Rubrika: Příroda a krajina

V úterý 23. června zvolila porota dvanáct stromů, které postupují do celostátní ankety Strom roku 2009 vyhlašované programem Strom života Nadace Partnerství a Ministerstvem životního prostředí. Oblíbenost ankety, v níž se setkávají příběhy stromů a lidí, rok od roku stoupá. Anketu podporuje společnost Skanska, která v roce 2009 věnovala na činnost programu Strom života pět milionů korun.

„V letošním roce jsme obdrželi 65 nominací jednotlivců, obcí, škol, firem či občanských sdružení. Většinou to byly pečlivě zpracované návrhy, do kterých se se značným úsilím zapojilo velké množství lidí. Některé stromy poukazují na úzké sepětí s dlouholetou historií obce či města, jiné jsou vyjádřením odporu proti znečišťování životního prostředí. Rozhodování poroty tedy rozhodně nebylo lehké,“ uvedla Adéla Badáňová z Nadace Partnerství. „V minulém roce podali obyvatelé Římova při sbírání hlasů pro svou vítěznou Lípu Jana Gurreho neuvěřitelný výkon – díky rozsáhlé kampani se jim podařilo nasbírat plných 33 967 hlasů. Pro svůj strom sháněli příznivce z okolních obcí a škol, do kampaně se podařilo zapojit také řadu místních firem. Uvidíme, jak si finalisté povedou letos,“ doplnila Magdaléna Dobišová ze společnosti Skanska.

Program Strom života Nadace Partnerství pomáhá nevládním organizacím, obcím a dalším partnerům vytvářet zdravé a příjemné prostředí pro každodenní život, a to zejména podporou výsadeb stromů a péče o krajinu či veřejná prostranství. Péči o stromy mohou lidé podporovat formou veřejné sbírky, každoročním hlasováním v anketě Strom roku nebo přímou účastí při výsadbách. Generálním partnerem programu Strom života je již pátým rokem společnost Skanska.

Od 1. srpna do 10. října můžete hlasovat o stromu roku 2009 prostřed­nictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo prostřednictvím zpoplatněných hlasovacích archů. Podrobnosti o projektu najdete na stránkách projektu Strom života

Letošní finálový výběr je velice pestrý, uspělo šest lip, dva duby, skupina vrb, jasan, hrušeň a oskeruše. „Lípa je každoročně nejčastěji navrhovaným druhem stromu. V letošním roce jich do finále postoupilo šest a to nejen díky úctyhodnému stáří a krásnému vzhledu, ale také díky jejich zajímavé historii. Raritou je lípa v zámeckém parku v Kamenici nad Lipou, na jejíž vodorovných větvích stál údajně taneční parket, dodala Adéla Badáňová. Detailní informace o jednotlivých finalistech budou v nejbližší době k dispozici na stránkách www.stromzivo­ta.cz/anketa.

Kromě finalistů ankety Strom roku 2009 vybrala porota také čtyři stromy, které získaly titul „Strom hrdina“. Jedná se o stromy, které v současné době poškozuje, či v minulosti poškozovala lidská činnost. Například hrušeň v Borovanech v Jihočeském kraji přežila již několik pokusů o likvidaci trávením neznámým pachatelem.

{{reklama()}}

O vítězi celorepublikové ankety Strom roku 2009 již bude rozhodovat sama veřejnost. Hlasovat bude možné od 1. srpna do 10. října prostřednictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo zpoplatněných hlasovacích archů. Vybrané peníze poputují do veřejné sbírky a budou přerozděleny na výsadby stromů a pokácených alejí nebo zvelebování veřejných prostranství. Vítězný strom Nadace Partnerství slavnostně vyhlásí 22. října na Koncertu pro stromy, kde zazpívá Marta Kubišová.

Dvanáct finalistů ankety Strom roku 2009:

• Žižkova hrušeň v Otěvěku – Jihočeský kraj
• Lípa Samaritánka v Hradišti – Jihomoravský kraj
• Pozořické vrby – Jihomoravský kraj
• Lípa u fary v Horním Maršově – Královéhradecký kraj
• Lípa v obci Kotel-Osečná – Liberecký kraj
• Jasan ve Světlé Hoře – Vévoda z Morgenlandu – Moravskoslezský kraj
• Mladějovická lípa – Olomoucký kraj
• Dub u kláštera v Kladrubech – Plzeňský kraj
• Dub u Postupic – Středočeský kraj
• Žeberská lípa – Ústecký kraj
• Lípa v Kamenici nad Lipou – kraj Vysočina

Titul Strom hrdina 2009:

• Písecký akát – Jihočeský kraj
• Borovanská hrušeň – Jihočeský kraj
• Buk na Vinařské v Brně – Jihomoravský kraj
• Douchův doubek v Kochánově – kraj Vysočina

V úterý 23. června zvolila porota dvanáct stromů, které postupují do celostátní ankety Strom roku 2009 vyhlašované programem Strom života Nadace Partnerství a Ministerstvem životního prostředí. Oblíbenost ankety, v níž se setkávají příběhy stromů a lidí, rok od roku stoupá. Anketu podporuje společnost Skanska, která v roce 2009 věnovala na činnost programu Strom života pět milionů korun.

„V letošním roce jsme obdrželi 65 nominací jednotlivců, obcí, škol, firem či občanských sdružení. Většinou to byly pečlivě zpracované návrhy, do kterých se se značným úsilím zapojilo velké množství lidí. Některé stromy poukazují na úzké sepětí s dlouholetou historií obce či města, jiné jsou vyjádřením odporu proti znečišťování životního prostředí. Rozhodování poroty tedy rozhodně nebylo lehké,“ uvedla Adéla Badáňová z Nadace Partnerství. „V minulém roce podali obyvatelé Římova při sbírání hlasů pro svou vítěznou Lípu Jana Gurreho neuvěřitelný výkon – díky rozsáhlé kampani se jim podařilo nasbírat plných 33 967 hlasů. Pro svůj strom sháněli příznivce z okolních obcí a škol, do kampaně se podařilo zapojit také řadu místních firem. Uvidíme, jak si finalisté povedou letos,“ doplnila Magdaléna Dobišová ze společnosti Skanska.

Program Strom života Nadace Partnerství pomáhá nevládním organizacím, obcím a dalším partnerům vytvářet zdravé a příjemné prostředí pro každodenní život, a to zejména podporou výsadeb stromů a péče o krajinu či veřejná prostranství. Péči o stromy mohou lidé podporovat formou veřejné sbírky, každoročním hlasováním v anketě Strom roku nebo přímou účastí při výsadbách. Generálním partnerem programu Strom života je již pátým rokem společnost Skanska.

Od 1. srpna do 10. října můžete hlasovat o stromu roku 2009 prostřed­nictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo prostřednictvím zpoplatněných hlasovacích archů. Podrobnosti o projektu najdete na stránkách projektu Strom života

Letošní finálový výběr je velice pestrý, uspělo šest lip, dva duby, skupina vrb, jasan, hrušeň a oskeruše. „Lípa je každoročně nejčastěji navrhovaným druhem stromu. V letošním roce jich do finále postoupilo šest a to nejen díky úctyhodnému stáří a krásnému vzhledu, ale také díky jejich zajímavé historii. Raritou je lípa v zámeckém parku v Kamenici nad Lipou, na jejíž vodorovných větvích stál údajně taneční parket, dodala Adéla Badáňová. Detailní informace o jednotlivých finalistech budou v nejbližší době k dispozici na stránkách www.stromzivo­ta.cz/anketa.

Kromě finalistů ankety Strom roku 2009 vybrala porota také čtyři stromy, které získaly titul „Strom hrdina“. Jedná se o stromy, které v současné době poškozuje, či v minulosti poškozovala lidská činnost. Například hrušeň v Borovanech v Jihočeském kraji přežila již několik pokusů o likvidaci trávením neznámým pachatelem.

{{reklama()}}

O vítězi celorepublikové ankety Strom roku 2009 již bude rozhodovat sama veřejnost. Hlasovat bude možné od 1. srpna do 10. října prostřednictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo zpoplatněných hlasovacích archů. Vybrané peníze poputují do veřejné sbírky a budou přerozděleny na výsadby stromů a pokácených alejí nebo zvelebování veřejných prostranství. Vítězný strom Nadace Partnerství slavnostně vyhlásí 22. října na Koncertu pro stromy, kde zazpívá Marta Kubišová.

Dvanáct finalistů ankety Strom roku 2009:

• Žižkova hrušeň v Otěvěku – Jihočeský kraj
• Lípa Samaritánka v Hradišti – Jihomoravský kraj
• Pozořické vrby – Jihomoravský kraj
• Lípa u fary v Horním Maršově – Královéhradecký kraj
• Lípa v obci Kotel-Osečná – Liberecký kraj
• Jasan ve Světlé Hoře – Vévoda z Morgenlandu – Moravskoslezský kraj
• Mladějovická lípa – Olomoucký kraj
• Dub u kláštera v Kladrubech – Plzeňský kraj
• Dub u Postupic – Středočeský kraj
• Žeberská lípa – Ústecký kraj
• Lípa v Kamenici nad Lipou – kraj Vysočina

Titul Strom hrdina 2009:

• Písecký akát – Jihočeský kraj
• Borovanská hrušeň – Jihočeský kraj
• Buk na Vinařské v Brně – Jihomoravský kraj
• Douchův doubek v Kochánově – kraj Vysočina

Přírodní park Česká Kanada se rozkládá na území mezi Jindřichovým Hradcem, Novou Bystřicí, Slavonicemi, Českým Rudolcem a Kunžákem. Hluboké lesy s osamocenými žulovými útvary, louky zpestřené borovicovými remízky, nespočet rybníků, plno historických skvostů, čistého vzduchu a mnoho dalšího, jí dává magické kouzlo, které vás zaručeně uchvátí.

I my jsme chtěli okusit její atmosféru, tak jsme se tam o velikonočních prázdninách vydali. Naše pouť začala nedaleko Nové Bystřice, odkud jsme pak dále pokračovali autobusem do Albeře. První atrakcí se pro většinu z nás stala místní hospoda, ve které jsme byli nuceni počkat na zbytek týmu. Nedaleko Albeře jsme se také na noc utábořili a ráno se už v plné sestavě vydali napříč Českou Kanadou směrem na Slavonice.

{{reklama()}}

Míjeli jsme Klášter, malou vísku ve které, jak název napovídá, stojí klášter, jenž byl postaven v 15. st. při pramenech, které byly považovány za léčivé. Tento klášter byl však zapálen a zničen, následně pak obnoven. Budovy kláštera byly odstraněny ve dvacátém století, zůstala zde jen tzv. Červená chodba, která přiléhá ke kostelíku, náležícímu ke klášteru.

Kromě kostela je veřejně přístupná i část původních podzemních chodeb. Dále nás uchvátily bunkry československého opevnění posázené kolem cest. Mnohé objekty jsou stále opuštěné. Část z nich je možné zhlédnout zevnitř a dozvědět se něco málo z jejich historie. Pozornosti nám neunikla ani ohrada se stádem bizonů v obci Veclov nedaleko Starého Města pod Landštejnem. A samozřejmě Landštejn, zřícenina středověkého hradu, jenž je považována za nejrozsáhlejší zříceninu románského hradu v české zemi.

V odpoledních hodinách jsme se dobelhali do Slavonic. V podzemí zde probíhají každodenní prohlídky. Tři kilometry odsud vzdálená víska Maříž, je proslulá svou ručně malovanou mařížskou keramikou. Ve Slavonicích je možnost si v obchodu s keramikou namalovat pestrobarevný a veselý hrnek, který si po pár strávených hodinách, můžete vypálený odnést domů. Po cestě dál můžete stejně jako my, navštívit zahradu plnou samorostů. Místní sběratel neustále doplňuje svojí sbírku o pozoruhodné skvosty, které stojí za shlédnutí. Už jsme měli v nohách pěkných 25 km, a tak jsme se rozhodli zalehnout.

