Na samotném nejvýchodnějším výběžku italské boty se rozléhá
jadranským mořem omývaný poloostrov Gargáno. Na rozdíl od převážně
rovinaté oblasti na sever od Gargána, tady začínají mořské pobřeží
lemovat skaliska, jeskyně a zátoky. I přesto, že oblast bývá občas
zachvácena požáry a v okolí se rozléhá zvuk vrtulníků, které se
snaží zkrotit nebezpečné plameny z výšky, není čeho se bát.
Na samotném nejvýchodnějším výběžku italské boty se rozléhá jadranským mořem omývaný poloostrov Gargáno. Na rozdíl od převážně rovinaté oblasti na sever od Gargána, tady začínají mořské pobřeží lemovat skaliska, jeskyně a zátoky. I přesto, že oblast bývá občas zachvácena požáry a v okolí se rozléhá zvuk vrtulníků, které se snaží zkrotit nebezpečné plameny z výšky, není čeho se bát. Místní mají situaci pod kontrolou.
Vzhůru k nebi vybíhající kamenný monolit Pizzomuno, označován často za středobod světa a po jeho levé straně se na bíle zářícím vápencovém útese nad mořem rozprostírající historické město Vieste. Místo, kde je cítit pravá jižanská atmosféra je vzdálené 1350 km od Mikulova.
Ubytování v této oblasti nabízí jak hotely, tak soukromé apartmány. Pro méně náročné jsou k dispozici kempy, které jsou většinou situovány mimo historické městečko. Nachází se v okrajové části vzdálené v průměru asi půl hodiny chůze od města. Většina kempů je od prostorné písečné pláže s pozvolným vstupem do vody vzdálena jen pár kroků. Po chodníku vedoucímu podél pobřeží a pomocí ukazatelů mířím směrem ke starému městu, jehož bílé domečky vystavěné na skále jsou vidět již zdáli. Cestou lze narazit na hrad, katedrálu, maják, ale především projít i ty nejmenší uličky a zákoutí a poznat tak skutečný život místních lidí, kteří neodešli do rozrůstajících se moderních měst, ale zůstali dál skromně žít v jejich Vieste. Tady pro mě teprve začíná pravá Itálie. Místní kavárničky a restaurace jsou ve večerních hodinách přeplněné lidmi užívajícími si noční život a ve vzduchu je cítit vůně pravé italské pizzy.
Toto místo je proslavené především spoustou jeskyní nacházejících se směrem dolů od Vieste. Neztrácíme čas a vydáváme se na výlet na moře. Podél pobřeží svištíme na motorové loďce jižně od Vieste. Díky italskému průvodci a delegátovi české cestovky, který slouží jako překladatel, se o okolí dozvíme řadu informací. Projíždíme kolem Testa del Gargano – Hlava Gargána, koupeme se na oblázkové pláži, která je po povalování na písečných plážích zpestřením, míjíme zátoku Baia di Campa (Zátoka polní), zátoku Portogreco až k zátoce Baia delle Zagare (Zátoka pomerančových květů), což je jedna z turistických částí městečka Mattinata. V průběhu cesty lze na několika místech vidět mezi skalisky malé romantické plážičky. Tyto pláže jsou obklopeny skálou a k přístupu k moři tady slouží především výtahy, vestavěné ve skále. Z lodě je jich možné zpozorovat.
Pohádkovou oblast tvoří především jeskyně různých tvarů tzv. grotty. Každá má své jméno – Rajčatová jeskyně, Velký zvon, Probořená, Malířova paleta, Jeskyně snů a spousty dalších. Ke svému jménu přicházejí většinou podle toho, co je specifikuje nebo čemu se podobají (např. Jeskyně dvou očí – podle otvorů, připomínajících oči). Úzkými skulinami, kde propluje stěží jedna loďka, se dostáváme až do samotného nitra jeskyně. Je tu krásně. Gargáno má zkrátka co nabídnout.
Naše trasa z ČR vedla z Mikulova směrem na Vídeň, dále pak na Klagenfurt, Tarvisio, Rimini, Anconu, Pescaru až do Vieste. Nejlepší je do této oblasti zvolit cestu autem, nebo pokud si netroufáte řídit sami, tak autobusem. Pobytové zájezdy do této oblasti pořádá poměrně hodně cestovních kanceláří. V srpnu má hodně Italů dovolenou, takže je zde docela přelidněno, rušno a dochází ke zdražování cen služeb, neboť Italové tráví dovolenou také v přímořských oblastech. Některé cestovní kanceláře dokonce srpnové termíny nemají ve své nabídce. Proto je lepší na dovolenou vyrazit v červnu, červenci nebo září.
Na samotném nejvýchodnějším výběžku italské boty se rozléhá jadranským mořem omývaný poloostrov Gargáno. Na rozdíl od převážně rovinaté oblasti na sever od Gargána, tady začínají mořské pobřeží lemovat skaliska, jeskyně a zátoky. I přesto, že oblast bývá občas zachvácena požáry a v okolí se rozléhá zvuk vrtulníků, které se snaží zkrotit nebezpečné plameny z výšky, není čeho se bát. Místní mají situaci pod kontrolou.
Vzhůru k nebi vybíhající kamenný monolit Pizzomuno, označován často za středobod světa a po jeho levé straně se na bíle zářícím vápencovém útese nad mořem rozprostírající historické město Vieste. Místo, kde je cítit pravá jižanská atmosféra je vzdálené 1350 km od Mikulova.
Ubytování v této oblasti nabízí jak hotely, tak soukromé apartmány. Pro méně náročné jsou k dispozici kempy, které jsou většinou situovány mimo historické městečko. Nachází se v okrajové části vzdálené v průměru asi půl hodiny chůze od města. Většina kempů je od prostorné písečné pláže s pozvolným vstupem do vody vzdálena jen pár kroků. Po chodníku vedoucímu podél pobřeží a pomocí ukazatelů mířím směrem ke starému městu, jehož bílé domečky vystavěné na skále jsou vidět již zdáli. Cestou lze narazit na hrad, katedrálu, maják, ale především projít i ty nejmenší uličky a zákoutí a poznat tak skutečný život místních lidí, kteří neodešli do rozrůstajících se moderních měst, ale zůstali dál skromně žít v jejich Vieste. Tady pro mě teprve začíná pravá Itálie. Místní kavárničky a restaurace jsou ve večerních hodinách přeplněné lidmi užívajícími si noční život a ve vzduchu je cítit vůně pravé italské pizzy.
Toto místo je proslavené především spoustou jeskyní nacházejících se směrem dolů od Vieste. Neztrácíme čas a vydáváme se na výlet na moře. Podél pobřeží svištíme na motorové loďce jižně od Vieste. Díky italskému průvodci a delegátovi české cestovky, který slouží jako překladatel, se o okolí dozvíme řadu informací. Projíždíme kolem Testa del Gargano – Hlava Gargána, koupeme se na oblázkové pláži, která je po povalování na písečných plážích zpestřením, míjíme zátoku Baia di Campa (Zátoka polní), zátoku Portogreco až k zátoce Baia delle Zagare (Zátoka pomerančových květů), což je jedna z turistických částí městečka Mattinata. V průběhu cesty lze na několika místech vidět mezi skalisky malé romantické plážičky. Tyto pláže jsou obklopeny skálou a k přístupu k moři tady slouží především výtahy, vestavěné ve skále. Z lodě je jich možné zpozorovat.
Pohádkovou oblast tvoří především jeskyně různých tvarů tzv. grotty. Každá má své jméno – Rajčatová jeskyně, Velký zvon, Probořená, Malířova paleta, Jeskyně snů a spousty dalších. Ke svému jménu přicházejí většinou podle toho, co je specifikuje nebo čemu se podobají (např. Jeskyně dvou očí – podle otvorů, připomínajících oči). Úzkými skulinami, kde propluje stěží jedna loďka, se dostáváme až do samotného nitra jeskyně. Je tu krásně. Gargáno má zkrátka co nabídnout.
Naše trasa z ČR vedla z Mikulova směrem na Vídeň, dále pak na Klagenfurt, Tarvisio, Rimini, Anconu, Pescaru až do Vieste. Nejlepší je do této oblasti zvolit cestu autem, nebo pokud si netroufáte řídit sami, tak autobusem. Pobytové zájezdy do této oblasti pořádá poměrně hodně cestovních kanceláří. V srpnu má hodně Italů dovolenou, takže je zde docela přelidněno, rušno a dochází ke zdražování cen služeb, neboť Italové tráví dovolenou také v přímořských oblastech. Některé cestovní kanceláře dokonce srpnové termíny nemají ve své nabídce. Proto je lepší na dovolenou vyrazit v červnu, červenci nebo září.
Havajské ostrovy mohou na neznalce působit jako monotónní místo
k cestování. Jen samé pláže a válení. Ale opak je pravdou. Hned
první ostrov, který jsme navštívili, nám nabídl výběr vskutku
různorodý. Na své si přijde milovník mořských aktivit či opalování a
povalování u moře, horský turista, ale i dobrodruh. Nejlepší je
ochutnat od všeho trochu.
Havajské ostrovy mohou na neznalce působit jako monotónní místo k cestování. Jen samé pláže a válení. Ale opak je pravdou. Hned první ostrov, který jsme navštívili, nám nabídl výběr vskutku různorodý. Na své si přijde milovník mořských aktivit či opalování a povalování u moře, horský turista, ale i dobrodruh. Nejlepší je ochutnat od všeho trochu.
Naše cestovatelská parta na tomto zeleném ostrově, strávila šest a půl dne. Kaua ´i je ostrov tak maličký, že autem objedete silnici, která lemuje ¾ ostrova, za necelé tři hodiny. Přesto bychom si zábavu našli i na více než šest dní. O adrenalinové zážitky se postarají vodopády Wailua Falls nebo Kipu Falls. Pohodové válení a krásné šnorchlování si můžete vychutnat na nádherných plážích Hanalei Beach, Tunnels Beach a Ke´e Beach na severu ostrova. Na jižní straně ostrova se zastavte na Poipu Beach. Součástí této pláže je totiž místo přezdívané „Tortugs“ – podle výskytu velkých želv, karet obrovských. Flegmatické želvy levitují v blízkosti břehu a líně okousávají plankton z korálů, při čemž je můžete pod vodou sledovat z bezprostřední blízkosti. Stejně tak si je můžete detailně prohlédnout i na břehu, když se želva rozhodne si chvíli odpočinout či se prospat. Na Kaua´i se můžete také vydat na cestu do pravěku. Alaka´i Swamp Trail vás po dřevěných chodníčcích zavede mezi orchideje, obří přesličky a kapradiny. Chcete-li si sejít do miniatury Grand-Canyonu, i to vám Kaua´i umožní. Waimea Canyon se od arizonského Velkého kaňonu liší svoji velikostí, zeleností ale také jasnějším výhledem (hlavně z Waimea Canyon Lookout) bez přítomnosti smogového oparu. Největší nadšení v nás ale vzbudily hory. Moc pěkná byla túra na Sleeping Giant nebo vyhlídky v Koke´e NP, ale nic se nevyrovná výletu po Na Pali Coast.
Dominantou zeleného ostrova je určitě Na Pali Coast – pohoří lemující severozápadní část ostrova. Rozeklané zelené pohoří vytváří nádhernou barevnou fantazii v kombinaci s azurovým mořem, které ho oblévá. Čím dále po „Kalalau Trail“, která pohořím vede, ujdete, tím krásnější výhledy se vám otevřou. Trek se rozděluje do třech částí. První dlouhé 2 míle (cca jedna hod chůze), druhá je dlouhá 4 míle (cca 2 hod chůze) a třetí je pětimílová (cca dvě a půl hod). K vydání se na tuto rajskou cestu potřebujete povolení a podle domorodců a průvodců alespoň 2 dny. Povolení se stejně jako permity na nocleh vydávají v hlavním městě Lihue. Kontrola je údajně přísná, obzvlášť ve státních parcích a hrozí pokuta až $150 (v případě povolení k noclehu). Povolení k vydání se na Kalalu Trail je bezplatné, nesmíte ovšem dojít dále než na konec druhé části (Hanakapi Valley). Chcete-li pohoří přejít celé, musíte si zakoupit permit k noclehu na konci Trailu v Kalalau Valley za $10/osoba. Když jsme odvážně požadovali toto povolení, že trasu zvládneme ujít v jednom dni, dostalo se nám pouze výsměšného:“You will never make it!“ („To nikdy nedáte!“). Potvrzení byla navíc na půlroku dopředu vyprodána. Letos by údajně jeho zakoupení mělo být možné i online. I když jsme nemohli jít „Kalalau Trail“ celou, udělala na nás obrovský dojem. Ochutnali jsme také místní tropické plody žluté kvajávy. Později jsme se od domorodců dozvěděli, že je to právě kvajáva, která má tak blahodárný účinek na naše vyměšování.
Hawai´i neboli Big Island definují hlavně sopky. Z pěti přítomných jsou hned 3 mezi světovými „nej“. Nejvíce aktivní Kilauea, kolem které můžete jednoduše jet okružní cestou Crater Rim Drive. Další dvě sopky jsou havajské největší, a kdyby se jejich velikost měřila už od mořského dna, byly by také nejvyšší sopky světové (dosahovaly by cca 10000 m). Mauna Loa se 4170 m a Mauna Kea s 4205 m. Přístupné jsou oba vrcholy. My jsme se vydali na Maunu Lou. Přijeli jsme do výšky 3300 m, kde jsme strávili noc, abychom se aklimatizovali. Teplotní rozdíl oproti pláži byl tak obrovský, že jsme museli spát i obutí v pohorkách. Po dobu výšlapu jsme veškeré oblečení nesli v batozích, slunce do nás nemilosrdně pálilo. Je dobré jít středním tempem a mít dostatek odpočinku, přísunu energie i tekutin. Jinak by se mohly dostavit projevy výškové nemoci. Celá naše posádka, včetně jednoho astmatika, výstup díky dodržení bezpečnostních doporučení úspěšně zvládla. Odměnou nám byla kadibudka s výhledem do kráteru a spálené obličeje. Trasu Observatory Trail dlouhou celkem 12 km jsme šli 6,5 hod.
Hledá se Nemo
Kromě sopek mělo pro nás na ostrově Big Island prim také šnorchlování. Zajet se potápět k monumentu Cpt. Cooka je povinnost! Půjčili jsme si kajaky v ubytovacím zařízení Pineapple Park v Kealakekuu Bay za bezkonkurenční cenu $18/osoba na 4 hodiny a vyrazili jsme. Zátoku jsme po moři v půjčených dvojkajacích zdolali za 25 minut. U monumentu jsme si užili 90 minut opravdu nádherného šnorchlinku. Pestrobarevné rybky v hejnech, malé černé rybičky skákající nad hladinu, sasanky, havajská národní ryba „Humuhumunukunukuapua´a“ (název znamená „ryba s prasečím čumákem“) a mnoho dalších nejrůznějších druhů, až nám přecházel zrak. Šťastlivci tady můžou vidět i hejna delfínů „Spinner Dolphins“, ale my jsme bohužel žádné nepotkali.
Na třetím ostrově, který jsme navštívili, jsme už více odpočívali a nakupovali suvenýry. Maui má především dovolenkový potenciál. Zámožní lidé sem jezdí na dovolené a líbánky, čemuž odpovídají také četné luxusní hotelové komplexy podél pobřeží. Ta tam je neposkvrněnost Kaua´i a živelnost Big Islandu. Lenošivá atmosféra nás částečně ukonejšila a částečně zlákala. Rozhodli jsme se pro pohodlnější pobyt bez námahy. Zakoupili jsme výlet na sousední ostrov Molokini, jednu z desíti nejoblíbenějších šnorchlovacích destinací na světě. Ostrov má tvar měsíčního srpku, což způsobily pokusy amerického námořnictva za 2. světové války. Cena zájezdu ($52 /osoba) zahrnovala snídani, oběd, dopravu, zapůjčení výbavy a přejezd do zátoky Turtle Town, kde žijí karety obrovské. Za želvami nás sympatická posádka kvůli nepříznivým podmínkám ale nezavezla. Šnorchlování u Molokini, bez želví zátoky, pro nás pak bylo trochu zklamáním. U Cpt. Cooka na ostrově Big Island se nám potápění zamlouvalo více. Místo želv nám udělali poznávací plavbu s komentářem kolem sousedních ostrovů. Dozvěděli jsme se, že svatební veselku na ostrově Maui pořádal i Bill Gates, který si za tímto účelem pronajal všechny hotely i lodě, aby se do jeho blízkosti nedostal žádný paparazzi. Jednomu se to přece povedlo a Billa to nakonec stálo hodně peněz. To bychom radši viděli ty želvy…
Co na Maui ale nikdy nezklame, je východ Slunce nad místním kráterem Haleakalou. Přespali jsme v nejbližším kempu Hosmer Grove a autem ke kráteru vyrazili v pět ráno. Na chlup jsme stihli obsadit místa vhodná k fotografování barevné podívané. Na vyhlídce u Visitor Centra už se tísnily desítky lidí. Východ slunce uvedly odstíny tmavé fialové, modré, rudé, oranžové a žluté, až postupně kráter zalily světlé prameny slunečního svitu. Dalším nej na ostrově Maui je bezesporu Hana Road. Tuto 45 mil dlouhou cestu, čítající 600 zatáček a 54 jednosměrných mostů, má na seznamu top míst k vidění každý turista. Nutno podotknout, že od toho se odvíjí také průjezdnost cesty, která nakonec není tak výborným zážitkem, jaký vybásnili v průvodcích. Celkem nám projetí této opěvované silnice trvalo čtyři hodiny. Stojí za to se párkrát cestou zastavit (např. u Twin Falls – vodopády dva km od silnice s jezírkem, možnost koupání, ovocný stánek), ale rozhodně neposlouchat všechny tipy průvodce k zastávkám. Často vedly k vodopádu, který vypadal jak česká horská studánka. Za Hana Road jsme vjeli do národního parku Halekala. Za zmínku stojí túra po Pipiwai Trail, cca 2 míle dlouhá, vedoucí k Waimoku Falls s velmi působivou scenérií. Navíc při cestě procházíte kvajávovým, bambusovým a banyanovým lesem.
Na nejznámějším z ostrovů – Oahu, jsme pobyli už jen velmi krátce, 2 dny. Cestovnímu ruchu se tu daří nejlépe. Turisty lákají lekce surfování na známé Waikiki Beach, zdolání Diamond Head – pozůstatku vybuchlého kráteru, který byl svého času užíván pro vojenské účely a v neposlední řadě návštěva Pearl Harboru. Nejjednodušší způsob dopravy do Pearl Harboru je autem, ale jezdí tam i autobusy. V Pearl Harboru se nabízejí prohlídky USS Arizona Memorial (památníku potopené válečné lodi), ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri Memorial. Vstupenky s určeným časem prohlídky do USS Arizona Monumentu si můžete bezplatně vyzvednout na pokladně. V celém objektu platí přísná bezpečnostní opatření, a proto s sebou nenoste kabelky ani větší fotoaparáty.
Prohlídka zahrnuje návštěvu Visitor Centra, součástí které je i třicetiminutový dokumentární film o Pearl Harboru, a posléze návštěva Památníku potopené válečné lodě USS Arizona. K památníku se z přístavu převáží kyvadlovou lodní dopravou. Část těla lodi Arizona je zrekonstruována přesně v místě, kde se 7. 12. 1941 po neočekávaném bombardování japonskými letadly potopila válečná loď pod hladinu moře i s 80% její posádky. Boční okna i průhledy v podlaze umožňují vidět pozůstatky válečné lodě a představit si, jakých rozměrů dosahovala. Součástí trupu lodi je také památeční síň s mramorovou deskou nesoucí 1177 jmen námořníku, kteří na lodi zahynuli. Zajímáte- li se o válečné události více, jistě si nenecháte ujít ani prohlídku ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri. Obě tyto atrakce už jsou placené: Bowfin $10/osoba a Missuri $15/osoba. Nám už ale jejich návštěvu čas nedovolil. Nabrali jsme směr New York, abychom po téměř měsíci cestování políbili rodnou hroudu.
Havajské ostrovy mohou na neznalce působit jako monotónní místo k cestování. Jen samé pláže a válení. Ale opak je pravdou. Hned první ostrov, který jsme navštívili, nám nabídl výběr vskutku různorodý. Na své si přijde milovník mořských aktivit či opalování a povalování u moře, horský turista, ale i dobrodruh. Nejlepší je ochutnat od všeho trochu.
Naše cestovatelská parta na tomto zeleném ostrově, strávila šest a půl dne. Kaua ´i je ostrov tak maličký, že autem objedete silnici, která lemuje ¾ ostrova, za necelé tři hodiny. Přesto bychom si zábavu našli i na více než šest dní. O adrenalinové zážitky se postarají vodopády Wailua Falls nebo Kipu Falls. Pohodové válení a krásné šnorchlování si můžete vychutnat na nádherných plážích Hanalei Beach, Tunnels Beach a Ke´e Beach na severu ostrova. Na jižní straně ostrova se zastavte na Poipu Beach. Součástí této pláže je totiž místo přezdívané „Tortugs“ – podle výskytu velkých želv, karet obrovských. Flegmatické želvy levitují v blízkosti břehu a líně okousávají plankton z korálů, při čemž je můžete pod vodou sledovat z bezprostřední blízkosti. Stejně tak si je můžete detailně prohlédnout i na břehu, když se želva rozhodne si chvíli odpočinout či se prospat. Na Kaua´i se můžete také vydat na cestu do pravěku. Alaka´i Swamp Trail vás po dřevěných chodníčcích zavede mezi orchideje, obří přesličky a kapradiny. Chcete-li si sejít do miniatury Grand-Canyonu, i to vám Kaua´i umožní. Waimea Canyon se od arizonského Velkého kaňonu liší svoji velikostí, zeleností ale také jasnějším výhledem (hlavně z Waimea Canyon Lookout) bez přítomnosti smogového oparu. Největší nadšení v nás ale vzbudily hory. Moc pěkná byla túra na Sleeping Giant nebo vyhlídky v Koke´e NP, ale nic se nevyrovná výletu po Na Pali Coast.
