Rubrika: Moře a mořská pobřeží

Sedíme na palubě malé výletní lodě a kolem nás ubíhají vody Tyrhénského moře. Mořské vlnky tiše šplouchají pod přídí, zatímco sluneční paprsky se odrážejí v lehce zčeřené mořské hladině. Nad hlavami blankytně modré nebe bez jediného mráčku a slunce rozpalující okolní vzduch do letních teplot i teď na konci září, dotváří lehce ospalou atmosféru tohoto dopoledne. Je konec září , jsme na Liparských ostrovech a před necelými dvěmi hodinami naše loď Ghibli opustila přístav na ostrově Porto di Levante na ostrově Vulcano a vyrazila za svým cílem – ostrovem Stromboli. I když je tento ostrov viditelný z Vulcana pouhým okem, přesto plavba na něj trvá téměř tři hodiny a tak máme dost času trochu si tento pozoruhodný ostrov, vyčnívající nad hladinu Tyrhénského moře jen pár desítek kilometrů od italského pobřeží, představit.

Na vlnách Tyrhénského moře

Ostrov Stromboli musíme vnímat jako součást Liparských ostrovů, jakkoliv je nejvýchodnější výspou celého souostroví. I když toto místo nikdy nedoznalo významnějšího osídlení, přesto bylo jako přírodní maják dychtivě vyhlíženo námořníky všech tudy proplouvajících lodí. Zvláště za bouřlivého počasí sloužil ostrov jako důležitý orientační bod v navigačně složité oblasti ostrovů a blízkého italského pobřeží. I teď, když proplouváme v blízkosti ostrova Panarea, dobře vidíme na navigační mapě, jak těžkou úlohu tu měli a mají posádky lodí. Jakkoliv se na mapě objevují veskrze uklidňující údaje o hloubce pohybující se kolem 50 až 100 metrů, přesto se najdou zvláště v blízkosti ostrova Panarea místa, kterým je lepší se za bouřlivého počasí vyhnout. Nebezpečím hrozí nejen skalnaté ostrůvky Basiluzzo, Datillo, Lisca Nera, Lisca Bianco, Bottaro, Dattilo či Panarelli, ale především zrádné podmořské útesy. Jedná se o vrcholky podmořských hor, které však nedosáhly takové výšky, aby vystoupaly až nad mořskou hladinu a v některých případech končí jen pár metrů pod ní. Zvláště obávaný je podmořský útes „Černí mravenci“, který je za hezkého počasí dobře viditelný pod hladinou průzračně čistého Tyrhénského moře.

Ostrov věčného ohně

Za názvem ostrova Stromboli musíme hledat generaci starých Řeků, kteří při hledání názvu vcelku logicky vyšli z jeho tvaru pravidelného kužele, v řečtině označovaného jako strombos.

I když je historie osídlení ostrova v průběhu staletí přerušována obdobími bez osídlení, přesto jsou lidé spojeni s tímto neklidným ostrovem už po tisíce let. Dnes na rozloze 12,6 kilometrů čtverečních žije na 660 stálých obyvatel v na severovýchodním pobřeží situované osadě Stromboli a v osadě Ginostra na opačné straně ostrova. Původní zdroj obživy zdejších obyvatel – rybolov a pěstování vína (známá odrůda malvasie) byl dnes povětšinou nahrazen příjmy z turistického ruchu. V letním období sem každodenně přijíždí desítky výletních lodí s turisty, toužícími spatřit na vlastní oči největší pozoruhodnost ostrova – aktivní vulkán ve svahu pod nejvyšším bodem ostrova – vrcholem Vancori.

Dříve než zamíříte do výšin

Za stejným cílem sem míříme i my a když okolo třetí hodiny odpolední přistáváme u osady Stromboli, vítá nás ostrov přívětivě a jen obláček kouře nad jeho vrcholkem dává vědět, že nahoře nás čeká něco pozoruhodného. Úzkými uličkami, kterými neprojede žádné auto, míříme do srdce osady, abychom se zaregistrovali u místní průvodcovské agentury a kromě svých osobních dat podepsali i prohlášení, že jsme byli obeznámeni s veškerými riziky výstupu na sopku. Při kontrole vybavení, náš průvodce Mario opravu důkladně prověřuje obutí, přítomnost teplého oblečení v batozích a hlavně funkčnost našich „čelovek“. Že nejsou tyto kontroly zbytečné, se brzy přesvědčujeme na vlastní kůži. Zbývá už jen vyfasovat ochranné přilby a naše skupina spolu s ještě několika dalšími vyráží ke zdolání devítisetmetrového převýšení.

Vzhůru na sopku

Pokud se rozhodnete k výstupu na Pizzo o Sopra la Fossa, měli by jste opravdu zodpovědně zvážit svou fyzickou kondici. Náročnost výstupu je vysoká a protože trasa výstupu není totožná se sestupovou trasou, tak každý problém „tam nahoře“ znamená velké komplikace. Z osady Stromboli vyrážíme za slunného podvečera.

První stovky metrů vedou nenáročným terénem po zvolna stoupající asfaltované cestě, která však končí na hranicích zdejší rezervace. A tady začíná i poslední test naší připravenosti na výstup. Dalších 300 výškových metrů poslouží našemu průvodci Mariovi k tomu, aby si otestoval, zda jsme všichni schopni vystoupit bez problémů až k samotnému kráteru a uchovat si přitom dostatek sil i na sestup zpět na pobřeží. Po úspěšném zvládnutí tohoto testu se cesta ve zhruba čtyřech stech metrech nad mořem stáčí doleva a my si můžeme na chvíli vydechnout při zhruba 400 metrovém traverzu s výhledem na stále ještě sluncem ozářenou osadu Stromboli hluboko pod námi. Po něm přichází závěrečná etapa výstupu. Po prudkém kamenitém svahu stoupáme dalších téměř 500 výškových metrů a pak přichází poslední krátká zastávka pod vrcholovým hřebenem, který nás teď chrání před silným větrem, který nahoře vane. Výrazně se ochladilo a o pár desítek metrů dále se už do nás opírá ledový vítr vanoucí od italských břehů a my se rychle oblékáme do teplého oblečení. Ještě rychle ochranné přilby na hlavu a ve skupině pod bedlivým dohledem Maria zdoláváme posledních 50 výškových metrů na vrcholek Pizzo o Sopra la Fossa.

V říši ohně

Čpavý zápach síry, kouře a spáleniny se nám dere do nosů a jsme proto rádi, že je nám bůh větru Aiol nakloněn a vítr odnáší kouř stoupající z kráterů mimo náš vyhlídkový bod. Zhruba o 200 metrů níže a nějakých 700 metrů dále se před námi červenají dva žhnoucí jícny – vstupy do podzemního pekla. Sopka na kterou jsme právě vystoupili, patří mezi pár sopek na celém světě u kterých dochází k sopečným erupcím pravidelně každých deset až dvacet minut. Díky tomu, že se mohutný tlak pravidelně uvolňuje formou menšich erupcí, je možno vystupovat až k samotnému kráteru a pozorovat jedinečné přírodní divadlo z bezprostřední blízkosti. Ačkoliv se pozornost naše i našich fotoaparátu a videokamer soustředí na rudooranžově žhnoucí krátery, k první erupci dochází nakonec ve škvárou pokrytém svahu nad oběma krátery. Z černé masy začínají v rychlém sledu za rachotu připomínající nízko letící stíhačku vyletovat v gejzírech kusy roztavené horniny, aby pak rychle chladnoucí dopadaly na tzv. „Cestu ohně“(Sciara del Fuoco) a po ní se kutálely až do vln Středozemního moře. Další erupce následují v pravidelných intervalech tu s menší, tu s větší intenzitou.