Další den nás čekala spíše příroda České Kanady. Její kraj je málo osídlený, tu a tam menší vesnice či obec, ale jinak spíše zelenající se louky na jemně zvlněném terénu, který je vhodný také pro cyklistiku. No a tu bych doporučil asi nejvíc, chcete-li se sem vydat.

Cestami tohoto kraje jsme procházeli mnoha vesnicemi a městy (Český Rudolec, Matějovec, Heřmaneč,..). Také jsme občas v nějakém rybníku smočili unavené nohy. Během cesty se objevilo pár studánek, díky kterým jsme doplnili zásoby vody k pití. Jarní počasí při nás opravdu stálo, nepostihla nás ani kapka deště. V podzimních měsících se často tento kraj zahalí do mlhy. Díky ní si také oblast vysloužila přezdívku Kanada. Nám ale ukázala svůj příjemný sluneční jarní půvab. Díky krásné přírodě jsme měli v nohách o další tři desítky kilometrů více. Následující den nás čekala prohlídka krásné Telče, proto jsme se jí tento den snažili co nejvíce přiblížit.

Poslední den už nás od Telče dělilo pouhých pár kilometrů. Nejstarší dochovaná zmínka o Telči pochází ze 14.st. Nejen díky svému zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO je Telč cílem návštěvníků z celého světa. Je zde k vidění mnoho kostelů; radnice, navrhnuta italským stavitelem; a v neposlední řadě zámek, kterému sousedí nádherný přírodní park, ve kterém stojí už několik stovek let mohutný dutý strom. Celá Telč, včetně krásně zdobeného náměstí, stojí za návštěvu.

Pokud se do České Kanady chcete vydat v letních měsících, máte možnost se svést unikátní úzkokolejkou na tratích: Jindřichův Hradec – Obrataň či Jindřichův Hradec – Nová Bystřice. Z dalších zajímavostí: např. zámek Červená Lhota či město Dačice, kde jistý pan Kryštof Rad začal poprvé vyrábět kostky cukru namísto tehdejších homolí.

Přírodní park Česká Kanada se rozkládá na území mezi Jindřichovým Hradcem, Novou Bystřicí, Slavonicemi, Českým Rudolcem a Kunžákem. Hluboké lesy s osamocenými žulovými útvary, louky zpestřené borovicovými remízky, nespočet rybníků, plno historických skvostů, čistého vzduchu a mnoho dalšího, jí dává magické kouzlo, které vás zaručeně uchvátí.

I my jsme chtěli okusit její atmosféru, tak jsme se tam o velikonočních prázdninách vydali. Naše pouť začala nedaleko Nové Bystřice, odkud jsme pak dále pokračovali autobusem do Albeře. První atrakcí se pro většinu z nás stala místní hospoda, ve které jsme byli nuceni počkat na zbytek týmu. Nedaleko Albeře jsme se také na noc utábořili a ráno se už v plné sestavě vydali napříč Českou Kanadou směrem na Slavonice.

{{reklama()}}

Míjeli jsme Klášter, malou vísku ve které, jak název napovídá, stojí klášter, jenž byl postaven v 15. st. při pramenech, které byly považovány za léčivé. Tento klášter byl však zapálen a zničen, následně pak obnoven. Budovy kláštera byly odstraněny ve dvacátém století, zůstala zde jen tzv. Červená chodba, která přiléhá ke kostelíku, náležícímu ke klášteru.

Kromě kostela je veřejně přístupná i část původních podzemních chodeb. Dále nás uchvátily bunkry československého opevnění posázené kolem cest. Mnohé objekty jsou stále opuštěné. Část z nich je možné zhlédnout zevnitř a dozvědět se něco málo z jejich historie. Pozornosti nám neunikla ani ohrada se stádem bizonů v obci Veclov nedaleko Starého Města pod Landštejnem. A samozřejmě Landštejn, zřícenina středověkého hradu, jenž je považována za nejrozsáhlejší zříceninu románského hradu v české zemi.

V odpoledních hodinách jsme se dobelhali do Slavonic. V podzemí zde probíhají každodenní prohlídky. Tři kilometry odsud vzdálená víska Maříž, je proslulá svou ručně malovanou mařížskou keramikou. Ve Slavonicích je možnost si v obchodu s keramikou namalovat pestrobarevný a veselý hrnek, který si po pár strávených hodinách, můžete vypálený odnést domů. Po cestě dál můžete stejně jako my, navštívit zahradu plnou samorostů. Místní sběratel neustále doplňuje svojí sbírku o pozoruhodné skvosty, které stojí za shlédnutí. Už jsme měli v nohách pěkných 25 km, a tak jsme se rozhodli zalehnout.

Další den nás čekala spíše příroda České Kanady. Její kraj je málo osídlený, tu a tam menší vesnice či obec, ale jinak spíše zelenající se louky na jemně zvlněném terénu, který je vhodný také pro cyklistiku. No a tu bych doporučil asi nejvíc, chcete-li se sem vydat.

Cestami tohoto kraje jsme procházeli mnoha vesnicemi a městy (Český Rudolec, Matějovec, Heřmaneč,..). Také jsme občas v nějakém rybníku smočili unavené nohy. Během cesty se objevilo pár studánek, díky kterým jsme doplnili zásoby vody k pití. Jarní počasí při nás opravdu stálo, nepostihla nás ani kapka deště. V podzimních měsících se často tento kraj zahalí do mlhy. Díky ní si také oblast vysloužila přezdívku Kanada. Nám ale ukázala svůj příjemný sluneční jarní půvab. Díky krásné přírodě jsme měli v nohách o další tři desítky kilometrů více. Následující den nás čekala prohlídka krásné Telče, proto jsme se jí tento den snažili co nejvíce přiblížit.

Poslední den už nás od Telče dělilo pouhých pár kilometrů. Nejstarší dochovaná zmínka o Telči pochází ze 14.st. Nejen díky svému zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO je Telč cílem návštěvníků z celého světa. Je zde k vidění mnoho kostelů; radnice, navrhnuta italským stavitelem; a v neposlední řadě zámek, kterému sousedí nádherný přírodní park, ve kterém stojí už několik stovek let mohutný dutý strom. Celá Telč, včetně krásně zdobeného náměstí, stojí za návštěvu.

Pokud se do České Kanady chcete vydat v letních měsících, máte možnost se svést unikátní úzkokolejkou na tratích: Jindřichův Hradec – Obrataň či Jindřichův Hradec – Nová Bystřice. Z dalších zajímavostí: např. zámek Červená Lhota či město Dačice, kde jistý pan Kryštof Rad začal poprvé vyrábět kostky cukru namísto tehdejších homolí.

Národní park Arthur´s pass je v pořadí třetím národním parkem na Novém Zélandu a vůbec prvním zřízeným parkem na území Jižního ostrova, byl založen již roku 1901. Národní park se rozkládá přibližně na ploše 114 500 hektarů.

Arthur´s pass (920 m n. m.) je nejvýše položeným bodem silničního i železničního přejezdu horského pásma Jižních Alp, nejvyšším a největším pohořím Nového Zélandu. Arthur´s pass najdeme přibližně uprostřed severní poloviny Jižního ostrova, respektive na hranicích Westlandu a Canterbury. Z města Christchurch (východní pobřeží) je to do Arthur´s pasu asi 140 km, z Greymouthu (západní pobřeží) pak asi 95 km. Přes Arthur´s pass vedla spojnice východního a západního pobřeží již v daleké minulosti, kdy toto sedlo užívali domorodí Maurové, později tato spojnice posloužila také zlatokopům, kteří se přesouvali na západní pobřeží za zlatem.

V zimě zde nejsou žádnou výjimkou přívaly sněhu. Nedaleko samotného Artur´s pass jsou i kvalitní lyžařská střediska. Na území národního parku se lze setkat i s mnoho chráněnými živočichy jako kiwi, horský papoušek Kea, dále třeba Roroa či Koromiko. S papouškem Kea se běžně setkáte třeba i na parkovišti u hlavního informačního centra Arthur´s pass, kde jsme se setkali hned se třemi exempláři.

{{reklama()}}

Cestou směrem k Arthur´s pass

My jsme přes Arthur´s pass jeli ve směru ze západu na východ, tedy od města Greymouth směrem na Christchurch. Za městem Greymouth, asi po 25 kilometrech můžete odbočit vlevo a zajet si ke klidnému, čistému a romantickému jezeru Brunner, kde se za jasného počasí odráží okolní zasněžené hory a je zde možnost chytnout si i pár pstruhů.

Většinu cesty směrem na Arthur´s pass jedete poklidným údolím řeky Otira. Stejnojmenné městečko, nebo spíše jen osadu, minete asi sedm kilometrů před samotným Arthur´s pass. Za tímto městečkem se cesta začíná zvedat a často stoupáte i v úhlu 16°. V roce 2005 byl dokončen nový viadukt přes řeku Otira, který byl po stavební a architektonické stránce určitě velmi náročným dílem a není mi úplně jasné jak se na Arthur´s pass jezdilo dříve, před dokončením viaduktu. Kousek před nejvyšším bodem cesty se otvírá překrásný rozhled o údolí řeky Otira, které je lemováno sněhem zasypanými kopci a vodopády. Za jasného počasí se jedná opravdu o krásné panorama, a to nejen v údolí řeky Otira, ale prakticky všude na území národního parku Arthur´s pass.

V sedle

V sedle Arthur´s pass je velké parkoviště, turistické centrum a vlaková zastávka. Sedlo je také výchozím bodem pro spoustu túr a treků do okolí. Nejčastěji se chodí k nedalekému vodopádu Devil’s Punchbowl, kam cesta trvá asi 90 minut, ale stojí opravdu za to. Stejně tak v sedle počínají výstupy na některý z okolních zasněžených vrcholů, nejčastěji se zdolává Mt. Rolleston (2 275 m n. m.).

Železnice procházející přes Arthur´s pass je v dnešní době používána už jen pro turistické účely. Pravidelně po této železnici jezdí tzv. „Scenic train“, který vozí pouze turisty a zastavuje prakticky na všech zajímavých místech nebo na místech, kde se otvírá krásný pohled.

Trať vede stejným údolím jako silnice, pokud tedy jedete autem, tak s vlakem můžete „závodit“. Jedná se o historický vlak, který je tažený ještě parní lokomotivou, která je vždy ve velmi zachovalém stavu a svezení se je jistě nevšedním zážitkem. Lístky na vlak nejsou nejlevnější a průměrný český turista dá proto přednost cestě po silnici. Po návštěvě národního parku Arthur´s pass se všeobecně doporučuje navštívit nedaleký Lewis pass, který je jen něco nižší než Arthur´s pass. Cestou směrem na východní pobřeží je dobré si odpočinout ve středisku Hanmer sprint, kde jsou známé horké prameny.

Národní park Arthur´s pass je v pořadí třetím národním parkem na Novém Zélandu a vůbec prvním zřízeným parkem na území Jižního ostrova, byl založen již roku 1901. Národní park se rozkládá přibližně na ploše 114 500 hektarů.

Arthur´s pass (920 m n. m.) je nejvýše položeným bodem silničního i železničního přejezdu horského pásma Jižních Alp, nejvyšším a největším pohořím Nového Zélandu. Arthur´s pass najdeme přibližně uprostřed severní poloviny Jižního ostrova, respektive na hranicích Westlandu a Canterbury. Z města Christchurch (východní pobřeží) je to do Arthur´s pasu asi 140 km, z Greymouthu (západní pobřeží) pak asi 95 km. Přes Arthur´s pass vedla spojnice východního a západního pobřeží již v daleké minulosti, kdy toto sedlo užívali domorodí Maurové, později tato spojnice posloužila také zlatokopům, kteří se přesouvali na západní pobřeží za zlatem.