Dominantou zeleného ostrova je určitě Na Pali Coast – pohoří lemující severozápadní část ostrova. Rozeklané zelené pohoří vytváří nádhernou barevnou fantazii v kombinaci s azurovým mořem, které ho oblévá. Čím dále po „Kalalau Trail“, která pohořím vede, ujdete, tím krásnější výhledy se vám otevřou. Trek se rozděluje do třech částí. První dlouhé 2 míle (cca jedna hod chůze), druhá je dlouhá 4 míle (cca 2 hod chůze) a třetí je pětimílová (cca dvě a půl hod). K vydání se na tuto rajskou cestu potřebujete povolení a podle domorodců a průvodců alespoň 2 dny. Povolení se stejně jako permity na nocleh vydávají v hlavním městě Lihue. Kontrola je údajně přísná, obzvlášť ve státních parcích a hrozí pokuta až $150 (v případě povolení k noclehu). Povolení k vydání se na Kalalu Trail je bezplatné, nesmíte ovšem dojít dále než na konec druhé části (Hanakapi Valley). Chcete-li pohoří přejít celé, musíte si zakoupit permit k noclehu na konci Trailu v Kalalau Valley za $10/osoba. Když jsme odvážně požadovali toto povolení, že trasu zvládneme ujít v jednom dni, dostalo se nám pouze výsměšného:“You will never make it!“ („To nikdy nedáte!“). Potvrzení byla navíc na půlroku dopředu vyprodána. Letos by údajně jeho zakoupení mělo být možné i online. I když jsme nemohli jít „Kalalau Trail“ celou, udělala na nás obrovský dojem. Ochutnali jsme také místní tropické plody žluté kvajávy. Později jsme se od domorodců dozvěděli, že je to právě kvajáva, která má tak blahodárný účinek na naše vyměšování.
Hawai´i neboli Big Island definují hlavně sopky. Z pěti přítomných jsou hned 3 mezi světovými „nej“. Nejvíce aktivní Kilauea, kolem které můžete jednoduše jet okružní cestou Crater Rim Drive. Další dvě sopky jsou havajské největší, a kdyby se jejich velikost měřila už od mořského dna, byly by také nejvyšší sopky světové (dosahovaly by cca 10000 m). Mauna Loa se 4170 m a Mauna Kea s 4205 m. Přístupné jsou oba vrcholy. My jsme se vydali na Maunu Lou. Přijeli jsme do výšky 3300 m, kde jsme strávili noc, abychom se aklimatizovali. Teplotní rozdíl oproti pláži byl tak obrovský, že jsme museli spát i obutí v pohorkách. Po dobu výšlapu jsme veškeré oblečení nesli v batozích, slunce do nás nemilosrdně pálilo. Je dobré jít středním tempem a mít dostatek odpočinku, přísunu energie i tekutin. Jinak by se mohly dostavit projevy výškové nemoci. Celá naše posádka, včetně jednoho astmatika, výstup díky dodržení bezpečnostních doporučení úspěšně zvládla. Odměnou nám byla kadibudka s výhledem do kráteru a spálené obličeje. Trasu Observatory Trail dlouhou celkem 12 km jsme šli 6,5 hod.
Hledá se Nemo
Kromě sopek mělo pro nás na ostrově Big Island prim také šnorchlování. Zajet se potápět k monumentu Cpt. Cooka je povinnost! Půjčili jsme si kajaky v ubytovacím zařízení Pineapple Park v Kealakekuu Bay za bezkonkurenční cenu $18/osoba na 4 hodiny a vyrazili jsme. Zátoku jsme po moři v půjčených dvojkajacích zdolali za 25 minut. U monumentu jsme si užili 90 minut opravdu nádherného šnorchlinku. Pestrobarevné rybky v hejnech, malé černé rybičky skákající nad hladinu, sasanky, havajská národní ryba „Humuhumunukunukuapua´a“ (název znamená „ryba s prasečím čumákem“) a mnoho dalších nejrůznějších druhů, až nám přecházel zrak. Šťastlivci tady můžou vidět i hejna delfínů „Spinner Dolphins“, ale my jsme bohužel žádné nepotkali.
Na třetím ostrově, který jsme navštívili, jsme už více odpočívali a nakupovali suvenýry. Maui má především dovolenkový potenciál. Zámožní lidé sem jezdí na dovolené a líbánky, čemuž odpovídají také četné luxusní hotelové komplexy podél pobřeží. Ta tam je neposkvrněnost Kaua´i a živelnost Big Islandu. Lenošivá atmosféra nás částečně ukonejšila a částečně zlákala. Rozhodli jsme se pro pohodlnější pobyt bez námahy. Zakoupili jsme výlet na sousední ostrov Molokini, jednu z desíti nejoblíbenějších šnorchlovacích destinací na světě. Ostrov má tvar měsíčního srpku, což způsobily pokusy amerického námořnictva za 2. světové války. Cena zájezdu ($52 /osoba) zahrnovala snídani, oběd, dopravu, zapůjčení výbavy a přejezd do zátoky Turtle Town, kde žijí karety obrovské. Za želvami nás sympatická posádka kvůli nepříznivým podmínkám ale nezavezla. Šnorchlování u Molokini, bez želví zátoky, pro nás pak bylo trochu zklamáním. U Cpt. Cooka na ostrově Big Island se nám potápění zamlouvalo více. Místo želv nám udělali poznávací plavbu s komentářem kolem sousedních ostrovů. Dozvěděli jsme se, že svatební veselku na ostrově Maui pořádal i Bill Gates, který si za tímto účelem pronajal všechny hotely i lodě, aby se do jeho blízkosti nedostal žádný paparazzi. Jednomu se to přece povedlo a Billa to nakonec stálo hodně peněz. To bychom radši viděli ty želvy…
Co na Maui ale nikdy nezklame, je východ Slunce nad místním kráterem Haleakalou. Přespali jsme v nejbližším kempu Hosmer Grove a autem ke kráteru vyrazili v pět ráno. Na chlup jsme stihli obsadit místa vhodná k fotografování barevné podívané. Na vyhlídce u Visitor Centra už se tísnily desítky lidí. Východ slunce uvedly odstíny tmavé fialové, modré, rudé, oranžové a žluté, až postupně kráter zalily světlé prameny slunečního svitu. Dalším nej na ostrově Maui je bezesporu Hana Road. Tuto 45 mil dlouhou cestu, čítající 600 zatáček a 54 jednosměrných mostů, má na seznamu top míst k vidění každý turista. Nutno podotknout, že od toho se odvíjí také průjezdnost cesty, která nakonec není tak výborným zážitkem, jaký vybásnili v průvodcích. Celkem nám projetí této opěvované silnice trvalo čtyři hodiny. Stojí za to se párkrát cestou zastavit (např. u Twin Falls – vodopády dva km od silnice s jezírkem, možnost koupání, ovocný stánek), ale rozhodně neposlouchat všechny tipy průvodce k zastávkám. Často vedly k vodopádu, který vypadal jak česká horská studánka. Za Hana Road jsme vjeli do národního parku Halekala. Za zmínku stojí túra po Pipiwai Trail, cca 2 míle dlouhá, vedoucí k Waimoku Falls s velmi působivou scenérií. Navíc při cestě procházíte kvajávovým, bambusovým a banyanovým lesem.
Na nejznámějším z ostrovů – Oahu, jsme pobyli už jen velmi krátce, 2 dny. Cestovnímu ruchu se tu daří nejlépe. Turisty lákají lekce surfování na známé Waikiki Beach, zdolání Diamond Head – pozůstatku vybuchlého kráteru, který byl svého času užíván pro vojenské účely a v neposlední řadě návštěva Pearl Harboru. Nejjednodušší způsob dopravy do Pearl Harboru je autem, ale jezdí tam i autobusy. V Pearl Harboru se nabízejí prohlídky USS Arizona Memorial (památníku potopené válečné lodi), ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri Memorial. Vstupenky s určeným časem prohlídky do USS Arizona Monumentu si můžete bezplatně vyzvednout na pokladně. V celém objektu platí přísná bezpečnostní opatření, a proto s sebou nenoste kabelky ani větší fotoaparáty.
Prohlídka zahrnuje návštěvu Visitor Centra, součástí které je i třicetiminutový dokumentární film o Pearl Harboru, a posléze návštěva Památníku potopené válečné lodě USS Arizona. K památníku se z přístavu převáží kyvadlovou lodní dopravou. Část těla lodi Arizona je zrekonstruována přesně v místě, kde se 7. 12. 1941 po neočekávaném bombardování japonskými letadly potopila válečná loď pod hladinu moře i s 80% její posádky. Boční okna i průhledy v podlaze umožňují vidět pozůstatky válečné lodě a představit si, jakých rozměrů dosahovala. Součástí trupu lodi je také památeční síň s mramorovou deskou nesoucí 1177 jmen námořníku, kteří na lodi zahynuli. Zajímáte- li se o válečné události více, jistě si nenecháte ujít ani prohlídku ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri. Obě tyto atrakce už jsou placené: Bowfin $10/osoba a Missuri $15/osoba. Nám už ale jejich návštěvu čas nedovolil. Nabrali jsme směr New York, abychom po téměř měsíci cestování políbili rodnou hroudu.
Nový Zéland se dělí celkem na 16 regionů (distriktů). Jedním
z těchto distriktů je také West Coast, který se táhne podél
západního pobřeží Jižního ostrovu. Vzhledem k převládajícím
západním větrům a vysokým horám (Jižní Alpy) je právě West Coast zcela
určitě nejdeštivějším regionem celého Nového Zélandu.
Nový Zéland se dělí celkem na 16 regionů (distriktů). Jedním z těchto distriktů je také West Coast, který se táhne podél západního pobřeží Jižního ostrovu. Vzhledem k převládajícím západním větrům a vysokým horám (Jižní Alpy, 3 754 m. n. m.) je právě West Coast zcela určitě nejdeštivějším regionem celého Nového Zélandu. Ročně zde spadne přes 2 000 mm srážek a po většinu roku je zde zataženo a deštivo. Pravděpodobně také vzhledem k tomuto nepříliš příznivému počasí zde na více jak 23 000 km2 žije pouze asi 32 tisíc obyvatel (tj. 1,4 ob. /km2).
Navzdory počasí a opravdu nízkému zalidnění je region turisticky významný. Hlavním centrem regionu West coast je město Hokitika, které je také významným turistickým centrem a jedním z výchozích bodů do blízkých národních parků Westland a Mt. Cook national park, kde se také nachází nejvyšší hora Nového Zélandu (Mt. Cook – 3 754 m. n. m.) a dva největší ledovce (Fox glacier a Franz Josef glacier). Unikátem národního parku Westland jsou ledovce, které sestupují z hor až do temperátních vždyzelených pralesů, které se nacházejí podél celého západního pobřeží.
Pokud má člověk tu možnost, tak je samozřejmě nejlepší počkat s návštěvou tohoto regionu na příznivější a slunečné počasí, což může představovat často i několikatýdenní čekání, které se však opravdu velmi vyplatí, neboť za slunečního svitu teprve vynikne krása zdejší přírody. Navíc tím, že zde často prší, je vzduch neustále čistý a při slunečném počasí vyniknou všechny možné barvy a viditelnost je vynikající. Já jsem vděčný za to, že jsem měl možnost a navštívil West Coast během příznivého počasí, i když „čekací doba“ nebyla krátká.
Podél pobřeží
Nejlepší varianta, jak poznat tento region, je jej projet od severu na jih či naopak, což je ovšem docela časově náročné, protože to dělá asi 600 kilometrů. Severně od města Hokitiki se nachází město Greymouth, které je ospalým a zašedlým těžebním městem, ze kterého pravidelně vyjíždí tzv. „scenic train“, který vozí turisty po staré železnici, která byla zbudována pro dopravu vytěženého materiálu (uhlí, zlato, atd.) a která vede romantickou horskou krajinou s krásnými výhledy na Jižní Alpy. Dále severně od města Greymouth je další těžební městečko West Port.
A právě mezi těmito dvěma městy se nachází další národní park, tentokrát se jedná o NP Paparoa, který vznikl až v roce 1987, a to z důvodu ochrany vápencových skalních útvarů před těžbou rud a dřeva. V tomto národním parku narazíte na skalní útvary všech možných tvarů prakticky kdekoliv, nejznámější skalní útvary se ovšem nachází přímo na pobřeží. Známé jsou pod domorodým názvem „Punakaiki“ nebo také „Pancake rocks“, za což může pravděpodobně jejich „palačinková“ skladba. Jednotlivé sklaní útvary tak vypadají jako spousta ne sebe naskládaných palačinek. Z „Pancake rocks“ existuje mnoho krásných pohledů na okolní pobřeží, které je typické právě temperátními lesy a bílými písčitými plážemi.
Za vhodný konec (vydáte-li se z jihu na sever) či začátek (vydáte-li se ze severu na jih) cesty lze považovat městečko West Port, které je také hlavním přístavním městem tohoto regionu a odkud se také dříve odvážely vytěžené suroviny (uhlí a zlato). Pokud do West Portu přijedete z jihu, tak se můžete dále vydat buď na východ, směrem do úrodného regionu Marlborough nebo dále na sever do Národního parku Abel Tasman.
Nový Zéland se dělí celkem na 16 regionů (distriktů). Jedním z těchto distriktů je také West Coast, který se táhne podél západního pobřeží Jižního ostrovu. Vzhledem k převládajícím západním větrům a vysokým horám (Jižní Alpy, 3 754 m. n. m.) je právě West Coast zcela určitě nejdeštivějším regionem celého Nového Zélandu. Ročně zde spadne přes 2 000 mm srážek a po většinu roku je zde zataženo a deštivo. Pravděpodobně také vzhledem k tomuto nepříliš příznivému počasí zde na více jak 23 000 km2 žije pouze asi 32 tisíc obyvatel (tj. 1,4 ob. /km2).
Navzdory počasí a opravdu nízkému zalidnění je region turisticky významný. Hlavním centrem regionu West coast je město Hokitika, které je také významným turistickým centrem a jedním z výchozích bodů do blízkých národních parků Westland a Mt. Cook national park, kde se také nachází nejvyšší hora Nového Zélandu (Mt. Cook – 3 754 m. n. m.) a dva největší ledovce (Fox glacier a Franz Josef glacier). Unikátem národního parku Westland jsou ledovce, které sestupují z hor až do temperátních vždyzelených pralesů, které se nacházejí podél celého západního pobřeží.
Pokud má člověk tu možnost, tak je samozřejmě nejlepší počkat s návštěvou tohoto regionu na příznivější a slunečné počasí, což může představovat často i několikatýdenní čekání, které se však opravdu velmi vyplatí, neboť za slunečního svitu teprve vynikne krása zdejší přírody. Navíc tím, že zde často prší, je vzduch neustále čistý a při slunečném počasí vyniknou všechny možné barvy a viditelnost je vynikající. Já jsem vděčný za to, že jsem měl možnost a navštívil West Coast během příznivého počasí, i když „čekací doba“ nebyla krátká.
Podél pobřeží
Nejlepší varianta, jak poznat tento region, je jej projet od severu na jih či naopak, což je ovšem docela časově náročné, protože to dělá asi 600 kilometrů. Severně od města Hokitiki se nachází město Greymouth, které je ospalým a zašedlým těžebním městem, ze kterého pravidelně vyjíždí tzv. „scenic train“, který vozí turisty po staré železnici, která byla zbudována pro dopravu vytěženého materiálu (uhlí, zlato, atd.) a která vede romantickou horskou krajinou s krásnými výhledy na Jižní Alpy. Dále severně od města Greymouth je další těžební městečko West Port.
A právě mezi těmito dvěma městy se nachází další národní park, tentokrát se jedná o NP Paparoa, který vznikl až v roce 1987, a to z důvodu ochrany vápencových skalních útvarů před těžbou rud a dřeva. V tomto národním parku narazíte na skalní útvary všech možných tvarů prakticky kdekoliv, nejznámější skalní útvary se ovšem nachází přímo na pobřeží. Známé jsou pod domorodým názvem „Punakaiki“ nebo také „Pancake rocks“, za což může pravděpodobně jejich „palačinková“ skladba. Jednotlivé sklaní útvary tak vypadají jako spousta ne sebe naskládaných palačinek. Z „Pancake rocks“ existuje mnoho krásných pohledů na okolní pobřeží, které je typické právě temperátními lesy a bílými písčitými plážemi.
Za vhodný konec (vydáte-li se z jihu na sever) či začátek (vydáte-li se ze severu na jih) cesty lze považovat městečko West Port, které je také hlavním přístavním městem tohoto regionu a odkud se také dříve odvážely vytěžené suroviny (uhlí a zlato). Pokud do West Portu přijedete z jihu, tak se můžete dále vydat buď na východ, směrem do úrodného regionu Marlborough nebo dále na sever do Národního parku Abel Tasman.
Všeobecně proslulé skalní útesy lokalizované v provincii zvané
Seine-Maritime, se nachází v dosahu dvou až tří hodinové jízdy autem
z pulzující metropole Paříže. Normandie se svým divokým mořským
pobřežím, byla vždy mekkou mnohých umělců hledajících inspiraci pro
svou tvůrčí uměleckou činnost. K věhlasným malířům, kteří zde
působili, se řadí Gustave Courbet nebo impresionista Claudie Monet.
Alabastrové pobřeží neboli La Cote d’Alabatre leží v Normandii na severo – západě Francie. Všeobecně proslulé skalní útesy lokalizované v provincii zvané Seine-Maritime, se nachází v dosahu dvou až tří hodinové jízdy autem z pulzující metropole Paříže.
Normandie se svým divokým mořským pobřežím, byla vždy mekkou mnohých umělců hledajících inspiraci pro svou tvůrčí uměleckou činnost. K věhlasným malířům, kteří zde působili, se řadí Gustave Courbet nebo impresionista Claudie Monet. Taktéž se zde kochali nekonečným výhledem přes azurové moře řady básníků a spisovatelů, z nich můžeme jmenovat například Guy de Maupassanta a Maurice Leblanca autora románu Dutá jehla (L’Aiguille creuse), jehož kniha se inspiruje ve reálné skalní jehle. Také hudební skladatel Jacques Offenbach zde strávil řadu let a dokonce si koupil dům na pobřeží, aby mohl pobývat na břehu moře delší dobu a tvořit věhlasné operety.
Pro většinu návštěvníků, stejně jako pro nás, byly hlavním cílem cesty pitoreskní skalní útesy normandského pobřeží. Strmá skaliska se táhnou v pobřežním pásu v délce 140 km a jsou tvořena alabastrem neboli křídou. Křída je hornina sedimentárního původu, obecně vznikající v mělkých zálivech, vysrážením z mořské vody. Tento materiál dobře odolává sesunu, takže může vytvářet dlouhá pobřeží. Na druhou stranu je křída snadno rozpustná a podléhá chemickému zvětrávání. Známé skalní útvary vznikly, resp. kontinuálně se dotvářejí rozpouštěním zmíněné horniny za neustálého toku vody v podobě narážejících mořských vln.
Malebné přímořské městečko Étretat, zapadlé v údolí mezi útesy, je situované přímo na pobřeží průlivu v oblasti La Manche. Letovisko je věhlasné díky Falaise d’Etretat tvořené divokými křídovými útesy a dále romantickou oblázkovou pláží. Světově proslulé jsou zejména tři skalní brány, tunely a osamocená skalní jehla.
Ti řeknu, to jsou panoramata … aneb výhlídka od Falaise d’Aval
Hned poté co jsme se vydali z centra města směrem k pláži a po pár ušlých krocích místní promenádou, se nám naskytla nevšední podívaná. Po obou stranách jsme spatřili majestátní skalní formace. Falaise d’Aval, vypínající se jižně od města, je považován za největší oblouk Alabastrového pobřeží. Rozhodli jsme se vystoupit do jeho blízkosti příkrou pěšinou lemovanou, díky četným dešťům, intenzívně zeleným trávníkem.
Z vrcholu se nám otevřel neopakovatelný výhled na celou zátočinu a obec Étretat. Turistická trasa pokračuje dál okolo golfového hřiště, zvolna se klikatí přes místní pastviny až k masivnímu oblouku Manneporte. Z tohoto místa je možné spatřit neobyčejnou skalní jehlu čnící 90 m nad hladinou moře. L’Aiguille, jak je toto skalisko nazýváno, tak trochu připomíná běloskvoucí cukrovou homoli, zasazenou do neklidné vodní hladiny.
Na opačnou severní stranu vede stezka nejprve přes městskou pláž a posléze prudce stoupá do vrchu. Výstup je bezproblémový a zvládne ho každý běžný návštěvník. Pod vrcholem kopce je situován další z třetice známých oblouků – Falaise d’Amont. Tento oblouk nabývá menších rozměrů než předcházející dva giganti, avšak z půvabu nic nepostrádá. Naslouchajíce křiku poletujících racků jsme se kochali pohledem na vlny tříštící se o mohutná bílá skaliska a užívali si přímořskou atmosféru na sklonku podzimu.
