Nezávislé cestování s sebou nese různá úskalí. Jedním
z nich jsou rozhodně úrazy a nenadálé události. Proto se
i nezávislý cestovatel musí na cestu dobře připravit. Naštěstí
v dnešní době je to jednodušší než dřív. Základem je sjednat si
dobré cestovní
pojištění. Znám mnoho lidí, kteří pojistkám nevěří a myslí si,
že jen zbytečně vyhazují peníze, ale nespočítám situace, kdy se mi to
opravdu vyplatilo.
Nezávislé cestování s sebou nese různá úskalí. Jedním z nich jsou rozhodně úrazy a nenadálé události. Proto se i nezávislý cestovatel musí na cestu dobře připravit. Naštěstí v dnešní době je to jednodušší než dřív. Základem je sjednat si dobré cestovní pojištění. Znám mnoho lidí, kteří pojistkám nevěří a myslí si, že jen zbytečně vyhazují peníze, ale nespočítám situace, kdy se mi to opravdu vyplatilo.
Úraz v zahraničí se vám totiž může prodražit i na tisíce korun. Lékařská péče totiž není nejlacinější. Není to nic příjemného, když se vám toto stane. Zvlášť, když jsem stovky, někdy i tisíce kilometrů od domova.
Naštěstí se čeští cestovatelé již polepšili. Sjednávají si pojištění ve většině svých cest a umí si vybrat takové, které jim nejvíce vyhovuje. Důležitá je pojistná částka, která určuje, kolik je pojišťovna ochotna za vás nejvíce zaplatit. Ta se sjednává na několik událostí, které se vám na cestách mohou přihodit. Prvním jsou léčebné výlohy. Jak už bylo napsáno, tak ty mohou být velmi vysoké. Dále si můžete pojistit odpovědnost za škodu na zdraví, odpovědnost za škodu na majetku, pojištění zavazadel a také pojištění trvalých následků.
Velkou výhodou dnešního světa počítačů je, že si můžete zřídit cestovní pojištění on-line. Stačí vyplnit dotazník, zaplatit a pojistka vám bez dalších průtahů platí od sjednaného počátku pojištění. Je to rychlé, snadné a uděláte to z pohodlí domova. No řekněte, co si cestovatel může víc přát?
Moje zkušenosti s cestovním pojištěním jsou skvělé. Vzhledem k cenám se to vyplatí, i když jedete třeba jen na víkend do Bratislavy. Věřte, že například auto vám mohou vykrást kdekoliv a samozřejmě ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Jistě, každý zná ty poučky – auto není trezor apod. Ale pokud s sebou máte větší množství věcí například foťák, notebook a k tomu ještě batoh s věcmi a jdete si jen koupit rohlíky do místního obchodu – kdo by to tahal s sebou? Stačí deset minut, a všechno je pryč. Znám to z vlastní zkušenosti. Říkali, že to auto je téměř nedobytné. Že se jen tak lehce odemknout nedá. Přišli jsme k autu, a nebylo ani nic poznat. Šikovní páni zloději to zvládli během deseti minut na parkovišti pohodlně odemknout a vybrat. A co pak člověk nadělá? Nic. Naštěstí jsme měli cestovní pojistku. Pravda, ztracená data z notebooku ani doklady nám to nevrátí, ale díky celkem rychle vyřízené náhradě od pojišťovny jsme mohli koupit aspoň nový notebook, který mě živí.
Co k tomu ještě dodat? Jen malou radu. Nepodceňujte to.
Nezávislé cestování s sebou nese různá úskalí. Jedním z nich jsou rozhodně úrazy a nenadálé události. Proto se i nezávislý cestovatel musí na cestu dobře připravit. Naštěstí v dnešní době je to jednodušší než dřív. Základem je sjednat si dobré cestovní pojištění. Znám mnoho lidí, kteří pojistkám nevěří a myslí si, že jen zbytečně vyhazují peníze, ale nespočítám situace, kdy se mi to opravdu vyplatilo.
Úraz v zahraničí se vám totiž může prodražit i na tisíce korun. Lékařská péče totiž není nejlacinější. Není to nic příjemného, když se vám toto stane. Zvlášť, když jsem stovky, někdy i tisíce kilometrů od domova.
Naštěstí se čeští cestovatelé již polepšili. Sjednávají si pojištění ve většině svých cest a umí si vybrat takové, které jim nejvíce vyhovuje. Důležitá je pojistná částka, která určuje, kolik je pojišťovna ochotna za vás nejvíce zaplatit. Ta se sjednává na několik událostí, které se vám na cestách mohou přihodit. Prvním jsou léčebné výlohy. Jak už bylo napsáno, tak ty mohou být velmi vysoké. Dále si můžete pojistit odpovědnost za škodu na zdraví, odpovědnost za škodu na majetku, pojištění zavazadel a také pojištění trvalých následků.
Velkou výhodou dnešního světa počítačů je, že si můžete zřídit cestovní pojištění on-line. Stačí vyplnit dotazník, zaplatit a pojistka vám bez dalších průtahů platí od sjednaného počátku pojištění. Je to rychlé, snadné a uděláte to z pohodlí domova. No řekněte, co si cestovatel může víc přát?
Moje zkušenosti s cestovním pojištěním jsou skvělé. Vzhledem k cenám se to vyplatí, i když jedete třeba jen na víkend do Bratislavy. Věřte, že například auto vám mohou vykrást kdekoliv a samozřejmě ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Jistě, každý zná ty poučky – auto není trezor apod. Ale pokud s sebou máte větší množství věcí například foťák, notebook a k tomu ještě batoh s věcmi a jdete si jen koupit rohlíky do místního obchodu – kdo by to tahal s sebou? Stačí deset minut, a všechno je pryč. Znám to z vlastní zkušenosti. Říkali, že to auto je téměř nedobytné. Že se jen tak lehce odemknout nedá. Přišli jsme k autu, a nebylo ani nic poznat. Šikovní páni zloději to zvládli během deseti minut na parkovišti pohodlně odemknout a vybrat. A co pak člověk nadělá? Nic. Naštěstí jsme měli cestovní pojistku. Pravda, ztracená data z notebooku ani doklady nám to nevrátí, ale díky celkem rychle vyřízené náhradě od pojišťovny jsme mohli koupit aspoň nový notebook, který mě živí.
Co k tomu ještě dodat? Jen malou radu. Nepodceňujte to.
Výlet do zoo nemusí být jen procházka s dětmi a se psem, rodinné
focení u ledních medvědů nebo tygrů a nakonec párek v rohlíku.
Pražská zoologická zahrada nabízí celou řadu úžasných zážitkových
programů, cestovatelských setkání, soutěží, kurzů a dalších akcí.
Kam na první jarní výlet? Do pražské zoo!
I když to zatím ještě tak nevypadá, jaro se blíží a s ním i první teplé a slunečné dny, které nás nutí utíkat z města do přírody. Utíkat ale nemusíme daleko, dokonce ani nemusíme vyjet z hlavního města. Dokonalý jarní výlet pro milovníky zvířat, přírody a exotiky nás totiž čeká v pražské zoo. Výlet do zoo nemusí být ovšem jen procházka s dětmi a se psem, rodinné focení u ledních medvědů nebo tygrů a nakonec párek v rohlíku. Pražská zoologická zahrada nabízí celou řadu úžasných zážitkových programů, cestovatelských setkání, soutěží, kurzů a dalších akcí.
Události a novinky 2010 – 2011
K největším novinkám letošního roku patří narození sedmdesátého žirafího mláděte. Malá samička se narodila 23. ledna 2011 v pavilonu Africký dům, kde je nyní už také k vidění. Jedná se o druh žirafy Rothschildovy. K dalším zajímavostem patří chov leguánů modravých, kteří jsou nyní k vidění v teráriu v Pavilonu velkých kočkovitých šelem. Pražská zoo je jediná v Evropě, která se může pochlubit chovem těchto býložravých ještěrů. Napínavé ale úspěšné bylo také novoroční líhnutí plazů, nebo silvestrovské páření goril.
V květnu loňského roku byla zahájena největší stavba v historii pražské zoo a tou je nový areál pro slony, hrochy a antilopy. Zahájení sezóny 2013, kdy by měl být projekt dokončen, tak bude určitě o něco slavnostnější.
Do pražské zoo s dětmi
Jednou z největších senzací pro děti je tu bezpochyby Dětská zoo nebo taky farma. Najdete ji v jižní části zoo, kde se děti mohou volně pohybovat mezi domácími zvířaty, pohladit si je a dokonce je i krmit speciálním krmením zakoupeným v automatech. Děti se mohou také svézt dětskou tramvají nebo oblíbeným vláčkem, povozit se na ponících. Pro ty starší je tu lanovka nebo rozhledna Obora.
Cestovatelská setkání a přednášky
Ve vzdělávacím centru se tu každé úterý od ledna do března setkáváme s cestovateli, horolezci, umělci a dalšími zajímavými lidmi, kteří pro nás a s námi objevují svět. V březnu se tu můžete těšit na přednášky o Zambii, Zimbabwe a Etiopii, taky se tu setkáte s ředitelkou Zoo v Hradci Králové a s jejím projektem Zachraňme nosorožce. Pokud se vám tato setkání zalíbí, můžete v nich pokračovat a účastnit se programu Cestovatelské středy v Národním muzeu. Jsou společnou akcí Zoo Praha, Národního muzea, Botanické zahrady Praha a cestovní kanceláře Livingstone a mimo jiné se tu nabízí i ukázky z exotické gastronomie a jejich degustace.
Chovatelem na jeden den a jiné zážitky
Budete mít narozeniny? Řekněte si o zážitkový dárek! Můžete si vybrat z individuálně připravených prohlídkových tras s průvodcem, nebo z několika programů kontaktu se zvířetem, nebo se stát na jeden den chovatelem ve vybraném pavilonu. V ceně jsou dárkové předměty, tričko s logem, fotodokumentace, odborná asistence, rodinná vstupenka a spousta dalších lákadel. Z dalších akcí, které si můžete v zoo objednat je třeba narozeninový den pro děti nebo dokonce i svatební obřad.
Povodeň v Zoo Praha v roce 2002
Ničivá povodeň v roce 2002 se nevyhnula ani pražské zoo a její následky byly skutečně devastující. Zemřelo při ní 136 zvířat, včetně slona a hroší samice, kteří museli být utraceni. Příběh uprchlých lachtanů a jejich putování v čele s Gastonem je známo snad každému a vyšel dokonce i knižně. Mnoho zvířat našlo dočasný azyl v olomoucké a plzeňské zoo a na odklízení škod se podílely desítky dobrovolníků.
Pražská zoo je dnes po rekonstrukci mnohem krásnější a její návštěvnost je nesrovnatelně vyšší než v době před povodní. Magazín Forbes ji dokonce označil jako sedmou nejlepší zoo světa. Před ní se umístily zoologické zahrady v Orlandu, ve Francii, v Německu, ve Švýcarsku, v New Yorku a v Anglii, ale za sebou nechala například Japonsko, Kanadu, Austrálii nebo Jihoafrickou republiku.
Vše co chcete a potřebujete vědět
Veškeré informace o akcích a speciálních programech v pražské zoo, včetně otvírací doby a ceny za vstup, ale i o možnosti adopcí zvířat, o trase parníkem, o poslání a úsilí zdejších chovatelů a pracovníků a o tom, jak jim můžete pomoct i vy sami, to všechno a mnohem víc najdete na webových stránkách www.zoopraha.cz.
Kam na první jarní výlet? Do pražské zoo!
I když to zatím ještě tak nevypadá, jaro se blíží a s ním i první teplé a slunečné dny, které nás nutí utíkat z města do přírody. Utíkat ale nemusíme daleko, dokonce ani nemusíme vyjet z hlavního města. Dokonalý jarní výlet pro milovníky zvířat, přírody a exotiky nás totiž čeká v pražské zoo. Výlet do zoo nemusí být ovšem jen procházka s dětmi a se psem, rodinné focení u ledních medvědů nebo tygrů a nakonec párek v rohlíku. Pražská zoologická zahrada nabízí celou řadu úžasných zážitkových programů, cestovatelských setkání, soutěží, kurzů a dalších akcí.
Události a novinky 2010 – 2011
K největším novinkám letošního roku patří narození sedmdesátého žirafího mláděte. Malá samička se narodila 23. ledna 2011 v pavilonu Africký dům, kde je nyní už také k vidění. Jedná se o druh žirafy Rothschildovy. K dalším zajímavostem patří chov leguánů modravých, kteří jsou nyní k vidění v teráriu v Pavilonu velkých kočkovitých šelem. Pražská zoo je jediná v Evropě, která se může pochlubit chovem těchto býložravých ještěrů. Napínavé ale úspěšné bylo také novoroční líhnutí plazů, nebo silvestrovské páření goril.
V květnu loňského roku byla zahájena největší stavba v historii pražské zoo a tou je nový areál pro slony, hrochy a antilopy. Zahájení sezóny 2013, kdy by měl být projekt dokončen, tak bude určitě o něco slavnostnější.
Do pražské zoo s dětmi
Jednou z největších senzací pro děti je tu bezpochyby Dětská zoo nebo taky farma. Najdete ji v jižní části zoo, kde se děti mohou volně pohybovat mezi domácími zvířaty, pohladit si je a dokonce je i krmit speciálním krmením zakoupeným v automatech. Děti se mohou také svézt dětskou tramvají nebo oblíbeným vláčkem, povozit se na ponících. Pro ty starší je tu lanovka nebo rozhledna Obora.