Se zapadajícím sluncem a houstnoucí tmou se efekt ohňových gejzírů zvyšuje, ale stejně tak rychle klesá i okolní teplota a roste síla větru. Na vyhlídkový bod vystupuje v sezóně celá řada skupin a tak je doba pobytu každé z nich vyměřena na přibližně 40 – 45 minut, kterou bedlivě kontrolují akreditovaní průvodci. O přibližně čtyřista metrů níže je možno pozorovat erupce od hospůdky Punta Labronzo hezky v závětří, ale tady nahoře už začíná být pěkná zima. Ani se nechce věřit, že dole vládne letní počasí a že z nás ještě před necelými třemi hodinami tekl pot při výstupu na vrchol! Teď jsme však i přes teplé oblečení celí zmrzlí a proto ochotně a rádi sestupujeme do relativního závětří sedla le Croci. Spíše jen tušit můžeme v temnotě vpravo nad námi 924 m vysoký vrchol Vancori.

Návrat z říše divů

Ve svitu čelovek svlékáme teplé oblečení protože nás čeká prudké a dlouhé klesání traverzem přes Rina Grande do nadmořské výšky 400 m.n.m., kde nejenže začíná pásmo vegetace, ale i přes pokročilou večerní hodinu vládne teplo. Sypký a neustále ujíždějící popel pod našimi nohami totiž neumožňuje výměnu oblečení někde po cestě a zmiňované sedlo je nadlouho jediným místem, kde se něco takového dá zrealizovat. Pravidelné oddechování ostatních členů skupiny, sypký popel ujíždějící pod nohami ve svitu čelovek a poziční světla lodí hluboko pod námi – to je to jediné co člověk po následujících třicet minut může vnímat. Teprve po půlhodině strmý sráz končí a my máme na dohled nejen světla blížící se osady, ale konečně můžeme pohlédnout nad naše hlavy. Na jasném nočním nebi se rozsvítily celé girlandy světel, které svou nádherou donutí k zastávce a ke zhasnutí svítilen snad každého. V nastalé tmě vyznívá nádhera nočního nebe ještě mohutněji.

Na shledanou, Stromboli!

Ještě později, když už sedíme na palubě naší lodě, jejíž příď prořezávala klidnou mořskou hladinu, přichází čas rozloučení.. Světla přístavu Stromboli jakoby se s námi loučila za celý ostrov. Záře sopečných erupcí teď zůstaly skryty našim očím na odvrácené straně ostrova a tak s očima upjatýma k noční obloze vzpomínáme na chvíle setkání se skutečně živou přírodou, s její ničivou silou, ale i s uchvacující krásou její divokosti. Na setkání s divem přírody jménem Stromboli.

Jedním z nejpoutavějších pobřeží Španělska je Costa del Azahar – pobřeží pomerančovníkového květu. Celý kraj je každé jaro ozdoben záplavou bílých vonících květů nejen pomerančovníků, ale i dalších citrusů.

Peniscole, ležící téměř 200 km jižně od Barcelony, se přezdívá město nad mořem. Její historické centrum leží na skalnatém poloostrově, vysokém 54 metrů, který býval dříve ostrovem a během několika tisíciletí se spojil s pevninou. Dominantou je středověký hrad ze 13. století, postavený templáři. Tuto impozantní stavbu přeměnil do nynější podoby v 15. století papež Benedikt XIII. – ve Španělsku zvaný Papa Luna. Zdejší obyvatelé jej velmi obdivují a jsou na něj hrdí. V noci nádherně nasvícený hrad jakoby přímo vystupoval z černých vln. Pokud stojíte na hradbách, ukáže se vám celá krása zdejšího pobřeží, ať už na severu přibližně 6 km dlouhá písčitá pláž s přilehlou promenádou, nebo na jihu staré městečko a krátké oblázkové pláže lemované skalisky.

Pokud vás již ze samých procházek bolí nohy, můžete využít kyvadlovou dopravu, která pravidelně jezdí mezi Peniscolou a městečkem Benicarlo, které na severu tuto oblast uzavírá.

Aktivnější turisté mají stovky možností, jak zde strávit zajímavou dovolenou. Můžete vyzkoušet téměř všechny vodní i plážové sporty, motokáry, golf, nebo ochutnat zdejší gastronomii v některé ze sta restaurací. Kdo netrpí mořskou nemocí, jistě si zakoupí lístek na hodinovou jízdu na lodi podél celého pobřeží při Peniscole. Začátkem září se konají dvoutýdenní slavnosti, opěvující patronku města Ermitanu. Pořádají se koncerty, průvody, ohňostroje a vše je zakončeno slavnostním přátelským pochodem maurů a křesťanů.

Z Peniscoly můžete také vyrazit na spoustu výletů, například asi hodinu cesty odtud se nachází moderní městečko Benicassim (v překladu „synové Casimu), které je pověstné svými plážemi, měřícími šest kilometrů. Nejvýznamnějšími památkami jsou farní kostel z 18.století, nebo nedaleko stojící karmelitánský klášter.

Nás však nejvíce zajímal místní aquapark Aquarama. Zábavu zde najdou návštěvníci všech věkových kategorií. Možností, jak se vyřádit, je zde spousta. Můžete sjet otevřený i zavřený tobogán, skočit z lana za jízdy jako Tarzan, s parťákem projet Black Hole na nafukovacím kole, zaskotačit si v několika bazénech, včetně toho s umělými vlnami, nebo se nechat masírovat různými vodopády.

Kdo má odvahu, vyšlape pár schodů a sjede Kamikaze. Je nejprudšší a nejvyšší z místních skluzavek. Když jsme stáli nahoře, tak se nám do toho ani nechtělo. Ale jízda byla super! Několikrát jsme si to zopákli a vydali se na největší adrenalinovou atrakci – Space Shot. Je to 60 m vysoká věž, dole jsou po obvodu 4×3 sedačky. Připoutáte se a po odpočítání jste vystřeleni nahoru. Na vrcholu jsme byli za 3 vteřiny! Chvíli jsme pak viseli a rozhlíželi se. Nohy nám trnuly, napětím jsme sotva dýchali, ale ten rozhled byl nádherný. Následoval volný pád do poloviny věže, kde jsme se mohli opět pár vteřin kochat okolím a pak už jsme pomalu sjížděli dolů. Všem vřele doporučuji. Byli jsme tak uneseni, že jsme si znova vystáli frontu a absolvovali to znovu. Podruhé to bylo snad ještě horší!

Vstup do aquaparku stál přibližně 15 euro na celý den. Jednotlivé atrakce se už neplatí, i Space Shot je v ceně. Kdo umí španělsky, může si přečíst podrobnější informace zde: www.aquarama.net

Informace čerpány z www.benicasim­.org a turistického průvodce.

Oblast Francie nazývaná Le Clos-Poulet leží vmáčknuta mezi řekou Rance, zálivem Mont Saint-Michel a bažinami. Od moře jej po staletí chrání starobylé město Saint-Malo, kdysi nedobytná pevnost na ostrově, později hlavní sídlo pirátů, a dnes prosperující město francouzské Bretaně.

Z mlhavého rána pochmurně vyhlížející Bretaně vjíždíme nejdříve do typického přístavního města, kypícího rušným životem dnešní Evropy. Za chvíli ale narazíme na hradby, a teprve důkladná prohlídka ukáže, že se jedná o stavby novějšího původu. Stará část města, dnes nazývaná La Ville Intra-Muros, byla totiž koncem války téměř úplně srovnána se zemí. Spojenci tehdy mylně věřili, že v městě a na okolních ostrůvcích je zakopaná velká německá posádka, masivní bombardování a zápalné pumy způsobily, že v srpnu 1944 drahokam bretaňského města vyhořel a z 865 budov přežilo jen 182, a i ty byly povětšinou vypálené. Pouze díky jasnozřivosti radních bylo města postaveno z původního materiálu znovu. Ještě štěstí, že se zachovaly původní plány.

Život ve staré části plyne stejně pomalu, jako tomu bylo v dobách, kdy před branami města kotvily pirátské lodě plné uloupeného zboží. Ostatně námořní historie je tady opravdu poctivá, odsud vyplouval také Jacques Cartier, který navštívil místa dnešního Quebecu a Montrealu a je považován za objevitele Kanady.

