Rubrika: Lyžování a lyžařská střediska

První doušek Vám málem utrhne pusu. V létě osvěží, v zimě zahřeje. Sdružuje lidi. Příjemně naladí. Krásná zlatá barva dozdobená čerstvou bylinnou snítkou. Podává se nejlépe v ulepené skleničce, pokud možno ještě zabalené v papíře, abyste se nespálili. Takový je nápoj typický pro Marocké království – berberská whisky aneb zelený čaj s čerstvou mátou.

Ať chcete nebo nechcete, zaručeně to bude první věc (nanejvýš druhá – pomeranče jsou dost velká konkurence, ale zas ty každý zná), kterou v Maroku ochutnáte. S prvními doušky čaje do Vás začne vnikat i místní atmosféra a naladí se Váš zvídavý cestovatelský duch. Jste připraveni poznávat všechny stránky Maroka.

Navštívit zmíněnou africkou zemi v zimě je vhodné nejen pro lidi utíkající za sluníčkem a teplem, ale jak jsme se sami přesvědčili i pro lidi, kteří rádi zimu zasněženou. A kdyby náhodou sníh nebyl, lyžovat se dá i na písečných dunách. Tuto možnost máte například v severním cípu Západní Sahary zasahujícím do Maroka – v Erg Chebbi [Šibi]. (erg – písečná poušť)

Písečné poušti předchází asi deset kilometrů široký pás kamenné pouště (hamady). Je to obrovská šedivá placka, sem tam, hodně sem tam, strom (většinou jeden ze stálezelených dubů) či křovitá tráva, jež se tváří dost suše. Ačkoliv je hamada kamenitá poušť, nedá se po ní rallye jezdit všude. Bezpečnější je držet se na cestách vyznačených balvany a patníky. Jednak se tu člověk snadno ztratí, a když takový ztracený někde zapadne, pomoci se nedovolá. Dále do pouště se začínají objevovat menší domky z hliněných, pouze na sluníčku vysušených cihel, z nichž trčí sláma a jsou zaplácnuté bahenní omítkou, a ve kterých opravdu žijí lidé – berbeři. Osídlení je řídké a krajina zde vypadá velmi opuštěně. Avšak když se na chvíli zastavíte, během okamžiku se kolem Vás vytvoří houf dětí, které hned začnou vybalovat z nejrůznějších tašek a pytlíků hadrové panáčky, velbloudy, korálky atd. s tím, že si něco jako máte koupit. Kromě rozesmátých dětí a zvídavých obyvatel tu můžete také nalézt třeba mrtvého velblouda. Pošel, tak ho tam prostě nechali ležet. Naštěstí mnohem častěji potkáte zvířata živá.

Jednotlivé domky v blízkosti už písečné pouště vystřídají velké osady – oázy. Ty jsou vybudovány hlavně pro turisty. Vypadají tak trochu jako statky. Z velké části jsou taktéž postavené z hliněných nevypálených cihel, ale hlavní či nosné zdi jsou již z vepřovek. Vše je ale pečlivě schováno pod bahenní omítkou, která je někdy zdobená štukováním. Ve většině osad byly nedávno instalovány solární panely, které jim teď v zimně ohřívají vodu a dodávají proud a vůbec se snaží zařídit osady evropsky. Každá z těchto osad má svou zahradu. Překvapilo nás, jak je v nich vše šťavnatě zelené. Pěstují zde mrkev, cibuli, brambory, datlové palmy…a to s takovou produkcí, že zahrádka uživí jak osadníky, tak hosty. Velké záhony jsou rozděleny na menší políčka sítí zavlažovacích kanálů. A kde se v poušti vzala voda? Při procházce po okolí jsme nedaleko od osady narazili na místo, kde se nacházelo několik jednoduchých studen z betonových skruží. Překvapující bylo, že hladina vody se pohybovala pouze o kolo třech metrů pod povrchem! Zda je voda ze studen pitná, to nevím. V osadách pijí vodu balenou, ale berbeři žijící v jednotlivých domcích nejspíš jinou vodu nemají než studniční. Bylo vidět, že si tu vody váží. Opodál je mělké údolíčko s vádí, které bylo znatelně zelenější, než mrtvé okolí, tudíž tu musí být vysoká hladina podzemní vody. Toto místo bylo dokonce lehce oploceno. Stejně jak se u nás označuje ochranné vodní pásmo. Akorát podle stop plot málo koho zastavil. (Taky jak u nás.) U naší oázy byla dokonce prohlubeň zaplněná vodou. Takový menší rybníček. Od místních jsme se dozvěděli, že ačkoliv žijí na poušti, v posledních letech je zde sužují dvakrát do roka záplavy. Přívalové deště vyprahlá zem vsakuje pomalu. Všude stojí voda. „To much water!“, jak nám bylo sděleno. Tyto deště a následný povrchový odtok bourají a rozpouští chatrná hliněná stavení. Vzaly si i oběti na životech. Všechno je pryč…Až voda opadne, lidé si znova vystaví své hliněné příbytky. O vydatnosti povodně svědčí již zmíněná vysoká zásoba podzemní vody. Uživí i takovou rostlinu, jako je vodní meloun. Je to sice divoká odrůda pro člověka nepoživatelná, slouží jako krmivo pro velbloudy. Ale velbloudům prý moc nechutná. Dokonce jsme našli studny s odčerpáváním vody poháněným solárními panely relativně daleko v písečné poušti! Ohromné vrstvy písku jsou nejspíš dobrým izolantem proti zahřívání země a zvýšenému výparu. Erg Chebbi je poušť na vodě.