Cestovatelská setkání a přednášky
Ve vzdělávacím centru se tu každé úterý od ledna do března setkáváme s cestovateli, horolezci, umělci a dalšími zajímavými lidmi, kteří pro nás a s námi objevují svět. V březnu se tu můžete těšit na přednášky o Zambii, Zimbabwe a Etiopii, taky se tu setkáte s ředitelkou Zoo v Hradci Králové a s jejím projektem Zachraňme nosorožce. Pokud se vám tato setkání zalíbí, můžete v nich pokračovat a účastnit se programu Cestovatelské středy v Národním muzeu. Jsou společnou akcí Zoo Praha, Národního muzea, Botanické zahrady Praha a cestovní kanceláře Livingstone a mimo jiné se tu nabízí i ukázky z exotické gastronomie a jejich degustace.
Chovatelem na jeden den a jiné zážitky
Budete mít narozeniny? Řekněte si o zážitkový dárek! Můžete si vybrat z individuálně připravených prohlídkových tras s průvodcem, nebo z několika programů kontaktu se zvířetem, nebo se stát na jeden den chovatelem ve vybraném pavilonu. V ceně jsou dárkové předměty, tričko s logem, fotodokumentace, odborná asistence, rodinná vstupenka a spousta dalších lákadel. Z dalších akcí, které si můžete v zoo objednat je třeba narozeninový den pro děti nebo dokonce i svatební obřad.
Povodeň v Zoo Praha v roce 2002
Ničivá povodeň v roce 2002 se nevyhnula ani pražské zoo a její následky byly skutečně devastující. Zemřelo při ní 136 zvířat, včetně slona a hroší samice, kteří museli být utraceni. Příběh uprchlých lachtanů a jejich putování v čele s Gastonem je známo snad každému a vyšel dokonce i knižně. Mnoho zvířat našlo dočasný azyl v olomoucké a plzeňské zoo a na odklízení škod se podílely desítky dobrovolníků.
Pražská zoo je dnes po rekonstrukci mnohem krásnější a její návštěvnost je nesrovnatelně vyšší než v době před povodní. Magazín Forbes ji dokonce označil jako sedmou nejlepší zoo světa. Před ní se umístily zoologické zahrady v Orlandu, ve Francii, v Německu, ve Švýcarsku, v New Yorku a v Anglii, ale za sebou nechala například Japonsko, Kanadu, Austrálii nebo Jihoafrickou republiku.
Vše co chcete a potřebujete vědět
Veškeré informace o akcích a speciálních programech v pražské zoo, včetně otvírací doby a ceny za vstup, ale i o možnosti adopcí zvířat, o trase parníkem, o poslání a úsilí zdejších chovatelů a pracovníků a o tom, jak jim můžete pomoct i vy sami, to všechno a mnohem víc najdete na webových stránkách www.zoopraha.cz.
Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po
pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší
republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát
jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně
dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní
hodnoty.
Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní hodnoty. Nebudu zde rozebírat, co vše jejich postoj k životu vytváří, ale zkusím zde nastínit jednu příhodu z rumunských hor. Myslím, že tento příběh vcelku charakteristicky odráží rozdílné kulturní prostředí, v němž žijeme my (turisté ze „západu“) a místní (lidé z hor).
Již nějakou chvíli letos (rok 2010) chodím po rumunském pohoří, jako průvodce s CK Alpinou přecházím odlehlé pohoří Šureanu a skalnatější Paring. Ve městě Oradea se pak setkávám se svými kamarády a na dalších čtrnáct dní se vydávám na okraj hor Apuseni a poté přecházíme kompletně celé hřebeny pohoří Suhard a Rodna. Suhard náleží mezi méně turisticky navštěvovanou oblast snad díky faktu, že se jedná o nižší částečně zalesněné pohoří s nejvyššími vrcholky dosahujícími výšky něco pod 2000 m. n. m. Navíc pro tyto hory neexistuje žádná rozumná mapa. Kromě místních lidí (hlavně bačů a borůvkářů) zde za celou dobu jinak nikoho nepotkáváme, což je přesně to, co zde hledáme. Toto pohoří mi vším velmi připomíná Šureanu, kde jsem byl zhruba před týdnem.
Naší cestu Suhardem začínáme ve městě Vatra Dornei a postupně stoupáme po hřebeni až k prvním nejvyšším vrcholkům. V mapě, kterou máme k dispozici (de facto se jedná jen o hrubou skicu), je zhruba uprostřed celého pohoří vyznačena „cabana“, což v rumunštině znamená chata (že je zde rovněž ještě slovíčko „pastorale“ nyní nikdo z nás neřeší). A na každé správné chatě mají přeci minimálně lahvové pivo, takže když třetí den pochodu nedaleko od hlavního hřebene vidíme střechy několika stavení, ihned se spouštíme prudkým travnatým svahem přímo k nim. Obloha je sytě modrá, slunko to do nás vší silou pere, je dusno a odněkud z dáli k nám doléhá zvuk hromu – ideální chvíle pro vychutnání si studeného pěnivého moku. Ani dotírající obrovský ovčácký pes nás nemůže odradit, se schválením paní domu přelézáme i s batohy dřevěný plot a hned se dožadujeme piva. Dostává se nám odpovědi, že ani lahváče zde nevedou.
Co to je za hospodu, když ani pivko nemají? Naše zklamání je absolutní a asi nám lze vyčíst z našeho rozladěného postoje, tak nám starší paní domu hned nabízí „mamaligu“ (tradiční pastevecký rumunský pokrm připravený z kukuřičné kaše). Na návrh přikyvujeme, usazujeme se na trávníku a začínáme se trochu rozhlížet. Já se jdu dovnitř zeptat, kolik to vlastně bude stát a starší paní gestikuluje, že nic a jen ukazuje na svatý obrázek. Pomalu nám to všem začíná docházet a propadáme studu…
Evidentně se nenacházíme v žádné „hospodě“, ale v nějakém malém klášteru (proto ta „cabana pastorale“). Postupně se všichni přidáváme k mladší ženě (zřejmě dcera paní domu) a pomáháme jí škrábat a krájet horu brambor. Mezitím se snažíme vést konverzaci, ale naprosto bezúspěšně. Na naše neumělé dotazy v rumunštině paní ochotně a výřečně odpovídá, nicméně plynou rumunštinou. Zhruba po hodině nás obě obyvatelky kláštera zvou dovnitř budovy a přivádí nás k plně prostřenému stolu. Nejprve odmítáme, nakonec však usedáme a ládujeme se obrovskou porcí mamaligy, osmaženými kousky brambor alá hranolky, zelím a čerstvým sýrem. Potají, aby to ani jedna paní neviděla, se mi celý stůl podařilo vyfotit.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
S naprosto nacpanými břichy se snažíme vše zaplatit, ale záhy nám dochází, že by to bylo chápáno jako urážka. Mladší žena nás nakonec zve do interiéru dřevěného kostela, který je celistvě vyzdoben nástěnnými bohatě barevnými malbami. Jelikož se nikdo z nás neumí modlit, tak nás mladá paní jednoho po druhém bere k oltáři, kde nás učí složitou proceduru, jak se správně obracet k bohu. My to vnímáme jako prokázání úcty ke zdejším lidem, horám, přírodě… Bez blesku opět potají pořizuji dvě fotografie.
Hromy a blesky se začínají objevovat čím dále blíže a naznačují nám, že bychom se měli vydat na cestu a co nejdříve někde postavit stany. Jako poděkování necháváme paní domu, její dceři a maličké vnučce nějaké sladkosti a levnou čelovku, u níž ukazujeme, jak se nosí na hlavě a jak se vyměňují baterky. Nedaleko od cabany kousek pod hřebenem ještě nacházíme podivuhodný dřevěný kolotoč, který si snad pro zábavu postavili zdejší bačové. Nedaleko se již žene pěkná bouře, vítr nabírá na intenzitě, ale my přesto na chvíli zkoušíme šílenou skřípající konstrukci otestovat.
Déšť nás nakonec o chlup míjí a my máme za sebou jeden z nezapomenutelných dnů. To ještě netušíme, že za dva dny po vypití několika lahodných piv přespíme přímo v malém krámku ve vesničce Rotunda. Samozřejmě po předchozí domluvě s majitelkou. Podobných zážitků z cestování po „civilizací“ méně zasažených oblastí má jistě každý z nás spousty a většinou na ně zůstávají jen osobní vzpomínky, protože v danou chvíli prostě nebylo vhodné místní obyvatele „urážet“ fotografováním.
Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní hodnoty. Nebudu zde rozebírat, co vše jejich postoj k životu vytváří, ale zkusím zde nastínit jednu příhodu z rumunských hor. Myslím, že tento příběh vcelku charakteristicky odráží rozdílné kulturní prostředí, v němž žijeme my (turisté ze „západu“) a místní (lidé z hor).
Již nějakou chvíli letos (rok 2010) chodím po rumunském pohoří, jako průvodce s CK Alpinou přecházím odlehlé pohoří Šureanu a skalnatější Paring. Ve městě Oradea se pak setkávám se svými kamarády a na dalších čtrnáct dní se vydávám na okraj hor Apuseni a poté přecházíme kompletně celé hřebeny pohoří Suhard a Rodna. Suhard náleží mezi méně turisticky navštěvovanou oblast snad díky faktu, že se jedná o nižší částečně zalesněné pohoří s nejvyššími vrcholky dosahujícími výšky něco pod 2000 m. n. m. Navíc pro tyto hory neexistuje žádná rozumná mapa. Kromě místních lidí (hlavně bačů a borůvkářů) zde za celou dobu jinak nikoho nepotkáváme, což je přesně to, co zde hledáme. Toto pohoří mi vším velmi připomíná Šureanu, kde jsem byl zhruba před týdnem.
Naší cestu Suhardem začínáme ve městě Vatra Dornei a postupně stoupáme po hřebeni až k prvním nejvyšším vrcholkům. V mapě, kterou máme k dispozici (de facto se jedná jen o hrubou skicu), je zhruba uprostřed celého pohoří vyznačena „cabana“, což v rumunštině znamená chata (že je zde rovněž ještě slovíčko „pastorale“ nyní nikdo z nás neřeší). A na každé správné chatě mají přeci minimálně lahvové pivo, takže když třetí den pochodu nedaleko od hlavního hřebene vidíme střechy několika stavení, ihned se spouštíme prudkým travnatým svahem přímo k nim. Obloha je sytě modrá, slunko to do nás vší silou pere, je dusno a odněkud z dáli k nám doléhá zvuk hromu – ideální chvíle pro vychutnání si studeného pěnivého moku. Ani dotírající obrovský ovčácký pes nás nemůže odradit, se schválením paní domu přelézáme i s batohy dřevěný plot a hned se dožadujeme piva. Dostává se nám odpovědi, že ani lahváče zde nevedou.
Co to je za hospodu, když ani pivko nemají? Naše zklamání je absolutní a asi nám lze vyčíst z našeho rozladěného postoje, tak nám starší paní domu hned nabízí „mamaligu“ (tradiční pastevecký rumunský pokrm připravený z kukuřičné kaše). Na návrh přikyvujeme, usazujeme se na trávníku a začínáme se trochu rozhlížet. Já se jdu dovnitř zeptat, kolik to vlastně bude stát a starší paní gestikuluje, že nic a jen ukazuje na svatý obrázek. Pomalu nám to všem začíná docházet a propadáme studu…
Evidentně se nenacházíme v žádné „hospodě“, ale v nějakém malém klášteru (proto ta „cabana pastorale“). Postupně se všichni přidáváme k mladší ženě (zřejmě dcera paní domu) a pomáháme jí škrábat a krájet horu brambor. Mezitím se snažíme vést konverzaci, ale naprosto bezúspěšně. Na naše neumělé dotazy v rumunštině paní ochotně a výřečně odpovídá, nicméně plynou rumunštinou. Zhruba po hodině nás obě obyvatelky kláštera zvou dovnitř budovy a přivádí nás k plně prostřenému stolu. Nejprve odmítáme, nakonec však usedáme a ládujeme se obrovskou porcí mamaligy, osmaženými kousky brambor alá hranolky, zelím a čerstvým sýrem. Potají, aby to ani jedna paní neviděla, se mi celý stůl podařilo vyfotit.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
S naprosto nacpanými břichy se snažíme vše zaplatit, ale záhy nám dochází, že by to bylo chápáno jako urážka. Mladší žena nás nakonec zve do interiéru dřevěného kostela, který je celistvě vyzdoben nástěnnými bohatě barevnými malbami. Jelikož se nikdo z nás neumí modlit, tak nás mladá paní jednoho po druhém bere k oltáři, kde nás učí složitou proceduru, jak se správně obracet k bohu. My to vnímáme jako prokázání úcty ke zdejším lidem, horám, přírodě… Bez blesku opět potají pořizuji dvě fotografie.
Hromy a blesky se začínají objevovat čím dále blíže a naznačují nám, že bychom se měli vydat na cestu a co nejdříve někde postavit stany. Jako poděkování necháváme paní domu, její dceři a maličké vnučce nějaké sladkosti a levnou čelovku, u níž ukazujeme, jak se nosí na hlavě a jak se vyměňují baterky. Nedaleko od cabany kousek pod hřebenem ještě nacházíme podivuhodný dřevěný kolotoč, který si snad pro zábavu postavili zdejší bačové. Nedaleko se již žene pěkná bouře, vítr nabírá na intenzitě, ale my přesto na chvíli zkoušíme šílenou skřípající konstrukci otestovat.