V zimě zde nejsou žádnou výjimkou přívaly sněhu. Nedaleko samotného Artur´s pass jsou i kvalitní lyžařská střediska. Na území národního parku se lze setkat i s mnoho chráněnými živočichy jako kiwi, horský papoušek Kea, dále třeba Roroa či Koromiko. S papouškem Kea se běžně setkáte třeba i na parkovišti u hlavního informačního centra Arthur´s pass, kde jsme se setkali hned se třemi exempláři.

{{reklama()}}

Cestou směrem k Arthur´s pass

My jsme přes Arthur´s pass jeli ve směru ze západu na východ, tedy od města Greymouth směrem na Christchurch. Za městem Greymouth, asi po 25 kilometrech můžete odbočit vlevo a zajet si ke klidnému, čistému a romantickému jezeru Brunner, kde se za jasného počasí odráží okolní zasněžené hory a je zde možnost chytnout si i pár pstruhů.

Většinu cesty směrem na Arthur´s pass jedete poklidným údolím řeky Otira. Stejnojmenné městečko, nebo spíše jen osadu, minete asi sedm kilometrů před samotným Arthur´s pass. Za tímto městečkem se cesta začíná zvedat a často stoupáte i v úhlu 16°. V roce 2005 byl dokončen nový viadukt přes řeku Otira, který byl po stavební a architektonické stránce určitě velmi náročným dílem a není mi úplně jasné jak se na Arthur´s pass jezdilo dříve, před dokončením viaduktu. Kousek před nejvyšším bodem cesty se otvírá překrásný rozhled o údolí řeky Otira, které je lemováno sněhem zasypanými kopci a vodopády. Za jasného počasí se jedná opravdu o krásné panorama, a to nejen v údolí řeky Otira, ale prakticky všude na území národního parku Arthur´s pass.

V sedle

V sedle Arthur´s pass je velké parkoviště, turistické centrum a vlaková zastávka. Sedlo je také výchozím bodem pro spoustu túr a treků do okolí. Nejčastěji se chodí k nedalekému vodopádu Devil’s Punchbowl, kam cesta trvá asi 90 minut, ale stojí opravdu za to. Stejně tak v sedle počínají výstupy na některý z okolních zasněžených vrcholů, nejčastěji se zdolává Mt. Rolleston (2 275 m n. m.).

Železnice procházející přes Arthur´s pass je v dnešní době používána už jen pro turistické účely. Pravidelně po této železnici jezdí tzv. „Scenic train“, který vozí pouze turisty a zastavuje prakticky na všech zajímavých místech nebo na místech, kde se otvírá krásný pohled.

Trať vede stejným údolím jako silnice, pokud tedy jedete autem, tak s vlakem můžete „závodit“. Jedná se o historický vlak, který je tažený ještě parní lokomotivou, která je vždy ve velmi zachovalém stavu a svezení se je jistě nevšedním zážitkem. Lístky na vlak nejsou nejlevnější a průměrný český turista dá proto přednost cestě po silnici. Po návštěvě národního parku Arthur´s pass se všeobecně doporučuje navštívit nedaleký Lewis pass, který je jen něco nižší než Arthur´s pass. Cestou směrem na východní pobřeží je dobré si odpočinout ve středisku Hanmer sprint, kde jsou známé horké prameny.

Vydejte se na 4 km dlouhou procházku, na které uvidíte krásné Jurkovičovy stavby na Pustevnách, vyfotíte se u sochy pohanského boha Radegasta a rozhlédnete se po kraji z vrcholu hory Radhoště. Pak vás ovšem čekají opět 4 km zpátky na parkoviště.

{{reklama()}}

Pustevny

Horské sídlo Pustevny (1018 m) patří mezi nejoblíbenější turistické cíle Beskyd. Dříve zde žili poustevníci, z nichž poslední zemřel v roce 1874. O pár let později zde členové frenštátského spolku Pohorská jednota Radhošť postavili dvě útulny Pústevňu a Šumnou. V roce 1899 byly otevřeny další dvě útulny: Maměnka a Libušín. Jejich projektantem byl slovenský architekt Dušan Jurkovič. Na výzdobě interiéru se podílel také Mikoláš Aleš.

Další rozvoj Pustevny zaznamenaly po 1. světové válce, kdy byl postaven horský hotel Tanečnica (1926) a přibyl také skokanský můstek. Během 2. světové války byly na Pustevnách ubytovávány německé jednotky Hitlerjugend a maďarské asistenční oddíly. Také proto se stavby rychle dostávaly do havarijního stavu, až fungoval pouze hotel Tanečnica.

Útulnám hrozil zánik, téměř osmdesátiletý Jurkovič se však přimluvil za jejich zachování, i když se měl vyjádřit, že by takto již nestavěl. Valašské muzeum v přírodě začalo útulny v roce 1995 rekonstruovat. Při rekonstrukci se dodržovaly původní stavební technologie, přednost měla ruční práce. Veškeré vybavení bylo opraveno nebo vyrobeno podle původních vzorů. Libušín, postaven v secesním stylu, byl slavnostně znovuotevřen v roce 1999 a nyní funguje jako restaurace. Maměnka byla zpřístupněna v roce 2003 a slouží jako hotel. Areál Pusteven se v roce 1995 stal Národní kulturní památkou.

Socha Radegast

Radegast byl uctíván jako pohanský bůh hojnosti a úrody. Autorem původní sochy byl Albín Polášek, rodák z Frenštátu pod Radhoštěm, působící v USA. Nynější podobu díla vytvořil Novákův ateliér v Praze – mužské tělo, na lví hlavě je přilbice s podobou býčí hlavy s rohy, pravá ruka svírá roh hojnosti s kačenou, levá sekeru. Jeho zjev je velmi majestátní. Radegasta Polášek dokončil v roce 1930 a věnoval jej místním lidem. Socha byla vyrobena z umělého kamene, měřila 320 cm, vážila 2 tuny a byla v roce 1931 instalována do výšky 1100 m nad mořem, zády k přicházejícím.

Zde však během následujících let utrpěla vlivem počasí a vandalů četná poškození. V roce 1982 byla částečně rekonstruována, pouze však s dočasným efektem. Když už téměř hrozilo její zhroucení, bylo rozhodnuto o výrobě kopie. Zakázku dostali v roce 1996 Jan Sobek a Miroslav Zubíček z Leskovce u Vsetína. Na práci dohlížel akademický sochař Miroslav Machala. Jejich Radegast je vytesán z přírodní žuly, která bude výborně odolávat extrémním klimatickým podmínkám. Váha se zvýšila na sedm tun. Originál nyní stojí ve vstupní hale frenštátské radnice. Kopie Radegasta byla slavnostně odhalena na původním místě 4. července 1998.

Radhošť

Staré legendy říkají, že hora Radhošť (1129 m) je sídlem pohanského boha Radegasta. Na vrcholu hory byla prý jeho modla, kterou však nechali odstranit soluňští věrozvěstové Cyril a Metoděj v 9. století, kdy sem údajně zavítali. Při cestě z Pusteven na vrchol Radhoště se můžete z deseti informačních cedulí dozvědět více o zajímavostech na této stezce, např. o životě poustevníků, jež zde kdysi žili, nebo o pseudokrasových vápencových jeskyních, jimiž je tento horský masív protkán. Z historických pramenů je patrné, že místní lidé hojně oslavovali období letního slunovratu. V nynější době se zde v červenci konají cyrilometodějské poutě, které navštěvuje několik tisíc lidí.

Na vrcholu Rahoště příchozí vítá další sochařské dílo Albína Poláška: sousoší sv. Cyrila a Metoděje. Je duté, měří 260 cm, váží 800 kg a je ulito z bronzu. Stojí na žulovém podstavci, měřícím 160 cm, jež je zdoben zlatým citátem z Bible: Spravedliví budou na věky živi (Kniha moudrosti). Sousoší symbolizuje bratrství a sjednocení. Ležící pohanský bůžek u jejich nohou znázorňuje poražené pohanství. Sv. Cyril se soustředěním drží rozevřenou knihu, ve které je v hlaholici napsáno: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh,“ (Evangelium sv. Jana). Sv. Metoděj ukazuje na písmo a zdvihá trojramenný byzantský kříž.

Historické zápisy a mapy ukazují, že první kaple na vrcholu Radhoště stála už ve 2. polovině 18. století. Ví se jen, že byla dřevěná, ale není známa ani její podoba, ani data vzniku a zániku.

Dominantou Radhoště je ovšem kaple sv. Cyrila a Metoděje. Byla navržena ve stylu byzantských staveb architektem Skibinským, a vysvěcena 11. 9. 1898 olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem. Byla poloviční než dnes a celá kamenná, s kupolí v byzantském stylu. Stavba byla částečně financována z veřejné sbírky, na jednom z trámů je vytesán nápis: Valaši sobě.

Uvnitř kaple je několik uměleckých děl, např. mramorový cyrilometodějský oltář sochaře Neumanna z Kroměříže, nebo obraz Piety (zobrazení truchlící Panny Marie s tělem Ježíše Krista). Osm oken kaple zdobí mozaiky, zobrazující výjevy ze života svatých (Cyrila a Metoděje, Hedviky, Ludmily, Václava, Jana Nepomuckého).

Jelikož do stavby stále zatékalo a špatně se udržovala, byla v letech 1924 - 1926 provedena rekonstrukce. Kaple byla omítnuta a obložena šindelem, aby lépe odolávala místnímu klimatu. Přibyla také zvonice v řecko-unitářském stylu, která se dočkala rekonstrukce v roce 2000. Všechny opravy řídil spolek Matice radhošťská, v jejíž správě je kaple od svého vysvěcení.

Zajímavým faktem je, že kaplí prochází hranice Zlínského a Moravskoslezského kraje. Stavba tedy částí stojí v Trojanovicích a částí v Dolní Bečvě.

Vydejte se na 4 km dlouhou procházku, na které uvidíte krásné Jurkovičovy stavby na Pustevnách, vyfotíte se u sochy pohanského boha Radegasta a rozhlédnete se po kraji z vrcholu hory Radhoště. Pak vás ovšem čekají opět 4 km zpátky na parkoviště.

{{reklama()}}

Pustevny

Horské sídlo Pustevny (1018 m) patří mezi nejoblíbenější turistické cíle Beskyd. Dříve zde žili poustevníci, z nichž poslední zemřel v roce 1874. O pár let později zde členové frenštátského spolku Pohorská jednota Radhošť postavili dvě útulny Pústevňu a Šumnou. V roce 1899 byly otevřeny další dvě útulny: Maměnka a Libušín. Jejich projektantem byl slovenský architekt Dušan Jurkovič. Na výzdobě interiéru se podílel také Mikoláš Aleš.

Další rozvoj Pustevny zaznamenaly po 1. světové válce, kdy byl postaven horský hotel Tanečnica (1926) a přibyl také skokanský můstek. Během 2. světové války byly na Pustevnách ubytovávány německé jednotky Hitlerjugend a maďarské asistenční oddíly. Také proto se stavby rychle dostávaly do havarijního stavu, až fungoval pouze hotel Tanečnica.

Útulnám hrozil zánik, téměř osmdesátiletý Jurkovič se však přimluvil za jejich zachování, i když se měl vyjádřit, že by takto již nestavěl. Valašské muzeum v přírodě začalo útulny v roce 1995 rekonstruovat. Při rekonstrukci se dodržovaly původní stavební technologie, přednost měla ruční práce. Veškeré vybavení bylo opraveno nebo vyrobeno podle původních vzorů. Libušín, postaven v secesním stylu, byl slavnostně znovuotevřen v roce 1999 a nyní funguje jako restaurace. Maměnka byla zpřístupněna v roce 2003 a slouží jako hotel. Areál Pusteven se v roce 1995 stal Národní kulturní památkou.

Socha Radegast

Radegast byl uctíván jako pohanský bůh hojnosti a úrody. Autorem původní sochy byl Albín Polášek, rodák z Frenštátu pod Radhoštěm, působící v USA. Nynější podobu díla vytvořil Novákův ateliér v Praze – mužské tělo, na lví hlavě je přilbice s podobou býčí hlavy s rohy, pravá ruka svírá roh hojnosti s kačenou, levá sekeru. Jeho zjev je velmi majestátní. Radegasta Polášek dokončil v roce 1930 a věnoval jej místním lidem. Socha byla vyrobena z umělého kamene, měřila 320 cm, vážila 2 tuny a byla v roce 1931 instalována do výšky 1100 m nad mořem, zády k přicházejícím.

