Témata – 60. stránka – Cestovatel.cz

Usť Čorná – brigáda na konci světa

Pod tlampačem hlásajícím: „Na čtvrtém nástupišti nastupujte do
rychlíku 423 Cassovia ve směru Košice,“ schází se šestice
odhodlaných průzkumníků. Do řeči se dávají tak samozřejmě, jako by se
znali dlouhá léta a mířili na čundr kamsi za humna. Zdání klame,
někteří se vidí poprvé v životě a právě vzniklá skupina míří
na brigádu na Ukrajinu.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Pod tlampačem hlásajícím: „Na čtvrtém nástupišti nastupujte do rychlíku 423 Cassovia ve směru Košice,“ schází se šestice odhodlaných průzkumníků. Do řeči se dávají tak samozřejmě, jako by se znali dlouhá léta a mířili na čundr kamsi za humna. Zdání klame, někteří se vidí poprvé v životě a právě vzniklá skupina míří na brigádu na Ukrajinu.

Historie této akce se svým způsobem začala psát před několika lety po návratu z jednoho puťáku na Podkarpatské Rusi. Jeden z účastníků našel kdesi rozhovor s Petrem Krenickým – slovenským knězem, který na Rusi v jedné zapadlé vesničce pomáhá místním, buduje domov pro staré nemohoucí lidi, a všemožně se snaží o zvelebení kraje. Článek mě natolik zaujal, že jsem prohlásil: „To je skvělý, skoro bych se sebral a jel mu tam pomoct.“ Dlouho zůstalo jen u tohoto výroku, až letos jsem se odhodlal vynajít si informace a navrhnout kamarádům, že bychom se tam vypravili. Množství kladných reakcí mě ohromilo, ozvali se dokonce mně úplně neznámí lidé, kteří se o akci odkudsi doslechli. To už se nedalo couvnout, takže nezbylo než vymyslet, zařídit a domluvit všechny náležitosti a jet…

Cesta na východ

Lehátkový vagón hladce jede po koridoru na Ostravu a my konečně usínáme. Novinky si dopovíme potom, vždyť na to máme čtrnáct dní. Při přestupu v Košicích zvládáme dokonce nakoupit čerstvé pečivo, bryndzu a korbáčíky, a ujíždíme dál na východ. Čierná nad Tisou, osada na konci světa, totiž na konci Schengenu. Ne že by nám snad další vlak ujel, on totiž dokonce vůbec nejel. To nás pro příště poučilo, že máme více důvěřovat slovenskému jízdnímu řádu než ukrajinskému. Nu což, další jede za sedm hodin, vyrazíme tedy do okolí? Tato varianta byla všemi přijata a tak jsme mimo jiné navštívili bývalou solnici s velmi zajímavou expozicí o historii tohoto kraje a nechali jsme se se pozvat na čaj od milých maďarských manželů. Poté jsme vyrazili zpět na nádraží. Vlak s námi úspěšně odešel a vysadil nás před nápisem „Чоп“ (Čop). Proběhla celní kontrola, která neznalé zaskočila vyplňováním imigračních lístků, vysvětlováním účelu kytary i cíle cesty a poctivou prohlídkou zavazadel (důmyslně maskované sekery vespod batohů naštěstí neviděli).

Průchodem hranic se představila další novinka – kyjevský čas. Na Ukrajině musíte oficiálně přičíst hodinu, řídíte-li se jako místní klášter v Usť Čorné podle času středoevropského, nepřičítáte nic a jste-li horská babuška řídící se dle „Boha a sluníčka“, pak ještě hodinu odečtete. Žádné však strachy, neboť na Ukrajině vám obecně postačí námi oblíbená informace, že je „zhruba úterý kyjevského času“.

V Čopu jsme nastoupili do jednoho z místních vlaků, totiž pojezdů, a protože jsme nebyli zdaleka jediní pasažéři, dal se s námi kodrcavě do pohybu. Rychlost dosahující až 30 km/hod (hodná nejrychlejších olympijských sprinterů!) umožňuje dostatečně vstřebat krásy vně i uvnitř vlaku. Vně se míhají stromy, domy, vesničky a hory a uvnitř proplouvají obchodníci a obchodnice s náručí plnou kuchyňského nářadí, hodinek, piva, bonbonů, křupek, šátků… objevila se tu i místní žebračka a svědek Jehovův.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která Zájezdy na Podkarpatskou Rus pořádá.

Kvůli sedmihodinovému zdržení v Čierné nad Tisou jsme však uprostřed noci uvízli v Korolevu. Cesta dál byla v tuto chvíli nemyslitelná. Zavolali jsme Petru Krenickému, abychom mu sdělili, že do Ťačivu, kde jsme se s ním měli setkat, přijedeme až zítra, načež on nám zařídil ubytování na zdejší řeckokatolické faře obývané dvěma pohostinnými otci. Pobyt zde neměl chybu, měkkými postelemi a sprchou byli nadšeni všichni.

Ráno jsme se jali pokračovat dále a v dopoledních hodinách jsme se ocitli konečně v Ťačivu. Zde jsme přijali dočasný azyl na místní faře. Abychom se snad nenudili, zapojili jsme se mezi místní připravující kostel, totiž opravuji se, zde každý řekne „cerkvu“, na nadcházející „velký sviatok“. Kromě vymetení pavučin, shrabání posekané trávy a přerovnání dřeva v úhlednou hromadu, jsme si zvládli i vyměnit peníze a spořádat oběd, který nám byl nabídnut.

Následně přijela sestra, představivší se nám Christofora, která nás měla dopravit do Usť Čorné, kterážto byla naším definitivním cílem. Naskládali jsme se tedy do dodávky a poté jsme vyrazili za zvuku ukrajinsko-křesťanského-tuctucpopíku směrem do hor po silnici „samájáma“. Cestou nás sestra krom svého řidičského umění seznamovala i s místními poměry a postupně se naše čeština s její ukrajinštinou slévala vytvářejíce jediný společný dorozumívací jazyk, přijímajíce za své výrazy i slovenské a polské.

Konečně jsme se ocitli v Usť Čorné, vesnici vskutku „mezi horami“ na soutoku dvou bystřin. Krom své odlehlosti vyniká i v dalších ohledech, například drží národní rekord v množství srážek a počtu bouřek do roka. Ubytovali jsme se v místním klášteře, který v současné době krom Christofory obývají ještě dvě další sestry.

Nejdřív práce

Na druhý den jsme se seznámili s prací, kterážto se na následující dny stala naším denním chlebem – s přípravou dřeva, kterého je na tuhou zimu potřeba vskutku hodně. S kluky jsme vstali brzo ráno, protože Christofora nám sdělila, že „mašina přijde o sedmej“. Vskutku, přijel ohromný sovětský Zil, my jsme spolu s několika místními pracanty naskákali na korbu a vyrazili korytem řeky vzhůru do hor pro dřevo. Jízda na této chrochtající a řvoucí potvoře, skákající přes kameny a kořeny, jejíž rychlost v kilometrech za hodinu docela dobře vyjadřuje zařazený rychlostní stupeň, byla skutečně zážitkem. Mašina se zastavila až u hromady špalků, z nichž žádný neměl průměr pod metr a nevážil pod metrák. Tyto drobečky jsme se jali házet na korbu po spolupracovnících, kteří jim uhýbali a následně je rovnali. Že se Bůh na Rusi stará, bylo zřejmé, tuto operaci totiž všichni přežili ve zdraví s nezmenšeným počtem končetin i prstů. Nakonec jsme na vršek této hromady naskákali my, mašina vyrazila nazpět a my opět uhýbali větvím rostoucím přes cestu, totiž chci říct přes potok.

Před klášterem jsme shodili špalíčky s korby a poněkud bezradně jsme koukali na ohromnou hromadu dřeva. Naše zoufalství uzřel děduška, který přispěchal na pomoc se sekerou a nebojácně ji zaťal do největšího špalku, který se k našemu překvapení rozdělil vedví. Postupně jsme od něho okoukali umění odhadnout, který špalek rozporcujeme naší ostrou fiskarskou, na který je lépe vzít obrovskou ukrajinskou klínovku a kde by bylo marné se snažit a je lepší vzít rovnou klíny a palici. Kluci štípali, holky nakládaly kolečko a vozily polena do dřevníku, a hromada dřeva se menšila a menšila.

Nejen dřevem živ je člověk, proto jsme se rozhodli okusit i spoustu jiných chvályhodných činností. Úspěch měla například stavba zadní stěny dřevníku, kterážto měla zabránit případným nenechavcům nepozorovaně odnášet výplody našeho úsilí do dřevníků vlastních. S heslem: „Tahle zeď nás přežije!“, vytvořili jsme z hromady krajinek a křivých prken architektonický skvost, jehož krásu a kvalitu zajisté obdivují sestry doposud.

Další robota konala se v místním divadle. S postupnou tichou hrůzou jsme zjistili, že jeho sklepení je vskutku prostorné a prosté všeho pořádku, prostě řečeno binec až ke stropu.

Naše práce spočívala ve vytěžení obsahu vnitřností té cihlové potvory, jež jako by spolykala vybavení celé školy i s jídelnou, a navíc veškeré příslušenství řádně natrávila. Věci, jež jsme vynesli na světlo denní, jsme ve velkém divadelním sále třídili na hromady podle toho, zda šlo o věc zbytečnou, nepotřebnou či úplně k ničemu. V našich prachem zanesených hlavách udržovaly jasnou mysl snad jen s vervou pronášené světské písně i vánoční koledy. Na paškál jsme si vzali překážející hromadu cihel a postupně začali doslova naplňovat slova doprovodné písně: „postav třeba zeď, dej cihlu k cihle, začni s tím hned teď“. Za vyučenou dostalo i ostatní harampádí, ostatky vyhublé slípky a školní lavice; vše jsme proložili dramatickým vystoupením na pódiu.