V blízkosti hlavní vyhlídky se nachází veřejnosti přístupná kaple Notre-Dame de la Garde z 19. století, evokující dávné doby. Jak je ve Francii zvykem, všudypřítomné informační tabule popisují nejenom možný výhled, historii místního kraje, ale i známé osobnosti. A tak jsme se dozvěděli, že hned v sousedství sakrální stavby stojí památník postavený na počest vynikajícímu stíhacímu letci z 1. světové války Charlesi Nungesserovi. Ten se společně s druhým pilotem Francois Colim, poprvé pokusil o non-stop přelet Atlantiku. V květnu 1927 se tito letci vypravili se svým speciálně zkonstruovaným dvouplošníkem pojmenovaným ,,Bílý pták“ ve francouzštině ,,Le Oiseu Blanc“, z Paříže do téměř 6 000 kilometrů vzdáleného New Yorku. Bohužel, do cíle nikdy nedoletěli, záhadně zmizeli kdesi v oceánu. Zde v Normandii byli na území Francie spatřeni naposledy.
Ostatně od tohoto monumentu ve tvaru střely, pokračuje turistická cesta dále směrem k městu Fécamp, lemujíc fotogenické Alabastrové pobřeží. Při pohledu na jednu stranu se naskýtá efektní pohled na grandiózní útesy a na stranu druhou je možné pozorovat baculaté ovce ležérně popocházející okolo robustního skotu, který klidně odpočívá ve výběhu přímo nad rozbouřeným mořem.
Přírodní rozmanitost v oblasti La Manche
Procházka podél pobřeží v sobě skýtá nejenom atraktivní výhled na dlouhé pobřeží lemované alabastrovými útesy a oblouky, ale také seznámení se s mnoha chráněnými druhy rostlin a mořských ptáků.
Místní vegetace denně čelí poměrně tvrdým klimatickým podmínkám – chladu, silnému větru a hlavně slanému mořskému vzduchu. Jedněmi z rostlinných druhů, které se dokázaly adaptovat na tyto extrémní podmínky, je starček Senecio canus, katrán přímořský Crambe maritima a nebo hojně rozšířené kapradiny, jenž se na konci vegetačního období zbarvují do zrzava a vytvářejí tak atraktivní fotogenický kontrast vůči svěže zeleným trávníkům a tyrkysově – modrému odstínu moře.
Z nejčastěji vyskytujících se ptáků v oblasti La Manche, můžeme zmínit rozmanité druhy racků a věčně nenasytné kormorány. Bez problémů si lze vychutnat pohled na buřňáky, nechávající se unášet vzdušnými proudy. Naopak, při troše štěstí je možné spatřit elegantní sokoly.
Normandie, to je přímořská idylka kombinovaná s farmářsky laděnými výhledy na louky s pasoucím se statným normandským skotem a neutuchající atmosférou malebných cihlových domků staroanglického charakteru. Prostě nádhera, která se musí alespoň jednou za život vidět!
Alabastrové pobřeží neboli La Cote d’Alabatre leží v Normandii na severo – západě Francie. Všeobecně proslulé skalní útesy lokalizované v provincii zvané Seine-Maritime, se nachází v dosahu dvou až tří hodinové jízdy autem z pulzující metropole Paříže.
Normandie se svým divokým mořským pobřežím, byla vždy mekkou mnohých umělců hledajících inspiraci pro svou tvůrčí uměleckou činnost. K věhlasným malířům, kteří zde působili, se řadí Gustave Courbet nebo impresionista Claudie Monet. Taktéž se zde kochali nekonečným výhledem přes azurové moře řady básníků a spisovatelů, z nich můžeme jmenovat například Guy de Maupassanta a Maurice Leblanca autora románu Dutá jehla (L’Aiguille creuse), jehož kniha se inspiruje ve reálné skalní jehle. Také hudební skladatel Jacques Offenbach zde strávil řadu let a dokonce si koupil dům na pobřeží, aby mohl pobývat na břehu moře delší dobu a tvořit věhlasné operety.
Pro většinu návštěvníků, stejně jako pro nás, byly hlavním cílem cesty pitoreskní skalní útesy normandského pobřeží. Strmá skaliska se táhnou v pobřežním pásu v délce 140 km a jsou tvořena alabastrem neboli křídou. Křída je hornina sedimentárního původu, obecně vznikající v mělkých zálivech, vysrážením z mořské vody. Tento materiál dobře odolává sesunu, takže může vytvářet dlouhá pobřeží. Na druhou stranu je křída snadno rozpustná a podléhá chemickému zvětrávání. Známé skalní útvary vznikly, resp. kontinuálně se dotvářejí rozpouštěním zmíněné horniny za neustálého toku vody v podobě narážejících mořských vln.
Malebné přímořské městečko Étretat, zapadlé v údolí mezi útesy, je situované přímo na pobřeží průlivu v oblasti La Manche. Letovisko je věhlasné díky Falaise d’Etretat tvořené divokými křídovými útesy a dále romantickou oblázkovou pláží. Světově proslulé jsou zejména tři skalní brány, tunely a osamocená skalní jehla.
Ti řeknu, to jsou panoramata … aneb výhlídka od Falaise d’Aval
Hned poté co jsme se vydali z centra města směrem k pláži a po pár ušlých krocích místní promenádou, se nám naskytla nevšední podívaná. Po obou stranách jsme spatřili majestátní skalní formace. Falaise d’Aval, vypínající se jižně od města, je považován za největší oblouk Alabastrového pobřeží. Rozhodli jsme se vystoupit do jeho blízkosti příkrou pěšinou lemovanou, díky četným dešťům, intenzívně zeleným trávníkem.
Z vrcholu se nám otevřel neopakovatelný výhled na celou zátočinu a obec Étretat. Turistická trasa pokračuje dál okolo golfového hřiště, zvolna se klikatí přes místní pastviny až k masivnímu oblouku Manneporte. Z tohoto místa je možné spatřit neobyčejnou skalní jehlu čnící 90 m nad hladinou moře. L’Aiguille, jak je toto skalisko nazýváno, tak trochu připomíná běloskvoucí cukrovou homoli, zasazenou do neklidné vodní hladiny.
Na opačnou severní stranu vede stezka nejprve přes městskou pláž a posléze prudce stoupá do vrchu. Výstup je bezproblémový a zvládne ho každý běžný návštěvník. Pod vrcholem kopce je situován další z třetice známých oblouků – Falaise d’Amont. Tento oblouk nabývá menších rozměrů než předcházející dva giganti, avšak z půvabu nic nepostrádá. Naslouchajíce křiku poletujících racků jsme se kochali pohledem na vlny tříštící se o mohutná bílá skaliska a užívali si přímořskou atmosféru na sklonku podzimu.
V blízkosti hlavní vyhlídky se nachází veřejnosti přístupná kaple Notre-Dame de la Garde z 19. století, evokující dávné doby. Jak je ve Francii zvykem, všudypřítomné informační tabule popisují nejenom možný výhled, historii místního kraje, ale i známé osobnosti. A tak jsme se dozvěděli, že hned v sousedství sakrální stavby stojí památník postavený na počest vynikajícímu stíhacímu letci z 1. světové války Charlesi Nungesserovi. Ten se společně s druhým pilotem Francois Colim, poprvé pokusil o non-stop přelet Atlantiku. V květnu 1927 se tito letci vypravili se svým speciálně zkonstruovaným dvouplošníkem pojmenovaným ,,Bílý pták“ ve francouzštině ,,Le Oiseu Blanc“, z Paříže do téměř 6 000 kilometrů vzdáleného New Yorku. Bohužel, do cíle nikdy nedoletěli, záhadně zmizeli kdesi v oceánu. Zde v Normandii byli na území Francie spatřeni naposledy.
Ostatně od tohoto monumentu ve tvaru střely, pokračuje turistická cesta dále směrem k městu Fécamp, lemujíc fotogenické Alabastrové pobřeží. Při pohledu na jednu stranu se naskýtá efektní pohled na grandiózní útesy a na stranu druhou je možné pozorovat baculaté ovce ležérně popocházející okolo robustního skotu, který klidně odpočívá ve výběhu přímo nad rozbouřeným mořem.
Přírodní rozmanitost v oblasti La Manche
Procházka podél pobřeží v sobě skýtá nejenom atraktivní výhled na dlouhé pobřeží lemované alabastrovými útesy a oblouky, ale také seznámení se s mnoha chráněnými druhy rostlin a mořských ptáků.
Místní vegetace denně čelí poměrně tvrdým klimatickým podmínkám – chladu, silnému větru a hlavně slanému mořskému vzduchu. Jedněmi z rostlinných druhů, které se dokázaly adaptovat na tyto extrémní podmínky, je starček Senecio canus, katrán přímořský Crambe maritima a nebo hojně rozšířené kapradiny, jenž se na konci vegetačního období zbarvují do zrzava a vytvářejí tak atraktivní fotogenický kontrast vůči svěže zeleným trávníkům a tyrkysově – modrému odstínu moře.
Z nejčastěji vyskytujících se ptáků v oblasti La Manche, můžeme zmínit rozmanité druhy racků a věčně nenasytné kormorány. Bez problémů si lze vychutnat pohled na buřňáky, nechávající se unášet vzdušnými proudy. Naopak, při troše štěstí je možné spatřit elegantní sokoly.
Normandie, to je přímořská idylka kombinovaná s farmářsky laděnými výhledy na louky s pasoucím se statným normandským skotem a neutuchající atmosférou malebných cihlových domků staroanglického charakteru. Prostě nádhera, která se musí alespoň jednou za život vidět!
Ano, zaujala jsem stanovisko a po dlouhých letech romantického básnění
o pobytu v cizině jsem opustila rodnou matičku zemi a vyrazila si
pryč nebo dech? Jakožto člověk nesvětaznalý, plný naivních představ,
jsem svůj první dlouhodobý pobyt směrovala někam hodně blízko domovu,
abych se v případě jakýchkoli „útoků“ mohla vrátit zpět do
maminčina náručí.
Ano, zaujala jsem stanovisko a po dlouhých letech romantického básnění o pobytu v cizině jsem opustila rodnou matičku zemi a vyrazila si pryč nebo dech? Jakožto člověk nesvětaznalý, plný naivních představ, jsem svůj první dlouhodobý pobyt směrovala někam hodně blízko domovu, abych se v případě jakýchkoli „útoků“ mohla vrátit zpět do maminčina náručí. Jelikož jediným jazykem, krom toho českého, ve kterém jsem si schopná objednat více než kávu, je jazyk anglický, moje volba v rámci evropského kontinentu byla celkem jasná. Ostrovy a angličtina = Velká Británie.
Svůj osud jsem po dlouhém přemýšlení vložila do rukou jedné agentury, abych měla alespoň tu minimální jistotu střechy nad hlavou a přísunu dostatku bankovek a mincí, tzv. studijně pracovní pobyt. Bonusem – ovšem tím nejdražším (500 liber) byla možnost navštěvovat dvakrát týdně dvě hodiny kurzu angličtiny, o jehož kvalitách se raději zmiňovat nebudu, nechci-li prolistovat svůj sprostoidní slovník.
Agentura tedy zajistila ubytování téměř v centru města Bournemouth, v kraji Dorset, v jižní Anglii. Upřímně řečeno, dokud mi agenturní slečna neřekla, že pojedu právě do Bournemouthu, neměla jsem absolutně žádná geografické tušení, kde se ono „městečko“ nachází.
Pravda a nic než pravda
Toto přímořské anglické letovisko čítá na 160 tisíc stálých obyvatel. Ovšem počet se v letní sezóně, o víkendech a státních svátcích navyšuje o několik tisíc. Bournemouth není například oproti světoznámému Brightonu tolik přelidněný, a i přesto skýtá všechny klady přímořského resortu. Dostupnost z Londýna je snadná. Cca 2 hodiny autem po dálnici nebo 2,5 – 3 hodiny autobusem (170 km) směr jihozápad. Další předností Bournemouthu je vlastní letiště, ze kterého ještě před rokem létaly přímé spoje do Prahy, bohužel pro české návštěvníky, lety byly zrušeny.
Bournemouth je ráj dětí, rodičů, studentů, babiček i dědečků, a to doslova. Jižní Anglie je rájem celé Velké Británie. Lidé ze severních oblastí se stěhují na jih za prací, za lepšími pracovními podmínkami, za krásnou přírodou, za čistotou. Za tyto přednosti si ovšem také připlatí nějakou tu kačku navíc. Konkrétně v Dorsetu obyvatelé platí ročně tisíc liber za to, že zde vůbec mohou žít. Odměnou jim jsou nádherné čisté a upravené pláže, parky a zahrady, bezpečnost na ulicích a vyšší životní standard. Bournemouth byl dokonce prvním městem ve Spojeném království, kde byly nainstalovány a použity CCTV kamery zajišťující bezpečnost obyvatel města.
Teploty v letních měsících se pohybují mírně přes dvacet stupňů. Pravda, na středozemní letoviska to nemá, ale i přesto tu můžete zažít pár horkých letních dní, během kterých se ti odvážní mohou smočit v chladném oceánu. Co si budeme nalhávat – pro české turisty, kteří jsou zhýčkaní teplotami vzduchu kolem třiceti stupňů a teplým mořem, to asi není ten pravý šálek čaje. Proto v Bournemouthu potkáte českého turistu zřídka. Na druhou stranu českých studentů je tu poměrně hodně a to především v létě. Bournemouth má rovněž svoji univerzitu, takže má zázemí studentského města s hlučným nočním životem různého druhu i poddruhu. Každý si tu zkrátka tu svoji „vášeň“ najde.
Criss cross Bournemouthem
Gardens – Bournemouth je od začátku do konce protkán překrásnými zahradami, které jsou v létě příjemným místem k odpočinku a na podzim vytvářejí úžasné scenérie barev a podzimního světla. Dá se v nich chodit celé hodiny. V Lower Gardens se dá dokonce za poslechu živé hudby hrát například minigolf – turista na prvním místě.
Bournemouth Eye je vyhlídkový balón naplněný heliem, který je k zemi připoután speciálními kabely a slouží jako jakási letící rozhledna. Pod balónem je kruhová klec, která pojme až na 30 pasažérů. Ti se za 12 liber (cca 350 Kč) mohou z výšky zhruba 150 metrů kochat panoramatem o délce 32 kilometrů s dohledem až na English Channel.
Clubs, pubs and bars tu mají všechny možné a nemožné podoby a ať už je úterý, pátek nebo neděle, jsou pořád otevřeny, připraveny pohltit tance a drinku chtivé nadšence různých věkových kategorií, pohlaví, vyznání a barev pleti. Bournemouth je kosmopolitním centrem každým coulem.
Pavilion, BIC – Ti, jež dychtivě touží uspokojit své kulturní buňky, mohou zaplout do jednoho ze dvou kulturních středisek v Bournemouthu. Po celý rok se zde konají koncerty různých žánrů, výstavy, divadelní představení, opery, lední představení, prostě všechno, co si jen zmlsaný divákův jazýček přeje.
Bournemouth Pier, beach – Pláže v okolí Bournemouthu jsou písčité s velmi pozvolným vstupem do moře, takže se tu jako kobylky v létě množí rodiny s malými dětmi. Všude je ale čisto a taťka záchranář, Mitch Buchannon, se stará o své plážové ratolesti i se svými věrnými druhy. Člověk se tu cítí opravdu bezpečně. Přes jedenáct kilometrů dlouhým plážím vévodí Bournemouth Pier. Nejkrásnější pohled na něj je při východu a západu slunce.
Beach Hut – A komu by se nechtělo ležet dlouhé hodiny na pláži může si na sezónu nebo na pár dní pronajmout plážový domek. Za „pouhých“ 28 liber (cca 840 Kč) si můžete týden užívat teplého jídla i na pláži – ovšem pokud se vám bude chtít nakupovat a vařit.
Ano, zaujala jsem stanovisko a po dlouhých letech romantického básnění o pobytu v cizině jsem opustila rodnou matičku zemi a vyrazila si pryč nebo dech? Jakožto člověk nesvětaznalý, plný naivních představ, jsem svůj první dlouhodobý pobyt směrovala někam hodně blízko domovu, abych se v případě jakýchkoli „útoků“ mohla vrátit zpět do maminčina náručí. Jelikož jediným jazykem, krom toho českého, ve kterém jsem si schopná objednat více než kávu, je jazyk anglický, moje volba v rámci evropského kontinentu byla celkem jasná. Ostrovy a angličtina = Velká Británie.
Svůj osud jsem po dlouhém přemýšlení vložila do rukou jedné agentury, abych měla alespoň tu minimální jistotu střechy nad hlavou a přísunu dostatku bankovek a mincí, tzv. studijně pracovní pobyt. Bonusem – ovšem tím nejdražším (500 liber) byla možnost navštěvovat dvakrát týdně dvě hodiny kurzu angličtiny, o jehož kvalitách se raději zmiňovat nebudu, nechci-li prolistovat svůj sprostoidní slovník.
Agentura tedy zajistila ubytování téměř v centru města Bournemouth, v kraji Dorset, v jižní Anglii. Upřímně řečeno, dokud mi agenturní slečna neřekla, že pojedu právě do Bournemouthu, neměla jsem absolutně žádná geografické tušení, kde se ono „městečko“ nachází.
Pravda a nic než pravda
Toto přímořské anglické letovisko čítá na 160 tisíc stálých obyvatel. Ovšem počet se v letní sezóně, o víkendech a státních svátcích navyšuje o několik tisíc. Bournemouth není například oproti světoznámému Brightonu tolik přelidněný, a i přesto skýtá všechny klady přímořského resortu. Dostupnost z Londýna je snadná. Cca 2 hodiny autem po dálnici nebo 2,5 – 3 hodiny autobusem (170 km) směr jihozápad. Další předností Bournemouthu je vlastní letiště, ze kterého ještě před rokem létaly přímé spoje do Prahy, bohužel pro české návštěvníky, lety byly zrušeny.
Bournemouth je ráj dětí, rodičů, studentů, babiček i dědečků, a to doslova. Jižní Anglie je rájem celé Velké Británie. Lidé ze severních oblastí se stěhují na jih za prací, za lepšími pracovními podmínkami, za krásnou přírodou, za čistotou. Za tyto přednosti si ovšem také připlatí nějakou tu kačku navíc. Konkrétně v Dorsetu obyvatelé platí ročně tisíc liber za to, že zde vůbec mohou žít. Odměnou jim jsou nádherné čisté a upravené pláže, parky a zahrady, bezpečnost na ulicích a vyšší životní standard. Bournemouth byl dokonce prvním městem ve Spojeném království, kde byly nainstalovány a použity CCTV kamery zajišťující bezpečnost obyvatel města.
Teploty v letních měsících se pohybují mírně přes dvacet stupňů. Pravda, na středozemní letoviska to nemá, ale i přesto tu můžete zažít pár horkých letních dní, během kterých se ti odvážní mohou smočit v chladném oceánu. Co si budeme nalhávat – pro české turisty, kteří jsou zhýčkaní teplotami vzduchu kolem třiceti stupňů a teplým mořem, to asi není ten pravý šálek čaje. Proto v Bournemouthu potkáte českého turistu zřídka. Na druhou stranu českých studentů je tu poměrně hodně a to především v létě. Bournemouth má rovněž svoji univerzitu, takže má zázemí studentského města s hlučným nočním životem různého druhu i poddruhu. Každý si tu zkrátka tu svoji „vášeň“ najde.
Criss cross Bournemouthem
Gardens – Bournemouth je od začátku do konce protkán překrásnými zahradami, které jsou v létě příjemným místem k odpočinku a na podzim vytvářejí úžasné scenérie barev a podzimního světla. Dá se v nich chodit celé hodiny. V Lower Gardens se dá dokonce za poslechu živé hudby hrát například minigolf – turista na prvním místě.
Bournemouth Eye je vyhlídkový balón naplněný heliem, který je k zemi připoután speciálními kabely a slouží jako jakási letící rozhledna. Pod balónem je kruhová klec, která pojme až na 30 pasažérů. Ti se za 12 liber (cca 350 Kč) mohou z výšky zhruba 150 metrů kochat panoramatem o délce 32 kilometrů s dohledem až na English Channel.
Clubs, pubs and bars tu mají všechny možné a nemožné podoby a ať už je úterý, pátek nebo neděle, jsou pořád otevřeny, připraveny pohltit tance a drinku chtivé nadšence různých věkových kategorií, pohlaví, vyznání a barev pleti. Bournemouth je kosmopolitním centrem každým coulem.
Pavilion, BIC – Ti, jež dychtivě touží uspokojit své kulturní buňky, mohou zaplout do jednoho ze dvou kulturních středisek v Bournemouthu. Po celý rok se zde konají koncerty různých žánrů, výstavy, divadelní představení, opery, lední představení, prostě všechno, co si jen zmlsaný divákův jazýček přeje.
Bournemouth Pier, beach – Pláže v okolí Bournemouthu jsou písčité s velmi pozvolným vstupem do moře, takže se tu jako kobylky v létě množí rodiny s malými dětmi. Všude je ale čisto a taťka záchranář, Mitch Buchannon, se stará o své plážové ratolesti i se svými věrnými druhy. Člověk se tu cítí opravdu bezpečně. Přes jedenáct kilometrů dlouhým plážím vévodí Bournemouth Pier. Nejkrásnější pohled na něj je při východu a západu slunce.
Beach Hut – A komu by se nechtělo ležet dlouhé hodiny na pláži může si na sezónu nebo na pár dní pronajmout plážový domek. Za „pouhých“ 28 liber (cca 840 Kč) si můžete týden užívat teplého jídla i na pláži – ovšem pokud se vám bude chtít nakupovat a vařit.