Rozvážnému způsobu života se nemůžeme divit, staré město pochází z 12. století, a tehdejší uličky nebyly dnešnímu uspěchanému životu nijak nakloněny. Při dvoukilometrové procházce po monumentálních hradbách si můžeme prohlížet pláže přímo pod hradbami, díky vysoké úrovni přílivu však jsou tyto pláže přístupné jen několik hodin denně. Ještě zajímavěji vypadá nekonečná pláž pod nábřežím modernější části města, z hradeb jsou vidět desítky odvážlivců, kteří se hrdinně vydávají do vln Atlantiku, jehož teplota ke koupání příliš neláká. O to zajímavější musí být z hradeb pohled na tuto pláž při podzimních bouřích, kdy vítr bičuje vlny do takové zuřivosti, že překonávají patnáctimetrové nábřeží a zaplavují nábřeží a většinou zničí výlohy i okna až do prvního patra.

Název pochází ze zkomoleniny jména velšského mnicha Maclou nebo Maclow, který v šestém století uprchl z britských ostrovů a později se stal prvním biskupem města Alet (dnes Saint-Servan). Dlouhé boje v 17. století přispěly k opakovanému budování a posilování řady pevností, které se dodnes tyčí na řadě skalnatých ostrůvků, rozesetých okolo Saint-Malo. Jedním z dalších ostrůvků je i ostrov Grande Be, přístupný pouze za odlivu, kde se ti literárně inklinující mohou poklonit u hrobu spisovatele François-René de Chateaubrianda.

Pokud si někdo představuje Francii jako provoněné středozemí s loukami plnými květin, stráněmi plnými vinic či nekonečné pláže Riviery, není návštěva Bretaně nic pro něj. Pokud ale zatoužíme vidět velice zajímavý kraj plný smutné a ponuré krásy, kde to často vypadá, jakoby se zde zastavil čas, je starobylá Bretaň to pravé.

Východní pobřeží

Naše rozhodnutí vrátit se místo k bivaku do hlavního města nese v sobě i nějakou tu výhodu. Moc jsme se chtěli podívat na východní pobřeží, protože se morfologicky výrazně liší od krajiny ve středu Madeiry. Kdybychom bivakovali, museli bychom si pronajmout auto, abychom vše stihli. Přítel by musel řídit a tyto serpentiny jsou snad noční můrou každého řidiče. Ještě že tu mají ty autobusy.

Autobus nás vysadil, s klidným svědomím můžu říci, na konci světa. Je tam jenom palma, kolem které máte kruhový objezd a pak dál nic… nic, jenom pláň. Je to vážně nebe a dudy v porovnání s ostatním zbytkem Madeiry. Ale rozdíl je úchvatný. Pěšky jsme došli až na konec ostrova, dál se již jít nedalo.

Vystoupali jsme na nejkrajnější kopec Madeiry, udělali jsme pár fotek a pomalým krokem se vraceli k autobusu. Cestou nazpátek potkáváme skupinu dětí, které se kopou v oceánu. Nechtěli jsme se nechat zahanbit a tak hrdinsky sestupujeme k vodě a zkoušíme teplotu vody. Děti se koupají jako by nic. Nerozumíme tomu, asi stárneme. Ráno v autobusu jsme potkali několik turistů z Francie. Konec pohody. Doufali jsme, že na zpáteční cestu si vyberou jiný autobus než my, ale měli jsme smůlu. Večer jsme se rozhodli vyzkoušet některou z místních specialit.

Vybíráme velice hezkou hospůdku v hotelové části města. Vybrala jsem si rybí specialitu se jménem Espada a přítel si dává pravého, nekonzervovaného tuňáka. Jídlo je výborné a my jsme rádi, že kromě přírodních krás zkoušíme i krásy gastronomie. Jinak Espada je černá ryba s velikými zuby a hlavně s velikýma očima. Ty naštěstí na talíři neuvidíte. Hurá do postele.

Poslední den

Na poslední den jsme nevymysleli nic světoborného. Zjistili jsme, že je problém s četností autobusových spojů, tak dlouhé výlety nepřicházejí v úvahu. Ale každý víkend se zde koná velikánský trh s kytičkami, zeleninou a rybami. Neváhali jsme a šli jsme nasát atmosféru tržiště. Na začátku tržiště nás přivítaly babičky s kytičkami a následuje výběr ovoce. Byly tam samozřejmě plody, které jsme neznali. U každého stánku nabízí nám ovoce, aby jsme ochutnali. Samozřejmě nám to nedalo, přesto že víte, že vám to může způsobit nějaké nepříjemné střevní potíže. Zkusili jsme toho dost, ani nevíme jak se co jmenovalo. Domu jsme si odvezli plod podobný hrušce a cukrovou třtinu. O tu se chceme podělit s přáteli, snad jim bude chutnat. V zadní části tržiště se nacházeli prodejci ryb. Konečně jsme viděli jak doopravdy vypadá jejich specialita, Espada. Chlapi zde porcují ryby velikánskými noži tak razantně, že je dobré si udržovat od nich odstup. Když jsme se skončili, vyrazili jsme na malý výlet.

Začali jsme v našem oblíbeném malebném údolí Curral des Freiras. Chtěli jsme přejít přes sedlo Serra de Eira da Laje do města Jardim de Serra. Začalo stoupání, které nás vede přes jedno hluboké údolí. Přejít údolí nám trvalo asi dvě hodinky a odměnou nám bylo sedlo s hezkými výhledy. A tu začal opět náš problém s orientací. Bylo sice slunečno a viditelnost byla dobrá. Bohužel jsme viděli mnohem víc cest, než bylo vyznačeno na mapě. Stáli jsme před rozcestím a losovali, kterou cestou si vybereme. Příteli se líbila cesta vedoucí mírně doleva a já jelikož mám orientační nesmysl, jsem se jeho návrhu nebránila. Vydali jsme se cestou vedoucí mírně doleva, ale narazili jsme jen na další rozcestník. Nerozhodli jsme se že ho budeme ignorovat. Ale mému mužskému protějšku začalo vrtat hlavou, kde jsme. Vrátili jsme se na druhý rozcestník, abychom zjistili kam vede. Spletli jsme se a opět se vracíme. Snažili jsme se najít nějakou vesnici. Rozhodli jsme se využít vychozený chodník ale chyba lávky. Stáli jsme na svahu, který právě čistili místní obyvatelé. Po menších rozpacích nám ukázali, kudy se máme vydat. Krátce na to jsme se dostali na zastávku. Nasedli jsme se na autobus a začali jsme se děsit balení. Druhý den odlétáme ve čtyři hodiny ráno.

Na letišti jsme se dozvěděli, že naše letadlo bude mít zpoždění kvůli technické závadě. Zpoždění nakonec trvalo necelé tři hodiny. Cesta domů jinak proběhal bez komplikací.

Je to nádherná krajina, s rozmarným počasím a s milými lidmi

Karibské ostrovy lze dělit podle celé řady vlastností, od geografické polohy přes to, komu v průběhu historie patřily až třeba podle toho, kolik mají destiloven rumu. A Martinik zaboduje v každé kategorii.

Pro bělochy jej objevil při své čtvrté plavbě Kryštof Kolumbus a nazval jej na počet svatého Martina. To se psal rok 1502. Původní jméno Martinika se naprostou náhodou docela podobalo názvu Madinina, ostrov květin, který používali místní Indiáni. Kolumbus odjel a na další bělochy si Martinik počkal dalších 100 let. Následovalo období koloniálních válek, ostrov střídal majitele, ale ať jeji vlastnil kdokoliv, dovoz otroků, potřebných pro práci na cukrových plantážích, pokračoval.

Po staletí ostrov a jeho bělošská populace bohatli z vývozu cukru, až se situace otočila. Zrušení otroctví a z toho plynoucí nutnost dovézt jiné dělníky, tentokráte z Indie, a platit jim výplatu a současný rozvoj pěstování cukrové řeoy v Evropě vedly k zhroucení cukrového impéria. Plantážníci se ale rychle orientovali z cukru na rum, ostatně od cukrovaru k lihovaru je jen krok a každá z dnešních destiloven bývala původně cukrovarem.

