Cyklistika v ukrajinských Karpatech má dvě tváře. Buď praží
slunce a vy uháníte po křivolakých horských cestách, až se za vámi
práší. Nebo je mokro a vy i vaše kolo si užíváte intenzívní
bahenní lázně.
Cyklistika v ukrajinských Karpatech má dvě tváře. Buď praží slunce a vy uháníte po křivolakých horských cestách, až se za vámi práší. Nebo je mokro a vy i vaše kolo si užíváte intenzívní bahenní lázně.
Obě situace mají svá pozitiva. Za pěkného počasí vám denní etapu zpestřují výhledy na okolní krajinu, takže se ani nenadějete a 60 kilometrů je za vámi. Za deště nejsou výhledy tak velkolepé, ale zato nehrozí, že špatně odbočíte. Blátivé stopy jasně ukazují směr, kterým se prohnalo stádo cyklistů před vámi. Jako bonus navíc můžete po návratu ze zájezdu přehánět v hospodě, že jste pokořili ukrajinské blátivé peklo.
Už i na Ukrajinu dorazily sprchy
Podobovec a Pilipec jsou nejvýznamnější horská střediska na úbočí poloniny Boržava. Míst, kde se můžete najíst nebo složit hlavu je tady díky tomu dostatek. Nám se nejvíc osvědčila hospoda U Leva a proslavená turbáza Podobovec 2000. Vyznavači extrému sice nejspíš ohrnou nos nad každodenní hygienou, ale pokoje bez teplé sprchy už prakticky nejsou k mání. Zato pivo tady vyjde zhruba na dvacet korun.
Z Podobovce můžete vyrazit nejen nahoru na Borźavu, ale i směrem na sever, kde je spousta nižších hřebenů a rozeklaných údolí. Čas se ve zdejších zapadlých vesničkách zastavil už hodně dávno. Jízdu po asfaltu si užijete jen na hlavní silnici, ostatní cesty jsou jen bláto a kamení.
Vůbec nejlepší pohled na poloniny si užijete z hraničního hřebenu mezi Zakarpatskou oblastí a bývalou Haličí. Dosahuje výšky okolo tisíce metrů a je hrbolatý jako hřbet velblouda. Nikdy nejedete déle než pět minut jedním směrem. Nahoře se před vámi otevře výhled na nekonečné jehličnaté lesy Karpatského podhůří. Oko středoevropana zvyklého na obydlenou českou krajinu marně hledá pevný bod, na němž by mohlo v klidu spočinout.
Na Ukrajině není jiné místo s takovou koncentrací chlupáčů jako v Siněvirském národním parku. Pobíhá jich tady údajně přes 600. Ukrajincům to ale nejspíš nestačí a rozhodli se zde vybudovat ozdravovnu pro vysloužilé medvědy z cirkusu. Učí je tomu, jak znovu začít žít v přírodě a děsit nebohé turisty. Člověk ale musí mít pořádné štěstí, aby alespoň jednoho potkal. Medvědi se nejprofláklejším turistickým místům vyhýbají.
Mezi taková místa patří i Siněvirské jezero. Cyklistu, který má v nohách dvě a půl hodiny jízdy, právě překonal desetikilometrové stoupání přes stejnojmenný průsmyk, dojel do stejnojmenné obce, možná překvapí fakt, že stejnojmenné jezero je ještě 15 kilometrů daleko. Nemá cenu se vztekat Lidí, kteří naletěli zdejším místopisným hříčkám už bylo hodně. Rozhodně to ani není důvod proč propadat zoufalství. Právě zde totiž vjíždíte do jedné z nejkrásnějších částí Karpat.
Cesta vede zalesněným údolím, kde nebudete vnímat nic než vůni smrkového dřeva a hukot peřejnaté řeky Terebly, Divoká krása zdejších hor ohromila i Jaroslava Foglara, který sem zavítal ještě v dobách první republiky. V údolí nedaleké říčky Ozerjanky se údajně měl zrodit námět pro knihu Hoši od Bobří řeky.
Samotné jezero je ledovcového původu a leží ve výšce okolo 900 metrů. To znamená, že od dolní brány je to ještě pořádný krpál nahoru. Po zaplacení 10 hřiven jste vpuštěni dovnitř a můžete si vybrat z asfaltové cesty a krkolomné boční stezky, kde je menší frmol. Koupání i rybolov jsou zde bohužel zakázány. Můžete si ale půjčit vor nebo si dát něco k obědu v blízké restauraci.
Začátek konce světa
„Dej mi vodku!“ „Celou flašku!“ haleká vesničan na obsluhu v zatuchlé nálevně… Jsme ve vesnici Sloboda a tento dialog asi nejlépe dokresluje životní styl zdejšího obyvatelstva. Právě tady pomyslně končí civilizace. Dál nasleduje asi 30 kilometrů hor a lesů a pak končí i turistická mapa. Jestli vám ukrajinské vesnice připadaly zaostalé, tak tady si budete připadat jako ve skanzenu. Těch 5 kilometrů navíc od jezera za to poznání stojí.
Pokud v Siněviru neodbočíte k jezeru, ale pojedete dál po hlavní, tak dřív nebo později dorazíte do Koločavy. Ta je zářným příkladem toho, že negativní reklama je nejlepší způsob propagace. Kdyby tu Nikola Šuhaj nezastřelil několik českých četníků a Olbracht o tom nenapsal knihu, nikdo by této vesnici utopené v horách nevěnoval větší pozornost.
Dnes se ale v Koločavě střídá jeden český autobus za druhým. Hlavním centrem turistiky je hospoda Četnická stanice vlastněná místní učitelkou Natálkou, která má na starosti i Olbrachtovo muzeum v místní škole,
Koločava má také štěstí v tom, že jeden z místních rodáků dnes sedí v Kyjevském parlamentu a štědře dotuje rozvoj obce. Na jeho účet dokonce opravili silnici a provozují 10 muzeí. Z nich je nejzajímavější právě muzeum Ivana Olbrachta, dřevěný kostelík sv. Ducha a koločavský skanzen, ve kterém najdete všechno od roubených chalup až po lokomotivu a obrněný transportér.
Brána od místního hřbitova je opatřena solidním zámkem, který se odemyká jen při zvláštních příležitostech. Ukrajinci to vyřešili tak, že přes plot postavili něco jako průměrně vratké štafle. Návštěva hrobu samotného Šuhaje tudíž vyžaduje jistou dávku fyzické zdatnosti.
Po této anabázi je nalezení loupežníka už hračka. Stačí dojít do spodní části hřbitova a hledat kříž s modrým kýblem. Zde leží Šuhaj. Pochován je sám, daleko od ostatních, neboť jako zločinec a hříšník nepatří mezi slušné lidi. Můžete se ještě pokusit najít hrob Eržiky, který je situován trochu výše, mezi ostatními náhrobky.
Nebo zkuste zapadnout do hospody a počkat na večer. Rody známé z Olbrachtových knih v Koločavě žijí i po 90 letech. Když budete mít štěstí, tak si můžete dát panáka s opravdovým Šuhajem.
Konečně hromada sněhu. Vypadá to tu jako v pohádce. Jen pár chalup
a kolem rozsáhlá bílá masa zamrzlých jezer a zasněžených rovin.
Půjčujeme si sněžnice a vydáváme se přes zamrzlá jezera. Večer
zjišťujeme, že tu zítra startuje adrenalinový závod týmů na běžkách
se sáněmi přes náhorní plošinu Hardangervidda. Je pojmenovaný na počest
legendárního norského polárníka Amundsena.
Je konec února, čas kdy se v Norsku slunce ukazuje opět na více než jen pár hodin denně. Balíme teplé oblečení a vyrážíme busem do Osla na týdenní zimní sněhový exkurz. Očekáváme zimu a spoustu sněhu. Chceme vyrazit na běžky a sněžnice. Naším cílem je okruh přes kraj Telemark a kolem náhorní plošiny Hardangervidda až do Bergenu a zpět.
