Rubrika: Pomoc a dobrovolnictví

Na Brontosaury v Himálajích jsem narazil náhodou při plánování letošní dovolené. Smyslem projektu je podpora výuky a pomoc se stavbou internátu ve škole Spring Dales Public School v malé vesnici Mulbekh v indickém Ladakhu. Škola si klade za cíl poskytovat kvalitní vzdělání s důrazem na ladackou kulturu a také zastavení odlivu mladé generace do zbytku Indie. Myšlenka udělat něco dobrého ve mě začala hlodat, ale ve skutečnosti jsem pociťoval mírnou skepsi. Pochybnosti se však rozplynuly hned po prvním setkání s vedoucím projektu Jirkou Sázelem a se všemi ostatními lidmi, kteří se v projektu angažují. Od této chvíle jsem byl pevně rozhodnut přiložit ruku k dílu. Neoslovili mě však pouze lidé zde v Čechách, ale hlavně sám ředitel školy Norbo. Právě on před několika lety inicioval kontakt s českou dobrovolnickou organizací Brontosaurus a on má také zásluhu na pozitivních dopadech celého projektu. Zbývalo projít tvrdým přijímacím pohovorem a stal se ze mě učitel matematiky prvního stupně, který měl navíc 2 týdny žít v ladacké rodině podle jejich zvyklostí.

Co to Ladakh vůbec je? Sám jsem o něm nikdy neslyšel, a proto mi hned přišel jako ideální cíl k návštěvě. Ladakh je malá provincie (o něco větší než ČR) v republice Jammu & Kashmir v severozápadním cípu Indie. Celé území Ladakhu pokrývá vysokohorská poušt ve výšce 3500 až 7000 mnm. Hranice jsou tvořeny hřbety Himálaje, Karakoramu a údolím Indu. Celkově se jedná o dost nehostinné, ale velmi krásné místo k životu. Nalézá se tam druhé nejchladnější trvale obývané místo na světě Drass. V zimě je běžně –40, skoro tam neprší, všude jsou vysoké hory, vegetace roste pouze kolem řek a na svědomitě zavlažovaných polích. O to více v něm žijou zajímaví lidé. Majoritním náboženstvím v Ladakhu je tibetský Buddhismus a prakticky vše vypadá a je jako v samotném Tibetu. Proto také označení Malý Tibet. Jedná se bohužel o jediné místo na světě, kde není tibetská kultura nikým potlačována. Ladakh a vlastně podstatná část státu Jammu & Kashmir je důvodem územních sporů s Čínou a hlavně Pákistánem. Místo hranic jsou v Kašmíru a Ladakhu pouze linie kontroly, protože na jejich území si dělají nárok všechny tři státy. Toto je důvodem silné přítomnosti indické armády, což je paradoxně pro místní obyvatele vítaný zdroj peněz. Do poloviny 70 let byl Ladakh uzavřen neindickým turistům. Dnes je však turismus dalším zdrojem obživy a sami Indové říkají, že je to ráj na zemi. S okolím je Ladakh spojen letecky a nejvyššími sjízdnými sedly na světě. Těžké kamiony se běžně šplhají do výšek přes 5000 mnm. Ovšem pouze od června do září, protože po zbytek roku jsou průsmyky pod oponou sněhu a mrazu. Obyvatelé se tak musí na dlouhou zimu náležitě zásobit.

Před cestou jsem se zúčastnil několika setkání s ostatními dobrovolníky, podílel se na organizaci a hlavně se připravoval na výuku samotnou. Nikdy jsem nic podobného nedělal, takže jsem se na půl roku ponořil do didaktických knížek, článků o metodikách výuky a tvorby podkladů do jednotlivých hodin. Na konci června přišel den odletu a já se ocitl v letadle nad krajinou, kterou jsem nikdy neviděl. Barevně dominuje žlutá s azurově modrou a bílá barva sněhu na všudy přítomných vrcholcích Himálaje a Karakoramu. Pohled z letadla na K2 byl další důkaz, že jsem správně.

Prvních pár dní jsme se kultůrně a výškově aklimatizovali v hlavním městě Leh, který je ideální vstupní bránou do Ladakhu. Dnes je v Lehu již velmi rozvinutá infrastruktura pro turisty. Nespočet hotelů, cestovních kanceláří a restaurací bohužel snižuje jeho autentičnost. Navzdory tomu je v tam krásný Leh Palace, Shanti Stupa, Namgyal Tsemo Gompa, bazar plný barevných lákadel, ulice voní indickým kořením, všude je mumraj bavících se lidí, všichni se usmívají, zdraví, chtějí se přátelit a samozřejmě nabízejí k prodeji všechno možné. Krávy se mísí s babičkami ověšenými nůšemi, royal anfieldy se předhání s auty a povozy…hello my friend, how are you, where are you from? slyšíme na každém rohu… Před odjezdem do Mulbekhu jsme ještě stihli navštívit Mask vestival v Hemis gompě, což je jeden z největších místních klášterů. Za povšimnutí stojí také tibetská výzdoba a oblečení. Barevností látek se obyvatelé snaží kompenzovat jednotvárnost okolní přírody. Naše tmavá šeď obleků a kostýmků se zde naštěstí v menšině.