Lidé spojení s mořem byli většinou moudří, tak proč nevěřit
staré přímořské moudrosti mluvící o tom, že ryba by měla poprvé
plavat v přirozeném prostředí čisté vody. Podruhé pak
v olivovém oleji při přípravě a při servírování na talíři.
A nakonec by měla spočinout ve víně při konzumaci. Možná trošku
nadsazené, ale ve svém jádru pravdivé.
Stojíme na balkónu a díváme se na osvětlený Vrsar pod našimi nohami. Rybářské bárky, plachetnice i luxusní jachty se pyšně shlížejí na klidné hladině Jaderského moře, zatímco lucerny pouličního osvětlení, jako perlové náhrdelníky, zkrášlují a ukryté reflektory ozařují kamennou krásu tohoto města na Istrijském poloostrově, které vyrostlo na svazích strmého pahorku. Jakoby ráz města kopíroval zdejší skalnaté a velmi členité pobřeží s téměř 20 neobydlenými ostrovy. Horký letní večer se ujímá vlády nad městem, jehož historie je velmi stará, o čemž svědčí antické vykopávky, zbytky římského přístavního skladiště na poloostrově Montraker a zbytky římských vil u letoviska Funtana. Po odchodu Římanů toto místo znovu ožilo až ve 12. století jako letní sídlo vrsarských biskupů a i dnes se můžete celé hodiny toulat romantickými uličkami, aby jste náhle s překvapením stanuli třeba před barokním kostelem sv. Antonína (Sveti Antun), mariánským kostelem (Sveta Maria od mora) z 12. století, či před kostelem sv. Fosky (Sveta Foška, který dnes slouží jako koncertní síň. Jen litovat můžeme toho, že teď za tmy není možno se dostat k odkrytým základům starokřesťanského kostela ze 4. století.
Večerní procházení
Co však můžeme a chceme, je setkat a přivítat se po dlouhé době s mořem. S jeho nenapodobitelnou atmosférou, se slanou vůní i s uklidňující pravidelností jeho vln. Všude tu vládne ta zvláštní atmosféra malého přístavu, kde se snoubí klid a odpočinek vládnoucí na zakotvených plachetnicích, s ruchem nedalekého rybářského přístavu, ze kterého právě vyplouvají rybářské bárky na noční lov. Ke slané vůni moře patří samozřejmě i vůně ryb a jídel z nich připravovaných, jejichž vůně se teď line z hospůdek a restaurací se zahrádkami lemujícími přístavní mola zdejší zátoky. Tělo, zmučené túrami po italských Dolomitech, sice touží po odpočinku, hlava, nos i žaludek jsou však drážděny okouzlující směsicí vůní. Teď je večer, vlády se ujímá noc a není tedy možnost nákupu opravdu čerstvých ryb přímo z rybářských lodí či z místního trhu. Tím spíše však pokukujeme po jídelních lístcích s rybími specialitami, které visí snad na každém rohu, před vchodem každé restaurace. Jsme v Chorvatsku a Chorvaté ryby doslova milují.
Každá láska však něco stojí. Jaderské moře rybami zase až tak moc neoplývá, i když v nedalekém Limském zálivu se pěstují jak ryby, tak i oblíbené ústřice. Snad proto si zdejší obyvatelé ryb opravdu váží a považují je za lahůdku. Nelitují utracených peněz, kvůli poměrně vysokým cenám si jich váží a jejich konzumaci spojují téměř až s rituály. Lidé spojení s mořem byli většinou moudří, tak proč nevěřit staré přímořské moudrosti mluvící o tom, že ryba by měla poprvé plavat v přirozeném prostředí čisté vody. Podruhé pak v olivovém oleji při přípravě a při servírování na talíři. A nakonec by měla spočinout ve víně při konzumaci. Možná trošku nadsazené, ale ve svém jádru pravdivé.
Snad už je to jakýsi rituál, možná se to někomu nebude zdát přitažlivé, ale my se vždy před návštěvou rybí restaurace rádi procházíme po přístavních molech, kolem rybářských bárek, rozvěšených sítí, vyrovnaných přepravek. Nemůžeme to dost dobře rozumově zdůvodnit, ale prostě tak činíme. Snad jen chceme nasát tu důvěrně známou vůni moře a ryb, snad si jen připomenout tu práci, která je nutná dříve, než rybí maso zavoní z bělostného talíře. Výjimku nečiníme ani ve Vrsaru, a tak se touláme kolem odpočívajících rybářských člunů, překračujeme vázací lana, kličkujeme mezi zavěšenými sítěmi a přitom si užíváme nádheru letního večera. Nikam nespěcháme. Jsme u moře a tady se čas neměří na minuty a vteřiny. Tady prostě život pomalu plyne.
Rybí speciality
Když konečně usedáme k prostřenému stolu, který stojí opravdu jen pár kroků od moře, cítíme se spokojeně. Noc je teprve na svém počátku a podle toho to kolem nás také vypadá. Stoly zhusta obsazené návštěvníky a mezi nimi se proplétají číšníci. Sice ne příliš čile (jsme v Chorvatsku), ale také ne příliš pomalu a ani po otrávených obličejích dnes není stopy. A tak můžeme přemýšlet o tom, co nám zdejší kuchyně nabídne.
Jako předkrm se tu nejčastěji servírují na oleji osmažené malé rybky (girice), podávané s chlebem. Zpracování ryb se tu provádí několika způsoby. Ryby i další „dary moře“ se tu vaří, pečou, smaží u a samozřejmě i marinují. Ne každá ryba se hodí na vše, a tak je dobré vědět (v restauraci to ví kuchaři), že na vaření je nejlepší kovač (pilobřich ostnitý). Že Oslič (hejk) je ryba univerzální a hodí se stejně dobře na vaření, pečení, smažení i grilování. Oku gurmána zalahodí a chuťové buňky stejně dobře potěší pečený barbun (parmice), bracin (mořský okoun) nebo skuša (makrela). Správná kuchyně má ve své nabídce i oradu, což je vynikající pražman zlatý. O všech bez výjimky platí, že se po přípravě přelijí olivovým olejem s česnekem a petrželí a servírují se s chlebem nebo vařenými bramborami.
Bát se není třeba ani rybích polévek, byť připravovaných ze škarpin (ropušnice), grdobin (mořský ďas) nebo mačky (máčky skvrnité). Názvy sice vzbuzují podezření, výsledek je však vynikající.
Pozornosti je možno doporučit také olihně. Pro nás středoevropany mohou být poněkud nezvyklé, ale věřte, že takové kroužky z olihně (lignje nebo kalamari), obalené v trojobalu a smažené na oleji jsou opravdu velmi chutné a třeba zrovna tady ve Vrsaru velmi oblíbené. To samé se dá tvrdit i o malých exemplářích, které se smaží celé v oleji a podávají opět polité olivovým olejem s česnekem. Skutečnou pochoutkou pro milovníky delikates jsou olihně plněné pršutem a ovčím sýrem. Pro zpestření je možno již zmiňované hlavonožce obměnit třeba sépií.
Milovníky „darů moře“ uspokojí i zdejší rizota. Na výběr je rizoto černé nebo bílé, do kterého se přidávají kousky hlavonožců, přičemž černé barvy se dosahuje přimícháváním obsahu inkoustových váčků těchto hlavonožců. Vynikající jsou i saláty s kousky chobotnic (hobotnica). Ve studené formě jsou uvařené chobotnice promíchány s cibulkou, petrželí, olivovým olejem a vinným octem, zatímco u teplé varianty se přidávají vařená vejce a brambory.
Tím ale nabídka zdaleka ještě nekončí. Ve zdejších restauracích se setkáte i s mušlemi, z nichž nejčastější jsou černé slávky (školjki), dušené v bílém víně s obvyklými ingrediencemi (tedy česnek, olivový olej, petrželka) a na závěr sypané opraženou strouhankou. Mořští raci, garnáti a krevety se většinou ukrývají pod jednotným názvem škampi a připravují se většinou jednoduše na roštu s kapkou oleje. Finančně náročnější jsou langusty (jastog), které sice pocházejí z Jadranu, ale jejich nedostatečné množství žene ceny neustále vzhůru, draze se tu prodávají i klasické ústřice.
Sedíme nasyceni a spokojeni v rybí restauraci pod nočním nebem a kocháme se osvětlenou siluetou města, romantickým přístavem před námi a šplouchajícím mořem u našich nohou. Chuťové buňky jsou uspokojeny spořádanými dobrotami a v žaludku už také není další místo na mořské úhoře, makrely, kraby ani tuňáky. Sílu už nemáme ani na roztomile znějící šproty (papalini). A tak snad ještě dopít sklenku vynikajícího vína a pomalu usínajícím Vrsarem vyrazit ke svému přechodnému domovu u vod Jaderského moře.
Stojíme na balkónu a díváme se na osvětlený Vrsar pod našimi nohami. Rybářské bárky, plachetnice i luxusní jachty se pyšně shlížejí na klidné hladině Jaderského moře, zatímco lucerny pouličního osvětlení, jako perlové náhrdelníky, zkrášlují a ukryté reflektory ozařují kamennou krásu tohoto města na Istrijském poloostrově, které vyrostlo na svazích strmého pahorku. Jakoby ráz města kopíroval zdejší skalnaté a velmi členité pobřeží s téměř 20 neobydlenými ostrovy. Horký letní večer se ujímá vlády nad městem, jehož historie je velmi stará, o čemž svědčí antické vykopávky, zbytky římského přístavního skladiště na poloostrově Montraker a zbytky římských vil u letoviska Funtana. Po odchodu Římanů toto místo znovu ožilo až ve 12. století jako letní sídlo vrsarských biskupů a i dnes se můžete celé hodiny toulat romantickými uličkami, aby jste náhle s překvapením stanuli třeba před barokním kostelem sv. Antonína (Sveti Antun), mariánským kostelem (Sveta Maria od mora) z 12. století, či před kostelem sv. Fosky (Sveta Foška, který dnes slouží jako koncertní síň. Jen litovat můžeme toho, že teď za tmy není možno se dostat k odkrytým základům starokřesťanského kostela ze 4. století.
Večerní procházení
Co však můžeme a chceme, je setkat a přivítat se po dlouhé době s mořem. S jeho nenapodobitelnou atmosférou, se slanou vůní i s uklidňující pravidelností jeho vln. Všude tu vládne ta zvláštní atmosféra malého přístavu, kde se snoubí klid a odpočinek vládnoucí na zakotvených plachetnicích, s ruchem nedalekého rybářského přístavu, ze kterého právě vyplouvají rybářské bárky na noční lov. Ke slané vůni moře patří samozřejmě i vůně ryb a jídel z nich připravovaných, jejichž vůně se teď line z hospůdek a restaurací se zahrádkami lemujícími přístavní mola zdejší zátoky. Tělo, zmučené túrami po italských Dolomitech, sice touží po odpočinku, hlava, nos i žaludek jsou však drážděny okouzlující směsicí vůní. Teď je večer, vlády se ujímá noc a není tedy možnost nákupu opravdu čerstvých ryb přímo z rybářských lodí či z místního trhu. Tím spíše však pokukujeme po jídelních lístcích s rybími specialitami, které visí snad na každém rohu, před vchodem každé restaurace. Jsme v Chorvatsku a Chorvaté ryby doslova milují.
Každá láska však něco stojí. Jaderské moře rybami zase až tak moc neoplývá, i když v nedalekém Limském zálivu se pěstují jak ryby, tak i oblíbené ústřice. Snad proto si zdejší obyvatelé ryb opravdu váží a považují je za lahůdku. Nelitují utracených peněz, kvůli poměrně vysokým cenám si jich váží a jejich konzumaci spojují téměř až s rituály. Lidé spojení s mořem byli většinou moudří, tak proč nevěřit staré přímořské moudrosti mluvící o tom, že ryba by měla poprvé plavat v přirozeném prostředí čisté vody. Podruhé pak v olivovém oleji při přípravě a při servírování na talíři. A nakonec by měla spočinout ve víně při konzumaci. Možná trošku nadsazené, ale ve svém jádru pravdivé.
Snad už je to jakýsi rituál, možná se to někomu nebude zdát přitažlivé, ale my se vždy před návštěvou rybí restaurace rádi procházíme po přístavních molech, kolem rybářských bárek, rozvěšených sítí, vyrovnaných přepravek. Nemůžeme to dost dobře rozumově zdůvodnit, ale prostě tak činíme. Snad jen chceme nasát tu důvěrně známou vůni moře a ryb, snad si jen připomenout tu práci, která je nutná dříve, než rybí maso zavoní z bělostného talíře. Výjimku nečiníme ani ve Vrsaru, a tak se touláme kolem odpočívajících rybářských člunů, překračujeme vázací lana, kličkujeme mezi zavěšenými sítěmi a přitom si užíváme nádheru letního večera. Nikam nespěcháme. Jsme u moře a tady se čas neměří na minuty a vteřiny. Tady prostě život pomalu plyne.
Rybí speciality
Když konečně usedáme k prostřenému stolu, který stojí opravdu jen pár kroků od moře, cítíme se spokojeně. Noc je teprve na svém počátku a podle toho to kolem nás také vypadá. Stoly zhusta obsazené návštěvníky a mezi nimi se proplétají číšníci. Sice ne příliš čile (jsme v Chorvatsku), ale také ne příliš pomalu a ani po otrávených obličejích dnes není stopy. A tak můžeme přemýšlet o tom, co nám zdejší kuchyně nabídne.
Jako předkrm se tu nejčastěji servírují na oleji osmažené malé rybky (girice), podávané s chlebem. Zpracování ryb se tu provádí několika způsoby. Ryby i další „dary moře“ se tu vaří, pečou, smaží u a samozřejmě i marinují. Ne každá ryba se hodí na vše, a tak je dobré vědět (v restauraci to ví kuchaři), že na vaření je nejlepší kovač (pilobřich ostnitý). Že Oslič (hejk) je ryba univerzální a hodí se stejně dobře na vaření, pečení, smažení i grilování. Oku gurmána zalahodí a chuťové buňky stejně dobře potěší pečený barbun (parmice), bracin (mořský okoun) nebo skuša (makrela). Správná kuchyně má ve své nabídce i oradu, což je vynikající pražman zlatý. O všech bez výjimky platí, že se po přípravě přelijí olivovým olejem s česnekem a petrželí a servírují se s chlebem nebo vařenými bramborami.
Bát se není třeba ani rybích polévek, byť připravovaných ze škarpin (ropušnice), grdobin (mořský ďas) nebo mačky (máčky skvrnité). Názvy sice vzbuzují podezření, výsledek je však vynikající.
Pozornosti je možno doporučit také olihně. Pro nás středoevropany mohou být poněkud nezvyklé, ale věřte, že takové kroužky z olihně (lignje nebo kalamari), obalené v trojobalu a smažené na oleji jsou opravdu velmi chutné a třeba zrovna tady ve Vrsaru velmi oblíbené. To samé se dá tvrdit i o malých exemplářích, které se smaží celé v oleji a podávají opět polité olivovým olejem s česnekem. Skutečnou pochoutkou pro milovníky delikates jsou olihně plněné pršutem a ovčím sýrem. Pro zpestření je možno již zmiňované hlavonožce obměnit třeba sépií.
Milovníky „darů moře“ uspokojí i zdejší rizota. Na výběr je rizoto černé nebo bílé, do kterého se přidávají kousky hlavonožců, přičemž černé barvy se dosahuje přimícháváním obsahu inkoustových váčků těchto hlavonožců. Vynikající jsou i saláty s kousky chobotnic (hobotnica). Ve studené formě jsou uvařené chobotnice promíchány s cibulkou, petrželí, olivovým olejem a vinným octem, zatímco u teplé varianty se přidávají vařená vejce a brambory.
Tím ale nabídka zdaleka ještě nekončí. Ve zdejších restauracích se setkáte i s mušlemi, z nichž nejčastější jsou černé slávky (školjki), dušené v bílém víně s obvyklými ingrediencemi (tedy česnek, olivový olej, petrželka) a na závěr sypané opraženou strouhankou. Mořští raci, garnáti a krevety se většinou ukrývají pod jednotným názvem škampi a připravují se většinou jednoduše na roštu s kapkou oleje. Finančně náročnější jsou langusty (jastog), které sice pocházejí z Jadranu, ale jejich nedostatečné množství žene ceny neustále vzhůru, draze se tu prodávají i klasické ústřice.
Sedíme nasyceni a spokojeni v rybí restauraci pod nočním nebem a kocháme se osvětlenou siluetou města, romantickým přístavem před námi a šplouchajícím mořem u našich nohou. Chuťové buňky jsou uspokojeny spořádanými dobrotami a v žaludku už také není další místo na mořské úhoře, makrely, kraby ani tuňáky. Sílu už nemáme ani na roztomile znějící šproty (papalini). A tak snad ještě dopít sklenku vynikajícího vína a pomalu usínajícím Vrsarem vyrazit ke svému přechodnému domovu u vod Jaderského moře.
Ostrov Maui je, jak říkají místní obyvatelé, „no ka oi“,
nejlepší místo na světě. Druhý největší ostrov celého Havajského
souostroví si tento superlativ určitě zaslouží. Milióny návštěvníků
souhlasí s domorodci, ano, Maui je země neporovnatelné krásy. Vedle
stovek kilometrů bělostných pláží nabízí tento čarokrásný ostrov
vše, co si i ten nejnáročnější turista může přát.
Ostrov Maui je, jak říkají místní obyvatelé, „no ka oi“, nejlepší místo na světě. Druhý největší ostrov celého Havajského souostroví si tento superlativ určitě zaslouží. Milióny návštěvníků souhlasí s domorodci, ano, Maui je země neporovnatelné krásy. Vedle stovek kilometrů bělostných pláží nabízí tento čarokrásný ostrov vše, co si i ten nejnáročnější turista může přát. Přes desítky hotelů předhánějících se v nabídce luxusu, od golfových hřišť přes stopy monokulturního pěstování cukrové třtiny či stovky restaurací či butiků a obchůdků se suvenýry, je stále ještě většina ostrova zachována v plné kráse, jak tomu bylo v dobách, kdy sem poprvé zavítal běloch v osobě kapitána Cooka. Tohle všechno jsem věděl z pilné četby turistických průvodců, nebylo to ale nic proti tomu, co jsem zde později viděl a zažil.
Slunce osvětlovalo oranžové a rudé květy všudypřítomných ibišků, z dálky se ozývaly kytarou podbarvené zpěvy, a my jsme se vydávali na dlouhou cestu do Hany. Netušili jsme, co nás čeká, a tak jsme spokojeně odpovídali na pozdravy domorodců, usmívali se a těšili se na poklidný výlet čarokrásnou krajinou. Po několika kilometrech jsme se zastavili v městečku Paia na kafe. V šedesátých letech měla Paia pověst hlavního města hippies na Havaji, soudě podle vzhledu lidí, kteří proudili kolem bistra, moc se tady nezměnilo.
617 zatáček
Další cesta do Hany začala docela nevinně, plantáže cukrové třtiny vystřídaly bambusové háje, občas jsme zastavili a obdivovali exotikou vonící pestrobarevné květy divokých zázvorů. Po několika kilometrech jsme však poznali, že to nebude tak jednoduché. Na této cestě se domorodí Havajané, kteří jsou velcí žertéři, především na úkor turistů, skutečně vyřádili. Značky u silnice byly chvilku v kilometrech, chvilku v Americe v mnohem více obvyklých mílích, uprostřed cesty se jim povedlo nejen silnici přečíslovat, takže mapa byla najednou zbytečná, protože takovými drobnostmi se přece oficiální mapa ostrova nebude zdržovat, ale i vzdálenost najednou začínala od nuly. Co ale následovalo, byla noční můra. Na sedmdesáti kilometrech cesty nás očekávalo 617 zatáček a 56 mostů, povětšinou tak úzkých, že se tam vešlo stěží jedno auto. Ještě že každou chvilku bylo možné zastavit, trošku si odpočinout, pokochat se vyhlídkou, projít se k jednomu z desítek vodopádů, vykoupat se v jezírku nebo alespoň posedět ve stínu opičího stromu, majícího korunu připomínající deštník. Z neproniknutelného deštného pralesa se ozývají skřeky neznámých ptáků, které v hustých korunách není možné vidět. Štíhlé kmeny papájí či banánovníky skrývají květy barevných zázvorů, ibišků, anthurií či divokých haleconií. Okolo visí bělostné, fialové i namodralé orchideje, které by v evropských obchodech vzbudily zasloužený úžas. Cesta do „nebeské“ Hany je vlastně nikdy nekončící projížďkou botanickou zahradou. Silnice povětšinou sleduje pradávné stezky, které zde existovaly dávno před příjezdem kapitána Cooka. Až do roku 1960 byla silnice prašná, ale o nic méně kroucená.
Na chvilku se zastavujeme i na černé pláži vytvořené drobným obsidiánovým pískem. Je to zvláštní pocit, stát na písku, který není ani cukrově bílý jako na Floridě, ani nažloutlý jako všude jinde, ale černý jako nejtemnější noc. Člověk se chvilku musí zbavovat pocitu, že se o písek umaže. Moře je ale příliš bouřlivé, takže do vln se raději neodvažujeme a jen němě obdivujeme domorodé kluky, kteří se odvážně pouštějí na svých surfech do těch nejvyšších vln. Vedle těchto dětí, které rejdí po vlnách jako pestrobarevné korkové zátky, jsou na pláži ještě sýrovitě vypadající turisté z Německa, leskle černý písek ještě více zdůrazňuje jejich chorobnou bledost. Večer asi budou litovat, slunce se od černé pláže odráží a opaluje dvojnásobně silně.