Ostrov je ale proslulý i něčím jiným než rumem. Milovníci historie budou vědět, že se zde narodila Napoleonova první žena Josefína (pravým jménem narodila Marie-Josephe Rose Tascher de la Pagerie), na níž je na ostrově několik památek. Nicméně vztah ostrovanů k ní je poněkud zvláštní, na jedné straně jí v rodném domku postavili muzeum, na druhé straně její soše v hlavním městě Fort-de-France urazili hlavu a sochu potřísnili rudou barvou. To na prostest nad její urputnoou snahou znovu prosadit otroctví. A tak si bezhlavou Jozefínu můžeme v hlavním městě prohlédnout dodnes.

Znalci si ale nejpíše připomenou rok 1902, kdy se probudila sopka Mount Pelée. Vulkanologie byla ještě v plenkách, a tak se na brumlající sopku jezdili lidé dívat i z okolních ostrovů. Situaci nevylepšily ani právě probíhající volby, takže starosta města vydal prohlášení, že se nic neděje. O dva dny později sopka vybuchla a pyroklastický oblak během tří minut zničil tehdejší hlavní město St. Pierre, o několika vesnicích na druhé straně ostrova ani nemluvě. Počet mrtvých dosáhl 30 000, přežil jediný, kterého před žárem zachránila vězeňská kobka.

Město Saint-Pierre si můžeme prohlédnout, díky vlhkému tropickému podnebí vypadá většina domů, jakoby je ošlehlo lávové vedro, i když z původního města, kdysi nazývaného Malá Paříž Antil, toho příliš nezbylo. I tak ale při procházkách městem, které se z katastrofy nikdy pořádně nevzpamatovalo a zůstalo ospalým provinčním městečkem, mrazí. Koho zajímají detaily o výbuchu, může si nad městem prohlédnout i nejnovější muzeum, odkud jsou navíc nejlepší pohledy na sopku. Tedy pokud nedrží čepici mraků.

O tom, že se s češtinou příliš neuplatníme, není nutno mluvit. Moc platná nám nebude ani angličtina. Vedle francoužštiny kraluje na první pohled nesrozumitelná, ale zároveň sladce opojná kreolština, podivuhodná kombinace francoužštiny, angličtiny, afrických dialektů a jazyka místních Indiánů. Stejně pestrou kombinaci mnoha vlivů najdeme i v jiných součástech života Martiniku – od jeho kosmopolitní gastronomie až po obchody. Hlavním králem je ale rum. A protože jsou na rum všichni patřičně pyšní, v devadesátých letech si destilovny vydobily prestižní označení Appellation d’origine controlée, které bylo dříve vyhraženo výhradně vínům a sýrům. Když už jsme u toho rumu – roční spotřeba přesahuje tři a půl miliónu litrů. Pro milovníky tohoto nápoje je zde ten pravý ráj, všechny destilovny jsou volně přístupné a můžeme se v nich podle libosti procházet, aniž by nás někdo hnal holí. Pokud ale chceme destilovny vidět v plném provozu, musíme si na Martinik zaletět mezi únorem a červnem, doba sklizně cukrové třtiny je totiž krátká.

Jako určitá historická kuriozita poslouží kus neobydlené skály u jižní strany Martiniku. Skála dostala díky svému tvaru název Rocher du Diamant a do historie se zapsala v roce 1804, kdy se na ní opevnila anglická vojska vedená admirálem Samuelem Hoodem, a z nepotopitelné „lodě“ se snažila o blokádu ostrova. Po delší době marných snah o vypuzení urputných Britů zvítězila galská lstivost. Francouzi totiž využili dostatečných zásob rumu (a jsme u rumu zase) a tajně převezli na skálu několik soudků tohoto výtečného nápoje. Druhý den pak nebylo nijak obtížné Angličany porazit. Historikové však verzi popírají a tvrdí, že Angličany vypudila až asistence spojené francouzsko-španělské flotily pod vedením admirála Villeneuvea. Je to škoda, rumová historka je bezesporu krásnější. V každém případě najdeme místa, odkud skálu nejlépě fotografovat, v každém turistickém průvodci.

Jak již bylo řečeno, Martinik je francouzský ostrov, a pověstná láska Francouzů k dobrému jídlu je vidět na každém kroku. Většina obchodů a podniků má mezi polednem a půl třetí zavřeno jen proto, aby si lidé mohli dopřát poklidný a neuspěchaný oběd. Večeře se potom často stává gastronomickým svátkem, který trvá dlouho do noci. Občas máme pocit, že se místním šéfům daří opravdová kouzla – vezmou relativně obyčejné ingredience, jako mořské ježovky, chvilku s nimi v kuchyni čarují a z trouby vyndají souffle, které omámí již svojí vůní.

Králem jídelníčku jsou samozřejmě místní ryby, a jelikož ostrov omývají jak studené vlny Atlantiku, tak i teplé vlny Karibského moře, můžeme si vybrat skutečně z bohaté nabídky. Navíc i ty nejmenší restaurace kupují ryby přímo od rybářů, kteří nabízejí své úlovky hned dvakrát, ráno pro oběd a odpoledne pro večeři.

Stejně jako je tomu ve Francii, i zde najdeme řadu kulinářských skvostů ukrytých hluboko ve vnitrozemí, pro pravé jedlíky totiž není žádný problém vydat se za skutečnou pochoutkou o trochu dále nežli je nejbližší restaurace. Pokud budeme umět alespoň základy francoužštiny, bude návštěva restaurace výrazně jednodušší, na jídelní lístek v angličtině jsem během pobytu narazil jen dvakrát a může se tedy stát, že domluva nad černou tabulí, na které jsou podle francouzského zvyku napsaná jídla, může být poněkud dobrodružná. Můžeme se ale rozhodnout žít na divoké noze a objednat doslova naslepo, chybu neuděláme a jistě si pochutnáme. Pokud se nám nebudou líbit ceny restaurací, na každém rohu či větší křižovatce najdeme pojízdné stánky, kde se najíme levně a přesto velmi dobře.

A pokud má někdo zájem o recept na místní specialitu, tady je: ve směsi kokosového mléka, vývaru, másla, cibule, tymiánu, papriky, česneku, pažitky, petržele a nasekaných banánů podusíme naporcované kuře. Po třiceti minutách přidáme koření Colombo (jeho chuťovým základem je curry a fenugreek) a dusíme další hodinu. Podle některých receptů omáčku propasírujeme, podle některých naopak necháme s kousky zeleniny, někteří zahusťují nakrájeným banánem. Výsledek rozhodně stojí za trochu experimentování.

Z turistického pohledu zde zcela jistě najdeme vše co budeme potřebovat. Více než 90 procent turistů tvoří Francouzi, při ceně letenek z Paříže není ostatně divu. Místní turistický ruch se ale celkem rozumně orientuje na všechny typy turistů a nesnaží se stát dalším karibským rájem pro bohaté. A tak si na své přijdou všichni, od těch bohatých přes průměrné turisty, hledající hotely pod 80 euro, až po ty dobrodružnější, kteří se spokojí se stanem. Díky na Karibik naprosto dokonalé síti silnic si můžeme prohlédnout celý ostrov. Navíc ať se ubytujeme kdekoliv, nebude to k moři dále než 12 kilometrů. Turisté většinou bydlí podle své kapsy, čím v ní mají více peněz, tím blíže bydlí k jižní straně, která má bělostné pláže. Směrem na sever, který je pod vládou Mount Pelee, jsou pláže tmavší a tmavší, až po ty naprosto černé.

A tak pokud někdo o návštěvě Martiniku uvažuje, nebude litovat. Ve své kráse, pohostinnosti a současně rozvinutému rázu prakticky nemá v Karibiku konkurenci. A navíc má rum.

Ani neviem, ako som sa ocitla v Paole. Vlastne viem, ale nie celkom presne. Bola som tri dni na Malte a stále som sa ešte nenasýtila tohto svojrázneho ostrova, presiaknutého starobylosťou. Malta je nepochybne perla Stredozemného mora, ktorou Poseidón obdaroval nymfu Kalypsó za jej pôvaby. Ostrov či skupina ostrovov je rozlohou len o čosi väčšia ako polovica Bratislavy s mestskými časťami. Nájdete tu nekonečné množstvo historických pamiatok zo všetkých období ľudskej histórie ale aj nepreberné množstvo prírodných skvostov.