Samotný přesun do Mulbekhu je na celý den jízdy autem. Nám se to i s návštěvou Lamayuru gompy podařilo stihnout za 5 hodin. Měli jsme řidiče, který se nebál a po cestě plné výmolů, stěrku, kamení, nepřehledných úseků, hlubokých strží, protijedoucích kamiónů skoro letěl. Celkově cesty vypadají uplně jinak než tady. Na asfaltu se většinou teprve pracuje, všude řádí amatérští závodníci, všichni troubí, a hlavně nikdo neví co je za příští zatáčkou. Nehody jsou ale ojedinělé. Kde není nadmíru pravidel, tam se lidé chovají více zodpovědně a ve výsledku vše funguje lépe. Ladakh má také lék na dodržování rychlosti v obci. Je to jednoduché, stačí tam cestu vůbec nemít. Tankodromem se jede skutečně pomalu. K povšimnutí stojí i nápisy na značkách. Love me honey, but no so fast je důkaz, že smysl pro černý humor nemají pouze Češi. Vozový park vypadá také úplně jinak než u nás. Nejmenší Suzuki, Taty a Fabie se prodírají po cestách, na které by nestačily ani naše SUV. Další důkaz že vše je pouze o schopnostech lidí a ne věcí. Kolem cest je bohužel vidět i krutá realita. Na spojnici Leh-Šrínagar pracují asfaltéři z Nepálu. Celý den topí pod kotlem gumáky, čichají chemikálie, prach a pokládají toxický koberec, aby se usnadnil transport po této dopravní páteři. Po práci spí rovnou pod stroji nebo ve stanech nad vysokými srázy. Netušil jsem, že existují země, odkud se musí jezdit do Indie za výdělkem.

Po příjezdu jsme se ihned stali atrakcí číslo jedna. Mulbekh tvoří pár desítek domů v údolí Wakha, kde je skupina Evropanů největší pozdvižení za celý rok. Ihned se vynořily děti, které nás již týdny netrpělivě vyčkávaly. Lidé jsou ale velmi nesmělí, usmívají se, zdraví, ale sami si nedovolí nás oslovit nebo se k nám přiblížit. Tento počáteční ostych se v průběhu podaří jakž takž odbourat. Zítra je hned vyučovací den a tak se pouštíme do příprav a seznamování se se školou.

Areál školy tvoří budovy druhého stupně, školky, ředitelny, velké assembly hall, knihovny, hřiště, dalajlamova osobního pokoje, rozestavěného internátu a energo stanice se solárními panely. První stupeň bohužel chybí, protože se zřítil a z jeho trosek byla postavena ředitelna. Nejmenší děti se proto musí učit venku. Vybavení školy je velmi jednoduché. Prosté lavice, staré tabule, koberce pro venkovní výuku, pár psacích pomůcek, staré počítače v učebně informatiky a občas fungující internet. Děti nosí uniformy, velké baťohy s chatrnými učebnicemi, jedním sešitem pro všechny předměty a penálem. Nemají to co děti u nás, ale na druhou stranu se mnohem více smějí, lační po výuce, za všechno jsou velice vděčné a neremcají. Na všudy přítomný úsměv a good morning Sir budu vzpomínat celý život.

Školní den začíná v 10 ranním shromážděním v assembly hall. Děti půl hodiny zpívají indickou hymnu, we shall overcome, modlí se a prezentují novinky. Celé ranní setkání je v trochu vojenském duchu, ale na druhou stranu lze vidět soudržnost celé komunity. Starší děti se starají o menší a vše organizují. Výsledky hesla “Education is the soul of the society” jsou zde vidět na každém rohu. V 10:30 se děti rozutečou do svých tříd a nám začíná výuka. 2 x hodina a půl s krátkou přestávkou jsou sice náročné, ale neuvěřitelně nás naplňují. Děti se předbíhají k tabuli, děkují za domácí úkoly, pilně pracují, občas zlobí a hašteří. O přestávkách si s námi hrají, pomáhají nám s pomůckami, chtějí se nechat nosit, fotit a neustále nás pozorují. Od prvního momentu jsme si děti zamilovali.

Naše výuka probíhá venku, a proto pořád bojujeme se sluncem a silným větrem, který nám kosí tabuli a dětem rozfoukává papíry a sešity. Zajímavostí je, že v zimě se situace obrací, protože kvůli nedostatku dřeva a peněz se ve škole netopí a výuka je možná jenom díky tomu, že na přímém sluníčku se děti vyhřívají na cca –10 stupních. Prý se v tom dá pohodlně i psát. Učíme v angličtině, což je zejména v první třídě problém. Naštěstí máme k dispozici pohotovou místní učitelku Stanzin, která nám s komunikací pomáhá. Jazyky jsou palčivým problémem celého systému výuky. Děti jimi bohužel tráví moc času. Od první třídy se učí anglicky, bhoti (ladačtina) a Hindi. Aby toho nebylo dost, tak učebnice mají v jazyce a písmu urdu. Navíc se jim poslední rok ve škole vše přepne do angličtiny, protože další vzdělání je pouze v ní.

Svou výukou jsme nechtěli narušit curriculum, a proto jsme mu přizpůsobili své lekce. Na druhou stranu jsme se snažili, aby všechny hodiny byly zajímavé, takže jsme hráli hodně didaktických her a pracovali se zábavnými samostatnými úlohami. Naše příprava z Čech se samozřejmě musela za pochodu neustále přizpůsobovat aktuální situaci, ale to je asi běžné všude. Děti jsme možná trochu podcenili, protože čísla a základní početní operace zvládaly vcelku dobře, takže jsme do výuky zařadili více logických úloh a náročnějších aktivit. Naučili jsme je například sudoku nebo měřit metry z Ikey. V Mulbekhu jsme ovšem netrávili veškerý čas pouze ve škole.