Déšť nás nakonec o chlup míjí a my máme za sebou jeden z nezapomenutelných dnů. To ještě netušíme, že za dva dny po vypití několika lahodných piv přespíme přímo v malém krámku ve vesničce Rotunda. Samozřejmě po předchozí domluvě s majitelkou. Podobných zážitků z cestování po „civilizací“ méně zasažených oblastí má jistě každý z nás spousty a většinou na ně zůstávají jen osobní vzpomínky, protože v danou chvíli prostě nebylo vhodné místní obyvatele „urážet“ fotografováním.
Provincetown místními obyvateli nazývaný též P-town je malebné
turistické a přístavní městečko, ležící na téměř samém konci
poloostrova Cape Cod. Tady poprvé zakotvila legendární loď Mayflower po
strastiplné plavbě přes oceán.
Léto jsem strávila v rámci programu W&T na východním pobřeží Ameriky ve státě Massachusetts v malém městečku Eastham na poloostrově Cape Cod v Nové Anglii. Zde jsem hlavně při práci poznala „milion“ Američanů a další „dva miliony“ zajímavých mladých lidiček ze všech koutů světa. Byli to převážně studenti z Ruska, Ukrajiny, ale také z Číny, Thajska, Turecka a dalších krajů. Společně jsme pak ve dnech volna podnikali nejrůznější výlety na nejen turisticky zajímavá místa Cape Codu. Za jeden z nejvíce obohacujících výletů považuji návštěvu malého městečka Provincetown.
Historie Provincetownu
Několikrát jsem se svými novými kamarády z celého světa navštívila asi 30 mil vzdálený Provincetown. Provincetown místními obyvateli nazývaný též P-town je malebné turistické a přístavní městečko, ležící na téměř samém konci poloostrova Cape Cod (Tresčí zátoka). Tady poprvé zakotvila legendární loď Mayflower po strastiplné plavbě přes oceán. Na počest lidí z Mayflower zde byl vystavěn Památník otců poutníků (Pilgrim Memorial Monument) ve tvaru italské zvonice, ze kterého je skutečně nádherný a zároveň dech beroucí výhled na celé městečko, zátoku a okolí. V současné době je P-town městečkem umění, uvolněnosti a zábavy. Není tedy divu, že při procházce P-townem často potkáte dva muže nebo dvě ženy objímajíc se, líbajíc se nebo se jen tak držíc za ruce. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Místní obyvatelé to berou jako samozřejmost a turisté jako turistickou atrakci.
Každoročně druhý srpnový čtvrtek v měsíci se zde koná Gay karneval. Nenasytní turisté z širokého okolí přijíždějí do P-townu, aby se mohli stát svědkem této okázalé události. Ani já jsem nebyla výjimkou a nemohla si tuto atrakci nechat ujít.
Byl čtvrtek a karneval vrcholil. V ulicích to vřelo. Hlasitá rytmická hudba se ozývala ze všech stran a všude bylo plno turistů. Hlavní třídou projíždělo jedno ozdobené auto za druhým. Na autech tančili a oddávali se pulsujícímu rytmu hudby vyfintění transvestiti, gayové a lesbičky, kteří rozhazovali a obdarovávali bouřící dav korálky a kondomy. V nejrůznějších maskách, kostýmech a divokých oblečcích se předváděli pro zábavu davu. A můžu říct, že to byla parádní podívaná a nezapomenutelný zážitek. Myslím si, že každý mohl pocítit uvolněného, bezstarostného a nezávislého ducha tohoto městečka.
Whale watching aneb plavba za velrybami
V P-townu jsme rovněž podnikli asi 4 hodinovou plavbu lodí, abychom mohli pozorovat velryby. Neopakovatelný zážitek, kdy jsme sledovali největší žijící savce, které jsme měli na dosah ruky, jak dovádějí nebo si jen tak v klidu plavou v otevřeném moři. Úchvatný byl rovněž západ slunce na lodi, který jsme si mohli vychutnat, protože jsme se z plavby za velrybami vraceli ve večerních hodinách.
Dalším úžasným zážitkem byla pěti hodinová procházka na pláž k bílému majáku. Cesta začala na konci Provincetownu. Zpočátku vedla po dlouhatánském kamenném molu na moři, které pozvolna přešlo v písčitou cestičku vedoucí rozmanitou krajinou písku, bažin, močálů, křovin, anglické travičky až k nádherné čisté písčité pláži, které dominoval majestátní maják, a kde jsme nepotkali ani živou duši. Bylo to něco úžasného. Jen my, osvěžující vítr vlající ve vlasech, hukot moře spolu se zvedajícím se přílivem, starobylý maják a písek mezi prsty našich ušlapaných nožiček. Člověk, zde na chvilinku zapomene na to, odkud je, odkud přišel, co tady dělá a jen tak splyne s přírodou.
Užitečné informace a odkazy
Pokud zavítáte na poloostrov Cape Cod, doporučuji, abyste se zajeli podívat do tohoto skvělého nespoutaného městečka. Věřím tomu, že P-town vás uchvátí stejně jako mě a určitě nebudete litovat. Má toho hodně co nabídnout.
Na následujícím odkaze v angličtině najdete vše, co potřebujete vědět o poloostrově Cape Cod www.oncape.com. Na dalších stránkách naleznete veškeré informace o Provincetownu www.provincetown.com. Do Provincetownu můžete jet trajektem z Bostonu, autem, autobusem nebo na kole. Autobus jezdí co hodinu/hodinu a půl a stojí 2USD. Přepravuje i kola. Do Provincetownu vede velmi hezká cyklistická stezka po rovince a mimo hlavní silnici. Nedoporučuji jet na kole do Provincetownu po hlavní cestě. Stává se tam poměrně hodně nehod a hodně často. Řidiči jezdí na hlavní silnici Route 6 velmi rychle a bezohledně. Whalewatching stojí kolem 30 USD/osoba/4hodiny.
V městečku můžete nakoupit plno suvenýru a dárečků. Můžete se najíst v nejrůznějších restauracích či fast foodech, které nabízejí nepřeberné množství mořských pochoutek a ryb jako humra, tuňáka, kraba, kalamáry, ústřice, mušle, krevety, lastury atd., velké množství salátů a na jídelníčku samozřejmě nechybí ani klasická americká jídla jako hot dog či hamburger. Gurmánům doporučuji ochutnat alespoň 1 1/2lb. velkého humra, tuňáka, tuna sashimi nebo lastury. Ti méně nároční by neměli opustit P-town, aniž by neochutnali Lobster roll (krabí hot dog neboli krab v rohlíku).
Léto jsem strávila v rámci programu W&T na východním pobřeží Ameriky ve státě Massachusetts v malém městečku Eastham na poloostrově Cape Cod v Nové Anglii. Zde jsem hlavně při práci poznala „milion“ Američanů a další „dva miliony“ zajímavých mladých lidiček ze všech koutů světa. Byli to převážně studenti z Ruska, Ukrajiny, ale také z Číny, Thajska, Turecka a dalších krajů. Společně jsme pak ve dnech volna podnikali nejrůznější výlety na nejen turisticky zajímavá místa Cape Codu. Za jeden z nejvíce obohacujících výletů považuji návštěvu malého městečka Provincetown.
Historie Provincetownu
Několikrát jsem se svými novými kamarády z celého světa navštívila asi 30 mil vzdálený Provincetown. Provincetown místními obyvateli nazývaný též P-town je malebné turistické a přístavní městečko, ležící na téměř samém konci poloostrova Cape Cod (Tresčí zátoka). Tady poprvé zakotvila legendární loď Mayflower po strastiplné plavbě přes oceán. Na počest lidí z Mayflower zde byl vystavěn Památník otců poutníků (Pilgrim Memorial Monument) ve tvaru italské zvonice, ze kterého je skutečně nádherný a zároveň dech beroucí výhled na celé městečko, zátoku a okolí. V současné době je P-town městečkem umění, uvolněnosti a zábavy. Není tedy divu, že při procházce P-townem často potkáte dva muže nebo dvě ženy objímajíc se, líbajíc se nebo se jen tak držíc za ruce. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Místní obyvatelé to berou jako samozřejmost a turisté jako turistickou atrakci.
Každoročně druhý srpnový čtvrtek v měsíci se zde koná Gay karneval. Nenasytní turisté z širokého okolí přijíždějí do P-townu, aby se mohli stát svědkem této okázalé události. Ani já jsem nebyla výjimkou a nemohla si tuto atrakci nechat ujít.
Byl čtvrtek a karneval vrcholil. V ulicích to vřelo. Hlasitá rytmická hudba se ozývala ze všech stran a všude bylo plno turistů. Hlavní třídou projíždělo jedno ozdobené auto za druhým. Na autech tančili a oddávali se pulsujícímu rytmu hudby vyfintění transvestiti, gayové a lesbičky, kteří rozhazovali a obdarovávali bouřící dav korálky a kondomy. V nejrůznějších maskách, kostýmech a divokých oblečcích se předváděli pro zábavu davu. A můžu říct, že to byla parádní podívaná a nezapomenutelný zážitek. Myslím si, že každý mohl pocítit uvolněného, bezstarostného a nezávislého ducha tohoto městečka.
Whale watching aneb plavba za velrybami
V P-townu jsme rovněž podnikli asi 4 hodinovou plavbu lodí, abychom mohli pozorovat velryby. Neopakovatelný zážitek, kdy jsme sledovali největší žijící savce, které jsme měli na dosah ruky, jak dovádějí nebo si jen tak v klidu plavou v otevřeném moři. Úchvatný byl rovněž západ slunce na lodi, který jsme si mohli vychutnat, protože jsme se z plavby za velrybami vraceli ve večerních hodinách.
Dalším úžasným zážitkem byla pěti hodinová procházka na pláž k bílému majáku. Cesta začala na konci Provincetownu. Zpočátku vedla po dlouhatánském kamenném molu na moři, které pozvolna přešlo v písčitou cestičku vedoucí rozmanitou krajinou písku, bažin, močálů, křovin, anglické travičky až k nádherné čisté písčité pláži, které dominoval majestátní maják, a kde jsme nepotkali ani živou duši. Bylo to něco úžasného. Jen my, osvěžující vítr vlající ve vlasech, hukot moře spolu se zvedajícím se přílivem, starobylý maják a písek mezi prsty našich ušlapaných nožiček. Člověk, zde na chvilinku zapomene na to, odkud je, odkud přišel, co tady dělá a jen tak splyne s přírodou.
Užitečné informace a odkazy
Pokud zavítáte na poloostrov Cape Cod, doporučuji, abyste se zajeli podívat do tohoto skvělého nespoutaného městečka. Věřím tomu, že P-town vás uchvátí stejně jako mě a určitě nebudete litovat. Má toho hodně co nabídnout.
Na následujícím odkaze v angličtině najdete vše, co potřebujete vědět o poloostrově Cape Cod www.oncape.com. Na dalších stránkách naleznete veškeré informace o Provincetownu www.provincetown.com. Do Provincetownu můžete jet trajektem z Bostonu, autem, autobusem nebo na kole. Autobus jezdí co hodinu/hodinu a půl a stojí 2USD. Přepravuje i kola. Do Provincetownu vede velmi hezká cyklistická stezka po rovince a mimo hlavní silnici. Nedoporučuji jet na kole do Provincetownu po hlavní cestě. Stává se tam poměrně hodně nehod a hodně často. Řidiči jezdí na hlavní silnici Route 6 velmi rychle a bezohledně. Whalewatching stojí kolem 30 USD/osoba/4hodiny.
V městečku můžete nakoupit plno suvenýru a dárečků. Můžete se najíst v nejrůznějších restauracích či fast foodech, které nabízejí nepřeberné množství mořských pochoutek a ryb jako humra, tuňáka, kraba, kalamáry, ústřice, mušle, krevety, lastury atd., velké množství salátů a na jídelníčku samozřejmě nechybí ani klasická americká jídla jako hot dog či hamburger. Gurmánům doporučuji ochutnat alespoň 1 1/2lb. velkého humra, tuňáka, tuna sashimi nebo lastury. Ti méně nároční by neměli opustit P-town, aniž by neochutnali Lobster roll (krabí hot dog neboli krab v rohlíku).
Letní pádlování v Norsku jsem si s plzeňskou partičkou
užíval již mnohokrát. Kromě charakteru místních řek nás vždy láká
i věčné světlo, úchvatné přírodní scenérie a hlavně nepřeberné
množství toků.
Severské Norsko lze díky svým přírodním podmínkám označit jako Mekku divokovodního pádlování v Evropě. Bezpočet horských oblastí a náhorních plošin i přes léto skýtá dostatek sněhu, který zásobuje vodou spousty potoků a řek. Tyto vodní toky vznikly až po odeznění poslední doby ledové a neměly zatím dostatečný čas erozivně-akumulačními procesy vyhloubit říční údolí známé z našich zeměpisných šířek. Řeky zde strmě a bouřlivě stékají do mohutných údolí, která kdysi vybrousily mohutné ledovcové splazy, a Norsko se tak může označit jako říše vodopádů, obrovských slajdů (voda na slajdu teče po více či méně nakloněné skalní plotně), slajdopádů (slajd proložený vodopádem), skoků, peřejí, ale i průzračných lagun. Samozřejmě mnoho z těchto přírodních skvostů je za určitých podmínek na kajaku sjízdná.