V to ráno som sa vybrala do Vittoriosy, najkrajšej časti tzv. Trojmestia: Senglea, Vittoriosa, Conspicua, ktoré je vzdialené od Valetty sotva desať km. Mesto Vittoriosa, Viťaznú, vybudovali johaniti na pobreží Stredozemného mora ako svoje prvé sídlo na Malte, keď sem prišli v roku 1530 z Rhodosu. Z autobusu som vystúpila v ten deň tiež pri mori, ale úplne na opačnom konci ostrova, v Marsaxlokku. More je tu všade blízko, vzdialenosti krátke a doprava maltskými autobusmi trochu svojrázna . Ospalá rybárska osada Marsaxlokk mi ukázala všetko, čo mala. Čarovné pobrežie kúpajúce sa v slnečných lúčoch a roztrúsené rybárske člny s unavenými rybármi, ktorí vraj v noci nič nechytili a ešte aj museli opravovať siete pre ďalšiu nočnú smenu. Bolo sa treba pobrať ďalej, ak som len nechcela ísť s rybármi na nočnú rybačku.

Kto niečo počul o svojráznej autobusovej doprave na Malte, vie, o čom hovorím. Ak však chcete rýchlo a lacno cestovať po krajine, sú autobusy najlepšou voľbou. Posledný vlak šiel na Malte v roku 1931. Autobusy tu majú trocha kratšiu ale zato pestrejšiu históriu. Prvé autobusy sa na ostrove objavili v roku 1905. Spoločnosti, ktoré zabezpečovali tento druh prepravy striedavo zanikali a vznikali. Až v roku 1977 vznikla štátom podporovaná Asociácia verejnej dopravy, ktorá zabezpečuje centrálne autobusovú dopravu na Malte doteraz. Každý deň od skorého ráno takmer do polnoci križuje ostrov viac ako 250 šarmantných oranžových veteránov zo sedemdesiatich rokov minulého storočia. Treba dodať, že za ľudové cestovné. Za dvadsať, resp. päťdesiat maltských centov sa dostanete z hlavného mesta Valetty na všetky podstatné miesta na ostrove. Pri potulkách ostrovom je pre vás ako cudzinca vhodné, ak požiadate mladého či staršieho šoféra staručkého oranžového povozu, aby vás upozornil, keď máte prísť k cieľu svojej cesty. S istotou a pokojom tu všetkým zoslaným snáď z nebies na vás zabudne. A tak na Malte spoznáte aj to, čo ste pôvodne neplánovali. V maltských autobusoch sa vetrá prirodzeným spôsobom cez večne rozškľabené dvere alebo jednoducho dverí niet. Okná sa nedajú otvoriť a ak nestihnete zatiahnuť za šnúru od zvonca v pravú chvíľu, veziete sa jednoducho ďalej. Cesta autobusom si vyžaduje od cudzinca určitú dávku pohotovosti a ostražitosti. Nie preto, že by vás azda chceli okradnúť. V autobusoch i na uliciach je bezpečno aj v neskorých nočných hodinách. Mimochodom, žobranie je tu zakázané. Ale ak len stojíte na zastávke a nesignalizujete šoférovi v dostatočnom predstihu svoj záujem o zvezenie sa, pokojne vás ponorený do hluku hudby a rozkoše z pofajčievania, prehliadne. Na druhej strane šoféri ale i ostatní cestujúci majú nekonečnú trpezlivosť so staršími a handikepovanými cestujúcimi, ktorí tiež hojne využívajú túto možnosť prepravy. Napriek všetkému je cestovanie maltskými autobusmi príjemný zážitok. Ostrov je husto osídlený a jazdí sa po ľavej strane. Darmo, sto rokov britskej nadvlády tu vyrylo hlbokú brázdu. Posledný britský vojak opustil Maltu síce v roku 1979, ale britský vplyv a britských turistov stretnete na Malte všade. Tabule označujúce obce či mestá buď nie sú alebo sú na pravej strane. Jednoducho nestačíte hladkať pohľadom žltavé domy z vápencových kameňov s patinou staroby, kroviny šťavnatých zeleno-červených muškátov, porasty paliem prepletených s kaktusmi a zároveň sledovať, kade hrkotá váš povoz. Čas tu nikoho príliš netrápi. Ste v južanskej krajine, kde je všetko tak trochu relatívne, ale špinu a neporiadok tu nenájdete. Okrem hustej autobusovej dopravy maltská vláda finančne podporuje aj dopravu trajektami. Malta vlastní spolu šesť moderných trajektov, ktoré zabezpečujú spojenie hlavného ostrova najmä s Gozom, nazývaným aj večne zelený ostrov.

Pri výpočte dopravných prostriedkov na Malte treba ešte spomenúť ľahké koče ťahané koníkom, ktoré sú určené najmä pre turistov. Mimochodom, na dobre udržiavaných hlavných cestách ale tiež vedľajších cestách, ktoré sú väčšinou v žalostnom stave, zazriete autá všetkých značiek, dokonca aj Škody a Lady zo 70. rokov. Mnohé z týchto štvorkolesových tátošov by u nás asi nikdy nedostali povolenie na prevádzku.

Ale vrátim sa späť k Paole. Ospanlivé mestečko Paola vlastní dve zvláštnosti. Je tu jediná väznica na Malte a najväčší cintorín na Malte. Väznica je napodiv hneď v centre akoby priam súčasť mesta. Sotva som zastala pri zamrežovanej bráne a začala uvažovať, či je toto naozaj väznica alebo len ďalšia citadela, podišiel k bráne ostražitý alebo možno iba zvedavý strážnik. Po zistení odkiaľ som, ma príjemne prekvapil znalosťami o zemepisno-spoločenských súvislostiach týkajúcich sa mojej vlasti. Vedel dokonca aj o rozdelení Česko-Slovenska.

Hneď oproti väznici v Paole je v súvislej šnúre domcov bar. Dnu ma vlákala vidina horúceho voňavého capuccina s obláčikom škorice. Na Malte pripravujú skvelé capuccino. Z potemnelej prázdnej miestnosti pristúpil ku mne akýsi muž. Keď ma uvidel, oči mu zasvietili. Keď zistil, po čom túžim, oči sa mu zúžili od smiechu. Ochotne ma prepustil počerným kolegom, ktorí prevádzkovali kiosk s občerstvením na námestí. V baroch na Malte predávajú väčšinou len tvrdý alkohol alebo ešte tak víno, všetko na priamu konzumáciu. Opúšťajúc bar som usúdila, že tento podnik by mohol byť poslednou alebo prvou zástavkou chovancov z ustanovizne oproti. Podľa toho, odkiaľ a kam vedú ich kroky.

Zostávalo ešte navštíviť najväčší maltský cintorín, ktorý je tiež tu v Paole. Ako povedal istý známy slovenský spisovateľ, ak chceš, človeče, spoznať časť kultúry národa, choď na cintorín a do krčmy. Krčiem takých, ako u nás tu niet, tak zostával ešte cintorín. Cintorín sa v Paole rozkladal, ako je to všade bežné, kúsok ďalej od centra, na malom vŕšku. Akoby to bola pevnosť, pevnosť mŕtvych ponorená v rozkošatenom parku. K cintorínu som sa blížila po príjemnej zatônenej cestičke, ktorú lemovali olivovníky a pomarančovníky. Cesta akoby viedla k nejakému gotickému hradisku. Pred cintorínom sa nachádzali diskrétne ale jasne vyznačené toalety. Našinca musí doslova zaraziť, že na Malte aj v tom najmenšom mestečku, ale aj vo všetkých múzeách, kostoloch a iných verejných ustanovizniach sú k dispozícii verejné toalety. Fungujú 24 hodín, sú zadarmo a sú čisté.