Zde však během následujících let utrpěla vlivem počasí a vandalů četná poškození. V roce 1982 byla částečně rekonstruována, pouze však s dočasným efektem. Když už téměř hrozilo její zhroucení, bylo rozhodnuto o výrobě kopie. Zakázku dostali v roce 1996 Jan Sobek a Miroslav Zubíček z Leskovce u Vsetína. Na práci dohlížel akademický sochař Miroslav Machala. Jejich Radegast je vytesán z přírodní žuly, která bude výborně odolávat extrémním klimatickým podmínkám. Váha se zvýšila na sedm tun. Originál nyní stojí ve vstupní hale frenštátské radnice. Kopie Radegasta byla slavnostně odhalena na původním místě 4. července 1998.

Radhošť

Staré legendy říkají, že hora Radhošť (1129 m) je sídlem pohanského boha Radegasta. Na vrcholu hory byla prý jeho modla, kterou však nechali odstranit soluňští věrozvěstové Cyril a Metoděj v 9. století, kdy sem údajně zavítali. Při cestě z Pusteven na vrchol Radhoště se můžete z deseti informačních cedulí dozvědět více o zajímavostech na této stezce, např. o životě poustevníků, jež zde kdysi žili, nebo o pseudokrasových vápencových jeskyních, jimiž je tento horský masív protkán. Z historických pramenů je patrné, že místní lidé hojně oslavovali období letního slunovratu. V nynější době se zde v červenci konají cyrilometodějské poutě, které navštěvuje několik tisíc lidí.

Na vrcholu Rahoště příchozí vítá další sochařské dílo Albína Poláška: sousoší sv. Cyrila a Metoděje. Je duté, měří 260 cm, váží 800 kg a je ulito z bronzu. Stojí na žulovém podstavci, měřícím 160 cm, jež je zdoben zlatým citátem z Bible: Spravedliví budou na věky živi (Kniha moudrosti). Sousoší symbolizuje bratrství a sjednocení. Ležící pohanský bůžek u jejich nohou znázorňuje poražené pohanství. Sv. Cyril se soustředěním drží rozevřenou knihu, ve které je v hlaholici napsáno: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh,“ (Evangelium sv. Jana). Sv. Metoděj ukazuje na písmo a zdvihá trojramenný byzantský kříž.

Historické zápisy a mapy ukazují, že první kaple na vrcholu Radhoště stála už ve 2. polovině 18. století. Ví se jen, že byla dřevěná, ale není známa ani její podoba, ani data vzniku a zániku.

Dominantou Radhoště je ovšem kaple sv. Cyrila a Metoděje. Byla navržena ve stylu byzantských staveb architektem Skibinským, a vysvěcena 11. 9. 1898 olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem. Byla poloviční než dnes a celá kamenná, s kupolí v byzantském stylu. Stavba byla částečně financována z veřejné sbírky, na jednom z trámů je vytesán nápis: Valaši sobě.

Uvnitř kaple je několik uměleckých děl, např. mramorový cyrilometodějský oltář sochaře Neumanna z Kroměříže, nebo obraz Piety (zobrazení truchlící Panny Marie s tělem Ježíše Krista). Osm oken kaple zdobí mozaiky, zobrazující výjevy ze života svatých (Cyrila a Metoděje, Hedviky, Ludmily, Václava, Jana Nepomuckého).

Jelikož do stavby stále zatékalo a špatně se udržovala, byla v letech 1924 - 1926 provedena rekonstrukce. Kaple byla omítnuta a obložena šindelem, aby lépe odolávala místnímu klimatu. Přibyla také zvonice v řecko-unitářském stylu, která se dočkala rekonstrukce v roce 2000. Všechny opravy řídil spolek Matice radhošťská, v jejíž správě je kaple od svého vysvěcení.

Zajímavým faktem je, že kaplí prochází hranice Zlínského a Moravskoslezského kraje. Stavba tedy částí stojí v Trojanovicích a částí v Dolní Bečvě.

Londýnský Big Ben, náměstí Trafalgar, či katedrála sv. Pavla, to všechno jistě stojí za pozornost a patří mezi oblíbená lákadla cestovních kanceláří, ale co takhle zkusit to z jiného konce, vzít batoh na záda a vyrazit za poznáním na vlastní pěst. Anglie zdaleka není jen o Londýnu a jeho památkách či atrakcích, které každoročně odolávají tisícům turistů a o kterých jsme už všichni tolikrát slyšeli.

Cornwall, nejjižnější cíp Britských ostrovů, je sice díky své poloze a tím teplejšímu klimatu, nedotčené přírodě a unikátním památkám neméně oblíbenou destinací, přesto však budí dojem tajemné „neprobádanosti“, krajiny skryté a zapomenuté a tím nanejvýš záhadné a pozoruhodné. Říká se, že Cornwall byl bezpochyby domovem krále Artuše a tím i místem zrodu jeho nesmrtelné legendy, je proto příslibem mnoha nevšedních objevů a zážitků. První osídlení této bezmála samostatné části Velké Británie sahá až do doby bronzové. Podobně jako Wales nebo Skotsko, se ještě v nedávné minulosti nepovažovala za podřízenou anglické koruně.

Cornwall byl ještě donedávna poměrně chudou hospodářskou oblastí, lidé zde žili a doposud žijí převážně z rybolovu a zemědělství. Nemalým přínosem v současné době je jistě i cestovní ruch a turistika. Právě ta neuvěřitelná rozlehlost a zeleň krajiny, výhled na moře z nádherných útesů, písčité pláže, lesy a nekonečná pole ve všech zelenavých odstínech, to všechno je najednou kolem vás. Výhled je dechberoucí a vy si připadáte najednou mnohem menší, před vším tím prostorem, který se vám tu jako na dlani nabízí.

A na každém z těch kopců či v údolích jsou zasazena stavení s břidlicovými střechami, jako by se tu objevila z nějaké pohádky a kolem se pasou pestrobarevná stáda krav a ovcí. A vy to všechno sledujete tiše, se zatajeným dechem a myslíte si, jak je možné, že jsem tady dnes poprvé.

Ztracené zahrady Heliganské a Projekt Eden

Heliganské panství patřilo rodině Tremayneových, která je dříve spravovala. První zápis o vzniku Heliganských zahrad se datuje do roku 1603. V 18. století, přesněji kolem roku 1780, bylo celé prostranství zvětšeno do zhruba dnešních rozměrů a doba Viktoriánská byla dobou rozkvětu celého projektu.

Ve 20. století, od roku 1914 do roku 1991, však došlo k úpadku a celé místo bylo téměř opuštěno a zapomenuto. Vzácné dřeviny, traviny, stromy a kilometry cest byly zavaleny porostem křovin a pohřbeny pod tunami plevele a tlejících větví.

Teprve poté došlo na pokus vrátit Heliganské zahrady světu a začalo se s největším zahradnickým a restauračním projektem v Evropě. Tuny odpadu a spadaných křovin byly odvezeny a původní vzácné rostlinstvo se mohlo pomalu znovu obracet ke světlu. Restaurační práce trvají vlastně dodnes a již znovu velkolepé dílo se neustále vylepšuje a modernizuje.

Veřejnost dnes může obdivovat skleníky, italskou zahradu, vinohrady, subtropickou džungli a její samostatný fascinující svět, farmářské prostory a jeskyně. Bylo zasazeno přes pět tisíc nových stromů. Velkolepý a hodný obdivu je také konzervační projekt, kterým se chlubí zdejší provozovatelé a který slouží k ochraně divoké přírody a nutnosti jejího zachování. Vzhled Heliganských zahrad se od doby jejich vzniku liší jen nepatně – můžeme tedy obdivovat jejich původní podobu, jako ti, co stáli u jejich zrodu. Heliganské zahrady reprezentují umění botaniky a zahradnictví 19. století a jsou tedy zároveň jakousi živoucí a nevšední historickou památkou.

A byly to právě ztracené zahrady Heliganské, které inspirovaly a daly podnět ke vzniku jiného projektu, k naprosto unikátnímu a ve světě ojedinělému monumentu, jakémusi „vzdání holdu“ světu botaniky – Projektu Eden.

Projekt Eden je botanické veledílo, má vlastní výzkumný a vzdělávací biologický program. Ve třech skleníkových kopulích se můžete kochat exotickým rostlinstvem, na vlastní kůži okusit subtropické klima, můžete se tu dokonce dozvědět, jak se z tropických květů stávají parfémy. Uvidíte, jak žijí domorodé kmeny a za zmínku jistě stojí i mnohá malířská a sochařská díla moderních umělců, zdobící toto ojedinělé místo spolu s uměle vytvořenými vodopády. Projekt Eden je prý jedním z důvodů, proč jsou zdejší obyvatelé tolik pyšní na to, že patří právě sem.

Tintagel – kde se narodil král Artuš a legenda o Excalibru?

Ke Cornwallu, přesněji řečeno k místu zvanému Tintagel, se vztahuje většina příběhů a legend o králi Artušovi a jeho rytířích. Místní lidé prý věří, že král Artuš stále dlí v jedné z jeskyní a čeká, až ho jeho země bude potřebovat.

Hrad krále Artuše je dnes již v ruinách a rozvalinách, přesto nebo možná právě proto, má své kouzlo, půvab dávných věků. Místo se nachází na vrcholku útesu, samo o sobě tajemné, nehostinné, snad i trochu strašidelné. Pod ním se nabízí pohled na ostrá skaliska, o která se rozbíjí vlny tmavého, rozbouřeného moře, hnané silným větrem.

Legenda vypráví, že právě takové vlny vyhodily na břeh malého krále Artuše, před Merlinovou jeskyní. Existence krále Atuše je samozřejmě těžko prokazatelná a vše co o něm víme, se vztahuje k legendám a mýtům. Je jisté, že v té době žil na západoanglickém pobřeží velký bojovník, a podle vykopávek zde byl hrad již v pátém století. Tintagel je dnes ve správě Britského národního dědictví a hrad krále Artuše patří současným vévodům z Cornwallu.

Lydfordská rokle a tajemství břidlicových jeskyní

Lydfordská rokle už vlastně patří Devonu, oblasti těsně hraničící s Cornwallem. Nabízí se vám tu cca 6km dlouhá stezka, vroubená stržemi, propastmi s vřící vodou, vodopády, srázy a to vše víceméně na vlastní nebezpečí, s kovovým zábradlím zaraženým do skály. Zážitek z Lydfordské rokle je neopakovatelný. Neustálé vědomí blízkého nebezpečí dodává příchuť adrenalinových sportů, na druhé straně bublavá vřídla, měnící se v klidné, průzračné potůčky, vodou omílané skály, ohlušující vodopády a to všechno uprostřed pralesní zeleně, zanechá každého v tichém ohromení.

Cornwallské břidlicové jeskyně vypovídají o způsobu a tvrdých podmínkách života zdejších obyvatel před mnoha lety. Nyní představují něco jako muzeum. Dostane se vám i výkladu, ukázek výrobků, ale naprosto nezapomenutelná jsou jeskynní jezera, zrcadlově čistá a nebezpečně hluboká, která v tom tichu a temnotě podzemního světa působí nadmíru velkolepě.

Zahrady kolem vchodu do jeskyní jsou obohaceny soškami bronzových skřítků, nepochybně strážců jeskyně. Okřídlené postavičky jsou, od nejmenších až po ty v životní velikosti, k dostání i jako suvenýry. A pokud máte slabost pro cokoli nevšedního, nebo i výstředního, můžete mít přímo tady, obklopeni krásou břidlicové jeskyně, dokonce i svatbu.

Kudy za Cornwallským dobrodružstvím?