Ospalá vesnice
Konečně přijíždíme do Hany. Cesta se rozšiřuje, provoz slábne. Hana je ospalá vesnice, z kostela, postaveného ze zvláštní, nicméně malebné a očividně trvanlivé směsi lávových balvanů a mořského korálu, se ozývá zbožná píseň popisující božskou krásu života v Haně. Pak ještě pár domků, pošta otevřená jen hodinu denně. Původně to byla vesnice, jejíž obyvatelé se živili pěstováním cukrové třtiny. Po poklesu zájmu o třtinu hrozila Haně záhuba. Naštěstí někoho napadlo přeměnit pole na pastviny, dodnes jsou kopce kolem Hany jako poseté dobytkem. Nadšení obyvatelé Hany majiteli ranče po jeho smrti postavili na kopci velký kříž.
O pár mil za Hanou je vysoko na skále hrob Charlese Lindberga, který zde v roce 1974 zemřel. Hrob je zcela neokázalý, pokrytý lávovým štěrkem z blízké pláže, vše jak si Lindberg přál. Pochován byl v eukalyptové rakvi, v nejoblíbenější košili, pracovních kalhotách a bos. Samuel Pryor, Lindbergův přítel, od něhož Lindberg svůj pozemek vlastně koupil, si na borovici na zahradě přitloukl prkno s nápisem: „Jestliže je nebe na zemi, pak je to tady.“
Růžová pláž
Honem se na chvíli protáhnout na zdejší pláži Hokuula, která nemá sobě rovnou na celé Havaji – její písek je růžově červený. Ono se ale řekne protáhnout se na pláži, nejdříve ji člověk musí najít. Je to pláž velice solidně utajená, nikde žádné značení, po delším hledání jsem přišel na to, že je nutné nejdříve přejít jakousi louku, protáhnout se kolem plotu, přejít přes hřbitov a pak po srázu dolů. Konečně jsem ji našel. Vypadá to, jakoby sem ten růžový písek dovezli turistům pro radost. Pláž je tvořena vulkanickým popelem, který ztuhl, zoxidoval a změnil svoji barvu z původní šedi na načervenalou hněď. Ukázalo se ale, že pláž patří nudistům, takže jsem měl po fotografování a s brašnou na foťák na zádech jsem vypadal jako cvok. Jestli se ale někdo domnívá, že jsem si pokochal mé obézní Amerikou poněkud vyprahlé oko okukováním nahatých polynéských krasavic, mohu ho uklidnit, přítomné dámy měly všechny přes metrák.
Sedm posvátných jezer
Je tu ještě jeden turistický magnet, Sedm posvátných jezer, v poslední době se stále více používá původní, byť těžko vyslovitelný název Ohe o Gulch. A poprávu, jezer totiž není sedm ale dvacet čtyři, a dokonce nebyly domorodci nikdy považovány za posvátné. Název Sedm posvátných jezer si někdy v padesátých letech vymyslel podnikavý ředitel hotelu z Hany, který měl dojem, že je toho léta nějak málo turistů.
Od parkoviště vede k jezírkům krátká a celkem pohodlná cesta, takže to ani tak moc dlouho netrvá, když se konečně objeví spodní z mnoha jezírek. Již dva dny nepršelo, takže vodopády spojující jednotlivá jezera se smrskly do drobných potůčků a jezírka připomínají menší tůňky. Normálně je v jezírkách příjemně chladivé vykoupání, dnes je zde vody sotva po kolena. Vyšplhali jsme se až nahoru k sedmému nejmenšímu jezeru, občas jsme se museli probrodit tmavým bahnem, kameny nebezpečně klouzaly, ale za odměnu jsme se potěšili nádherným výhledem na divoké moře. Cesta sem a případné koupání není bez nebezpečí a každoročně několik turistů zaplatí za touhu po exotice životem, zraněné tady ani nepočítají. Pár nezbytných fotografií a zase zpátky. Cesta to bude dlouhá. Jelikož Maui jako ostatně žádný z havajských ostrovů mimo plně civilizovaného a tedy i nejméně zajímavého ostrova Oahu nelze autem objet dokola, čekají nás ty nekonečné zatáčky ještě jednou.
Kráter Haleakala
Ostrov Maui vznikl obrovským výbuchem dvou sopek, nižší Puu Kukui na západě a téměř 4000 m vysoké sopky Haleakala na východě. Masiv Haleakaly je tak enormní, že její láva vyplnila prostor mezi oběma vulkány a vznikl jeden velký ostrov, dnešní Maui. Také proto se ostrovu Maui říká Ostrov údolí. Sopečný kužel se většinou skrývá v oblacích. Pro domorodce je Haleakala, nazývaná Dům slunce, posvátná. Bylo to zde, kde podle staré polynéské legendy polobůh Maui chytil pomocí šestnácti las slunce a držel ho v zajetí. Propustil ho až po slibu, že se bude po obloze pohybovat pomaleji. Neudělal to z žádného sobectví, nebyl to žádný milionář, který ukradl slunce, ale proto, aby svému lidu zajistil více slunečního svitu. Dodnes nacházíme na znamení úcty na jejím okraji obětní kamínky zabalené do listu banánovníku. Ničit tyto obětní kamínky prý přináší smůlu.
Haleakala je spící vulkán, naposledy chrlil lávu v roce 1790, zato tak pořádně, že dolétla až k jižním břehům ostrova, k zátoce La Perouse. Cesta na její vrchol neustále stoupá a kroutí se přitom jako nekonečný had. Přestože je podle odhadů odborníků Haleakala již dávno vyhaslá a poslední výbuch nastal před více než dvěma sty lety, v určitých oblastech nutí sirné výpary ke kašli. Zvolili jsme zdejší specialitu – jízdu na kole spojenou s vítáním rozbřesku na okraji vulkánu. Ne že bychom toužili šlapat 15 kilometrů do kopce, na to jsme moc líní, až nahoru nás pohodlně vyvezou vyhřátým autobusem a ještě cestou dostaneme snídani. Zabaleni ve větrovkách tápeme spolu s ostatními ve tmě a vzdorujeme mrazu a ledovému větru, jehož nárazy nevěští nic dobrého. Snažíme se do nikoho nenarazit, ve tmě bychom ho lehce mohli srazit do propasti. Najednou oranžový paprsek slunce dole hluboko pod námi protíná oblohu jako ohnivý meč, kráter se pomalu projasňuje oranžovou září, nad mořem sílí světlemodrý pruh, obloha získává namodralý nádech, začíná nový den. Chvíli stojíme v němém úžasu, potom se pomalu a mlčky rozcházíme po jednotlivých stezkách vedoucích do nitra enormního kráteru, jeho plocha je 40 čtverečních kilometrů. Vybíráme si tu nejjednodušší a nejkratší cestu, protože ve zdejší vysoké nadmořské výšce brzy lapáme po vzduchu. Pomalu sestupujeme dolů, sopečný prach přechází z tmavošedivé barvy přes oranžovou do zelené a zase zpět, každý krok zvedá malinké obláčky prachu. Nad námi se tyčí oválné obrysy kráteru, mezi nimi se prohánějí první obláčky. Moc rád bych si vzal kousek lávy na památku, ale manželka mi káravě připomíná bohyni ohně Pelé, která podobné suvenýry považuje celkem oprávněně za krádež a trestá věčnou smůlou. Průvodci nám ráno vyprávěli o nesčíslných balíčcích, které havajské pošty dostávají každoročně z celého světa. Obsahují kousky lávy a omluvu nesmiřitelné bohyni ohně.
Zaprášení, zpocení, unavení a hladoví nasedáme na kola a pomaloučku se pouštíme po silnici dolů do údolí. Slunce svítí, okolo je jen pestrobarevný sopečný prach, z něj občas vyráží rostlina připomínající plamenný meč. Proto jí také říkají stříbrný meč. Havajsky se jí říká ahinahina, pro vzdělance přidávám latinský název Argyroxiphium sandwicense. Je velice vzácná, kvete jen jednou za dvacet pět let na pouhý jeden měsíc, takže každý kvetoucí exemplář je po zásluze obsypán zuřivě fotografujícími turisty. Kdysi zde bývala velice běžná, rostla v tak velkých plochách, že za měsíčního svitu měnila barvu sopky na stříbrnou. Dobytek, divoké kozy a prasata, a také asi trocha nenechavých rukou tuto nádhernou rostlinu dohnaly na pokraj záhuby.
Na několika místech stále vyvěrají sopečné plyny, smrdí to tu jako v blízkosti plynárny, některá místa mají nažloutlý nádech od krystalků čisté síry. Stále rychleji se řítíme dolů, proti nám se do kopce drápou autobusy přivážející první, dorůžova vyspané turisty. Plni zážitků jim ani nezávidíme. Slunce brzy vystřídají mraky. Ne, nezkazilo se počasí, to jsme jen sjeli níž a právě projíždíme vrstvou mraků, které při pohledu od moře zahalují celý vulkán. Silnice je navlhlá, brzdit se moc nedoporučuje. Před každou zatáčkou bychom nejraději zavřeli oči, přitom provoz směrem vzhůru houstne. Konečně prorážíme mlžná oblaka a krajina se zase zcela mění, Haleakala je najednou zbarvená do zelena, jsme v oblasti pastvin. Na svazích sopky kovbojové oblečení jak na Divokém Západě objíždějí velké stádo krav, bláznům na bicyklech nevěnují žádnou pozornost.
Projíždíme snad nejúrodnějším územím na celém ostrově. Zdejší pastviny a na nich pracující honáci, vyučení od Portugalců, kteří vlastně přivezly ukulele na Havaj, daly vyrůst i malé město Paniolos, město havajských kovbojů. Dnes zde žije snad největší koncentrace věštkyň, astrologů a podobných podfukářů na celém světě. Nejvíce se mi ale líbil nápis na hospodě s mexickým jídelníčkem: „Pojď se ke mně najíst nebo umřeme hladem oba dva“.
Lahaina
Lahaina, dnes rušné město tak plné turistů, že v něm po deváté hodině ranní nenajdete místo na zaparkování, bylo kdysi sídlem králů a hlavním městem ostrova. Se svým dvorem i se svými jednadvaceti manželkami zde v první polovině 19. století sídlil mocný král Kamehameha I. Jeho nejdůležitější manželka, vlastní sestra Keupuolani, je zde dokonce pohřbená. Poté, co havajští panovníci přestěhovali svá sídla do Honolulu, se v Lahaině usídlili misionáři a posléze velrybáři. První z lodí velrybářů připlula v roce 1819. Dodnes po nich zůstala celá řada památek, misionářská obydlí přebudovaná na muzea, hotely či restaurace. Právě kvůli nim Lahaina dodnes neztratila svoje zvláštní kouzlo.
Nejdříve jsme poklidně poseděli pod údajně největším fíkusem na světě. Před 125 lety sem byl přivezen z Indie na oslavu padesátiletého výročí křesťanské misie. To byl pouhé dva metry vysoký. Dnes je to obr mající dvanáct spojených kmenů, jejichž větve se rozpínají do úctyhodné 70ti metrové vzdálenosti a poskytují příjemný stín celému náměstí. Hrají si tu děti, občas je tu nějaká výstava pod širým nebem, vlastně pod stromem, na kraji někdo hraje na kytaru, na druhém kraji se nějaký potulný kazatel snaží vnutit posluchačům svůj výklad bible.
Procházeli jsme se zbytky pevnosti, postavené na obranu obyvatel proti příliš čiperným velrybářům. Ti se totiž cítili uraženi novými zákony zakazujícími nahým domorodým ženám v pověstném plavání vstříc přijíždějícím lodím, a zahájili na Lahainu palbu z palubních děl. Zajímavá byla i stará radnice, která původně obsahovala celnici, poštu, výběrčí daní, úřadovnu guvernéra, soudní síň, policejní stanici a místnost, kde soudci nechávali porotu hladovět tak dlouho, dokud se porotci neshodli na jednohlasném výroku o vině či nevině souzeného nebožáka.
Večer se obrací větry, chladnější vítr od moře ochlazuje rozpálenou ulici, v přístavu se objevují lodě místních rybářů a úlovky ryb s exotickými jmény ahi, oho či mahimahi, občas je k vidění i korálová rybka humuhumunukunukuapua’a, symbol státu Havaj.
Ostrov Maui je, jak říkají místní obyvatelé, „no ka oi“, nejlepší místo na světě. Druhý největší ostrov celého Havajského souostroví si tento superlativ určitě zaslouží. Milióny návštěvníků souhlasí s domorodci, ano, Maui je země neporovnatelné krásy. Vedle stovek kilometrů bělostných pláží nabízí tento čarokrásný ostrov vše, co si i ten nejnáročnější turista může přát. Přes desítky hotelů předhánějících se v nabídce luxusu, od golfových hřišť přes stopy monokulturního pěstování cukrové třtiny či stovky restaurací či butiků a obchůdků se suvenýry, je stále ještě většina ostrova zachována v plné kráse, jak tomu bylo v dobách, kdy sem poprvé zavítal běloch v osobě kapitána Cooka. Tohle všechno jsem věděl z pilné četby turistických průvodců, nebylo to ale nic proti tomu, co jsem zde později viděl a zažil.
Slunce osvětlovalo oranžové a rudé květy všudypřítomných ibišků, z dálky se ozývaly kytarou podbarvené zpěvy, a my jsme se vydávali na dlouhou cestu do Hany. Netušili jsme, co nás čeká, a tak jsme spokojeně odpovídali na pozdravy domorodců, usmívali se a těšili se na poklidný výlet čarokrásnou krajinou. Po několika kilometrech jsme se zastavili v městečku Paia na kafe. V šedesátých letech měla Paia pověst hlavního města hippies na Havaji, soudě podle vzhledu lidí, kteří proudili kolem bistra, moc se tady nezměnilo.
617 zatáček
Další cesta do Hany začala docela nevinně, plantáže cukrové třtiny vystřídaly bambusové háje, občas jsme zastavili a obdivovali exotikou vonící pestrobarevné květy divokých zázvorů. Po několika kilometrech jsme však poznali, že to nebude tak jednoduché. Na této cestě se domorodí Havajané, kteří jsou velcí žertéři, především na úkor turistů, skutečně vyřádili. Značky u silnice byly chvilku v kilometrech, chvilku v Americe v mnohem více obvyklých mílích, uprostřed cesty se jim povedlo nejen silnici přečíslovat, takže mapa byla najednou zbytečná, protože takovými drobnostmi se přece oficiální mapa ostrova nebude zdržovat, ale i vzdálenost najednou začínala od nuly. Co ale následovalo, byla noční můra. Na sedmdesáti kilometrech cesty nás očekávalo 617 zatáček a 56 mostů, povětšinou tak úzkých, že se tam vešlo stěží jedno auto. Ještě že každou chvilku bylo možné zastavit, trošku si odpočinout, pokochat se vyhlídkou, projít se k jednomu z desítek vodopádů, vykoupat se v jezírku nebo alespoň posedět ve stínu opičího stromu, majícího korunu připomínající deštník. Z neproniknutelného deštného pralesa se ozývají skřeky neznámých ptáků, které v hustých korunách není možné vidět. Štíhlé kmeny papájí či banánovníky skrývají květy barevných zázvorů, ibišků, anthurií či divokých haleconií. Okolo visí bělostné, fialové i namodralé orchideje, které by v evropských obchodech vzbudily zasloužený úžas. Cesta do „nebeské“ Hany je vlastně nikdy nekončící projížďkou botanickou zahradou. Silnice povětšinou sleduje pradávné stezky, které zde existovaly dávno před příjezdem kapitána Cooka. Až do roku 1960 byla silnice prašná, ale o nic méně kroucená.
Na chvilku se zastavujeme i na černé pláži vytvořené drobným obsidiánovým pískem. Je to zvláštní pocit, stát na písku, který není ani cukrově bílý jako na Floridě, ani nažloutlý jako všude jinde, ale černý jako nejtemnější noc. Člověk se chvilku musí zbavovat pocitu, že se o písek umaže. Moře je ale příliš bouřlivé, takže do vln se raději neodvažujeme a jen němě obdivujeme domorodé kluky, kteří se odvážně pouštějí na svých surfech do těch nejvyšších vln. Vedle těchto dětí, které rejdí po vlnách jako pestrobarevné korkové zátky, jsou na pláži ještě sýrovitě vypadající turisté z Německa, leskle černý písek ještě více zdůrazňuje jejich chorobnou bledost. Večer asi budou litovat, slunce se od černé pláže odráží a opaluje dvojnásobně silně.
Ospalá vesnice
Konečně přijíždíme do Hany. Cesta se rozšiřuje, provoz slábne. Hana je ospalá vesnice, z kostela, postaveného ze zvláštní, nicméně malebné a očividně trvanlivé směsi lávových balvanů a mořského korálu, se ozývá zbožná píseň popisující božskou krásu života v Haně. Pak ještě pár domků, pošta otevřená jen hodinu denně. Původně to byla vesnice, jejíž obyvatelé se živili pěstováním cukrové třtiny. Po poklesu zájmu o třtinu hrozila Haně záhuba. Naštěstí někoho napadlo přeměnit pole na pastviny, dodnes jsou kopce kolem Hany jako poseté dobytkem. Nadšení obyvatelé Hany majiteli ranče po jeho smrti postavili na kopci velký kříž.
O pár mil za Hanou je vysoko na skále hrob Charlese Lindberga, který zde v roce 1974 zemřel. Hrob je zcela neokázalý, pokrytý lávovým štěrkem z blízké pláže, vše jak si Lindberg přál. Pochován byl v eukalyptové rakvi, v nejoblíbenější košili, pracovních kalhotách a bos. Samuel Pryor, Lindbergův přítel, od něhož Lindberg svůj pozemek vlastně koupil, si na borovici na zahradě přitloukl prkno s nápisem: „Jestliže je nebe na zemi, pak je to tady.“
Růžová pláž
Honem se na chvíli protáhnout na zdejší pláži Hokuula, která nemá sobě rovnou na celé Havaji – její písek je růžově červený. Ono se ale řekne protáhnout se na pláži, nejdříve ji člověk musí najít. Je to pláž velice solidně utajená, nikde žádné značení, po delším hledání jsem přišel na to, že je nutné nejdříve přejít jakousi louku, protáhnout se kolem plotu, přejít přes hřbitov a pak po srázu dolů. Konečně jsem ji našel. Vypadá to, jakoby sem ten růžový písek dovezli turistům pro radost. Pláž je tvořena vulkanickým popelem, který ztuhl, zoxidoval a změnil svoji barvu z původní šedi na načervenalou hněď. Ukázalo se ale, že pláž patří nudistům, takže jsem měl po fotografování a s brašnou na foťák na zádech jsem vypadal jako cvok. Jestli se ale někdo domnívá, že jsem si pokochal mé obézní Amerikou poněkud vyprahlé oko okukováním nahatých polynéských krasavic, mohu ho uklidnit, přítomné dámy měly všechny přes metrák.
Sedm posvátných jezer
Je tu ještě jeden turistický magnet, Sedm posvátných jezer, v poslední době se stále více používá původní, byť těžko vyslovitelný název Ohe o Gulch. A poprávu, jezer totiž není sedm ale dvacet čtyři, a dokonce nebyly domorodci nikdy považovány za posvátné. Název Sedm posvátných jezer si někdy v padesátých letech vymyslel podnikavý ředitel hotelu z Hany, který měl dojem, že je toho léta nějak málo turistů.
Od parkoviště vede k jezírkům krátká a celkem pohodlná cesta, takže to ani tak moc dlouho netrvá, když se konečně objeví spodní z mnoha jezírek. Již dva dny nepršelo, takže vodopády spojující jednotlivá jezera se smrskly do drobných potůčků a jezírka připomínají menší tůňky. Normálně je v jezírkách příjemně chladivé vykoupání, dnes je zde vody sotva po kolena. Vyšplhali jsme se až nahoru k sedmému nejmenšímu jezeru, občas jsme se museli probrodit tmavým bahnem, kameny nebezpečně klouzaly, ale za odměnu jsme se potěšili nádherným výhledem na divoké moře. Cesta sem a případné koupání není bez nebezpečí a každoročně několik turistů zaplatí za touhu po exotice životem, zraněné tady ani nepočítají. Pár nezbytných fotografií a zase zpátky. Cesta to bude dlouhá. Jelikož Maui jako ostatně žádný z havajských ostrovů mimo plně civilizovaného a tedy i nejméně zajímavého ostrova Oahu nelze autem objet dokola, čekají nás ty nekonečné zatáčky ještě jednou.
Kráter Haleakala
Ostrov Maui vznikl obrovským výbuchem dvou sopek, nižší Puu Kukui na západě a téměř 4000 m vysoké sopky Haleakala na východě. Masiv Haleakaly je tak enormní, že její láva vyplnila prostor mezi oběma vulkány a vznikl jeden velký ostrov, dnešní Maui. Také proto se ostrovu Maui říká Ostrov údolí. Sopečný kužel se většinou skrývá v oblacích. Pro domorodce je Haleakala, nazývaná Dům slunce, posvátná. Bylo to zde, kde podle staré polynéské legendy polobůh Maui chytil pomocí šestnácti las slunce a držel ho v zajetí. Propustil ho až po slibu, že se bude po obloze pohybovat pomaleji. Neudělal to z žádného sobectví, nebyl to žádný milionář, který ukradl slunce, ale proto, aby svému lidu zajistil více slunečního svitu. Dodnes nacházíme na znamení úcty na jejím okraji obětní kamínky zabalené do listu banánovníku. Ničit tyto obětní kamínky prý přináší smůlu.