Po obědě jsme měli cca 2 hodiny čas na relax a přípravu na další den a v 15:30 si nás děti odváděly domů. První den jsme se postavili do řady a děti si mohly vybrat, koho by na týden chtěly domů. Jako na koňském trhu. Nás si vybrala mladá slečna Stanzin a poté chlapec Rundup. Pobyt v tibetské rodině byl pro nás velký zážitek. Každé odpoledne se seběhly děti ze sousedství a hrály se hry, chodilo se na výlety po okolních horách a svatých místech. Nikdy jsem snad tolikrát nehrál pexeso a člověče nezlob se. Jednou dokonce se sedmi dětmi naráz. Jak se večery blížily k půlnoci, tak se debaty klonily k tématům života v Ladakhu a Čechách. Snažili jsme se vyvracet představy, že u nás je všechno jako v klipech z MTV, popíjeli slaný čas, smáli se, fotili, vyzvídali detaily z ladackého života a samozřejmě jedli. Jídlo byla kapitola sama pro sebe. Stručně řečeno je tradiční ladacká strava mouka na všechny způsoby. Což bylo většinou chutné, až na syrovou mouku s máslem a mlékem. Při této snídani jsme si museli představovat vajíčka nebo rohlíky s marmeládou Kromě tradiční ladacké stravy jsme dostávali i indická jídla, hlavně rýži, dušenou zeleninu na chuť sušenky všeho druhu. Denní cyklus pro nás byl trochu náročný, protože je poplatný tvrdé práci na poli, a tak se vstávalo brzy a chodilo spát pozdě. Večeře v 11 a hraní pexesa v 7 ráno bylo běžné. To ovšem nemělo vliv na to, že celý pobyt v rodině byl plný krásných malých nedorozumění a kouzelných situací. Pro mě osobně to byla obrovská zkušenost.

Cesta z a do školy byla někdy dlouhá (některé rodiny bydlí i hodinu a půl daleko), což jsme občas řešili stopováním kamioňáků. Vždy úspěšně, protože lidé si zde pomáhají. Jeden malý postřeh. Při večerních procházkách vesnicí mě nejvíce zaujalo, s jakou tichostí se místní lidé pohybují. Kolikrát jsem měl pocit, že jsem sám, ale opak byl pravdou. Lidé se po pěšinkách a uličkách neslyšně přesunují mezi políčky a domovy. Časté Jullay (dobrý den, děkuji, ahoj, na shledanou, prosím) je toho důkazem. Je tady prostě živo.

14 dní utekly jako voda. O víkendu jsme ještě stihli oslavit s místní komunitou dalajlámovy narozeniny, jet s dětmi na dvou denní piknik do hor, zdolat bezejmenné himálajské vrcholy, tančit/pařit s dětmi, uspořádat představení pro rodiče a bohužel se i rozloučit. Snad zase někdy příště…

Když vše shrnu, tak přínos ve svém působení vidím hlavně v mezikulturní výměně a v úsměvech na tvářích dětí. Pro mě osobně byl pobyt obrovská změna oproti všednímu životu a možnost přeskupit si žebříček hodnot. Škola a Ladakh samotný zůstanou navždy v mém srdci… snad se tam ještě jednou vrátím.

Šestnáct z jednadvaceti mongolských provincií zasáhl extrémní mráz zvaný dzud. Při letošním dzudu se teploty přes den pohybovaly okolo mínus 25 °C a v noci klesaly až na mínus 40 °C. Velké množství sněhu a silné vrstvy ledu pokryly většinu pastvin. Kvůli těmto extrémním podmínkám již zemřelo více než 200 000 kusů hospodářských zvířat. Stáda jsou přitom pro mongolské pastevce často jediným zdrojem obživy. Podle údajů Mezinárodní Federace Červeného kříže (IFRC) již dzud zasáhl téměř 965 000 lidí. Člověk v tísni (ČvT) proto spolu s EU a Charitou ČR pomáhá lidem v provinciích Süchbátar, Chenti, Dornod a Dornogobi na východě Mongolska. Nejzranitelnější rodiny, které přišly o svá zvířata, dostávají potravinové balíčky. Díky potravinové pomoci mohou přečkat nejkritičtější období, než se budou moci věnovat obnově svého živobytí.

„Vloni zažilo Mongolsko extrémně suché léto, po kterém obvykle přichází dzud. Společně s dalšími mezinárodními humanitárními organizacemi jsme proto od začátku zimy mapovali a vyhodnocovali situaci a konkrétní potřeby na místě,“ říká regionální koordinátor ČvT pro Asii Petr Drbohlav. „V současné chvíli řídí naši pracovníci na místě distribuci potravinových balíčků pro nejzranitelnější rodiny ve dvou provinciích na východě země,“ dodává s tím, že ČvT pomáhal mongolským pastevcům už při posledním dzudu v zimě 2010 a od té doby má v Mongolsku stálou kancelář s rozvojovými programy.

Nedostatek zásob

Třiatřicetiletý otec dvou dětí Zorigtbaatar Baasanjav se živí jako pastevec. Před dzudem mělo jeho stádo zhruba 165 kusů. Letošní mrazy ho připravily o více než 30 zvířat. „Na zimu jsem se snažil připravit a nachystat si velké zásoby sena a krmiva. Nezažil jsem ale dzud v předešlých letech, takže pro mě letošní zima byla extrémně náročná. Všechny zásoby jsou pryč. Nyní nemám seno ani dostatek peněz na jeho nákup,“ říká Baasanjav. „Jídlo od Člověka v tísni nám pomůže přečkat tohle těžké období. Pomoc se nám opravdu hodí. V budoucnu bych si pak rád pořídil nový dobytek, abych se mohl postarat o svou rodinu,“ dodává. Doprovází ho syn Nomin Erdene, který již ve svých pěti letech umí jezdit na koni a vypráví, jak ho baví život se zvířaty na venkově.

Odchod do města není řešení

Mnoho mongolských pastevců, kteří kvůli drsným mrazům přijdou o svá stáda, se vydává hledat obživu do jurtovišť na okraji hlavního města Ulánbátar. Tam pro ně ale většinou není dostatek vhodné práce a kromě extrémní chudoby doprovází zdejší život další sociální problémy. Proto se většina místních kočovných pastevců stále nechce svého způsobu života vzdát a v odchodu do města nevidí řešení svých problémů.