Cornwall je vzdálen asi 430 km od Londýna a cesta autem trvá přibližně pět hodin. Letecky budete na místě asi za 1 hodinu a 45 minut. Cenově je Cornwall rozhodně přijatelný, v porovnání s cenami v okolí Londýna, nebo jiných větších měst. A navíc, ke všem už tolik lákavým atrakcím, pirožky z Cornwallu vám určitě zůstanou v paměti!

Londýnský Big Ben, náměstí Trafalgar, či katedrála sv. Pavla, to všechno jistě stojí za pozornost a patří mezi oblíbená lákadla cestovních kanceláří, ale co takhle zkusit to z jiného konce, vzít batoh na záda a vyrazit za poznáním na vlastní pěst. Anglie zdaleka není jen o Londýnu a jeho památkách či atrakcích, které každoročně odolávají tisícům turistů a o kterých jsme už všichni tolikrát slyšeli.

Cornwall, nejjižnější cíp Britských ostrovů, je sice díky své poloze a tím teplejšímu klimatu, nedotčené přírodě a unikátním památkám neméně oblíbenou destinací, přesto však budí dojem tajemné „neprobádanosti“, krajiny skryté a zapomenuté a tím nanejvýš záhadné a pozoruhodné. Říká se, že Cornwall byl bezpochyby domovem krále Artuše a tím i místem zrodu jeho nesmrtelné legendy, je proto příslibem mnoha nevšedních objevů a zážitků. První osídlení této bezmála samostatné části Velké Británie sahá až do doby bronzové. Podobně jako Wales nebo Skotsko, se ještě v nedávné minulosti nepovažovala za podřízenou anglické koruně.

Cornwall byl ještě donedávna poměrně chudou hospodářskou oblastí, lidé zde žili a doposud žijí převážně z rybolovu a zemědělství. Nemalým přínosem v současné době je jistě i cestovní ruch a turistika. Právě ta neuvěřitelná rozlehlost a zeleň krajiny, výhled na moře z nádherných útesů, písčité pláže, lesy a nekonečná pole ve všech zelenavých odstínech, to všechno je najednou kolem vás. Výhled je dechberoucí a vy si připadáte najednou mnohem menší, před vším tím prostorem, který se vám tu jako na dlani nabízí.

A na každém z těch kopců či v údolích jsou zasazena stavení s břidlicovými střechami, jako by se tu objevila z nějaké pohádky a kolem se pasou pestrobarevná stáda krav a ovcí. A vy to všechno sledujete tiše, se zatajeným dechem a myslíte si, jak je možné, že jsem tady dnes poprvé.

Ztracené zahrady Heliganské a Projekt Eden

Heliganské panství patřilo rodině Tremayneových, která je dříve spravovala. První zápis o vzniku Heliganských zahrad se datuje do roku 1603. V 18. století, přesněji kolem roku 1780, bylo celé prostranství zvětšeno do zhruba dnešních rozměrů a doba Viktoriánská byla dobou rozkvětu celého projektu.

Ve 20. století, od roku 1914 do roku 1991, však došlo k úpadku a celé místo bylo téměř opuštěno a zapomenuto. Vzácné dřeviny, traviny, stromy a kilometry cest byly zavaleny porostem křovin a pohřbeny pod tunami plevele a tlejících větví.

Teprve poté došlo na pokus vrátit Heliganské zahrady světu a začalo se s největším zahradnickým a restauračním projektem v Evropě. Tuny odpadu a spadaných křovin byly odvezeny a původní vzácné rostlinstvo se mohlo pomalu znovu obracet ke světlu. Restaurační práce trvají vlastně dodnes a již znovu velkolepé dílo se neustále vylepšuje a modernizuje.

Veřejnost dnes může obdivovat skleníky, italskou zahradu, vinohrady, subtropickou džungli a její samostatný fascinující svět, farmářské prostory a jeskyně. Bylo zasazeno přes pět tisíc nových stromů. Velkolepý a hodný obdivu je také konzervační projekt, kterým se chlubí zdejší provozovatelé a který slouží k ochraně divoké přírody a nutnosti jejího zachování. Vzhled Heliganských zahrad se od doby jejich vzniku liší jen nepatně – můžeme tedy obdivovat jejich původní podobu, jako ti, co stáli u jejich zrodu. Heliganské zahrady reprezentují umění botaniky a zahradnictví 19. století a jsou tedy zároveň jakousi živoucí a nevšední historickou památkou.

A byly to právě ztracené zahrady Heliganské, které inspirovaly a daly podnět ke vzniku jiného projektu, k naprosto unikátnímu a ve světě ojedinělému monumentu, jakémusi „vzdání holdu“ světu botaniky – Projektu Eden.

Projekt Eden je botanické veledílo, má vlastní výzkumný a vzdělávací biologický program. Ve třech skleníkových kopulích se můžete kochat exotickým rostlinstvem, na vlastní kůži okusit subtropické klima, můžete se tu dokonce dozvědět, jak se z tropických květů stávají parfémy. Uvidíte, jak žijí domorodé kmeny a za zmínku jistě stojí i mnohá malířská a sochařská díla moderních umělců, zdobící toto ojedinělé místo spolu s uměle vytvořenými vodopády. Projekt Eden je prý jedním z důvodů, proč jsou zdejší obyvatelé tolik pyšní na to, že patří právě sem.

Tintagel – kde se narodil král Artuš a legenda o Excalibru?

Ke Cornwallu, přesněji řečeno k místu zvanému Tintagel, se vztahuje většina příběhů a legend o králi Artušovi a jeho rytířích. Místní lidé prý věří, že král Artuš stále dlí v jedné z jeskyní a čeká, až ho jeho země bude potřebovat.

Hrad krále Artuše je dnes již v ruinách a rozvalinách, přesto nebo možná právě proto, má své kouzlo, půvab dávných věků. Místo se nachází na vrcholku útesu, samo o sobě tajemné, nehostinné, snad i trochu strašidelné. Pod ním se nabízí pohled na ostrá skaliska, o která se rozbíjí vlny tmavého, rozbouřeného moře, hnané silným větrem.

Legenda vypráví, že právě takové vlny vyhodily na břeh malého krále Artuše, před Merlinovou jeskyní. Existence krále Atuše je samozřejmě těžko prokazatelná a vše co o něm víme, se vztahuje k legendám a mýtům. Je jisté, že v té době žil na západoanglickém pobřeží velký bojovník, a podle vykopávek zde byl hrad již v pátém století. Tintagel je dnes ve správě Britského národního dědictví a hrad krále Artuše patří současným vévodům z Cornwallu.

Lydfordská rokle a tajemství břidlicových jeskyní

Lydfordská rokle už vlastně patří Devonu, oblasti těsně hraničící s Cornwallem. Nabízí se vám tu cca 6km dlouhá stezka, vroubená stržemi, propastmi s vřící vodou, vodopády, srázy a to vše víceméně na vlastní nebezpečí, s kovovým zábradlím zaraženým do skály. Zážitek z Lydfordské rokle je neopakovatelný. Neustálé vědomí blízkého nebezpečí dodává příchuť adrenalinových sportů, na druhé straně bublavá vřídla, měnící se v klidné, průzračné potůčky, vodou omílané skály, ohlušující vodopády a to všechno uprostřed pralesní zeleně, zanechá každého v tichém ohromení.

Cornwallské břidlicové jeskyně vypovídají o způsobu a tvrdých podmínkách života zdejších obyvatel před mnoha lety. Nyní představují něco jako muzeum. Dostane se vám i výkladu, ukázek výrobků, ale naprosto nezapomenutelná jsou jeskynní jezera, zrcadlově čistá a nebezpečně hluboká, která v tom tichu a temnotě podzemního světa působí nadmíru velkolepě.

Zahrady kolem vchodu do jeskyní jsou obohaceny soškami bronzových skřítků, nepochybně strážců jeskyně. Okřídlené postavičky jsou, od nejmenších až po ty v životní velikosti, k dostání i jako suvenýry. A pokud máte slabost pro cokoli nevšedního, nebo i výstředního, můžete mít přímo tady, obklopeni krásou břidlicové jeskyně, dokonce i svatbu.

Kudy za Cornwallským dobrodružstvím?

Cornwall je vzdálen asi 430 km od Londýna a cesta autem trvá přibližně pět hodin. Letecky budete na místě asi za 1 hodinu a 45 minut. Cenově je Cornwall rozhodně přijatelný, v porovnání s cenami v okolí Londýna, nebo jiných větších měst. A navíc, ke všem už tolik lákavým atrakcím, pirožky z Cornwallu vám určitě zůstanou v paměti!

Národní park Abel Tasman je nejmenším a jedním z nejnovějších národních parků na území Nového Zélandu. NP Abel Tasman se nachází na severu Jižního ostrova, poblíž města Nelson. Je oblíbeným místem zejména pro mořský kayaking, a to především díky svému pobřeží, kde se střídají zlatavé písčité pláže se skalními útvary a bujnou vegetací.

Zimní návštěva

Spolu s mým kamarádem jsme NP Abel Tasman navštívili v polovině zimy, tedy v měsíci srpnu. Návštěva národního parku v zimním období má své výhody, ale i nevýhody. Hlavní výhodou pro nás byl minimální turistický ruch, který je zde v letních měsících značný. Po celou dobu naší návštěvy, která trvala 3 dny, jsme zde, asi až na 8 výjimek, nepotkali prakticky žádné další turisty. Další výhodou návštěvy během zimních měsíců je často fascinující kontrast moře, zelené vegetace a zasněžených vrcholků nedalekých hor, ten v létě nezažijete. Nutno také podotknout, že po celou dobu našeho pobytu na území národního parku bylo jasné počasí a přes den se teploty pohybovaly kolem 15 stupňů. Náročnější turista může hlavní nevýhodu zimní návštěvy spatřovat v často malé nabídce služeb, protože jich je většina (jako půjčovny kajaků, různé druhy ubytování či stravování, atrakce, atd.) v provozu pouze přes sezónu.

Split apple rock

Na hranici národního parku jsme dorazili v pátek večer a naši velkou výhodou bylo to, že jsme cestovali dodávkou (tzv. „vanem“), která měla lůžkovou úpravu, tudíž jsme nemuseli řešit nocleh. Jakmile jsme projeli městečkem Kaiteriteri, které je jednou ze vstupních bran do parku, tak jsme začali vyhledávat nějaké příjemné místečko, kde bychom mohli zaparkovat a přenocovat. Nakonec jsme dojeli na konec vedlejší silnice, kde bylo malé parkoviště a tam přenocovali. Brzy ráno jsme vstali a vydali se rekognoskovat okolí. Po chvilce jsme narazili na úzkou stezku, která vedla malým údolím směrem k moři, a ihned jsme se po ni vydali. Ani ne za 10 minut rychlé chůze jsme se ocitli na krásné písčité pláži, kde byla všude kolem hustá vegetace a kousek od nás v moři bylo vidět Split Apple rock, což je skalní útvar v moři, který připomíná rozpůlené jablko. Po několika minutách začal východ slunce, které se brzy objevilo přímo uprostřed „Rozpůleného jablka“, a vzniklo tak krásné ranní panorama, které bylo ještě dokresleno hnízdícími ptáky na vrcholu skály.