Začínáme městem Drammen, asi hodinu jihozápadně od Osla. Vítá nás neskutečné jaro. Jasno, teploty kolem 10 stupňů a ve městě po sněhu ani vidu. Ach ten Golfský proud! Vyrážíme z údolí na protější kopce a vítá nás nejen panoramatický výhled, ale i obrovská síť připravených běžkařských tratí. Ale ani tady zas tak moc sněhu není. Na běžky to stačí jen tak tak. Doma v ČR jsme ho měli daleko více. Výlet si tedy užíváme v jarním bez lyží a alespoň zkoušíme místní síť cvičebních bodů, která tu protíná síť tras na běžky či běhání. Takto má za městem takřka každé norské město.
Temné městečko Rjukan
Další zastávkou je městečko Rjukan, na jižní straně největší náhorní plošiny zvané Hardangervidda. Město je známé dvěma věcmi. Za prvé svou vodní elektrárnou, která byla předmětem boje a partyzánských válek během 2. světové války, a za druhé svým umístěním v úzkém hlubokém údolí, kam slunce takřka celý den nenakoukne. Aby místní pracovníci nešíleli z temnoty, nechalo jim vedení elektrárny vybudovat lanovku, která je doveze během chvilky na vrchol údolí zdarma, tak aby mohli ze slunce načerpat sílu a psychickou pohodu. Dole v údolí je tedy temno a chladno, kdežto na kopcích kolem teplo a krásně slunečno. Využíváme lanovku za sluncem taky a vydáváme se pěšky po náhorní plošině. Příšerně fouká. Občas sníh vůbec není a občas zapadáváme po pás. To ten vítr. Chůze je díky němu značně obtížná a tak se po pár hodinách rádi vracíme dolů do temnoty údolí.
Na sněžnicích a běžkách Hardangerviddou
Pokračujeme dále na západ kolem jižní části Hardangerviddy. Přijíždíme do osady Haukelisaeter. Konečně hromada sněhu. Vypadá to tu jako v pohádce. Jen pár chalup a kolem rozsáhlá bílá masa zamrzlých jezer a zasněžených rovin. Půjčujeme si sněžnice a vydáváme se přes zamrzlá jezera. Večer zjišťujeme, že tu zítra startuje adrenalinový závod týmů na běžkách se sáněmi přes náhorní plošinu Hardangervidda. Je pojmenovaný na počest legendárního norského polárníka Amundsena. Ráno tedy nazouváme běžky a volíme výlet tak, abychom zčásti sledovali trasu závodu. Hnedka na úvod mají perný výstup do kopců, který jim opravdu nezávidím. Volíme objížďku přes sedlo a škrábeme se na okraj široké roviny a přes pár dalších kopců. Je to nádhera projíždět si vlastní cestu. Tady totiž žádné upravené stopy nenajdete. Je to taková kombinace skialpu a běžek. Po pár hodinách nám závodníci mizí z očí a začíná přicházet mlha. Radši se proto rychle obracíme a nabíráme kurz chata, abychom se tu v té směsici bílých ploch a mlhy neztratili. Pozdní odpoledne již trávíme v teple chaty sledováním kitařů, kteří se nechávají se svým padákem a prknem unášet přes zamrzlé jezero.
Z Haukelisaeter, kde jsme zažili tu pravou norskou zimu, projíždíme dlouhatánským tunelem, na jehož druhé straně nás opět vítá jaro. Po několika hodinách jízdy dorážíme k moři do Bergenu. Prý je tu krásně slunečno tak šest až sedm dní v roce. Máme neskutečné štěstí, a tak se kocháme výhledem na záliv, krásné domečky i přístav.
Mystickou krajinou vlakem
Po dvou dnech sedáme na vlak a objíždíme Hardangerviddu druhou stranou jednou z nejznámějších vlakových tras světa přes Dale i Geilo. Opět přijíždíme do sněhové říše snů a míjíme obrovské zasněžené plošiny s pár rozesetými chalupami. I z vlaku to působí mysticky a dojemně. Škoda, že už musíme zpět. I z této strany by to určitě stálo za to.
Náš zimní exkurz do sněhového království Norska nás tedy zaskočil poněkud jarním počasím a nedostatkem sněhu. Ale i tak jsme si našli krásné partie a osady zejména v okolí Hardangerviddy, kde bylo sněhu kvanta a kde jsme si mohli užít se vším všudy zimní radovánky. A to zejména na běžkách napříč zasněženými obrovskými pláněmi. To opravdu nemá chybu!
Ať už jste zkušení kosmopolitní lyžaři, kteří se rádi prohánějí
po zahraničních prvotřídních a hlavně mnohakilometrových sjezdovkách,
nebo jste tzv. tuzemský lyžař, který chce konečně vyzkoušet mnohými
opěvované velehory, přečtěte si následující tipy na lyžařské
destinace se skvělým zázemím a přátelskými obyvateli.
Ať už jste zkušení kosmopolitní lyžaři, kteří se rádi prohánějí po zahraničních prvotřídních a hlavně mnohakilometrových sjezdovkách, nebo jste tzv. tuzemský lyžař, který chce konečně vyzkoušet mnohými opěvované velehory, přečtěte si následující tipy na lyžařské destinace se skvělým zázemím a přátelskými obyvateli.
Francouzské Val Cenis
Savojské Alpy a středisko Val Cenis na hranici Itálie a Francie okouzlí milovníky krásné přírody a profesionálního servisu. Středisko se nachází na okraji národního parku Vanoise a místní údolí lemují malebná městečka s kamennými domky a zvonicemi.
Široká možnost cenově přijatelného i luxusního ubytování a variace sáhodlouhých sjezdovek činí z Val Cenis vyhledávanou lokalitu, ale i v plné sezóně se v rozsáhlém areálu skoro nepotkáte s ostatními lyžaři. Nadmořská výška až 2800 m. n. m činí z tohoto idylického místa jistotu, co se týče sněhové nadílky, od prosince do dubna. Val Cenis uspokojí jak náročné tak začínající zimní sportovce.
Rakouský ledovec Kaunertal
Ti Rakušané se ale mají, že? Takové možnosti lyžařského vyžití na ledovcích v jiných zemích jen tak nenajdete. Kdo vyzkoušel jízdu na nadýchaném sněhu a přitom si v tričku opaloval vybledlou kůži, většinou nechce zkoušet už nic jiného. Ovšem i v teplejších měsících nebo při předsezónním lyžování si na ledovec přibalte kvalitní prodyšné outdoorové oblečení. Letos vyrazte na méně známý ledovec Kaunertal, kde znalci oceňují menší „profláklost“ a tudíž minimální fronty.
Kaunertal patří k těm ledovcům s nejvyšší nadmořskou výškou. Je pouhých 600 km od Prahy a proto stojí za to objevit jeho sjezdovky a impozantní výhledy. Ze stanice osmisedačkové kabinové lanovky ve výšce 3160 m. n. m. pohlédnete na švýcarské Alpy i italské Dolomity.
Středisko se stále rozvíjí a momentálně zde naleznete 40 km tratí spíše pro pokročilé sjezdaře. Návštěvníci si vychvalují i spoustu freeridových možností, snowparky a přívětivé prostředí pro rodiny, jejichž ratolesti do sedmi let lyžují zdarma.
Italské Trentino
Oblast Trentina nabízí 13 rozsáhlých lyžařských areálů, pohodlně propojených do větších celků, mezi kterými lze přejíždět, a nemusíte se tedy uvazovat striktně na jedno místo. Při volbě jakéhokoliv střediska nešlápnete vedle. Nadstandartní vyžití zde najdou i běžkaři.
Italské Dolomity jsou rovněž ideálním prostředím k vyzkoušení skialpinismu, který má v této oblasti dlouhou tradici. Dnes už se na běžné lyže nenatahují tulení pásy, ale používá se moderní vybavení – tedy speciální skialpové boty a lyže. Můžete vyrazit se zkušenými horskými vůdci na tematické okruhy např. po pevnostech z 1. světové války nebo po nejznámějších vrcholech.
Příjemným bonusem, který dokoná bezchybný zážitek z lyžování, je místní gastronomie a alternativní aktivity jako túry na sněžnicích, projížďky na saních a psích spřeženích, stejně jako wellness centra a lezecké sněhy pro případ špatného počasí.