Náhrobné kamene boli úctyhodnej veľkosti a tvarov, takmer všetky z vápenca, jediného nerastu, ktorým Malta oplýva. Mimochodom, vápenec využívajú Malťania aj na stavbu svojich kostolov a domov. V oboch musí v lete príjemne chladiť, ale v tuhšej zime, aká bola v tomto roku, je situácia zložitejšia. Tak v kostoloch ako i v domoch nie je totiž žiadne vykurovanie. Cintorín bol posiaty obrovským množstvom najrôznejších náhrobných pomníkov a hrobiek. Mnohé mali podobu a veľkosť jednoizbových domov. Nápisy na hroboch prezrádzali najmä taliansky pôvod zosnulých.

Nadviazať rozhovor s Malťanom nie je vôbec ťažké, ani na takom mieste ako je cintorín. Malťania vlastnia veľa južanských prvkov tak genotypu ako i fenotypu. Takmer všetci radi a veľa a hlasno rozprávajú. Stačí im len dať podnet a už ich ťažko zastavíte. Často stačí len mapa vo vašich rukách a sami vám ochotne ponúknu pomoc. Zasypú vás informáciami, opýtajú sa na vašu domovinu. Zabudnete, čo ste chceli samy povedať. Tak aj môj nový známy tu na cintoríne. Odhadujem, že predkovia mu prišli z Talianska. Starší, drobnejší, s holou hlavou, väčší mäsitý nos a pravdaže, modré oči. Je mi nápadné, koľko ľudí na Malte a koľko potmavších ľudí tu má modré oči. Muž sa spytuje na moje vierovyznanie a potom ma zavedie do rodinnej hrobky. Keď už spomínam vierovyznanie, to je tu pomerne jednoznačná záležitosť. Deväťdesiatosem percent obyvateľstva Malty sa hlási ku katolíckemu náboženstvu. Malta patrí k najstarším kristianizovaným krajinám na svete. Podľa legendy obyvateľov Malty pokresťančil okolo roku 60 po Kristovi apoštol sv. Pavol, ktorý mal stroskotať spolu s ďalšími 274 zajatcami na dnešnom ostrove sv. Pavla. Za slnečného počasia sa možno z členitého zálivu sv. Pavla pokochať pohľadom na spomínaný ostrov, ktorému dominuje doďaleka socha sv. Pavla so vztýčenou pravicou ako symbol víťazstva kresťanstva.

Opúšťam Paolu, ale nie Maltu. Ostrov mi nevydal ešte ani časť zo svojich tajnokrásnych pozoruhodností. Dovolím si tvrdiť, že kto raz navštívil tento skvost Stredozemia, musí sa na Maltu vracať minimálne v mysli.

Keď chceš vidieť typické Dánsko, choď do Skagenu. Takúto radu som dostala od svojich dánskych priateľov. Rovnaké odporúčanie zaznelo aj z úst pracovníka dánskych železníc DSB, keď som pred ním zvažovala trasy za poznaním Dánska, tejto malej, rozlohou i počtom obyvateľov nám podobnej krajiny. Apropos, cestovanie železnicou v Dánsku má svoju úroveň. Železničné stanice v Dánsku sú moderné, bezpečné a vlaky k tomu ešte i rýchle, hoci nie celkom presné. Všetko je orientované na zákazníka. Už keď sa cestujúci informuje o možnostiach cestovania, pripadá si podľa známeho baťovského: náš zákazník-náš pán. Každému zákazníkovi sa v informačnej kancelárii, ktorá je zároveň i predajným miestom, venuje jeden zamestnanec. Tento v prvom rade poradí a až potom predá cestovný lístok, pravda, ak chcete. Donekonečna bude na váš podnet trpezlivo zvažovať všetky podmienky a okolnosti vašej cesty. A tiež vašej peňaženky, ak naznačíte. Ten „môj“ rýchlo odhadol, že som cudzinka. Na tom však nie je nič mimoriadne v krajine, kde žije oficiálne 8% obyvateľstva cudzieho pôvodu. Na uliciach dánskych miest bežne stretnete predstaviteľov všetkých rás našej matky Zeme. Zo vzájomného chovania ľudí na vás dýcha maximálna miera rasovej znášanlivosti a dobrého spolužitia.

Po zistení odkiaľ som, pracovník železnice poznamenal, že dánska vláda nariadila štátnym úradníkom, aby sa chovali k cudzincom milo a prívetivo a on mi preto ponúkne výhodný lístok, s ktorým môžem počas troch dní bez obmedzenia prebrúsiť Dánsko. Tak som sa dostala do Skagenu, najsevernejšie položeného miesta-mestečka v Dánsku, bývalej rybárskej osady. Cesta vlakom do Skagenu bola tiež typicky dánska. Sprava i zľava rovinatý alebo mierne zvlnený terén, polia so zažltnutým obilím, repkou olejnou a pasienky so skupinami krovín. V ohradách sa pásli kone so žriebätami, častejšie však kravy, menej ovce. Obdobný obraz uvidíte kdekoľvek v Dánsku.

V Skagene, na malej ale modernej železničnej staničke končí železničná trať, ale vo vzduchu je už cítiť more. Tepnou tejto kedysi rybárskej osady, dnes mestečka, je moderná, trochu ospanlivá hlavná ulica lemovaná obchodmi, reštauráciami s rybími špecialitami ale aj s už klasickým rýchlym občerstvením a kaviarňami. Prostredie oživuje a zmäkčuje moderná fontána. V Dánsku je v každej mestskej časti, v každom parku a na námestiach zakomponovaná do miestneho prostredia voda. Nesmierne to poľudšťuje aj často super moderné prostredie. Kúsok od hlavnej ulice leží jediný kostol v meste- Tilsandede Kirke. Kostol je protestantský, ako väčšina kostolov v krajine. Dáni sú väčšinou evanjelického vierovyznania a to hneď od nástupu reformácie v Európe.

Skagen – raj dánskych impresionistov

V 70. rokoch 19. storočia Skagen prilákal jedinečnými prírodnými krásami do svojho náručia dánskych impresionistov. Dánski lovci svetla a bežných okamihov v živote obyčajných ľudí tu vytvorili celú umeleckú kolóniu. Sami seba nazývali naturalistami, realistickými maliarmi. S obľubou maľovali v prírode, v dunách a priamo na pobreží. Štetcom zachytávali na umeleckú večnosť najmä robotníkov mora pri práci a v bežnom živote ale i seba.

Po dánskych impresionistoch zostala v Skagene dodnes tradícia letnej školy maľovania ale najmä jedinečné múzeum. Založili ho v roku 1908. Skagenské múzeum je typická tehlovočervená budova, ktorá stojí v záhrade upravenej ako park. Turistom sa vychádza v ústrety, múzeum je otvorené v sezóne od apríla do septembra každý deň. Zbierky múzea obsahujú viac ako 1800 malieb, kresieb, grafických prác a sôch dánskych impresionistov: Anny a Michaela Ancherových, Severina Kroyera, Holgera Drachmanna, Lauritsa Tuxena a iných.

V čase mojej návštevy bolo možné v múzeu vidieť rytiny, maľby a jedinečné akvarely Andreasa Zorna, tiež na krátky čas člena skagenskej umeleckej kolónie. Zorn bol umelcom svetla. Svetlo zakomponované v jeho maľbách tak pôsobivo oživuje podobizne ľudí v najrôznejších životných okamihoch, že človek doslova čaká na okamih, kedy postavy vystúpia z obrazu a budú pokračovať v naznačenom deji. Netreba ani veľmi zdôrazňovať, že ostraha celého múzea je veľmi prísna, ale v časti Zornových akvarelov každé dva exponáty strážila azda jedna osoba.

Skvostom múzea je jedáleň hotela Brondum. Tento hotel bol od začiatku centrom spoločenského života skagenských impresionistov. Hotel stojí doteraz v tesnej blízkosti múzea. Skagenskí impresionisti obdarovávali vlastníka hotela, Degna Bronduma, obrazmi, na ktorých zachytávali podobizne svojich umeleckých súputníkov alebo chvíle zo svojho spoločenského života. Na pamiatku návštev umelcov Brondum umiestňoval obrazy pod povalu jedálne. Nemeckí vojaci si počas okupácie v časoch druhej svetovej vojny síce zriadili v jedálni hotela telocvičňu, ale Brondumove obrazy prežili ťažké časy bez porušenia v úkryte. Krátko po vojne obrazy ba i celú jedáleň premiestnili do Skagenského múzea.