O poznání radostnější činností bylo zpívání v Domě pokojného stáří. Holky napadlo uspořádat koncertík staruškám hnedka první den a pro veliký úspěch si akce vyžádala několikeré opakování. Naší hudební produkcí byli (kupodivu) nadšeni všichni. Největší radost z nás měla babička navštěvující za časů tatíčka Masaryka českou školu, která byla nadšená z toho, že si může s někým tímto jazykem popovídat.

Potom zábava

Krom nejrůznější roboty, vyrazili jsme též na několik výletů. Přestože cesta po bývalé lesní železnici i koupání ve vodopádech byly zajímavými zážitky, zde se zmíním o výletu na Krásnou. Na poloninu zdvihající se přímo nad vesnicí vyrazili jsme po letos vyznačené turistické značce (doposud zde takové přežitky neznali). I přes spoustu zdržení zaviněných okolo rostoucími ostružinami, které jsme prostě nemohli neotrhat, došli jsme až na vrcholek s výhledem daleko do kraje, kde jsme se zalíbili sami sobě natolik, že jsme nafotili pásmo fotek „Turisté se baví“. Následně jsme vyrazili nazpět k domovu, avšak po stejné cestě by to byla nuda, vyrazili jsme tedy do nitra bukového lesa. Naše přesvědčení „na konci svahu je naše vesnice“ vzalo za své ve chvíli, kdy jsme zjistili, že se ubíráme po ostrohu končícím soutokem dvou potoků. Cest na výběr nebylo mnoho a tak jsme se dále vydali korytem této roztomilé bystřiny. Skákání po kamenech a přelézání kmenů jsme zvládli bez úhony, avšak co nám do karet nehrálo bylo stále rychleji mizející denní světlo. Vybaveni jedinou čelovkou pokračovali jsme dále více než obtížným terénem plným nástrah a medvědů.

Ale ochranitelská ruka adresáta našich písní se ukázala opět býti pevnou a prozíravou a tak jsme slézali bystřinou po kluzkých kamenech až do šera, pak našli stezičku a za úplné tmy narazili na cestu, po které už se zpívalo lépe. Náhle Jóžinek uviděl světélko a všechny Mařenky a zaradovaly a jaly se ho následovati. A tu – dědina smetanou a nákypem oplývající, v měsíčním svitu městečko Orion jak z reklamy, světélka v nočních tmách, domov do neuvěřitelna expandující psí populace zvyšující jeho specifický pach i chlupatost. Domov náš, konečně pryč z borů šumících po skalinách a poloninách, země ukrajinská, země zaslíbená, pokoj lidem dobré vůle a na zemi mezi lidmi mír, sláva budiž Bohu velikému – až na ВИКІ ВИКІВ. АМІНЬ

Nelze nezmínit hry a debaty, které s každodenní pravidelností vyplňovaly večery a zároveň činily ranní vstávání stále obtížnější. Protože však článek je již takto dost dlouhý, odkazuji zvídavého čtenáře na náš deník

Návrat domů

Čas nám utekl jako voda v Těresvě a přišel poslední den strávený v Usť Čornej. Během dne jsme nakoupili dostatečné zásoby čokoládových tyčinek БАТОН, místních bonbonů tisíce a jedné chutě, vodečky a dalších vynikajících pochutin, které u nás doma nejsou k sehnání; večer naše paže rozštípaly a do dřevníku uklidily poslední špalek, naše hlasy naposledy rozveselily duše starušek v Domově pokojného stáří, rozloučili jsme se se sestrami a odebrali se do svých pokojů posilnit se spánkem před dlouhou cestou. Avšak díky naší vrozené mlčenlivosti jsme se do spacáků téměř ani nedostali.

Brzičko ráno jsme se postavili k silnici na ničím neoznačené místo a počali vyčkávat autobus jezdící o šesté přibližně kyjevského času. Ať už to bylo tím, že jsme si vybrali správné místo, či proto, že nás bylo hodně, autobus nám zastavil a tím začala naše dlouhá cesta směrem k Atlantiku. První zastávka se konala v Ťačivu. Zde jsme navštívili místní bazar a nakoupili zásoby na cestu, med i CD ukrajinské muziky (hbitě jsme spočítali, že písnička stojí necelou korunu). Nastoupili jsme na vlak a protože jsme již v cestování místními pojezdy sběhlí, stačili jsme během cesty do Čopu dohnat velkou část spánkového deficitu. Hraniční kontrola proběhla podle očekávání, totiž až na jednu nepříjemnost. Stručně řečeno, někteří z nás se přesvědčili, že není dobrý nápad kývnout na prosbu o převezení cigaret, ať pašeračka působí mile a solidně. Naštěstí se to, alespoň pro nás, obešlo bez postihu. A už jsme téměř doma, k večeru nás vítá známé nádraží v Čierné nad Tisou, do Košic co by osobákem dojel a tam úspěšně kupujeme lehátka do Prahy. Tak dobrou noc, až se probudíme, vlaky už nebudou prichádzať a odchádzať.

Ráno raníčko jsme si zarajňakovali a molokem (koupeným včera ráno na trhu) jsme zapíjeli houstičky s navýsost dobrým medem. Dali jsme si i poslední Baton a čokoládu a po osmé ranní jsme projeli Novým spojením na Hlavní stanicu tej našej dediny! Tož Tož dowidzenia na after party! Hospodi pomiluj nás i nadále.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Za perlou Sinajského polostrova – snadno a rychle

Je zářijové odpoledne, rtuť teploměru rychle šplhá vzhůru a zatímco slunce pálí z bezmračné oblohy, mírný větřík čeří hladinu Rudého moře. Před hodinou jsme vypluli z egyptského přístavu Sharm El Maya, který je součástí známého egyptského letoviska Sharm El Sheikh. Jsme rádi, že jsme se konečně vymotali z neuvěřitelného mumraje, který v přístavu každodenně vládne. Množství kotvících výletních lodí je neskutečné a najít tu správnou loď se zdá být úkolem nadlidským. Našemu domorodému průvodci se to podařilo s podivuhodnou lehkostí a tak jsme jako jedni z prvních mohli opustit místo, které má za sebou rušnou minulost.

V přístavu Sharm El Maya

Strategická poloha Sharm El Maya na jižním výběžku Sinajského poloostrova vždy vzbuzovala pozornost států na březích Akabského zálivu, z nichž především Egypt a Izrael se vystřídali ve vlastnictví zdejšího přístavu. Po celá desetiletí byla neuralgickým bodem existence jediného „rudomořského“ izraelského přístavu Eilat, jehož blokáda stála mimo jiné v pozadí i známé „šestidenní“ války. Po jejím ukončení se přístav Sharm El Maya stal až do roku 1982 sídlem mírových jednotek OSN, které tento bod opustily v roce 1982.

Vyplouváme

Vyplouváme z přístavu, který už dávno není tím poloopuštěným a polozapomenutým přístavem kdesi v Akabském zálivu. Na každém kroku je vidět, jakým požehnáním pro celé pobřeží je turistický ruch. Kolik pracovních příležitostí a tedy i možností výdělku přináší každoročně turisté do těchto míst?! Jak by zde dnes žili desetitisíce zdejších obyvatel bez tohoto zdroje obživy? Odmyslíme-li teroristické útoky z před několika let, je vidět jak i turistika může příznivě ovlivnit mezinárodní politiku, pokud si politici uvědomují přínos turistického průmyslu pro jejich země.

Zátoku s přístavem necháváme za zádí a po levém boku nazpět ubíhá i základna egyptského vojenského námořnictva. Když se rozhlédneme kolem nás, nemůžeme přehlédnout spoustu výletních lodí, vyrážejících na volné moře za rozmanitými cíly. A každá loď znamená obživu pro celou posádku! Co jiného může být důležitější pro obyčejné Egypťany?

U břehů Sinajského poloostrova

Loď zdolává první kilometry plavby. Rozhlížíme se kolem dokola a marně zjišťujeme, zda blízkost Rudého moře má vliv na zbarvení vody kolem nás. Proč vlastně vůbec název Rudé moře? Mají snad jeho vody nějaké rudé zbarvení? Zakládá se snad na pravdě tvrzení, že za svůj název vděčí červeným mořským řasám, nebo máme raději věřit výkladu, podle kterého má toto označení původ v červeně zbarvených železitých příměsích obsažených v horninách na břehu Rudého moře? Věřte si, čemu chcete. My se spokojíme s vysvětlením starých Řeků, kteří zdejší moře označovali jako Eritrejské, což ve starořečtině znamená červený nebo rudý. Ať je to jak chce, moře kolem nás si zachovává stále sytě modrou barvu a my se pomalu blížíme k místu, kde nás čeká první výstup do moře. Jsem na nejjižnějším konci celého 80-ti kilometrů dlouhého korálového útvaru, který ve vzdálenosti několika desítek metrů od břehu kopíruje egyptské pobřeží. I bez vybavení pro hloubkové potápění se pouštíme s potápěčskými brýlemi a „šnorchlem“ pod mořskou hladinu. Ticho a šplouchání vody se nám teď stává společníkem. Jakoby s ostychem se blížíme k prvním korálovým útesům, které se pod vodou ukrývají po celá staletí, poskytují skrýš a obživu celým hejnům rybek a ostatních mořských živočichů. Život a smrt jako by měly k sobě nejblíže právě zde. Jakkoliv tyto čarokrásné útvary skýtají naději pro život, zároveň se stávají smrtelnou pastí pro lodě, které se k nim buď neopatrností či vlivem špatného počasí neopatrně přiblíží.