Jako například jednačtyřicetiletý Gantsog Lhagvasuren, otec čtyř dětí. Aby mohl uživit svou početnou rodinu, choval koně, kozy, skot a ovce – celkem 100 zvířat. Letošní dzud ho připravil téměř o polovinu z nich. „Takhle krutou zimu jsem ještě nezažil. Zemřelo mi 40 zvířat. Ale věřím, že se nám opět podaří postavit se na vlastní nohy a žít bez cizí pomoci. I kdyby mi zbylo už jen pět koz, tak se do města nepřestěhuji. Co bych tam dělal? Já se radši budu starat o své stádo, to umím,“ říká Gantsog Lhagvasuren. „Moje děti se jednou budou moci rozhodnout, zda budou chtít pokračovat také jako pastevci,“ dodává. Jeho nejmladší sedmiletá dcera Ganzul vesele přitakává: „Já bych nechtěla bydlet ve městě. Budu žít stejně jako můj táta a máma.“

První výuka IT nad rámec běžných osnov úspěšně doběhla do konce. Lucka Vančová a Petr Kluger se minulý měsíc vrátili zpět do ČR. První dobrovolníci, kteří působili v naší škole v průběhu zimy, jsou po příletu plni dojmů a rádi bych vám přiblížil aspoň některé z nich.

Na kurz chodilo v průběhu měsíců leden a únor od třinácti do dvou dětí nebo dospělých. Studenty výuka moc baví a někteří z nich chodí na výuku hodinu před začátkem, aby jenom tak pro sebe trénovali. „Včera jeden ze studentů přišel zcela sám na to, jak změnit plochu na pozadí windows. Umístil si tam fotku krásné kočičky a strhl tím lavinu mezi ostatními studenty, kteří se okamžitě začali zajímat, jak to udělal a chtěli si taky změnit plochu,“ říkají učitele Petr a Lucka.

Petr a Lucka si pro děti připravili široký výřez hodin pokrývající jednak základy práce s Microsoft Office až po třeba karikatury vlastních fotografií. „Jsme překvapeni, jak jsou děti disciplinovaní v kombinaci s jejich slušností a zároveň zájmem a aktivitou při výuce. Jako velkou výhodu považujeme solární vytápění nových školních budov, protože jinak by výuka byla obtížně realizovatelná“ dodávají Petr a Lucka.

„Nejvíce si nás získal Tundup – student našeho kurzu v tatínkovském věku,“ popisuje Petr a Lucka. „Na začátku mu trvalo déle, než se s počítačem seznámil, nicméně až přišlo na témata, která znal, pustil se do práce s nebývalou energií a zápalem. Naprostým vrcholem bylo natočení a sestříhání úžasné video reportáže z návštěvy významného duchovního učitele nebo zpracování powerpointové přednášky o buddhismu. Na konci našeho pobytu přišel a řekl, že se moc omlouvá, ale že nemůže přijít na poslední den výuky. Mrzelo nás to a emoce ještě zesilovala skutečnost, že vám vůbec nevysvětil, proč nepřijde. Následující den jsme zjistili, že jel do nejbližšího města Kargilu, aby si tam koupil flešku, na kterou si stáhl všechny jeho práce a studijní materiály za poslední dva měsíce a to nás skutečně dojalo.“

„Zajímavé například bylo to, že se nám nepodařilo předat tamním obyvatelům koncept životopisu a časem nám došlo, že jej asi v tamních podmínkách prostě nepotřebují, protože všichni se mezi sebou vlastně znají.“

„Jednoho dne jsme po skončení výuky vyšli před školu a uviděli jsme scénu, za jakou ostatní turisté platí na Aljašce nebo v Africe obrovské peníze v rámci různých safari. Pod školou se na planině pásl oslík a najednou z křoví vyskočili dva vlci. Jeden jej napadnul zezadu a překousl mu šlachy a tím jej znehybnil. Druhý vlk na něj skočil zepředu a usmrtil jej kousnutím do krku. Potom jej stáhli do strouhy pod planinu a do deseti minut z oslíka nezbylo skoro nic. Scénu vidělo několik jaků opodál, kteří okamžitě běželi oslíkovi na pomoc, nicméně vlci byli velmi rychlí a v moment kdy byl oslík po smrti, jaci podle našeho názoru poznali, že už není za co bojovat.“

„V průběhu našeho pobytu se o nás tamní obyvatele výborně starali a na konci jsme vyrobili Kunčokovi diplom za nejlepšího kuchaře. Diplom jsme se rozhodli zalaminovat, a když jsme viděli infrastrukturu obchodu ve Wace, navrhli jsme řediteli Norboovi, že když už má tu novou infrastrukturu mohl poskytovat služby jako internetovou kavárnu, tisk a další věci pro další lidi z vesnice.“

Organizace Člověk v tísni pracuje v nejnovějším státu světa, Jižním Súdánu, již několik let. Země je jednou z nejchudších na světě a zároveň je sužována podvýživou, respiračními a průjmovými nemocemi způsobované nedostatečnou hygienou. Pavel Muroň vedl misi Člověka v tísni v Jižním Súdánu několik let a v následujících pěti videích se můžete dozvědět více o životě v této mladé zemi.

I vy se můžete zapojit do pomoci této zemi, tím že nakoupíte dárek na charitativním e-shopu Skutečný dárek. Vy obdržíte certifikát o svém nákupu a samotný dárek bude doručen potřebné rodině v jedné z cílových oblastí. Koupit můžete například kozu, osivo či první knížku. Více informací naleznete na stránkách Skutečného dárku a v následujícím videu

Jižní Súdán má deset milionů obyvatel, rozkládá se v hornatém území tropického pásma a svou samostatnost vyhlásili teprve v roce 2011. Více informací o zemi najdete na Wikipedii.

