z léta i z běžek. Ale na sněžnicích je to něco jiného. Cesta začíná na Špindlerovce a pokračuje přes Petrovku a Dívčí kameny na Vysoké kolo, Sněžné jámy a dále na Labskou, Vrbatovu boudu a Kotel. Pak už jen seběhnout (ano, seběhnout, na sněžnicích to nejede) dolu do Špindlu. Celková porce asi 21 km. Teď už jen to počasí… Jsem připraven, bágl sbalený, foťák připravený. Konečně přichází ten správný den, přestává sněžit, zítra bude sluníčko, sice trochu chladněji, na horách hlásí „až“ -15°C. Ale co, ruším schůzky v práci, beru si dovolenou, šéf má pochopení . Večer ještě vše zkontroluju, uvařím 2 litry čaje do termosky a už se nemůžu dočkat…

Ráno vyrážím z Prahy směr Špindl, v 8:30 musím stihnout autobus na Špindlerovku. Dole je -15°, přidávám jednu vrstvu, a už frčím nahoru. Na Špindlerovce to pěkně fouká, teploměr na chatě ukazuje -20. Tak to nám to pěkně začíná. Nikde nikdo, stopy zaváté, se mnou přijeli jen dva policajti, kteří se statečně vydávají na cestu na Petrovku. Tak přidám ještě jednu vrstvu – kamaše, flísku, druhé rukavice , foťák za bundu. Ještě namazat klasickým jelením lojem, ten v sobě nemá žádnou vodu, krásně ochrání před mrazem a větrem.

Připínám sněžnice, za tu chvilku mám ruce jak rampouch. Vyrážím vstříc sluníčku a záplavě sněhu. Courám se chvíli Polskem, chvíli Českem, najednou na mě křičí orgánové, co že to je za turistiku a ať ukážu občanku. To teda hoši moc daleko nedošli…. Samozřejmě, občanka je na parkovišti v autě. Poté, co jsem jim vysvětlil, že jim uteču, kdy budu chtít, se se mnou dali do řeči. Prý by se jim ty prkýnka docela hodily… No nic, pokračuju v cestě, mám lehké zpoždění, první zastávka bude až na Dívčích kamenech. Mrzne opravdu fest, nad Petrovkou docela fučí, ale stoupání mě rozehřeje. Je mi fajn, je krásně, takovou nádheru jsem fakt dlouho v Krkonoších neviděl. U Dívčích kamenů zalezu za šutry a dávám první občerstvení. Nikde v dohledu nikdo není, jsem na hřebenech úplně sám, jen vítr mi dělá kulisu a sem tam křupání sněhu pod nohama. Obloha je krásně čistá, světlo ještě příjemně měkké a stíny dlouhé. Poflakuju se kolem, fotím, co mi přijde pod ruku.

Vyrážím směrem k rozcestí na Martinovkou. Je tam taková budka, tam si dám znovu oraz a trochu toho čaje. Pít se musí – spíš víc než míň. Po cestě je krásně vidět Labský důl, Mužské kameny, při pohledu zpět je už vidět Sněžka a celé Kozí hřbety. Konečně se objevují i sněžné jámy. Od rozcestí nad Martinovkou se po odpočinku dávám mírně doprava na první cíl mé cesty – vrchol Smielec. Odtud je krásný výhled na Sněžné jámy. Pekelně tam fouká. Stativ nemá vůbec cenu vybalovat, tak vše z ruky…. Ale výhledy jsou to překrásné. Po chvíli začínám stoupat na Vysoké kolo (1.508 m.n.m.) – nejvyšší vrchol dnešní cesty. Stoupání opravdu zahřeje, sundávám vrchní rukavice, je fakt teplo…. V poledne jsem na Sněžných jámách, tam se opravdu zdržím…. Focení nemá konce, musím sebou trochu hodit, mám zpoždění. Čeká mě cesta na Labskou boudu – přes Labskou louku nebo Tabulovou pláň – není to přesně popsáno. Je to plochá pláň, není se kde schovat, trochu se oteplilo, tipuju to tak na -15°, ale vítr si tady fakt dává záležet. Probíjím se směrem k Labské, viditelnost je opravdu skvělá, i když se nad Kotlem začínají vytvářet lehké řasy. Ze Sněžných jam vyrážím asi ve ¾ na jednu, mám za sebou něco přes 1/3 cesty. Snažím se trochu přidat, ale proti větru to moc nejde. Bojuju s mrazem a větrem, zima mi není, ale musím kontrolovat uši, nos a tváře. Přece jen počasí přeje omrzlinám … Ve dvě jsem na Labské, 3 km mi trvaly 1 ¼ hodiny. To je teda rychlost….Ach to focení….