Když jsme se v Santiagu de Chile dívali na tu hradbu hor, která nás čekala při přejezdu do Argentiny, na jejich zasněžené vrcholky, nápad přišel sám, bez velkého tlačení. Zajedeme tam do nějakého lyžařského střediska a okusíme latinskoamerické sjezdovky!

Můj chilský kamarád, když jsem mu o nápadu řekl, se na mne podíval s podivným výrazem na tváři a řekl: „lyžování je zábava chilských pracháčů, pro normálního chilského právníka, který bydlí v centru Santiaga, je to sport naprosto nedosažitelný. To mne trochu zaskočilo. Opravdu, strávili jsme u Internetu celý večer, kdy jsme procházeli webové stránky jednotlivých lyžařských středisek, a ceny skutečně odpovídaly spíše Rakousku v největší sezóně, než Latinské Americe. Navíc, v kombinaci s mizernou infrastrukturou (rozumějte, jinak než drahým taxíkem to nešlo), jsme podmínky vyhodnotili jako nepřijatelné.

Alespoň v Chile. Druhá strana hor patří Argentině, která je ke kapse cestovatelů mnohem přívětivější. Los Penitentes sice nepatří k největším střediskům v Argentině, to je jižněji, v Las Leňas, ale zas se zdálo o moc levnější a navíc přímo na cesté do Mendozy.

Puente del Inca

Ze Santiaga jedeme minibusem směrem na Mendozu. Cenu jsme s agenturou pilovali celou hodinu, nějak jsme si nebyli jisti, že je to cena správná. Za chvíli vjíždíme do hor, klikaté cesty po svazích And vedou vzhůru. Předjíždíme kamiony, míjíme kamiony, které se to bojí dolů pustit rychleji, než dvacítkou. Sledujeme železniční trať Ferrocarril Trasandino, která na 68 kilometrech překonává 2362 výškových metrů. Trať v současnosti nefunguje, i když se mluví o jejím znovuzprovoznění. Více o této technické zajímavosti najdete na wikipedii. Projíždíme tunelem a zastavujeme v takovém hangáru, kde musíme dostat povinná razítka do pasu. Čekáme asi hodinu, než se to všechno vyřídí, abychom po pěti minutách vystupovali z minibusu v Puente del Inca.

Puente del Inca je taková osadička v horách, v nadmořské výšce 2017 m n. m., kde je pár hostelů, pár restaurací, stará železniční zastávka, vojenská posádka (která cestovatelům poskytuje levné ubytování i horského průvodce), trh se suvenýry a staré lázně. To vše je v nádherné opuštěné andské krajině. Ubytováváme se v bytě jednoho vojenského horského vůdce, chodíme po okolí, jdeme se podívat na Aconcaguu, čemuž slouží naučná stezka směrem asi čtyři kilometry zpět k Chile.

Je zajímavé vidět, kolik autobusů plných turistů projíždí po silnici mezi Mendozou a Santiagem. Za celou dobu pobytu jsme neviděli žádného jiného cizince. To místo přitom opravdu stojí za zastavení a minimálně dva dny přestávky.

Los Penitentes

Ráno vstáváme brzo a pěšky jdeme čtyři kilometry dolů po silnici, kde má být lyžařské středisko. Jdeme tam s nejistotou v očekávání, protože je září, zima končí, svítí sluníčko a sníh je jen na vrcholcích. Opět máme cestovatelské štěstí, když zjišťujeme, že středisko nejen funguje, ale má zrovna nějaké mimořádné a mimosezónní slevy na vleky. Kupujeme permanentku, půjčujeme si prkna a jdeme na svah. Moderní sedačková lanovka nás vyváží až úplně nahoru a my se rovným, tvrdým, dlouhým a prudkým svahem pouštíme dolů. Obtížností je to těžká červená. Z noci je to všechno hodně namrzlé a tvrdé, tak si několik prvních jízd tak úplně nevychutnáváme, ale jakmile to malinko nataje, je to super. Jsme tam skoro sami a každou cestu po sjezdovce, která je sevřena v údolí mezi dvěma kopci si vychutnáváme až do konce.

Svah není tak dobře upravený, jak jsme v Evropě zvyklí, ale možná je to jen proto, že s končící sezónou už schovali rolby. To nám samo nevadí, protože je tento den parádním zpestřením našeho léta a když slunce zajde za okolní kopce a sjezdovka opět začne namrzat, vracíme výbavu a domů se vydáváme opravdu spokojení.

Loňská zima sněhem šetřila, a tak lyžaři doufají, že si letos vše vynahradí. Při dobrých sněhových podmínkách totiž mohou v České republice využít stovky kilometrů udržovaných běžeckých tratí, sjezdové svahy různé náročnosti, snowparky či sáňkařské a bobové dráhy. Na českých a moravských horách se navíc v posledních letech hodně investuje: zlepšuje se kvalita sjezdovek, v provozu jsou nové lanovky a rozšiřuje se také nabídka volnočasových aktivit v zimních střediscích (aprés-ski).