Pod hladinou

Opatrně proplouváme podél srázů strmě padajících do hlubiny a podmořský svět, jakoby nám chtěl uspořádat to nejnádhernější představení. Papouščí ryby, kanicové, útesníci indopacifičtí, pomci, pomčíci, bodloci, marcusové či chňapalové v celých hejnech tančí nádherný podmořský balet, jehož choreografii píše sama matka příroda. Můžeme jen litovat, že nemajíce potápěčské vybavení, nesmíme zamířit ještě dále do moře a setkat se tam se žraloky hedvábnými, kladivouny, delfíny, mantami, murénami nebo mořskými želvami. Na 1 000 druhů ryb a 250 druhů mořských korálů prý nalezneme v tomto malém ráji. Blížíme se ke konci korálového útesu a právě když se náš průvodce snaží přesvědčit „mořského klauna“, aby se představil, připlouvá naše loď. Vůbec se nám nechce ze světa ticha, z průzračně čisté a přitom 26 stupňů teplé vody, do toho světa „tam nahoře“. Lodní klakson nás nemilosrdně navrací do reality a přivolává zpět na palubu.

Směr severozápad

Nabíráme kurs severozápad a míříme do klidné zátoky, kde nás čeká další výlet ke korálovým útesům. Tentokrát se tomu však děje v bezprostřední blízkosti přírodní písečné pláže. Při pohledu z paluby se nechce věřit, že by se tu mohl ukrývat korálový útes. A přesto i tady, na mělčině se setkáváme se světem, který už trochu známe. Tady, ve sluncem prozářené vodě, snad ještě více vyniká barevnost a prostá krása podmořského světa. Jakoby barvy ve slunečních paprscích ještě více ožívaly a umocňovaly to, co jsme dosud vídávali jen na stránkách časopisů.

Siesta v rezervaci Ras Mohammed

Ke kotvišti se vracíme po souši, ale kráčíme po pruhu písku, který je omýván a ochlazován mořskou vodou, neboť kráčet na boso po suchém, sluncem rozpáleném písku se věru nedoporučuje. Pokoušíme se vylézt na nedalekou vyvýšeninu, abychom se mohli rozhlédnout po okolí, ale bez obuvi to nejde. Zářící kotouč nad hlavami rozpaluje zemský povrch natolik, že nás to po několika krocích nutí k návratu. Poledne je pryč a sálající slunce začíná měnit mořský břeh v nesnesitelnou výheň. I všechny kovové díly na palubě naší lodi hrozí při doteku spálením a tak se stinné koutky stávají v tento čas nejvyhledávanějším útočištěm. Dostatečné množství chlazených nápojů je teď rozhodně žádanější, než vydatný oběd, který nás na lodi čeká. Odpolední siesta je tedy popravdě řečeno jediným dalším možným bodem programu. Na dvě hodiny ustává pohyb nejen na naší, ale i na dalších, kolem nás kotvících lodí. Svěží větřík žene do zátoky malé vlnky, které téměř neznatelně pohybují kotvícími loděmi a tak nádherně uspávají.

Vzhůru za barakudami

Teprve kolem třetí hodiny odpolední znovu zarachotí lodní motory a příď lodi se stáčí severovýchodním směrem. Čeká nás poslední zátoka, poslední návštěva světa ticha. Tentokrát se pod hladinu noříme hned na začátku zátoky, pamětliví upozornění na silné proudy, které sem sice přinášejí životodárný plankton v ohromném množství, ale zároveň dokáží být velice zrádné. Využívajíce jejich síly se necháme unášet k protějšímu mysu, kde se setkáváme s několika exempláři barakudy. Nám mořské proudy pomohly, avšak v Akabském zálivu leží na dně, či sedí na mělčinách hned několik lodí, které buď válečný konflikt, zrádné útesy, silné proudy, nebo nepřízeň počasí odsoudily k zániku. A tak tu pod hladinou najdete lodě Thistlecorm, Dunraven, Carnatic a svou pouť tu v roce 1981 ukončila třeba i loď s poetickým názvem Yolanda.

Soumrak nad Arabským zálivem

Blížící se soumrak vybarvuje obrysy horských hřebenů na pevnině do tmavých odstínů a nám připomíná, že je třeba myslet na návrat. Mořská hladina obživla desítkami výletních lodí. Všechny, stejně tak jako my, míří do bezpečí přístavu Sharm El Maya. Tu kakofonii hřmotu lodních motorů, kvílení lodních sirén, hlubokých tónů lodních klaksonů a překřikujících se lidských hlasů si nedovedl představit nikdo z nás. Když připlouváme do přístavu, jen těžko věříme tomu, že se nám v tom nepředstavitelném mumraji podaří přistát. Posádky snad stovek lodí najednou chtějí vyložit pasažéry, doplnit pohonné hmoty a připravit lodě na další den. Klid našeho kapitána při manévrování je až provokativní. Nechápeme jeho počínání, když s lodí zamíří k plně obsazenému přístavnímu molu. Jeho záměr chápeme teprve v tu chvíli, kdy přídí lodi začíná rozhrnovat již kotvící lodě a jemně, zdůrazňuji velmi jemně, přistává na svém místě.

Zdálo se nám, že tento zmatek, lomoz, křik a shon nikdy neskončí. Přesto stačí pár desítek minut, aby provoz v přístavu začal zvolna utichat. Lodě vyložily pasažéry i veškerý náklad, doplnily pohonné hmoty na příští den a vlády nad přístavem se pomalu ujímá teplá noc. Jen rozsvícené reflektory u přístavního mola, hvězdy na jasné noční obloze a pomalé kroky policejních hlídek ruší klid a ticho v přístavu Sharm El Maya. A tam někde v dáli se ke spánku ukládá i přírodní klenot Ras Mohammed.

Cancún

Na zelené louce vybudované turistické středisko Cancun na cípu
mexického Yucatanu se pyšní doslova vším, co si turista milující vodní
radovánky může přát.

Na zelené louce vybudované turistické středisko Cancun na cípu mexického Yucatanu se pyšní doslova vším, co si turista milující vodní radovánky může přát. Turistická infrastruktura je dovedená do dokonalosti a na své si přijdou všichni, od zájemců o pětihvězdičkové hotely až po batůžkáře, kteří mají hluboko do kapsy. Ke spokojenosti turistů neslouží jen nákupy, hotely, restaurace, bary a diskotéky, ale také tři nejdůležitější památky mayské doby, na které je ostatně bohatý celý Yucatan.

Přímo v turistické části Cancúnu (samotné město je o pár kilometrů dál a moc důvodů k návštěvě mít nebudeme) to ale s plážemi není zase taková sláva. Většina pláží patří jednotlivým hotelům a na lidi bydlící jinde se dívají se značným despektem. Navíc narychlo vybudované hotely byly v řadě případů postaveny příliš blízko vody a řada z nich již díky postupující erozi pláže částečně nebo zcela ztratila, a vyhlídka na betonová zpevnění mizících pláží není zrovna povzbudivá. Polovina hotelů navíc nabízí pláže s otevřeným mořem, kde příboj dělá koupání poněkud dobrodružné. Pokud to takhle půjde dál, zájem movitějších turistů se brzy přesune do blízké oblasti nazývané Mayská riviéra, kde jsou hotely stavěny dále od moře a podle rozumnějších architektonických záměrů. Proto také se v této oblasti horečně staví a celá oblast vedoucí až k Tulum bude brzo zastavěná,.

Pro potápění se většinou musíme nechat odvézt lodí na blízký ostrov Cozumel, ke šnorchlování ale budeme mít podmínky více než solidní. Druhá strana Cancunu je na tom lépe, moře zde vytváří chráněnou zátoku, takže požitek z koupání a bohaté nabídky všech možných vodních sportů je skutečně nerušený.

Na kraji turistické oblasti, směrem k letišti, je potom jediná veřejná pláž, která se dokonce stává nečekanou turistickou atrakcí, byť díky převládajícím silným větrům zde nejsou podmínky ke koupání nijak slavné. Turisty ale magicky přitahuje možnost pozorovat mexické rodiny při pikniku na pláži.

Příjemné počasí umožňuje návštěvu Cancúnu po celý rok, jen snad v období dubna je lepší se mu vyhnout, neboť to sem tradičně přijíždějí tisíce amerických vysokoškoláků trávit týden prázdnin daleko od dohledu rodičů. Možnost zakoupit si za pouhých sto dolarů přístup k alkoholu ve většině zdejších barů a diskoték zdarma znamená také nepříjemnou zkušenost setkání se stovkami potácejících se mladých Američanů. Samotným Mexičanům to nijak zvlášť příjemné není, ale obchod je obchod. Na druhé straně se Američané úspěšně snaží nacpat pokud možno co nejvíce lidí do jednoho pokoje. Dubnová návštěva tak bude znamenat dopolední překračování alkoholem zmožených mladých Američanů, což může brzy pocit z návštěvy úspěšně otrávit.

Tento odkaz je sdělením za účelem propagace. Dovolená Mexiko – nejenom k návštěvě tohoto proslulého letoviska Cancún, ale i do dalších míst v Mexiku zasluhující si Vaší návštěvu, Vás zve cestovní kancelář ESO Travel.

Obchody se zde přitom hýbou neustále, již posledních pět let neklesá obsazení místních hotelů pod 89 procent, takže není divu, že z bývalé ospalé rybářské vesničky je dnes půlmiliónové město. A to se ceny hotelů stále zvyšují a Cancún se snaží lákat co možná nejmovitější klientelu. Stále přibývají hotely, které mají polovinu vyhrazenou buď jen pro dospělé nebo pro více platící hosty. Výsledkem je pak podivná skutečnost, kdy do některých restaurací či bazénů nemusíme mít přístup.

Samozřejmě není všechno jen Cancún. V blízkosti (což je samozřejmě relativní, pěšky tam rozhodně nedojdeme), jsou tři velmi důležitá centra mayské historie – Tulum, Coba nebo Chichen Itza. Stačí klobouk a můžeme si hrát na Indiana Jonese. Jedno místo je zajímavější než druhé, pokoušet se zkousnout všechny tři najednou doporučit nelze, jednak je tak od jedenácti opravdu vedro, jednak se před polednem začnou objevovat desítky turistických autobusů a je po klidu. Milovníkům dobrodružství pak doporučuji poobědvat v blízkosti Coba, která leží mimo oblast zájmu turistů. Malinká restaurace je těsně u břehu jezera, které je plné krokodýlů, majících zálusk na kousek kuřete.