Na Labské je zasloužený odpočinek, svlékám vše, co můžu, abych se moc neprohřál. Foťák je hned orosený, jo, jo. Musím počkat… Ale mají slušnou svíčkovou, dávám si 2x kafe, trochu energetických bonbónů a ve 3 hodiny odpoledne vyrážím na zbytek cesty. Cestu si zase komplikuju pobíháním kolem Labského dolu a dalším focením. Ve čtyři dorážím ke Kotli. Je nad ním takové divné světlo, jsou tam takové divné řasy. Už se trochu smráká, ale viditelnost je perfektní. Nakonec jsem tu udělal nejhezčí fotky Kotle, co mám. Ale to zjistím až po čase….

Vrbatka je už zavřená, mají jen do 16 hod., ale není čas. Vítr se uklidňuje s tím, jak klesá nadmořská výška, ale zase přituhuje mráz. Nikonek už odmítá spolupráci, přece jen displej dostává zabrat. Ale jinak ještě fotí…. Před sebou mám posledních 8 km, 5 na Mísečky a 3 km do Špindlu na parkoviště. Zase je to z kopce. Už cítím únavu v nohou, mráz taky silám nepřidá. Za chvíli je tma, nasazuju čelovku a asi km na Mísečkama si dávám RedBull. Nikdy jsem to nepil, ale kluci tvrdí, že to zabírá… Za chvíli jsem fakt fit, už za úplné tmy scházím na Mísečky a za další ¾ hodiny do Špindlu. K autu přicházím o půl sedmé večer. Jsem unavený, ale šťastný. Za sebou mám 22 km cik-cak pochodu přes hřebeny v počasí, které bylo sice slunečné, ale přesto teplotně mírně extrémní. Na cestě jsem byl skoro 10 hodin.

Převlékám se do čistého a jedu domů. Fotky počkají až na víkend. Ráno sem jak po výprasku gumovou hadicí. Necítím nohy, pálí mě obličej, bolí lýtka a stehna. Za dva dny ale o ničem nevím, zůstaly perfektní vzpomínky. Byl to určitě vrchol sezóny, prostě to všechno klaplo a vyšlo. Dnes už je to pro mě úsměvná historka, trasa se dá zvládnout za 7 hodin, celou trasu jsem od té doby šel několikrát, ale takové jako poprvé to už nikdy nebylo. Kdo fotí, tak by neměl spěchat. Večerní vrcholky Krkonoš jsou nádherné.

Shrnutí: Klasická krkonošská túra, která vede spíš „dolu“. Přesto je agregované převýšení kolem 600m. Délkou trasy ale patří k těm delším, proto nepodceňovat. Za hezkého počasí nádherné výhledy na celé Krkonoše.

Zajímavá místa * „Mrtvý les“ od Špindlerovky na Petrovku – opravdu úchvatné * Dívčí a Mužské kameny * Smielec – od rozcestí nad Martinovkou se stočte mírně doprava směrem na malý vrcholek pod Vysokým kolem. Ze Smielce jsou nádherné výhledy na celé Krkonoše a do Sněžných jam * Vysoké kolo a Sněžné jámy – Vysoké kolo je nejvyšší bod na celé trase, zaslouží si vaši návštěvu, Sněžné jámy jsou nádherným fotogenickým místem. * Labský důl – od Labské boudy se můžete courat směrem na Zlaté návrší podél hrany Labského dolu – ale pozor, ať to nepřeženete!!! * Kotel – krásný je zejména navečer, kdy je osvětlen příjemně teplým světlem

Vybavení Na zimní turistiku – viz předchozí příspěvky – Začínáme na sněžnicích a Na nejvyšší vrcholy Krkonoš

Čas Ráno vyjeďte na Špindlerovku autobusem ze Špindlerova mlýna v 8:30. Ušetříte si mačkanici a nahoře budete alespoň chvíli sami. Opravdu loudavým krokem trvá túra max. 10 hod., standard by neměl přesáhnout 7 hodin.