Ve vesnici Paponditi, která se nachází v okolí Viktoriina jezera v Keni, byl vždy problém se vzděláváním dětí. Škol je tu nedostatek, o kvalitě ani nemluvě. Právě toto trápilo keňskou komunitu dobrovolníků, kteří chtěli posílat děti do školy, ale nebylo kam, a když už, tak opravdu moc daleko a za moc to nestálo.

“Nedostatkem“ začíná téměř každý příběh úspěšného start-upu, zajímavé kavárny anebo neobvyklé služby. Lidem v jejich okolí něco chybí natolik, že je to inspiruje k tomu, aby “byli právě tou změnou, kterou chtějí vidět ve světě,“ jak říká náš keňský koordinátor James Omolo. A nekvalitní státní školy v Paponditi zlobily Jamese natolik, že se se skupinkou nadšenců rozhodl založit si školu vlastní.

„Na začátku bylo několik místních dárců,“ říká James. „Někdo věnoval pozemek, jiný materiál na zdi, další postavil plot.“ Tak vznikla první třída a ta se rychle zaplnila dětmi. Tím, jak žáci rostli, rozrůstala se i škola – s každým dalším ročníkem o jednu třídu. Z původních 18 dětí dnes školu navštěvuje přes 300 žáků, přičemž dnes už se po jejím pozemku potulují děti všech ročníků – od první až po osmou třídu základní školy.

A že se jim opravdu podařilo dostát svého slibu a založit školu dobrou, která bude žáky připravovat kvalitním a netradičním způsobem, potvrdily výsledky. Před třemi lety se škola stala nejlepší v celém regionu (Něco jako náš kraj). “Dva z naších studentů se tehdy dokonce umístili na prvních příčkách v celonárodních srovnávacích testech,” dodává James pyšně.

U školy a školky navíc postupně vznikla, díky podpoře pár lidí z České republiky, také ubytovna pro starší dívky – sirotky. Ty mnohdy nemají kde bydlet a často se proto opakuje ten samý scénář: mladé ženy opustí vesnici, kde nemají u koho zůstat a hledají štěstí u známých v jiných částech Keni, či se vydají hledat štěstí do nejbližšího velkého města. Ve městě na ulici na ně bohužel čeká pouze hlad a prostituce, ruku v ruce s nebezpečnými chorobami. A nejbližší známý nemají možnost dívkám pomoci, hlavně kvůli jejich špatné finanční situaci. Nejednou se tak stalo, že James a další dobrovolníci z Paponditi dívky hledali a vyzvedávali stovky kilometrů daleko, aby je následně vzali k sobě domů a týdny je dávali dohromady, psychicky i fyzicky.

Oblast Paponditi je postižená virem HIV, který si svou daň vybírá na střední generaci. Ve vesnici proto chybí pracovní síla a zůstávají zde převážně starší lidé a děti. S pomocí našich projektů a práce komunity byla před dvěma lety do školy, a potažmo celé vesnice, zavedena voda a později i elektřina. Několik dětí z Peace Kids Humanist Academy je navíc adoptováno na dálku. Díky tomuto programu Centra Dialog už desítky dětí z Papondity nejen dokončily základní a střední školu, ale také nastoupily na vysoké školy. A právě vzdělání je v této oblasti to, co odemyká dveře zdárné budoucnosti.

Ničivé zemětřesení v Nepálu zasáhlo celkem osm milionů lidí. Více než 1,4 milionu lidí naléhavě potřebuje jídlo a do mnoha oblastí se pomoc kvůli poničené infrastruktuře zatím vůbec nedostala. V nejhůře postižených oblastech lidé potřebují pomoci s provizorním zastřešením poničených domů, a proto jsme již v Nepálu rozdali tisíce plachet. Důležité je i jídlo a přísun pitné vody. Na konto sbírky SOS Nepál organizace Člověk v tísni se již vybralo přes 21 milionů korun. Vaše pomoc je opravdu potřebná a umožní nám pracovat na obnově země po mnoho náledujících měsíců. Mnohokrát děkujeme za příspěvek!

Strávil jsem v roce 2014 více než půl roku v Indii. Nejdelší část pobytu – zhruba 4 měsíce – jsem věnoval výuce malých mnichů v klášteře Key v údolí Spiti. Dostal jsem se do tohoto odlehlého místa díky spolupráci s obecně prospěšnou společností MOST.

Pokud bych měl určit nejsilnější moment mého pobytu v Indii, tak bych rozhodně musel říct “loučení s mnichy”. Nedovedete si představit, jakou lásku a úctu mi prokázali a jak hluboce se mě to dotklo. Myslím, že tibetský buddhismus je něco nesmírně cenného a já jej vidím jako ohromnou sílu dobra, která dokáže svým jemným působením zbavit člověka utrpení a přinést mu…no, co myslíte?

Ale nepředbíhejme. Rád bych popsal i pár posledních dní před mým odjezdem, které byly rovněž velice zajímavé. Bylo to v polovině září a už začínala být pořádná zima. Možná na zahřátí mi mniši tajně nosili piva, které vozili s Kazy – blízkého městečka, kde je široko daleko jediný Internet. Tajně proto, aby to neviděl hlavní láma kláštera, který byl na tyto věci velice přísný. Samozřejmě, že mniši nemohou alkohol pít a ani jej nepijí, ale věděli, že já mám pivo rád a tak mi tím chtěli udělat radost. Ovšemže se jim to povedlo .