Haleakala je spící vulkán, naposledy chrlil lávu v roce 1790, zato tak pořádně, že dolétla až k jižním břehům ostrova, k zátoce La Perouse. Cesta na její vrchol neustále stoupá a kroutí se přitom jako nekonečný had. Přestože je podle odhadů odborníků Haleakala již dávno vyhaslá a poslední výbuch nastal před více než dvěma sty lety, v určitých oblastech nutí sirné výpary ke kašli. Zvolili jsme zdejší specialitu – jízdu na kole spojenou s vítáním rozbřesku na okraji vulkánu. Ne že bychom toužili šlapat 15 kilometrů do kopce, na to jsme moc líní, až nahoru nás pohodlně vyvezou vyhřátým autobusem a ještě cestou dostaneme snídani. Zabaleni ve větrovkách tápeme spolu s ostatními ve tmě a vzdorujeme mrazu a ledovému větru, jehož nárazy nevěští nic dobrého. Snažíme se do nikoho nenarazit, ve tmě bychom ho lehce mohli srazit do propasti. Najednou oranžový paprsek slunce dole hluboko pod námi protíná oblohu jako ohnivý meč, kráter se pomalu projasňuje oranžovou září, nad mořem sílí světlemodrý pruh, obloha získává namodralý nádech, začíná nový den. Chvíli stojíme v němém úžasu, potom se pomalu a mlčky rozcházíme po jednotlivých stezkách vedoucích do nitra enormního kráteru, jeho plocha je 40 čtverečních kilometrů. Vybíráme si tu nejjednodušší a nejkratší cestu, protože ve zdejší vysoké nadmořské výšce brzy lapáme po vzduchu. Pomalu sestupujeme dolů, sopečný prach přechází z tmavošedivé barvy přes oranžovou do zelené a zase zpět, každý krok zvedá malinké obláčky prachu. Nad námi se tyčí oválné obrysy kráteru, mezi nimi se prohánějí první obláčky. Moc rád bych si vzal kousek lávy na památku, ale manželka mi káravě připomíná bohyni ohně Pelé, která podobné suvenýry považuje celkem oprávněně za krádež a trestá věčnou smůlou. Průvodci nám ráno vyprávěli o nesčíslných balíčcích, které havajské pošty dostávají každoročně z celého světa. Obsahují kousky lávy a omluvu nesmiřitelné bohyni ohně.
Zaprášení, zpocení, unavení a hladoví nasedáme na kola a pomaloučku se pouštíme po silnici dolů do údolí. Slunce svítí, okolo je jen pestrobarevný sopečný prach, z něj občas vyráží rostlina připomínající plamenný meč. Proto jí také říkají stříbrný meč. Havajsky se jí říká ahinahina, pro vzdělance přidávám latinský název Argyroxiphium sandwicense. Je velice vzácná, kvete jen jednou za dvacet pět let na pouhý jeden měsíc, takže každý kvetoucí exemplář je po zásluze obsypán zuřivě fotografujícími turisty. Kdysi zde bývala velice běžná, rostla v tak velkých plochách, že za měsíčního svitu měnila barvu sopky na stříbrnou. Dobytek, divoké kozy a prasata, a také asi trocha nenechavých rukou tuto nádhernou rostlinu dohnaly na pokraj záhuby.
Na několika místech stále vyvěrají sopečné plyny, smrdí to tu jako v blízkosti plynárny, některá místa mají nažloutlý nádech od krystalků čisté síry. Stále rychleji se řítíme dolů, proti nám se do kopce drápou autobusy přivážející první, dorůžova vyspané turisty. Plni zážitků jim ani nezávidíme. Slunce brzy vystřídají mraky. Ne, nezkazilo se počasí, to jsme jen sjeli níž a právě projíždíme vrstvou mraků, které při pohledu od moře zahalují celý vulkán. Silnice je navlhlá, brzdit se moc nedoporučuje. Před každou zatáčkou bychom nejraději zavřeli oči, přitom provoz směrem vzhůru houstne. Konečně prorážíme mlžná oblaka a krajina se zase zcela mění, Haleakala je najednou zbarvená do zelena, jsme v oblasti pastvin. Na svazích sopky kovbojové oblečení jak na Divokém Západě objíždějí velké stádo krav, bláznům na bicyklech nevěnují žádnou pozornost.
Projíždíme snad nejúrodnějším územím na celém ostrově. Zdejší pastviny a na nich pracující honáci, vyučení od Portugalců, kteří vlastně přivezly ukulele na Havaj, daly vyrůst i malé město Paniolos, město havajských kovbojů. Dnes zde žije snad největší koncentrace věštkyň, astrologů a podobných podfukářů na celém světě. Nejvíce se mi ale líbil nápis na hospodě s mexickým jídelníčkem: „Pojď se ke mně najíst nebo umřeme hladem oba dva“.
Lahaina
Lahaina, dnes rušné město tak plné turistů, že v něm po deváté hodině ranní nenajdete místo na zaparkování, bylo kdysi sídlem králů a hlavním městem ostrova. Se svým dvorem i se svými jednadvaceti manželkami zde v první polovině 19. století sídlil mocný král Kamehameha I. Jeho nejdůležitější manželka, vlastní sestra Keupuolani, je zde dokonce pohřbená. Poté, co havajští panovníci přestěhovali svá sídla do Honolulu, se v Lahaině usídlili misionáři a posléze velrybáři. První z lodí velrybářů připlula v roce 1819. Dodnes po nich zůstala celá řada památek, misionářská obydlí přebudovaná na muzea, hotely či restaurace. Právě kvůli nim Lahaina dodnes neztratila svoje zvláštní kouzlo.
Nejdříve jsme poklidně poseděli pod údajně největším fíkusem na světě. Před 125 lety sem byl přivezen z Indie na oslavu padesátiletého výročí křesťanské misie. To byl pouhé dva metry vysoký. Dnes je to obr mající dvanáct spojených kmenů, jejichž větve se rozpínají do úctyhodné 70ti metrové vzdálenosti a poskytují příjemný stín celému náměstí. Hrají si tu děti, občas je tu nějaká výstava pod širým nebem, vlastně pod stromem, na kraji někdo hraje na kytaru, na druhém kraji se nějaký potulný kazatel snaží vnutit posluchačům svůj výklad bible.
Procházeli jsme se zbytky pevnosti, postavené na obranu obyvatel proti příliš čiperným velrybářům. Ti se totiž cítili uraženi novými zákony zakazujícími nahým domorodým ženám v pověstném plavání vstříc přijíždějícím lodím, a zahájili na Lahainu palbu z palubních děl. Zajímavá byla i stará radnice, která původně obsahovala celnici, poštu, výběrčí daní, úřadovnu guvernéra, soudní síň, policejní stanici a místnost, kde soudci nechávali porotu hladovět tak dlouho, dokud se porotci neshodli na jednohlasném výroku o vině či nevině souzeného nebožáka.
Večer se obrací větry, chladnější vítr od moře ochlazuje rozpálenou ulici, v přístavu se objevují lodě místních rybářů a úlovky ryb s exotickými jmény ahi, oho či mahimahi, občas je k vidění i korálová rybka humuhumunukunukuapua’a, symbol státu Havaj.
Když se řekne Keňa, Mombasa, východní pobřeží Afriky, většina
cestovatelů se jen zasní a řekne si, že je to destinace pro bohaté. Krásy
Afrického pobřeží ovlivněného arabskou kulturou lze však objevovat
i s nízkým rozpočtem. Pokud nemáte na čtyřhvězdičkové hotely,
soukromé safari a luxusní restaurace, zkuste objevovat krásy Afriky
s několika eury v kapse a malým batohem na zádech.
Východní pobřeží Keni s batůžkem aneb Jde to i s malým rozpočtem
Když se řekne Keňa, Mombasa, východní pobřeží Afriky, většina cestovatelů se jen zasní a řekne si, že je to destinace pro bohaté. Krásy Afrického pobřeží ovlivněného arabskou kulturou lze však objevovat i s nízkým rozpočtem. Pokud nemáte na čtyřhvězdičkové hotely, soukromé safari a luxusní restaurace, zkuste objevovat krásy Afriky s několika eury v kapse a malým batohem na zádech.
Kde začít?
Pokud cestujete po Keni, měli byste si rezervovat minimálně prodloužený víkend na návštěvu Mombasy a východního pobřeží. Nejdražší položka Vašeho rozpočtu, pokud se rozhodnete objevovat krásy Keni, je vždy letenka, jejíž cena se pohybuje od 13 do 25 tisíc, v závislosti na období a kvalitě letecké společnosti. Jestli máte v plánu cestovat po celé Keni, je výhodnější letět do Nairobi. Pokud je Vaším cílem jen pobřeží, můžete využít přímých letů do Mombasy. Víza lze vyřídit jak na letišti, tak i na britské ambasádě v Praze, první varianta je překvapivě o polovinu levnější.
Spojení mezi Nairobi a Mombasou zajišťuje několik autobusových linek, vlakové a také samozřejmě letecké spoje. Pokud chcete ušetřit za ubytování, můžete zvolit jeden z nočních autobusů, který při troše skromnosti poskytují dostatečné pohodlí i pro spánek, zároveň se jedná i o rychlejší variantu než je vlak, ten jede 15 hodin. Do autobusu nastoupíte v 22:00 v Nairobi a po osmi hodinách cesty se probudíte v úplně jiném světě – v Mombase.
Orientační ceny:
100 Ksh = 1 euro = cca 26 Kč
Spojení Nairobi – Mombasa
Autobus: cca 8 hodin, 700 – 1 500 Ksh
Vlak: cca 15 hodin, 400 – 3 000 Ksh (v závislosti na vlakové třídě)
Letecky: od 5 500 Ksh
Pobřeží s arabskými vlivy
Mombasa je největším přístavem východní Afriky s historií sahající až do devátého století. V minulosti v Mombase působili Féničané, Řekové, Portugalci, Arabové, Němci a později Britové. Při procházkách historickou částí města na Vás z každého rohu dýchá arabská kultura mísící se s evropským vlivem. Patrně největším lákadlem Mombasy je Fort Jesus, historická přístavní pevnost z roku 1593. Za 8 Euro získáte vstupné do pevnosti, výstavních prostor a také unikátní výhled na staré město a přístav.
Nemáte-li zájem o prohlídku pevnosti, můžete se jen tak toulat v křivolakých uličkách starého města, navštívit místní trh, kde koupíte různé druhy ovoce, jejichž názvy pravděpodobně ani nebudete znát, popíjet tradiční Masala čaj s mlékem v některé ze stovek pouličních jídelen, nebo se nechat zlákat k nákupu v místním obchůdku s africkými suvenýry. „Skvělá cena jen pro Vás pane,“ tuto větu uslyšíte patrně v každém obchodě, ale ať už se rozhodnete pro kterýkoliv, nikdy nezapomeňte smlouvat. Smlouvání je totiž nejen součástí obchodu, ale jedná se i o zábavu pro všechny zúčastněné. Většinou se Vám podaří snížit cenu až o 50 %.
Staré město není tolik rozlehlé, takže za dopoledne jej prochodíte několikráte tam i zpět. Mimo staré město můžete navštívit hinduistický chrám zasvěcený bohu Shiva, či monumentální oblouk „Tusks“, který stojí na Moi Avenue a je tvořen z obrovských napodobenin sloních klů ve tvaru písmene M. Tusks byl postaven v 1956 na počest návštěvy britské princezny Margaret a jeho fotografii najdete patrně na však pohlednicích z Mombasy.
Pobřeží severně od Mombasy
Naším cílem byly především pláže na sever od Mombasy, takže jsme se rozhodli ve městě strávit pouze jeden den, přespat v levném hostelu a ráno se vydat autobusem do městečka Gede (asi dvě hodiny na sever od Mombasy). Z Gede to bylo již jen pár kilometrů do malé vesničky a pobřeží Watamu, která je známá svými písečnými plážemi, desítkami hotelů, davy italských turistů, ale také Watamu Marine NP.
Z Gede do Watamu jezdí tatuky (mini-motorkové taxi pro 3 osoby), či matatu (minibusy pro 14 osob). První nabídky odvozu začínají na cenách okolo 150 Keňských šilinků (asi 40 Kč), po několika minutách se však lze domluvit na ceně 30 Ksh (asi 8 Kč), což už je standardní cena pro místní a ne cena pro Muzungu (bílé turisty). Ceny ve Watamu jsou o poznání vyšší než v Mombase, či v Nairobi, takže i když budete cestovat s malým batohem a tenkou peněženkou budete zde muset obětovat o několik Euro více.
Přestože se jedná o malou vesničku, možností k ubytování je zde několik desítek. Můžete se ubytovat v jednoduchém pokoji bez toalety za 600–800 Ksh na noc (150 – 200 Kč), nebo také v luxusních plážových hotelech až za 25 000 Ksh na noc (6 250 Kč). My jsme zvolili ubytování v poklidné rodinné vile přestavěné na penzion. Každý návštěvník má k dispozici ložnici (1–2 postele), koupelnu, kuchyň a verandu s postelí a jídelním koutem. Cena začíná na 1 500 Ksh na noc, ale pokud smlouváte, můžete se dohodnout na ceně okolo 1 200 Ksh za noc (za dvě osoby).
Watamu a okolí
Watamu nabízí nádherně bílé písečné pláže, ale také možnosti k výletům do okolí. Nejbližší možností (cca 5 km) je městečko Gede, ve kterém se nacházejí středověké ruiny ze 13. století. Podle některých zdrojů se jedná o nejvýznamnější kulturní památku východního pobřeží Afriky. Jedná se o město, opuštěné okolo 18. století svahilskou elitou, které pohltil les a bylo znovuobjeveno až v po více než sto lety. Stejně jako v národních parcích je zde různé vstupné pro obyvatele Keni a turisty. Jako zahraniční turista zaplatíte 500 Ksh za vstup a za dalších 300 Ksh na skupinu si můžete najmout místního průvodce, který Vás provede celou oblastí. Vzhledem k tomu, že většina zřícenin není vůbec popsaná, je vhodné si průvodce najmout, ale samozřejmě můžete také zvolit variantu samostatné prohlídky.
Pokud se raději věnujete sportu, nabízí Vám Watamu široké možnosti vyžití od windsurfingu, přes potápění až po kiting. Levnou variantou potápění, která však stále přináší zajímavé zážitky a adrenalin je výlet lodí do Watamu Marine NP s možností šnorchlování v oblasti korálových útesů. Cena za dvou hodinový výlet včetně zapůjčení vybavení a vstupu do národního parku je opět velmi proměnlivá. První nabídky většinou začínají okolo 3 000 – 3 500 Ksh, avšak po chvíli smlouvání a ujišťování, že se jedná o skvělou cenu jen pro Vás, se lze dohodnout na ceně okolo 2 000 Ksh.
Návrat do Nairobi
Pláže na sever od Mombasy jsou příjemným místem pro výlet spojený s aktivním i pasivním odpočinkem na pobřeží. Za 4 dny naplněné cestováním, dobrodružstvím, dobrým jídlem i zábavou zaplatíte okolo 15 000 – 20 000 Ksh (3 750 – 5 000 Kč) včetně ubytování, dopravy, stravy i doprovodných aktivit a několika suvenýrů.
Výdaje během cestování:
Pokoj pro dvě osoby v Mombase: 500 Ksh
Autobus Nairobi – Mombasa: 900 Ksh
Autobus Mombasa – Gede: 200 Ksh
Pokoj pro dvě osoby ve Watamu: 1 200 Ksh
Doprava po okolí místními matatu (minibusy): 30 Ksh za jízdu
Vstupné do Gede zřícenin: 500 Ksh
Oběd v levnější restauraci: 400 – 1 000 Ksh
Autobus Gede – Mombasa: 200 Ksh
Autobus Mombasa – Nairobi: 700 Ksh
Východní pobřeží Keni s batůžkem aneb Jde to i s malým rozpočtem
Když se řekne Keňa, Mombasa, východní pobřeží Afriky, většina cestovatelů se jen zasní a řekne si, že je to destinace pro bohaté. Krásy Afrického pobřeží ovlivněného arabskou kulturou lze však objevovat i s nízkým rozpočtem. Pokud nemáte na čtyřhvězdičkové hotely, soukromé safari a luxusní restaurace, zkuste objevovat krásy Afriky s několika eury v kapse a malým batohem na zádech.
Kde začít?
Pokud cestujete po Keni, měli byste si rezervovat minimálně prodloužený víkend na návštěvu Mombasy a východního pobřeží. Nejdražší položka Vašeho rozpočtu, pokud se rozhodnete objevovat krásy Keni, je vždy letenka, jejíž cena se pohybuje od 13 do 25 tisíc, v závislosti na období a kvalitě letecké společnosti. Jestli máte v plánu cestovat po celé Keni, je výhodnější letět do Nairobi. Pokud je Vaším cílem jen pobřeží, můžete využít přímých letů do Mombasy. Víza lze vyřídit jak na letišti, tak i na britské ambasádě v Praze, první varianta je překvapivě o polovinu levnější.
Spojení mezi Nairobi a Mombasou zajišťuje několik autobusových linek, vlakové a také samozřejmě letecké spoje. Pokud chcete ušetřit za ubytování, můžete zvolit jeden z nočních autobusů, který při troše skromnosti poskytují dostatečné pohodlí i pro spánek, zároveň se jedná i o rychlejší variantu než je vlak, ten jede 15 hodin. Do autobusu nastoupíte v 22:00 v Nairobi a po osmi hodinách cesty se probudíte v úplně jiném světě – v Mombase.
Orientační ceny:
100 Ksh = 1 euro = cca 26 Kč
Spojení Nairobi – Mombasa
Autobus: cca 8 hodin, 700 – 1 500 Ksh
Vlak: cca 15 hodin, 400 – 3 000 Ksh (v závislosti na vlakové třídě)
Letecky: od 5 500 Ksh
Pobřeží s arabskými vlivy
Mombasa je největším přístavem východní Afriky s historií sahající až do devátého století. V minulosti v Mombase působili Féničané, Řekové, Portugalci, Arabové, Němci a později Britové. Při procházkách historickou částí města na Vás z každého rohu dýchá arabská kultura mísící se s evropským vlivem. Patrně největším lákadlem Mombasy je Fort Jesus, historická přístavní pevnost z roku 1593. Za 8 Euro získáte vstupné do pevnosti, výstavních prostor a také unikátní výhled na staré město a přístav.
Nemáte-li zájem o prohlídku pevnosti, můžete se jen tak toulat v křivolakých uličkách starého města, navštívit místní trh, kde koupíte různé druhy ovoce, jejichž názvy pravděpodobně ani nebudete znát, popíjet tradiční Masala čaj s mlékem v některé ze stovek pouličních jídelen, nebo se nechat zlákat k nákupu v místním obchůdku s africkými suvenýry. „Skvělá cena jen pro Vás pane,“ tuto větu uslyšíte patrně v každém obchodě, ale ať už se rozhodnete pro kterýkoliv, nikdy nezapomeňte smlouvat. Smlouvání je totiž nejen součástí obchodu, ale jedná se i o zábavu pro všechny zúčastněné. Většinou se Vám podaří snížit cenu až o 50 %.
Staré město není tolik rozlehlé, takže za dopoledne jej prochodíte několikráte tam i zpět. Mimo staré město můžete navštívit hinduistický chrám zasvěcený bohu Shiva, či monumentální oblouk „Tusks“, který stojí na Moi Avenue a je tvořen z obrovských napodobenin sloních klů ve tvaru písmene M. Tusks byl postaven v 1956 na počest návštěvy britské princezny Margaret a jeho fotografii najdete patrně na však pohlednicích z Mombasy.
Pobřeží severně od Mombasy
Naším cílem byly především pláže na sever od Mombasy, takže jsme se rozhodli ve městě strávit pouze jeden den, přespat v levném hostelu a ráno se vydat autobusem do městečka Gede (asi dvě hodiny na sever od Mombasy). Z Gede to bylo již jen pár kilometrů do malé vesničky a pobřeží Watamu, která je známá svými písečnými plážemi, desítkami hotelů, davy italských turistů, ale také Watamu Marine NP.
Z Gede do Watamu jezdí tatuky (mini-motorkové taxi pro 3 osoby), či matatu (minibusy pro 14 osob). První nabídky odvozu začínají na cenách okolo 150 Keňských šilinků (asi 40 Kč), po několika minutách se však lze domluvit na ceně 30 Ksh (asi 8 Kč), což už je standardní cena pro místní a ne cena pro Muzungu (bílé turisty). Ceny ve Watamu jsou o poznání vyšší než v Mombase, či v Nairobi, takže i když budete cestovat s malým batohem a tenkou peněženkou budete zde muset obětovat o několik Euro více.
Přestože se jedná o malou vesničku, možností k ubytování je zde několik desítek. Můžete se ubytovat v jednoduchém pokoji bez toalety za 600–800 Ksh na noc (150 – 200 Kč), nebo také v luxusních plážových hotelech až za 25 000 Ksh na noc (6 250 Kč). My jsme zvolili ubytování v poklidné rodinné vile přestavěné na penzion. Každý návštěvník má k dispozici ložnici (1–2 postele), koupelnu, kuchyň a verandu s postelí a jídelním koutem. Cena začíná na 1 500 Ksh na noc, ale pokud smlouváte, můžete se dohodnout na ceně okolo 1 200 Ksh za noc (za dvě osoby).