Monako – mrňavá a vtipná země

Když přijíždíte do Monaka vidíte jen samé paneláky a říkáte si, kdo to tady jen mohl postavit? Slibovali nám bohaté knížectví, daňový ráj a ne komunistickou enklávu v západní Evropě! Jedete po silnici, sleduje značení, Monako rovně, Nice rovně, Cannes rovně… Říkáte si, už by tu to Monako mělo být, snad není zase tak malé, abychom ho jen tak bez povšimnutí přejeli! A navíc na cedulích píší, že Monako je ještě před vámi. Chcete se podívat jak daleko to ještě má být, ale kolem silnice momentálně žádné cedule není. Rozhlížíte se, hledáte případný nápis „Welcome in Monaco!“, ale pak si vzpomenete, že tady se mluví francouzsky, tak raději hledáte „Bienvenue en Principatué de Monaco!“ a v tu ránu spatříte ceduli: Monte Carlo doleva, Monaco-ville a La Condamine rovně. Vzpomínáte si, že jste v průvodci četli, že Monako, ačkoli nemá ani dva kilometry čtvereční, rozděluje se na šest měst. Na té tabuli jsou napsány tři z nich. A v tu chvíli vás to trkne. Už jsme v Monaku! Hledáte nejbližší z dvaceti pěti parkovišť (přesněji podzemních garáží), abyste mohli zaparkovat a trochu se po této zemi poohlédnout.

K poohlédnutí velmi napomůže fakt, že při východu každého parkoviště (vlastně podzemní garáže) si můžete zdarma opatřit mapu celé země. Jsou na ní, kromě již zmíněných šesti částí, tři přístavy, spousty parků a museí a na druhé straně máte zakresleno i šest linek místních autobusů. Země je to sice malá, ale kdybychom chtěli navštívit všechna musea a parky a spočítat všechny hotely (to jsou právě ty paneláky, které jste viděli při příjezdu. Nejsou zdaleka tak nevkusné jako ty u nás, ale z dálky mi to opravdu připadalo jako jedno velké sídliště), zabralo by to určitě mnoho času. Navštivme tedy jen některá místa a to rovnou ta nejzajímavější a nejznámější. Konec konců, po jiných místech v Monaku vás ani provést nemohu, poněvadž jsem v jiných místech, než které vám ukážu, ani nebyl.

Hlavní město z několika uliček

Začněme rovnou hlavním městem Monaco-ville. Nevím jak vy, ale my jsme zaparkovali kousek od tohoto města. Hned přes ulici jsme spatřili veřejný výtah (další část monacké dopravy) a vyvezli jsme se jím nahoru (Monaco-ville je na kopci) a vystoupili ve dlouhém tunelu. Ten tunel nás dovedl do místního komerčního centra (kde mimochodem nechybí ani Mc Donald). Do hlavního města se stejně muselo jít dál pěšky. Část cesty však vede po eskalátorech a vedle ní potkáte poměrně velký park, zoologickou zahradu nebo třeba sochu medvěda. Jde to sice trochu do kopce, ale za to je tu krásný výhled na celou zemi.

Až vylezete nahoru, zjistíte, že ta země není tak úplně jen jedno velké ošklivé sídliště. Monaco-ville je nejen na kopci, ale také na poloostrově. Ze severní jeho strany je vidět Monte Carlo, přístav Port Hercule a město La Condamine. Z jeho jižní strany Fontvielle a přístav Port de Fontvielle. Ve Fontvielle jsou zase hotely a kromě nich i třeba heliport (to asi když se nějaký boháč začne nudit na své plachetnici plachtící na volném moři, aby nemusel čekat, až se loď vrátí do přístavu a mohl se vrátit domů co nejdřív), ale i stadion pro formule 1, na kterých se jezdí Velká cena Monte Carla. Takže celý tenhle závod je tak trochu podvod, protože se jezdí sice v zemi Monako, ale již ne ve městě Monte Carlo, ale ve městě Fontvielle, takže se vlastně jedná o Velkou cenu Fontvielle. Při pohledu na tuto zemi rychle poznáte, kde jsou její hranice, které jste při cestě sem tak trochu postrádali, a to velmi jednoduše, zkrátka tam končí zástavba, začíná holý kopec.

To jsem se trochu zakecal o tom, co jest možno vidět z Monaco-ville, ale nic jsem vám neprozradil, co uvidíte v něm. Je tu několik uliček, ve kterých sídlí všechny státní úřady. Dále pak Museum oceánografie s akváriem. To je prý úžasné, ale to nemohu potvrdit, protože jsem ho viděl jen zvnějšku. Potom je tu několik parků tak slušných, že marně byste hledali špinavé zákoutí na vykonání potřeby. Není ani třeba, na každém druhém rohu najdete neplacené toalety. Kromě záchodů tu také doslova na každém rohu potkáte policajty (kdo není v Monaku milionář, je policajt, je jich tu opravdu strašně moc a místa, která nehlídají policajti, sledují bezpečnostní kamery). Pak je tady katedrála s hroby příslušníků vládnoucí knížecí rodiny a od ní je to už kousek na náměstí Place Princier. Zrovna ten den, co jsme tam byli se v oněch místech konal nějaký středověký trh a po náměstí se procházeli všelijací řemeslníci a ježibaby a baviči turistů (teda jen těm francouzsky rozumějícím, protože ti baviči cosi povídali, a potom se všichni smáli a já nevím proč).

Stráže byly nejvtipnější

Na Place Princier stojí knížecí palác. Vedle něj poskládané dělové koule, hezky připečené k sobě, aby se nerozkutálely, a před palácem prázdné prostranství pro hradní stráž. Snad vše, co jsme zatím z této zemi viděli a o ní slyšeli, mi přišlo vtipné. Šest měst a šest autobusových linek na dva kilometry čtvereční, veřejné výtahy i hranice zastavěné plochy odpovídající hranicím Monaka… Ale ty stráže byly ze všeho nejvtipnější. Po tom prázdném prostoru pochodoval vojenským rovnoměrným přímočarým krokem tam a zpátky jeden voják, a druhý byl ve stínu pohodlně opíral o zídku. V pravé poledne pak nastala výměna stráží. Před ní tam ale musel do strážní boudičky přijít ten druhý voják, jinak by tam chyběl do počtu. Samotná výměna stráží vypadala tak, že přišli asi čtyři vojáci, podle rozkazů se chvíli otáčeli sem a tam a pak zůstali stát v řade vedle sebe. Potom hráli nějakou hudbu a přišli další vojáci, strašně moc dalších vojáků, a stoupli si do řady naproti těm prvním čtyřem. Následoval dlouhý proces, při kterém vojáci zcela synchronizovaně chodili sem a tam, otáčeli se za řvaní nesrozumitelných rozkazů a bouchali pistolemi o zem. Nakonec zahrála hudba, vojáci odešli a zůstali tam zase jenom dva. To se ale nedá dobře popsat, to prostě musíte vidět.

Zvenčí jsme si palác prohlédli. Je hezký, ale zdaleka ne tolik, jako zevnitř. Když vejdete do paláce, obdržíte telefonoidní věc, která vám po zmáčknutí správných tlačítek začne vyprávět o tomto paláci, jeho obyvatelích a historii a vy procházíte krásnými salonky, oficiálními místy a audienčními prostory a už ani neposloucháte tu telefonu podobnou věc, ale jen se rozhlížíte a trochu litujete, že v těchto prostorách je zakázáno fotiti. Když projdete všechny místnosti, ta mluvící věc se s vámi rozloučí a jménem knížecí rodiny vám popřeje krásnou další procházku Monakem.

Kde sehnat monackou měnu?

Pojďme se tedy podívat do Monte Carla. Cesta vede přes La Condamine kolem přístavu Port Hercule. Když vidíte ty lodě v přístavu (žádné bárky smrdící rybinou, jen moderní luxusní jachty), si uvědomujete čím dál více, jak moc je Monako bohaté. Stejně tak při pohledu na místní turistické atrakce pouťového charakteru pochopíte, kde bere Monako stále tolik peněz. Nikoli v kasinu, ale v turistickém ruchu.

Na to kasino by však byla škoda zapomenout. Před je veliký park a parkoviště, kde parkují samá drahá auta. Také jsou tu ty nejdražší hotely v zemi. Třeba hotel Paříž, sousedící přes ulici s kasinem. Je tu spoustu lidí, bohatých lidí. V Monte Carlu jsou také hlavní statní turistické informace. V nich jsem se byl zeptat, kde by šlo sehnat místní monackou měnu, protože normálně se tu platí v eurech. Odkázali mě na jeden obchod na cestě k parkovišti a tak jsme se tam vydali.

Cestou jsme potkali most, pod kterým stojí kostel. Inu Monako je mrňavá země a musí se tu spořit místem. Kousek od kostela je socha sv. Jeanne Juan-patronky Monaka. Něco tam o ní ještě psali, ale psali to po francouzsku (i když prý existuje i monačtina), takže jsem si to nepřeložil. Než jsme došli k obchodu s penězi, stavili jsme se v trafice pro známku na pohled. Když jsem pak pohled házel do schránky, všiml jsem si toho, že je rozdělena na dvě části. Část pro dopisy do Monaka a část pro dopisy do ostatních částí světa. Teda nevím, kdo může posílat tolik dopisů po tak malé zemi, kde se dá všude dojít pěšky (nebo dojet autobusem), aby na to potřeboval polovinu tak velké poštovní schránky. Následně jsme potkali i zřejmě jediný autosalon v této zemi. Patřil značce Ferrari. Pak jsme konečně došli k obchodu, kde prý prodávají monacké peníze. Ale byla sobota a měli zavřeno. Monako má vlastní měnu, ale získáte ji jen (podle turistických informací v Monte Carlu) v jediném obchodě a jen od pondělí do pátku. Monako je prostě mrňavá a vtipná země.