Další vtipnou příhodou bylo natáčení bolywoodského filmu, které se v klášteře v mých posledních dnech uskutečnilo. Neměl jsem vůbec tušení, že se něco takového chystá, a tak mě velice překvapilo, když jsem na hlavním nádvoří kláštera našel kamery a produkční tým s vysílačkami, pomocí kterých komunikovali i na poměrně malé vzdálenosti. Role mnichů v tomto filmu spočívala v předvedení tradičního tance s názvem “Cham”, který slouží jako forma meditace a kterým se rovněž prokazuje úcta bohům. Zatímco mniši tančili svůj tradiční tanec, proplétala se mezi nimi svůdná, západně vypadající Indka, beze slov zpívající tak, aby se přes celou scénu mohla později dát nějaká jímavá indická melodie.

Nakonec se točilo až do pozdního večera a natáčení se dokonce zúčastnilo i pár západních turistů, kteří zrovna v Key byli (dokonce dva z nich byli Češi). Já jsem se bohužel zúčastnit nemohl, jelikož jsem měl výuku. Škoda, třeba jsem se mohl stát slavným . I tak jsem měl ale fajn večer, jelikož když se tito západní komparzisti konečně z natáčení vrátili, strávil jsem s nimi super čas na standardním potkávacím místě – v klášterní kuchyni. Po dlouhé době jsem slyšel češtinu a po dlouhé době jsem měl možnost zahrát si šachy s Izraelcem jménem Lior.

No ale teď už k poslednímu dni, kdy proběhlo samotné rozloučení. Byl to hezký den hned od rána. Od devíti do desíti jsem si mohl užít svou poslední hodinu s malými mníšky. Vyprávěl jsem jim příběh s obrázky o málem africkém chlapci, který rád bubnuje a tím zachrání svou rodinu před podivnou příšerou z temných jeskyní. Příšeře se totiž chlapcovo bubnování zalíbí natolik, že místo sežrání jeho rodičů a tety začne tančit, až je nakonec tak unavená, že se sotva odplazí zpátky do své jeskyně. Mimo jiné tímto skutkem přesvědčí svou tetu, že je opravdu dobrým chlapcem a ta už na něj od té chvíle nikdy nehubuje. Sklidil jsem za toto vyprávění od malých mníšků potlesk, tak hádám, že to nebylo nejhorší.

Čas do oběda jsem strávil v kuchyni vyhříváním se u kamen, což byla v těchto dnech jedna z mých nejoblíbenějších činností. No a pak to začalo. Nejdřív jsem měl společně oběd s hlavním lámou kláštera a dalšími mnichy, které jsem už teď mohl s čistým svědomím nazývat opravdovými přáteli. Po obědě následovalo tradiční focení na tisíc způsobů snad s každým s mnichem v dosahu 1km. Měl jsem na sobě super skoro-mnišskou róbu, kterou jsem od mnichů dostal darem, takže mě to vlastně i docela bavilo.

No a po focení se odehrál asi nejemotivnější moment v mém životě – rozloučení se studenty. Bylo jich několik desítek a představte si, každý jeden z nich měl připravenou bílou šálu tzv. katak – symbol čistoty a soucítění. Tu mi posléze každý jeden z nich dal na krk a já cítil slzy hrnoucí se mi do očí z té nesmírně čisté energie, která mě obklopovala. Přál bych to zažít každé bytosti na této planetě, jelikož některé věci jsou nepopsatelné a přesto jsou tak ohromně cenné. Od té doby, co jsem zpátky doma, svádím každodenní souboj se svým egem. Je to velký pokrok, protože před Indií jsem byl sám sebou hluboce utlačovaný, bez šance postavit se na odpor. Teď jsem schopen aspoň na krátké chvíle otevřít svou duši a splynout se všudypřítomnou energií tekoucí ve vztazích s lidmi, stromy, zvířaty, i věcmi. A věřte mi, je to mocný pocit, mocný a poddajný zároveň.

Možná, že je jen iluzí, ale pak kdo ví, co je pravda. Pro mě je pravdou to, co člověku prospívá. Takže děkuju mnichům z kláštera Key v údolí Spiti za to, že jsem teď tím, čím jsem – sám o sobě nikým.

Organizace Brontosauři v Himálajích hledá zájemce, kteří chtějí odjet pomáhat do Malého Tibetu. Zájemci mohou jako dobrovolníci vyučovat děti nebo pomoci na stavbě, absolvovat Benefiční kurz buddhismu nebo sportovní Benefiční himálajskou výzvu. Za jejich pomoc jim může poděkovat sám 14. Dalajláma, s kterým jsou každoročně pořádány audience. Účastníci dobročinných cest mohou svou účastí vyjádřit postoj k nedávnému odklonu Česka od otázek lidských práv a odkazu Václava Havla.

„Cítím jako svou povinnost usilovat o přežití odkazu Václava Havla. Jsem rád, že mi v tom pomáháte svou nezištnou pomocí dětem z Malého Tibetu“ sdělil Jeho Svatost 14. Dalajláma skupině Čechů, která pomáhala s organizací Brontosauři v Himálajích v průběhu července 2012. „Jsem rád, že díky vzájemné pomoci si udržujeme naše přátelské vazby“ Dalajláma následně dodal.

Organizace Brontosauři v Himálajích podporuje v rozvoji školu ve vesnici Mulbekh (Malý Tibet, sev. Indie) a je jedinou českou organizací, jejíž rozvojový projekt spolufinancuje 14. Dalajláma. Za Dalajlámovu podporu předal v listopadu 2011 Václav Havel Dalajlámovi poděkování. Brontosauři v Himálajích jsou pobočným spolkem Hnutí Brontosaurus a v Malém Tibetu usilují o podporu vzdělávání, rozvoj vztahu ke kulturním tradicím a ekologii.

Do Malého Tibetu je možné vyrazit pomáhat jako dobrovolník vyučovat děti, pomoci na stavbě, realizovat libovolný vzdělávací projekt nebo rozvíjet dovednosti školního vedení. Nejvíce dobrovolníků jezdí pomáhat v průběhu léta. Různé dobrovolnické pozice jsou však vypsány po celý rok.