Více než 190 km sjezdovek všech obtížností, zaručuje, že si
v Obertauernu lyžování určitě užijete. Celou oblast ale netvoří
pouze Obertauern. V součtu pak můžete na jeden skipas projet celých
300 km tratí.
Více než 190 km sjezdovek všech obtížností, zaručuje, že si v Obertauernu lyžování určitě užijete. Celou oblast ale netvoří pouze Obertauern. Lyžovat je možné i ve střediscích Katschberg – Aineck, Kde je mimochodem jedna z nejdelších sjezdovek nazývaná stejně jako hlavní rakouská dálnice A1 a dále v resortech Grosseck – Speiereck a Fanningberg. V součtu pak můžete na jeden skipas projet celých 300 km tratí. Vraťme se ale do Obertauernu.
Přes kopec od Radstadu
Velkou výhodou Obertauernu je jeho nadmořská výška a mikroklima, které umožňuje lyžování hned z kraje sezóny v době, kdy jiné resorty na sněhovou pokrývku marně čekají. Středisko se rozprostírá v nadmořské výšce od 1630 metrů do 2313 m v okolí velmi živého, stejnojmenného městečka. Sezóna zde začíná už koncem listopadu a jinak tomu nebylo ani letos.
V okolí se nachází celá řada středisek. Jen namátkou lze zmínit Sportwelt Amadé se slavným Schladmingem, nebo domovským středisek Hermana Maiera, Flachau. Pár kilometrů daleko leží i údolí Gastein, Zell am See s ledovcem Kitzsteinhorn a vyhlášený Saalbach. Samotný Obertauern najdeme na hranících Salcuburska a Korutan, jen přes kopec od nádherného městečka Radstadt.
Umístění Obertaernu přímo vybízí k návštěvám okolí, zvláště když tu jste autem. Proto neleníme a zodpovědně každý den po lyžování vyprazdňujeme nádrž našeho auta při objevování místních atraktivit.
Spanilá jízda okolo Obertaernu
Velkou výhodou Obertauernu je báječné propojení všech sjezdovek do jednoho okruhu, po kterém budete moci obkroužit celé městečko v údolí. Ve vaší spanilé jízdě vám pomůže jedna kabinová lanovka, 19 sedačkových a 6 vleků. Na které sjezdovce začnete svoji pouť, je zcela na vás. Zde totiž platí, že všechny cesty nevedou do Říma, ale od Obertauernu.
Nebydlíme přímo ve středisku, ale v 3,6 km vzdálené obci Mariapfarr, každý den tedy ten kousek dojíždíme, proto můžeme zastavit na jakémkoliv ze sedmi parkovišť. První den nám zvědavost nedá klidu a tak projíždíme zástavbou hotelů a apartmánů až na konec střediska. První lanovka, kterou využíváme, má název Schaidbergbahn. Je poměrně krátká a vedou pod ní modré a černé tratě. My se vydáváme po modré 3b, která nás svede blíže k centru Obertauernu, k nástupní stanici na Plattenkarbahn. Od její horní stanice je nádherný výhled na údolí. Škoda že lanovky nevedou ještě dál. Nad námi do výšky 2411 m hrdě ční trojice vrcholů Plattenspitz, Gamskarlspitz a Gurpitsch Eck, které přímo vybízejí ke skialpinismu. My na svých slalomech rozhodně nic neriskujeme a raději pokračujeme v naší okružní jízdě.
Specialita šéfkuchaře a obří gulášovka u souseda z Polska
Po červené a následně modré sjezdovce se dostáváme pod lanovku Hundskogelbahn. Při cestě nahoru si po levé straně všímáme poměrně velké horské chaty, která evidentně slouží jako restaurace. Po krátké debatě je jasno. Naše cesta povede přímo do ní. Volíme tedy červené sjezdovky 4a a 11a. Za nedlouho už vypínáme vázání u restaurace s názvem Kringsalm.
V jídelním lístku nacházíme jak tradiční, tak místní speciality. Jako první chod si objednáváme gulášovou polévku, která má v menu přízvisko „velká“ a v ceně je i bulka (semmel). Cena je trošku vyšší než je standardem pro rakouské Alpy, ale tak necháváme se překvapit. Za chvíli nám na stole přistane skutečně kýbl s polévkou a my zjišťujeme, že to nebyl zas tak dobrý nápad vzhledem k tomu, že si chceme ještě dát druhý chod.
Jako hlavní jídlo nevíme co zvolit a hlasitě nad výběrem diskutujeme. Najednou se k nám přitočí podsaditý číšník v kroji a lámanou češtinou nám doporučí specialitu kuchyně Jägerpfandl. Je to Polák, který studoval v Česku cestovní ruch a tady už třetí sezónu pracuje. Prohodíme pár slov a doporučené jídlo si objednáváme. Stojí 15 euro a jedná se o vepřové medailonky s houbami, slaninou, omáčkou, domácími knedlíky a brusinkami, servírované na pánvi. Perfektní výběr.
Turistické lyžování až k protějším vrcholům
Po tak obřím obědě nejsme schopni lyžovat na sto procent. Spíše se vozíme, ale i tak si užíváme spoustu zábavy. Postupně sjíždíme až k parkovištím číslo dvě, tři a čtyři. Než se tam ale dostaneme, vyjedeme lanovkou Seekarspitzbahn. Odtud už vede červeno-modrá sjezdovka až k hlavní silnici v údolí.
Jako další nás čeká jediná kabinová lanovka v Obertauernu, Zehnerkarbahn. Ta končí u stejnojmenné restaurace, kousek pod vrcholem Zehnerkarspitze (2381 m). Zpět k nástupní stanici vede spleť červených sjezdovek a do centra Obertauernu pokračuje modrá 1a. Než se tam dostaneme, jsou tři hodiny. My však chceme dokončit, to co jsme si předsevzali ráno. Abychom dosáhli cíle, musíme ještě jednou vystoupat. Tentokrát na vrchol Gamsleitenspitz do výšky 2357 m a sjet po černé, červené a modré trati k našemu autu.
Další informace o Obertauernu
Kromě lyžování si zde samozřejmě můžete vyzkoušet celou řadu doplňkových činností. Namátkou snowkiting, snowbiking, výlety na sněžnicích, tobogganing, bruslení na ledu a další. K dispozici jsou i vnitřní aktivity, za kterými zamiřte do místního sport centra. Denní vstupenka stojí 15 euro a platí na vše. Zahrajte si fotbal, basketbal, tenis, zajděte si do fitness centra, porazte přátele v bowlingu, kulečníku, ping-pongu a dalších hrách. Nudit se určitě nebudete. Obertauern nabízí vyžití pro běžkaře, i pro vyznavače freeskiingu. Na své si přijdou i milovníci volného terénu. Středisko připravilo 16 km freeridů a velkou back-country oblast.
Domnívám se, že Obertauern je právem označován za jedno z nejlepších středisek v Rakousku. Jeho infrastruktura je na vysoké úrovni. Navíc mají dobré zázemí pro rodiny s dětmi. Jeho velkou výhodou je i dobrá dopravní dostupnost a umístění v okolí mnoha turistických zajímavostí.
Chcete také ochutnat místní speciality, zajezdit si na kvalitních sjezdovkách a užít si dokonalou zimní dovolenou? Pak vyrazte společně s cestovní kanceláří PUXtravel do střediska Obertauern. Prohlédněte si naši lákavou nabídku!
Mezi městečky Moena a Canazei, nedaleko Sciliarského národního parku,
leží oblast Val di Fassa – Sella Ronda, která má v srdcích lyžařů
své neopominutelné místo.
Mezi městečky Moena a Canazei, nedaleko Sciliarského národního parku, leží oblast Val di Fassa – Sella Ronda, která má v srdcích lyžařů své neopominutelné místo. Díky šetrnosti, se kterou byla lyžařská infrastruktura budována, se zde setkáte s tradicemi, typickou architekturou, regionální kuchyní a dalšími unikáty, které sem po staletí lákají davy turistů. Abychom si ale udělali vlastní názor, rozhodli jsme se vyzkoušet místní svahy a pohostinnost obyvatel na vlastní kůži. Vyrazili jsme na čtyřdenní výlet do Val di Fassa.