KRKONOŠE

Ideální podmínky pro zkušené lyžaře nabízejí horská střediska v Krkonoších (www.ergis.cz). V nejvyšších českých horách se nacházejí známá horská střediska – Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou, Černá hora – Janské Lázně, Harrachov a Rokytnice nad Jizerou. Samozřejmostí zde jsou kvalitní ski servisy, půjčovny lyžařského vybavení či lyžařské školy.

Špindlerův Mlýn

Ski areál ve Špindlerově Mlýně (www.mestospin­dleruvmlyn.cz, www.skiareal.cz) je s 26 km sjezdových tratí, 90 km běžkařských tratí, 11 vleky a 5 lanovkami, širokou nabídkou ubytování i volnočasových aktivit stále považován za jedničku mezi českými středisky. Zakoupený skipas využijete v areálech Svatý Petr, Horní Mísečky, Labská, Hromovka a Medvědín. Hlavní lyžařské areály Svatý Petr a Medvědín spojují linky skibusu. Sjezdové tratě ve Svatém Petru patří díky svému převýšení mezi nejkvalitnější v ČR, což potvrzují i významné sportovní akce, které se zde pravidelně konají. Cvičné svahy v Horních Mísečkách jsou pak ideální pro rodiny s dětmi a začátečníky. V hlavní sezoně (22. 12. 07 – 4. 1.2008, 26. 1. – 14. 3. 2008) přijde 3denní skipas pro dospělého na 2000 Kč (71 eur), pro děti 1350 Kč (48 eur)

Skiregion.cz

Značka SKIREGION.CZ (www.skiregion­.cz) zastřešuje největší lyžařskou oblast v České republice, nacházející se na pomezí západních Krkonoš a Jizerských hor. Lyžařská střediska Harrachov, Rokytnice nad Jizerou, Paseky nad Jizerou, Rejdice a Příchovice společně nabízejí 6 lanových drah, 36 vleků, 40,5 km sjezdovek a 200 km upravovaných běžeckých tratí. Lyžařské středisko Harrachov (www.skiareal­.com, www.harrachov.cz) s řadou sjezdových a běžeckých tratí znají dobře fanoušci skoků na lyžích. Na zdejších skokanských můstcích padlo několik světových rekordů a na závodech světového poháru se tu pravidelně potkává skokanská špička. S historií Harrachova je úzce spjata výroba skla a ve zdejší sklárně s muzeem skla (www.sklarnaha­rrachov.cz) můžete nově vyzkoušet také pivní lázně. V Rokytnici nad Jizerou (www.rokytnice­.com) si díky rozmanitému terénu (n. v. 620–1315 m) výborně zalyžují začátečníci i ti nejzkušenější. V areálu jsou v provozu dvě moderní čtyřsedačkové lanovky a za 3denní skipas dospělý utratí 1680 Kč (60 eur), dítě 1350 Kč (48 eur).

Skiarena Krkonoše

Ski areály Pec pod Sněžkou (www.skipec.com), Černá hora – Janské Lázně (www.cerna-hora.cz) a Velká a Malá Úpa spojily svou nabídku pro lyžaře pod hlavičkou Skiareny Krkonoše. Skiarena zahrnuje 4 lanové dráhy, 29 lyžařských vleků a 27 km sjezdových tratí. Mezi středisky jezdí v zimní sezonu pravidelné linky skibusu. Cena třídenního skipasu v hlavní sezoně (od 25. 12. 07 do 30. 3. 08) je 1670 Kč (60 eur) pro dospělého a 900 Kč (32 eur) pro dítě.

Ski areál Černá Hora (www.cerna-hora.cz) v Janských Lázních se může pochlubit novou 8místnou kabinkovou lanovkou, jedinou svého druhu v ČR. Nároční lyžaři ocení jedny z nejdelších českých sjezdových tratí, rodiče zase cvičné louky pro děti. V Janských Lázních (www.janske-lazne.cz) si sportovci báječně odpočinou při některé z fitness, wellness nebo beauty procedur, které nabízejí zdejší lázeňské domy.

JIZERSKÉ HORY

Dominantou severočeského města Liberec je vrchol Ještěd s unikátní stavbou televizního vysílače. Do sportovního areálu Ještěd (www.snowhill.cz) se dostanete velmi pohodlně – z Liberce sem totiž jezdí tramvaj! O kvalitě zdejších podmínek pro lyžování zase svědčí to, že se zde od 18. 2. do 1. 3. 2009 uskuteční FIS Mistrovství světa v klasickém lyžování (www.liberec2009­.com). Letošní novinkou areálu je samoobslužná restaurace s českými specialitami a rozšířené zasněžování. Z Prahy a dalších měst odvezou zájemce na Ještěd speciální skibusy. Za 2denní skipas zaplatí dospělý 1030 Kč (40 eur), dítě 720 Kč (28 eur). Vítanou možnost relaxace v aquaparku nebo při bowlingu nabízí multifunkční Centrum Babylon (www.babylon-lbc.cz).