Letní pádlování v Norsku jsem si s plzeňskou partičkou užíval již mnohokrát. Kromě charakteru místních řek nás vždy láká i věčné světlo, úchvatné přírodní scenérie a hlavně nepřeberné množství toků, které v červnu či červenci rozhodně netrpí vodním deficitem tak, jako řeky v jiných evropských destinacích. Cestování v Norsku nám zpříjemňuje i skutečnost, že zde můžeme de facto kdekoliv volně bivakovat a proto vždy spíme s výhledy na nádherné scenérie jen pod velkou plachtou přehozenou přes střechy aut. Časté severské pádlování nás naučilo si sestavit ideální čtrnáctidenní program, abychom vždy sjeli co nejvíce unikátních řek a najeli při tom auty co nejméně kilometrů, tak jako tomu bylo v následně popisovaném roce 2010.
Tradičně začínáme v oblasti severozápadně od Osla, v krajích Telemark a Buskerud. Bohužel v jižněji situovaném Telemarku nám větší voda již odtekla, a tak první řekou, která nám letos v Norsku šplouchá do tváře, je Numedalslågen. Hned dvakrát si dáváme tzv. Zambezi sektion, která nabízí spoustu delších peřejí za poměrně velkého průtoku. Nevynecháváme ani nejznámější část pojmenovanou „Five hole“, tedy místo řeky s celkem pěti pořádnými navzájem přesazenými válci, mezi kterými musí kajakář doslova prokličkovat.
Na třetí den se přesouváme do kraje neustálých srážek Hordaland. Typicky nás zde vítají provazy deště, ale na druhou stranu nám zde „tečou“ ne zcela standardní řeky. Jednou z nich je Brandsetelvi, kterou nikdo z nás dosud nejel. Ještě za nočního světla se mechem a bažinami drásám podél celého toku na obhlídku a jsem zcela fascinován. Horní část řeky se skládá z doslova monstrózních slajdů a vodopádů a až níže pod silničním mostíkem potok lehce zmoudří. Respektive slajdy tu již nejsou tak extrémně dlouhé, ale za to se jich zde nachází více a jsou proložené různými skoky, vodopády a válci.
K ránu déšť ustává a voda v řece opadává. Události nabírají rychlý spád. Ani vlastně nemám čas se pořádně rozmyslet, zda to, co jsem v noci na vlastní oči viděl, chci opravdu jet a už nasazuji šprajdu na límec lodi nad prvním vodopádem. Několik záběrů pádlem v malé laguně mě dostává doprava a já se tak vyhýbám podemleté skále vlevo a již se řítím z několika metrů do propěněné vody dole. Nyní nás čekají tři několikasetmetrové obří slajdy, většinou ještě profilované různě do zatáčky. Vše nejprve ze břehu pořádně prohlížíme a debatujeme o správném průjezdu a pak teprve jeden po druhém usedáme do kajaků. První slajdy zvládám přesně tak, jak jsem si na břehu předsevzal, ale poslední a ten nejdelší mě však lehce potrápil. Celou úvodní část slajdu splouvám s přehledem, postupně nabírám šílenou rychlost, ještě správně dávám skok kousek před koncem a pak jsem najednou hlavou dolů a drhnu rukama o kamennou plotnu. Záhy jsem dole v laguně a rychle eskymuji a zjišťuji, zda jsem celý. Kupodivu jsem akorát trochu potlučený a odřený. Evidentně jsem měl štěstí. Dále nás čeká ještě spousta zábavy v mnoha kratších slajdech a v jednom zhruba pětimetrovém vodopádu s krásně čistou „lajnou“.
Za lepšího počasí pak splouváme řeky Mirkdalselva a Strondelvi včetně jejího desetimetrového vodopádu. Tradiční playrun na řece Raundalselva nás další den vítá pěkným stavem vody a dokonce nám celou dobu nezvykle svítí sluníčko. Jsme nedaleko vodácky profláklého města Voss (nachází se u západního pobřeží) a zde sluneční paprsky bývají spíše výjimkou. Odsud se dále přesouváme více na sever do oblasti fjordu Sognefjorden, kde se naším cílem stávají dva úseky na řece Sogndalselva. Na rozjezd si dáváme nejprve horní část, kde má voda pěkný tah a jedna peřej či slajd rovnou přechází do další peřeje či slajdu. Navíc vracáků, kde by mohl pádler zastavit a prohlédnout ze břehu další místo, se tu nachází jen velmi málo. Bohužel celkem dvakrát se mi zde daří zůstat v pěkných válcích, kde mě to i s lodí pěkně mydlí a naštěstí nakonec (když už jsem téměř bez dechu) vykopává. Díky bohu jsem vždy zůstal v kajaku, protože jsem moc dobře věděl, že jakékoliv plavání ve vodě s takovýmto tahem by zde byl opravdu problém. Druhý den svazujeme kajaky ze střech aut u nástupu na spodní úsek Sogndalselvi. Zhruba uprostřed tohoto úseku se nachází proslulé fotogenické „kombo“ celkem tří hned za sebou navazujících vodopádů.
Nejproblémovější je prostřední skok, odkud se případný plaváček nedá absolutně zachránit. Před lety jsme právě z vývařiště pod tímto vodopádem za využití horolezecké výstroje několik hodin lovili kamarádovu loď. Pádler se tehdy naštěstí zachránil ještě nad tímto skokem. Letos má z naší partičky odvahu se do komba vrhnout jen Walli. První vodopád dává s přehledem, v druhém jde příliš po špici lodě a válec pod skokem ho převrací přes záď. Naštěstí Walli hned eskymuje a daří se mu uniknout ze spárů obludného válce. Nutno říci, že na břehu všichni v této chvíli pěkně trnem obavou. Poslední nejvyšší osmimetrový vodopád má v nájezdu nehezký válec, který Walliho stáčí bokem přímo do skoku. Následuje krátký (ne v zcela ideální pozici) polet vzduchem, dole pak dlouhý a veskrze bojovný eskymák a Walli to má úspěšně za sebou. Nicméně ani další místa dále po proudu řeky nejsou rozhodně zadarmo a i my ostatní si užíváme pořádného adrenalinu. Jízdu zakončujeme až přímo ve fjordu (do nějž se řeka vlévá), po kterém se jen tak projíždíme a necháváme se kolébat na neškodných vlnách.
Přes řeky Valldolu a Raumu nedaleko Trollí stezky se dostáváme více do norského vnitrozemí na potok Jori, kde zůstáváme další dva dny. Nejprve sjíždíme horní úsek se spoustou skoků a slajdů a poté jsme si pěkně oddychově zapádlovali na spodní lehčí sedmnáctikilometrové části. Tradičně poslední dny trávíme na světově proslulé raftovací řece Sjoa, kde opět potkáváme kamarády z Čech, kteří zde komerčně raftují a společně zde dopíjíme poslední zásoby alkoholu. Sjoa mimo úseků ježděných na nafukovacích lodích nabízí i spoustu míst, která padají více z kopce a my si je náležitě užíváme a příjemně tak zakončujeme naše další pádlování po norských řekách.
Severské Norsko lze díky svým přírodním podmínkám označit jako Mekku divokovodního pádlování v Evropě. Bezpočet horských oblastí a náhorních plošin i přes léto skýtá dostatek sněhu, který zásobuje vodou spousty potoků a řek. Tyto vodní toky vznikly až po odeznění poslední doby ledové a neměly zatím dostatečný čas erozivně-akumulačními procesy vyhloubit říční údolí známé z našich zeměpisných šířek. Řeky zde strmě a bouřlivě stékají do mohutných údolí, která kdysi vybrousily mohutné ledovcové splazy, a Norsko se tak může označit jako říše vodopádů, obrovských slajdů (voda na slajdu teče po více či méně nakloněné skalní plotně), slajdopádů (slajd proložený vodopádem), skoků, peřejí, ale i průzračných lagun. Samozřejmě mnoho z těchto přírodních skvostů je za určitých podmínek na kajaku sjízdná.
Letní pádlování v Norsku jsem si s plzeňskou partičkou užíval již mnohokrát. Kromě charakteru místních řek nás vždy láká i věčné světlo, úchvatné přírodní scenérie a hlavně nepřeberné množství toků, které v červnu či červenci rozhodně netrpí vodním deficitem tak, jako řeky v jiných evropských destinacích. Cestování v Norsku nám zpříjemňuje i skutečnost, že zde můžeme de facto kdekoliv volně bivakovat a proto vždy spíme s výhledy na nádherné scenérie jen pod velkou plachtou přehozenou přes střechy aut. Časté severské pádlování nás naučilo si sestavit ideální čtrnáctidenní program, abychom vždy sjeli co nejvíce unikátních řek a najeli při tom auty co nejméně kilometrů, tak jako tomu bylo v následně popisovaném roce 2010.
Tradičně začínáme v oblasti severozápadně od Osla, v krajích Telemark a Buskerud. Bohužel v jižněji situovaném Telemarku nám větší voda již odtekla, a tak první řekou, která nám letos v Norsku šplouchá do tváře, je Numedalslågen. Hned dvakrát si dáváme tzv. Zambezi sektion, která nabízí spoustu delších peřejí za poměrně velkého průtoku. Nevynecháváme ani nejznámější část pojmenovanou „Five hole“, tedy místo řeky s celkem pěti pořádnými navzájem přesazenými válci, mezi kterými musí kajakář doslova prokličkovat.
Na třetí den se přesouváme do kraje neustálých srážek Hordaland. Typicky nás zde vítají provazy deště, ale na druhou stranu nám zde „tečou“ ne zcela standardní řeky. Jednou z nich je Brandsetelvi, kterou nikdo z nás dosud nejel. Ještě za nočního světla se mechem a bažinami drásám podél celého toku na obhlídku a jsem zcela fascinován. Horní část řeky se skládá z doslova monstrózních slajdů a vodopádů a až níže pod silničním mostíkem potok lehce zmoudří. Respektive slajdy tu již nejsou tak extrémně dlouhé, ale za to se jich zde nachází více a jsou proložené různými skoky, vodopády a válci.
K ránu déšť ustává a voda v řece opadává. Události nabírají rychlý spád. Ani vlastně nemám čas se pořádně rozmyslet, zda to, co jsem v noci na vlastní oči viděl, chci opravdu jet a už nasazuji šprajdu na límec lodi nad prvním vodopádem. Několik záběrů pádlem v malé laguně mě dostává doprava a já se tak vyhýbám podemleté skále vlevo a již se řítím z několika metrů do propěněné vody dole. Nyní nás čekají tři několikasetmetrové obří slajdy, většinou ještě profilované různě do zatáčky. Vše nejprve ze břehu pořádně prohlížíme a debatujeme o správném průjezdu a pak teprve jeden po druhém usedáme do kajaků. První slajdy zvládám přesně tak, jak jsem si na břehu předsevzal, ale poslední a ten nejdelší mě však lehce potrápil. Celou úvodní část slajdu splouvám s přehledem, postupně nabírám šílenou rychlost, ještě správně dávám skok kousek před koncem a pak jsem najednou hlavou dolů a drhnu rukama o kamennou plotnu. Záhy jsem dole v laguně a rychle eskymuji a zjišťuji, zda jsem celý. Kupodivu jsem akorát trochu potlučený a odřený. Evidentně jsem měl štěstí. Dále nás čeká ještě spousta zábavy v mnoha kratších slajdech a v jednom zhruba pětimetrovém vodopádu s krásně čistou „lajnou“.
Za lepšího počasí pak splouváme řeky Mirkdalselva a Strondelvi včetně jejího desetimetrového vodopádu. Tradiční playrun na řece Raundalselva nás další den vítá pěkným stavem vody a dokonce nám celou dobu nezvykle svítí sluníčko. Jsme nedaleko vodácky profláklého města Voss (nachází se u západního pobřeží) a zde sluneční paprsky bývají spíše výjimkou. Odsud se dále přesouváme více na sever do oblasti fjordu Sognefjorden, kde se naším cílem stávají dva úseky na řece Sogndalselva. Na rozjezd si dáváme nejprve horní část, kde má voda pěkný tah a jedna peřej či slajd rovnou přechází do další peřeje či slajdu. Navíc vracáků, kde by mohl pádler zastavit a prohlédnout ze břehu další místo, se tu nachází jen velmi málo. Bohužel celkem dvakrát se mi zde daří zůstat v pěkných válcích, kde mě to i s lodí pěkně mydlí a naštěstí nakonec (když už jsem téměř bez dechu) vykopává. Díky bohu jsem vždy zůstal v kajaku, protože jsem moc dobře věděl, že jakékoliv plavání ve vodě s takovýmto tahem by zde byl opravdu problém. Druhý den svazujeme kajaky ze střech aut u nástupu na spodní úsek Sogndalselvi. Zhruba uprostřed tohoto úseku se nachází proslulé fotogenické „kombo“ celkem tří hned za sebou navazujících vodopádů.