Benefiční kurz buddhismu je 14 denní cesta v rámci, které je možné se během pěti dnů naučit meditační techniky a význam buddhistické filozofie. Kurz probíhá v malebném klášteře v odlehlé vesnici Mulbekh zcela výjimečně. Absolvováním kurzu se totiž podpoří tamní škola.

Tamní školu je možné podpořit také v rámci Benefiční Himálajské výzvy. Jedná se o 14 denní sportovní cestu do Malého Tibetu, na které je možné objevit kulturní krásy Malého Tibetu, vyrazit na motorce k ledovcovému jezeru, sjet na raftu řeku Indus, zameditovat si ve svaté jeskyni, zdolat horu Stok Kangri vysokou 6200 m n. m. a navštívit podpořenou školu.

Od roku 2008 pomáhalo v Malém Tibetu díky Brontosaurům v Himalájích přibližně 150 Čechů. Z mediálně známých osob absolvovali cestu David Kraus nebo Světlana Nálepková. Společně s rodinou vyrazili manželé Ivana Jirešová a Viktor Dyk s osmiletou dcerou Sofií nebo manželé Martin Bursík a Kateřina Jacques s tříletou dcerou Noemi.

Účastníci dobročinných cest mohou svou pomocí vyjádřit nesouhlas s odklonem české politiky od otázek lidských práv a odkazu Václava Havla. Cesta za pomocí do Malého Tibetu je činem, který ukáže že čechům za vztazích s lidmi s tibetským etnikem záleží, protože ještě nedávno jsme měli stejný osud. Účastníci svou pomocí mohou jednak ovlivnit životy lidí z vesnice Mulbekh, ale zároveň přispějejí k přežití odkazu přátelství 14. Dalajlámy a Václava Havla, které ovlivnilo životy lidí na celém světě.

Škola Spring Dales Public School byla založena 1992 obyvateli vesnice Mulbekhu, kteří chtěli zajistit vlastním dětem kvalitní vzdělání v blízkosti jejich domova. V roce 2008 nastoupil do školy ředitel Tsewang Norboo s vizí vdechnou škole nový život. Vytvořil obsáhlý rozvojový plán pro období 2011–2021, který zlepší kvalitu vzdělávání a navýší kapacitu školy na 350 dětí.

Ředitel Norboo chce, aby děti byly vyučovány moderními vyučovacími metodami podle učení 14. Dalajlámy, aby nové školní budovy byly postaveny tradičními stavebními technikami, aby nový školní kampus byl energeticky závislý pouze na sluneční energii a aby škola byla vzdělávací centrem pro všechny obyvatele vesnice Mulbekh. Doposud se na rozvoj školy podařilo získat přibližně 9 milionu Kč. K rozvoji školy organizace Brontosauři v Himálajích poskytuje finanční prostředky, zajišťuje asistenci odborníků při plánování a realizaci rozvoje a pomoc od dobrovolníků.

14. Dalajláma navštívil školu Spring Dales Public School poprvé v létě 2010 na základě žádosti tamních obyvatel. Návštěva školy se mu líbila a tak následně se na základě na audience v červenci 2011 v indické Dharamsale rozhodl pravidelně finančně podporovat rozvoj tamní školy (doposud přispěl 3,4 mil Kč). Na podzim roku 2011 předal Václav Havel poděkování 14. Dalajlámovi za jeho rozhodnutí podporovat školu v Mulbekhu. A od roku 2012 se 14. Dalajláma každé léto setkává se zástupci organizace Brontosauři v Himálajích k diskuzi a potěšení se nad společným dílem. V průběhu roku 2015 je naplánována Dalajlámova návštěva ve vesnici Mulbekh, při které slavnostně otevře nový školní internát a třídy.

Slunce už se ukázalo nad obzorem. Všude je jen písek, prach a horko. Kam oko dohlédne, chatrče stlučené ze všeho možného. Slum ještě spí, protože většina jeho obyvatel stejně nemá kam pospíchat.

Nezaměstnanost v Tseiblaagte dosáhla asi devadesáti procent, sehnat prostředky na živobytí je boj. Katrina se převalí, zhluboka si povzdychne a na tváři se jí objeví drobný úsměv. Na rozdíl od velké většiny sousedů musí odejít do práce. Naštěstí. Ale nebylo to tak vždycky. I ona si zažila své. Není ještě ani osm hodin a už je tu teplo jako v pekle. Katrina si zabalí své černé vlasy do turbanu, rozloučí se s dětmi a vyráží do práce. Míří do chráněné dílny, kterou před deseti lety vystavěla česká nadace Člověk v tísni přímo ve slumu na okraji města Keetmanshoop, chudé oblasti pouště Karas na jihu Namibie.

Smutné dědictví Namibie

Namibie, obrovská země s pouhými dvěma miliony obyvatel, která leží mezi vodami jižního Atlantiku a pouští Kalahari, získala zpět svoji nezávislost na Jihoafrické republice teprve v roce 1990. Odstranění apartheidu přineslo Namibijcům svobodu, ale rozdíly mezi lidmi zůstaly.

Funguje zde moderní ekonomika, která umožňuje zhruba 10% převážně bílých obyvatel žít na velmi nadstandardní úrovni a asi 20% na standardní životní úrovni. Protipólem je 50 až 60% obyvatel, kteří výhod ekonomiky využít nemohou či neumí, žijí v chudobě a jsou nezaměstnaní. Tato chudá většina má k dispozici na den cca 1 až 2 USD, (což nevystačí ani na balíček toustového chleba a mléko), a minimální možnost uživit se mimo omezený formální pracovní trh. Předchozí generace byly kolonisty připraveny o svoje tradiční způsoby obživy – stáda skotu jim byla zabavena a pastviny zabrány. Černošští obyvatelé Namibie byli za apartheidu omezováni i v přístupu ke vzdělání a tak jim chybí i potřebné vzdělání, se kterým by se mohli pustit do podnikání nebo dostat dobrou práci.