Zatímco Tanvaldský Špičák (www.tjbizute­rie.cz) je díky tratím rozdílné obtížnosti vhodný pro všechny lyžaře, jsou střediska Bedřichov a Severák určena především pro rodiny s dětmi. Třídenní skipas v Tanvaldském Špičáku vyjde dospělého na 1350 Kč (48 eur), dítě na 1000 Kč (36 eur).

Jedinečná kombinace zimních sportů a lázeňské relaxace Spojit zimní sporty a relaxaci v lázních můžete v České republice hned na několika místech. V blízkosti Krušných hor najdete nejznámější české lázně Karlovy Vary (www.karlovyva­ry.cz), Mariánské Lázně (www.marienbad­.cz) a Františkovy Lázně (www.franzensbad­.cz).

Největším lyžařským střediskem Krušných hor je Ski areál Klínovec (www.klinovec­.cz), vzdálený přibližně 120 km od Prahy. Všechny trati jsou uměle zasněžovány, takže se lyžuje i při nízké sněhové pokrývce. Nabídku tohoto střediska doplňují 2 lyžařské školy, 2 půjčovny lyžařského vybavení nebo 9 bufetů a restaurací. V Božím Daru (www.bozidar.cz), nejvýše položeném městečku ve střední Evropě, jsou k dispozici sjezdovky lehké až střední obtížnosti.

V lázních Jeseník (www.priessnit­z.cz) vznikl první vodoléčebný ústav na světě a v Jeseníkách se nachází i nejvýše položené lyžařské středisko v ČR – ski areál Praděd – Ovčárna (www.figura.cz). Lyžovat a těšit se z krásné přírody Jeseníků můžete také v ostatních areálech: v Červenohorském sedle (www.skiklub-su.cz) se 4 sjezdovkami nebo v Klepáčově (www.klepacov.cz) a Ramzové (www.bonera.cz). Z Červenohorského sedla se na obě strany Hrubého Jeseníku rozbíhají běžecké tratě. Ta nejvyhledávanější vede jižním úbočím Velkého Klínovce, dále na Švýcárnu a do oblasti Pradědu.

Rodinná dovolená na horách

Téměř nedotčená příroda, menší lyžařská střediska, lehké až středně obtížné sjezdovky – to jsou výborné podmínky pro rodinnou dovolenou. které nabízejí areály na Šumavě, v Orlických horách a Beskydech.

Nejlepší možnosti lyžování na české straně Šumavy (www.sumava.net, www.sumava-info.cz) nabízí středisko Špičák (www.spicak.cz), které udržuje i jednu z nejstrmějších černých sjezdových tratí v ČR. Za třídenní skipas tu dospělý zaplatí 1175 Kč (41 eur), děti pak 790 Kč (28 eur). Snowboardisté mají vyhrazen prostor na Zadově (www.lazadov.cz), běžkaři si pak mohou vybrat některou z více než 150 km běžeckých turistických tras. Po dni stráveném na sjezdovce unavení sportovci ocení relaxaci v aquaworldu Lipno (www.lipno.info) nebo něco dobrého na zub, např. místní specialitu nazvanou povidloně.

Orlické hory (www.orlickeho­ry.cz) zvou do lyžařských středisek Deštné (www.destne.info) a Říčky (www.skiricky­.cz), kde vás lyžování s 3denním skipasem vyjde na 1230 Kč (44 eur). Mezi netradiční sportovní akce se řadí nejtěžší středoevropský etapový závod psích spřežení Šediváčkův long, který se koná v Deštné ve dnech 22. – 26. 1. 2008 (www.czechlon­gtrail.com).

Nejznámějšími středisky v Beskydech jsou Pustevny (www.skialpin.cz) a Bílá (www.skibila.cz), kde loni přibyla moderní čtyřsedačka.

Běžecká velmoc

Česká republika je světovou velmocí v běžeckých dálkových trasách, které jsou často vedeny i po hřebenech hor. Všechny trasy jsou dokonale značeny a pravidelně udržovány. V Krkonoších (www.ergis.cz) je v sezonu k dispozici přes 550 km dobře vyznačených běžeckých cest, mnoho z nich navazuje na Krkonošskou lyžařskou magistrálu.

Oblíbenou běžkařskou destinací jsou Jizerské hory (www.jizerky.cz), jimiž prochází cca 115 km upravovaných běžeckých tratí Jizerské magistrály. Ta 13. 1. 2008 již po jednačtyřicáté přivítá veřejnost i nejlepší sportovce v mezinárodním závodě Jizerská padesátka (www.jiz50.cz).

V Beskydech (www.beskydy.com, www.beskydy-valassko.cz) je pro běžkaře upravováno více než 100 km tras. Mezi nimi např. Lysohorská magistrála, běžecké trasy v okolí Pusteven či traverzové cesty Těšínských Beskyd.

Nové Město na Moravě (www.nmnm.cz) v oblasti Žďárských vrchů proslavil především závod Zlatá lyže. Ten je součástí FIS Tour de Ski (www.tour-de-ski.com) a v Novém Městě se poběží ve dnech 28. 12. a 29. 12. 2007. Zajímavostí je, že se druhá fáze turné – sprint – uskuteční 30. 12. 2007 v Praze. Bude to vůbec poprvé, co se akce tohoto druhu uskuteční přímo v Praze a navíc v bezprostřední blízkosti Pražského hradu.