Nejproblémovější je prostřední skok, odkud se případný plaváček nedá absolutně zachránit. Před lety jsme právě z vývařiště pod tímto vodopádem za využití horolezecké výstroje několik hodin lovili kamarádovu loď. Pádler se tehdy naštěstí zachránil ještě nad tímto skokem. Letos má z naší partičky odvahu se do komba vrhnout jen Walli. První vodopád dává s přehledem, v druhém jde příliš po špici lodě a válec pod skokem ho převrací přes záď. Naštěstí Walli hned eskymuje a daří se mu uniknout ze spárů obludného válce. Nutno říci, že na břehu všichni v této chvíli pěkně trnem obavou. Poslední nejvyšší osmimetrový vodopád má v nájezdu nehezký válec, který Walliho stáčí bokem přímo do skoku. Následuje krátký (ne v zcela ideální pozici) polet vzduchem, dole pak dlouhý a veskrze bojovný eskymák a Walli to má úspěšně za sebou. Nicméně ani další místa dále po proudu řeky nejsou rozhodně zadarmo a i my ostatní si užíváme pořádného adrenalinu. Jízdu zakončujeme až přímo ve fjordu (do nějž se řeka vlévá), po kterém se jen tak projíždíme a necháváme se kolébat na neškodných vlnách.
Přes řeky Valldolu a Raumu nedaleko Trollí stezky se dostáváme více do norského vnitrozemí na potok Jori, kde zůstáváme další dva dny. Nejprve sjíždíme horní úsek se spoustou skoků a slajdů a poté jsme si pěkně oddychově zapádlovali na spodní lehčí sedmnáctikilometrové části. Tradičně poslední dny trávíme na světově proslulé raftovací řece Sjoa, kde opět potkáváme kamarády z Čech, kteří zde komerčně raftují a společně zde dopíjíme poslední zásoby alkoholu. Sjoa mimo úseků ježděných na nafukovacích lodích nabízí i spoustu míst, která padají více z kopce a my si je náležitě užíváme a příjemně tak zakončujeme naše další pádlování po norských řekách.
První slajdopád na Brandsetelvi vyžaduje nájezd spíše doprava. Pádler – Huhu, Foto – Moucha
Společné foto na Brandsetelvi pod nejdelším slajdem, z nějž je na fotce vidět jen jeho spodní část. Foto – Kopeček
Žany má na 5 m vodopádu na Brandsetelvi skvělou lajnu. Foto – Kopeček
Walli je v druhém vodopádu na Sogndalselvě až příliš uprostřed. Foto – Moucha
Řeka Jori a esíčko zakončené skokem s válcem. Pádler – Huhu, Foto – Pépé
Huhu na hraně nad jedním z pěti válců na Numedalslagen. Foto – Moucha.
Kopeček na slajdu ve spodním úseku Brandsetelvi. Foto – Kopeček
Žany v nájezdu do jedné z peřejí řeky Mirkdalselva. Foto – Moucha
Strömstad je krásné přístavní městečko v nejzápadnějším
cípu Švédska. Původně norská rybářská vesnička s názvem Strømen
byla v roce 1658 tzv. „Roskildskou“ smlouvou přidělena ke
Švédsku a začala rychle vzkvétat.
Po opuštění Varbergu a jeho festivalu porozumění mezi národy v minulé kapitole se tentokrát přesuneme až do 240km vzdáleného Strömstadu.
Strömstad je krásné přístavní městečko v nejzápadnějším cípu Švédska. Původně norská rybářská vesnička s názvem Strømen byla v roce 1658 tzv. „Roskildskou“ smlouvou přidělena ke Švédsku a začala rychle vzkvétat. V roce 1672 získala privilegia města. Celá oblast Bohuslän, ve které se Strömstad nachází, hrála v té době významnou úlohu ve švédsko/dánsko/norských sporech a válkách. V dnešní době má přes 6000 obyvatel a pro svou polohu, lázně s vyhřívanou vodou a množství historických památek už od počátků doby železné, se stal Strömstad, nejzápadnější švédské město, jednou z nejnavštěvovanějších oblastí západní švédské riviéry.
Během cest do Norska bylo toto město jednou z mých nejmilejších zastávek a častým místem odpočinku. Leží přímo na pobřeží, jen pár kilometrů od hlavní silnice. Na malém předměstí s krásným a tichým zálivem je veliké parkoviště pro soukromé plachetnice a malé motorové lodě, kde se dá bez problému zaparkovat i s kamionem, nebo karavanem. Je tady také báječný klid na spaní, protože parkovací prostor je od silnice oddělen cca dvousetmetrovou plochou plnou trupů lodí, které tvoří dokonalou zvukovou zábranu.
Když se vám podaří na tomto místě zaparkovat, doporučuji vám jako první navštívit prodejnu soukromých jachet a motorových člunů. Stojí přímo u hlavní silnice a její prohlídka je pro našince velkým zážitkem. Vypadá vlastně úplně stejně jako běžné autosalony u nás, jen s tím rozdílem, že uvnitř nenajdete limuzíny, ale nablýskané lodě, které si můžete prohlédnout, dokonce se do nich i posadit.
Hned za tímto „Boat saloonem“ je příjezd k soukromým přístavním molům, kde stojí za to si chvilku počkat. Téměř denně a s určitou pravidelností sem totiž přijíždí nákladní automobil s rukou, přivážející lodě buď zrovna zakoupené ve zmiňovaném saloonu, nebo starší jachty ze zmíněného, tzv. „suchého“ parkoviště. I to je velice zajímavý pohled pro oči suchozemců. Nacvakal jsem tady hodně snímků při pokládání lodí na vodní hladinu a jeden přikládám.
Další cesta už vede do městského přístavu. Můžete jít přes perfektně udržovaný park a vystoupat na skalnatý útes nad městem s jedním z nejhezčích „karavanplaců“ jaké jsem kdy poznal, nebo sem dojet okolo po hlavní silnici. Z útesů nad karavany je nejmalebnější pohled na místní pobřeží a přilehlé i vzdálenější ostrovy.
Cesta od karavanů do centra města vede přímo kolem přístavu trajektů, jehož terminál a kotviště je přímo na městské kolonádě. Vejde se sem jen jeden, a tak tady vždycky nějaký kolos, chystající se k plavbě do norského Sandefjordu, nebo do Bamble potkáte. Tady máte potom také velký výběr přístavních krčem a hospůdek, od kterých vedou všemi směry mola se soukromými jachtami, nebo rybářskými loděmi všemožných tvarů i patvarů. Ty mají (alespoň pro mne) vždy to největší kouzlo. Už se mi na mých toulkách po světě několikrát podařilo vyplout s rybáři na otevřené moře. Ať už to bylo na Atlantiku v jihoamerické Brazílii, na chorvatském Jadranu, nebo tady, v pobřežních vodách Skandinávie. Zážitek je to po každé neopakovatelný. Napínavé čekání na to, co se objeví v sítích vytažených z tajemných hlubin, ranní východy a večerní západy slunce na otevřeném moři, křik racků, rybáků a kormoránů jsou chvíle, na které člověk s dobrodružnou a romanticky laděnou povahou nemůže nikdy zapomenout, a pokud je někdy pozná, vždycky bude toužit prožít je znovu.
Dalším exotickým zážitkem je burza, neboli aukce ryb, krevet, langust a dalších mořských produktů. Jednu takovou aukční tržnici vidíte na dalším z přiložených snímků. Bohužel, když jsem trávil v tomto městečku celý víkend a měl možnost focení, byly zrovna svátky a nikdo nikde nepracoval. V minulosti jsem už ale měl možnost se jako divák, nebo kupující několika takovýchto aukcí zůčastnit a je to vskutku zážitek. Majitelé restaurací, hotelů, penzionů, ale i městských kiosků se předhánějí a člověk jen žasne, kam až se dokáže cena kvalitních ryb, langust, nebo krevet vyšplhat. Ty nejlepší kousky pochopitelně shrábnou bohatí majitelé luxusních hotelů a jsou ochotni za ně zaplatit obrovské peníze. Ty se jim však vrátí z kapes bohaté klientely.
Vrátím se ale k oněm „krčmám a hospůdkám“, o kterých jsem se letmo zmínil o pár řádků výš. Na jednom z obrázků je jedna taková má oblíbená hospůdka přímo na přístavním molu. Při poslední návštěvě Strömstadu jsem neporušil tradici a využil pohostinnosti jejích příjemných a ochotných majitelů k posezení a chutnému obědu. Zajímavé je uspořádání těchto restaurací. Prostor pro hosty bývá často rozdělen do dvou částí. V té první jsou vitríny a pulty s nabídkou stále čerstvých mořských lahůdek a vy si můžete osobně vybrat, z čeho chcete svůj oběd, nebo večeři připravit. Za ní je pak výčep a vlastní restaurace. Protože jsem sám vášnivým rybářem a rybí maso patří k mým oblíbeným pochoutkám, mám vždycky chuť skoro na všecko. Můj poměr váhy cca 90kg vůči 172cm výšky tomu nasvědčuje.
Tentokrát jsem si tedy vybral dvě pěkné makrely a z nich mi kuchař nabídl udělat jeho specialitu, rybí karbanátky. Příjemně mě překvapilo, že je dělá úplně stejným způsobem, jakým je dělám sám doma z našich kaprů, nebo cejnů. Jako přílohu mi přinesli jakýsi druh bramborového salátu, chutný dressing a na samoobslužném pultu jsem si nandal ještě suché, křupavé kukuřičné placky a zeleninový salát. To jsou přílohy, které bývají volně k disposici, jako bonus. Náramně jsem si pochutnal, nacpal se k prasknutí a za odměnu jsem majiteli udělal pár reklamních fotografií.
Každému, kdo se rozhodne toto rybářské městečko navštívit, doporučuji procházku po městských molech plných lodí snad všech kategorií. Protkávají celé městské pobřeží jako úzké uličky na vodě. Setkáte se tady s jachtaři z Anglie, Dánska, Norska, ale i z mnohem vzdálenějších končin. Na samém konci nejzápadnějšího výběžku mola stojí na skalnatém útesu malé, zajímavé stavení. Je to soukromý, tzv. taxipřístav neustále obsazený turisty, čekajícími na převoz na nedaleké souostroví Nordkoster a Sydkoster, krajinu s absolutně čistým, mořským vzduchem a příjemnou pěší a cyklo turistikou. S auty se tady totiž setkáte jen zcela výjimečně. Zato tady není vůbec problém sehnat poměrně levná ubytování.
Nordkoster, menší z obou ostrovů nabízí krásné, oblázkové i pískové pláže, zátoky vhodné k plavání a výhled na oblíbený maják Ursholmen u nejvzdálenějšího útesu od pevniny. Má však mnohem méně zeleně než větší Sydkoster, kde roste i mnoho vzácných květin a rostlin. Oba ostrovy jsou velice dobře zásobeny, takže se tu dá strávit delší čas bez nutnosti návratu na pevninu. Celé souostroví bylo vyhlášeno rezervací a švédským národním parkem a tak tady není, tak jako na většině švédského území, povoleno kempování ve volné přírodě. Proto je vhodné, pokud by tu chtěl někdo strávit dovolenou v letních měsících, zajistit si ubytování dopředu. Ideálním dopravním prostředkem, pokud byste chtěli prozkoumat oba ostrovy, je kolo. Půjčovna kol i lodí v přístavu je velice dobře zásobena a tak není problém projet celou lokalitu jak po souši, tak po vodě.
Vraťme se ale na pevninu. Než se se Strömstadem rozloučíme, nesmím zapomenout ještě na jednu raritu malého městečka. Mají tady totiž přímo v centru vyhlášený bazén pro plavce se slanou vodou, vyhřívanou na 28˚C a pro děti až na 30˚C. Nechybí ani tobogán a skluzavky a přilehlá rozsáhlá tělocvična. Bez zajímavosti není ani zdejší muzeum s historickými nálezy od počátku doby železné až po technické zajímavosti z minulých století.
Tady prohlídku Strömstadu, nejzápadnějšího města Švédska ukončím. Na únor všem přeji mnoho kilometrů bez nehod a bez konfliktů s policií a celníky a šťastný návrat ze všech cest. Příště se podíváme na slavné mosty ve Svinesundu, oddělující švédské království od norského, zajedeme k nikdy nepokořené pevnosti v norském Haldenu a do přistavu v Mossu.
Po opuštění Varbergu a jeho festivalu porozumění mezi národy v minulé kapitole se tentokrát přesuneme až do 240km vzdáleného Strömstadu.
Strömstad je krásné přístavní městečko v nejzápadnějším cípu Švédska. Původně norská rybářská vesnička s názvem Strømen byla v roce 1658 tzv. „Roskildskou“ smlouvou přidělena ke Švédsku a začala rychle vzkvétat. V roce 1672 získala privilegia města. Celá oblast Bohuslän, ve které se Strömstad nachází, hrála v té době významnou úlohu ve švédsko/dánsko/norských sporech a válkách. V dnešní době má přes 6000 obyvatel a pro svou polohu, lázně s vyhřívanou vodou a množství historických památek už od počátků doby železné, se stal Strömstad, nejzápadnější švédské město, jednou z nejnavštěvovanějších oblastí západní švédské riviéry.
Během cest do Norska bylo toto město jednou z mých nejmilejších zastávek a častým místem odpočinku. Leží přímo na pobřeží, jen pár kilometrů od hlavní silnice. Na malém předměstí s krásným a tichým zálivem je veliké parkoviště pro soukromé plachetnice a malé motorové lodě, kde se dá bez problému zaparkovat i s kamionem, nebo karavanem. Je tady také báječný klid na spaní, protože parkovací prostor je od silnice oddělen cca dvousetmetrovou plochou plnou trupů lodí, které tvoří dokonalou zvukovou zábranu.
Když se vám podaří na tomto místě zaparkovat, doporučuji vám jako první navštívit prodejnu soukromých jachet a motorových člunů. Stojí přímo u hlavní silnice a její prohlídka je pro našince velkým zážitkem. Vypadá vlastně úplně stejně jako běžné autosalony u nás, jen s tím rozdílem, že uvnitř nenajdete limuzíny, ale nablýskané lodě, které si můžete prohlédnout, dokonce se do nich i posadit.