Watamu a okolí
Watamu nabízí nádherně bílé písečné pláže, ale také možnosti k výletům do okolí. Nejbližší možností (cca 5 km) je městečko Gede, ve kterém se nacházejí středověké ruiny ze 13. století. Podle některých zdrojů se jedná o nejvýznamnější kulturní památku východního pobřeží Afriky. Jedná se o město, opuštěné okolo 18. století svahilskou elitou, které pohltil les a bylo znovuobjeveno až v po více než sto lety. Stejně jako v národních parcích je zde různé vstupné pro obyvatele Keni a turisty. Jako zahraniční turista zaplatíte 500 Ksh za vstup a za dalších 300 Ksh na skupinu si můžete najmout místního průvodce, který Vás provede celou oblastí. Vzhledem k tomu, že většina zřícenin není vůbec popsaná, je vhodné si průvodce najmout, ale samozřejmě můžete také zvolit variantu samostatné prohlídky.
Pokud se raději věnujete sportu, nabízí Vám Watamu široké možnosti vyžití od windsurfingu, přes potápění až po kiting. Levnou variantou potápění, která však stále přináší zajímavé zážitky a adrenalin je výlet lodí do Watamu Marine NP s možností šnorchlování v oblasti korálových útesů. Cena za dvou hodinový výlet včetně zapůjčení vybavení a vstupu do národního parku je opět velmi proměnlivá. První nabídky většinou začínají okolo 3 000 – 3 500 Ksh, avšak po chvíli smlouvání a ujišťování, že se jedná o skvělou cenu jen pro Vás, se lze dohodnout na ceně okolo 2 000 Ksh.
Návrat do Nairobi
Pláže na sever od Mombasy jsou příjemným místem pro výlet spojený s aktivním i pasivním odpočinkem na pobřeží. Za 4 dny naplněné cestováním, dobrodružstvím, dobrým jídlem i zábavou zaplatíte okolo 15 000 – 20 000 Ksh (3 750 – 5 000 Kč) včetně ubytování, dopravy, stravy i doprovodných aktivit a několika suvenýrů.
Výdaje během cestování:
Pokoj pro dvě osoby v Mombase: 500 Ksh
Autobus Nairobi – Mombasa: 900 Ksh
Autobus Mombasa – Gede: 200 Ksh
Pokoj pro dvě osoby ve Watamu: 1 200 Ksh
Doprava po okolí místními matatu (minibusy): 30 Ksh za jízdu
Když vstoupíte do Taorminy jednou ze dvou zdobených bran, opustíte
rušné prostředí moderní Taorminy, abyste se ocitli v Taormině
historické, paradoxně však ještě rušnější. Její název zní
v mnoha řečech velmi podobně.Když se člověk nechá unášet davy
lidí, proudících starobylými uličkami, v duchu přemýšlí nad tím,
co sem vlastně lidi přivedlo. Čím bylo toto místo zajímavé pro Řeky,
Římany?
Směr Taormina
Vstoupíte- li na sicilskou pevninu v Messině a zamíříte-li jihozápadním směrem na Catanii, určitě se Vám postaví do cesty jedna z dominant Sicílie – mysticky krásná Taormina. O jednom z nejmalebnějších a turisticky nejpřitažlivějších měst Itálie napsal již francouzský spisovatel Maupassant, že toto místo je obrazem, na kterém najdete vše, co bylo na Zemi stvořeno pro potěchu oka, ducha a fantazie. Určitě musí být na tomto citátu něco pravdy, protože jinak by sem asi jen těžko každoročně mířilo tolik návštěvníků. O jejich množství si můžeme udělat představu, pohlédneme-li na vybudovaná odstavná parkoviště. Je jen dobře, že doprava do historické jádra města je zajišťována kyvadlovou dopravou nebo lanovou dráhou a to je tak ušetřeno výfukových zplodin.
V srdci městečka
Když vstoupíte do Taorminy jednou ze dvou zdobených bran, opustíte rušné prostředí moderní Taorminy, abyste se ocitli v Taormině historické, paradoxně však ještě rušnější. Její název zní v mnoha řečech velmi podobně. Ať je to sicilská Taurmina, řecké Tauremonion nebo latinské Tauromenium. Když se člověk nechá unášet davy lidí, proudících starobylými uličkami, v duchu přemýšlí nad tím, co sem vlastně lidi přivedlo. Čím bylo toto místo zajímavé pro Řeky, Římany? Byla to snad poloha na úbočí hory Monte Tauro? Co přimělo Kartagince, aby zde v roce 396 př. n. l. vybudovali jedno z nejvýstavnějších měst své doby? Aby zde, 200 výškových metrů nad hladinou moře, v místě s dokonalým výhledem na mořské pobřeží, a takřka „ve stínu“ Etny, začali budovat výstavné město?
Na břehu Jónského moře
Jakkoliv Taormina svou popularitou předčila okolní města a vesničky, přesto je její historie spjata s nedalekým městečkem Giardini Naxos, které bylo již v roce 735 př. n. l. založeno Řeky, a právě zdejší osadníci měli výrazný podíl na vzniku prvního řeckého města na sicilské pevnině. Dalo by se mluvit takřka o pupeční šňůře, která spojuje obě městečka dodnes. Zatímco Taormina přitahuje nespočet návštěvníků svou historií, pohodovou atmosférou a starobylým duchem, nedaleké Giardini Naxos nabízí atmosféru klasického letního letoviska s nezbytnými hotelovými službami a restauracemi. Zatímco Taormina nabízí písčité pláže Isola Bella a Mazzáro, u Naxosu si na své přijdou milovníci snad všech druhů pobřeží. Setkáte se tu nejen s písčitými plážemi, ale svým půvabem Vás osloví i oblázkové pobřeží. Jsme v oblasti sopek, a tak překvapením nejsou ani lávové úseky, kde je přístup do moře možný pouze po vybudovaných schůdcích. Voda Jónského moře, která je v těchto místech průzračná a mimořádně teplá, láká. Zkrátka nepřijdou ani milovníci historie, kteří v místním archeologickém parku (přístupném od dubna do konce září) naleznou řadu informací z dávné minulosti. Snad ještě jedno plus má zdejší městečko. Ceny za ubytování i stravování jsou zde znatelně nižší než, v turisty přeplněné perle sicilského pobřeží, Taormině. Jako siamská dvojčata jsou obě místa propojena místní dopravou, s níž se v půlhodinových intervalech pohodlně přemístíte libovolným směrem. V letním období autobusy jezdí až do půlnoci, po zbytek roku jejich provoz končí po desáté hodině
Pohodová Taormina
To, že Taormina je živé město, poznáte velmi rychle. Tady život neutichá s posledním turistou, který navečer město opustí. Město tepe neustále svým pravidelným rytmem a spolu s ním i na deset tisíc stálých obyvatel. Tady neplatí to, co v některých jiných historických městech (Carcassone, atd.), které se na noc stávají opuštěným místem, městem duchů, které zase ožívá až s prvním turistou nového dne. Tady je člověk neustále obklopen nejen italským temperamentem, ale i jižanskou otevřeností a vřelostí. Nepřipadá si jako vetřelec ve sterilním prostředí výstavního areálu, ale jako součást zdejšího koloritu, jako blízký přítel.
Taormina podvečerní
Že hlavní tepnou Taorminy je ulice Corso Umberto I., snadno poznáte. Stejně tak snadno rozpoznáte náměstí Piazza IX. Aprile jako skutečné srdce města a neméně spolehlivě vás lidský proud donese k místní dominantě – Řeckému divadlu. Taorminské divadlo je po Syrakusách druhé největší antické divadlo na sicilské pevnině, ale tím výčet jeho zvláštností zdaleka nekončí. Jako u jediného exempláře na Sicílii se tu dochovala jevištní budova a zbytky ochozů i hlediště nám umožní, udělat si, byť částečnou, představu o monstróznosti celého objektu. Areál, který vznikl rukama řeckých stavitelů ve 3. stol. př. n. l. sice nese i prvky římského stavitelství, ale dodnes se zde klaníme umu především řeckých mistrů.
Toulky městem
S přibývajícími hodinami sílí sluneční žár, ale ve stinných uličkách Taorminy, jako kdyby to člověk nepociťoval. Vždyť je tu toho tolik k vidění! Je tu půvabný kostelík sv. Kateřiny, nádherný dóm ze století třináctého, palác Corvaja z 10. století nebo třeba dominikánský klášter, o několika dalších palácích ani nemluvě. Nádherný panoramatický výhled z náměstí Piazza IX Aprile na dlouhý úsek pobřeží, na Jónské moře o 200 metrů níže a dýmající Etnu nadchne snad každého. Teprve později si návštěvník uvědomí, že je tu i spousta kaváren, cukráren a pizzerií s pestrou nabídkou všeho, čím se může italská kuchyně pochlubit. Člověk by snad do nekonečna vydržel brouzdat zdejšími stinnými uličkami a vychutnávat si kouzlo těchto míst. Snad si toho nevšimnete hned na začátku Vaší návštěvy, ale až se budete toulat uličkami Taorminy delší dobu, uvědomíte si, že ač jsme na Sicílii, přesto většina staveb nemá italský ráz. Je pravda, že hodně těch velkých se určité přestavby po roce 212 př. n. l. dočkala, přesto antický ráz zůstal na řadě míst zachován.
Taormina s úsměvem
Projít se zdejšími uličkami, je jako ztratit se v čase, zapomenout na spěch a stres, oprostit se od všedních starostí. V kulisách architektonických skvostů vybudovaných v uplynulých staletích, jako by se člověk ponořil do ducha tohoto města. Zde se velmi snadno zapomene na čas! Člověku by se chtělo neustále brouzdat stinnými uličkami, nahlížet do stylových kavárniček, nasávat vůni linoucí se z tratorií, nahlížet do obchodů a obchůdků, do luxusních butiků. Nechat si dráždit svůj nos vůní pravé italské kávy, a svým okem se kochat pestrobarevnou nabídkou zdejších lahodných zmrzlin. Město žije a dýchá celých čtyřiadvacet hodin, snad jen v ranních hodinách na chvíli zvolní, aby nabralo sil do nového dne. Desítky, možná stovky obchůdků oživují i ty nejmenší uličky.
A když se slunce nachýlí k obzoru, a turisté se přesunou z uliček do útulných hospůdek, pak člověk může naplno vstřebávat klid a pohodu, která se tu rozhostí. Když se podíváme na spokojené tváře místních, opravdu to vypadá, jako by lidé u moře žili šťastnějším životem, než je tomu ve vnitrozemí nebo ve velkých městech. Usmívá se tu majitel malého obchůdku, velké restaurace či úplně malého rodinného pensionu. A činí tak po celá dlouhá léta, po celé generace. Jejich dědové a pradědové se tu stejně usmívali třeba na Gretu Garbo, Alexandera Dumase nebo J. W. Goetheho, stejně tak jako se teď usmívají na nás. Svým úsměvem a vlídností okouzlili třeba i fotografa Wilhelma von Gloedena nebo německého malíře Ottu Gelengema, kteří část svých životů také zasvětili Taormině. A výjimkou nebyl ani D. H. Lawrence, který se tu inspiroval při tvorbě jeho esejů a novel. A tak snad jedinou záhadou pro mě je to, proč právě v sicilské Taormině stvořil islandský autor Halldór Laxness první moderní islandskou novelu!?
Ze všeho nejdůležitější je však to, že se lidé v Taormině a na Sicílii vůbec nejen smějí, ale hlavně chtějí a umí smát, že chtějí být šťastní! A tak až zde zasednete ke sklence nasládlého sicilského vína s příchutí mandlí, 200 metrů pod vámi bude šplouchat Jónské moře a na obzoru bude dýmat Etna, také se usmívejte a buďte šťastni! Vy, Vaši přátelé i celá Sicílie si to zaslouží!
Vstoupíte- li na sicilskou pevninu v Messině a zamíříte-li jihozápadním směrem na Catanii, určitě se Vám postaví do cesty jedna z dominant Sicílie – mysticky krásná Taormina. O jednom z nejmalebnějších a turisticky nejpřitažlivějších měst Itálie napsal již francouzský spisovatel Maupassant, že toto místo je obrazem, na kterém najdete vše, co bylo na Zemi stvořeno pro potěchu oka, ducha a fantazie. Určitě musí být na tomto citátu něco pravdy, protože jinak by sem asi jen těžko každoročně mířilo tolik návštěvníků. O jejich množství si můžeme udělat představu, pohlédneme-li na vybudovaná odstavná parkoviště. Je jen dobře, že doprava do historické jádra města je zajišťována kyvadlovou dopravou nebo lanovou dráhou a to je tak ušetřeno výfukových zplodin.
V srdci městečka
Když vstoupíte do Taorminy jednou ze dvou zdobených bran, opustíte rušné prostředí moderní Taorminy, abyste se ocitli v Taormině historické, paradoxně však ještě rušnější. Její název zní v mnoha řečech velmi podobně. Ať je to sicilská Taurmina, řecké Tauremonion nebo latinské Tauromenium. Když se člověk nechá unášet davy lidí, proudících starobylými uličkami, v duchu přemýšlí nad tím, co sem vlastně lidi přivedlo. Čím bylo toto místo zajímavé pro Řeky, Římany? Byla to snad poloha na úbočí hory Monte Tauro? Co přimělo Kartagince, aby zde v roce 396 př. n. l. vybudovali jedno z nejvýstavnějších měst své doby? Aby zde, 200 výškových metrů nad hladinou moře, v místě s dokonalým výhledem na mořské pobřeží, a takřka „ve stínu“ Etny, začali budovat výstavné město?
Na břehu Jónského moře
Jakkoliv Taormina svou popularitou předčila okolní města a vesničky, přesto je její historie spjata s nedalekým městečkem Giardini Naxos, které bylo již v roce 735 př. n. l. založeno Řeky, a právě zdejší osadníci měli výrazný podíl na vzniku prvního řeckého města na sicilské pevnině. Dalo by se mluvit takřka o pupeční šňůře, která spojuje obě městečka dodnes. Zatímco Taormina přitahuje nespočet návštěvníků svou historií, pohodovou atmosférou a starobylým duchem, nedaleké Giardini Naxos nabízí atmosféru klasického letního letoviska s nezbytnými hotelovými službami a restauracemi. Zatímco Taormina nabízí písčité pláže Isola Bella a Mazzáro, u Naxosu si na své přijdou milovníci snad všech druhů pobřeží. Setkáte se tu nejen s písčitými plážemi, ale svým půvabem Vás osloví i oblázkové pobřeží. Jsme v oblasti sopek, a tak překvapením nejsou ani lávové úseky, kde je přístup do moře možný pouze po vybudovaných schůdcích. Voda Jónského moře, která je v těchto místech průzračná a mimořádně teplá, láká. Zkrátka nepřijdou ani milovníci historie, kteří v místním archeologickém parku (přístupném od dubna do konce září) naleznou řadu informací z dávné minulosti. Snad ještě jedno plus má zdejší městečko. Ceny za ubytování i stravování jsou zde znatelně nižší než, v turisty přeplněné perle sicilského pobřeží, Taormině. Jako siamská dvojčata jsou obě místa propojena místní dopravou, s níž se v půlhodinových intervalech pohodlně přemístíte libovolným směrem. V letním období autobusy jezdí až do půlnoci, po zbytek roku jejich provoz končí po desáté hodině
Pohodová Taormina
To, že Taormina je živé město, poznáte velmi rychle. Tady život neutichá s posledním turistou, který navečer město opustí. Město tepe neustále svým pravidelným rytmem a spolu s ním i na deset tisíc stálých obyvatel. Tady neplatí to, co v některých jiných historických městech (Carcassone, atd.), které se na noc stávají opuštěným místem, městem duchů, které zase ožívá až s prvním turistou nového dne. Tady je člověk neustále obklopen nejen italským temperamentem, ale i jižanskou otevřeností a vřelostí. Nepřipadá si jako vetřelec ve sterilním prostředí výstavního areálu, ale jako součást zdejšího koloritu, jako blízký přítel.
Taormina podvečerní
Že hlavní tepnou Taorminy je ulice Corso Umberto I., snadno poznáte. Stejně tak snadno rozpoznáte náměstí Piazza IX. Aprile jako skutečné srdce města a neméně spolehlivě vás lidský proud donese k místní dominantě – Řeckému divadlu. Taorminské divadlo je po Syrakusách druhé největší antické divadlo na sicilské pevnině, ale tím výčet jeho zvláštností zdaleka nekončí. Jako u jediného exempláře na Sicílii se tu dochovala jevištní budova a zbytky ochozů i hlediště nám umožní, udělat si, byť částečnou, představu o monstróznosti celého objektu. Areál, který vznikl rukama řeckých stavitelů ve 3. stol. př. n. l. sice nese i prvky římského stavitelství, ale dodnes se zde klaníme umu především řeckých mistrů.
Toulky městem
S přibývajícími hodinami sílí sluneční žár, ale ve stinných uličkách Taorminy, jako kdyby to člověk nepociťoval. Vždyť je tu toho tolik k vidění! Je tu půvabný kostelík sv. Kateřiny, nádherný dóm ze století třináctého, palác Corvaja z 10. století nebo třeba dominikánský klášter, o několika dalších palácích ani nemluvě. Nádherný panoramatický výhled z náměstí Piazza IX Aprile na dlouhý úsek pobřeží, na Jónské moře o 200 metrů níže a dýmající Etnu nadchne snad každého. Teprve později si návštěvník uvědomí, že je tu i spousta kaváren, cukráren a pizzerií s pestrou nabídkou všeho, čím se může italská kuchyně pochlubit. Člověk by snad do nekonečna vydržel brouzdat zdejšími stinnými uličkami a vychutnávat si kouzlo těchto míst. Snad si toho nevšimnete hned na začátku Vaší návštěvy, ale až se budete toulat uličkami Taorminy delší dobu, uvědomíte si, že ač jsme na Sicílii, přesto většina staveb nemá italský ráz. Je pravda, že hodně těch velkých se určité přestavby po roce 212 př. n. l. dočkala, přesto antický ráz zůstal na řadě míst zachován.
Taormina s úsměvem
Projít se zdejšími uličkami, je jako ztratit se v čase, zapomenout na spěch a stres, oprostit se od všedních starostí. V kulisách architektonických skvostů vybudovaných v uplynulých staletích, jako by se člověk ponořil do ducha tohoto města. Zde se velmi snadno zapomene na čas! Člověku by se chtělo neustále brouzdat stinnými uličkami, nahlížet do stylových kavárniček, nasávat vůni linoucí se z tratorií, nahlížet do obchodů a obchůdků, do luxusních butiků. Nechat si dráždit svůj nos vůní pravé italské kávy, a svým okem se kochat pestrobarevnou nabídkou zdejších lahodných zmrzlin. Město žije a dýchá celých čtyřiadvacet hodin, snad jen v ranních hodinách na chvíli zvolní, aby nabralo sil do nového dne. Desítky, možná stovky obchůdků oživují i ty nejmenší uličky.
A když se slunce nachýlí k obzoru, a turisté se přesunou z uliček do útulných hospůdek, pak člověk může naplno vstřebávat klid a pohodu, která se tu rozhostí. Když se podíváme na spokojené tváře místních, opravdu to vypadá, jako by lidé u moře žili šťastnějším životem, než je tomu ve vnitrozemí nebo ve velkých městech. Usmívá se tu majitel malého obchůdku, velké restaurace či úplně malého rodinného pensionu. A činí tak po celá dlouhá léta, po celé generace. Jejich dědové a pradědové se tu stejně usmívali třeba na Gretu Garbo, Alexandera Dumase nebo J. W. Goetheho, stejně tak jako se teď usmívají na nás. Svým úsměvem a vlídností okouzlili třeba i fotografa Wilhelma von Gloedena nebo německého malíře Ottu Gelengema, kteří část svých životů také zasvětili Taormině. A výjimkou nebyl ani D. H. Lawrence, který se tu inspiroval při tvorbě jeho esejů a novel. A tak snad jedinou záhadou pro mě je to, proč právě v sicilské Taormině stvořil islandský autor Halldór Laxness první moderní islandskou novelu!?
Ze všeho nejdůležitější je však to, že se lidé v Taormině a na Sicílii vůbec nejen smějí, ale hlavně chtějí a umí smát, že chtějí být šťastní! A tak až zde zasednete ke sklence nasládlého sicilského vína s příchutí mandlí, 200 metrů pod vámi bude šplouchat Jónské moře a na obzoru bude dýmat Etna, také se usmívejte a buďte šťastni! Vy, Vaši přátelé i celá Sicílie si to zaslouží!
…O pouhých několik měsíců později přistál francouzský
mořeplavec Louis-Antoine de Bougainville, který sice musel přenechat čest
pravého objevitele tichomoří na Cookovi, dal lidstvu představu ráje na zemi
a nekonečný zdroj snů…
Sedím na terase bungalovu, který je postaven na pokraji korálového útesu spadajícího příkře do hlubin desítek metrů, pod sloupy tiše šplouchá voda, občas z hloubky vyletí na povrch ryba a s hlasitým plesknutím se zase ponoří zpátky, z dálky je slyšet pravidelné burácení mořských narážejících na korálovou bariéru obklopující ostrov, a z vnitrozemí za bungalovem se ozývá rytmické bubnování, to se sešla místní omladina a trénuje polynéské tance. Na obrazovce počítače, který jsem měl na klíně, blikal neúnavně kurzor, jako oko nenasytné šelmy, vyžadující krmení od svého pána. Není snadné vytrhnout se ze zajetí kouzla, kterým Tahiti spoutá každého, kdo sem zavítá. Kouzla spočívajícího z mnohem jednoduššího způsobu života, ve kterém nikdo nikam nespěchá, věci se berou takové, jaké jsou, nic se nepředstírá a dění se řídí spíše pohybem slunce na obloze nežli přesným časem. Je to svět bez uzávěrek, dekád a termínů. Šťastný svět, snad jen o něco málo šťastnější, nežli tomu bylo tady v roce 1767, zakotvil anglický kapitán Samuel Wallis.