Vhodná doba Od chvíle, kdy napadne sníh, optimální doba je první polovina března – už je dlouho vidět a je ještě hodně sněhu.

Letošní zima je divná, je to spíš taková nezima, sněhu i na horách poskrovnu, o nějakém mrazu si můžeme nechat jen zdát. Když konečně trochu nasněžilo a i počasí se zdálo nakloněno výletům, rozhodl jsem se podniknout první letošní výlet na sněžnicích do Krkonoš. Volba nakonec padla na zajímavou tůru na tři nejvyšší vrcholy Krkonoš – Luční horu (1.547 m.n.m.), Studniční horu (1.554 m.n.m.) a Sněžku (1.603 m.n.m.) Tůra sama o sobě není nikterak náročná, za dobrého počasí a viditelnosti je vhodná i pro ty, kteří Krkonoše moc neznají a bojují s fyzičkou. Nicméně, zvolená trasa nabízela důstojnou porci jak kilometrů, tak i výškových metrů.
Já jsem se rozhodl, že půjdu spíše cestou, kde vychutnám ten krásný pocit ticha a samoty, kde je sníh panensky netknutý lidskou činností a nebo jen minimálně. Plánovaná trasa tedy vedla Obřím dolem do dolu Modrého na Výrovku, Luční horu a dále ke Kozím hřbetům, které jsou v zimě opravdu famózní, zpět na Luční boudu, trochu občerstvení a nahoru na Studniční a podél Úpské jámy na Sněžku a lanovkou dolu. Celková délka této trasy je asi 18 km, s připočtením různého pobíhání sem a tam to je většinou o trochu víc.

Večer kontroluji předpověď, není to 100%, ale sluníčko by mělo být a mraky jsou na focení taky fajn. Už se těším na parádní fotky, balím stativ, moji D200 a tři objektivy, nějaké náhradní prádlo, do navigace zadávám trasy a orientační body, přece jen Krkonoše dokážou být tam nahoře prevít a chodit v mlze stále dokola není zas takový problém. Trochu jídla a pití, přibaluji sněžnice… no 16 kg není přece žádná váha.
Ráno v 8 hod vyrážím z Pece, teplota lehce pod nulou, to zas bude pařák… Hory jsou zamračené, to je teda přivítání! Kde je to vytoužené sluníčko? Náladu si zkazit nenechám, svižně vykračuji směr Obří důl, zapínám navigaci, abych měl zaznamenanou trasu na příště. A přichází první problém, garminek nepřijímá signál, hm… kde udělali soudruzi z USA chybu? Že by popadaly všechny družice je dost nepravděpodobné, v takovém dolíku, aby byl signál nedostupný, taky nejsem….takže jdeme bez navigace, důkaz o „dobytí“ vrcholů nebude. Škoda. Za Boudou v Obřím dole uhýbám doleva a stoupám do Modrého dolu, cesta ubíhá poklidně, stezka je prošlapaná, v Modrém dolu nasazuji sněžnice, začíná probleskovat sluníčko, trable s navigací je zapomenuta. Stoupám vzhůru, míjím tabuli s upozorněním, že vstupuji do lavinového prostoru, ale sněhu málo, je umrzlý, obavy tentokrát nejsou na místě. Stop ubývá, pouze pár jich vede k chatě Děvín, která stojí v Modrém dole až na konci. Podél tyčového značení postupuji nahoru, nakonec nevydržím a uhýbám kolmo do kopce, je zbytečné vystoupat až k Výrovce. Sníh se sice neboří, ale kopec dostává grády, funím jak lokomotiva. „Hm, to máš za to Martine, že flákáš přípravu….“ Připadám si jako v Alpách, 20 kroků, odpočinek, 20 kroků…., fyzičko, kde si……tiše si zoufám. Začíná se zatahovat, mraky jdou rychle dolů, musím si pospíšit, abych byl co nejdříve na cestě z Výrovky na Luční boudu. Za 5 minut ještě vidím sice na krásných 30 m, ale kde jsem? … „Proč mi to děláš navigace!!!“ Nefunguje, jsem naštvaný, nesnáším, když mi něco nejde. Trasa je jasná, stále nahoru, dokud nenarazím na cestu. „Ne, tolik doprava se nestočím, abych vlezl až do laviňáku“, jsem v klidu, stoupám nahoru, funím, odpočívám. Dodávám tekutiny. Sklon svahu se narovnává a za chvíli jsem na cestě u Památníku obětem hor. „No, to ses teda Martine na leváka pěkně stočil doprava…“ říkám si. Jak jsem se mohl takto uhnout? Že by ta snaha stoupat kolmo vzhůru? Když ono je to nejlehčí, nebolí kolena, nekloužou sněžnice. Co teď?