Hned za tímto „Boat saloonem“ je příjezd k soukromým přístavním molům, kde stojí za to si chvilku počkat. Téměř denně a s určitou pravidelností sem totiž přijíždí nákladní automobil s rukou, přivážející lodě buď zrovna zakoupené ve zmiňovaném saloonu, nebo starší jachty ze zmíněného, tzv. „suchého“ parkoviště. I to je velice zajímavý pohled pro oči suchozemců. Nacvakal jsem tady hodně snímků při pokládání lodí na vodní hladinu a jeden přikládám.
Další cesta už vede do městského přístavu. Můžete jít přes perfektně udržovaný park a vystoupat na skalnatý útes nad městem s jedním z nejhezčích „karavanplaců“ jaké jsem kdy poznal, nebo sem dojet okolo po hlavní silnici. Z útesů nad karavany je nejmalebnější pohled na místní pobřeží a přilehlé i vzdálenější ostrovy.
Cesta od karavanů do centra města vede přímo kolem přístavu trajektů, jehož terminál a kotviště je přímo na městské kolonádě. Vejde se sem jen jeden, a tak tady vždycky nějaký kolos, chystající se k plavbě do norského Sandefjordu, nebo do Bamble potkáte. Tady máte potom také velký výběr přístavních krčem a hospůdek, od kterých vedou všemi směry mola se soukromými jachtami, nebo rybářskými loděmi všemožných tvarů i patvarů. Ty mají (alespoň pro mne) vždy to největší kouzlo. Už se mi na mých toulkách po světě několikrát podařilo vyplout s rybáři na otevřené moře. Ať už to bylo na Atlantiku v jihoamerické Brazílii, na chorvatském Jadranu, nebo tady, v pobřežních vodách Skandinávie. Zážitek je to po každé neopakovatelný. Napínavé čekání na to, co se objeví v sítích vytažených z tajemných hlubin, ranní východy a večerní západy slunce na otevřeném moři, křik racků, rybáků a kormoránů jsou chvíle, na které člověk s dobrodružnou a romanticky laděnou povahou nemůže nikdy zapomenout, a pokud je někdy pozná, vždycky bude toužit prožít je znovu.
Dalším exotickým zážitkem je burza, neboli aukce ryb, krevet, langust a dalších mořských produktů. Jednu takovou aukční tržnici vidíte na dalším z přiložených snímků. Bohužel, když jsem trávil v tomto městečku celý víkend a měl možnost focení, byly zrovna svátky a nikdo nikde nepracoval. V minulosti jsem už ale měl možnost se jako divák, nebo kupující několika takovýchto aukcí zůčastnit a je to vskutku zážitek. Majitelé restaurací, hotelů, penzionů, ale i městských kiosků se předhánějí a člověk jen žasne, kam až se dokáže cena kvalitních ryb, langust, nebo krevet vyšplhat. Ty nejlepší kousky pochopitelně shrábnou bohatí majitelé luxusních hotelů a jsou ochotni za ně zaplatit obrovské peníze. Ty se jim však vrátí z kapes bohaté klientely.
Vrátím se ale k oněm „krčmám a hospůdkám“, o kterých jsem se letmo zmínil o pár řádků výš. Na jednom z obrázků je jedna taková má oblíbená hospůdka přímo na přístavním molu. Při poslední návštěvě Strömstadu jsem neporušil tradici a využil pohostinnosti jejích příjemných a ochotných majitelů k posezení a chutnému obědu. Zajímavé je uspořádání těchto restaurací. Prostor pro hosty bývá často rozdělen do dvou částí. V té první jsou vitríny a pulty s nabídkou stále čerstvých mořských lahůdek a vy si můžete osobně vybrat, z čeho chcete svůj oběd, nebo večeři připravit. Za ní je pak výčep a vlastní restaurace. Protože jsem sám vášnivým rybářem a rybí maso patří k mým oblíbeným pochoutkám, mám vždycky chuť skoro na všecko. Můj poměr váhy cca 90kg vůči 172cm výšky tomu nasvědčuje.
Tentokrát jsem si tedy vybral dvě pěkné makrely a z nich mi kuchař nabídl udělat jeho specialitu, rybí karbanátky. Příjemně mě překvapilo, že je dělá úplně stejným způsobem, jakým je dělám sám doma z našich kaprů, nebo cejnů. Jako přílohu mi přinesli jakýsi druh bramborového salátu, chutný dressing a na samoobslužném pultu jsem si nandal ještě suché, křupavé kukuřičné placky a zeleninový salát. To jsou přílohy, které bývají volně k disposici, jako bonus. Náramně jsem si pochutnal, nacpal se k prasknutí a za odměnu jsem majiteli udělal pár reklamních fotografií.
Každému, kdo se rozhodne toto rybářské městečko navštívit, doporučuji procházku po městských molech plných lodí snad všech kategorií. Protkávají celé městské pobřeží jako úzké uličky na vodě. Setkáte se tady s jachtaři z Anglie, Dánska, Norska, ale i z mnohem vzdálenějších končin. Na samém konci nejzápadnějšího výběžku mola stojí na skalnatém útesu malé, zajímavé stavení. Je to soukromý, tzv. taxipřístav neustále obsazený turisty, čekajícími na převoz na nedaleké souostroví Nordkoster a Sydkoster, krajinu s absolutně čistým, mořským vzduchem a příjemnou pěší a cyklo turistikou. S auty se tady totiž setkáte jen zcela výjimečně. Zato tady není vůbec problém sehnat poměrně levná ubytování.
Nordkoster, menší z obou ostrovů nabízí krásné, oblázkové i pískové pláže, zátoky vhodné k plavání a výhled na oblíbený maják Ursholmen u nejvzdálenějšího útesu od pevniny. Má však mnohem méně zeleně než větší Sydkoster, kde roste i mnoho vzácných květin a rostlin. Oba ostrovy jsou velice dobře zásobeny, takže se tu dá strávit delší čas bez nutnosti návratu na pevninu. Celé souostroví bylo vyhlášeno rezervací a švédským národním parkem a tak tady není, tak jako na většině švédského území, povoleno kempování ve volné přírodě. Proto je vhodné, pokud by tu chtěl někdo strávit dovolenou v letních měsících, zajistit si ubytování dopředu. Ideálním dopravním prostředkem, pokud byste chtěli prozkoumat oba ostrovy, je kolo. Půjčovna kol i lodí v přístavu je velice dobře zásobena a tak není problém projet celou lokalitu jak po souši, tak po vodě.
Vraťme se ale na pevninu. Než se se Strömstadem rozloučíme, nesmím zapomenout ještě na jednu raritu malého městečka. Mají tady totiž přímo v centru vyhlášený bazén pro plavce se slanou vodou, vyhřívanou na 28˚C a pro děti až na 30˚C. Nechybí ani tobogán a skluzavky a přilehlá rozsáhlá tělocvična. Bez zajímavosti není ani zdejší muzeum s historickými nálezy od počátku doby železné až po technické zajímavosti z minulých století.
Tady prohlídku Strömstadu, nejzápadnějšího města Švédska ukončím. Na únor všem přeji mnoho kilometrů bez nehod a bez konfliktů s policií a celníky a šťastný návrat ze všech cest. Příště se podíváme na slavné mosty ve Svinesundu, oddělující švédské království od norského, zajedeme k nikdy nepokořené pevnosti v norském Haldenu a do přistavu v Mossu.
Každý z lyžařů buď dobře zná, nebo jistě někdy slyšel
o rakouském Hintertuxu. Ne každý ale ví, že je zde možné brouzdat
nitrem ledovce v obrovské ledovcové trhlině nazvané Natur Eis Palast,
která byla otevřena a zprovozněna pro návštěvníky roku 2008 a je
jediným přírodním ledovým palácem na světě.
Každý z lyžařů buď dobře zná, nebo jistě někdy slyšel o rakouském Hintertuxu, který byl předloni na jaře testujícími SKIAREA určitě právem zvolen jako celosvětově „nejlepší lyžařská oblast na ledovci“. Z Prahy jedete zhruba 5 a půl hodiny, pokud se nedostanete do zácpy v Německu a najedete zhruba 560 km.
Jde o jediný rakouský rezort s celoročním lyžařským provozem a jediným známým též po celý rok otevřeným snowparkem v Evropě zvaným Betterpark Hintertux. V něm se lyžuje na osmnácti kilometrech tratí, na ně navazuje dalších asi 600 kilometrů v Zillertalském údolí. Vleky jezdí do nadmořské výšky 3250 metrů, kde je kouzelná a velká panoramatická vyhlídková terasa Gefrorene Wand s ještě kouzelnějším výhledem na všechny strany světa a na okolní třítisícovky, na Tuxské Alpy a vysokohorský přírodní park Zillertalské Alpy. Spatříte široké a zdá se Vám, že nekonečné moře horských vrcholů.
Rakouský Hintertux nabízí lyžování na 86 kilometrech sjezdovek a navíc od prosince do dubna můžete lyžování na ledovci kombinovat s ohromnou sítí sjezdovek v údolí Zillertal. Od loňska jsou zde organizovány lyžařské show Fire on SNOW (oheň na sněhu), které jsou provozovány v aréně Hinteranger v Tux-Lanersbachu.
Ne každý ale ví, že je zde možné brouzdat nitrem ledovce v obrovské ledovcové trhlině nazvané Natur Eis Palast, která byla otevřena a zprovozněna pro návštěvníky roku 2008 a je jediným přírodním ledovým palácem na světě. Vstup do ní se nachází 200 metrů od nejvyššího bodu na Hintertuxském ledovci. Do Ledovcového paláce je možno vyjet lanovkou. Nedaleko něj je i známá jeskyně Spannagelhohle, nejvýše položená přístupná jeskyně v Evropě.
Ledovcový palác, Fascinace ledem, je dobře zabezpečený, i když místy lezete po kovových žebřících a někteří turisté mají na nohou lyžáky, místo dobré na ledě neklouzavé obuvi, helmy, které zde zapůjčují vás ochrání, aby, pokud někomu sjede noha rovnou vám na hlavu, ji nerozbila. Bez zvláštní tělesné námahy se sem dostane každý, kdo má chuť obdivovat mystickou hru barev, která led podmalovává nebo jen zářivě modrou, kterou iluze desek ledu přirozeně vytváří, protože led odráží jen modré tóny. Po vstupní kontrole vašeho vybavení sejdete z kopce dolů (nejlépe, když si pro cestu sem necháte lyžařské hůlky) ke vstupní bráně, kde vás čeká chodba plná překrásných krystalů.
Celý systém prý vznikl bez jakéhokoli zásahu lidské ruky, jen byla nainstalována světla a žebříky. Krystaly neustále mění velikost a tvar působením vlhkosti a změnami teplot. Vejdete do Křišťálové komory pokryté jiskřícími ledovými krystaly až se Vám zatají dech. Ledová krása dýchne svou pomíjivostí a rozmanitostí. Zvláštností této komory je její dno, kdy přechod do Modré komory a později Ledové kapličky, která pro změnu svítí červeně, je tvořen zamrzlým ledovcovýcm jezerem.
Vlastní Ledový palác s obdivuhodnými výškami až do 15 metrů se nachází asi 25 metrů pod nejlépe upravenými sjezdovkami, což by nikdo nečekal. Člověk žasne nad neuvěřitelnými výtvory přírody, která je kreativnější než kdokoli z nás.
Ledovec s pořádným ponorem, Hintertuxský ledovec je v nejhlubším místě mocný až 120 metrů. Oblast (Gefrorene Wand Kees a Großes Riepenkees) zabírá cca. 6,3 km². Od Gefrorene Wand (3250m) až po chatu Tuxer Fernerhaus (2660m) je ledovec dlouhý 4,1 km. Hintertuxský ledovec je tvořen cca. 190 miliony kubických metrů ledu což odpovídá 171 miliardám litrů zmrzlé vody. I ledovce mají svou minulost. Starší sníh se v mrazu stává ledem a pohybuje se v rámci ledovce seshora z vyživovací oblasti dolů na dno ledovce. Led na ledovci se pohybuje za rok od 0 do 40 metrů. Tam lze najít nejstarší vrstvy ledu. Na jmenovaném Hintertuxském ledovci mají stáří až 1000 let.
Každý z lyžařů buď dobře zná, nebo jistě někdy slyšel o rakouském Hintertuxu, který byl předloni na jaře testujícími SKIAREA určitě právem zvolen jako celosvětově „nejlepší lyžařská oblast na ledovci“. Z Prahy jedete zhruba 5 a půl hodiny, pokud se nedostanete do zácpy v Německu a najedete zhruba 560 km.
Jde o jediný rakouský rezort s celoročním lyžařským provozem a jediným známým též po celý rok otevřeným snowparkem v Evropě zvaným Betterpark Hintertux. V něm se lyžuje na osmnácti kilometrech tratí, na ně navazuje dalších asi 600 kilometrů v Zillertalském údolí. Vleky jezdí do nadmořské výšky 3250 metrů, kde je kouzelná a velká panoramatická vyhlídková terasa Gefrorene Wand s ještě kouzelnějším výhledem na všechny strany světa a na okolní třítisícovky, na Tuxské Alpy a vysokohorský přírodní park Zillertalské Alpy. Spatříte široké a zdá se Vám, že nekonečné moře horských vrcholů.