Snowboarding

Svůj prostor na českých horách mají i snowboardisté. Snowpark ve Svatém Petru s řadou skoků, crossovou tratí a prostorem pro akrobatické lyžování dobře znají čeští a zahraniční závodníci. V snowparku v Horních Mísečkách mohou změřit své síly zkušení borci, ale i začátečníci. Další snowparky najdete také v Peci pod Sněžkou, Harrachově nebo Božím Daru, druhým rokem smějí snowboardisté i na Lysou horu. V Tanvaldském Špičáku v Jizerských horách je snowpark pro začátečníky i pokročilé a kvalitním snowparkem disponují rovněž krušnohorský Klínovec a šumavský Špičák.

Sáňkování, bobování, snowtubing i snow trampolína

Výbornou zábavou pro lyžaře i nelyžaře jsou sáňkařské dráhy. Černou horu a Janské Lázně spojuje 3,5km Zvonková cesta, po níž se jezdilo na sáňkách-rohačcích už před 100 lety (www.janskelaz­ne.cz). U Špindlerovy boudy na Malém Šišáku začíná čtyřkilometrová sáňkařská jízda, která končí na Dívčích Lávkách u Bílého Labe (www.sankarska-draha.cz). Zalíbilo se vám svištění větru v uších při prudkém sjezdu? Zkuste jízdu na bobové dráze ve Špindlerově Mlýně a Harrachově (www.bobovka.cz). Při snowtubingu se spustíte dolů ledovým korytem na speciálních nafukovacích duších a na snow trampolíně se vyřádí především děti (www.activegu­ide.cz). Nudit se určitě nebudete ani při jízdě na sněžném skútru nebo na čtyřkolkách. Za příznivého počasí se nechte vyvézt lanovou dráhou z Pece pod Sněžkou (www.pecpodsnez­kou.cz) až na nejvyšší českou horu Sněžku. Výhled na českou a polskou stranu Krkonoš i hřebenová běžecká túra slibují nezapomenutelné zážitky.

Přehled všech zimních středisek v České republice najdete na webových stránkách www.czecot.com, www.holidayin­fo.cz a www.ceskehory.cz, www.nasehory.cz.

„Mamí, my jsme LEDNÍ medvědi?“

„No samozřejmě, že jsme LEDNÍ medvědi.“

„A… A to znamená, že jsme králové Arktidy?“

„Ano, to znamená, že jsme králové Arktidy.“

„A znamená to taky, že to je naše přirozené prostředí?“

„Ano, Arktida je naše přirozené prostředí.“

„A… A to znamená, že jsme mu taky dokonale přizpůsobení?“

„Ano, jsme mu dokonale přizpůsobení.“

„Tak proč je mně taková k… zima?!“

Ledního medvěda můžete na Špicberkách potkat na každém kroku. Obvykle na něho narazíte hned po příjezdu. Vystoupíte z letadla, do tváře vás udeří pravá arktická zima, suchá a větrná, takže je mnohem studenější, než ve skutečnosti je. Odborně se tomu říká wind chill (http://www.sve­toutdooru.cz/cla­nek/?…). Přejdete pár metrů do letištní budovy… a je tam! Dřív, než si na běžícím pásu vyzvednete zavazadlo, máte tu čest s pěkným velkým mackem, bohužel nebo spíš bohudík vycpaným. Stylové uvítání. Nikdo jiný by vás v Arktidě nepřivítal lépe.

Podruhé na vás medvěd vybafne na sysselmanátu – v sídle guvernéra Špicberků, sysselmana. Nevyhnete se mu, na sysselmanát se musí. Stojí na kopečku nad Longyearbyenem, hlavním městem, takže se po cestě i zahřejete. Vyzujete si boty, to se taky musí, vejdete dovnitř, rozhlédnete se… a je tam! Trošku bokem, aby nekazil krásný výhled velkou prosklenou stěnou na město, ale zase nijak zastrčený. Obvykle ho uvidíte dřív než guvernérova člověka zabývajícího se cestovním ruchem, tedy vámi. Když budete mít štěstí, nechá se s vámi vyfotit (medvěd i guvernérův člověk).

Další setkání, které asi tak trochu očekáváte, vás nemine v muzeu. Když si návštěvu necháte až na poslední chvíli jako my, ani vás to moc nepřekvapí. Kromě medvěda tam potkáte i vycpaného mrože, lišku uprostřed skoku, tuleně, spoustu ptáčků a horníka.

Když už si myslíte, že vás medvěd nemůže překvapit, zamíříte do kostela. Kostel stojí stejně jako sysselmanát na kopečku, taky je od něho pěkný výhled na město a ani moc nevypadá jako kostel. Je to skoro obyčejný dům se šikmou střechou, akorát má věžičku. Stejně jako na sysselmanátu se zujete, vejdete dovnitř… a je tam! Čeká na vás a těší se na pokec. Tenhle kousek má Čechy obzvlášť v oblibě, koneckonců byli to oni, kdo ho někdy v osmdesátých letech poslal do věčných lovišť.