Awaroa Bay

Z malého střediska Anatimo jsme se vydali po úzké silnici k východnímu pobřeží NP Abel Tasman. Po chvíli se změnil povrch a z původně asfaltové silnice se stala cesta s nezpevněným povrchem a některé úseky se stávaly pro auto velmi těžko zdolatelné, hlavně se jednalo o časté brody a prudké stoupání a klesání. Po několika kilometrech náročné jízdy se cesta rozdvojovala a uprostřed byl rozcestník a také nádherný výhled na moře a okolí. Z rozcestníku bylo jasné, že pokud bychom jeli doprava, tak se po 4 kilometrech náročné cesty dostaneme do zátoky Aweroa Bay, a pokud bychom jeli doleva tak po 4 kilometrech stejně náročné cesty dorazíme do Tataranui, což jsme ani pořádně nevěděli, co vlastně je. Proto jsme se napoprvé rozhodli jet doprava. Aweroa Bay je velkou a velmi mělkou zátokou uprostřed NP Abel Tasman. Dění v této zátoce je ovlivněno jen a pouze slapovými jevy. Pokud do této zátoky dorazíte během odlivu, tak mořskou vodu prakticky ani nenarazíte a zátoka vám bude připadat spíše jako velká zátoka bahna a písku, přičemž se při okrajích zátoky na tomto bahně a písku povalují loďky. Pokud však navštívíte Aweroa Bay během přílivu, tak budete příjemně překvapení její krásou. Velká plocha čisté vody s klidnou hladinou, na které se pozvolna pohupují různé kocábky, kolem dokola bohatě zelená vegetace a v dálce pouze úzký průliv, který tak spojuje Aweroa Bay s Tichým oceánem.

Totaranui

Z Aweroa Bay vede zpět pouze ta samá cesta jako tam, proto jsme se ocitli opět na rozcestníku, kde jsme se rozhodli pro směr na Aweroa Bay. Tentokrát nám však nezbývalo nic jiného než druhá možnost, tedy Totaranui. Sami jsme byli zvědaví co to vlastně to Totaranui je. Po 4 kilometrech cesty jsme konečně dorazili do malého střediska, kde byl kromě pár chatek a parkoviště také menší kemp. Největším lákadlem tohoto místa byla dlouhá a široká pláž ze zlatého písku. A jelikož bylo zimní období, tak jsme v tomto místě a i na celé pláži byly kromě dvou Poláků úplně sami.

Byl zrovna krásný a teplý den, obloha bez mráčku a teplota mohla dosahovat až k dvaceti stupňům, takže si člověk připadal skoro jako v létě. Příjemné počasí a krásná písečná pláž nás tak nepřímo nutili ke koupeli v moři. Já jsem neodolal a pozvolna kráčel do moře. Z počátku to bylo celkem příjemné osvěžení, ale více jak minutu se v moři nedalo vydržet. Na Jižním ostrově je moře relativně studené i v letním období, natož pak v zimě. Po koupeli jsme se chvíli sušili a ohřívali na pláži a poté vyrazili zpět. Mohu konstatovat, že NP Abel Tasman mne opravdu příjemně překvapil a ačkoliv jsem očekával krásné pláže a pobřežní scenérie, tak jsem byl uchvácen více, než jsem čekal.

Národní park Abel Tasman je nejmenším a jedním z nejnovějších národních parků na území Nového Zélandu. NP Abel Tasman se nachází na severu Jižního ostrova, poblíž města Nelson. Je oblíbeným místem zejména pro mořský kayaking, a to především díky svému pobřeží, kde se střídají zlatavé písčité pláže se skalními útvary a bujnou vegetací.

Zimní návštěva

Spolu s mým kamarádem jsme NP Abel Tasman navštívili v polovině zimy, tedy v měsíci srpnu. Návštěva národního parku v zimním období má své výhody, ale i nevýhody. Hlavní výhodou pro nás byl minimální turistický ruch, který je zde v letních měsících značný. Po celou dobu naší návštěvy, která trvala 3 dny, jsme zde, asi až na 8 výjimek, nepotkali prakticky žádné další turisty. Další výhodou návštěvy během zimních měsíců je často fascinující kontrast moře, zelené vegetace a zasněžených vrcholků nedalekých hor, ten v létě nezažijete. Nutno také podotknout, že po celou dobu našeho pobytu na území národního parku bylo jasné počasí a přes den se teploty pohybovaly kolem 15 stupňů. Náročnější turista může hlavní nevýhodu zimní návštěvy spatřovat v často malé nabídce služeb, protože jich je většina (jako půjčovny kajaků, různé druhy ubytování či stravování, atrakce, atd.) v provozu pouze přes sezónu.

Split apple rock

Na hranici národního parku jsme dorazili v pátek večer a naši velkou výhodou bylo to, že jsme cestovali dodávkou (tzv. „vanem“), která měla lůžkovou úpravu, tudíž jsme nemuseli řešit nocleh. Jakmile jsme projeli městečkem Kaiteriteri, které je jednou ze vstupních bran do parku, tak jsme začali vyhledávat nějaké příjemné místečko, kde bychom mohli zaparkovat a přenocovat. Nakonec jsme dojeli na konec vedlejší silnice, kde bylo malé parkoviště a tam přenocovali. Brzy ráno jsme vstali a vydali se rekognoskovat okolí. Po chvilce jsme narazili na úzkou stezku, která vedla malým údolím směrem k moři, a ihned jsme se po ni vydali. Ani ne za 10 minut rychlé chůze jsme se ocitli na krásné písčité pláži, kde byla všude kolem hustá vegetace a kousek od nás v moři bylo vidět Split Apple rock, což je skalní útvar v moři, který připomíná rozpůlené jablko. Po několika minutách začal východ slunce, které se brzy objevilo přímo uprostřed „Rozpůleného jablka“, a vzniklo tak krásné ranní panorama, které bylo ještě dokresleno hnízdícími ptáky na vrcholu skály.

Awaroa Bay

Z malého střediska Anatimo jsme se vydali po úzké silnici k východnímu pobřeží NP Abel Tasman. Po chvíli se změnil povrch a z původně asfaltové silnice se stala cesta s nezpevněným povrchem a některé úseky se stávaly pro auto velmi těžko zdolatelné, hlavně se jednalo o časté brody a prudké stoupání a klesání. Po několika kilometrech náročné jízdy se cesta rozdvojovala a uprostřed byl rozcestník a také nádherný výhled na moře a okolí. Z rozcestníku bylo jasné, že pokud bychom jeli doprava, tak se po 4 kilometrech náročné cesty dostaneme do zátoky Aweroa Bay, a pokud bychom jeli doleva tak po 4 kilometrech stejně náročné cesty dorazíme do Tataranui, což jsme ani pořádně nevěděli, co vlastně je. Proto jsme se napoprvé rozhodli jet doprava. Aweroa Bay je velkou a velmi mělkou zátokou uprostřed NP Abel Tasman. Dění v této zátoce je ovlivněno jen a pouze slapovými jevy. Pokud do této zátoky dorazíte během odlivu, tak mořskou vodu prakticky ani nenarazíte a zátoka vám bude připadat spíše jako velká zátoka bahna a písku, přičemž se při okrajích zátoky na tomto bahně a písku povalují loďky. Pokud však navštívíte Aweroa Bay během přílivu, tak budete příjemně překvapení její krásou. Velká plocha čisté vody s klidnou hladinou, na které se pozvolna pohupují různé kocábky, kolem dokola bohatě zelená vegetace a v dálce pouze úzký průliv, který tak spojuje Aweroa Bay s Tichým oceánem.

Totaranui

Z Aweroa Bay vede zpět pouze ta samá cesta jako tam, proto jsme se ocitli opět na rozcestníku, kde jsme se rozhodli pro směr na Aweroa Bay. Tentokrát nám však nezbývalo nic jiného než druhá možnost, tedy Totaranui. Sami jsme byli zvědaví co to vlastně to Totaranui je. Po 4 kilometrech cesty jsme konečně dorazili do malého střediska, kde byl kromě pár chatek a parkoviště také menší kemp. Největším lákadlem tohoto místa byla dlouhá a široká pláž ze zlatého písku. A jelikož bylo zimní období, tak jsme v tomto místě a i na celé pláži byly kromě dvou Poláků úplně sami.

Byl zrovna krásný a teplý den, obloha bez mráčku a teplota mohla dosahovat až k dvaceti stupňům, takže si člověk připadal skoro jako v létě. Příjemné počasí a krásná písečná pláž nás tak nepřímo nutili ke koupeli v moři. Já jsem neodolal a pozvolna kráčel do moře. Z počátku to bylo celkem příjemné osvěžení, ale více jak minutu se v moři nedalo vydržet. Na Jižním ostrově je moře relativně studené i v letním období, natož pak v zimě. Po koupeli jsme se chvíli sušili a ohřívali na pláži a poté vyrazili zpět. Mohu konstatovat, že NP Abel Tasman mne opravdu příjemně překvapil a ačkoliv jsem očekával krásné pláže a pobřežní scenérie, tak jsem byl uchvácen více, než jsem čekal.

Praděd je se svými 1490 m.n.m nejvyšší horou Jeseníků ba dokonce i celé Moravy. Nachází se na území Hrubého Jeseníku, na jih od města Jeseník a na východ od Vrbna pod Pradědem. Je ideální jak pro letní, tak i zimní výstup.

Já jsem zvolil tentokrát zimní a kamarád se obětoval a jel se mnou. Pro jednodenní výlet doporučuji výstup z Karlovy Studánky, malebné lázeňské městečko, do kterého dojedete pouze autobusem (z Bruntálu za 32 Kč) či vlastním vozidlem.

Vzhůru nahoru

Pokud pojedete autobusem, vystupte na stanici Hubertus, odkud se vydáte po modré, směrem na Rezervaci Bílé Opavy. Po asi 300 metrech chůze po silnici narazíte na ceduli Naučné stezky Bílá Opava. Odtud pokračujte stále po modré, která jde souběžně se žlutou značkou. Je to lesní cesta plná krásné přírody a čerstvého vzduchu, samozřejmě horského!

Po zhruba 1,5 km se objevíte na rozcestníku, kde se rozděluje již zmíněná modrá se žlutou značkou. Vy se vydáte do kopce po modré. Ze začátku se možná zadýcháte menším stoupáním, po chvíli prudkého stoupání se ale začne cesta zmírňovat. Občas musíte na cestě překonat nějaký ten vyvrácený kmen stromu, ale jinak je to celkem pohoda Pokračujte stále po modré až k penzionu Barborka.

Už zbývá jen necelý kilometr k vrcholu, tentokrát se ale vydáte podél sjezdovky přímo nahoru k telekomunikační věži, která zde byla vybudována v letech 1970–1980 na místě původní kamenné rozhledny z počátku 20. století. Je 146m vysoká a její součástí je meteorologická stanice, restaurace a vyhlídka (za 60 Kč).

Výhled je tu opravdu nádherný. Jeseníky jako na dlani! Za příznivého počasí spatříte dokonce i Vysoké Tatry a Krkonoše!

Dole v přízemí se můžete ohřát a naobědvat z vlastních zásob stejně jako my. Pokud však chcete, můžete navštívit zdejší restauraci.

Vyšli jsme okolo 10:00 a jsme tady již ve 12:30. Od začátku cesty v Karlově Studánce je to sem na vrchol okolo 7 km. Poseděli jsme zde asi půl hodiny a tentokrát se vydali směr Petrovy kameny, přírodní dominanta na vrcholku vedlejšího kopce, kde podle pověstí bylo místo sletu čarodějnických sabatů.

Na Petrovy kameny

Je zapotřebí se pouze dostat na cestu pod sjezdovkou, po které se vydáte směr horská chata Ovčárna. Dojdete k Ovčárně a odtud přímo do prudkého kopce k cíli, který určitě zahlédnete. Stojí to za to, z Petrových kamenů totiž uvidíte zase Praděd v celé své kráse.

Okolo 16:00 nám jel autobus, tak jsme pouze nafotili pár fotek a mazali zpátky dolu k Ovčárně. Tentokrát jsme šli do Karlovy Studánky po žluté. Cesta vede údolím Bílé Opavy okolo krásných zmrzlých rampouchů na potůčku a na stranách stezky, kde vytékají menší pramínky. Je to opravdu nádhera, to můžete vidět pouze v zimě. Občas zažijete trochu vzrušení na dřevěných mostcích, ale pokud dáváte pozor, abyste neuklouzli, tak nehrozí žádné nebezpečí.

Cesta uteče jako voda. Napojíte se na modrou, přesně tam, kde se při výstupu tyto značky rozdělovali a pokračujete přímo do Karlovy Studánky, kde už cestu znáte.