Rakouský Hintertux nabízí lyžování na 86 kilometrech sjezdovek a navíc od prosince do dubna můžete lyžování na ledovci kombinovat s ohromnou sítí sjezdovek v údolí Zillertal. Od loňska jsou zde organizovány lyžařské show Fire on SNOW (oheň na sněhu), které jsou provozovány v aréně Hinteranger v Tux-Lanersbachu.
Ne každý ale ví, že je zde možné brouzdat nitrem ledovce v obrovské ledovcové trhlině nazvané Natur Eis Palast, která byla otevřena a zprovozněna pro návštěvníky roku 2008 a je jediným přírodním ledovým palácem na světě. Vstup do ní se nachází 200 metrů od nejvyššího bodu na Hintertuxském ledovci. Do Ledovcového paláce je možno vyjet lanovkou. Nedaleko něj je i známá jeskyně Spannagelhohle, nejvýše položená přístupná jeskyně v Evropě.
Ledovcový palác, Fascinace ledem, je dobře zabezpečený, i když místy lezete po kovových žebřících a někteří turisté mají na nohou lyžáky, místo dobré na ledě neklouzavé obuvi, helmy, které zde zapůjčují vás ochrání, aby, pokud někomu sjede noha rovnou vám na hlavu, ji nerozbila. Bez zvláštní tělesné námahy se sem dostane každý, kdo má chuť obdivovat mystickou hru barev, která led podmalovává nebo jen zářivě modrou, kterou iluze desek ledu přirozeně vytváří, protože led odráží jen modré tóny. Po vstupní kontrole vašeho vybavení sejdete z kopce dolů (nejlépe, když si pro cestu sem necháte lyžařské hůlky) ke vstupní bráně, kde vás čeká chodba plná překrásných krystalů.
Celý systém prý vznikl bez jakéhokoli zásahu lidské ruky, jen byla nainstalována světla a žebříky. Krystaly neustále mění velikost a tvar působením vlhkosti a změnami teplot. Vejdete do Křišťálové komory pokryté jiskřícími ledovými krystaly až se Vám zatají dech. Ledová krása dýchne svou pomíjivostí a rozmanitostí. Zvláštností této komory je její dno, kdy přechod do Modré komory a později Ledové kapličky, která pro změnu svítí červeně, je tvořen zamrzlým ledovcovýcm jezerem.
Vlastní Ledový palác s obdivuhodnými výškami až do 15 metrů se nachází asi 25 metrů pod nejlépe upravenými sjezdovkami, což by nikdo nečekal. Člověk žasne nad neuvěřitelnými výtvory přírody, která je kreativnější než kdokoli z nás.
Ledovec s pořádným ponorem, Hintertuxský ledovec je v nejhlubším místě mocný až 120 metrů. Oblast (Gefrorene Wand Kees a Großes Riepenkees) zabírá cca. 6,3 km². Od Gefrorene Wand (3250m) až po chatu Tuxer Fernerhaus (2660m) je ledovec dlouhý 4,1 km. Hintertuxský ledovec je tvořen cca. 190 miliony kubických metrů ledu což odpovídá 171 miliardám litrů zmrzlé vody. I ledovce mají svou minulost. Starší sníh se v mrazu stává ledem a pohybuje se v rámci ledovce seshora z vyživovací oblasti dolů na dno ledovce. Led na ledovci se pohybuje za rok od 0 do 40 metrů. Tam lze najít nejstarší vrstvy ledu. Na jmenovaném Hintertuxském ledovci mají stáří až 1000 let.
Přivezli jste si z výletu nebo z dovolené pěkné fotografie a
chtěli byste potěšit své známé? Připravte si svoje vlastní pohlednice
v programu Zone Photo Studio a pochlubte se! Pohlednice můžete posílat
do konce března. Pořadatelem soutěže je firma Zoner software, a. s., se
kterou dlouhodobě spolupracujeme.
Přivezli jste si z výletu nebo z dovolené pěkné fotografie a chtěli byste potěšit své známé? Připravte si svoje vlastní pohlednice a pochlubte se i nám! Informace a podmínky soutěže:
1. Svoje pohlednice zasílejte na e-mailovou adresu: kveta.filipi (at) zoner.cz. V předmětu uveďte „Vlastni pohlednice“.
2. Velikost souboru nesmí přesáhnout 5 MB.
3. Do soutěže je možné posílat i fotomontáže.
4. Pohlednice musí být připraveny v programu Zoner Photo Studio.
5. Každý soutěžící může přihlásit do soutěže maximálně 2 pohlednice.
6. Ukončení zasílání příspěvků do soutěže: 31. 3. 2011.
7. Ukončení soutěže a vyhlášení výsledků: 15. 4. 2011.
8. Vítězné pohlednice budou zveřejněny na stránkách www.zonerpress.cz a v galerii Zoner Press na stránkách www.zonerama.cz, případně na dalších webech společnosti ZONER software, a.s. 9. Vyhlašovatel si vyhrazuje právo na odmítnutí snímku, který by nebyl v souladu se zákony ČR, nebo se neslučuje s dobrými mravy.
10. Při zasílání soutěžních pohlednic nezapomeňte uvést Vaše kontaktní údaje (e-mail, adresu, případně telefon). Veškeré vaše údaje, které nám poskytnete, jsou v naší databázi chráněny před zneužitím.
11. Zasláním vlastních pohlednic dáváte souhlas s podmínkami soutěže.
Kriteria hodnocení: nápaditost a technické provedení.
Ceny:
1. cena Zoner Photo Studio 13 PRO + Pexeso Cestovatel
2. knihy Zoner Press v hodnotě 800 Kč + Pexeso Cestovatel
3. kniha Zoner Press + hrníček ZP + Pexeso Cestovatel
Podrobnosti o soutěži najdete na stránkách firmy Zoner
Přivezli jste si z výletu nebo z dovolené pěkné fotografie a chtěli byste potěšit své známé? Připravte si svoje vlastní pohlednice a pochlubte se i nám! Informace a podmínky soutěže:
1. Svoje pohlednice zasílejte na e-mailovou adresu: kveta.filipi (at) zoner.cz. V předmětu uveďte „Vlastni pohlednice“.
2. Velikost souboru nesmí přesáhnout 5 MB.
3. Do soutěže je možné posílat i fotomontáže.
4. Pohlednice musí být připraveny v programu Zoner Photo Studio.
5. Každý soutěžící může přihlásit do soutěže maximálně 2 pohlednice.
6. Ukončení zasílání příspěvků do soutěže: 31. 3. 2011.
7. Ukončení soutěže a vyhlášení výsledků: 15. 4. 2011.
8. Vítězné pohlednice budou zveřejněny na stránkách www.zonerpress.cz a v galerii Zoner Press na stránkách www.zonerama.cz, případně na dalších webech společnosti ZONER software, a.s. 9. Vyhlašovatel si vyhrazuje právo na odmítnutí snímku, který by nebyl v souladu se zákony ČR, nebo se neslučuje s dobrými mravy.
10. Při zasílání soutěžních pohlednic nezapomeňte uvést Vaše kontaktní údaje (e-mail, adresu, případně telefon). Veškeré vaše údaje, které nám poskytnete, jsou v naší databázi chráněny před zneužitím.
11. Zasláním vlastních pohlednic dáváte souhlas s podmínkami soutěže.
Kriteria hodnocení: nápaditost a technické provedení.
Ceny:
1. cena Zoner Photo Studio 13 PRO + Pexeso Cestovatel
2. knihy Zoner Press v hodnotě 800 Kč + Pexeso Cestovatel
3. kniha Zoner Press + hrníček ZP + Pexeso Cestovatel
Podrobnosti o soutěži najdete na stránkách firmy Zoner
Vyrobte vlastní pohlednici v programu Zoner Photo Studio 13 a pošlete ji do soutěže
I přesto, že celá příroda se ukládá k odpočinku, tak Homo
Sapiens ještě hýří aktivitou. Stále máme energii a chuť podívat se na
naši planetu zespodu. Máme chuť roztrhat si overal o ostré pískovce a
potom si zase měsíc lízat rány v teple domova a ostatní
přesvědčovat, že modřiny nejsou z harašmentu nebo domácího
násilí.
I přesto, že celá příroda se ukládá k odpočinku, tak Homo Sapiens ještě hýří aktivitou. Stále máme energii a chuť podívat se na naši planetu zespodu. Máme chuť roztrhat si overal o ostré pískovce a potom si zase měsíc lízat rány v teple domova a ostatní přesvědčovat, že modřiny nejsou z harašmentu nebo domácího násilí.
Sem tam na nás mrkne Oscar cestou na Valachy, kde na nás čeká jeskyně Velryba. Domluveni jsme s Pavlem z Orcusácké skupiny – pobočky Vsetín. Vůbec nemáme představu, jak to dole vypadá a co nás čeká. Z náznaků vím, že se bude šplhat po laně, ale prý to není problém (jako vždy). Z jeskyní v Beskydech známe zatím Cyrilku a Kněhyni a to jsou docela prostorné jeskyně, takže uvidíme, co to bude za zabíračku.
Nakonec po dlouhých domluvách jedeme jen 3 – Tomek, Míla a já. Pobrali jsme všechny cajky, co jsme doma našli, a vyrazili za dobrodružstvím. Na místě jsme byli trochu dříve a čekali na pumpě přímo naproti Čertových skal. Bylo hezky a tak zde byly hloučky horolezců i turistů. S Pavlem jsme se sešli přesně a pokračovali směr Pulčín. Během chvilky jsme vyjeli tak vysoko, že nás překvapily krásné výhledy, jak na Slovensko, tak rovněž na Beskydy. V Pulčíně jsme zaparkovali u JZD naproti hospodě, a dále pokračovali asi 30 min do kopce a příjemně si povídali. Sluníčko nás hřálo do zad a povzbuzovalo k výšlapu. Došli jsme až většími skalnímu městečku dále po značce bychom pokračovali ve směru na Kohútku. O této lokalitě se stejně jako o všech podzemních prostorách v Beskydech traduje, že zde zbojníci ukryli poklady, které získali od nebohé šlechty.
Vstup do jeskyně se nachází na tektonické puklině a pod naším převlékacím stanovištěm je pořádný sráz asi 15 metrů. Rozhodně bych tam nechtěla zahučet. Při převlékání se vyskytl malý zádrhel, protože Miloš nechal moje fáráčky v autě. Mě zůstaly jen přiléhavé třičtvrteční lezecí kalhoty a holá lýtka. Miloš to rychle vyřešil a dal mi svůj overal a chtěl jít ve svátečních riflích. I toto se docela rychle vyřešilo, jelikož nástup do vstupních prostor byl hodně drsný a já další pokračování striktně zavrhla. Následovalo další převlékání a Miloš spěchal dohnat oba kolegy. Celková délka jeskyně je 250 metrů a kluci se zdrželi v podzemí celou hodinu. Některé pasáže jako skluzavka byly značně brutální a kluci tam měli problémy. Podařilo se jim tam spatřit i několik Myotisů, kteří se rozhodli zde přezimovat. V celku je jeskyně velice zajímavá a jsou zde nainstalovány měřiče pohybu skalních pískovcových bloků.
Kluci byli hodně nadšeni a spokojeni a to nás čekalo ještě jedno překvapení. Cestou zpět k autu jsme konstatovali, že je to zde opravdu kouzelný kout Valašska. Tomek si zavzpomínal, jak sem ještě za hluboké totality jezdili na čundry což je bratru 25 let zpátky. Pavel nám sliboval skvělý gulášek za lidové ceny. A byla to absolutní pravda. V hospůdce, která zvenčí vypadala jako Jednota a vevnitř jako z divokého západu, bylo teplo a vlídně. Skvělým guláškem a piviskem zakončujeme náš dnešní malý výlet do Valašského království. Pavel nám nabízí prohlídku dalších jeskyní, když se budou počítat netopýři. Rádi pomůžeme, když můžeme.
I přesto, že celá příroda se ukládá k odpočinku, tak Homo Sapiens ještě hýří aktivitou. Stále máme energii a chuť podívat se na naši planetu zespodu. Máme chuť roztrhat si overal o ostré pískovce a potom si zase měsíc lízat rány v teple domova a ostatní přesvědčovat, že modřiny nejsou z harašmentu nebo domácího násilí.
Sem tam na nás mrkne Oscar cestou na Valachy, kde na nás čeká jeskyně Velryba. Domluveni jsme s Pavlem z Orcusácké skupiny – pobočky Vsetín. Vůbec nemáme představu, jak to dole vypadá a co nás čeká. Z náznaků vím, že se bude šplhat po laně, ale prý to není problém (jako vždy). Z jeskyní v Beskydech známe zatím Cyrilku a Kněhyni a to jsou docela prostorné jeskyně, takže uvidíme, co to bude za zabíračku.
Nakonec po dlouhých domluvách jedeme jen 3 – Tomek, Míla a já. Pobrali jsme všechny cajky, co jsme doma našli, a vyrazili za dobrodružstvím. Na místě jsme byli trochu dříve a čekali na pumpě přímo naproti Čertových skal. Bylo hezky a tak zde byly hloučky horolezců i turistů. S Pavlem jsme se sešli přesně a pokračovali směr Pulčín. Během chvilky jsme vyjeli tak vysoko, že nás překvapily krásné výhledy, jak na Slovensko, tak rovněž na Beskydy. V Pulčíně jsme zaparkovali u JZD naproti hospodě, a dále pokračovali asi 30 min do kopce a příjemně si povídali. Sluníčko nás hřálo do zad a povzbuzovalo k výšlapu. Došli jsme až většími skalnímu městečku dále po značce bychom pokračovali ve směru na Kohútku. O této lokalitě se stejně jako o všech podzemních prostorách v Beskydech traduje, že zde zbojníci ukryli poklady, které získali od nebohé šlechty.