Abych to objasnila. Kostel v Longyearbyenu není jen místo, kde se lidé potkávají s Bohem. Co by taky dělal Bůh takhle na severu, že? Je to místo, kde se lidé potkávají i mezi sebou (a s medvědem). Místnost, která slouží jako chrámová loď, je rozdělena na dvě části, zadní – kostelovou a přední – potkávací. V té zadní je něco jako oltář, lavice, modlitební knížky a zpěvníky, v té přední části jsou stolečky a křesílka, police s knihami a časopisy a malý bar, kde si můžete dát čaj, kafe, vafli. Protože jsem měla čas a náladu, vybrala jsem si křesílko, zamířila k polici s pěknou řádkou National Geographiců, namátkou jeden vytáhla, otevřela… a neřekli byste to, byl tam!

Situace se maličko změní, opustíte-li hranice města. Tam už si s medvědem jen tak nepoklábosíte. Odstrašujícím příkladem může být pomníček kousek od vyhlídky nad Longyearbyenem. Upomíná na událost z konce devadesátých let, kdy tu byla zabita studentka, která si vyšla s kamarádkou na výlet a nevzaly si s sebou zbraň. Je pravda, že medvědi by se tak vysoko a daleko od moře vyskytovat neměli. Tenhle to asi nevěděl…

…Skoro celé dopoledne jsme přenášeli bagáž přes boční morénu. Čelo ledovce bylo vysoké odhadem dvacet, pětadvacet metrů a i kdybychom nakrásně mohli slanit přímo na led fjordu, až k čelu jsme se nemohli dostat kvůli několika parádním trhlinám. Vyměnili jsme tedy lyže za mačky a bagáž ze sání naložili na záda. Brusle jsme neměli, takže dole na ledě jsme opět vzali zavděk lyžemi a vydali se napříč přes Austfjorden. Tohle je místo s největší pravděpodobností, že potkáme medvěda. Tady ještě led vydrží dlouho, tady mají tuleni své díry, tady mají medvědi své loviště.

Na první stopy jsme narazili ještě před zdoláním čelní morény, která vypadá jako hromada kamení uprostřed fjordu. Opatrně jsme je překřížili, téměř po špičkách a obezřetně pokračovali dál. Asi po dvou stech metrech jsme přešli další a pak ještě asi desetkrát. Přestože jsme mazali, cesta po ledě nám trvala déle, než jsme si představovali. Na pevnině jsme si trošku oddechli, ale k obědu jsme si stejně sedli tak, abychom viděli na všechny strany. A to i přesto, že kus dál na začátku údolí se klidně pásli sobi. Vytáhli jsme termosky s čajem a odjistili flintu. Zároveň s chroupáním műsli tyček jsme sledovali led fjordu… a byl tam! Důstojně, co tlapa tlapu mine kráčel po svém království, občas se zastavil a zavětřil. Musel o nás vědět. Medvěd je schopen vyčenichat tuleně na několik kilometrů a my jsme se už dva týdny nemyli. Než jsme se vystřídali u třístovky objektivu, byly vytažené petardy. Pravidlo „nejdřív fotit, potom střílet“ najednou nabylo na aktuálnosti. Přestože to vypadalo, že se medvěd jen tak fláká, pohyboval se neuvěřitelně rychle. Viděli jsme ho asi tak na čtyři sta, pět set metrů a věřím, že kdyby se rozhodl nás navštívit, ani bychom si nestihli nazout lyže. Když došel k našim stopám, zastavil se. Chvíli je očichával, chvíli větřil, chvíli se čumákem hrabal ve sněhu. Moc jsme nedýchali. Pak se pomalu vydal svým původním směrem. I my jsme se pomalu vydali svým původním směrem. Nikomu nebylo moc do řeči. Těžko říct, jestli to bylo setkáním s medvědem nebo tím, že jsme opět šli do kopce. Sobi se dál nerušeně pásli asi dvě stě metrů od pobřeží.

Audience skončila, nám zbylo pár obrázků a vzpomínky. Tohohle medvěda nám už nikdo nesebere, je náš, tak jako my jsme jeho.

Pokud máte rádi běžky, stejně jako já, a rádi vyrazíte na zimní pláně, možná ani nevíte, že krásné terény se člověku občas naskytnou doslova za humny. A že někdy i za těmi humny mohou být běžecké tratě upraveny lépe než kdejaké lyžařské stopy ve vyhlášených horských střediscích. A pokud jste z Východních Čech, pak neváhejte a přijeďte se podívat na běžky do okolí Hostinného v Podkrkonoší.

Pokud jezdíte do Krkonoš, možná právě přes Hostinné projíždíte směrem na Vrchlabí. Okolí Hostinného je mírně zvlněné a vršky nejsou příliš strmé. Skvěle se proto hodí právě pro lyžařské běžecké tratě. A místní Klub českých turistů v Hostinném si toho je vědom a proto zakoupil na úpravu běžeckých tratí sněžný skútr, pomocí kterého upravují několik tratí v okolí Hostinného, obcí Dolní Lánov, Čistá, Rudník či Čermné až k Hoffmannovým boudám, odkud je to jen skok na Černou horu v Krkonoších.