Skagenské múzeum nie je len chrámom skvostov dánskeho impresionizmu. Myslí sa i na prosté ľudské potreby. Súčasťou múzea je veľké kníhkupectvo s nepreberným množstvom kníh, pohľadníc a upomienkových predmetov. Za objektom múzea je záhrada v podobe parku. Návštevník môže bez obmedzenia chodiť po tráve a obdivovať roztrúsené sochy Skagenčaniek: Anny Kroyerovej a Anny Ancherovej. V záhrade stoja aj záhradné domčeky, ktoré si kedysi prenajímali umelci a zriaďovali v nich ateliéry. V jednom z domčekov je cukráreň, kde si môžete pochutnať na dobrej káve a na koláčoch, napríklad aj na miestnej špecialite – skagenskom koláči. Recept na chutný orechový koláč mi ochotne preložila z dánštiny svetlovlasá pokladníčka múzea, Írka Anna, ktorá sa mi hneď priznala, že ona veru nepečie. Ani ja by som nepiekla, keby som mala prístup k takým chutným koláčom za takú výhodnú cenu. V priateľskom rozhovore sme popri recepte na koláč stačili rozobrať zastúpenie žien v slovenskej vláde a sociálnu situáciu v mojej vlasti. Anna popri tom stihla predávať vstupenky a monitorovať vnútro múzea na obrazovke.

Duny, majáky a Grenen

Názov mestečka Skagen je odvodený od blízkeho mysu Skaw, ktorý bol po celé stáročia postrachom pre námorníkov. Podľa oficiálnych zdrojov sa už v 16. storočí udržiaval na tunajšom pobreží na veľkej panvici oheň ako pomôcka pre orientáciu námorníkov. To bol počiatok štátom organizovanej signalizácie. V 18. storočí postavili na severnom okraji mestečka tzv. biely maják. Stojí tu doteraz, zvonka vynovený, ale už neplní svoju funkciu. Malebným chodníkom cez duny popri pobreží sa možno dostať popri bielom majáku k tzv. sivému majáku. Tento začal fungovať v roku 1858 a slúži doteraz. Mimochodom, je to druhý najvyšší maják v Dánsku. Meria 46 metrov. Postavil ho známy dánsky architekt N. S. Nebelong. Zdrojom svetla pre signalizáciu bola najskôr petrolejová lampa s piatimi knôtmi, neskôr petrolejový horák, ešte neskôr obrovská žiarivka a dnes je to 400W-sodíková lampa. Sivý maják vysiela svetelné signály každé 4 sekundy do vzdialenosti 36 km. Vysielanie signálov zabezpečuje v súčasnosti päť veľkých šošoviek s hmotnosťou dve tony a s ohniskovou vzdialenosťou takmer tri štvrte metra. Šošovky plávajú v ortuťovom kúpeli.

Sivý maják je prístupný verejnosti. Za dobrovoľné vstupné päť dánskych korún sa dostanete po 210 schodoch až pod strechu majáka. Priamo pod šošovkami sa môžete zrakom vpíjať do azúrovo-modrého mora, ktoré sa pred vami vlieva do oblohy. Sivo-zelené duny na pobreží sú porastené trsťami suchého i zeleného machu, skupinami nízkych ihličnanov a kríkmi divých ruží. Pláž striedavo lemujú úseky vyložené skalami a pieskom. Nie je nič výnimočné, ak na skalách priamo v mori nájdete sedieť skupinku Dánov, ktorí si sem vyšli zahrať karty. Kúsok ďalej v mori sa im určite chladí svetlý ležiak Tuborg.

Hlavnou atrakciou Skagenu je však Grenen. Je to najsevernejší sever Dánska, známy tým, že sa tu spája Severné more s Baltickým morom. Ako všetko krásne v živote, aj Grenen má svoje nebezpečné stránky. V mieste spájania oboch morí vznikajú nebezpečné spodné prúdy, preto sa tu neodporúča kúpať. Stojac na skale v Grenene, omočila som si opatrne len špičku nohy. Od toľkého upozorňovania človek čaká, že z mora už-už vystrčí hlavu podmorská hydra a vtiahne ho hlbín. Grenen má však nesporné čaro. Toto miesto si vybral za miesto svojho posledného odpočinku i maliar a básnik Holger Drachmann, člen skagenskej maliarskej kolónie.

Skagen so svojimi jedinečnými prírodnými krásami, žltavými vkusne upravenými domcami, explóziou svetla a slnka je skvelým prístavom pokoja a protipólom k súčasným moderným dánskym mestám. Naozaj, typické Dánsko minulých čias s náterom súčasnosti.

Na naší cestě po celé Skandinávii nás čeká zastávka a bivak na Nordkappu, o kterém se všeobecně říká, že je to nejsevernější mys Evropy. Není to tak docela pravda. O 1500 m severněji se nalézá výběžek Knivskjellodden a i to je vlastně hloupost, protože oba mysy leží na ostrově Mageroy, ke kterému vede podmořský tunel. Oficiálně je tedy nejvýš výběžek Kinnarodden. Jenže co naplat, Nordkapp je ze všech třech mysů rozhodně nejpůsobivější: 307 m vysoký útes, známá silueta velkého kovového glóbu a také snad i snadná výslovnost tohoto útesu zajistily mysu celosvětovou známost nejen mezi cestovateli.

Vítr, co rve stany

Jak vlastně Nordkapp vypadá? Je to holá kopcovitá pláň bez jediného stromu. To znamená, že vichr, který tu vane snad pořád, nemá žádné zábrany a nabírá na pořádné síle. Na síle, která se tu často láme až ve vichřici, co rve čímkoliv volným a pevně neuchyceným. Je znám nejeden příklad, kdy vítr neopatrnému turistovi roztrhal stan. Proto mě pobavila poznámečka v průvodci zájezdem od naší CK: „Berte raději samonosné stany, odpadá problém se zatloukáním kolíků.“ Teď jsme nosili na hromádku kameny, kterými jsme přidávali zátěž na několik metrů do dálky natažené šňůry. A přesto jsme se báli, že se v noci vrátíme a stan tu nebude, že prostě uletí. Naštěstí zůstal na svém místě a my jsme do něj rádi zalezli, protože poskytoval alespoň iluzi jakéhosi tepla. Na náš noční výlet, pozorovat půlnoční slunce, jsem se vybavila svetrem, zimní bundou a čepicí a stejně jsem se při návratu do stanu okolo půlnoci třásla zimou.

Konečně pořádná zima!

Nordkapp leží na 71° 10′ 21″ severní šířky a 25° 47′ 40″ východní délky. Člověk by řekl, tak vysoko, nějakých 500 km od polárního kruhu, to už tady musí být pořádná zima. Je fakt, že celá naše expedice se zatím nesla v téměř parném počasí. Na polárním kruhu jsme chodili kolem soch Santy Klause v tričkách a kraťasech a připadali si jak někde na Havaji. Stačí však zajet o pár set kilometrů dál a člověk začíná z nejspodnějších zákoutích kufru vytahovat to, čem byl doma přesvědčen, že využije daleko jižněji.