Cesta a příjezd do Val di Fassa
Z Brna vyrážíme na pohodovou 8 hodin a 740 km dlouhou trasu ráno, ještě za tmy. Chceme totiž do cíle dorazit okolo druhé / třetí hodiny odpoledne, abychom se stihli v klidu ubytovat a obhlídnout terén. Nejsme typ lyžařů, kteří by v den příjezdu šli na svah, přeci není kam spěchat.
Navigace nás vede nejkratší trasou z Brna na Vídeň, dále po A1 na Linz, Salzburg a do Německa. U Rosenhaimu padáme na jih po E60. Za chvíli opět vjíždíme do Rakouska a po A12 přes Innsbruck a A13 do Itálie. Za hranicemi se napojujeme na A22, která směřuje na jih. Před Bolzanem uhýbáme doleva a za chvíli už stavíme auto před naším apartmánem, v těsné blízkosti městečka Canazei. Na cestě jsme celkem zaplatili poplatky zhruba ve výši 20 euro. Drtivá většina trasy vede po dálnicích, nebo rychlostních komunikacích, takže se jedná o opravdu pohodové cestování.
Střechu nad hlavou nám poskytuje apartmánová rezidence, ve které máme pronajatý apartmán pro 5 osob (jsme pouze 4) s oddělenými ložnicemi, kuchyní a obývákem. Žádný luxus, ale vzhledem k nízké ceně jsme velmi mile překvapeni a maximálně spokojeni. Vzdálenost k lanovkám pár metrů a do centra Canazei asi 1,5 km. Výborná strategická pozice pro dovolenou.
Rákosy z Val di Fassa
Od apartmánů do centra to je skutečně kousek. Než staneme před informační tabulí v centru městečka, míjíme v drtivé většině nejrůznější apartmány. Tradiční architektura je vidět jen zřídka, což je trošku škoda, ale co jiného taky čekat? Městečko Canazei je přikryto řádnou sněhovou pokrývkou, leží ve výšce 1460 m.n.m. a nabízí hostům perfektní zázemí pro objevování celé oblasti.
V centru stojí poměrně obsáhlá tabule, ze které se dočítáme, že název města pochází z latinského „Cannacetum“, což lze přeložit jako drážka v rákosí. Pravděpodobně zde tedy kdysi byly bažiny, které obklopovali místní potok Avisio.
Máme velký hlad, a tak příliš nepřemýšlíme, jak naložit s časem. Poohlížíme se po nějaké menší, restauraci, která není uniformní a nabízí spíše soukromí. Nacházíme La Bolp Restaurante. Z venku vypadá velmi domácky a tak jdeme dál. Jakmile vstoupíme, zůstáváme v němém úžasu. Celý prostor je velmi jednoduše zařízen, jde evidentně o rodinný podnik. Prostorem se vine vůně z kuchyně. Za velmi přijatelnou cenu se mé chuťové pohárky dostaly do sedmého nebe, díky třem druhům knedlíků a jelenímu steaku s brusinkami (Bistecca di cervo noc mirtilli rossi). Něco neuvěřitelného. Trávíme zde zbytek večera popíjením červeného vína a na apartmán přicházíme téměř o půlnoci.
Lyžování ve Val di Fassa
Díky skipasu Dolomity superski si můžeme užívat ježdění na 1220 udržovaných km sjezdovkách, které obsluhuje 460 lyžařských lanovek a vleků. Italové oblast Val di Fassa považují za jednu z nejmodernějších oblastí Dolomit. Rozlehlost celého údolí umožňuje každý den lyžovat někde jinde. Val di Fassa se dělí na 12 jednotlivých oblastí. Nemusíte však kupovat nejdražší a největší skipass, možností je více. My ale chceme projet úplně všechno, včetně vyhlášeného okruhu Sella Ronda.
První den lyžování
Na rozježdění volíme nejbližší sjezdovky přímo na Canazei na úpatí hor Belvedere (2423 m), Passo Pordoi (2239 m) a Sass Pordoi (2950 m). Sjezdovky jsou zde červené a obsluhují je sedačkové a kabinkové lanovky. Svahy jsou poměrně široké a dá se na nich dobře carvovat. Pro odpočinek vybíráme jednu z místních restaurací, kde žaludek uspokojíme obligátními nočky se špenátem a sklenkou vinného střiku. Než nám slehne, rozhodujeme se pro výjezd gondolou na Sass Pordoi. Je krásné slunečné počasí, čeká na nás jedinečný zážitek, pohled ze skalnatého masivu na téměř celou oblast Val di Fassa. Vidíme odtud i další sjezdovky pod Passo Sella (2244 m) a Col Rodella (2485 m). Vypadají pohodově, tak proč je nevyzkoušet ještě dnes. Naše domněnky se za chvíli potvrzují. Kratší červené sjezdovky, které jsou ale ve stínu a mají tedy poměrně tvrdý povrch. Ještě, že jsme v Brně dali lyže do servisu.
Druhý den lyžování
Další den vyrážíme na opačnou stranu. Z oblasti Alba vede kabinka 131 na Clampac (2100 m). Odtud se dá pokračovat přes vrchol Sella Brunech (2428 m) až do městečka Pozza di Fasso. Sjezdovek zde není mnoho, ale jsou velmi pěkné. Parádní je sjezd do údolí po opravdu dlouhé červené tratí vedoucí podél skalního masivu, který je z ní nádherně vidět. V Pozza di Fassa si dáváme oběd a odpočíváme. Je teplo a sníh trošku taje. Uvidíme, jaké to bude odpoledne. Na protější straně jsou další sjezdovky. Vrháme se jim vstříc. Čekají na nás červené, černé i modré sjezdovky. Pravděpodobně díky blízkosti od aglomerací v údolí je zde poměrně plno, a tak se rozhodujeme ještě tentýž den navštívit Passo Costalunga Karerpass, kde je množství krátkých modrých a červených sjezdovek. Na odpočinkové, nikoliv výkonnostní lyžování ideální. Akorát tu je dost vleků a málo lanovek. Když vidím freeridové možnosti všude kolem, včera i dnes, tak mě bolí u srdce, že jsem si sebou vzal pouze svoje slalomky.
Třetí pohodový den
Třetí den si ordinujeme ježdění v oblasti Passo San Pellegrino, kam se přepravujeme skibusem. Přemýšlím, co má název společného se značkou známé italské vody. Ale zjišťujeme, že nic. Po levé straně silnice jsou červené a modré sjezdovky spíše mírnějšího charakteru. Vyžití zde najdou i úplní začátečníci. Na pravé straně Val di Fassa se nachází o poznání prudší svahy, po kterých se dá pokračovat dál, téměř po hřebeni, s výhledem na masiv Grupo de le Pale. Po obědě se vracíme na ubytování. Převlečeme se do pohodlného a vyrážíme směrem ke krytému bazénu. Vstupné stojí 12 euro na tři hodiny. Mimochodem děti do 4 let jsou zdarma. Perfektní relaxace při pohledu na zasněženou krajinu skrze panoramatická okna.
Čtvrtý den, Sella Ronda
Další den nás čeká téměř bájemi opředený okruh Sella Ronda. Jeho začátek i konec leží v Canazei, máme to tedy blízko. Tento okruh je pravděpodobně největším lákadlem v celém Val di Fassa. Jde o výlet na celý den, na kterém obkroužíte masiv Sella. Projet se dá oběma směry. My vyrážíme směrem na Passo Sella Sellajoch. Překonáváme při tom první vrchol, Col Rodella (2485 m). Z něj sjíždíme červenými sjezdovkami a pak dlouhou a táhlou, téměř rovinatou sjezdovkou, která vede až do Selva Wolkenstein. Jsme hodně natěšení a tak hned stoupáme sedačkovými lanovkami vzhůru na Passo Gardena Gröder Joch (2137 m) a padáme za masiv Sella. Čeká nás dlouhý sjezd do Corvary a přesun na Passo Campolongo (1875 m). Odtud následuje série výjezdu lanovkami až na, nám již známý, Belvedere, kde jsme lyžovali první den. Poklidným tempem jsme se stihli s přestávkami vrátit přibližně za 4 hodiny.