Mám hodinu zpoždění, vidět sice je, ale stojí to za kulový. Z focení nic nebude, není co fotit. Zklamaně obracím směr Výrovka, to se to moc nepovedlo. Před Výrovkou dávám gáblík, sedím a tupě zírám do Modrého dolu. „Tak ses těšil Martine na fotky a zase nic“ Tak snad příště. Balím, okukuji okolí, od Liščí hory se to protrhává, že by….? Nakonec to přece jen obracím původním směrem, začíná svítit sluníčko, je krásně teplo. Mám sice zpoždění 2 hodiny, ale i tak se to dá dohnat, v nejhorším případě pojedu lanovkou dolu až v 18 hod. Těším se na závěr dne, jestli to vydrží, budou krásné fotky ze Sněžky. Jak je život krásný! „Dobývám“ první vrchol – Luční horu – je to placatý kopec, kde jen tušíte nejvyšší bod. Aby bylo něco vidět , je potřeba trochu popojít směrem k Dlouhému dolu. Postupně přecházím po celém hřebenu k Železné hoře, obloukem obcházím sedýlko Hrazeného dolu směrem ke Kozím hřbetům Čeká mě první fotografický vrchol dne. Ten hřeben je v zimě opravdu fantastický. Sice letos není tolik sněhu, ale i tak je vidět tu ostrou hranu, převěje, sluníčko jen prokresluje tu nádheru. Ještě mi zbývá tak 7-10 minut a konečně si to vyfotím. Přesto dělám pár zajišťovacích fotek, na horách jeden nikdy neví. Sbalím foťák, sluníčko mizí…. To je k vzteku… „To máš za to, žes to chtěl obrátit…“ řve na mě to moje druhý zlomyslný já. Byla to chyba, já vím. Počasí se s konečnou platností zhoršuje, přicházejí mraky, všechno je šedivý. V dáli vidím Luční boudu. Na Studniční horu už nemyslím, nemá cenu tam lézt, stejně bych nic neviděl. Míjím Luční boudu, ani se nezastavuji. Viditelnost se horší na nějakých 60 m, ale cesta ke Sněžce je dobře značená. Na polské boudě pod Sněžkou dělám druhou zastávku, balím sněžnice, ty už potřebovat nebudu, trochu se občerstvím a vyrážím na poslední porci kilometrů a výškových metrů. Stoupání je mizerné, je to hodně klouzavé. Skupina Poláků při cestě dolu názorně demonstruje, jak se do hor opravdu nemá chodit. V keckách nebo městských zimních botách padají jako švestky, jen díky řetězům se slaňují dolu jako lidi. Se divím, že je na tomto úseku tak málo úrazů… Za půl hodiny jsem opravdu couravým krokem nahoře. Počasí stále nepřeje, sice je teplo, ale viditelnost mizerná, hory šedivé, sluníčko nikde. Ani se nazastavuji na České poštovně na výbornou teplou medovinu a jedu rovnou dolů.

Mám radost z absolvované tůry, rozhodně nezklamala moje představy. Sice jsem nezdolal všechny tři vrcholy, nenafotil co jsem chtěl, ale i tak to stálo za to. Určitě tento trip podniknu ještě jednou, až bude jisté počasí a budou lepší podmínky pro focení. Stojí to za to.

Horám zdar a sněžnicím zvlášť