Pohledět tak dolů, na vlny tříštící se o strmé útesy…

…se vám podaří jen tehdy, pokud si zaplatíte docela vysoké vstupné do místního muzea. Je to vlastně takové centrum, sídlící naštěstí v do okolí dobře zapadající stavbě, kde je kromě muzea i kaple, kinosál, obchod se suvenýry, vyhlídková terasa či nejsevernější evropská pošta. Kousek od budovy je také umístěno sousoší vytvořené dětmi při jedné soutěži. Zastavila bych se u kinosálu. Krásné pohledy na severskou přírodu a flóru v kombinaci s nádhernou hudbou mě uchvátily natolik, že jsem se přišla do „kina“ podívat dvakrát. Neplatí se nic, vše je zahrnuto v ceně celkového vstupného. Po nezbytné fotce u symbolu Nordkappu – kovového glóbu, jsem se dychtivě otočila k moři a čekala na západ pozdního slunce. Trošku to zkomplikovaly mraky, které ale nakonec vytvořily půvabnou scenérii, kdy se paprsky prodíraly mezerou volného nebe těsně nad Severním ledovým oceánem… A potom už honem zpátky, do spacáku, u kterého prodavač horlivě sliboval odolnost do –5°…

Největší problém? Kam na záchod

Ráno se hrabu ze spacáku (a jde mi to při mých třech či více vrstvách včetně rukavic a čepice opravdu ztuha) a pociťuji neodbytnou potřebu jít tam, kam každý z nás občas musí. Při výlezu ze stanu je mi však jasné, že tak jednoduché to nebude. Kam se podívám je holá, širá pláň bez jediného úkrytu. Můj panoramatický pohled se zastavuje na pahorku posetém skřítky z kamenů, které tu vystavěly hravé ruce turistů. Někteří skřítci (nebo trollové, abych byla v Norsku přesná) jsou opravdu vysocí a rozložití, kousek země skryté před zraky ostatních by se za nimi snad našel… Nastává můj úprk směrem k nim a návrat vycházkovým tempem. Nebylo to nic extra, ale měla jsem krásný výhled na moře…

Tak tedy až na sever

Na Nordkappu trávíme ještě jeden den, kdy se vydáváme na mys ještě o kousek severnější – na Knivskjellodden (71° 11´ 08´´ severní šířky). Je to docela tůra po nehostinné tundře, ve větru a zimě. Doma jsem si slibovala, že se zde vykoupu – ale vzdala jsem to, bylo to o hubu (nebo spíš o zápal plic). Přesto si to jeden náš cestovatel vyzkoušel – v plavkách, rukavicích a čepici dělal na kameru silácká gesta, ale pak do vody na chvilku opravdu vlezl. Můj rekord tedy zůstal o pár desítek kilometrů jižněji. Na tom nejúplnějším severu vlastně nic moc zajímavého není. Jen pěkný výhled na útes Nordkappu a na široširé moře, táhnoucí se až na obzor. Odpoledne jsme se hned stočili a vrátili se zpátky k těm pravým norským nádherným fjordům. Nejsevernější místo Evropy není tak přímočaře krásné. Jen má v sobě zvláštní drsnou severskou poetiku, která se hluboko usídlí v srdcích všech, kdo sem přišli vzdát hold severu.

V lednu minulého roku jsme se vydali na jih Austálie, abychom na vlastní oči mohli vidět jednu z nejkrásnějších a nejmalebnějších cest Austrálie – Great Ocean Road. Tato cesta se nachází asi 200km od města Melbourne, takže je nutností si někde obstarat auto. Různých půjčoven je v Melbourne celá řada, pronajmutí vozu i na několik dní tak není žádný velký problém.

Pak už stačí jen nasednout do auta a vyrazit vychutnávat jednu z nejkouzelnějších pobřežních cest světa. Musím říct, že my jsme nevěděli, kde zastavit dřív. Skoro za každou novou zatáčkou jsme měli možnost spatřit opravdu překrásné scenérie. Budete mít možnost spatřit nejen drsné útesy, překrásné pláže, ale také projíždět skrz deštné pralesy, které jsou plné vysokých eukalyptů. Úzká cesta, která z velké části kopíruje mořské pobřeží nabízí opravdu dechberoucí výhledy na oceán a útesy, které jej obklopují. V průběhu naší cesty, nám ale počasí vůbec nepřálo. Celou dobu, až na malé vyjímky bylo zataženo a my jsme v koutku duše tiše doufali, že se to protrhá a k večeru se ukáže Slunce.

Naší první větší zastávkou, která by určitě neměla zůstat nikomu bez povšimnutí je městečko Aireys Inlet, kde se nad místními útesy a světově proslulými surfrerskými plážemi majestátně tyčí bílý historický maják. Tento maják je za mírný poplatek volně přístupný i turistům a obhlídka je doprovázena milým komentářem strážců tohoto majáku. Samozřejmě jsme si tento zážitek nemohli nechat ujít. Na tomto místě je možné spatřit také jeden z mnoha nádherných útesů – Eagle Rock nebo-li Orlí skálu.

Dalším městem, které by určitě nemělo zůstat bez povšimnutí je Lorne. Lorne je jedno z nejvíce populárních měst ve statě Victoria a to zejména v době prázdnin. Pro surfery nabízí velké množství bezpečných pláží, pokud rybaříte tak si na své rozhodně přijdete taky. My, jakožto ani rybáři ani surfeři jsme hledali spíše nějaká zajímavá místa na fotografování, kterých je zde opravdu nad míru. Co je ale k focení nejvíce třeba, toho se nám stále nedostávalo. Světlo opravdu nepřálo a chvílemi dokonce i trošku pršelo.

Máte-li tedy času na zbyt, Lorne nabízí opravdu široké možnosti ke kempování a s velkým počtem značených přírodních stezek. Jedna z nich Vás přivede přímo ke známým vodopádům Erskine Falls, které bohužel v době naší návštěvy byly velmi málo rozvodněné. Je třeba mít štěstí na trochu toho deštivého počasí. Po několika propršených dnech tyto vodopády opravdu stojí za shlédnutí. V centru města je také velké množství různých obchodů, kaváren či historických restaurací, včetně asi nejznámější z nich The Arab otevřené roku 1956, ve které lze spatřit jeden z prvních automatů na kávu ve statě Victoria. Cesta z Lorne do Apollo Bay je pravděpodobně asi nejvíce členitým úsekem výletu. Z jedné strany lemují cestu velmi příkré útesy a z druhé je to Státní park Angahook-Lorne, kde se každoročně koná nespočet hudebních festivalů, které jsou turisty hojně navštěvovány. To už jsme se pomalu blížili k cílí našeho výletu městu Port Cambpell.

Poblíž tohoto města se nachází ono slavné kamenné seskupení útesů nazývající se Twelve Apostles nebo-li Dvanáct Apoštolů. Fotografie z tohoto místa jsme si vysnili už dávno před příletem do Austrálie a teď jsme k nim měli tak blízko. Srdce mi poskočilo radostí, když jako by mávnutím kouzelného proutku se počasí úplně obrátilo a vypadalo to, že to v podvečer to bude stát opravdu za to. Na místo jsme dorazili asi okolo 17:00. Do západu tedy stále ještě zbývaly nějaké tři hodiny. Ihned po vystoupení z auta se na každého člena naší výpravy nalepilo asi 40 otravných much, které prostě nemělo cenu odhánět. Jak jsme si všimli na lidech okolo, tak jsme se tímto problémem nepotýkali sami. Otravného hmyzu jsme si užili opravdu až nad hlavu. Doporučil bych každému minimálně lehčí mikynu s kapucí, která se i přes to horko opravdu vyplatí a taky repelent proti letajicimu hmyzu. Musím říct, že v této oblasti se může člověk postavit snad kamkoliv a udělá „pěknou” fotku. Turistů zde bylo opravdu požehnaně. Většina z nich však na světlo nečeká, rychle nacvakají pár záběrů a mají hotovo. Nám se čekání na západ slunce opravdu vyplatilo a byli jsme odměněni vskutku nádhernou podívanou. Za zmínku určitě stojí, že z tohoto proslulého symbolu Austrálie – 12 Apoštolů, jich dnes lze spatřit již pouze sedm. Drsný vítr, časté silné bouře a mořské vlny udělaly své a některé z útesů se již zřítily. Pokud tedy i Vy chcete na vlastní oči spatřit jedno z nejkrásnějších světových pobřeží, budete si muset pospíšit, než jej kruté přírodní podmínky panující v této oblasti rozemelou na písek a mělké pláže.

A nezapomeňte si udělat dostatek času. Celou Great Ocean Road lze sice projet za jediný den, ale pokud se necháte nasát poklidnou atmosférou přímořského žití, může vám cesta trvat i několik týdnů. A zaručuji Vám, že nudit se rozhodně nebudete.