Šťastnou cestu!

TIP: Už zbývá jen necelý kilometr k vrcholu, tentokrát se ale vydáte podél sjezdovky pro lyžaře a snowboardisty přímo nahoru k telekomunikační věži, která zde byla vybudována v letech 1970–1980 na místě původní kamenné rozhledny z počátku 20. století.

Křišťálově čistá voda, malebné alpské vrcholky, příjemná rekreační střediska a snadno dosažitelná nenarušená příroda, to vše nabízí málo známe korutanské jezero Weissensee. V porovnání s ostatními známějšími korutanskými jezery jako Millstätter see, Ossiacher see nebo Faaker see nabízí Weissensee klidné, masovým turistickým ruchem nepoznamenané prostředí. Na své si zde přijdou jak milovníci letní turistiky, tak příznivci zimních sportů.

Weissensee, neboli „Bílé jezero“, odvozuje svůj název od zářivě bílých křídových břehů, které vznikly zvětráváním okolních vápencových hornin. Jezero se nachází v jihozápadní části rakouských Korutan, asi 40 km západně od Villachu. Pokud cestujete autem, jezero objevíte asi na půli cesty mezi Villachem a městem Lienz. Jezero vzniklo ledovcovou činností, podobně jako většina rakouských jezer. Zatímco délka jezera je necelých 11 km, jeho šířka v nejširším místě nedosahuje ani 1 km. Zajímavá je rovněž značně rozdílná hloubka jezera v jeho různých částech. V západní části nepřesahuje 5 m, kdežto na opačném konci je to téměř 100 m.

Úctyhodná je i jeho nadmořská výška, která činí 930 m.n.m. O to víc pak každého jistě překvapí, že teplota vody dosahuje v letních měsících neuvěřitelných 24°C. V létě je tak možné se v jezeře vykoupat nebo se vydovádět na některém z vodních sportů. Příznivé podmínky pro plavání nabízí zejména mělčí a teplejší západní část jezera. Zkrátka zde nepřijdou ani příznivci rybaření. Žije zde značné množství ryb, především kaprů, štik, pstruhů, candátů a línů. Kvalitou vody patří Weissensee mezi nejčistší jezera v Evropě. Přírodní ráz jezera dotváří přítomnost vodních ptáků, z nichž nejpočetnější jsou nám dobře známé husy a kačeny. Zachovalost zdejší přírody, ke které přispěla odlehlost oblasti a zejména pak citlivý přístup člověka ke krajině, vedla v minulých letech k vyhlášení přírodního parku Weissensee.

Osídlení a turistická střediska se koncentrují na severozápadním břehu jezera, přičemž 2/3 pobřeží jsou dlouhodobě neosídleny. Centrem oblasti je malé městečko Techendorf – jedna z mála protestantských obcí v Rakousku, kde se nachází jediný most spojující oba břehy jezera. Zajímavostí je, že tento most byl až do roku 1967 pouze dřevěný. Samotné městečko, které se turisticky rozvíjelo již v předválečných letech, bylo dokonce v roce 1968 na čas přejmenováno na Weissensee, a to ryze z propagačních důvodů. Dnes už však opět nese svůj původní název. Zdá se tedy, že vůle zdejších obyvatel nakonec zvítězila nad zájmy hoteliérů.

Historicky byla hlavní obživou zdejších obyvatel výroba olova a skla. V současnosti ale hraje dominantní roli cestovní ruch, zejména pak v letní sezóně. Ostatně nejen výroba skla, ale i turismus má zde dlouhou tradici. Například turisty dnes velmi vyhledávané okružní plavby po jezeře jsou zde organizovány již od roku 1929. Hlavní rozvoj turistiky se však do této poměrně odlehlé oblasti dostavil až po válce. Pokud byste dnes vyrazili na dovolenou k jezeru, najdete zde kromě řady hotýlků a penzionů hustou síť značených turistických tras včetně stezek pro cyklisty a příznivce nordic walkingu (chůze se speciálními holemi). Trasy jsou vedeny jak méně náročným terénem podél břehů jezera, tak po svazích okolních hor. Přestože zdejší hory jsou z velké části pokryty lesy a mají spíše méně dynamický ráz, můžete na vašich túrách narazit na mnoho zajímavých vyhlídek na jezero i okolí. Samotné jezero svírají ze severu a jihu masivy Latschur a Spitzegel Gruppe, které jsou součástí skupiny Gailtalských Alp. K této skupině patří i poměrně blízké Lienzské dolomity, které jsou navštěvovány zejména milovníky skalnatých horských štítů. Svou atraktivitou rozhodně nezůstávají o mnoho pozadu za známějšími italskými Dolomity, a tak mohou být jedním z cílů, kam se lze od jezera vypravit třeba na jednodenní výlet. Dostatečnou odměnou za náročné výstupy Vám jistě budou nádherné pohledy na majestátný hřeben Karnských Alp nebo údolí řek Drávy a Gail.

Základním stavebním kamenem okolních hor i celého masivu Gailtalských Alp jsou vápence a dolomity, které často vytvářejí zajímavé skalní útvary. Nejinak je tomu v oblasti vrcholu Weisse Wand v západní části jezera, kde vyčnívají divoké, borovicemi porostlé skalní věže nabízející jednu z působivých výhledek na průzračnou hladinu jezera. Z okolních vrcholků můžeme při procházkách téměř liduprázdnou krajinou spatřit severněji položenou horskou skupinu Kreuzeck Gruppe, dále masiv Reisskofelkette, Karnské Alpy nebo údolí řeky Drávy. Zajímavostí skupiny Kreuzeck Gruppe je skutečnost, že byť se jedná o poměrně mále navštěvované pohoří, je známé jako oblast s hojným výskytem alpské květeny. Vrcholové partie pohoří jsou často porostlé travinami, což jim dodává specifické kouzlo. Návštěva zdejších hor tak může být zajímavou alternativou pro ty, kteří hledají klidnější, turisty méně navštěvovaná místa.

Weissensee nabízí řadu atraktivit také v zimním období. Na své si zde přijdou zejména bruslaři. Hladina jezera přibližně od prosince každoročně zamrzá a stává se tak jednou z největších přírodních bruslařských ploch v Evropě. Ledové dráhy, vedoucí po obvodu jezera, jsou pro bruslaře pečlivě upraveny a nabízí vhodný povrch jak pro začátečníky, tak i pokročilé. Od roku 1989 je zde dokonce pravidelně pořádán nizozemský závod v rychlobruslení. V okolí jezera je možné provozovat také běžecké a sjezdové lyžování nebo absolvovat projížďku zimní krajinou na saních tažených koňmi.

V městečku Techendorf najdeme jediný lyžařský vlek vedoucí od jezera k chatě Naggler Alm. Místní sjezdovky ocení zejména méně náročnější lyžaři nebo rodiny s dětmi. Další sjezdovky pak najdeme nedaleko odsud, poblíž vrcholu Goldeck, který se tyčí nad městem Spittal an der Drau. V zimních měsících můžeme na jezeře zahlédnout také příznivce curlingu, potápění nebo ledního golfu. Těm, co dávají přednost relaxačním pobytům, nabízí místní hoteliéři wellness služby.

Ať už si návštěvník zvolí jakýkoliv způsob trávení dovolené u Weissensee, jedno je jisté, a sice, že toto místo jistě utkví v jeho paměti jako poklidné, lidskou činností málo zasažené prostředí, které nabízí svým návštěvníkům služby vysoké kvality. Vyváženost mezi rozvojem turismu a ochranou přírodní bohatství je zde cítit na každém kroku. Doufejme tedy, že si tento osobitý ráz Weissensee uchová i pro další generace.

Kraj vŕškov, slivkových sadov a stále žijúcich tradícií.

Na úvod

„Ná, vitajte! Neokúňajte sa a pojte bližej. Šak ket uš ste tu.“ Takto nejako by Vás privítali na myjavských kopaniciach ešte pred pár rokmi kopaničiari v krojoch. Dnes už ľudia nie sú takí bezprostrední ako kedysi a bežne kroje nenosia. Avšak svojské nárečie, ktoré má svoje nezameniteľné charakteristické črty, tu možno počuť i dnes a to bez ohľadu na vek, pohlavie či dokonca povolanie.

Kto je to kopaničiar

Škriepky, ženská závisť, bitky v krčme, ale i spoločné dožinky, fašiangy, krstiny a svadby. Správanie kopaničiara je nevyspitateľné. Nečudo. Veď jeho povahu dlhé stáročia formoval tvrdý život medzi kopcami. Pytlikári, mlynári, kožkári i obyčajní roľníci žijúci vo svojich malých domčekoch ukrytých medzi vŕškami museli tvrdo pracovať, aby v tomto kraji prežili.Dnes už to majú podstatne ľahšie, ale svojej tvrdej povahy sa nevzdali.

Slivovivca

A tak ako sa nemožno zbaviť povahy a zvykov, pravý kopaničiar sa nemôže vzdať svojho každodenného „tekutého chlebíka“ v podobe páleného. Reč nie je o ničom inom ako o mjavskej slivovici, jabĺčkovici či hruškovici. V kraji slivkových sadov to inak ani nejde. Pálenice sa pred neúprosnými očami richtárov schovávali takmer v každej domácnosti. Mládenci si dajú kalíšok – dva aby boli silní, dievčence zasa pre krásu. Nemožno sa diviť. Veď ide o životodarnú tekutinu, ktorou bol každý kopaničiar odkojený. Tekutinu, bez ktorej sa nekoná žiadna svadba, jarmok, zabíjačka či pohreb.

Tí, na ktorých se nezabúda

Kraj opradený povesťami sa rozprestiera medzi Veľkou Javorinou a Bradlom. V minulosti patril striedavo braneckému a čachtickému panstvu. Z hradov sú dnes už len zrúcaniny. Ale povesti o nich a ich pánoch stále žijú a nedajú spať nejednému historikovi. Veď kto by nepoznal čachtickú pani Alžbetu Báthoryovú ako „krvavú grófku“, ktorá sa kúpavala v krvi mladých panien, či Mórica Beňovského, z ktorého sa stal kráľ Madagaskaru. Kraj, ktorý odchoval svetu osobnosti ako boli generál Milan Rastislav Štefánik, architekt Dušan Samuel Jurkovič, primáš Samko Dudík, spisovateľka Ľudmila Podjavorinská a iní. Z tých súčasných možno spomenúť napríklad veľkého dobrodruha a horolezca Petra Ondrejoviča z Beckova, ktorý splavil africkú rieku Omo či zlanil stolovú horu Venezuely a ďalších mladých úspešných športovcov.

Stopy minulosti

„Hore, za česť, slobodu, slovenskému národu!“ Pokrik, ktorý v meruôsmych rokoch, v čase maďarského útlaku, znel z úst dobrovoľníkov z radov Myjavčanov, Turolúčanov, Vrbovčanov,… Na čele tohto zápasu za národnú slobodu stáli ako inak Ľudovít Štúr, Jozef Miloslav Hurban a Michal Miloslav Hodža. Tí sa tajne stretli v Dome pani Kolényovej (dnes súčasť SNM Múzea SNR v Myjave), kde sa ukrývali a celé povstanie naplánovali. Okrem múzeí sa na myjavských kopaniciach nachádza nespočetne mnoho pamätníkov dokumentujúcich bohatú históriu utláčaných, ale vzdorovitých a nebojácnych sedliakov.

Bohatstvo přírody

Nielen bohatstvo histórie, ale najmä na mnohých miestach ešte stále nedotknutej prírody môže očariť nejedného návštevníka kopaníc. Hustá sieť turistických a cykloturistických trás ponúka jedinečné zážitky na čerstvom vdzuchu. Chodníky vedú na zaujímavé miesta, k pomníkom, kultúrnym pamiatkam, naprieč chránený-mi oblasťami Bielych i Malých Karpát či na vrcholky kopcov, odkiaľ je nezabudnuteľný výhľad. Ak sa lepšie rozhliadnete, určite neprehliadnete množstvo chránených druhov rastlín. Takisto si nemožno nevšimnúť lesnú zver, ktorá pred Vami nečakane prebehne k najbližšej skupinke stromov či jastrabi, ktoré počas výletu v prírode neustále krúžia nad hlavami.