Suma sumárum, šlo o parádní dovolenou, která se nesla především ve znamení lyžování. I přes množství atrakcí, které lze v oblasti navštívit, jsme se nechali zlákat pouze báječným aqvaparkem ve městě Canazei. Na cestu domů se vydáváme po lyžování a vůbec se nám odtud nechce.
Chcete i vy zažít báječnou dovolenou ve Val di Fassa? Navštivte webové stránky cestovní kanceláře PUXtravel a vyberte si z výhodných zájezdů. S námi je kvalita zajištěna!
Zaklaply dveře auta, čeká nás přibližně osm hodin klidné jízdy do
Italského města Tesero, na severu Itálie, v srdci Dolomit. Dá se to
stihnout i rychleji, ale my nezávodíme, že? Hory neutečou a sníh snad
do zítra neroztaje.
Zaklaply dveře auta, čeká nás přibližně osm hodin klidné jízdy do Italského města Tesero, na severu Itálie, v srdci Dolomit. Dá se to stihnout i rychleji, ale my nezávodíme, že? Hory neutečou a sníh snad do zítra neroztaje.
Oblast Trentina není naším cílem poprvé. Těch pár hodin, o které je to dál, než do tradičních rakouských středisek, se vyplatí. Jednak cesta pěkně odsýpá, protože až do Trenta se jede po dálnici, a pak, ono to lyžování v Itálii má svoje výhody: Hezčí a stálejší počasí, méně zaplněné sjezdovky a skvělé lasagne a pizza.
Projíždíme Mnichov, to je kousek, pak před Brennerským průsmykem v Rakousku dáváme kafe a protahujeme nohy. Zas tak pohodlný to auto není. Zbývá přejet průsmyk a jsme v Itálii. A jak už o Prahy radí kámoš, zkušený navigátor, Před Trentem se dáváme doleva. Turisticky známé Lago di Garda je ještě kus jižněji.
Dolomity jsou velmi pěknou a fotogenickou oblastí Alp nejen v zimě, ale i v létě, ať už pěšky nebo na kole. Teď ale přijíždíme do Tesera, na střeše máme lyže a snowboardy a v kufru hromadu teplých věcích. Vytahujeme přeseděné zadky z auta a nadechujeme se studeného horského vzduchu. Jsme tu. Dovolená může začít.
Val di Fiemme
Stojím na horní stanici lanovky v zimním středisku Alpe Cermis. Je modro. Perfektně upravená sjezdovka tak akorát tvrdá. I kámoši se už usmívají. Vypadá to, že mi odpustili brzké vstávání a popohánění do auta. Zařezávám obloučky a bez zastavení jedu až dolů. Nohy trochu protestují, ale nemůžu si pomoct.
Další den jedeme zkusit zas jiný skiareál. Některé už známe, někde jsme ještě nebyli. Ve Val di Fiemme, či v o trochu vzdálenějším Val di Fassa, je skiareálů hromada.
Tip na dovolenou
Nechce-li se vám nějak moc studovat, kam vyrazit, jeden osvědčený tip zní: ubytování v Teseru, a návštěva těchto středisek:
Cavalese, skiareál Alpe Cermis
Pampeago, skiareal Latemar
Moena, skiareál Alpe Lusia
Pokud budete mít dní víc, tak si určitě vyberete středisko, kde se vám jezdilo nejlépe. Všechna střediska jsou přátelská, vhodná pro divochy i pro rodiny s dětmi.
Nespočet lyžařských středisek v oblasti Trentina je i na druhé straně dálnice, tedy západně od Trenta. Jedna lyžařská oblast za všechny je třeba Adamello: s městem Ponte di Legno.
Spousta informací o celé oblasti je dostupná přímo na stránkách Trentina, a to dokonce v češtině.
O Hintertuxu se říká, že je rakouským pokladem. Tento 3 250 m
vysoký ledovec v Zillertalských Alpách je známý vynikajícími
sněhovými podmínkami a 86 km sjezdových tratí všech
obtížností.
O Hintertuxu se říká, že je rakouským pokladem. Tento 3 250 m vysoký ledovec v Zillertalských Alpách je známý vynikajícími sněhovými podmínkami a 86 km sjezdových tratí všech obtížností. Zpravodajství hlásí 65 cm sněhu a 9 otevřených lanovek. Rozhodli jsme se proto věhlas, kterým se Hintertux pyšní, prověřit.
Z České republiky na ledovec za pár hodin
Vyrážíme z Brna chvíli po půlnoci, abychom byli ráno na svahu. Chceme si lyžování užít na maximum. Do cíle nás žene představa, jak budeme krájet obloučky na upravených sjezdovkách už za pár hodin.
Naše cesta by měla trvat přibližně 8 hodin i s přestávkami. Brno je vzdálené 610 km. Pro zajímavost Praha pouze 550 km. Na doporučení navigace směřujeme na Vídeň, kde odbočujeme na západ a přes St. Pölten, okolo Linze, až do Salzburgu. Prozatím všemi městy pouze projíždíme. Cestou zpět se však hodláme zastavit v Salzburgu a projít si večerní centrum. Cesta nás bezpečně vede až k německému Rosenheimu. Odtud padáme na jih do města Wörgl. U města Wiesing sjíždíme z dálnice A12 a míříme přes menší města do Zillertalského údolí. Jeho součástí je náš cíl, ledovec Hintertux.
Ranní Hintertux ve znamení tepla a azura
Cesta byla malinko kratší, a tak už před devátou hodinou ranní stojíme na spodním parkovišti a převlékáme se. Ubytování zatím neřešíme. Jelikož není hlavní sezóna, o nalezení cenově přijatelného ubytování v blízkosti ledovce nemáme obavy. Za chvíli již stojíme v drobné frontě u nástupní stanice na Glescherbus 1. Jde o panoramatickou gondolovou kabinovou lanovku, která nás vyváží do 2 100 m. n. m. Od vrchní stanice se dá pokračovat téměř do všech směrů.
Letošní první lyžování
My se vydáváme pomocí další kabinky Gletscherbus 2 k restauraci Tuxer Fernerhaus. Naše současná nadmořská výška je 2 600 m. Nám to ale nestačí. Pomocí Gletscherbus 3 a poté delším vlekem vystoupáme na nejvyšší bod, kam se lze lanovkami dostat. Gr. Kaserer ve výšce 3 268 m. n. m. nám poskytuje nádherný výhled.
Odtud si užíváme pěknou, širokou červenou sjezdovku Kaserer 11. Není příliš dlouhá, ale výborně se na ní vykrajují carvingové obloučky. Po chvilce ježdění spadneme až do 2 100 m. Zde nás Ledovec Hintertux pohostí v centrální Panorama Restaurant Sommerberg. Jelikož nemáme velký hlad, postačí nám vydatná gulášová polévka s tradiční bulkou Semmel. Po jídle se sluníme v lehátkách před restaurací a dopřáváme si odpočinek. Atmosféru tu dotváří obligátní rakouská hudba hrající z reproduktorů.
Po zbytek odpoledne se věnujeme lyžování na levých svazích, kde jsou červené a modré. Po cestě jsme však dosti unavení a navíc nás ještě čeká hledání ubytování. Ve tři hodiny odpoledne očistíme na parkovišti v údolí lyže a nasedáme do auta. I přes pouze částečně otevřený Hintertux jsme si lyžování užili. Možná to bylo tím, že šlo o letošní první svezení, možná je Hintertux skutečně tak dobrý.
Ubytování v okolí Hintertuxu
Hintertux je součástí rozsáhlého údolí Zillertal, které je největším údolím v Tyrolsku. Nejvíce rušno je v městečku Mayrhofen s necelými čtyřmi tisíci obyvateli. Abychom měli večer kam zajít na drink, snažíme se najít ubytování v jeho blízkosti, nebo přímo v něm. Nehledě na to, že v den odjezdu chceme prozkoumat středisko, které se tyčí nad tímto městem a nese stejný název. A důvod? Až připadne více sněhu, chtěli bychom ho navštívit.