Vstup do jeskyně se nachází na tektonické puklině a pod naším převlékacím stanovištěm je pořádný sráz asi 15 metrů. Rozhodně bych tam nechtěla zahučet. Při převlékání se vyskytl malý zádrhel, protože Miloš nechal moje fáráčky v autě. Mě zůstaly jen přiléhavé třičtvrteční lezecí kalhoty a holá lýtka. Miloš to rychle vyřešil a dal mi svůj overal a chtěl jít ve svátečních riflích. I toto se docela rychle vyřešilo, jelikož nástup do vstupních prostor byl hodně drsný a já další pokračování striktně zavrhla. Následovalo další převlékání a Miloš spěchal dohnat oba kolegy. Celková délka jeskyně je 250 metrů a kluci se zdrželi v podzemí celou hodinu. Některé pasáže jako skluzavka byly značně brutální a kluci tam měli problémy. Podařilo se jim tam spatřit i několik Myotisů, kteří se rozhodli zde přezimovat. V celku je jeskyně velice zajímavá a jsou zde nainstalovány měřiče pohybu skalních pískovcových bloků.
Kluci byli hodně nadšeni a spokojeni a to nás čekalo ještě jedno překvapení. Cestou zpět k autu jsme konstatovali, že je to zde opravdu kouzelný kout Valašska. Tomek si zavzpomínal, jak sem ještě za hluboké totality jezdili na čundry což je bratru 25 let zpátky. Pavel nám sliboval skvělý gulášek za lidové ceny. A byla to absolutní pravda. V hospůdce, která zvenčí vypadala jako Jednota a vevnitř jako z divokého západu, bylo teplo a vlídně. Skvělým guláškem a piviskem zakončujeme náš dnešní malý výlet do Valašského království. Pavel nám nabízí prohlídku dalších jeskyní, když se budou počítat netopýři. Rádi pomůžeme, když můžeme.
Už něco přes dva měsíce pobývám v Lagosu v Nigérii a pomalu
si tu začínám připadat jako doma. Při procházce ulicemi města obratně
uskakuji řítícím se okádám a autům, jejich nepřetržité troubení už
nevnímám, stejně tak jako hluk nezbytných generátorů. Už mě
nepřekvapují neustálé výpadky proudu a v důsledku toho netekoucí
voda a nefungující klimatizace.
Autorkou článku je Lenka Schröpferová, účastnice tříměsíční odborné stáže v organizaci Search and Groom v Lagosu v rámci programu GLEN. Více článků o pobytu v Nigérii naleznete na lendin.webgarden.cz.
Už něco přes dva měsíce pobývám v Lagosu v Nigérii a pomalu si tu začínám připadat jako doma. Při procházce ulicemi města obratně uskakuji řítícím se okádám a autům, jejich nepřetržité troubení už nevnímám, stejně tak jako hluk nezbytných generátorů. Už mě nepřekvapují neustálé výpadky proudu a v důsledku toho netekoucí voda a nefungující klimatizace. Umím pít vodu z plastových pytlíků, aniž bych přitom půlku obsahu vylila na sebe. Mým nejoblíbenějším jídlem se stala „suya“, kousky masa pečené večer na ulici nad žhavými uhlíky. Prostě se ze mě stává nigerijská žena, jak se smíchem někdy poznamenají mí kolegové a kamarádi.
Občas se kamarádi opravdu nestačí divit. „Kde jste byly celý den?“ ptají se večer v baru. „No, ještě jsme nebyly na procházce v centru, tak jsme si udělaly malý výlet,“ směju se, ještě plná dojmů. „A kde jste sehnaly auto?“ „Nikde, jely jsme samy autobusem.“ Odpovědí je pobavený smích. „To ti teda nevěřím, pěkně kecáš.“ „Fakt, úplně samy jsme prošly celý Lagos Island.“ „Tak mi teda řekni, jak jste se tam dostaly,“ chce vědět. „No úplně jednoduše. Došly jsme na trh, kde je stanoviště busů, vlezly do toho, co křičel ʽObalende CMSʼ a ten nás svezl na autobusák do města. Tam jsme si chytily tříkolku a nechaly se hodit k muzeu. No a stejně tak i zpáteční cestou.“ Jeho obdivný pohled mi dělá vyloženě dobře.
Celkově dělám věci, které „oyibos“, jak se bílým lidem v Lagosu říká, většinou nedělají. Jezdím autobusem, jím místní jídlo z pouličních stánků, piju vodu z pytlíků, chodím pěšky v dešti a k nelibosti místních obchodníků vím přesně, kolik co stojí. Nevlastním řidiče, kuchaře ani uklízečku jako většina cizinců, kteří sem přijeli pracovat pro nějakou velkou mezinárodní společnost. Přijela jsem sem jako dobrovolník na tříměsíční stáž do neziskové organizace Search and Groom přes program GLEN. Mám tak možnost poznat Nigérii daleko víc zblízka než při pouhém cestování. Ale i to je v plánu, zrovna zítra vyrážíme s mou německou tandem partnerkou Helen na zaslouženou desetidenní dovču na sever Nigérie. A místo jednoduchého letu ze stáže zpět domů máme v plánu dojet autobusem z Nigérie až do Maroka. Teprve odtamtud se poletí domů.
INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.
Nejen zábavy, ale i práce máme víc než dost. Nejdříve jsme připravovaly týdenní prázdninový program pro děti a realizovaly ho ve čtyřech čtvrtích Lagosu. V naší domovské a celkem bohaté čtvrti Ikeja, ale i v Ajegunle, největším africkém slumu, kde na malém prostoru žijí přes tři miliony lidí. Byl to docela záběr, ale současně veliká legrace. Dětí bylo najednou i přes sto padesát a my měly k ruce jen pár místních dobrovolníků, naštěstí šikovných, protože bez nich bychom to těžko zvládly. Děti nás každý den překvapovaly svým neuvěřitelným talentem a kreativitou při fotbale, hrách i workshopech.
Opravdová práce začala při realizaci našeho vlastního projektu „Fempower – kick your boundaries away.“ Search and Groom používá fotbal jako prostředek pro rozvoj a ve stejném duchu jsme vytvořily náš projekt. Zatímco stávající programy Search and Groom pracují převážně s kluky, náš program je zaměřen výhradně na ženy a dívky. Vytvořily jsme ženský fotbalový tým, který s Helen, která je nejen fotbalistka, ale i profesionální trenérka, trénuje dvakrát týdně. Členky pocházejí z nejrůznějších částí Lagosu. Musí brzy vstávat, aby trénink v sedm ráno stihly, a pro mnohé je velmi těžké sehnat peníze na autobus, aby mohly vůbec přijet. Kromě tréninku pro ně připravujeme vzdělávací semináře, v plánu je výuka různých praktických dovedností, propojení našeho týmu s německým klubem a v červenci účast na mezinárodních turnajích a přátelských utkáních v Německu.
Teď nám nejvíc času zabírají setkání a schůzky s potenciálními sponzory našeho projektu. S těmi nigerijskými je to komplikované, člověk musí v dané firmě někoho znát, aby si vůbec mohl nějakou schůzku domluvit. A tak se zaměřujeme hlavně na ty německé a obcházíme nadace, ambasády, kulturní centra a konference a sbíráme kontakty a užitečné rady. Trávíme tak dny cestami z jednoho konce Lagosu na druhý a hodiny v internetových kavárnách rozesíláním žádostí. Čekají nás rozhovory s novináři a televizí. Někdy jsme úplně nadšené, protože se náš projekt zatím slibně rozjíždí, a jindy zase úplně zklamané, když se nám do cesty staví další a další překážky. Na začátek května plánujeme návrat zpět do Nigérie, musíme přece dovést náš projekt do zdárného konce. Tak nám držte palce!
Autorkou článku je Lenka Schröpferová, účastnice tříměsíční odborné stáže v organizaci Search and Groom v Lagosu v rámci programu GLEN. Více článků o pobytu v Nigérii naleznete na lendin.webgarden.cz.
Už něco přes dva měsíce pobývám v Lagosu v Nigérii a pomalu si tu začínám připadat jako doma. Při procházce ulicemi města obratně uskakuji řítícím se okádám a autům, jejich nepřetržité troubení už nevnímám, stejně tak jako hluk nezbytných generátorů. Už mě nepřekvapují neustálé výpadky proudu a v důsledku toho netekoucí voda a nefungující klimatizace. Umím pít vodu z plastových pytlíků, aniž bych přitom půlku obsahu vylila na sebe. Mým nejoblíbenějším jídlem se stala „suya“, kousky masa pečené večer na ulici nad žhavými uhlíky. Prostě se ze mě stává nigerijská žena, jak se smíchem někdy poznamenají mí kolegové a kamarádi.
Občas se kamarádi opravdu nestačí divit. „Kde jste byly celý den?“ ptají se večer v baru. „No, ještě jsme nebyly na procházce v centru, tak jsme si udělaly malý výlet,“ směju se, ještě plná dojmů. „A kde jste sehnaly auto?“ „Nikde, jely jsme samy autobusem.“ Odpovědí je pobavený smích. „To ti teda nevěřím, pěkně kecáš.“ „Fakt, úplně samy jsme prošly celý Lagos Island.“ „Tak mi teda řekni, jak jste se tam dostaly,“ chce vědět. „No úplně jednoduše. Došly jsme na trh, kde je stanoviště busů, vlezly do toho, co křičel ʽObalende CMSʼ a ten nás svezl na autobusák do města. Tam jsme si chytily tříkolku a nechaly se hodit k muzeu. No a stejně tak i zpáteční cestou.“ Jeho obdivný pohled mi dělá vyloženě dobře.
Celkově dělám věci, které „oyibos“, jak se bílým lidem v Lagosu říká, většinou nedělají. Jezdím autobusem, jím místní jídlo z pouličních stánků, piju vodu z pytlíků, chodím pěšky v dešti a k nelibosti místních obchodníků vím přesně, kolik co stojí. Nevlastním řidiče, kuchaře ani uklízečku jako většina cizinců, kteří sem přijeli pracovat pro nějakou velkou mezinárodní společnost. Přijela jsem sem jako dobrovolník na tříměsíční stáž do neziskové organizace Search and Groom přes program GLEN. Mám tak možnost poznat Nigérii daleko víc zblízka než při pouhém cestování. Ale i to je v plánu, zrovna zítra vyrážíme s mou německou tandem partnerkou Helen na zaslouženou desetidenní dovču na sever Nigérie. A místo jednoduchého letu ze stáže zpět domů máme v plánu dojet autobusem z Nigérie až do Maroka. Teprve odtamtud se poletí domů.
INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.
Nejen zábavy, ale i práce máme víc než dost. Nejdříve jsme připravovaly týdenní prázdninový program pro děti a realizovaly ho ve čtyřech čtvrtích Lagosu. V naší domovské a celkem bohaté čtvrti Ikeja, ale i v Ajegunle, největším africkém slumu, kde na malém prostoru žijí přes tři miliony lidí. Byl to docela záběr, ale současně veliká legrace. Dětí bylo najednou i přes sto padesát a my měly k ruce jen pár místních dobrovolníků, naštěstí šikovných, protože bez nich bychom to těžko zvládly. Děti nás každý den překvapovaly svým neuvěřitelným talentem a kreativitou při fotbale, hrách i workshopech.
Opravdová práce začala při realizaci našeho vlastního projektu „Fempower – kick your boundaries away.“ Search and Groom používá fotbal jako prostředek pro rozvoj a ve stejném duchu jsme vytvořily náš projekt. Zatímco stávající programy Search and Groom pracují převážně s kluky, náš program je zaměřen výhradně na ženy a dívky. Vytvořily jsme ženský fotbalový tým, který s Helen, která je nejen fotbalistka, ale i profesionální trenérka, trénuje dvakrát týdně. Členky pocházejí z nejrůznějších částí Lagosu. Musí brzy vstávat, aby trénink v sedm ráno stihly, a pro mnohé je velmi těžké sehnat peníze na autobus, aby mohly vůbec přijet. Kromě tréninku pro ně připravujeme vzdělávací semináře, v plánu je výuka různých praktických dovedností, propojení našeho týmu s německým klubem a v červenci účast na mezinárodních turnajích a přátelských utkáních v Německu.
Teď nám nejvíc času zabírají setkání a schůzky s potenciálními sponzory našeho projektu. S těmi nigerijskými je to komplikované, člověk musí v dané firmě někoho znát, aby si vůbec mohl nějakou schůzku domluvit. A tak se zaměřujeme hlavně na ty německé a obcházíme nadace, ambasády, kulturní centra a konference a sbíráme kontakty a užitečné rady. Trávíme tak dny cestami z jednoho konce Lagosu na druhý a hodiny v internetových kavárnách rozesíláním žádostí. Čekají nás rozhovory s novináři a televizí. Někdy jsme úplně nadšené, protože se náš projekt zatím slibně rozjíždí, a jindy zase úplně zklamané, když se nám do cesty staví další a další překážky. Na začátek května plánujeme návrat zpět do Nigérie, musíme přece dovést náš projekt do zdárného konce. Tak nám držte palce!