Agroturistika

Bezrohý americký Charolais, škótske plemeno Hailander, Muránsky Norik, Belgický ardénsky chladnokrvník, Lipicana, Furióza. Okrem poznávania kopaničiarskeho spôsobu života, či týchto pre tento kraj nezvyčajných zvierat, sa na Biofarme v Podkylave ponúka neopakovateľný zážitok v podobe jazdy na voze ťahanom koňmi naprieč touto krajinou (v zime je to jazda na saniach), prvotriedny jazdecký výcvik pod dohľadom profesionálnych inštruktorov v krytej jazdiarni i pokojná jazda v konskom sedle voľne v prírode po poliach, ktoré striedajú pásy lesov. A veľa ďalších aktivít spojených s vidiekom.

Podujatia počas celého roku

„Tu bratia vždy sa stretať budú.“ To prehlásili štúrovci a platí to dodnes. Každoročne sa na najvyššom vrchu Bielych Karpát – na Veľkej Javorine koná spoločné Stretnutie Čechov a Slovákov. Každodenný život tu domácim i hosťom spestrujú i ďalšie pravidelné podujatia ako sú akcie v rámci Kultúrneho leta, Michalský jarmok, Vianoce v divadle, Rodeo Lubina v štýle divokého západu, megakoncerty spevákov i skupín súčasnej scény, ale i príležitostné akcie, kedy napr. na trati Myjava – Veselí nad Moravou premávala parná lokomotíva s historickou súpravou.

Medzinárodný folklórny festival a festival európskej tradičnej kultúry

V júni 2009 sa bude konať už 50. ročník MFF a 5. toho európskeho. Ak ste z tých, ktorým slovo folklór nič nehovorí, skúste sa raz prekonať, prísť na trojdňový festival, ktorý sa koná v Myjave a nebudete vedieť, čo fotografovať skôr. Začína sprievodom všetkých účinkujúcich cez mesto, pokračuje oficiálnym otvorením v prírodnom amfiteátri uprostred príjemného prostredia a následným programom všetkých súborov. Účinkujú tu nielen domáce súbory zo Slovenska a Európy, ale i z ďalekej Ázie, čiernej Afriky i temperamentnej Južnej Ameriky. Veď nie pre nič za nič sa tento festival koná pod hlavičkou C.I.O.F.F., ktorá je súčasťou UNESCO. Vidieť toľko rôznorodých etník na jednom mieste skutočne stojí za to!

Zvyky a tradície všade, kam se pozrieš

Fašiangy, ručné stavanie mája, dožinky, dupanie humna, čepčenie nevesty, pravá kopaničiarska svadba, tradičná zabíjačka, priadky, driapanie peria, varenie lekváru, koštovka páleného, kopaničiarske majstrovstvá v jedení slivkových gulí, vystúpenia domácich folklórnych súborov Kopaničiarik a Kopa. To všetko a mnoho ďalšieho možno zažiť na kopaniciach. Stačí sa len lepšie poobzerať okolo seba a zistíte, že v Gazdovskom dvore v Turej Lúke či na námestí v Myjave sa stále niečo deje.

Adrenalín stúpa

Ak si myslíte, že tento kraj je len pre rodiny s deťmi či seniorov, ste na veľkom omyle. Mladí ľudia a nadšenci športu si tu každoročne merajú sily v rôznych športoch od cyklistiky cez futbal až po orientačné behy. Každoročne sa tu tiež konajú Majstrovstvá Slovenska v motocrosse. A kto nechce byť len ďalšou hlavou v dave divákov, nič mu nebráni zobrať si výstroj a zlaniť skaly, rozbehnúť sa z kopca a voľne obdivovať krajinu z vtáčej perspektívy ako rogalista či nechať sa voľne unášať v balóne počas vyhliadkového letu. Pre tých, ktorí radi riskujú, no predsa sa radšej držia pri zemi, je tu možnosť využitia vleku na Starej Myjave či Veľkej Javorine. Lyže, snowboard či bežky v zime i crossové bicykle v lete v kvalitnom lesnom teréne dajú zabrať aj tomu najväčšiemu športovcovi. Jedinou nevýhodou týchto športov je fakt, že kopanice zatiaľ, bohužiaľ, nie sú vybavené požičovňami tohto športového vybavenia a profesionálnymi inštruktormi. Takže ak nemáte vlastnú výstroj, zážitok v podobe adrenalínu sa nekoná.

Niečo málo pre podnikatelov

Kongresové centrá miestnych hotelov v Myjave či Starej Turej ponúkajú klasické kvalitné služby na vysokej úrovni. Keďže ubytovacie zariadenia sa ešte len budujú či sú práve novootvorené, nemožno povedať, že myjavské kopanice sú stálou destináciou v tejto oblasti. Avšak plná obsadenosť týchto zariadení naznačuje, že kongresy, školenia, zasadnutia či rokovania sa tu bežne konajú, a je teda len otázkou času, kedy sa dostanú do povedomia firiem.

Filmy

Pokojný kraj kopcov si ako miesto natáčania vybrali viacerí režiséri. Filmy, ktoré sa tu natočili: Bathory, Štúrovci, Sváko Ragan z Brezovej, Bičianka z Doliny a ďalšie.

Písek z Klokočských skal se dostane i do zavřené konzervy. Tvrdí to alespoň čeští trampové, kteří svého času uskutečnili pokus, za jehož provedení by se skoro nemusela stydět ani renomovaná vědecká laboratoř. Jestli tomu nevěříte, můžete si to vyzkoušet sami. Riskujete jen to, že zdejší jemný písek budete vyklepávat z těch nejnemožnějších míst, bude vám skřípat mezi zuby a nakonec se vám zadře do duše tak, jako mnohým před vámi.

Oblast Klokočských skal leží mezi Turnovem a nejvyšším vrcholem Českého ráje Kozákovem. Díky tomu, že jsou snadno dostupné a při tom nejsou tak na očích, jako Hruboskalsko, staly se svého času snad nejtrampštější oblastí v okolí. Určitě k tomu přispělo i to, že zdejší skály, ač nejsou tak mohutné, jako v jiných skalních městech, jsou bohaté na množství různých skrýší, převisů, skalních průchodů, puklin a jeskyněk. To podněcovalo fantazii romanticky založených lidí a ve zdejších skalách pak v jedné z jeskyněk vzniklo i symbolické indiánské pohřebiště podle některých věnované památce malíře a ilustrátora Zdeňka Buriana. Dnes už je skalní dutina, kde bývalo, prázdná. V Klokočkách začalo být o víkendech přelidněno a trampové se stáhli. Zmizely osady a nocoviště pod převisy a osiřelo i velké pohřebiště, které začalo být příliš známé a přitahovalo nežádoucí pozornost. Ve skalách pak ještě nějakou dobu přežívaly utajované a pečlivě maskované svatyňky. Dnes už byste je asi marně hledali. Změnila se doba a ubylo lidí jezdících na víkend jen tak do přírody a mnozí z těch, kterým záliba zůstala, vyrazili za svými cestovatelskými sny do světa. Stále ještě se ale najde nemálo nadšenců, kteří ve zdejších skalách tráví volný čas a jsou ochotni pro ně i něco udělat.

Klokočské skály spolu s nedalekými Betlémskými skalami tvoří od roku 1985 základ přírodní rezervace. Skály jsou tvořeny prvohorními svrchnokřídovými pískovci o mocnosti až 60 m, které byly vyzdviženy do plošiny zakončené asi 1600 m dlouhou skalní stěnou. Kromě pro pískovcové oblasti typických skalních měst, která se vytvářejí na okrajích pískovcových masivů, se v této oblasti vytvářejí útvary, které jsou označovány jako pseudokras. Podobně jako ve vápencových a dolomitových oblastech zde dochází ke zkrasovatění, tedy vytváření jeskyní a dutin a s nimi spojených povrchových krasových jevů, jako jsou například závrty. Zatímco pravý kras vzniká chemickým rozpouštěním a případně usazováním hornin, pseudokrasové jevy vznikají hlavně mechanickým zvětráváním způsobeným fyzikálním rozrušováním horniny vlivem střídání teplot a zamrzání vody. Celkem je v Klokočských a Betlémských skalách registrováno okolo tří set pseudokrasových jeskyní.

Ve zdejších kaňonech a soutěskách se nachází i největší pseudokrasová jeskyně Českého ráje, jeskyně Postojna, někdy nazývaná Amerika. Za jejím nízkým vstupem je Velká síň o rozměrech 16×18 m. V zadní části pak přechází ve Spletitou chodbu. Hned u vchodu do jeskyně odbočuje Malá síň o rozměrech 8×4 m. Nejen, že tato jeskyně je jedna z největších v Českém ráji, ale je i jediná veřejnosti přístupná a navíc je to jedna z významných archeologických lokalit. Ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století zde byly nalezeny pozůstatky lužické kultury z období 12 až 9 tisíc let před naším letopočtem. Nejstarší osídlení v Českém ráji bylo nalezeno v Jíslově jeskyni, která se rovněž nachází v Klokočských skalách. Jedná se o nástroje z doby kamenné staré okolo padesáti tisíc let.

Významnou památkou zdejší oblasti je skalní hrad Rotštejn, ze kterého se nám do dnešní doby zachovala pouze zřícenina. Hrad byl založen v polovině 13. století na třech skaliskách šlechtici z rodu Markwarticů. Již v roce 1318 za doby Voka II. z Rotštejna, který měl spory s asi 150 šlechtici z okolí byl hrad dobyt a vypálen. Později byl obnoven a pravděpodobně přežil bez větší úhony i husitské války. V roce 1514 je ale hrad uváděn již jako pustý. Nové obyvatele získal hrad až za třicetileté války, kdy se sem stáhli obyvatelé okolních vesnic, kteří ve skalách pod hradem vybudovali provizorní příbytky. Postupně tu vzniklo pět usedlostí s chlévy, z nichž některé byly obývány ještě v 19. století. V první polovině dvacátého století pak došlo ke zřícení části hradního zdiva a kusu jedné ze skal. V průběhu druhé světové války, v roce 1941 byla skrz hrad vylámána turistická stezka a přímo do hradu bylo vytesáno schodiště. V osmdesátých letech se pak o záchranou hradu začalo zabývat místní trampské sdružení, které se v devadesátých letech změnilo na občanské sdružení Ochrana Klokočských skal a stará se o Rotštejn i jeho okolí ve spolupráci s památkáři, archeology a okolními obcemi dodnes.

K hrádku Rotštejnu i Klokočským skalám se váže i množství pověstí. Povídá se o pokladech ukrytých ve skalách, tajné chodbě vedoucí z Rotštejna do Postojny a mnoho dalších. I kdyby na nich nebylo ani zrnko pravdy, určitě stojí za to zajít se na Klokočky podívat. Na vrchol skalní stěny se dostanete z vesnice Klokočí po červené značce skrz 70 metrů dlouhou soutěsku Klokočské průchody. Ve středověku zde vedla stará kupecká slezská cesta a dodnes můžete ve skalách spatřit kupecké značky. Po červené se pak dostanete dál po okraji Betlémských skal přes vyhlídku na Zdenčině skále až do Turnova. Pokud se z rozcestí nad Klokočskými průchody vydáte po žluté značce, můžete dojít buď přes Zelený důl k jeskyni Postojna, nebo přes skály po můstcích a schodištích na skalní hrádek Rotštejn. V nedaleké osadě Rotštejn najdete ve skalním výklenku lidovou plastiku Jana Nepomuckého a kousek od ní i skalní kovárnu. Pokud dojdete po silnici až do vesnice Klokočí, najdete na jejím konci skalní kapli Československé církve husitské.