Nakonec cenově přijatelné a pěkné ubytování nacházíme v pensionu kousek od lanovky Horbergbahn. Není to žádný luxus, ale naopak příjemný rodinný pension. Přesně to co jsme hledali. Na ledovec to odtud je jen 22 km. Spokojeni trávíme večer v jedné z místních hospůdek a jdeme brzy spát. Přece jenom nám cesta a lyžování daly do těla.
Zillertal, zábava i bez lyží
Každý den vstáváme brzy, aby ranní manšestr patřil výhradně nám. Po třetím dnu lyžování se s únavou v nohách rozhodujeme dát odpočnout svalům v krytém bazénu v Mayrhofenu. Jde o pěkný a moderní bazén, kde se nachází i 101 m dlouhý tobogán. Skutečně doporučuji k návštěvě. Součástí jsou dokonce i různé sauny.
Činnosti mimo svahy se odvíjejí od období, ve kterém do údolí zavítáte. V době, kdy jsme tu byli my, se ještě na svazích v údolí zelenala tráva a dolů z kopce se proháněli cyklisté. V oblasti se nachází pět tras pro horská kola, včetně singltreků.
Užít si můžete i vysokohorskou turistiku. Vyšlápněte si na jednu z okolních hor, nebo se na ni vyvezte některou z lanovek otevřených i v létě a v túře pokračujte po hřebeni. Překrásné výhledy jsou zaručeny.
Adrenalinu víc než dost
Nejenom ledovec Hintertux, ale i celé Zillertalské údolí je prošpikované adrenalinovými atrakcemi. Divoký sjezd na horském kole, paragliding, seskoky padákem, vyhlášené ferraty a další. Pro tyto a mnohé jiné sporty je zde výborná infrastruktura.
O vaši bezpečnost se během těchto činností postarají profíci, kteří jsou špičkou ve svém oboru a přesně vědí, co si mohou dovolit.
Hintertux se loučí
Po čtyřech dnech opouštíme ledovec Hintertux a do navigace zadáváme směr domů. Nechce se nám odtud, ale povinnosti nelze odkládat. Náš výlet končí a my se přesně podle plánu, přes Salzburg, vracíme do ČR.
Zhodnotím-li celkový dojem z údolí Zillertalu v tomto ročním období, musím říct, že šlo o velmi příjemnou změnu. Kvalita sněhu sice odpovídala září, ale zalyžovali jsme si skutečně pěkně. Je dobré vědět, že kvalitní lyžování Hintertux poskytuje i dlouho před začátkem hlavní sezóny.
Rider: Peter Bauer, location: Tuxertal, photo: Marco Toniolo
Pro každého, kdo miluje horské kolo, je single trail tím nejlepším
prožitkem z jízdy. Žádní automobilisté ani turisté. Jen krásná
příroda a speciálně připravená trať pro horské kolo. Ať už jedete
lesem, přes travnaté či kamenité sedlo nebo údolím, tak vám cyklistická
jednokolejka single trailu nabídne to nejlepší. Hupy, zatáčky, lávky,
úzké průjezdy i jiné technické pasáže vám budou pumpovat adrenalin
i zvyšovat nadšení z jízdy.
Pro každého, kdo miluje horské kolo, je single trail tím nejlepším prožitkem z jízdy. Žádní automobilisté ani turisté. Jen krásná příroda a speciálně připravená trať pro horské kolo. Ať už jedete lesem, přes travnaté či kamenité sedlo nebo údolím, tak vám cyklistická jednokolejka single trailu nabídne to nejlepší. Hupy, zatáčky, lávky, úzké průjezdy i jiné technické pasáže vám budou pumpovat adrenalin i zvyšovat nadšení z jízdy. Stejně jako mě na mých třech posledních zastávkách.
Singletrek pod Smrkem
Zastávka číslo 1 – Singletrek pod Smrkem, Liberecký kraj. V centru dění na mě čeká hustě vybarvená mapa. Jsou tady mraky single trailů. Začínám tedy těmi jednoduchými modrými – přes lávky a krásně upravené cesty kličkuju lesem nejdřív lehce nahoru a posléze po vrstevnicích šikmo dolů. Fantastické. Jdu na střední obtížnost. Tohle zvládne každý.
Červené singly jsou delší a čekají na mne delší pasáže. Hup nahoru a hup dolů, doleva a doprava, projíždím úzkou cestou mezi stromy. Chvilku stoupám a chvilku zase klesám. Ale žádná dřina. Nádheru z dynamiky jízdy občas přeruší krásný výhled do okolí. To černé singly přitvrzují. Ne technikou jízdy, ale úvodním stoupáním, které mne ale záhy dovoluje to rozjet ještě o chlup víc dolů. Bomba, skvělý flow, za den a půl projeta hustá mapa a mezitím ještě koupačka v rybníku. Rozhodně vynikající možnost.
Rychlebské stezky
Zastávka číslo 2 – Rychlebské stezky, Olomoucký kraj. Začíná přituhovat. Single trail kolem Černého potoka ještě pohodička. Lážo plážo a skvělá dynamika jízdy. Jen při dvou nucených objížďkách jednou zastavuju vlastní chybou uprostřed široké říčky. Bylo to za zatáčkou a už nemám rychlost. Jedna bota to tedy odnáší a začíná čvachtat. Dávám si oběd a vyrážím do druhé sekce. Delší výjezd korunuje velmi technickou pasáží s kořeny, kameny a lávkami, na kterou ještě nejsem připraven. Byl to dost velký skok. A tak několikrát zastavuju a šlapu si na zem. Ale určitě to vyjet jde. Cestou dolů volím střední obtížnost. Je to tu jak po výbuchu sopky. Samé větší kameny. Proskakuju svým užším pláštěm štěrbinami mezi kameny, ale občas se zaseknu. Kolo ještě drží. Pokouším se trošku skákat. Ruce mám už natřesené jako řízky. Šlapu kameny jako zelí. Konečně dorážím do sjízdnější pasáže. Už mě čeká jen sjezd dolů. Aspoň ten je super.
Černou už si dneska nedám. Jsem zvědav, co mě čeká příště. Musím svého oře ještě trochu pošetřit.
Sv. Mořic ve Švýcarsku
Zastávka číslo 3 – Východní Švýcarsko, oblast Sv. Mořice a Davosu. Těším se jako malý kluk. Kopce jsou tu o pár chlupů vyšší než u nás. Někde ještě ledovce. Single traily kam se podívám. Jen tu člověk čas od času potká i turisty a alpské krávy. Začínám vypečeným výjezdem do sedla a místním „čerňákem“. Párkrát musím nést pěšky. Ale stojí to za to. Drbání krav, nádherný sjezd a vrcholová prémie v podobě serpentin mne dodávají nutnou dávku euforie. Takové výjezdy a sjezdy holt v Čechách nejsou. Druhý den skoro nohou v Itálii a více než 1000 metrů převýšení. Techniku jsem již vyladil na poměry místních single trailů. Obtížné pasáže s kameny jsou tu taky, ale už jsem připraven z Rychlebských hor. Ruce vyklepané, ale šťastné. Kolo ještě žije. Několikrát míjím vlak. Slunce tu prý svítí 320 dnů v roce. Hlavně ty krásné single traily bez kamenů, to je bonbónek.
Při přejezdu šlapeme asfalt. Do průsmyku Albula. Neskutečná krajina a sjezd dolů. Kličkujeme single trailem mezi popadanými stromy. Najednou jdeme po vysokém viaduktu. Člověk nevěří svým očím. Vyjíždím lanovkou nahoru, abych si mohl užít sjezd dolů. Tu a tam údolí, průsmyk či visutý most. Paráda. Jen škoda, že začíná pršet.
Mizím do místních lázní a regeneruji se. Přežil jsem to. Stejně i mé kolo. Mám radost a nespočet zážitků. Ty tři zastávky za to stály. Singletrek po Smrkem je parádním rozjezdem a zážitkem pro všechny. Rychlebské stezky spíše pro tvrdé příznivce a rozjezd na cizinu. A Švýcarsko? Taková panoramata a stovky kilometrů single trailů s možností lanovek holt u nás nemáme. Prozatím?