Sehnat práci je bez šance

Katrina pochází na namibijské poměry z malé rodiny – má jen čtyři sourozence. Školu ale nedodělala. Dva roky před úplným dokončením ji musela opustit, aby se mohla starat o své těžce nemocné prarodiče. Když oba zemřeli, Katrina se jen těžce protloukala životem, začaly jí těžké časy. Neměla žádný vlastní majetek a těžko sháněla peníze na živobytí. V drahé Namibii neměla na zaplacení nájmu, bydlela v levných bytech bez vody. „V některých pronájmech jsem neměla ani vodu – abych se mohla napít a trochu umýt, musela jsem za ni ještě zvlášť platit. O jídle ani nemluvím,“ vzpomíná mladá žena.

Práci nesehnala žádnou, bez zkušeností neměla šanci. Pak se seznámila s jedním mladíkem a po kratší známosti otěhotněla a měli spolu dvě děti. Katrina se otřese při vzpomínce na další ránu, která na sebe nenechala dlouho čekat. Netušila, že je přítel HIV pozitivní. Nakazila se a stejně tak i její malá dcerka. Obě se podrobily léčbě, přítel však záhy zemřel. Oporu v té době Katrina našla v rodičích, nicméně musela se postarat o děti a sama uživit celou rodinu. Ale jak a kde? Naštěstí pro ni se zrovna v té době otevřela dílna Člověka v tísni, a když přišla požádat o práci, hned ji vzali. Přednost totiž mají právě ženy, které se samy starají o děti nebo o sirotky.

„Díky práci v dílně jsem získala sebevědomí,“ říká devětadvacetiletá žena a usedá ke stolu s šicím strojem. Bude šít panenky stejně jako dalších dvacet žen v dílně. A pak ještě budou vyšívat zvířecí motivy na látky nebo vyrábět ozdoby z korálku a pštrosích vajíček. Výrobky z dílny putují do stánků a obchodů nejenom v Namibii, ale dostanou se i do Česka. Výtěžek z jejich prodeje se pak vrací zpátky – do toho smutného, prašného místa.

Výdělek pár tisíc korun

V roce 2010 převzala dílnu nástupnická organizace Karas Huisen Crafts. Pro zaměstnance se ale odchodem české nadace nic nezměnilo. Díku úsilí vlastního namibijského managementu stále dává práci ženám, jako je Katrina. „Jsem velmi vděčná, že jsem zde dostala místo. Naučila jsem se spoustu nových dovedností a mám pravidelný příjem, kterým můžu platit nájem pro sebe a své děti,“ líčí Katrina. Práce ji baví, není těžká.

Navíc si pochvaluje i další znalosti a dovednosti, které v dílně mohla získat. „Dozvídám se zajímavé věci o tom, co je vlastně HIV, jak mohu s touto nemocí žít, ale i to, jak žádat vládu o různé sociální granty nebo jak si založit vlastní podnikání,“ dodává Katrina.

Po deseti letech od založení dílny prochází projekt transformací. Dílna získala podporu místních úřadů (navštívil ji i premiér) a namibijská vláda se po dlouhých jednáních zavázala, že přestane školní uniformy, které v Namibii nosí prakticky každý školák, dovážet z Číny a začne je odebírat od místních firem. Dílna Karas Huisen Crafts by se tak mohla stát dodavatelem školních uniforem pro jih Namibie a stát se tak nezávislou na podpoře svých zakladatelů.

V průběhu druhé poloviny července pomáhala skupina 32 dobrovolníků organizace Brontosauři v Himálajích dětem z Malého Tibetu. Po čtrnáct dní vyučovali děti a opravovali halu ve škole Spring Dales Public School ve vesnici Mulbekh.

Tento rok dobrovolníci učili děti například základy zubní hygieny nebo základy jednoduchých fyzikálních principů sestavením Rube-Goldbergova stoje. Děti z nejstarších ročníků se učily, jak vzniká film natáčením vlastního krátkého filmu a děti z první až čtvrté třídy nacvičovaly divadelní představení Mauglí, které jim pomáhala trénovat herečka Ivana Jirešová. Manžel Ivany, hudebník Viktor Dyk, vyučoval děti základy hudební výchovy a společně trénovali na závěrečné představení písničku „life is life“ od skupiny Opus.

Děti se dále učily zeměpis, tělocvik, cirkusové aktivity, angličtinu a všechny další možné druhy aktivit a her. Dobrovolníci také opravili dětem jejich školní halu. Peníze na opravení omítek, vymalování a umístění nových nástěnek získali díky pravidelným individuálním dárcům tzv. Himálajským patronům. V polovině pobytu dobrovolníci vyrazili společně s dětmi na piknik, kde společně navštívili meditační jeskyně na svatém místě Fokar Zong. Dobrovolníci se od učitelů učili tancovat tradiční tance a jazyk Hindi. Veškeré aktivity dobrovolníků byly prezentovány rodičům na závěrečném představení.

Děti nebyli jedinými, kteří se díky pobytu prázdninových dobrovolníků inspirovali. Na konci pobytu se učitelka angličtiny Komal svěřila: „Podcenila jsem naše děti. Díky prázdninovým dobrovolníkům vím, že mají na víc.“ Podívejte se na její pozdrav na youtube.

Výukové projekty prázdninových dobrovolníků mohou děti inspirovat a motivovat k dalšímu studiu. Čtrnáct dní pobytu umožňuje dobrovolníkům, dětem a jejich rodičům lépe poznat rozdílnou kulturu. Naprostá většina dobrovolníků jsou Himálajští patroni a prázdninové dobrovolnictví jim umožňuje lépe poznat lidi, kterým pomáhají.