Celkem je dostupných více než 70 kilometrů upravovaných tratí s mnoha kratšími odbočkami. Většina těchto tratí vede po hřbetech místní pahorkatiny a jen několik málo tras je skutečně prudkých. Jedná se většinou jen o krátké úseky v lese při sjezdu do obcí.

Lyžařské trasy se nacházejí v nadmořské výšce 400 – 600 m.n.m. (trasa vedoucí na Hoffmannovy boudy sahá až do nadmořské výšky 800 m.n.m., je proto nutno brát zřetel na to, že sníh se zde neudrží tak dlouho, jako v nedalekých Krkonoších. Ale přesto je zde často sněhu dostatek pro krásné výlety po okolí.

Stopy jsou většinou skvěle upravené, často vede několik souběžných stop a proto se zde jezdí opravdu dobře. Z vrcholků se pak za pěkného počasí otvírají krásné výhledy na panorama Krkonoš (Kotel, Liščí horu, Studničnou, Sněžku i majestátní Černou horu v popředí). Jednotlivé trasy se dají podle schopností dobře kombinovat od krátkých okruhů až po okruhy přes 40 kilometrů. Jelikož prudká stoupání a sjezdy jsou zde jen ojediněle, hodí se tyto trasy i pro začátečníky. Nebudete si tu připadat jako na Václaváku jako někde na hřebenech Krkonoš a krom toho krásná okolní příroda potěší i srdce milovníků přírody.

Někdo si možná říká „Už aby bylo zase jaro“, mnoho z nás se však už těší na letošní nadílku sněhu a doufá, že ho bude zase hodně. Pro milovníky zimních sportů, hlavně úzkých lyží zvaných běžky, zde mám malý návrh, kam se při dostatku sněhu vydat.

Pokud se v zimě vydáte do Horních Míseček, mohu vám doporučit krásný nenáročný výlet na běžkách.

Okruh začíná u zdejšího bufetu, který je východiskem mnoha lyžařských okruhů. Naproti bufetu je umístěna přehledná mapka všech tras s podrobným rozpisem kilometráže. K dispozici je zde několik závodních tratí o různé délce, ale také několik delších turistických tras.

Jedna z nejhezčích málo náročných tras vede po tzv. cestě Po plynovodu. Pokud se rozhodnete pro tuto trasu, vyjedete od bufetu vlevo podél modré turistické značky pod Harrachovu skálu, z níž je krásný výhled – na severozápadě se otvírá pohled na Kotel, Krakonoš s mohylou Hanče a Vrbaty, severně leží Medvědín, na severovýchodě lze spatřit Špindlerův Mlýn a Kozí Hřbety a na východě na Pláně.

Kousek za Harrachovou skálou se od modré turistické značky odpojíte a vydáte se dál vpravo po zimní značené cestě, která vede přes sjezdovku v Labské a po úbočí Černé Skály a Šeřínu až k Třídomí, kde se napojíte na zelenou turistickou značku, po níž dojdete až k Rovince. Cestou lze obdivovat množství krásných chalup s ukázkou typicky krkonošské architektury.

Rovinka je frekventovaná křižovatka jak letních, tak i zimních cest. Pro ty, kteří si zde chtějí odpočinout, je zde pěkný bufet, v němž jsou často k dostání i uzeniny přímo z udírny a další dobroty.

Zpět na Horní Mísečky se vydáte po tzv. cestě Po tratích. Nejdříve po žluté turistické značce a vpravo kolem chaty Myslivna. Po příchodu do lesa je důležité odbočit doprava nahoru pod Janovu horu. Cesta je naštěstí dobře značená. Milovníci koní si zde mohou zajít asi půl kilometrů po cestě vlevo dolů k farmě Hucul, která nabízí projížďky na huculech pro všechny návštěvníky. Pokud neholdujete pohledu na svět z koňského hřbetu, můžete se zde alespoň občerstvit. Z farmy se pak ovšem musíte vrátit zpět na lyžařskou cestu, po níž projedete kolem Janovy budky a dostanete se k lyžařským závodním tratím. Po nich se lze dostat až zpět k bufetu na Mísečkách.

Celá trasa měří asi 15 kilometrů, cesta k Rovince je převážně z kopce, jen cestou zpět se musí vystoupat pár menších kopečků (necelých 300 metrů). Celý okruh vede po široké cestě, která je po celou zimu pěkně udržovaná, s vyjetými běžeckými stopami. Malou výjimku představuje cesta z Rovinek na farmu Hucul, kde bývá stopa rozježděná od aut. Jinak se jedná o opravdu nenáročnou běžeckou trasu, kterou zdatnější turista zvládne v pohodě za tři až čtyři hodinky i se zastávkami. Cesta z Míseček na Rovinku se dá stihnout i za 50 minut ostřejší jízdy (jde zhruba 7,5 kilometrů).

Vydat se z Horních Míseček na Rovinky přímo po červené turistické značce zvané Bucharova stezka v zimním období doporučuji jen dobrodruhům. Vede totiž z kopce do kopce, většinou nemívá vyježděnou lyžařskou stopu a proto bývá daleko obtížnější než cesta Po plynovodu či Po tratích.