Kdysi jsme cestou k Jadranu projížděli fascinující balkánskou
krajinou, a já jsem získal pocit, že dovolená u moře je sice fajn, ale
nebylo by od věci se podívat i někam do vnitrozemí, do hor a na pusté
balkánské planiny.
Kdysi jsme cestou k Jadranu projížděli fascinující balkánskou krajinou, a já jsem získal pocit, že dovolená u moře je sice fajn, ale nebylo by od věci se podívat i někam do vnitrozemí, do hor a na pusté balkánské planiny. Když se mi naskytla možnost vyjet s Alpinou na cyklozájezd do Černé hory, tak jsem neváhal ani minutu.
A tak jsem se jednoho červnového pátečního odpoledne ocitl na Zvonařce, odkud zájezd odjížděl. Jedním autobusem s námi odjížděli tři zájezdy se stejným cílem, ale s jiným zaměřením. Nás cyklistů je nakonec pouze osm, tudíž k velké radosti řidičů nemáme vlek, ale nakládáme kola do kufru autobusu.
Do našeho cíle, města Žabljak, dorážíme druhý den odpoledne. Žabljak je relativně malé město přímo pod vrcholy skalnatého Durmitoru, jednoho z nejvyšších pohoří v Černé hoře (nejvyšší vrchol se nazývá Bobotov Kuk a měří 2523 metrů, ale někteří Češi název překřtili na snáze zapamatovatelnější Kokotov Buk). Ve městě je dostatek hospod, hotelů a dokonce i supermarket přímo v centru. My se ubytováváme v domcích v kempu na Razvršje, což je trochu odlehlejší část od centra. Je tu klid a naprosto luxusní výhled na Durmitorskou pláň.
První kilometry
Úplně první trasa je okruh mezi Sinjajevinou a Durmitorem, což je etapa o délce zhruba 50 km. Začínáme mírným klesáním a tak 12 km do první hospody jedeme průměrnou třicítkou. Kupujeme lahvové Nikšičko a jdeme si sednout ven do stínu před hospodou, jelikož uvnitř je mírně řečeno trochu zahuleno. Cestou od baru se ještě zmocňujeme několika židlí, hostinskému to nejen, že nevadí, ale ještě nám donese ven i stoly.
Když dopíjíme tak doráží další parta cyklistů z Čech, se kterými si měníme místa a pokračujeme v jízdě až ke Zminičko Jezeru. Odtud začíná stoupání po šotolinové cestě. Nahoře mám „štěstí“ a opravuji první defekt zájezdu. Měním duši a můžeme pokračovat dál. Sjíždíme do travnatého údolí, odkud znovu stoupáme po kamenité cestě nahoru.
Nic zlého netušíce si to štrádujeme po lesní cestě, když najednou se proti nám vyřítí gazík a z něho vylézá podezřelý chlápek v maskáčích. Nakonec nás ale nechce ani zastřelit ani prodat na orgány, nýbrž se nám snaží sdělit, že cesta dál je neprůjezdná. Vracíme se kousek zpět a odbočujeme na jinou cestu, která nás vyvádí z lesa zpět na asfalt. Po pár kilometrech stavíme u jezera, které tady má, jako každá voda co teče po vápenci, nefalšovanou tyrkysovou barvu. Hodinu trávíme plaváním a relaxováním při poslechu nejnovějších balkánských hitů linoucích se z auta stojícího opodál.
Do kempu už je to jen asi 12 km ale naše těla si po pauze nechtějí zvyknout na námahu a my trpíme. Nepomáhá nám ani to, že jedeme po dokonalém povrchu nové hlavní silnice ze Šavniku na Žabljak. V kempu si dáváme sprchu a večer vyrážíme na pivo pro změnu do hospody, kde vrchního dělá tajemný černokněžník.
Prstenec okolo Durmitoru
Vstáváme hodně brzy, abychom stihli včas vyrazit na náročnou etapu. Prstenec okolo Durmitoru měří asi 80 km. Převýšení 2000 metrů pro nás zatím znamená jen nějaké imaginární číslo, ale brzy se zhmotní v podobě ohromné dřiny a litrů potu. Krev naštěstí netekla skoro žádná, pokud nepočítám odřeniny při pokusech se vymanit z SPDéček, což byl zájezdový evergreen. Ze Žabljaku stoupáme směrem k vrcholu Momčilov Grad. U posledních domů se k nám přidává toulavý pes a drží se nás, potvora, až na vrchol. Nahoru to není taková dřina, protože většina stoupání vede stínem, i tak jsem ale upocený jak kapesník Karla Gotta.
Podjíždíme nějaký vlek či lanovku a za chvíli jsme nahoře, kde zastavujeme u restaurace. Bohužel je zavřeno, takže jen odpočíváme na terase a kocháme se okolím. Zbavit psa se nám daří až ve sjezdu dolů, snad se vrátil zpátky do města. Pokračujeme dál ke kaňonu řeky Sušice, kde nás čeká pár kilometrů jízdy terénem. Na dně kaňonu leží Sušičko jezero, na které se podle průvodkyně Sylvy ani nemáme těšit, protože zatím vždycky bylo vyschlé. Už podle názvu bych se tomu ani nedivil, ale o to větší bylo naše překvapení, když jsme z výšky zahlédli jeho průzračnou hladinu. Cesta dolů místy připomíná prosperující kamenolom a tak moc nespěchám, stejně není kam, hospoda u jezera je totiž taky zavřená.
Výjezd zdola je opět očistec. Ochlazení čeká až úplně nahoře, když si dáváme přestávku přímo nad kaňonem. Pár lidí nebere na nebezpečí žádný ohled a stoupají si přímo na hranu propasti, prý tam víc fouká a chladí. Naštěstí nikdo neztrácí balanc a můžeme odjet. Pokračujeme mírným stoupáním přes kopec a odbočujeme k vesnici Trsa, která se nachází v půlce etapy. V místní nálevně si dávám si lahváče za exkluzivní cenu 1.5 EUR. Ostatní si dávají oběd a tak se zvedáme až asi po hodině. Jedeme přes další kopec a cestou nepotkáváme ani živáčka, jenom v další vesnici je slyšet řev zedníků na stavbě. Míjíme zdejší obdobu JZD a začínáme pomalu stoupat do Sedla (1900 m). Zajímavostí tohoto stoupání je jeho délka, která činí asi 13 km. Zrádné je tím, že to vypadá jako by za každou zatáčkou byl konec, takže cyklista zoufale šlape a kýženého zlomu se nedočkává. Naše muka trochu zmírnil velký černý mrak, který se usadil nad Durmitorem a dokonce na nás i trochu zapršel.
Přichází na nás zoufalství a krize. Chvílemi kola tlačíme a nadáváme. Hlavně slovenské klení se tu rozléhá skoro jako v Tatrách. Provoz kolem nás se na zdejší poměry zvětšuje až na nevídanou frekvenci jedno auto za deset minut. Normální lidi totiž tuhle trasu jezdí autem, a když chtějí tak si zastaví na nějaké pěkné vyhlídce.
V prospektu psali, že zdejší krajina připomíná Himaláje, jenže v tomhle stavu to nějak nedovedu ocenit. Po pár hodinách se doplazíme až na úplný konec, počasí je tu tak akorát na bundu, kterou jsem si chytře nechal v kempu. Silnice nahoru i dolu je pěkně vyasfaltovaná a dalo by se sem v pohodě dojet na silničce. Nás čeká odměna v podobě sedmikilometrového sjezdu s výhledy, které bychom viděli, kdybychom nemuseli koukat na cestu. Do kempu jedeme pro změnu po staré silnici, která vypadá spíš jako obecní cesta. Pro změnu přijíždíme z vrchu a ušetřili jsme si výjezd od křižovatky. Zbytek večera chodíme poněkud nejistým krokem, ještě že zítra se jedeme rekreovat k moři.