Lístky na FOR TRAVEL a Vítejte v KLDR

Jak se někteří z vás dozvěděli z našeho informačního
emailu, stali jsme se mediálními partnery hned dvěma událostem.
A právě s tím dvě soutěže souvisí, neboť pro vás máme pár
lístků.

Jak se někteří z vás dozvěděli z našeho informačního emailu, stali jsme se mediálními partnery hned dvěma událostem. A právě s tím souvisí dvě soutěže, neboť pro vás máme pár lístků.

FOR TRAVEL (5. – 8. 3. 2009):

Veletrh FOR TRAVEL představí veškeré aktivity, na které si ve spojení s cestováním vzpomenete.

V diskuzi pod našim článkem máte tři otázky, které vás posunou do slosování.

VÍTEJTE V KLDR:

Dokument o turistickém zájezdu do KLDR. Většina z nás se tam hned tak nepodívá, takže film může být dobrá alternativa:

V diskuzi pod článkem máte úkol, za jehož splnění vás může čekat pár lístků.

Doufáme, že vás tyto malé soutěže potěší.

Jak fotit makro

Před mnoha a mnoha lety jsem se snažil, tenkrát ještě s filmovou
zrcadlovkou, udělat dobrou fotografii hmyzu. Dnes se říká slušný makro.
Možná vám přijde k duhu pár drobných rad, které jsem za svojí
honbou posbíral (ne vymyslel).

Před mnoha a mnoha lety jsem se snažil, tenkrát ještě s filmovou zrcadlovkou, udělat dobrou fotografii hmyzu. Dnes se říká slušný makro. Možná vám přijde k duhu pár drobných rad, které jsem za svojí honbou složitě posbíral (ne vymyslel).

Začněme u techniky. Hodí se zrcadlovka (kompakt má velmi omezené možnosti). Nejdůležitější je objektiv, ohnisko kolem 100mm světelnost 2,8. Můžete to řešit i mezikroužkama, předsádkama, telekonvertorama a taky můžete tohle všechno smontovat dohromady.

Když se vrátíte z fotoobchodu s plnou fotobrašnou a prázdnou peněženkou, přichystejte si do brašny asi 10 kolíčků na prádlo, kousek staré karimatky (na kleknutí a lehnutí), asi jedno kilo čočky, plátěný pytlík (nebo silonovou punčochu)na toto kilo čočky, rozprašovač s vodou nebo glycerínem, několik špejlí (může být i drát), zrcátko a sváču. A hlavně… balík trpělivosti. Doporučuji ještě dlouhé kalhoty, které jdou nacpat do bot (zejména pro ty, kteří chtějí ukořistit snímek rozzuřeného mravence).

Vyrazíme ráno, abychom byli tak v 04:23 v lese nebo na louce. Nejlépe v květnu až červenci, to bývá všude hodně hmyzáků a navíc jde o mladé a pěkné exempláře. Ráno (nejen v létě) bývá chladno a hmyz je ztuhlý nočním chladem, tudíž na nás bude klidně koukat, než si vytáhneme všechno to harampádí z brašny.

Po zjištění, že se časy pohybují kolem 1 sekundy a výš, použijeme plátěný pytlík s čočkou jako výborný stativ. Foťák máme stabilní, ale sem tam trochu foukne a ta beruška se vám na stéble trávy pohybuje sem a tam. Nezbývá, než vytáhnout kolíčky a špejle a všechno zavětrovat, pozor ale, abyste berušku nesetřásli.

Článek s tipy na focení pro vás připravil René Jansa, profesionální fotograf z východočeského města Česká Třebová.

Jeho další fotografie si můžete prohlédnout na stránce www.jansarene.cz

Můžeme vyfotit pár prvních záběrů. Potom můžeme berušku vylepšit trochou rosy z rozprašovače (na neživé motivy bych použil glycerín, vypařuje se podstatně pomaleji). Zrcátkem si můžeme pomoct a objekt nasvítit zajímavěji, nebo dokonce přisvítit, je-li ve tmě. Blesk jsem nepoužíval téměř nikdy, vestavěný blesk fotografii zploští a ukradne měkkost ranního světla.

Pokud se nám snímek povedl, sníme svačinu a jdeme domů, pokud se nám snímek nepovedl, také sníme svačinu a také jdeme domů. No dobře, ještě je tu další možnost. Potvory si nachytáme při odpolední procházce do vhodných nádob a doma je uložíme do lednice (ne do mrazáku!), tím simulujeme ranní chlad. Hmyzák vydrží po vytáhnutí asi 5 minut ztuhlý a tím nám velmi usnadní fotografování. Při využití této možnosti nejsme navíc odkázáni jenom na pozadí, které vytvořila sama Matka Příroda, ale můžeme naplno popustit uzdu své fantazii a broučka nainscenovat přesně podle našich šílených představ.

Lovu beze zbraní zdar!!!

Kavčí kámen na Tolštejnském panství

Pokud se chcete pořádně rozhlédnout do kraje a pokochat se, je nejlépe
vylézt na mohutnou zříceninu bývalého hradu Tolštejn, dle které má celé
dnešní i bývalé panství jméno. Z nejvyššího místa skalisek,
které jsou přístupné po železném schodišti se zábradlím, je kouzelný
výhled na okolní vrcholy Lužických hor a do údolí na Jiřetín, Horní a
Dolní Podluží, Varnsdorf. Na obzoru za nimi je vidět Šluknovské
pahorkatiny a Lužice…

Nedávno mě v tisku zaujala poznámka jak v současné době opět vznikají nová království, spíše panství či monarchie nebo obdobné historické celky na území Čech. Představte si, že k dnešnímu dni jich je už dokonce osm. Mnozí z vás jistě znáte Valašské království a Podhorácké a Horácké knížectví. Někteří jste třeba něco zaslechli o Zemi děda Praděda, Prajském grofstvu, Družině knížete Václava či Republice Kraví hora. Netuším, zda znáte pojem Lašské markrabství a Tolštejnské panství. Většina z výše uvedených územních celků snad vzniká i proto, aby se v místě pěkně rozvíjel turistický ruch a jako určitý magnet přitáhl právě do těchto míst nejvíce zvědavců, cože ty názvy vlastně obnáší.

Dneska bychom si řekli něco o nejsevernějším místě české republiky, které zabírá celý Šluknovský výběžek. Abyste věděli úplně přesně, kde se budeme zeměpisně pohybovat jedná se o místa Dolního Podluží, Doubice, Horního Podluží, Chřibské, Jiřetína pod Jedlovou, Krásné Lípy, Rybniště a Varnsdorfu sloučených ve Svazku obcí Tolštejn za spoluúčasti Svazku obcí Sever, kam patří Dolní Poustevna, Jiříkov, Lipová, Lobendava, Mikulášovice, Staré Křečany, Šluknov, Velký Šenov, Vilémov a město Rumburk. Kdysi se právě tady v těchto místech skutečně nacházelo Tolštejnské panství.

V tomto půvabném kraji Čech vznikl netradiční projekt, jak místo propagovat. K tomuto projektu se připojilo více jak 60 hotelů, informačních center, restaurací ale i muzeí a za pomoci maskota, loupežníka Vildy všichni spojili své síly a stali se součástí tzv. Vandrování po Tolštejnsku. Na všech těchto místech si můžete říci o Vandrovní pas a vydat se nejen krásnou krajinou severních Čech, kterou mnozí mají mylně spojenou jen s průmyslem, ale naopak můžete cestovat skrz lesy Lužických hor po místních rozhlednách, muzeích i památkách nebo jen panenskou přírodou.

A pokud se chcete pořádně rozhlédnout do kraje a pokochat se, je nejlépe vylézt na mohutnou zříceninu bývalého hradu Tolštejn, dle které má celé dnešní i bývalé panství jméno. Jde totiž o dominantu celého kraje, která tady má své kořeny už od 13. století, kdy zde byl vybudován obranný hrad, který se již o sto let později stal nejdůležitějším místem celého kraje i panství. Původně prý měl bránit a ochraňovat tzv. obchodní Pražskou cestu, která spojovala vnitrozemí Čech s Lužicí. Zřícenina stojí 4 km jihozápadně od Varnsdorfu na výrazném znělcovém skalním suku ve výšce celých 670 m. Právě tato skála je další charakteristickou dominantou krajiny.

Z nejvyššího místa skalisek, které jsou přístupné po železném schodišti se zábradlím, je kouzelný výhled na okolní vrcholy Lužických hor a do údolí na Jiřetín, Horní a Dolní Podluží, Varnsdorf. Na obzoru za nimi je vidět Šluknovské pahorkatiny a Lužice. Na svazích pod hradem jsou známé rekreační osady Rozhled a Lesné, které patří k Jiřetínu pod Jedlovou. Je známo z historie, že v Míšeňském dole jihovýchodně pod hradem se za Šlejniců v 16. století pokusně dobývaly stříbrné a měděné rudy. Jihozápadně pod hradní skálou je možno spatřit rybníček, kde v tom správném období kvetou dokonce lekníny a kousek dál pod mohutnými stromy můžete dojít až ke studánce.

Původní německý název tohoto skalního útvaru byl Dohlenstein. To česky překládáme jako kavčí skála nebo kavčí kámen. Kdysi dávno rozsáhlé panenské državy na severu Čech postupně získávaly do svého vlastnictví dva mocné šlechtické rody, které zastávaly na královském dvoře Přemyslovců významné funkce. Zatímco Berkové z Dubé ovládali své državy z hradu Honštejna, pak vartemberská větev Markvarticů (vyprávěli jsme si o nich ve článku Krajem paní Zdislavy) vybudovala snad již v polovině 13.století jako své sídlo hrad Tolštejn. Co víme jistě je, že první historická zmínka o hradu pochází už z roku 1337, kdy Tolštejn dobylo vojsko hornolužických měst, protože zdejší posádka podnikala loupežné výpady na Žitavsko. Hrad drželi později Vartenberkové až do počátku 15. století, kdy jej získal Hynek Berka z Dubé, jeden z nejbohatších pánů v tehdejších Čechách, jehož rozsáhlé panství sahalo až na saský Hohnstein.