I ti, kteří si říkají, že by zvládli delší trasu, zde mají spoustu možností, jak si tento okruh prodloužit.

První možností je vyjet z Rovinky po červené turistické značce na Přední Žalý, kde stojí krásná stará rozhledna s výhledem na celé Podkrkonoší. Za dobrého počasí je odtud vidět Orlické hory, Český ráj i mnoho dalších dominant východních Čech. Tato cesta je ovšem náročnější, zejména pro větší stoupání (okolo 300 metrů). Zpět se lze vrátit přes Benecko, a to tak, že z Předního Žalýho sjedete po červené turistické značce k hotelu Zlatá Vyhlídka, odkud se dostanete po modré do centra Benecka. Existuje několik možností, jak se z Benecka dostat zpět na Rovinky: kousek po žluté turistické značce a pak odbočením doleva se dostanete na zelenou turistickou značku, po níž se dá sjet přímo k Rovinkám, či pokračovat po modré dál do centra a poté se vydat po zelené turistické značce. Komu by se nechtělo do stoupání, může odbočit kousek nad hotelem Bellevue doleva po široké lyžařské cestě. Zelená totiž sjíždí k Rovinkám trochu prudčeji neupravenou stopou. Tento okruh měří asi 10 kilometrů s převýšením přibližně 400 m. Druhou možností je vyjet si z Horních Míseček na Vrbatovu Boudu. Až nahoru vede široká Masarykova silnice. Lze sice jít i po turistických značkách, ale po silnici je to s lyžemi asi nejpohodlnější – jen mírné stoupání, i když dost zdlouhavé. Odměnou je krásný výhled z Krakonoše a od mohyly Hanče a Vrbaty, a také nádherný sjezd zpět dolů. Ti lenivější se mohou nechat vytáhnout vlekem z Míseček na Medvědín a pokračovat na Vrbatovu boudu až z tohoto místa. Z Míseček je to k Vrbatově boudě asi 5,5 kilometrů se stoupáním kolem 400 metrů.

Ani ti, kteří jsou ubytovaní ve Špindlerově Mlýně, nebo z něj na své výpravy za dobrodružstvím vyrážejí, nemusejí přijít zkrátka. Na Rovinky vede ze Špindlerova mlýna zelená turistická značka od autobusového stanoviště. Tato zelená vede přes osadu Labská a vychází u Třídomí na již popisovaném okruhu. Ze Špindlerova Mlýna je to na Rovinku asi 8 kilometrů se stoupáním kolem 150 metrů. Zpět do Špindlerova Mlýna je zase pěkný sjezd z Horních Míseček po červené turistické značce, která však klesá až moc prudce – vede totiž po turistické sjezdovce. Tato cesta je dlouhá necelé tři kilometry. Těm, kteří nechtějí sjíždět do Špindlerova Mlýna přímo, doporučuji odbočit kousek od bufetu na Horních Mísečkách z červené doleva po lyžařské cestě. Ta sice ještě chvíli stoupá úbočím Medvědína, ale za odměnu se vám naskytnou pěkné výhledy na Labský důl a nakonec krásný mírnější sjezd do Špindlerova Mlýna. Tato cesta je dlouhá zhruba 7 kilometrů s převýšením asi 150 metrů.

Většina zde navržených tras vede po pravidelně udržovaných lyžařských cestách, které nejsou příliš náročné na jezdecké umění. Doufám, že se vám tyto trasy budou líbit. V celých Krkonoších je však ještě daleko více krásných tras vhodných na zimní turistiku.

Malý přehled tras, jejich délek a stoupání:

Všechny uvedené vzdálenosti a převýšení jsou pouze orientační. Vzdálenosti jsou zaokrouhlovány většinou k vyšším hodnotám. Přesnější kilometráž viz mapky a ukazatelé turistického značení.

Bohužel, jak už to bývá na horách, jsou v Krkonoších dost vysoké ceny skoro všude, kam přijdete. To se týká jak cen občerstvení, tak i cen služeb (například vleků). Do hor si proto vezměte i dostatečný obnos peněz. Ve Vrbatově boudě zaplatíte i v bufetu za třetinku piva dokonce 25 Kč a limonády zde mají ve stejných cenových relacích. Uvedený příklad se vztahuje i na ostatní občerstvení, i když většina je alespoň trochu levnějších. Zdejší provozovatelé si pravděpodobně myslí, že sem jezdí pouze němečtí turisté, kteří (podle nich) mají dost peněz na rozhazování. Mně se proto osvědčilo brát si do hor tolik jídla a pití, abych si sám vystačil a nemusel nic kupovat na místě. To se totiž většinou dost prodraží.

TRASA	KILOMETRÁŽ	PŘEVÝŠENÍ
Základní okruh Mísečky, Rovinka a zpět	15 km	300 m
Rovinka Žalý Benecko Rovinka	10 km	400 m
Mísečky Vrbatova Bouda Mísečky	11 km	400 m
Mísečky Rovinka Žalý Benecko Rovinka Mísečky	25 km	700 m
Mísečky Rovinka Mísečky Vrbatova BoudaMísečky	26 km	700 m
Špindlerův Mlýn Rovinka Mísečky Špindlerův mlýn (úbočím Medvědína)	23 km	600 m