{{reklama()}}
Domorodci byli tenkrát nějak nemilostivě naladěni, takže zakrátko muselo dojít k dělostřeleckému ostřelování ostrova, což se za Willisovy návštěvy na Tahiti ještě několikrát opakovalo. Objevitel se totiž dostal přesně doprostřed lokálních válek o nadvládu nad ostrovem, které se na tichomořských ostrovech periodicky opakovaly celá století.
O pouhých několik měsíců později přistál francouzský mořeplavec Louis-Antoine de Bougainville, který sice musel přenechat čest pravého objevitele tichomoří na Cookovi, dal lidstvu představu ráje na zemi a nekonečný zdroj snů. Hraběte de Bougainville, který byl prvním Francouzem, který obeplul zeměkouli, připomíná v Papeete malá busta v přístavu, obklopená překrásnými keři rostliny, které dal své jméno.
Francouzská Polynésie
Francouzská Polynésie většině lidí připomene jméno Tahiti, jméno vonící exotikou. Věční kluci si připomenou úskalí prožité vzbouřenci z Bounty, ti ostatní znají Tahiti jako ostrovy hříšné lásky. Co na tom, že toto označení vzniklo spíše nepochopením zdejšího nekomplikovaného života nevzdělanými námořníky. Ostrovů je zde víc než dost, na celém souostroví je však nepochybně nejkouzelnějším ostrovem malý vulkanický ostrůvek s přitažlivým názvem Bora Bora. Z původního kráteru již zbývá jen polovina a dva skalnaté zuby, odměnou za postupné propadání hornin se po obvodu objevit korálový útes, který spolu s nesčetnými motu vytváří divukrásnou lagunu, která nemá na světě konkurenci.
Památka na vojáky
Jako památka na posádku amerických vojáků, kteří zde za války obsluhovali obrovskou námořní základnu a přečerpávající stanici, zůstalo na jednom z motu celkem nepatrné letiště, které se pro většinu návštěvníků stane vstupní branou na ostrov. Hned během prvních minut začne být každému turistovi jasné, že se dostali tak blízko opravdovému ráji, jak je to jen v dnešní uspěchané době možné. Neuspěchaný život hrstky domorodců je doslova nakažlivý, takže nás čeká rozvážné přemýšlení o tom, kterou z místních pláží poctít přítomností, případně kterou z restaurací, nabízejících gastronomické potěšení, vybrat k večeři. Pohled na číšníka, který si pro odpolední pauzu vybral kus písku a kokosový ořech pod hlavu, ke klidu láká. Dvoumetroví rejnoci považují koupající se turisty za příjemné zpestření dlouhé chvíle, občas se prožene i útesový žralok, jehož přítomnost pravidelně nahání turistům husí kůži.
Můžeme si dopřát i oběd na ostrůvku, který vlastní Marlon Brando. Býval to atol, na který jezdila polynéská královská rodina tloustnout, neboť se věřilo, že členové královské rodiny mají své matu, a čím tlustší člověk, tím větší matu. Při pohledu na fotografii Marlona Branda se zdá, že kouzlo atolu pracuje dodnes. Vedlejší atol Tabu věnoval světu termín tabu, přístup sem byl totiž pod trestem smrti zakázán všem, kteří nepatřili do královské rodiny. Na tahitských pláží je dnes možné téměř cokoliv, domorodé krasavice se zde sice již dávno neprochází oděné pouze do čelenky z palmového listí, Evropanky si ale stále odkládají horní díl plavek.
Bora Bora je doslova kapesní ostrov, okružní silnice měří závratných 17 kilometrů, a jelikož s výjimkou jediného kopce je zde všude rovina, můžeme ostrov pohodlně obejít pěšky. Cestou můžeme obdivovat moře, které podle toho z které strany září slunce a jak je voda hluboká, střídá snad všechny odstíny modři, které si dovedeme představit. Zajímavé je ale také pozorování domorodců, jak balancují na mopedech, které se prohýbají pod nákladem metrových ryb. Pekař zastrkuje francouzské bagety do speciálních schránek, kolem páté odpoledne vycházejí z domu kuchařky pro chleba, jasný důkaz toho, že večeře bude brzy na stole.
Gauguin
Se jménem a dílem Paula Gauguinase turisté setkávají ve více či méně zdařilé a vkusné podobě prakticky na všech ostrovech tohoto souostroví, i když malíř jiné ostrovy než Tahiti nikdy nenavštívil. Při toulání křivolakými uličkami Papeete, dnes překypujícími ruchem spěchajícího přístavu, jsem často myslel na to, jak to zde vypadalo před sto lety, když zde v roce 1891 přistál jen nepatrně úspěšný pařížský malíř jménem Paul Gauguin.
Doma celkem bezohledně nechal svoji manželku a šest dětí, a odjel do tichomoří hledat svůj ideál života bez peněz a bez pout civilizace. Dnes si už jen málokdo pamatuje, že Gauguin chtěl původně odcestovat na Madagaskar, ale nesehnal dost peněz na lodní lístek. V Papeete Gauguin našel ospalé provinční městečko s pouhými 4 000 obyvateli, z nichž většinu tvořila bělošská chudina složená z penzionovaných vojáků a námořníků, po ukončení služby zcela bez příjmu. Zbytek obyvatel tvořili znudění státní úředníci, kteří byli sice ochotni Gauguina, který přijel zcela bez peněz, jen se svým talentem, syfilis a návykem na opium, živit zakázkami svých portrétů, to ale Gauguin brzy odmítá a odjíždí daleko za město, kde střídá období horečného chvatu a tvorby s obdobími poklidného rodinného života s několika ze svých třináctiletých milenek. Přidávají se spory s místní církví a znechucený Gauguin odjíždí zpět do Paříže, chudší o iluze a bohatší o 66 pláten.
Po skandálu, který vyvolala pařížská výstava a Gauguinovo opěvování nadřazenosti domorodého života nad bělochy, malíř znovu odjíždí na Tahiti, kde prožil následujících pět let. Vyčerpaný neustálou chudobou, těžkou nemocí, boji s úřady a církví, prchá na Makýzi, kde po necelých třech letech umírá. Jeho vztah k okolí nejlépe charakterizovala poznámka, kterou při jeho pohřbu utrousil biskup Martin: “Zemřel trýzněný člověk, slavný malíř, nepřítel Boha a morálky.”
Huahine
Pro milovníky klidu bude ideálním místem ostrov Huahine, jehož název znamená polynéské označení ženských pohlavních orgánů. Huahine je bezpochybně skrytým šperkem Francouzské Polynésie, dva nevelké, hotely zaručují, že pouhá stovka turistů (a to ještě musí být oba hotely plné) se mezi pěti tisíci domorodci lehce schovají. Vysoké hory pokryté tropickým porostem spadají do chráněných zátok laguny. Silnic zde příliš není, ideálním dopravním prostředkem je proto loď, až už zapůjčená nebo vládní pendl. Někteří majetnější turisté si dokonce zvládnou pronajmout celou vilu, k pronájmu dostanou jak auto, tak i vlastní loď. Pokud se odhodláme opustit hotel, ostrov se nám odmění mimo jiné i existencí nejrozsáhlejšího archeologického komplexu na celém soustroví. Mezi úpatím Mount Mouatapu a břehem ostrova Faua Nui si můžeme prohlédnout komplex marae Maeva, což jsou zbytky původních vesnic a chrámů.
Tahaa
Vynechat nemůžeme ani další z mimořádných ostrovů. Letadlem se dostaneme na ostrov Raiatea, odkud můžeme lodí obeplout blízký ostrov Tahaa a dostat se až do ultraluxusního hotelu Le Taha’a. Pokud si ani v hotelu ležícím na soukromém motu Tautau nedokážeme zahrát na Robinsona a důkladně odpočinout, pak už nikde. 35 minutová cesta lodí z letiště může být někdy na otevřeném moři patřičně drsná, pro náročnější je ale připravená soukromá helikoptéra. Pobyt nám ale udělá pořádnou díru do rozpočtu, bungalov nad vodou stojí téměř 900 dolarů na noc a to ještě krize donutila zlevnit.
Ve chvíli, kdy se nám podaří vyřešit otázku, jestli se na moře chceme dívat z lehátka nebo z pohodlné sedačky, můžeme se vypravit třeba na samotný ostrov Tahaa, kde si můžeme prohlédnout třeba jednu z nesčetných vanilkových plantáží, které daly ostrovu přezdívku Vanilkový ostrov. Ostatně vanilka, botanicky správně Vanilla Tahitensis, je vedle černých perel asi tak jediné, co se dá ve Francouzské Polynésii s výhodou nakoupit.
Možností, jak trávit ve Francouzské Polynésii dovolenou, je celá řada. Od toho nejlínějšího povalování v bungalovu či na pláži a pojídání kulinářsky inspirovaných pokrmů přímo na verandě (těm nejnáročnějším může polynéská kráska přivézt snídani i s lahví šampaňského na kánoi) až po seznamování se s polynéským způsobem života, ať už pěšky, na kole nebo v autě. Někdo volí delší návštěvu jednoho nebo maximálně dvou ostrovů, někteří zase přeskakují po dvou dnech z ostrova na ostrov. Tento způsob dovolení mi připadá poněkud sebevražedný, jednak z ostrovů za tak krátkou dobu příliš neuvidíme, potom vlastně stále rozbalujeme a balíme zavazadla, a ještě trávíme většinu času cestou na letiště a čekáním, neboť meziostrovní lety rozhodně nemají pravidelnost tramvaje. V poslední době se rozvíjí také možnost objíždět ostrovy lodí, a protože místní cestovní kanceláře berou nabídku vážně, od výletní lodi Paul Gauguin přes několik katamaránů až po nákladní parník Aranui. Pohodlí a cena se pochopitelně výrazně liší. Čím méně zaplatíme za kajutu na nákladní lodi nakládající po ostrovech náklad kopry, tím více uvidíme, neboť Aranui navštěvuje i vzdálené Markézy.
Takže zbývá než vyrabovat prasátka, zabalit plavky, šortky, nějaké to tričko, foťák nebo kameru, opalovací krém a solidní kreditní kartu, a můžeme vyrazit. Nic jiného potřebovat nebudeme, Polynésané jsou báječně šťastní lidé a ostrovy jsou čarovně krásné. Co víc si můžeme přát?
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Sedím na terase bungalovu, který je postaven na pokraji korálového útesu spadajícího příkře do hlubin desítek metrů, pod sloupy tiše šplouchá voda, občas z hloubky vyletí na povrch ryba a s hlasitým plesknutím se zase ponoří zpátky, z dálky je slyšet pravidelné burácení mořských narážejících na korálovou bariéru obklopující ostrov, a z vnitrozemí za bungalovem se ozývá rytmické bubnování, to se sešla místní omladina a trénuje polynéské tance. Na obrazovce počítače, který jsem měl na klíně, blikal neúnavně kurzor, jako oko nenasytné šelmy, vyžadující krmení od svého pána. Není snadné vytrhnout se ze zajetí kouzla, kterým Tahiti spoutá každého, kdo sem zavítá. Kouzla spočívajícího z mnohem jednoduššího způsobu života, ve kterém nikdo nikam nespěchá, věci se berou takové, jaké jsou, nic se nepředstírá a dění se řídí spíše pohybem slunce na obloze nežli přesným časem. Je to svět bez uzávěrek, dekád a termínů. Šťastný svět, snad jen o něco málo šťastnější, nežli tomu bylo tady v roce 1767, zakotvil anglický kapitán Samuel Wallis.
{{reklama()}}
Domorodci byli tenkrát nějak nemilostivě naladěni, takže zakrátko muselo dojít k dělostřeleckému ostřelování ostrova, což se za Willisovy návštěvy na Tahiti ještě několikrát opakovalo. Objevitel se totiž dostal přesně doprostřed lokálních válek o nadvládu nad ostrovem, které se na tichomořských ostrovech periodicky opakovaly celá století.
O pouhých několik měsíců později přistál francouzský mořeplavec Louis-Antoine de Bougainville, který sice musel přenechat čest pravého objevitele tichomoří na Cookovi, dal lidstvu představu ráje na zemi a nekonečný zdroj snů. Hraběte de Bougainville, který byl prvním Francouzem, který obeplul zeměkouli, připomíná v Papeete malá busta v přístavu, obklopená překrásnými keři rostliny, které dal své jméno.
Francouzská Polynésie
Francouzská Polynésie většině lidí připomene jméno Tahiti, jméno vonící exotikou. Věční kluci si připomenou úskalí prožité vzbouřenci z Bounty, ti ostatní znají Tahiti jako ostrovy hříšné lásky. Co na tom, že toto označení vzniklo spíše nepochopením zdejšího nekomplikovaného života nevzdělanými námořníky. Ostrovů je zde víc než dost, na celém souostroví je však nepochybně nejkouzelnějším ostrovem malý vulkanický ostrůvek s přitažlivým názvem Bora Bora. Z původního kráteru již zbývá jen polovina a dva skalnaté zuby, odměnou za postupné propadání hornin se po obvodu objevit korálový útes, který spolu s nesčetnými motu vytváří divukrásnou lagunu, která nemá na světě konkurenci.
Památka na vojáky
Jako památka na posádku amerických vojáků, kteří zde za války obsluhovali obrovskou námořní základnu a přečerpávající stanici, zůstalo na jednom z motu celkem nepatrné letiště, které se pro většinu návštěvníků stane vstupní branou na ostrov. Hned během prvních minut začne být každému turistovi jasné, že se dostali tak blízko opravdovému ráji, jak je to jen v dnešní uspěchané době možné. Neuspěchaný život hrstky domorodců je doslova nakažlivý, takže nás čeká rozvážné přemýšlení o tom, kterou z místních pláží poctít přítomností, případně kterou z restaurací, nabízejících gastronomické potěšení, vybrat k večeři. Pohled na číšníka, který si pro odpolední pauzu vybral kus písku a kokosový ořech pod hlavu, ke klidu láká. Dvoumetroví rejnoci považují koupající se turisty za příjemné zpestření dlouhé chvíle, občas se prožene i útesový žralok, jehož přítomnost pravidelně nahání turistům husí kůži.
Můžeme si dopřát i oběd na ostrůvku, který vlastní Marlon Brando. Býval to atol, na který jezdila polynéská královská rodina tloustnout, neboť se věřilo, že členové královské rodiny mají své matu, a čím tlustší člověk, tím větší matu. Při pohledu na fotografii Marlona Branda se zdá, že kouzlo atolu pracuje dodnes. Vedlejší atol Tabu věnoval světu termín tabu, přístup sem byl totiž pod trestem smrti zakázán všem, kteří nepatřili do královské rodiny. Na tahitských pláží je dnes možné téměř cokoliv, domorodé krasavice se zde sice již dávno neprochází oděné pouze do čelenky z palmového listí, Evropanky si ale stále odkládají horní díl plavek.
Bora Bora je doslova kapesní ostrov, okružní silnice měří závratných 17 kilometrů, a jelikož s výjimkou jediného kopce je zde všude rovina, můžeme ostrov pohodlně obejít pěšky. Cestou můžeme obdivovat moře, které podle toho z které strany září slunce a jak je voda hluboká, střídá snad všechny odstíny modři, které si dovedeme představit. Zajímavé je ale také pozorování domorodců, jak balancují na mopedech, které se prohýbají pod nákladem metrových ryb. Pekař zastrkuje francouzské bagety do speciálních schránek, kolem páté odpoledne vycházejí z domu kuchařky pro chleba, jasný důkaz toho, že večeře bude brzy na stole.
Gauguin
Se jménem a dílem Paula Gauguinase turisté setkávají ve více či méně zdařilé a vkusné podobě prakticky na všech ostrovech tohoto souostroví, i když malíř jiné ostrovy než Tahiti nikdy nenavštívil. Při toulání křivolakými uličkami Papeete, dnes překypujícími ruchem spěchajícího přístavu, jsem často myslel na to, jak to zde vypadalo před sto lety, když zde v roce 1891 přistál jen nepatrně úspěšný pařížský malíř jménem Paul Gauguin.
Doma celkem bezohledně nechal svoji manželku a šest dětí, a odjel do tichomoří hledat svůj ideál života bez peněz a bez pout civilizace. Dnes si už jen málokdo pamatuje, že Gauguin chtěl původně odcestovat na Madagaskar, ale nesehnal dost peněz na lodní lístek. V Papeete Gauguin našel ospalé provinční městečko s pouhými 4 000 obyvateli, z nichž většinu tvořila bělošská chudina složená z penzionovaných vojáků a námořníků, po ukončení služby zcela bez příjmu. Zbytek obyvatel tvořili znudění státní úředníci, kteří byli sice ochotni Gauguina, který přijel zcela bez peněz, jen se svým talentem, syfilis a návykem na opium, živit zakázkami svých portrétů, to ale Gauguin brzy odmítá a odjíždí daleko za město, kde střídá období horečného chvatu a tvorby s obdobími poklidného rodinného života s několika ze svých třináctiletých milenek. Přidávají se spory s místní církví a znechucený Gauguin odjíždí zpět do Paříže, chudší o iluze a bohatší o 66 pláten.
Po skandálu, který vyvolala pařížská výstava a Gauguinovo opěvování nadřazenosti domorodého života nad bělochy, malíř znovu odjíždí na Tahiti, kde prožil následujících pět let. Vyčerpaný neustálou chudobou, těžkou nemocí, boji s úřady a církví, prchá na Makýzi, kde po necelých třech letech umírá. Jeho vztah k okolí nejlépe charakterizovala poznámka, kterou při jeho pohřbu utrousil biskup Martin: “Zemřel trýzněný člověk, slavný malíř, nepřítel Boha a morálky.”
Huahine
Pro milovníky klidu bude ideálním místem ostrov Huahine, jehož název znamená polynéské označení ženských pohlavních orgánů. Huahine je bezpochybně skrytým šperkem Francouzské Polynésie, dva nevelké, hotely zaručují, že pouhá stovka turistů (a to ještě musí být oba hotely plné) se mezi pěti tisíci domorodci lehce schovají. Vysoké hory pokryté tropickým porostem spadají do chráněných zátok laguny. Silnic zde příliš není, ideálním dopravním prostředkem je proto loď, až už zapůjčená nebo vládní pendl. Někteří majetnější turisté si dokonce zvládnou pronajmout celou vilu, k pronájmu dostanou jak auto, tak i vlastní loď. Pokud se odhodláme opustit hotel, ostrov se nám odmění mimo jiné i existencí nejrozsáhlejšího archeologického komplexu na celém soustroví. Mezi úpatím Mount Mouatapu a břehem ostrova Faua Nui si můžeme prohlédnout komplex marae Maeva, což jsou zbytky původních vesnic a chrámů.
Tahaa
Vynechat nemůžeme ani další z mimořádných ostrovů. Letadlem se dostaneme na ostrov Raiatea, odkud můžeme lodí obeplout blízký ostrov Tahaa a dostat se až do ultraluxusního hotelu Le Taha’a. Pokud si ani v hotelu ležícím na soukromém motu Tautau nedokážeme zahrát na Robinsona a důkladně odpočinout, pak už nikde. 35 minutová cesta lodí z letiště může být někdy na otevřeném moři patřičně drsná, pro náročnější je ale připravená soukromá helikoptéra. Pobyt nám ale udělá pořádnou díru do rozpočtu, bungalov nad vodou stojí téměř 900 dolarů na noc a to ještě krize donutila zlevnit.
Ve chvíli, kdy se nám podaří vyřešit otázku, jestli se na moře chceme dívat z lehátka nebo z pohodlné sedačky, můžeme se vypravit třeba na samotný ostrov Tahaa, kde si můžeme prohlédnout třeba jednu z nesčetných vanilkových plantáží, které daly ostrovu přezdívku Vanilkový ostrov. Ostatně vanilka, botanicky správně Vanilla Tahitensis, je vedle černých perel asi tak jediné, co se dá ve Francouzské Polynésii s výhodou nakoupit.
Možností, jak trávit ve Francouzské Polynésii dovolenou, je celá řada. Od toho nejlínějšího povalování v bungalovu či na pláži a pojídání kulinářsky inspirovaných pokrmů přímo na verandě (těm nejnáročnějším může polynéská kráska přivézt snídani i s lahví šampaňského na kánoi) až po seznamování se s polynéským způsobem života, ať už pěšky, na kole nebo v autě. Někdo volí delší návštěvu jednoho nebo maximálně dvou ostrovů, někteří zase přeskakují po dvou dnech z ostrova na ostrov. Tento způsob dovolení mi připadá poněkud sebevražedný, jednak z ostrovů za tak krátkou dobu příliš neuvidíme, potom vlastně stále rozbalujeme a balíme zavazadla, a ještě trávíme většinu času cestou na letiště a čekáním, neboť meziostrovní lety rozhodně nemají pravidelnost tramvaje. V poslední době se rozvíjí také možnost objíždět ostrovy lodí, a protože místní cestovní kanceláře berou nabídku vážně, od výletní lodi Paul Gauguin přes několik katamaránů až po nákladní parník Aranui. Pohodlí a cena se pochopitelně výrazně liší. Čím méně zaplatíme za kajutu na nákladní lodi nakládající po ostrovech náklad kopry, tím více uvidíme, neboť Aranui navštěvuje i vzdálené Markézy.
Takže zbývá než vyrabovat prasátka, zabalit plavky, šortky, nějaké to tričko, foťák nebo kameru, opalovací krém a solidní kreditní kartu, a můžeme vyrazit. Nic jiného potřebovat nebudeme, Polynésané jsou báječně šťastní lidé a ostrovy jsou čarovně krásné. Co víc si můžeme přát?
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