Od roku 1485 byl Tolštejn se Šluknovskem v majetku rodu Šlejniců, kteří pocházeli ze saské strany Krušných hor. Jindřich ze Šlejnic na počátku 16. století hrad dle záznamů opravil a rozšířil o severní bašty, které z něj znovu učinily pevnost. Zajímavé bylo, že využívali již dělostřelectva. Za autora změny hradu je pokládán zhořelecký stavitel Wendel Rosskopf, který se nejspíše inspiroval přestavbou hradu Rabí.

Roku 1528 převzal panství Jiří ze Šlejnic, o němž se ví, že podporoval v okolí těžbu stříbra a dalších kovů a pro saské horníky, které do míst pozval nechal založit roku 1554 městečko Jiřetín, dva kilometry od hradu. Sám ale v roce 1555 přesídlil z Tolštejna, který mu zdravotně nevyhovoval, na pohodlnější zámek v Rumburku. Ten není přístupný. Jeho přestavba v letech 1724 – 1726 odstranila většinu renesančních prvků, takže architektonicky není dnešní podoba nijak zajímavá. Cenné jsou pouze portály a štuková výzdoba některých místností. Budova proto brzy přestala sloužit reprezentativním účelům. Dříve zde sídlil soud, kde byli odsouzeni vůdci Rumburské vzpoury a dnes slouží potřebám školství. Podhradí nevyužívaného hradu bylo roku 1570 rozděleno na selské usedlosti. Šlejnicové se zde však už hospodářsky ani finančně neudrželi a jejich panství bylo rozprodáváno. Po roce 1587 se zde vystřídalo mnoho různých majitelů, mezi nimiž byl např. i Vilém Vchynský, zavražděný roku 1634 společně s Valdštejnem v Chebu.

Roku 1607 již hrad nesloužil svému účelu, ale ještě před třicetiletou válkou jej Radslav Vchynský stačil znovu opravit a dostavět. V roce 1642 byl hrad obsazen rakouským vojskem, které se odtud snažilo uzavřít cestu do nitra Čech Švédům. Ti hrad nejen oblehli a ohnivými střelami zapálili, ale i dobyli a zcela zničili. Vyhořelé torzo hradu už nikdy nebylo obnoveno. Od roku 1681 patřil hrad i s panstvím Lichtensteinům. Za Josefa Václava z Lichtensteina (1718–1771) se prý ve zříceninách hradu ukrývalo několik loupežníků, kteří se pokoušeli obnovit zašlou slávu středověkých loupeživých rytířů. Píše se, že naposled byl hrad vojensky využit rakouskou armádou v červenci 1757 při pronásledování ustupujících Prusů; v podhradí se bojovalo také v jedné ze šarvátek prusko-rakouské vojny roku 1778. V následujícím roce proto hrad při své inspekční cestě po severních Čechách navštívil i císař Josef II.

Zbytek hradního torza bral postupně za své i v 19. století, kdy místní odnášeli kamení a používali ho při stavbách. Jako by to nestačilo přidali se ještě hledači pokladů, kteří rozkopávali sklepy a bourali zbylé zdivo. Dělo se to proto, že se k této zřícenině vztahovala ta největší možná síla skazek a pověstí o bílé paní, loupežnících a hlavně o rozsáhlých pokladech, které by měly být schované v úkrytech ve zřícenině. Pověsti vyprávějí i o Vlaších, kteří v okolí hledali drahé kamení a stříbro, takže se dobrodruhů sjíždělo hojně. Samozřejmě existuje i pověst o tajné chodbě, která údajně vedla z hradu do jeskyně Míšeňského (Sýkořího) dolu, který nesl jméno podle míšeňských havířů, které sem v polovině 16. století povolal Jiří ze Šlejnic. Romantické a pověstmi opředené údolí se v 17. a 18. století vydávalo za naleziště drahokamů a staré štoly se zde skutečně našly. V říjnu 1886 jednu ze štol navštívilo několik varnsdorfských občanů, kteří pronikli až na konec chodby ve vzdálenosti 23 m, přitom ve druhé polovině chodby našli několikametrové hloubení, překryté starými kmeny. Kvůli bezpečnosti byly o století později štoly zasypány.

Podrobnou historii hradu Tolštejn a dalších skalních hradů najdete na stránkách http://jetrichovicko.euweb.cz/skalnihrady.htm

Ještě pár slov k Jiřetínu pod Jedlovou. Jak jsem se zmínila výše, byl založen roku 1548 jako hornické městečko, ve kterém byla těžena stříbrná ruda. Dodnes zbyla jedna štola, která je pro návštěvníky přístupná. Městečko je známé svou lidovou architekturou. Právě proto bylo roku 1992 vyhlášeno městskou památkovou zónou. Nejznámější je výjimečná křížová cesta s kaplí na Křížové hoře. Jednotlivé kapličky sestupují až k Božímu hrobu. Místním jeptiškám bylo líto, že křížová cesta chátrá, a tak započaly postavy svatých opravovat samy svépomocí. Nad jejich sice dobře myšleným dílem se památkáři zděsili a sestrám toto milosrdenství zakázali a donutili je svou již vykonanou práci pomocí kartáčků na zuby zase vrátit do původního stavu.

Drahokamem Tolštejnského panství je České Švýcarsko, náš úředně nejmladší národní park a jak místní ochránci přírody zdůrazňují, jediný vyhlášený zákonem. Tento známý ráj stromů a kapradin, který dokáže okouzlit členitými partiemi skalních a lesních komplexů je z 98% pokryt lesem. Ještě dnes zde žijí zvířata jako rys, vydra, sokol a tzv. černá zvěř. Na březích potoka Kamenice je vidět už málokde viditelný žlutý mech. Je to přímým důkazem toho, že je tady absolutně čisté prostředí. České Švýcarsko má rozlohu 79 km čtverečních a navazuje na sousední část v Německu.

Ze 14. století také pochází obec Chřibská, jedna z nejstarších tady, kde se nacházelo původně staré slovanské sídliště, později tato farní ves. Dnes zde najdeme dodnes v provozu nejstarší sklárnu v Evropě, která je funkční již od neuvěřitelného roku 1414.

Známým poutním místem Šluknovského výběžku je také Loreta v Rumburku. Tato nejseverněji položená Loreta v Evropě je věrnou kopií italského originálu Casa Santa. Nástup baroka v Čechách totiž znamenal především budování Loret právě podle vzoru „svaté chýše“ postavené v Loretu u Ancony v Itálii. Rumburskou Loretu dal postavit v letech 1704–1709 majitel rumburského panství kníže Antonín Florián Lichtenštejn, přední feudál habsburské říše. Loreta je vzácné umělecké dílo stavitele Jana Lukase Hildebrandta. Pokud si prohlédnete Anconskou i Rumburskou Loretu a zažijete jejich atmosféru, zbývá je zaposlouchat se do zvuku jejich varhan a cítíte se jako v ráji. Jako v ráji na zemi.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

Jiřenín pod Jedlovou – křížová cesta s výhledem do kraje

Loreta v Rumburku – detail sochařské výzdoby

Loreta v Rumburku – sochařská výzdoba vstupu

Chvilka v Africe

Durban je jedním z hospodářských center Jižní Afriky. Zátoka
Natal, kolem které byl postaven, byla místem, kde v roce
1497 zakotvil mořeplavec Vasco de Gama.

Durban je jedním z hospodářských center Jižní Afriky. Zátoka Natal, kolem které byl postaven, byla místem, kde v roce 1497 zakotvil mořeplavec Vasco de Gama. Místo však začalo Evropany zajímat až o 330 let později, kdy zde postavili základnu pro obchod se slonovinou. Po opakovaných nájezdech domorodých Zulů město okupovali Boerové, ve čtyřicátých letech probíhaly tvrdé boje s Angličany. Rozvoj nastal až v šedesátých letech, ale peníze přišly až s objevem zlatých zásob. Jelikož sem koncem 19. století Britové přivezli jako levnou pracovní sílu pro práci na plantážích tisíce Indů, těžko překvapí, že indická populace dnes svým počtem dvojnásobně přesahuje bělochy a šance na indické jídlo je v restauraci mnohem větší nežli na skutečně africký pokrm.

Po volbách v roce 1994, kde měli všichni opravdu rovný hlas, se z města dříve ovládaného bílou menšinou stalo klasické africké město. Na místě zbourané věznice, kde si své odseděl i Nelson Mandela, je dnes kongresová hala s hotelem Hilton, šikovná poloha z města dělá největší přístav na africkém kontinentě.

Prakticky nekonečná pláž je nejzajímavější v oblasti Zlaté míle, kde najdeme většinu velkých hotelů a dobrých restaurací, pro klid turistů a početných surfařů zde najdeme hlídkujícího policajta doslova u každé palmy, navíc se pravidelně objevují hlídky na kolech, motorkách a autech. Nepříjemné, ale kvůli všudypřítomné kriminalitě nutné. Je to proto snad jediné místo v městě, kde se turisté nebojí projít a u početných pouličních prodavačů nakoupit africké suvenýry. Při pohledu z hotelového balkónu se pláž zdála být za rohem a opravdu se jedná jen o několik bloků, sličná recepční však při dotazu, jestli tam můžeme dojít, zbledla a automaticky začala volat taxík.

Pláž rozhodně stojí za to, i v době našeho léta, kdy je v Jižní Africe zima, je pro většinu Evropanů dostatečně teplo, i když místní se většinou obrní kulichem. Jen voda je vhodná spíše pro surfaře, kteří zde najdou pravý ráj.