Budva a Kotor
Cestou k moři děláme krátkou pauzu na mostě u Skadarského jezera. Skrz tunely přijíždíme na pobřeží do Budvy. Čtyři hodiny volna využívá většina lidí ke koupání v moři. Z Budvy přejíždíme do Kotoru, slavného města na břehu Boky Kotorské, zátoky připomínající norský fjord, akorát to vedro kazí dojem. Kotvila tu rakousko-uherská námořní flotila. Kdysi zde došlo ke vzpouře, v jejímž vzniku jsme měli prsty samozřejmě my Češi. Prohlížíme si staré město s křivolakými uličkami a hlavně chladivým stínem. Zpátky jedeme podél pobřeží Boky. Dokonce máme fotopauzu kousek před tunelem s možností vyfotit si moře osvětlené zapadajícím sluncem. Do kempu dorážíme až před 11 večer.
Nadobro opouštíme Žabljak a tak po snídani nakládáme věci do autobusu. Prvních 30 km etapy pořád klesáme rychlostí okolo 30 kilometrů za hodinu, je to vyhlídková jízda bez potřeby nějak brzdit nebo se soustředit na řízení. Z letargie mě vytrhává až splašená kráva, která se nepozorovaně pásla ve stínu u silnice, dokud jsme ji nevyplašili naším průjezdem. Chudák zvíře chtělo vzít roha, ale nízký součinitel tření kopyt na asfaltu způsobil jen bezmocné hrabání na místě, zakončené efektním rozplácnutím se na všechny čtyři přímo přede mnou. Kolo se mi naštěstí povedlo zastavit včas, ale od takto naštvané krávy můžete čekat všechno, takže jsem měl strach, aby mě ještě nenabrala na rohy, to by mi ani cyklistická helma nepomohla. Kravka ale měla rozumnější nápad a se zabučením zmizela v houští.
Na 35. kilometru definitivně končí sjezd a musíme vyjet asi 5 kilometrů stoupání na hřeben. Nahoře nás čekají kamenité horské louky, silně připomínající skotskou krajinu, jak někdo trefně poznamenal. Nikde nikdo, akorát od jedné salaše na nás vybíhá pes, zřejmě s úmyslem nás sežrat. Létající kamení mu kazí plány a my pokračujeme dál až ke sjezdu do údolí. Je tu kamenitá cesta a serpentiny, na jedné straně skály a na druhé propast. V případě pádu si můžete vybrat, kam to nasměrujete.
Klesáme až do vesnice, kde začíná asfalt. Bohužel, jeden kolega doráží pěšky. Na konci sjezdu to vzal přes řidítka a udělal si něco s ramenem. Ošetření ale odmítá a zbytek cesty hrdinně dojíždí. Posledních pár kilometrů jedeme po hlavní silnici. Provoz asi jako u nás zato na krajnici už asi nezbylo místo. Balancujeme nad příkopem a doufáme, že nás nesrazí nějaký kamion, což se naštěstí neděje. Největší monstrum, které nás za tu chvilku předjíždí je náš autobus.
Kolašin leží ve výšce asi 900 metrů a je známý především díky lyžování. I když lyžařské středisko Jezerine je asi o 500 metrů výš a dvanáct kilometrů dál. Ubytováváme se v hotelu Čile, na pokoji máme i gauč a televizi a co je hlavní, koupelnu se sprchovým koutem. V hotelu máme i polopenzi, ale za zábavou docházíme k sousedům. Každý večer se totiž v protějším domě, kde bydlí pěší zájezd, koná pravidelné mecheche.
Pohoří Bjelasica a Komovi
Ráno se chystáme na první vyjížďku do pohoří Bjelasica. Kola vyndáváme z kůlničky na dříví za hotelem, kam jsme je večer zamkli (pan majitel tvrdí že toto je dočasné řešení, tak uvidíme, jestli i na Balkáně platí že: jednotka dočasnosti= 1Furt). Oproti zavedeným zvyklostem na kola nenasedáme, nýbrž je ukládáme do busu a necháváme se na Jezerine vyvést spolu s pěší partou. Tam kola smontujeme a hurá po lesní cestě k vrcholu. Předjíždíme pěšáky, kteří už stihli ujít kus cesty a po chvíli dojíždíme na Planinarski dom, což je chata ve výšce okolo 1700 metrů nad mořem. Je zde pramen a ve žlabu pod ním se už chladí Nikšičko a jiné nápoje. Od domu stoupáme dál po kamenité cestě až k vrcholu Zekova Glava. Na vrcholu stojí zajímavý vojenský vysílač, proto je tam zákaz vstupu. Vyhazují nás i od brány kde čekáme na zbytek skupiny. Jediná Sylva má od vojáka dovoleno počkat na opozdilce a my ji necháváme samotnou na pospas maskáčovanému svůdci.
V mezičase uleháme na trávu pod vysílačem, baštíme svačiny a kocháme se pohledem na hory okolo. Chvíli nato doráží i Sylva se zbytkem lidí a můžeme vyrazit dolů. Slibovaný prudší sjezd je hodně strmý sráz, na začátku vylepšený sněhovým polem. Nicméně i toto zvládáme (pěšmo) a za chvilku můžeme osedlat naše kola. Cesta po hřebeni ubíhá rychle, výmoly na cestě jsou už tak obrovské, že jízda přes ně připomíná houpání na houpačce. Při sjezdu se zastavujeme u cikánské salaše a ochutnáváme domácí chléb a sýr. Nacpaní sjíždíme dolů až Biogradskému jezeru, které vypadá jako obyčejný rybník. Od jezera už jen sjedeme k hlavní silnici. Tam kola znovu cpeme do autobusu a poslední 15 km se necháme dovézt. Večer se věnujeme popíjení na náměstí a dělání výtržností.
Poslední den si na Jezerine jedeme hezky po svých. Z autobusu to vypadalo, jakoby to byl kousek, ale dnes se vlečeme jako šneci. Je nám vedro tak si zajíždíme znovu k Planinarskemu domu, kde kupujeme občerstvení. Dnes tu skoro nikdo není a tak máme čas popovídat si s majitelem. V zimě tu prý bývá 5 metrů sněhu a z domu kouká jen střecha. Tak to máme kliku, že je červen. Ochutnáváme domácí malinovou šťávu a vracíme se kus po cestě zpět na odbočku, která nás vede směrem k sedlu Trešnevik.
V sedle je hospoda kde si dáváme oběd. Na odjezdu se jeden náš kamarád vydává na špatnou stranu sedla, naštěstí náš řev ho zadržuje dříve, než nám ujede někam do údolí. Jinak by si to musel celé vyšlapat zpátky nahoru. Asfaltka do Kolašinu má dost děr ale cesta dolů ubíhá rychle. Za chvíli jsme u tunelu, kterým musíme projet. Měří asi 300 metrů a je do zatáčky, takže je v něm tma jak v pytli. Uvnitř je to trochu drama protože zjišťuji, že mám vybitou čelovku a jelikož jinou nemáme, tak nevidíme vůbec nic. Nakonec se z tunelu přece jen vyjíždíme a můžeme dojet posledních deset kilometrů do hotelu. Tam dorážíme přesně v okamžiku, kdy začnou létat blesky.
Večer se koná rozlučková párty, kterou si vytrvalci protahují až do snídaně. Pak zbývá jen zabalit, nasednout do busu a hurá domu. Západ slunce nás střetává až u Bělehradu a tak máme možnost si cestou prohlédnout skoro celé Srbsko. Do Brna se vracíme kolem 9 ráno a tím náš zájezd definitivně končí.
INEX-SDA v rámci projektu Fotbal pro rozvoj hledá šest
mladých lidí, kteří vytvoří společně s mladými lidmi
z keňské organizace MYSA jeden fotbalový tým.
Zapojte se do letní osvětové kampaně: Kopeme za lepší svět!
INEX-SDA v rámci projektu Fotbal pro rozvoj hledá šest mladých lidí (tři ženy a tři muže), kteří vytvoří společně s mladými lidmi z keňské organizace MYSA jeden fotbalový tým, který se vydá na letní měsíční osvětovou tour po několika regionech České republiky.
Zapojte se do letní osvětové kampaně: Kopeme za lepší svět!
INEX-SDA v rámci projektu Fotbal pro rozvoj hledá šest mladých lidí (tři ženy a tři muže), kteří vytvoří společně s mladými lidmi z keňské organizace MYSA jeden fotbalový tým, který se vydá na letní měsíční osvětovou tour po několika regionech České republiky.