V době zdejšího léta je však pláž plná turistů i místních obyvatel, městská rada dělá vše, aby se návštěvníci nenudili, takže o zábavu je neustále postaráno. Zdejší pláž sice není ideálem však toužících po relaxaci, klidu, a líném povalování po bělostné pláži jako vystřižené z těch nejkrásnějších turistických průvodců, její rozměry a blízkost celé řady hotelů ji však činí velice příjemným osvěžením v pro Evropana přece jenom pálícím africkém slunci. Na pláži má své stánky i řada cestovních kanceláří, takže pokud nás vodní hrátky omrzí, můžeme si na další den domluvit třeba cestu na safari.

Bezpečnost je hlavním problémem nejen Durbanu, ale každého jihoafrického města. Bílým turistům v hotelech jakékoliv procházky vymluví hned první den, všude je nutno dojet taxíkem, který je zvyklý před obchodem počkat. Pokud nečeká, pokladní jej ráda zavolá mobilem. Ceny taxíků naštěstí cestovatelovu kapsu nezruinují. Podobné je to i s populárním molem v přístavu předělaným na sérii zajímavých restaurací. Od dopoledních hodin je tam rušno a posezení u sklenky jihoafrického vína je potěšením, pokud nám ale nevadí, že jsme za dvoumetrovým plotem. Ani propustka u ozbrojené stráže na bílý obličej, ani několikametrový plot, zaručující, že pohodu bělochů nebude rušit nějaký pokoutný prodavač suvenýrů, mne ale nemohlo vyrušit z pokojného popíjení, koneckonců láhev kvalitního jihoafrického sektu za pět dolarů, no nepijte to. A tak jsem seděl, popíjel a za plotem zatím šel život Durbanu skoro stejně, jako v době, kdy zlaté doly byly králem a černoch směl jenom tam, kde mu to pán dovolil.

Projížďka městem stojí za to, pohled na krásné domy však poněkud kalí vysoké zdi s ostnatým drátem vojenského typu. S vysokou nezaměstnaností a ještě vyšším procentem populace nakažené virem HIV není divu, že je to s bezpečností všelijaké. Pokud si ale vybereme Durban spíše jako místo, ze kterého budeme vyrážet na safari, chybu určitě neuděláme a o zajímavé zážitky budeme mít postaráno.

Nabídek k safari je všude plno, jako obvykle se ale vyplatí vybírat. V okolí není žádná rezervace, která by nabízela populární velkou pětku, tj. slony, lvy, leopardy, nosorožce a bůvoly. Ty skutečně velké rezervace a národní parky, jako je třeba populární Kruger National Park, jsou příliš daleko, a pokud nemáme peníze na helikoptéru, budeme se muset spokojit s něčím menším. Řada z rezervací je navíc promořená malárií, o čemž ovšem kvalitnější cestovní kanceláře předem varují. K dispozici jsou tedy menší, soukromé parky, a nemůžeme proto očekávat několikadenní safari, ale jen půldenní nebo celodenní výlety.

Vybral jsem si safari na soukromém pozemku Tala a stálo to za to, i když na lvy mne museli odvézt o kus dál. Pozorovat třeba žirafy ve volném prostoru je skutečně zážitkem, s těmi lvy to bylo o poznání horší a jejich dvoumetrovým plotem ohraničený výběh nevypadal o moc větší, nežli v ZOO. Král zvířat se také oproti svobodným žirafám tvářil mnohem otráveněji. Většina cestovek k požitku z okukování zvířat přihodí i nějaký ten „kulturní“ zážitek ze života místních Zulu, a i když věřím, že značná část v podmínkách, které nám ukazují, ještě žije, přece jenom pachuť turistické atrakce zůstává.

I krátká návštěva Afriky zaručeně stojí za to.

Brazílie – na lovu aligátorů

Náš pobyt v Rio de Janeiru končí. Jedeme na letiště pod Cukrovou homolí. Letadlo startuje, postupně nabírá výšku a míří s námi na sever do státu Amazonia. Asi po hodině letu stroj dosedá k mezipřistání ve městě Brasília, které je hlavním městem celé federace. Hlavní město se začalo stavět na zelené louce na podnět prezidenta Brazílie českého původu, J. Kubitscheka. Mnoho budov pro město navrhoval také architekt Niemayer. Brasília byla postavena během čtyř let a je veskrze moderní město. Mnohé budovy, které jsme mohli vidět z letadla, to jen potvrzují. Letadlo znovu vzlétá a po více než dvou tisících kilometrech se blížíme k cíli, k hlavnímu městu státu Amazonas, které se jmenuje Manaus.

Velká řeka

Amazonie je velká jako Británie, Francie, Španělsko a Itálie dohromady a na tomto obrovském území žije jen dva a půl milionu obyvatel. Z toho asi polovina v hlavním městě. Již letíme nad amazonským pralesem. Z okénka letadla pozorujeme doslova nekonečný oceán zeleně, který je občas protkán lesklou hladinou některého z přítoků Amazonky. Pak se letadlo ocitá nad rozsáhlou vodní hladinou. Chvíli to vypadá, že letíme nad mořem nebo nad velikým jezerem. Když míjíme břeh a letadlo přistává na letišti, dochází nám, že jsme právě přeletěli mohutné koryto Amazonky, na jejímž břehu letiště leží. Z letiště jedeme do přístavu, kde na nás čeká loď. Nastupujeme na palubu a loď vyplouvá. Kapitán obratně vede plavidlo s dvoupatrovou palubou z přístavu. Proplouváme mezi spoustou lodí různých velikostí kotvících u břehu. Míjíme několik plechových hangárů upevněných na pontonech, ve kterých kotví velké luxusní jachty. Pak plujeme kolem plovoucí čerpací stanice s mušličkou ve znaku a ocitáme se v divoké přírodě. Jen občas mineme nějakou loď. Po hodině plavby loď zatáčí do slepého ramena. Vjezd je chráněn zátarasem z mohutných kmenů plujících na hladině. Proplouváme úzkým průjezdem mezi kmeny. Asi po jednom kilometru připlouváme k dřevěnému molu, ukotvenému nedaleko břehu. Vystupujeme z lodi a po úzké lávce se dostáváme na břeh.

Jsme v cíli, v kempu Ekopark Amazonas. Všechny budovy v kempu včetně bungalovů, jsou postaveny z tropického dřeva. Kemp má vlastní elektrickou centrálu na dieselový pohon. Vše, včetně pitné vody, se sem musí dovážet. Celý komplex se nachází daleko od civilizace, obklopen nekonečným pralesem. Stojíme na břehu řeky a myslíme si, že jestli existuje nějaký ráj, tak musí být tady. Naše myšlenky přerušil hlas přicházející z vody. Nechceme věřit vlastním uším, když slyšíme muže, koupajícího se nedaleko břehu, jak na nás česky volá, „dobrý den“. Ptáme se kde se tady, uprostřed pralesa, téměř na konci světa, bere. Říká, že je tady s rodinou na dovolené. Přitakáváme si, jak je ten svět malý a jdeme na recepci vyřídit formality. Po ubytování se vracíme po betonovém chodníčku zpátky na břeh řeky. Na chodníčku vyhřátém od slunce se vyhřívá několik velkých ještěrek. Na vysokém suchém stromu, stojícím nedaleko cesty, sedí hejno papoušků Ara – Ara. Jsou vysocí kolem padesáti centimetrů, mají červenomodré peří a jejich křik se rozléhá do širokého okolí. Na dlouhé větvi nedaleko papoušků sedí pár velikých ptáků s holými růžovými krky. Opodál sedí na dřevěném zábradlí žlutozelení papoušci. Když procházíme kolem nich, vůbec si nás nevšímají.

Setkání s indiány

Přicházíme ke břehu, kde na nás čekají dva místní průvodci. Jsou to čistokrevní indiáni z kmene Tupaku. Oba mají dlouhé silné černé vlasy, snědou pleť a ostré rysy v obličeji. Každý z průvodců je vybaven mačetou a lukem se šípy. Jeden z průvodců mluví anglicky. Nastupujeme do dvou úzkých dřevěných lodí, podobných pramicím. Indián usedá na příď loďky, noří pádlo do vody a loď vyplouvá. Vydáváme se na projížďku po řece. Teplota vzduchu je třicet pět stupňů a vlhkost vzduchu skoro sto procent. Za krátkou chvíli po vyplutí jsme celí propocení. Voda má červenohnědou barvu a je skoro stejně teplá jako vzduch. Plujeme tichem k protějšímu břehu. Občas se ozve křik opice nebo hlas ptáka. Loďka vplouvá mezi stromy rostoucími ve vodě, jejich koruny se nad námi uzavřely. Ocitáme se v šeru. Doléhá na nás úzkost z neznámého tajuplného prostředí. Každou chvíli se musíme uhnout před větví rostoucí nízko nad hladinou. Loď kličkující mezi stromy se na jednom místě vklínila mezi kmeny a průvodce musí do vody, aby jí uvolnil. Indián znovu usedá na příď lodě a pádlem se odráží od kmenů stromů. Loďka se dostává ze sevření stromů a vyplouvá na volnou řeku.

Večerní lov

Velmi rychle se setmělo. Průvodce říká, že je to ta správná doba na lov aligátorů! Myslíme si, že je to jen žert k našemu pobavení, ale když zvedá ze dna lodě elektrickou svítilnu, vidíme, že to myslí vážně. Indián zapíná svítilnu a svítÍ s ní na hladinu. Princip lovu je jednoduchý, zvíře oslněné prudkým světlem ze svítilny, je na chvíli ochromeno. V ten moment se dá snadno chytit. Je již úplná tma, loď klouže v naprostém tichu po hladině. Slyšíme jen tlukot vlastního srdce a šplouchnutí vody, když se pádlo ponoří pod hladinu. Ve světle svítilny se co chvíli objeví temné obrysy druhé lodi a křovisek rostoucích na břehu. Mlčky pozorujeme průvodcovo počínání se svítilnou a čekáme, co se bude dít dál. Náhle se nedaleko od lodi zablesknou dvě malá světýlka. Je to odraz světla v očích zvířete. Průvodce bleskurychle sahá do vody a obratně vytahuje nad hladinu asi sedmdesát centimetrů dlouhé mládě aligátora.

Mezitím k nám doplula druhá loď. Průvodce pevně drží zvíře a ve světle svítilny předvádí svůj úlovek. Zvíře podobné velké ještěrce má na hlavě a na zádech žlutohnědé pruhy a světlé béžové břicho. Indián jej dává kolovat. Nikdo, kromě mojí partnerky, se neodváží na zvíře sáhnout. Ačkoli je aligátor ještě malý, je jeho tlamička plná ostrých zubů a jeho kousnutí by jistě pořádně bolelo. Úlovek se vrací do vody a lov pokračuje. Ještě jsme zahlédli dva páry světýlek na hladině. Bylo to však daleko od lodi a průvodce nestihl zvíře chytit. Vše vypadá velice jednoduše, ale k tomu, aby člověk dokázal chytit byť i oslněné mládě aligátora, je jistě zapotřebí velké znalosti prostředí, značné zručnosti a odvahy. Je již pozdě, lov končí. Obě lodi se vrací do kempu.

Přirážíme ke břehu a vystupujeme na břeh. Z nedaleké budovy k nám doléhají zvuky bubnů. To právě začíná představení indiánského souboru. Vcházíme dovnitř. V přítmí vidíme na pódiu tanečnice a tanečníky tančící za doprovodu bubnů. Účinkující jsou oblečeni jen do bederních roušek. Ve vlasech mají ptačí péra a na pažích a na nohách mají navléknuté ozdoby. Členové souboru předvádí indiánské rituální tance. Představení probíhá ve strhujícím tempu. Za doprovodu kouřových efektů se před námi odehrává příběh z indiánské mytologie. Představení je u konce a diváci se rozcházejí. Odcházíme do našeho bungalovu. Než vejdeme dovnitř, musím z kliky dveří odstranit asi osm centimetrů velkou můru. Před spaním ještě důkladně prohledáváme postel, zda tam není nějaká havěť. Z pralesa, začínajícího metr od našeho okna, se ozývají tajemné zvuky. Unaveni po náročném dni usínáme. V hlavě se nám honí neodbytná myšlenka, kde asi byli rodiče toho malého aligátora.

Gran Cratere

Odjakživa, od samého vzniku planety Země, pulsuje její žhavě nitro
rychlým pulsem. Tu s větší, tu s menší intenzitou tryská na
zemský povrch nezkrotná energie ať už v podobě žhavé lávy,
sirnatých par či „obyčejných“ horkých pramenů. Ačkoliv sopečná
aktivita našeho věku je v porovnání s dávnou minulostí
podstatně nižší, přesto jsou místa, kde můžeme pocítit žhavý dech
matky Země i dnes.

Odjakživa, od samého vzniku planety Země, pulsuje její žhavě nitro rychlým pulsem. Tu s větší, tu s menší intenzitou tryská na zemský povrch nezkrotná energie ať už v podobě žhavé lávy, sirnatých par či „obyčejných“ horkých pramenů. Ačkoliv sopečná aktivita našeho věku je v porovnání s dávnou minulostí podstatně nižší, přesto jsou místa, kde můžeme pocítit žhavý dech matky Země i dnes. Ať už Island, Kamčatka nebo třeba Indonésie, vždy se jedná o fascinující setkání s přírodou v její nejryzejší podobě.

Na obzoru Liparské ostrovy

My teď míříme k jednomu z takových míst. Není zase až tak daleko od našich hranic. Dělí nás od něho něco před dva tisíce kilometrů. U slunných břehů italských, v místech kde už člověk začíná cítit „dech Afriky“, naleznete místo, u kterého ani označení přírodní ráj nedokážete dostatečně charakterizovat jeho skutečnou podobu. Liparské ostrovy jsou totiž natolik svérázným a rozmanitým regionem, že na jeho poznání nepostačí hodiny, ale spíše dny a týdny. Zastavme se v jeho nejživější, horkým dechem zemského nitra pulsující části. Přistáváme v přístavu Porto di Levante, který jako ozdobný prsten navlečený na úzké zemské šíji mezi ostrovem Vulcano a poloostrovem Vulcanello, vítá návštěvníky tohoto ostrova.

Ze sicilského přístavu Milazzo se sem dostanete za necelou hodinu a půl velkým trajektem společnosi Siremar, pokud ovšem nepoužijete k dopravě podstatně rychlejší aliscaf.

Městečko Porto di Levante působí v zářijovém dopoledni ospalým, ale zároveň útulným dojmem. Většina obchůdků s upomínkovými předměty teprve otevírá své výlohy a v restauracích a barech byste návštěvníky spočítali na prstech jedné ruky. Jen v baru u přístavu je provoz živější. Cestující čekající na spojení na další Liparské ostrovy tu upíjejí svou oblíbenou ranní kávu, ale brzy odjedou i oni a o jediné oživení se budou starat výletní lodě, přivážející sem turisty z pevniny nebo z okolních ostrovů.

Vzhůru na Gran Cratere

Kolem malého řeznictví, se spokojeně postávajícím majitelem v bílé zástěře ve dveřích, zamíříme ven z městečka. Uličkou mezi zahradami s malebnými apartmány se prosmýkneme ven z přístavu a po místní silničce zamíříme k našemu cíli – vulkánu Gran Cratere.

Asfaltový povrch brzy opouštíme a začínáme stoupat strmým svahem vzhůru. U cesty stojící zprohýbaná kovová konstrukce se zbytky plachet působí neškodným dojmem jen do té doby, než zjistíme, že v ní sedí velmi důležitě se tvářící paní, která vás bez mrknutí oka obere o 3 EURA. Poplatek tedy s mrknutím oka a zaťatými zuby platíme a rychle mizíme. Netoužíme potom, aby nám ještě přidala místního průvodce a obrala nás (znovu bez mrknutí oka) o dalších 10 EUR. Takže raději rychle vzhůru!

Sypkou horninu zhruba v polovině svahu střídá povrch přeci jen pevnější. To se však záhy ukazuje jako relativní, což dokumentují hluboké erozní rýhy vyhloubené ve svahu vulkánu stékajícími dešťovými srážkami.

Kráter nás vítá

Po necelé hodině vystupujeme na okraj kráteru. Stojíme na jeho severním okraji, do plic nám proudí svěží mořských vzduch a nad námi je blankytně modré nebe se zářícím slunkem. Jeho paprsky se teď prodírají sirnými výpary stoupající ze země jen několik metrů před námi. Stojíme na okraji fumarolového pole ve výšce 291 m.n.m., které nám poskytuje hmatatelný důkaz o neustávající aktivitě této sopky. Zatímco naše nosy dráždí síra ve výparech unášených větrem nad Tyrhénské moře, oči se kochají nádherným rozhledem na okolní ostrovy. Co by kamenem dohodil se vypíná nad mořskou hladinu ostrov Lipari, hned vedle vidíme dva charakteristické sopečné kužely na Salině a ještě více vlevo nejzápadnější ostrovy Lipar – Filicudi a Alicudi. Nejmenší ostrov Panarea leží na úplně opačné straně a na severu se nám v oparu ztrácí Stromboli se jeho aktivní sopkou.

Vraťme se však na Gran Cratere o la Fossa di Vulcano. Stojíme na okraji mísovité prohlubně o průměru zhruba 500 metrů, jejíž dno leží v hloubce 80 metrů. Hledíme na dílo přírody, které vznikalo téměř 100 000 let a i když aktivní fáze vulkánu skončila erupcí 22.4.1890, přesto jeho neklidné srdce tepe dál. Hned na několika místech se derou na povrch sopečné plyny jejichž teplota se pohybuje mezi 350 a 500 stupni Celsia. Jejich výskyt se však neomezuje jen na hlavní fumarolové pole. Zvláště po silných deštích je možno spatřit osamocené výrony par i na jiných místech ve svazích Gran Cratere.

Míříme na vrchol

I když jsme dosáhli kráteru, k samotnému vrcholu je to ještě kus cesty. Odmítáme myšlenku sestupu do jícnu kráteru a vzhledem ke zvýšené aktivitě fumarolového pole respektujeme varování před možností intoxikace parami unikajícími z nitra sopky. Že se nejedná o plané varování, svědčí i přistávací plocha pro helikoptéru, která samozřejmě slouží především vulkanologům sledujícím aktivitu kráteru, ale v nejednom případě posloužila i turistům, kteří nebezpečí sopky podcenili. Po okraji kráteru pomalu stoupáme a s přibývající výškou zesiluje i vítr a tak i přes zářící slunko navlékáme teplejší oblečení. Po zhruba půlhodinovém výstupu dosahujeme vrcholu Gran Cratere a z výšky 391 m.n.m. se nám otevírá výhled na Liparské ostrovy. Hnědozelené zbarvení ostrovů kontrastuje se sytou modří moře, zbrázděného jen vlnami rozbíhajícími se od motorových lodí a plachetnic.

Pod námi Liparské ostrovy

Pár set metrů za námi se tyčí nejvyšší bod ostrova Vulcano – Monte Aria o Scolio del Cardo (500 m.n.m.), ale my pomýšlíme na návrat. Silný vítr nás nutí k sestupu do závětří a tam máme ještě jednu možnost pohlédnout do kráteru. Na protější straně vulkánu se ve větru kroutí bělostné páry a znovu nám připomínají tu sílu, která se skrývá pod našimi nohami. V celé historii Gran Cratere se prudké erupce střídaly celkem pravidelně s obdobími klidu. A protože se v historických záznamech píše o cyklech zhruba sto dvacet let mezi jednotlivými ničivými explozemi, do našich myslí se vkrádá stín pochybností. „Co kdyby právě te?!“ Víme sice, že vulkán je sledován vědci z univerzity v Catanii a Palermu, ale červíček pochybností hlodá. A proto míříme zpět na pobřeží, ale v našich myslích zůstává vzpomínka na setkání s dalším svědkem naší minulostí – s klenotem jménem Gran Cratere.